Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Podivná válka

»Podivná válka« se říkalo krátkému období světové války, kdy se na frontách nedělo vůbec nic, nebo když žádné frontové linie nebyly, i když válka byla úředně vyhlášená. Válka čarodějů v Čechách byla podobného druhu. Zahájili ji finančníci, ale jejich uvítání na dvoře továrny »Hiller a spol« předznamenalo, jak se tato podivná válka bude vyvíjet.

Exekutor se svou sekretářkou přijeli jedním autem, za nimi policejní vůz s »doprovodem«. Vjeli na dvůr bez překážek, neboť vrata byla dokořán, zastavili auta proti vchodu do administrativní budovy, vystoupili a zazvonili na zvonky. Když jim pan Hiller přišel otevřít, seznámil ho exekutor velkopansky s tím, že přišel celou továrnu »se vším příslušenstvím« zabavit, aby tedy nekladl odpor, jinak policejní doprovod použije donucovací prostředky.

„Pánové, to je zřejmě vyhlášení války!“ namítl pan Hiller.

„Ne, to je běžný úřední výkon,“ odvětil spatra exekutor.

V té chvíli se ale všech šest mužů a jedna žena zmenšili.

Na dvoře továrny stálo pět zděšených trpasličích policistů, ani pan exekutor nebyl větší než trochu tlustší kocour. To už vyšla z budovy Kateřina s velkou nůší a s několika dalšími čaroději. Pak nastal krátký hon, na jehož konci se všech sedm sešlo v nůši přikryté víkem a zajištěné pevným páskem.

Vedlejší kořistí bylo i pět nabitých pistolí a několik plných zásobníků, které policistům vydolovali z kapes a pouzder. Nikoho z policistů přitom ani nenapadlo použít »donucovací prostředky« nebo nacvičené chvaty. I školačka Kateřina proti nim vypadala jako obryně. Několika skoky dohonila trénovaného policistu, který se marně snažil vyběhnout z továrního dvora na ulici, popadla ho a vykroutila mu z ruky jeho služební zbraň. Použít zbraň napadlo jen toho jednoho, ale pozdě a marně.

„Co uděláme s tou ženskou?“ starala se Katka. „Nenecháme ji přece pohromadě s chlapy!“

„To jsem nedomyslela,“ připustila Merani. „Musíme pro ni zařídit ženskou věznici. Pro začátek bych ji dala do sklepa o patro nad nimi. Nebude to problém. Oddělím kus sklepa kamennou zdí, vchod tam bude jen skrz stěnu, zajatkyně budou mít stejné pohodlí jako ti dole. Musíme počítat s tím, že tam bude takových časem víc.“

Honza Hiller odnesl nůši do podzemí, ale obratem se vrátil a v nůši měl už jen vyděšenou sekretářku exekutora.

„Nechte mě!“ ječela tenkým hláskem, jen se nad ní odkrylo víko nůše. „Budu kousat!“

„Káťo vezmi si ji na starost,“ řekl dobrácky Honza Hiller.

Merani mezitím dokončila vybavení »horního patra«. Brzy vypadalo stejně jako dolní, jenže mělo poloviční rozlohu. Kateřina si nůši se zajatkyní hodila na záda a proskočila nově postavenou kamennou stěnou. I přestavěná část sklepa byla ještě hluboko pod úrovní ulice. I tady osvětlovalo kamenné zdi namodralé světlo ze svítících desek na stropě. Stranou byla jiná prostora, osvětlená světlem nažloutlé barvy. Tam byla jídelna.

„Vylezte z té nůše!“ vybídla Katka zajatkyni. „Seznámíte se s vaším vězením, abyste tu zbytečně nebloudila.“

„Jakým právem...!“ rozkřikla se na ni trpasličí sekretářka.

„Jakým právem jste nám vyhlásili válku vy?“ vskočila jí do řeči Katka. Měla silnější a hlubší hlas, ve kterém se pištění její zajatkyně úplně ztratilo. „Řeknu vám, paní... nebo snad slečno? Nebyl to dobrý nápad pustit se do války s čaroději!“

„Cože?“ vyjekla sekretářka. „Jste snad čarodějové?“

„Chcete snad ještě větší důkaz?“ řekla Kateřina a postavila se vedle nůše, aby bylo vidět, jak je proti zajatkyni vysoká. „Musíte to přece sama vidět! My jsme se nezvětšili, to vás jsme zmenšili do velikosti kočky. Odsud neutečete, nedělejte si marné naděje. A budete tady, dokud se všechno nevyřeší.“

„Budou nás hledat!“ vyhrožovala sekretářka. „Přece vědí, kam jsme jeli! Přijdou si pro nás.“

„S tím počítáme,“ řekla Katka. „Budou vás hledat marně, nikde vás nenajdou. Na asfaltu žádné stopy nezůstaly, vaše auta se rozplynula jako dým a tyhle tajné sklepy nemají žádný vchod. My sem přicházíme skrz kamennou stěnu, ale to není cesta pro vás lidi. Takže počítejte s tím, že vás tu nikdo nenajde.“

„Ale já mám doma dvě malé děti!“ zaúpěla sekretářka.

„Těch dětí je mi líto,“ opáčila Kateřina. „Nemohou za matku hyenu. Ale máte snad manžela, ne? Postará se o ně. Když jste brala zaměstnání u exekutora, nevadilo vám, že rozvracíte jiné rodiny? Jiných dětí vám nebylo líto?“

„Bylo,“ fňukla. „Jenže šéf dobře platil a jen z manželova platu by nám splacení hypotéky trvalo moc dlouho...“

„Pro prachy byste vzala zaměstnání i u kata, co?“ zamračila se Kateřina. „Ochotně byste mu pucovala gilotinu a nosila koše plné usekaných, krvavých lidských hlav...“

„To ne!“ vyjekla sekretářka. „To bych nevzala!“

„A že exekutor ničí lidi také, jen pomaleji, to vám nevadí? Jezdila jste s ním, neříkejte, že jste nikdy nebyla svědky nějaké lidské tragédie!“

„Ti lidi si za to ale můžou sami!“ odvětila sebevědomě.

„Nekecejte!“ zarazila ji Kateřina už dost nepřívětivě. „Co jste věděla o nás? My jsme si podle vás za to také mohli sami?“

„Proč jste dělali takové dluhy?“ vyjela si na ni sekretářka.

„To je právě to!“ odvětila Katka. „Žádné dluhy jsme neměli! Banka na nás udělala podraz a ten dluh vyrobila. Bankéřům stačí zapsat někam pár číslíček a nesplatitelný dluh je na světě. Potom přijedou hyeny v exekutorském autě a špinavost dokončí. Jenže dnes jste, vy hyeny, narazili na někoho, kdo se nedá oškubat. A to ještě máte štěstí! Nejsme hyeny jako vy, protivníky zneškodníme, ale nevysypeme vás do řeky proměněné v žáby. Do normální velikosti vás pořád ještě můžeme vrátit, jenže nebude to dřív, dokud neskončí vaše podrazy.“

„Ale to může trvat i celé roky!“ zaúpěla sekretářka. „Mám doma dvě malé děti!“

„Máte tam snad také manžela,“ připomněla jí Kateřina.

„Ale ten se o ně vůbec neumí postarat!“ namítla plačky.

„Manžel snad může využít příbuzných,“ navrhla Kateřina.

„Tchyně nemá naše děti ráda!“ tasila žena další argument.

„Kdyby to trvalo déle – a sama máte představu, že by to mohlo být i pár let – může si váš manžel najít jinou a ta se o děti postará. O macechách se říká ledacos, ale většinou to není pravda. Těžko mě dojmete, když vám nevadil osud dětí vašich obětí.“

„Já jsem tam jen zapisovala položky!“ zaječela už zoufale.

„Uklízeček, které vám uklízely kanceláře, si nevšímáme,“ ujistila ji Kateřina. „Ale vy jste byla se šéfem na loupežné výpravě, chápete? A kromě toho – víte už příliš mnoho.“

„Když mě pustíte, nikomu nic neřeknu!“ slibovala rychle.

„A když vás necháme tady, tím spíš nikomu nic neřeknete,“ zasmála se Kateřina. „Takže – dost řečí, pojďte se podívat do jídelny na naše jídelní automaty, ať víte, kde se budete stravovat. Máme tu samoobsluhu, nikdo vás hlídat nebude, ale nikdo vám nebude nosit jídlo na stůl.“

Popadla ji oběma rukama kolem pasu, otočila ji obličejem od sebe, zvedla ji a nesla ji, ječící a jen tak do vzduchu kopající, až do jídelny. Tam ji postavila na zem před šedou skříň podobnou běžným prodejním automatům, jenže velikostí bližší vězňům.

„Obsluha je prostá,“ řekla zajatkyni. „Máte možnost výběru ze sedmi jídel, na každý den v týdnu jiné. Můžete si, pro mě za mě, dávat každý den totéž, to je vaše věc. Automat vydává jídlo ohřáté. Naproti je druhý automat na vodu, je tam i slabě ochucená limonáda, ale pivo ani kafe tu nevedeme. Odpadkový koš není jen na odpadky, ale i na nádobí, láhve a jiné věci. Na dně je drtič a co tam spadne, to se rozdrtí a pak se to vypaří. Je to kouzlo, takže tam nestrkejte ruce, nebo o ně přijdete.“

„Kouzlo?“ podívala se na Katku nedůvěřivě.

„Všechno tu jsou kouzla, jste přece u čarodějů,“ ujistila ji Katka. „Jenže kouzlit neumíte, proto to má tady podobu automatů. To snad zvládnete. Má to jednu výhodu, nebudete za nic platit.“

„Ale to tu mám být pár let – sama?“ docházelo jí postupně, že to asi nebude žádná legrace.

„Než se to vyřeší,“ přikývla Katka. „Ale sama tu nebudete. Nejprve jste byli na řadě vy, hyeny vykonavatelé, teď se vrhneme na hyeny soudní a po nich na hyeny bankovní. Očekáváme, že tu může být brzy živo! A samá nóbl honorace! Drobnými zlodějíčky a zlodějkami se zdržovat nemíníme.“

„Co ale bude s mými dětmi?“ naříkala žena, dokonce snad upřímně. Ani pro ni to asi nebylo lehké.

„Vaše děti na tom budou mnohem lépe než děti, kterým jste ožebračili rodiče a děti skončily v děcáku. Vaše mají ještě naději ve vašem manželovi. Toho ničit nebudeme, nevadí nám.“

„Víte, co jste?“ vyhrkla nenávistí teď už bývalá sekretářka. „Příšerné, hrozné bestie!“

„Nápodobně!“ řekla Katka. „Myslet si samozřejmě můžete co chcete. Totéž si myslím já o vás. Potěšení není na mé straně.“

Sekretářka, teď už vězeňkyně, chtěla ještě něco říci, jenže Katka už měla rozhovoru s tou ženskou dost a zmizela, jako by se znenadání vypařila. Vězeňkyně zůstala sama ve svém vězení.

Brzy tu ale sama nebude...

Jak se dalo čekat, Policie brzy dorazila do továrny a sháněla se po exekutorovi, jeho sekretářce a policejním doprovodu. Podle cestovního plánu tu měli být, ale nikdo je neviděl odsud odjíždět.

„Ale jó, byli tu,“ souhlasil s nimi pan Hiller. „I když bych je tu raději neviděl. Ale kdyby neodjeli, musela by tu přece někde být dvě auta, ne? Tady se žádné auto schovat nedá, podívejte se po nich sami! Kam ale odjeli, to vám neřeknu, nejsem Pýthie.“

Na doplňující dotaz policistům vysvětlil, že Pýthie Delfská byla pověstná starověká věštkyně, ale více podstatných informací z něho nevytáhli. Policisté ještě pro pořádek prošli továrnou, zda ta dvě auta nejsou někde uvnitř, ale uvnitř by se auto opravdu schovat nedalo, takže jim nezbylo než nepochybovat o slovech pana Hillera, že »tady se jim nic zlého nestalo«.

„Vypátráte je, až najdete jejich auta,“ doporučil jim Hiller.

S tímto se policisté odpoklonkovali, jenže mezi řečí panu Hillerovi sdělili, aby se neradoval, neboť do vyřešení záhadného zmizení exekutora i s jeho doprovodem přebírá agendu nejbližší exekuční kancelář.

„Budou tu jako na koni,“ řekl policista ležérně.

„Mě už nic nepřekvapí,“ sliboval i pan Hiller.

Znamenalo to, že »podivná válka« bude přinejmenším brzy pokračovat a navíc se dalo počítat s tím, že další parta exekutorů bude lépe připravená. Buď bude mít silnější ostrahu, nebo lepší zajištění, i kdyby šlo jen o kamerové pozorování. V dnešní době se dá k takovým účelům použít i bezpilotní dron a bylo by krajně divné, kdyby se druhá parta nepoučila.

Otázkou je, zda to bude stačit proti kouzlům.

Merani si udržovala mírný optimismus.

Martin s panem účetním Hozdeckým dorazili v pořádku do Prahy. Pan Hozdecký jel, jak se říká, mravně, nesnažil se přidávat plyn více než bylo nutné, nenechal se vyprovokovat ani několika »závodníky«, kteří je předjížděli i v místech, kde to nebylo příliš bezpečné. Dojeli v pohodě a pan Hozdecký hledal, kde by poblíž banky zaparkoval.

Jenže co čert nechtěl, nikde žádné volné místečko nebylo. Praha je dnes prakticky jedna modrá, fialová, nebo jinak zakázaná zóna, asi podle barev vládnoucích partají, najít místo k parkování je tvrdý oříšek i pro domorodce a noční můra pro cizince. Hledali spolu dlouho, až Martin ztratil trpělivost.

„Víte co?“ navrhl panu Hozdeckému. „Zastavíte prostě před bankou, vystoupíte a já zatím odvezu auťák někam, kde by se dal zaparkovat, třeba i mimo Prahu. Pak mě zavoláte mobilem a zase sem přijedu.“

Panu Hozdeckému se to sice nelíbilo, ale když kolem banky bezvýsledně kroužili po šesté, změkl a souhlasil. Zastavil před bankou a vystoupil. Martin vyskočil z místa spolujezdce a oběhl auto, aby mohl nasednout na místo řidiče. Mezi oběma předními sedadly bylo totiž tolik ovládacích prvků, páček a tlačítek, že vylučovaly přelézt přes ně vnitřkem.

Pan Hozdecký se za ním ještě pár vteřin díval, ale uklidnil se, když viděl, jak to ten kluk bravurně ovládá. V tomto směru mohl být spokojený a s klidem vstoupil do banky.

O spokojenost však v bance brzy přišel, když mu úředník vysvětlil, že firma »Hiller a spol« nemá na kontech ani vindru. Veškerá aktiva jim zabavila známá exekutorská firma na úhradu jakéhosi dluhu u finančního úřadu.

Pan Hozdecký se tedy rozhodl navštívit finanční úřad, aby se dozvěděl podrobnosti. Nechtěl kvůli tomu ani přivolávat Martina a rozhodl se jet hromadnou dopravou, jenže když si chtěl koupit jízdenky, s nevolí zjistil, že je prázdné i jeho konto. Musel se stát nějaký omyl, pomyslel si. Exekutor přece nemá právo při exekuci firmy postihovat i její zaměstnance! Jenže bankomat mu peníze nevydal a při dotazu na zůstatek mu oznámil nulu, takže i pan Hozdecký byl znenadání bez peněz. Nezbylo mu než vytáhnout mobil a Martina zavolat.

„Stůjte před bankou, hned jsem tam,“ slíbil Martin a chvatně ukončil hovor.

Pan Hozdecký tedy vyšel z banky a zůstal stát na chodníku. Zakrátko uviděl známé červené auto, zamával na ně a Martin mu zastavil. Rychle vyskočil z místa řidiče, aby mohl pan Hozdecký nastoupit a sám oběhl auto z druhé strany.

Jenže v té chvíli k autu přistoupili dva policisté.

„Ten kluk řídil auto!“ udeřil jeden z nich na zkoprnělého pana Hozdeckého. „Nenastupujte, když s vámi mluvíme! Ty taky ne, kluku! Pane řidiči, jak to, že jste dovolil jezdit nezletilému bez řidičského oprávnění? Navíc to auto nemá platnou registrační značku! Podle databáze ta značka patří jinému vozu, nějaké starší škodovce. U tak závažného přestupku nestačí pokuta, musíme sepsat protokol. Pojedete s námi! Víte, že za tohle můžete přijít o řidičské oprávnění až na pět let?“

Pan Hozdecký to očividně nevěděl, ale uvěřil tomu a nebyl schopen žádného odporu. Ne tak Martin.

„Tohle auto je prototyp,“ postavil se policistům. „Nesmíme dopustit, aby se dostal do cizích rukou. Někdo z nás dvou by měl u toho hlídat. Já s vámi klidně pojedu, ale pan Hozdecký by měl zůstat v autě.“

Jenže marně se neříká, že neštěstí nechodí samo. V té chvíli přiběhl třetí policista.

„Máme tu hlášku, že to auto patřilo firmě »Hiller a spol«, jenže na tu firmu byla uvalená exekuce. Auto patří mezi zabavené movité předměty. Jeden z vás s ním má odjet na stanici, kde bude bezpečně uložené, než si je exekutorská firma převezme.“

První policista se vítězně obrátil na Martina.

„Tak jste to slyšeli? Auto je zabavené! Jeli jste s ním zcela neoprávněně a připočteme k tomu i jízdu kradeným vozidlem!“

„To auto se nesmí dostat do cizích rukou!“ řekl Martin tvrdě. „Když jinak nedáte, aktivuji jeho autodestrukci.“

Namířil na auto krátkou hůlku a červený sportovní vůz se bez jediného zvuku změnil v roj různobarevných jisker, které stejně rychle uhasly. Vozovka byla prázdná.

„Co to bylo?“ vyjekl jeden, zjevně odvážnější policista.

„Autodestrukce,“ řekl Martin spokojeně. „Zajistil jsem, aby se to auto nedostalo do nepovolaných rukou.“

„Ale... to je přece bránění úřednímu výkonu a poškozování cizí věci!“ vykřikl odvážnější policista.

„Beze všeho,“ přikývl Martin. „Už se těším, jak to všechno chcete dokazovat bez důkazů.“

„Máme osobní kamery!“ ušklíbl se policista a ostentativně od své bundy odepnul jednu maličkou filmovou kameru.

Jeho pohotovost Martin přebil ještě pohotovějším trumfem.

„Tomuhle říkáte kamera?“ podivil se ještě okázaleji.

Policista vytřeštil oči. Místo kamery držel v ruce krabičku z plexiskla od mentolových bonbonů Tic-Tac. Stejné krabičky měli u sebe náhle i ostatní dva.

„Pánové mají asi halucinace,“ zhodnotil to Martin s vážnou tváří. „Pane účetní, podejte mi ruku!“

Účetní Hozdecký mu ji podal. Byl tak vyvedený z míry, že by splnil jakýkoliv příkaz nejen od policistů, ale i od toho kluka.

Martin se k němu znenadání přitočil ještě blíž, objal ho – a oba zmizeli.

Tumpachoví policisté zůstali stát před bankou.

Tohle rozhodně nečekali...

Errata:

19.07.2021 18:22