Vítej, návštěvníku!

Proti všem

Druhá návštěva exekutora proběhla podle očekávání jinak. Místo exekutora přijela tentokrát žena, exekutorka. Nejprve jelo osm aut zesílené policejní ochrany, pak černá audina exekutorky a za nimi kolona pěti velkých nákladních aut. Zřejmě se chystali rovnou odvézt, co se jim podaří na místě naložit.

Tovární hala však byla prázdná. Nebyl tu ani jeden stroj, ani hotové zboží, připravené k expedici. Nákladní auta byla zbytečná, nebylo co nakládat. Exekutorka tedy polepila svými samolepkami jen vybavení Hillerovy kanceláře a nařídila naložit je a odvézt. A tak, zatímco silní špeditéři tahali nábytek, pan Jan Hiller jí s úsměvem předal klíče od továrny, od své prázdné kanceláře i od svého továrního bytu a ironicky jí popřál hodně úspěchů při dražbě zabavených věcí.

„Jo – a střecha není opravená,“ omlouval se jí pokrytecky. „Nějaký všivák mi vycucl konto v bance, nemohl bych za opravu zaplatit. Nechám to tedy na vás.“

Část střechy tovární haly tvořily skleněné tabule, po kterých se brzy ráno prošli Martin s Kryštofem a trochu je podupali. Za jiných podmínek by to asi byla nebezpečná práce, ale ne pro čaroděje na košťatech. Rozbité sklo na podlaze »uklidili« anihilací a podlaha prázdné haly přímo svítila čistotou.

„A víte, že prodat zabavené předměty je trestné?“ jedovatě opáčila exekutorka. „Za maření úředního výkonu vám hrozí...“

„Nic mi nehrozí,“ přerušil ji Hiller. „Nic jsem neprodával. Jediné, co se dalo zabavit, jste tady polepila vy a to si odvážíte. Na ničem tady žádná žlutá samolepka nebyla.“

„To tvrdíte vy! Kdyby se našla minulá soupiska zabavených věcí, lítal byste v tom až po uši!“ vyhrožovala mu.

„Žádná soupiska neexistuje a neexistovala,“ ujistil ji Hiller. „Ta předchozí tlupa se tu jen rozhlédla, nic nezabavovala. Ono tu totiž nic nebylo. Tady byla jen expedice, nic se tu nevyrábělo.“

„To není možné!“ čertila se. „Vaše firma vyráběla nějaké transformátory, nebo co to bylo, měla obrat za miliony korun, na to musíte mít někde stroje za miliardy!“

„Jenže nejsem povinen vám o výrobě nic prozrazovat,“ řekl se zjevným potěšením pan Hiller. „To je firemní tajemství, které nezabavíte. Ani byste to nepochopila – při vašem vzdělání.“

„Náhodou mám vysokou školu!“ řekla uraženě. „S titulem doktora práv!“

„S takovým vzděláním nepochopíte ani princip obyčejného transformátoru, natož něčeho složitého,“ odpálil ji Hiller. „Zvlášť když máte právnickou fakultu v Plzni, pověstnou svou úrovní.“

„To je urážka!“ nadskočila.

„To je konstatování skutečnosti,“ opáčil pan Hiller. „Tady přece nejde o nějaké paragrafy, ale o techniku. A té nerozumíte!“

„Kdybyste měl pořádného podnikového právníka, nedopadl byste takhle,“ opáčila jízlivě.

„V tom se docela určitě neshodneme,“ prohlásil pan Hiller. „Víme, že to proti nám začali Američané, to jsou gangsteři jiného formátu! No nic, firmu »Hiller« se vám podařilo potopit, jenže výsledek loupeže vás zklame. Podařilo se vám zabavit pár čísel v bance, ale nic víc. Firma změní jméno a pojede dál.“

„Však my to už zjistíme!“ holedbala se exekutorka. „Tyhle finty na nás neplatí!“

„Dobrý lov!“ popřál jí pan Hiller s úsměvem. „Já teď půjdu za svým známým. Nabídl mi přístřeší, když jste mi zabavila byt. Tahle fabrika je vaše. Klíče máte, takže mě tu už nepotřebujete.“

„Musíte ještě podepsat protokol!“ řekla exekutorka.

„Snad byste ještě nechtěla, abych vám podal na odchodu ruku?“ nesouhlasil pan Hiller. „To po mně nechtějte! Nevezmu do ruky ani tužku, kterou jste držela, musel bych si čtvrt hodiny dezinfikovat ruce. Pro mě je právník horší než pralesní divoch nakažený morem a malomocenstvím. Těm se ruce nepodávají!“

„Další urážka!“ nadskočila. „A jsou tu na ni svědci!“

„Svědci?“ podíval se Hiller po zakuklených policistech od zásahové jednotky. „Zakuklenci na kamerových záznamech jsou vaši svědci? Pane Bože, cos to stvořil za kreatury? Nemohl jsi při stvoření světa vynechat komáry, pijavice, krysy, zmije, klíšťata, choleru, mor, malomocenství – a právníky?“

„Dáváte právníky do pěkné společnosti!“ podotkl policista u dveří neutrálním tónem. Jako jediný tu neměl kuklu.

„A to jsem je stihl i seřadit, nejodpornější na konec!“ dodal spokojeně pan Hiller.

„Jenže to je opravdu žalovatelné!“ podotkl bližší, zakuklený policista, který »žral« svůj úkol trochu víc.

„Krysy, zmije ani klíšťata mě žalovat nebudou a bacily tím méně,“ odvětil Hiller. „Kdyby se komáři a pijavice cítili dotčení, s kým je dávám dohromady, k soudu s tím nepůjdou.“

„Ale já to k soudu dám!“ řekla exekutorka. „Mám svou čest a urážet se nenechám!“

„No jo, vy jediná z té žoužele umíte mluvit,“ připustil pan Hiller. „Jak myslíte... máte-li čím... Čest exekutora je jako čest drogového bosse vynásobená ctí nájemného vraha, jenže nulám ani násobení nepomůže! A obsílku mi zase pošlete na mou starou adresu, abych ji nemohl převzít!“

„Až vás soud odsoudí a vydá na vás mezinárodní zatykač, že se vyhýbáte nástupu trestu, nikdo už vám nepomůže!“

„Myslet si to můžete,“ pokrčil pan Hiller rameny. „Zdrželi jste mě více než jsem chtěl, teď mě omluvte, odcházím.“

„Ještě podpis pod protokol!“ připomněla mu exekutorka.

„Nakreslete tam za mě třeba tři křížky,“ poradil jí Hiller. „To snad ještě svedete, při vašem vzdělání. Sbohem!“

„Nemůžete ho rovnou zajistit?“ obrátila se exekutorka na asistující policisty. Policista, dosud stojící vedle dveří, se před ně ochotně postavil a dal tím najevo, že k odchodu z místnosti bude každý potřebovat svolení velitele. Pan Jan Hiller se tomu jen útrpně zasmál. Beztak nemínil odejít dveřmi.

„Na zatčení to ještě není,“ rozhodl velitel. „Jo, kdyby vám vyhrožoval, nebo se na vás sápal, to by byl důvod zakročit. Tohle jsou jen verbální delikty. Jako svědectví máte kamerové záznamy, ty by měly u občanského soudu stačit.“

„Tak ještě ten podpis!“ trvala na svém exekutorka. „Zákon to vyžaduje!“

„Řekl jsem vám, podepište si to sama!“ opáčil pan Hiller.

Vzápětí sebou všichni trhli leknutím. Hiller ze své bývalé kanceláře odešel pomocí prostorové fluktuace.

Prostě náhle zmizel.

Exekutorka vyrazila na zpáteční cestu jako první a policejní doprovod brzy nechala daleko za sebou. Náhlé zmizení hlavního dlužníka, obklíčeného ze všech stran policisty, cosi napovídalo o záhadném zmizení jejího předchůdce exekutora. A bezradnost policistů z jejího doprovodu napovídala, že si s tím nevědí rady a jejich ochrana je víceméně iluzí. A možná hodně nebezpečnou iluzí. S minulým exekutorem zmizel i jeho policejní doprovod. A když policisté neochrání ani sami sebe, jak chtějí chránit ji?

Vyjela ze zabavované továrny jako první a protože měla ze všech nejrychlejší vozidlo, brzy nechala svůj policejní doprovod daleko za sebou. Zpočátku ještě ve zpětném zrcátku viděla jejich modré majáčky, ale neměly šanci držet krok s její audinou, takže do Prahy dorazila s velkým předstihem.

Exekutorská kancelář měla pronajatá místa v podzemních garážích pod novou budovou. Exekutorka zvolna najela na rampu a přistrčila čipový klíč ke snímači. Brána ochotně vyjela vzhůru a za její audinou opět sjela dolů. Zbývalo dojet k vyhrazenému stání a auto tam zaparkovat.

Pak už jen, s nezbytnou kabelkou v ruce, prošla východem, který odemkla tímtéž čipovým klíčem, přivolala si výtah a vyjela do prvního patra, kde měla kancelář. Tam ale musela z kabelky vyhrabat klíč ode dveří. Nebylo by žádoucí, aby se i kancelář dala otevřít čipem. Čert tomu věř, pořádný zámek je pořádný zámek a pancéřové dveře jsou dneska nutnost, aby se člověk nemusel bát zlodějů. A jejich drzost opravdu narostla, jsou schopní vloupat se málem kamkoliv! Ještě že se dneska vyrábějí i pořádné dveře, které se nedají překonat.

Odemkla, vešla do přijímací předsíně, kde se samočinně rozsvítilo světlo. Předsíň neměla okna, proto se zde pochopitelně muselo svítit. Naštěstí bylo automatické čidlo velice pohotové.

Kancelář byla prázdná, zapisovatelka už jistě odešla domů. Exekutorka za sebou pro jistotu zamkla, pak teprve vešla do své pracovny a obhlédla svůj psací stůl, zda na něm nemá nějaký vzkaz. Nic tu ale nebylo a až teď si mohla oddychnout. Tady je konečně v bezpečí!

Následující vteřina jí však ukázala, jak krutě se mýlila.

„Jste tu docela brzy, doktorko,“ ozval se mužský hlas, který sem rozhodně nepatřil.

Už protože byl mužský.

Její první myšlenka byla utéci. Když se ale ohlédla, zjistila, že ten chlap stojí ve dveřích. Nejspíš ji sledoval a vstoupil sem za ní. Ale vždyť zabouchla a zamkla vstupní dveře a na těch je navíc zvenčí koule! Jak se sem dostal? Horší bylo, že ho poznala. Byl to ten, který odmítl po exekuci podepsat protokol a pak záhadně zmizel. Jakou záhadou se ale objevil tady? Vždyť ona ze své audiny vymačkala rychlost, která by jinak znamenala pokutu na každém kilometru!

Ten chlap je však tu a zjevně nemá přátelské úmysly. To se dalo odhadnout velice snadno. Kdo by se přátelsky vybavoval s exekutorem, který mu zabavuje majetek? Častěji se stává, že se oškubaní zkrachovanci snaží pomstít. Zákon s tím předem počítá, proto mají exekutoři zákonem zajištěnou policejní ochranu. Jenže tady je bez policistů, bez ochrany, ani útěk nepřipadá v úvahu. Chlap ve dveřích je očividně silnější než ona. Nedokázala by ho odstrčit a prosmýknout se vedle něho ven. To by tam musel stát jako panák a s tím nemohla počítat. A navíc ty zamčené dveře na chodbu! Má ji prostě v pasti, jako když kočka zažene myšku do kouta, odkud není úniku.

Jenže i on se přepočítal. Exekutoři musí počítat se vším. I když mají policejní ochranu. Pořád má ještě možnost bránit se!

Roztřesenýma rukama vylovila z kabelky pistoli. Jenže než ji na nezvaného vetřelce namířila, prsty jí znenadání zhadrovatěly a pistole jí vypadla z ruky. Proboha, co je zase tohle?

„To jsem si mohl myslet,“ řekl chlap dobráckým tónem, i když to dobrácky určitě nemyslel. „Střílet se vám zachtělo?“

Rychle se sehnula, aby se zmocnila pistole, ležící před ní. Ta pistole se však náhle neuvěřitelně zvětšila, až z ní bylo cosi monstrózního. Byla delší než metr a jistě vážila aspoň tunu! S tou by nedokázala ani hnout, natož aby ji zdvihla. Poděšeně vzhlédla k chlapovi a vyděsila se ještě víc. Před ní stál vysoký obr!

„Jste nebezpečnější, než jsem čekal,“ zaburácel obr hlasem, silou připomínajícím nádražní rozhlas. „Kdo si pořídí takovouhle hračku, musí být odhodlaný použít ji. Nejste pouhá krysa, máte v sobě i cosi z jedovaté zmije!“

S těmito slovy se k ní sklonil a natáhl k ní ruce. Na útěk teď už vůbec nebylo pomyšlení. Popadl ji kolem pasu, nedbal přitom jejího ječení, zdvihl ji přinejmenším deset metrů vysoko a posadil ji na obrovskou tlustou dřevěnou desku, na níž ležela třímetrová obří klávesnice, metrová počítačová myš a ještě dál obrazovka velikosti promítacího plátna v širokoúhlém kině. Pochopila, že sedí na hraně pracovní desky svého vlastního stolu, který se též neuvěřitelně zvětšil i se vším, co na něm bylo.

„Tak si nejprve trochu popovídáme!“ zaburácel obr.

Posadil se na její židli, ale i teď měl oči nejméně dva metry nad ní a díval se na ni shora. S hrůzou pozorovala bradavici na jeho tváři, záhyby sloní kůže vedle jeho očí a nebezpečné zuby. Kdyby chtěl, překousl by ji jako klobásu!

„Jak to... jak to, že jste tak velký?“ vyhrkla na něho otázku, která ji v této chvíli nejvíc pálila.

„Jsem velký normálně, to vy jste se zmenšila,“ odpověděl ochotně, ale nemilosrdně. „Jste teď maličká jako kočka. Proto se vám všechno kolem zdá velké. Ale to je detail. Víte, co se vám podařilo? Vyhlásili jste válku rodině čarodějů. A to, jak sama brzy poznáte, nebyl nejlepší nápad!“

„Nikomu jsem žádnou válku nevyhlašovala!“ protestovala.

„To se rozumí, nevyhlašovala,“ přitakal jí. „Podnikla jste svůj útok bez vyhlášení, to je ještě horší. Napadlo vás, že můžete i prohrát? Zkrátka jste prohrála! Zatím jste nedopadla nejhůř, ale mohla byste se změnit ještě víc, třeba v ropuchu obecnou. A věřte mi, v té podobě byste se cítila mnohem hůř!“

„Copak je to vůbec možný?“ zaúpěla.

„Můžete sama posoudit, jestli je možné, abyste byla velká jako kočka domácí,“ připomněl jí. „Jste jako kočka, ale bez kočičí mrštnosti. Kočka klidně seskočí se stolu, vy byste si při pádu polámala nohy. Nesnažte se dělat vylomeniny, nebo si ublížíte. Raději mi řekněte, kdo vám nabídl tu exekuci v naší firmě?“

„A co když vám to neřeknu?“ odsekla vzpurně.

„Já se to dozvím,“ ujistil ji mrazivě. „Na jednu stranu bych měl ocenit vaši soudržnost, že chcete spolupachatele chránit, na druhou stranu musím vzít v úvahu, že chcete chránit darebáka. Podle toho se pak budu chovat já k vám.“

„Co se mnou chcete udělat?“ zajíkla se.

„Co by?“ opáčil. „Zavřu vás do vězení, ze kterého se ještě nikdo a nikdy živý nedostal.“

„Bez soudu?“ vyhrkla. „To je přece zvůle!“

„A kdo se obtěžoval pozvat mě, když soud jednal o mně?“ vyčetl jí obr. „Odsoudili mě k exekuci, aniž bych dostal možnost obhajoby. Pokud tomu říkáte »spravedlivý soud«, pak jste byla odsouzená stejně spravedlivě a nemůžete si stěžovat.“

„Neměl jste se soudu vyhýbat!“ odsekla.

„To bych o něm musel vědět!“ kontroval. „Obsílku poslali na adresu, kde už dávno nebydlím. Můžete mi tvrdit, že to bylo podle zákona o »fiktivním doručení«, já zase tvrdím, že ten zákon je legislativní zločin a nejsem zdaleka první, komu to znemožnilo skutečně spravedlivý soudní proces, neboli jedno ze základních lidských práv. Nevadí, zaměříme se na všechny, kdo ten zločin »prohlasovali« v Parlamentu a nevynecháme ani Ústavní soudce, ustanovené, aby takovým zločinům zabraňovali.“

„To si ale troufáte!“ řekla jízlivě.

„Troufáme,“ přikývl. „Zatím jsme se zaměřili na technické stránky. Neslyšela jste, že se ve světě zastavily všechny atomové elektrárny? To je naše dílo!“

„Vandalové!“ vykřikla. „Kazisvěti! Barbaři!“

„Elektrárny jsou jen »vedlejší škody«,“ namítl obr. „Můžete být ráda, že naše vedlejší škody neznamenají miliony mrtvol, jako když se »do práce« pustí kterákoli armáda. Hlavním účelem bylo likvidací atomových zbraní zabránit atomové válce. Uvážili jsme, že za to budou stát i ty zastavené atomové elektrárny. Z našeho světa tím zmizela největší hrozba v dějinách. To není málo!“

„No, jestli je to pravda...“ ustoupila trochu.

„A co víc, chtěli jsme lidem nahradit ty škody,“ pokračoval obr. „Začali jsme vyměňovat dosavadní energetické zdroje za naše. Ano, právě za ty »transformátory«, které se od dosavadních transformátorů liší hlavně tím, že k nim nevedou dráty vysokého napětí. Naše zdroje odlehčily energetice, že zmizely »black-outy« neboli výpadky dodávek elektřiny. Nahradili jsme lidstvu zničené atomové elektrárny. Vy si to nemyslíte?“

„To by... snad... bylo dobře...“ připustila.

„A teď si představte, že se na nás vrhla celá banda vandalů, kazisvětů a barbarů, aby nás finančně zničila. Nepřipadá vám toto jednání hnusné? Jen vás musím ujistit, že do té bandy patříte.“

„Ale to je něco jiného!“ vyhrkla. „Já jsem dostala příkaz k provedení exekuce pro obrovské dluhy!“

„Vytvořené bankovním podvodem,“ doplnil ji obr. „Máte ten příkaz ještě? Nebo jste ho dostala jen telefonicky, aby veškerá zodpovědnost zůstala jen na vás?“

„Mám ho tu, samozřejmě,“ přitakala rychle. „Jenže teď se asi nedostanu do skříně! Je to na mě vysoko!“

„Řekněte mi, kde to je, já už to najdu!“ navrhl jí.

„Nezvětšíte mě raději?“ navrhla mu na oplátku.

„Ne!“ odsekl. „Byla jste poslední v řetězu nespravedlností. Nebylo by fér, abyste vyvázla bez trestu. Kde je to lejstro?“

„V šanonu s letošním rokem,“ řekla sklesle.

Obr ji nechal sedět nad propastí a odešel ke skříni, odkud se vrátil se šanonem. Rozevřel jej a prostudoval si poslední lejstra.

„Vida, je to tady,“ řekl spokojeně. „Soudce Igor Novák jako předseda... a všichni pěkně pohromadě... Ujišťuji vás, že bych to zjistil tak jako tak, ale tohle bylo rychlejší. Je tu těch případů víc, vezmu si celý letošní šanon. Vy už ho potřebovat nebudete. Mám s sebou velkou nůši, tam se to vejde i s vámi.“

„I se mnou?“ vyjekla. „Chcete mě snad někam odnést?“

„Do slibovaného vězení, odkud se ještě nikdo a nikdy živý nedostal,“ ujistil ji. „Ale nebojte se, mrtvoly už jsou uklizené.“

„Podrazáku!“ vykřikla zhnuseně. „Grázle!“

„A to mi řekne exekutorka!“ vzdychl si obr. „Od vás to zní zvlášť pikantně! Tak půjdeme, vážená paní! Pěkně do nůše, hezky nožičkama napřed, nesnažte se mi vzpírat, stejně tam skončíte! Vidíte? Že je tam ještě dost místa! A půjdeme! Můžete si být jistá, že si po vás důkladně umyju ruce. Sahat na exekutora je jako sahat na malomocného.“

„Nactiutrhači! Podrazáku! Hnusný barbare! Kriple!“ ozvalo se ještě z nůše, ale to už se víko zavřelo.

„Tak pozor, držte se, hodím si vás na záda!“ varoval obr svou kořist, než znenadání zmizel i s nůší.

Na podlaze zůstala jen pistole...

Errata:

19.07.2021 18:22