Vítej, návštěvníku!

Čistka

Paní exekutorku vsadila do ženského vězení Kateřina.

Nezdržovala se s ní. Přinesla ji v nůši do »ženské věznice«, vytáhla ji ven, postavila na zem a zavolala na sekretářku, zatím jedinou obyvatelku těchto prostor, aby spoluvězeňkyni seznámila se zdejším prostředím. Však si ty dvě už nějak řeknou, co a jak...

A ty dvě trpaslice se dokonce poznaly! Znaly se z jakéhosi společného jednání, i když sekretářka u toho byla jako poskok, zatímco exekutorka jednala s jejím šéfem jako rovný s rovným. Mohou si teď jedna druhé poplakat na ramínku a postěžovat si na barbary, kazisvěty, podrazáky a kriply, co je sem zavřeli. A hrozit se, jakou mají čarodějové mládež, když se účastní takových podrazů. Co z nich asi jednou vyroste!?!

Čistě ze zvědavosti si Kateřina z »Dějin Knih a Kouzel« druhý den vytáhla, o čem si ty dvě potají špitaly. Díky Merani to měla bez fixačního zpoždění, i když ji Merani varovala, že tu výhodu má jen dočasně a neměla by si na ni zvykat.

Možnost nahlížet do minulosti měla čaroděje vést k tomu, aby se nespoléhali, že se na jejich podrazy a levoty nepřijde a aby nezkoušeli své prohřešky zatajovat a raději ani dělat. Zbytky této možnosti dodnes mezi lidmi přetrvávají v podobě varování »Bůh to vidí!«, i když tomu dnes už málokdo doopravdy věří. Nebyla chyba mimozemšťanek, že se to neujalo.

Už ty první opice této možnosti využívaly, aby si navzájem strojily úklady. Mimozemšťanky proto úmyslně zavedly »fixační zpoždění«, aby to nemohlo být aktuální. I tak mohli čarodějové jeden druhého sledovat, ale s měsíčním zpožděním už se nedají tak snadno chystat přepady ze zálohy.

První dvě ženy v podzemí pod farou se samozřejmě mezi sebou dojemně shodly, že se jim stala donebevolající křivda, pro kterou by byl pro ty čaroděje i trest smrti málo. Samozřejmě se to dalo pochopit. Kdo se živí podrazy, prostě si je musí zdůvodnit, aby před zrcadlem nevypadal jako svině. To je přece »morálně nepohodlné«. Lepší je podívat se po okolí, koho jiného očernit. Největší zrůda je pro zloděje ten, kdo na zlodějny upozorňuje. Proto se nikdo neodvažuje ohlásit zlodějny na svém pracovišti a vystavovat se nebezpečí, že poletí z práce dříve než ten zloděj. Nikdo nemůže dát ruku do ohně za to, že i jeho šéf nekrade a ze solidarity k jinému zloději nevyužije své pravomoci. Budiž čest ojedinělým výjimkám. Říká se, že na jednoho čestného právníka či politika celosvětově statisticky připadá 19 bílých vran. A kdo z vás viděl někdy v životě bílou vránu? Také se říká, že politiku a práva by měli vykonávat jen lidé čestní a spravedliví. Bohužel, tyto profese nejvíce lákají lidi právě opačných vlastností. Začíná to podvody při přijímacích zkouškách na Právnické fakulty²⁸. Nelze se divit, jak ta spravedlnost i politika ve světě vypadá...

Svět vězeňkyň se teď smrskl na půlku farského sklepa, kde neměly ani nejmenší příležitost nějakou pomstu vymyslet, natož uskutečnit. I ta půlka sklepa představovala bludiště, jenže se dalo projít během dvou – tří dnů. Pár dní si mohly vzájemně vykládat drby z dřívějšího života, ale pak už nastoupila – nebetyčná nuda.

Bývalý geolog a dnes už také bývalý továrník Jan Hiller si ponechal z celého šanonu jen lejstro, které se ho týkalo. Zbytek šanonu dal bratranci učiteli Hillerovi, aby se podíval na zbývající případy. Dalo se čekat, že mezi nimi bude hora právnické špíny a bude třeba podívat se na všechny. U Augiášova chléva nestačilo vyházet hnůj jen z malé části. Jako v té starodávné pověsti, i tady bude zapotřebí celá řeka.

Tenkrát to ale dělal Herkules.

Jen on takový úkol zvládl...

Od exekuce Hillerovy továrny nebylo o podnikatelovi vidu ani slechu. Prostě zmizel. A stejně tak i dva členové exekutorské komory. S prvním záhadně zmizel jeho policejní doprovod, druhá chyběla na nejbližší schůzi spolku místních feministek, kde měla funkci předsedkyně. Případy si převzala kriminální policie, jenže nikde nebyly žádné stopy a výslechy svědků také nikam nevedly.

Když ráno přišla do kanceláře exekutorčina zapisovatelka, účetní a sekretářka v jedné osobě, nedostala se ani do předsíně. Klíče její šéfky totiž byly v zamčeném zámku zevnitř. Zavolala záchranku a pro jistotu Policii, ale když přivolaný zámečník dveře otevřel, stáli všichni před velkou záhadou. Dveře zamčené, okna zavřená, klíče v zámku zevnitř, a prázdná místnost. Jedinou, byť značně podivnou stopou byla pistole, ležící na podlaze kanceláře. Podle výrobního čísla tu zbraň legálně držela zmizelá exekutorka. Proč ale ležela na podlaze? Chtěla se snad paní doktorka touto zbraní bránit? Proč z ní ale nevystřelila? A hlavně – jak a kudy se dostala ze zamčené kanceláře ven?

Všechno nakonec zůstalo předmětem různých spekulací.

Tím to však ani zdaleka neskončilo. Postupně mizeli další a další členové celostátní exekutorské komory. Kriminalisté se mohli přetrhnout, ale na nic nepřišli. Pět až osm dalších případů týdně a všechny si podobné jako vejce vejci. Žádní svědkové ani stopy a příliš často klasické »záhady zamčeného pokoje«.

Policejní prezident marně přiděloval exekutorům ochranku. Exekutoři mizeli, i když je bodyguardi střežili v bytě. Nejčastěji mizeli na záchodě. Nepomohlo, když je bodyguard doprovázel až na záchod. Jediný rozdíl byl, že v takovém případě zmizeli oba.

A aby toho nebylo dost, stejně záhadně začali mizet soudci.

Nejprve soudci okresního soudu, pak krajského, ale na nich se to nezastavilo. V Praze zmizelo i několik soudců Nejvyššího soudu a v Brně stejně záhadně zmizela většina soudců Ústavního soudu, který se tím stal neusnášeníschopným. Policie byla terčem nevybíravých novinářských útoků, jako by za to mohla! Jedinou chybou policistů i kriminalistů bylo, že záhadné případy neuměli objasnit. Ale což některý případ objasnili novináři? Tváří v tvář »záhadě zamčeného pokoje« měli být všichni krotcí a pokorní, to by však ani nebyli novináři, schopní zkritizovat kdekoho a kdeco.

Pak za podobných okolností v rychlém sledu zmizeli i čtyři poslanci. Dva bývalí, kteří už v Poslanecké sněmovně neseděli, ale dva tam měli zajištěná místa i s významnými funkcemi, neboť šlo současně o předsedy dvou opozičních politických stran.

To už byla kromě Policie na nohou i Armáda. S mnohými zmizelými se ztráceli i lidé z jejich ochranky a ministr vnitra se pokusil zacpat tyto díry armádou.

Marně.

Prostory sklepů pod farou se rychle zaplňovaly.

Učitel Hiller zpočátku odhadoval, že by se sem mohlo vejít deset cel běžné velikosti po dvou vězních, tedy nejvýše dvacet vězňů. Avšak lidé zmenšení až na velikost kočky potřebují i méně prostoru. Redukce rozměrů v poměru jedna ku devíti umožňuje jedenaosmdesátkrát lepší využití plochy. Sklep pod farou by pak měl neuvěřitelnou kapacitu až tisíci šesti set vězňů.

Merani přišla s vylepšením. Kdysi dávno v jejich hvězdné lodi dosahovali ještě lepšího využití prostoru. Šlo zejména o kóje na spaní, vzdáleně podobné včelímu plástu. Bylo v nich kupodivu dost místa a přitom zabíraly méně podlahové plochy než klasické vojenské patrové palandy, obvyklé při požadavku na co nejvyšší využití světnic. Při úpravě sklepů umístila Merani tyto kóje kde se dalo. V dolním sklepě jich byly tři tisíce, v horním polovina. Čarodějům se to zprvu nezdálo, ale pak si kóje sami vyzkoušeli ve skalním »domě paní Nikové«. Zjistili, že jsou pohodlnější než vojenské palandy, jen potřebují intenzivnější větrání. Ve sklepním vězení to však nebylo nutné. Stačil prostý výpočet: devítinásobné zmenšení rozměrů znamenalo úsporu plochy v poměru jedna ku jedenaosmdesáti, ale na objem byl poměr úspor dokonce jedna ku sedmi stům dvaceti devíti. Prostoru tu tedy bylo dost.

Jan Hiller se v »domu paní Nikové« ubytoval natrvalo, i když tam jen přespával, když právě nebyl na »trestné výpravě«. Byl tam v naprostém bezpečí. Dům bez vchodu nemůže odhalit nikdo, kdo neovládá prostorovou fluktuaci. A tu možnost nejenže Policie nemá, ale každému soudnému člověku by připadala tak absurdní, že si ji ani nepřipustil. Pan Hiller tam měl naprostý klid na odpočinek, ale jinak všechen čas věnoval »spanilým jízdám za spravedlností«. Často spolupracoval i s Katkou, Kryštofem nebo Martinem.

Ten trojlístek nejenže zahájil novou éru čarodějů v Evropě, ale byl nejšikovnější i při dálkové spolupráci. Kateřina, Martin i Kryštof vedli pana Hillera při skocích do neznáma skrz stěny, odhalovali mu nebezpečná místa, kde by ho mohli spatřit nežádoucí svědci a naváděli ho k jeho »obětem«. Mohl pak vystupovat naprosto přesně a přitom překvapivě.

Záhady se vršily jedna na druhou...

Po exekutorech a soudcích přišli na řadu i bankéři. Nejprve ti, kdo měli prsty v potopení firmy »Hiller a spol«. Jenže Hiller přitom objevil tisíce dalších »levot« s odíráním lidí nevýhodnými půjčkami, že měl dostatek důvodů přidat mezi vězně ve farském sklepě i pěknou řádku bankéřů.

To se ví, že si nevšímal úředníčků na přepážkách, tak jako nechával na pokoji zapisovatelky a jiné drobné zaměstnance. Do farského sklepa se dostali i zaměstnanci exekutorů. Podle pana Hillera bylo zlem už to, že se na tak zvrhlou práci dali najmout.

Jenže počty vězňů nedosáhly ani stovky a projevilo se ještě něco jiného. Populárně se to nazývá »ponorková nemoc«, neboť se nejvíc projevovala u posádek ponorek. Právníci jsou totiž sorta lidí, která sama sebe považuje za »něco lepšího« než ostatní lidé. Proto také pro sebe vyžadují různé výhody, které odůvodňují tím, že »lepší lidé potřebují lepší podmínky a víc rozletu«.

Tísnit se s ostatním »plebsem«? Nikdy!

Policisté by se spokojili s málem, ale právníci ne.

A při jednom návratu pana Jana Hillera se na něho vězni sesypali se stížnostmi, jako kdyby čekali, že jim musí vyhovět. Stěžovali si na všechno. Na jednotvárné jídlo, na nedostatek místa a zejména na nudu. Požadovali procházky na čerstvém vzduchu, které jsou ve světě přece právem všech vězňů.

Jan Hiller měl tisíc chutí poslat je tam, kam se obvykle kverulanti posílají, ale pak si řekl, že jsou k nim až příliš tvrdí. Po materiální stránce se jim vedlo lépe než bezdomovcům, které právě oni často obrali o domov, jenže bezdomovci mívají více svobody. I když je na druhé straně pravda, že svobody se člověk nenají a možnost svobodně někde zmrznout není záviděníhodná.

Pokusil se zavolat na pomoc Merani a když se mu objevila, přednesl jí tento problém.

Kde bydlela Merani, nikdo přesně nevěděl. Všichni věděli, že je zbytečné po tom pátrat. Merani se na »mapě čarodějů« neobjevovala a nikdo, dokonce ani její oblíbenkyně Katka, o tom neměli ani potuchy. Považovali to však za správné. Merani by to privilegium mít měla. Ambíjankám přece vděčili za všechno.

Merani se zamyslela jen krátce.

„Dej to jako úkol Kryštofovi,“ poradila mu. „Ať jim tam zavede televizi, postačí jediný kanál. Kryštof bude vědět, jak na to.“

Pak zmizela a Janovi Hillerovi nezbylo než jít za Kryštofem. Ten vyslechl, o čem pan Hiller uvažuje, ale ještě se ho začal vyptávat, jak si tu televizi představuje.

„Předpokládám, že to nemyslíš tak, že bychom jim dali do vězení klasické televizní přijímače,“ odpověděl na otázku, zda to zvládne. „Pro mě by bylo jednodušší udělat to pomocí lumuximů. Analyzovat pozemský televizní signál je pro ně hračka a vytvořit obraz na libovolné ploše úplná maličkost. Potíž je, že ti zavření nemají telepatii, aby to mohli ovládat. Ale dá se to obejít, jako se dala obejít distribuce jídel. Co kdybych jim udělal ovládač, který zajistí zobrazení televize na nejbližší volné ploše?“

„To by asi bylo nejvhodnější,“ mínil pan Hiller.

„Jenže je tu malá potíž,“ pokračoval Kryštof. „Mají tam dost volných ploch, na které se dá promítat, jenže nikde nemají dveře. Když si jedni spustí sportovní přenos a druzí do toho úplně jiný pořad, budou se navzájem rušit.“

„Vždyť i Merani říkala, že jim postačí jeden jediný kanál,“ namítl pan Hiller. „Tak by se přece nemohli rušit.“

„Pak ti televizní fandové budou rušit ty, kdo si chtějí v klidu a v tichu meditovat,“ pokrčil rameny Kryštof.

„V tom případě by ti, kdo chtějí mít klid, museli zalézt do svých spacích kójí,“ řekl Hiller. „Ty přece mají jakési »dveře«, či spíš poklop, aby se daly zvukově i vizuálně oddělit od okolí.“

„To by možná šlo,“ zamyslel se Kryštof. „A co takhle udělat to obráceně? Ať si každý pustí televizi ve své kóji! Nikoho rušit nebude a sám bude mít na to klid.“

„Jenže v té kóji to může sledovat jen vleže,“ namítl Hiller. „To by tam všichni jen leželi a tučněli!“

„Nelitujte je,“ řekl Kryštof. „Jak často televizi sledujete vy?“

„Já na nějakou televizi nemám čas,“ odvětil Hiller.

„Já už jsem to zkoušel,“ řekl Kryštof. „A řeknu vám, koukat se celé dny jen na televizi, asi bych z toho zblbnul.“

„Myslíš?“ zarazil se pan Hiller.

„No Jéžiš!“ přikývl Kryštof. „Z některých televizních pořadů blbost až stříká! Zbytečně se televizorům neříká »debilizátory«! Na některé pořady jsem se vydržel dívat sotva pár minut a vážně lituji ty, kdo to vydrží do konce. To aby měl člověk inteligenci houpacího koně. Myslím si, že nechat jim jeden jediný kanál by byl horší trest než nedat jim vůbec nic.“

„No dobře, nechám to na tobě,“ ustoupil pan Hiller. „Ale něco pro ně udělej, než tam zcvoknou!“

„Televizi proti zcvoknutí?“ ušklíbl se Kryštof. „Není to trochu protimluv? Spíš naopak, ne?“

„Mysli si o tom co chceš, ale nechci, aby se tam z nudy začali navzájem vraždit!“ ukončil hovor Hiller.

A pak vyrazil na další »spanilou jízdu«...

------------------------ Poznámky:

  28 Nejen v Plzni, ale i v Praze byly odhaleny podvody u přijímacích zkoušek

Errata:

19.07.2021 18:22