Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Srdce hada

Rozvratem firmy »Hiller a spol« se proces přeměny České republiky v bezjadernou zemi nezastavil, ba ani nezpomalil.

Tak, jako se »odnikud« vynořila firma »Hiller a spol«, tak se stejně »odnikud« objevila firma »Stehlík a spol«. Její hlavou byl manžel učitelky Stehlíkové, shodou okolností právě inženýr elektrotechnik. Od chvíle, kdy se díky své ženě stal čarodějem, snažil se být co nejblíž panu Janovi Hillerovi. Nové elektrozdroje mu učarovaly a nebylo divu, elektřina byla jak jeho zaměstnáním, tak ji měl současně jako hobby. Po zákeřném útoku na Hillerovu firmu se ti dva snadno dohodli na dalším postupu. Hiller už toho nechá, je příliš známou osobou a bude lépe, když se odsune do ilegality a pustí se do těch, kdo se pokusili jeho dílo zničit. Firmu nebude držet zuby nehty, nechá ji exekučně zabavit. Vlastně tím přijde jen o starou otlučenou budovu. Štafetu měla převzít nová firma »Stehlík a spol«. Neměla sice do začátků ani ušmudlanou budovu, ale vlastně ji ani nepotřebovala. Na úvěr z čínské banky si dala urychleně postavit prostou halu, kde nebylo opět nic než velký portálový jeřáb, určený k nakládání zboží na kamiony. Naštěstí měl již Jan Hiller nápad oddělit montážní a údržbářské podniky od mateřského, takže všechno pokračovalo jako dřív. Provoz se zastavil jen na necelý týden, kamiony přestaly zajíždět do vrat bývalého Hillerova podniku a pokud jely od Prahy, pak odbočovaly ze silnice na příjezdovou cestu o pár kilometrů dřív. Nakládání probíhalo ještě rychleji a elektrifikace Čech pádila dál mílovými kroky.

Firma »Stehlík a spol« vyřešila problém s bankami velice elegantně. Namísto toho, aby měla svá konta u všech bank, které Čechám vládly a na podrazu nepohodlné české firmy se v případě potřeby rychle dohodly, měla jediné konto u čínské banky, která neměla své vládce v pobočce Afro-indické čaroříše ve Spojených státech, ale v Indicko-asijské čaroříši. Mankuzgó prostřednictvím svého vyslance Zulugacha věděla o Merani a nepokoušela se dělat Čechům naschvály. Merani jí a Sibiřské čaroříši Fasyray nechala na oplátku lumuximy. Obě čaroříše však věděly, kdo v Čechách ve skutečnosti vládne a snažily se přikrčit a chovat se nenápadně, nestavěly se na odpor jako Afro-indická, Australská, Jihoafrická a Severoindiánská. I Jihoamerická čaroříše se chovala nenápadně, ale ta se tak nenápadně chovala pořád.

Důležité bylo, že čínské banky neměly zájem novou českou firmu potápět a ostatní banky v Čechách měly až nad hlavu svých starostí se zmizelým managementem.

Transformátorů i nových elektrických lokomotiv v Čechách přibývalo dostatečnou rychlostí, aby nahradily veškeré výpadky. Česká republika se i bez jaderek stala opět vývozcem elektrické energie do všech sousedních zemí.

Ani Rakousko nemohlo protestovat.

I když Jan Hiller pročistil Čechy důkladně, nezapomínal, odkud podraz na firmu »Miler a spol« původně přišel. Uvažoval o tom, že co nejdřív podnikne »spanilou jízdu« i do Ameriky.

Taková výprava ovšem nebude tak snadná jako v Čechách nebo v Německu, kde zatím jen trochu pocuchal bankovní špičky, které měly prsty v útoku na jeho firmu. Ti ten podraz nezosnovali, byli pouhými pěšáky na velké šachovnici.

Němci měli ve věznici pod farou odlišnou pozici než Češi. Na jednu stranu jim mnozí vězňové nepokrytě podlézali. Bodejť, vždyť to byli ještě donedávna jejich šéfové! Na druhé straně jim vadila neznalost českého jazyka. Ve vězeňské televizi bylo deset českých kanálů a žádný v německém nebo v anglickém jazyce. Přesto se i ve vězení Němci cítili Čechům nadřazení.

Jak by se v Čechách chovali Američané?

Hiller ten nápad prohovořil i s Merani. Schválila to a slíbila mu podporu »dálkovým vláknem« lumuximu z Čech, které dovolí používat kouzla i tam, kde jsou lumuximy vypnuté.

Dalo se čekat, že to tamní čaroděje nepříjemně překvapí.

Na druhou stranu si musel Hiller uvědomit, že policisté jsou v Americe pohotovější než jejich evropští kolegové. Tam, kde policisté v Evropě před davem ustupují, Američané bez váhání střílí. A jsou v tom po čertech dobří.

Bude tam potřebovat víc opatrnosti...

Konečně došlo na oba čarodějné kluky, Martina s Kryštofem! Měli od počátku smůlu, že byli teprve školáci. Prototyp jejich prvního auto-letadla musel Martin zničit, aby se nedostal do rukou Policie, když vezl do Prahy pana účetního Hozdeckého. Jejich cesta byla neúspěšná ve všech směrech, přišli o auto, v bance pan Hozdecký zjistil, že to zabavené konto myslí jak banka, tak i exekutorka až příliš vážně a na závěr museli prchat před Policií.

Klukům ztráta auta příliš nevadila. Co jednou vytvořili, to dokázal nejbližší lumuxim zopakovat i tisíckrát, ale pan učitel Hiller jim hodně elánu sebral.

„Podívejte se, kluci,“ zhodnotil jejich společné dílo, když mu je předváděli. „Má to být auto nebo letadlo? Je hezké, že to na silnici vyvine rychlost jako formule F-1. Problém je, že ta není na našich silnicích povolená. Dáte tím nezodpovědným hazardérům do rukou jen další hračku. Většina řidičů bude rychlost dodržovat, ale pár frajerů se bude mezi nimi motat dvojnásobnou rychlostí, předjíždět kde se dá i kde se nedá a jen zbytečně stoupnou počty nehod. Povolit tři sta za hodinu všem by dopadlo ještě hůř. Naše silnice nejsou na tyhle rychlosti stavěné. Dovedu si představit ty hromadné havarie, kdykoliv někde trochu zaprší.“

„Naše auto nezná, co je smyk!“ holedbal se Martin. „Kola se jen odvalují po silnici, pohání i brzdí je antigravitace.“

„Viděl jsem kdysi – už je to také pěkných pár let – autobus, který se zařadil do tankové kolony²⁹,“ pokusil se je zchladit pan Hiller. „Tankový pluk dostal poplach a tanky jely jako o závod, aby byly v časovém limitu na místě určení. Vjet mezi ně mohl jen sebevrah, jenže řidič autobusu spěchal a riskl to. Pak tank vpředu znenadání prudce zabrzdil a tank za autobusem brzdit »nestihl«. Pak už vůbec nezáleželo, zda autobus brzdil nebo ne, dopadl jako zrnko obilí mezi dvěma mlýnskými kameny. Když hřmot plechů utichl, vypadal autobus jako harmonika, byl o polovinu kratší. Naštěstí jel bez cestujících, jen s řidičem, a v okamžiku srážky jeho kabina vybočovala trochu vlevo, takže se zachovala. Jenže autobusák měl najednou vedle sebe místo předních dveří zadní část tanku a věřím tomu, že se ještě dlouho potom modlil, i kdyby to byl ateista.“

„V takovém případě bych vzletěl nahoru,“ kasal se Martin.

„Jenže hoši, umíte si představit, jak složité je povolovací řízení u nových typů letadel?“ sýčkoval učitel. „Určitě budou po vás chtít výsledky lámacích zkoušek křídel...“

„Naše auto-letadlo přece nemá křídla!“ upozornil ho Kryštof.

„To nevadí, byrokrati budou lámací zkoušky vyžadovat už protože je mají v předpisech, tak jako zátěžové zkoušky motoru na brzdě a ofukování modelu v aerodynamickém tunelu. Říká se, že dokumentace vyžadovaná k novému typu letadla váží víc než to letadlo. Nebylo by jednodušší přestavět nějaký existující typ auta, třeba nějakou škodovku?“

„To by nás podnik Škoda Auto zažaloval pro plagiát,“ řekl s odporem Martin. „Ba ne, my musíme mít něco, co nikdo nemůže napadnout jako opajcnuté.“

„Tak převezměte aspoň siluetu,“ radil jim učitel. „Všimněte si, že všechna moderní auta mají velice podobnou siluetu. Dřív jste na dálku rozeznali trabanta od mercedesu, dnes podle siluety nerozeznáte dacii od porsche. Po dlouhých zkušenostech podoba aut vykrystalizovala do optimálního tvaru, kdy je každá odchylka nevýhodná. A přitom nikdo od druhých nic nekopíroval, všem to tak prostě vyšlo.“

„O tom by se dalo uvažovat,“ připustil Martin. „Nejvíc by nás teď zajímalo, kde se to bude »vyrábět« a pod jakou značkou. Víme, že o nás přitom nebude ani zmínka, nemáme na to věk, ale docela by nás to zajímalo.“

„Vy dva to vést nebudete,“ řekl učitel. „Není to jen kvůli věku. Vy dva jste potřebnější jinak. Pomáháte pronikat do srdce hada Afro-indické čaroříše, přesněji její Americké odnože, kromě toho budete užiteční i jinak, než abyste se starali o rutinní správu nějaké továrny, která ani továrnou není. A uvědomte si, že majitel má u takové továrny jen roli firemního štítu, který se dá snadno nahradit jiným. Místo firmy »Hiller a spol« máme firmu »Stehlík a spol« a co se změnilo? Jméno na vývěsním štítu a formálně též osoba fiktivního majitele. Obojí se dá kdykoliv změnit. Důležité je, že obě továrny ve skutečnosti patří naší obci čarodějů.“

„No dobře,“ přijal to Martin. „Tak my dva, já s Kryštofem, si teď na to sedneme a vymyslíme auto, které nerozeznáte od škodovek jinak než podle odznáčku na kapotě. Jenže bude jezdit na baterky. Máte ještě nějaké námitky?“

Učitel Hiller už žádné neměl...

Jan Hiller se mezitím orientoval za Atlantikem. Jenže tam už byli čarodějové. S vypnutým lumuximem ztratili kouzla, nicméně měli pořád schopnost ovládat lidi pomocí peněz. Nebyli proto ani zdaleka neškodní. I bez kouzel měli své bodyguardy, kdykoliv schopné a ochotné střílet.

Nikde jinde ve světě se nepořádá mistrovství v americkém národním sportu »rychlotasbě«, jen ve Spojených státech. Nejde přitom o přesnost střelby, ale o to, jak rychle sportovec na signál tasí a vystřelí. Napodobují se tím podmínky typicky amerických pistolnických soubojů, které se nejčastěji odbývaly v barech na tak krátké vzdálenosti, že se prakticky nebylo možné netrefit. Tam platilo, kdo vystřelí první, vyhrává. Američané se pokoušeli tento »sport« protlačit i do Olympijských her, naštěstí je odmítli s tím, že Olympijské hry mají podporovat mírové sporty a ne krvavé hospodské rvačky.

Jenže pan Hiller byl vždycky o zlomeček vteřiny rychlejší. Telepatický příkaz je rychlejší než ruce a přimražení rukou může rozhodnout spolehlivěji než kulka ze Smith-and-Wessonu.

A Hillerovi nešlo o drobné darebáčky, kterých tu bylo jako naseto. U Američanů platí více než jinde heslo »Chceš-li se mít jako prase v žitě, musíš být svině!« Největší problém vždy bylo zjišťování, kdo v daném oboru skutečně vládne a kde bydlí. Pak už byla převaha na straně čaroděje, který dokáže procházet zdmi a používat neviditelnost. Do věznice »Pod farou« začaly přibývat opravdu znamenité přírůstky. A někteří byli známí i v Čechách. Pan Hiller šel najisto podle »Forbesova žebříčku nejbohatších lidí světa«. Za týden jich vybral dvacet, skoro tři denně. Nebylo to úplně snadné, ale pan Hiller v tom brzy získal zběhlost.

Zajímavé bylo pozorovat, jak se k sobě chovají samotní vězni. Prvními vězni ve věznici »Pod farou« byli drobnější čeští grázlové, exekutoři, bankéři a soudci okresního formátu. Když se později mezi nimi objevila větší »zvířata«, tihle drobní jim začali projevovat až nezaslouženou úctu.

»Ano, pane poslanče... Jistě, pane ministře...«

Jenže pak se mezi nimi objevila i ta největší esa a malí čeští poslanci a ministři se mohli přetrhnout úslužností.

»Ano, pane Rotschilde... Jistě, pane Rockefellere...«

Kdo mohl, lovil ze své chatrné zásoby americké angličtiny devótní slovíčka, aby se »těm velkým« zavděčil, i když tady ve vězení neměli žádná uznávaná privilegia. Museli se pohybovat mezi těmi devótními Čechy a jediné místo, kde měli jakž takž své drobné soukromí, byly uzavíratelné kóje na spaní. A tak se jejich největší výhodou stala telepatie, kterou se mohli domlouvat mezi sebou a kterou »ti smradlaví Češi« nevnímali.

Ale ouha! Telepatie jim nepomáhala s kouzly! Občas by rádi někoho příliš vlezlého odkázali do patřičných mezí a při větší drzosti »semleli masomlýnkem«, jenže ten se jim tady nepodařilo spustit. A přitom se tu pohybovali čarodějové, kteří kouzla dříve ovládali bez problémů!

Správně to odhadl až velký počítačový teoretik Bill Gates, který se jako jeden z největších boháčů planety dostal do věznice »Pod farou« mezi prvními. Vyšel z toho, že u stěhování čarodějů jde především o stěhování Knih.

„Když se Kniha, Svitek nebo Kámen dostane mimo účinný dosah svého lumuximu, zamkne se a musí se znovu iniciovat v dosahu jiného lumuximu,“ tvrdil. „Po dobu zamčení nefungují kouzla nikomu, kdo je s danou Knihou spojený. Klíčový problém je, že na území Spojených států se lumuximy uzamkly všechny. Tím na ně ztratily spojení všechny Knihy. Bylo by třeba některou Knihu iniciovat tady, v dosahu činného lumuximu. Pak by se nám všem, kdo jsme k ní připojení, kouzelná moc vrátila.“

Byl to správný výklad, jenže byl Američanům platný jako mrtvému zimník. Ve vězení byla možnost iniciování Knih nulová, neboť zůstávaly zamčené v univerzitních knihovnách ve Státech, kde byly lumuximy vypnuté. Američané s telepatií se sice mohli telepaticky spojit se svými známými čaroději ve Státech, jenže to nestačilo. Nevěděli totiž, kde se oni sami nacházejí. Podle toho, že tu bylo nejvíc vězňů z Čech, by mohli usuzovat, že jsou někde v Čechách, ale kde? A navíc to nebylo jisté. Nikdo z českých vězňů neměl nejmenší tušení, kde se nachází. Odhadovali, že jsou v Čechách, ale stejně tak dobře mohli být v Polsku, Německu, v Rakousku anebo kdovíkde.

Nejhorší bylo, že netušili, kdo za tímhle podrazem skutečně vězí. Že je to podraz, na tom se shodli rychle. Ale která čaroříše za tím vězí? Podezřelé byly hned dvě, Sibiřská Fasyray a Indicko-asijská Mankuzgó, jenže od nich se tu nikdo neobjevil. Všichni čarodějové, jejichž kouzla fungovala i tady ve věznici, byli Češi. Jenže Evropská čaroříše Galadech zanikla. Že by ji obnovili?

Američané však nejsou hlupáci a Billy Gates dostal nápad. Zavolal telepaticky svého známého miliardáře a zkusil ho získat pro svůj plán.

»Poslyš, Marku, snad už víš, že se děje něco nebezpečného! Někdo jde po nás, čarodějích. Jo, mě už taky unesli. Jsme zavření v nějaké obrovské podzemní hale, kam neproniká radiový signál, takže nemůžeme zjistit, kde jsme. Ale to je vedlejší. Čarodějům kolem nás kouzla fungují, někde tu musí být funkční lumuxim. Nám je to k ničemu, protože máme zamknuté Knihy. Dostal jsem ale nápad. Vnímáš mě? Nedělej si iluze, že bys jim unikl. Taky jsem si to myslel, ale převezli mě. Doufal jsem, že jachta je bezpečná. Nebyla. Půjdou i po tobě a nejspíš se sejdeme tady. Jo, už jsou tu i nejvyšší z naší Velké Rady Čarodějů, ale bez kouzel, takže je to tu na nic. Ne, nevím, co proti tomu dělat, nevím, jak na mě přišli. Mám ale plán. Vytáhni z knihovny naši společnou Knihu, ty to přece dokážeš. Pokud vím, je zmenšená, což se nám hodí. Udělej si na ni pouzdro a nos ji při sobě. Ano, i v posteli. Je to naše naděje. Nevěříš? Vzpomeň si, jak se Knihy stěhovaly po světě. Vždycky musely být vypnuté, zamčené, jako teď. Kdyby tě šoupli k nám, budeš i s Knihou v dosahu zdejšího fungujícího lumuximu. Pak stačí, aby ses opět »zasvětil« a kouzla se obnoví po celém světě nám všem. Je nás tu dost na to, abychom okolní čaroříši udělali peklo, rozumíš? Ale musíme na to mít aspoň jednu Knihu! Bez kouzel jsme stejné nuly jako »ekeidové« kolem nás. Zkusím přemluvit ještě pár dalších. Čím nás bude víc, tím budeme mít větší údernou sílu a tím spíš se dostaneme na koně.«

»Jo, skoč tam hned. Nevíš, jestli tě nemají v pořadí! Mohlo by se stát, že tu budeš už zítra s námi, jenže bez Knihy.«

»Povídám, neváhej, nebo to prošvihneš!«

»To se rozumí, že jim to pak spočítáme!«

Byl by to určitě výborný plán a měl by naději na úspěch, kdyby v Čechách pořád ještě nedobíhala akce »hledání Knih«.

Pátrání organizovala Matinka. Přišla nedávno s nápadem přijmout mezi čaroděje několik středoškoláků, aby mezi čaroději nebyli výhradně dospělí středního věku. To by podle ní nedělalo dobrotu a Matinka to považovala za chybu. Pochopitelně dostala za úkol objevit ve škole vhodné adepty a nedalo jí to ani mnoho práce. Její výběr, tak jako výběr dospělých uchazečů, schvalovala Merani, která jako jediná dokázala »přečíst« myšlenky i u lidí bez telepatie a mohla tak zabránit získání kouzel »lidem nehodným«, jak o nich kdysi psala paní Niková.

Katka trochu brblala, že noví čarodějové jsou »moc staří«, ale její návrh přibrat pár bývalých spolužáků narazil. Problém byl v tom, že školáci »neměli dosud vyvinutou osobnost« a mohli se snadno obrátit na špatnou cestu. Kateřině zalichotilo, když Matinka nejmladší čarodějný trojlístek chválila, ale současně tvrdila, že je příliš šťastnou náhodou, že »dům paní Nikové« objevili právě ti tři a ne sígři jako Olda, Pavel nebo Zdeněk. Co by mohli s kouzly napáchat ti tři, raději nemyslet!

„Až trochu vyrostou a vyvane z nich klackovitost, můžeme o nich jednat znovu,“ utěšovala Matinka Katku. „A navíc se mi nezdá, že by o to stáli. Odtahují se od vás, jako byste měli mor!“

Kateřina to musela uznat. Je pravda, že se svým spolužákům hodně odcizili. A oni jim. Jakže to říkal pan učitel?

»Tyhle děti už si nikdy nebudou hrát...«

Matinka proto »zalovila« mezi nastávajícími maturanty. Ti byli podle ní vhodnější. Byli a rozumnější, ale ještě nezkažení.

Učitelé ve škole nepěstovali moderní vylomeniny, které po nich občas nadřízení vyžadovali. Nikdo se veřejně neangažoval ve prospěch politických stran a když se odstěhovaly problémové rodiny Veselých a Kádárovci, učitelé i žáci si oddychli. Kdyby záleželo jen na učitelích, byla by škola pohodová.

Televizní propaganda bohužel radikalizovala mnoho žáků z vyšších tříd, naštěstí jen kvůli ekologii. Nastávající maturanti jezdili do školy zásadně na kole, i když bydleli pouhé dva bloky od ní, propagovali veganství a pohrdali těmi, kdo do školy nosili svačiny se šunkou nebo se salámem. Ve dnech, kdy na jídelníčku školní jídelny nebylo žádné bezmasé jídlo, se demonstračně od obědů odhlašovali a před jídelnou si provokačně ve velké míse připravovali zeleninové saláty.

Učitelé to považovali za výstřelek, ale nestavěli se pro ani proti. Učitel Hiller poznamenal, že mají nárok na vlastní názor, i když není ani zdaleka originální. Vegetariáni byli odjakživa. Po Třicetileté válce byla vegetariánská většina obyvatelstva Evropy, neboť vojáci všechno vyrabovali a maso prostě nebylo. Kromě vegetariánství se nebezpečně rozšířila i anorexie neboli hladovění a žádný div, že většina vegetariánů i anorektiků z hladu pomřela.

Vegani to považovali za znevážení ideologie a provokačně nabídli učiteli Hillerovi ochutnat z mísy bramborového salátu. Neodmítl, dokonce jim salát pochválil, ale podotkl, že mu k tomu chybí kousek vepřového řízku.

„Můj táta sedlák vždycky říkal, »brambory jsou nejlepší jen propasírované přes prase«,“ dodal dobrácky. „A v pětadevadesáti letech má pořád nejraději svíčkovou!“

Zajistil si tím jen to, že už ho nikdy na salát nepozvali...

Matinka s Merani zjistily, že právě ti nejaktivnější jsou ze všech nejvíce pokrytečtí. Ekologie byla pro ně jen prostředek ke vzbuzení pozornosti. Zajímavější byli naopak tišší, kteří se drželi od honosných akcí stranou. Právě ti byli rozumnější a televizní propagandou nezkažení, jak jí ostatně potvrdila i Merani.

Zakrátko tedy Matinka velela partě osmi studentů, kteří se kromě přípravy na maturitu věnovali vlastivědným výletům po různých hradech a zámcích, odkud čas od času přinášeli vzácnosti v podobě Knih. Nebyly to krádeže, vždyť na místě zanechávali dokonalé kopie, neodlišitelné od originálu ani odborníky – pokud nezkoumali jejich magickou stránku. Byl to však závod o čas. V Čechách se stále častěji objevovali nezvaní návštěvníci, vyslaní Afro-indickou čaroříší. I když přišla o »vrchní velení«, pořád měla velké množství čarodějů a i když je Merani zbavila kouzel, měli Viponové dost peněz, kterými se dál snažili vládnout světu. Arabové, vysílaní do Čech, měli teď často střelné zbraně, legálně zakoupené v Německu, kde jim nikdo nekladl překážky, a občas se utkali s českými čaroději, zejména když se obě party vypravily pro tutéž Knihu nebo Kámen.

Dvakrát se dokonce stalo, že Arab vystřelil první a čaroděje před smrtí zachránila jen rychlá přeměna ve zvíře a zpět. Naštěstí čarodějové chodili vždy ve dvojici a druhý útočníka zpacifikoval. Nepoužívali už »masomlýnek«, stačilo částečné přimražení rukou a následně devítinásobné zmenšení.

Vězení »Pod farou« bylo k Arabům krutější než k Čechům nebo Američanům. Jednak tam jimi všichni pohrdali, i pro Čechy byli »póvl« a »barbaři«, natož pro Američany. Za druhé, většina jídel na jídelníčku byla deklarována jako vepřové a žádné nebylo »halal«. Za třetí se zde marně dožadovali Koránu, na který měli podle svých představ nezpochybnitelný nárok. Za čtvrté tu nikdo neměl ponětí o světových stranách, natož kterým směrem se nachází Mekka, ke které musí být každý muslim při modlitbách obrácený čelem. Za páté, záchody byly natřené zelenou barvou, což je ovšem urážka islámu. A kdyby ještě – za šesté – věděli, že jsou zajatci čarodějů, které by měli jako pravověrní muslimové bez milosti zabíjet, to by teprve skřípali zuby! Ostatní trpěli jen ztrátou svobody, ale tihle měli ještě větší důvod k nenávisti.

Ke všem okolo, i ke spoluvězňům.

Podle očekávání se ve věznici »Pod farou« brzy setkali dva miliardáři. Williamův přítel Mark však měl pod košilí nevelké pouzdro a v něm – Knihu.

„Měl jsi pravdu,“ přiznal příteli. „Neunikl jsem jim. Ani nevím, jak mě dostali. Knihu ale mám. Vyzkoušíme ji?“

„Byl bych raději, kdyby nás tu bylo víc,“ prohlásil William. „Je nás málo, většina byla připojená k jiným Knihám. Až oživíme tu naši, zůstanou ostatní bez kouzel.“

„Říkal jsi, že dáš vědět ještě jiným!“ namítl Mark.

„To se ví, dal jsem,“ přikývl William. „Jenže s těmi nejsem v dobrém vztahu, jako s tebou. Nakonec, co si budeme povídat, i my dva jsme byli přece konkurenti. Nevěřili mi. Larry z Googlu se mi na dálku vysmál – a teď je tu a může si o kamennou stěnu třeba hlavu umlátit, nenapraví to. Slíbil mi to Steve z Microsoftu, ale ten tu ještě není. Až se tu objeví, uvidíme!“

„Ale vyzkoušet to snad můžeme,“ dychtil Mark.

Vzhledem k tomu, že se setkali v jídelně, měli stolky hned po ruce. Mark položil Knihu na stolek, dal na ni obě ruce, otevřel ji na první stránce a začal číst. Na konci stránky Kniha zasvítila modravým světlem spolu s Markovýma rukama.

„Počkej,“ zarazil přítele William Gates. „Kouzla by už měla poslouchat i mě! A dáme si oba pořádný biftek, jsi pro?“

Kouzla ho skutečně poslechla a před oběma čaroději se objevily dva velké talíře s krásnými krvavými bifteky, jako by je servíroval číšník pětihvězdičkového hotelu.

„Čarodějové!“ vykřikl stranou jakýsi Arab, který tu byl též internovaný. „Alláhu akbár!“

A vrhl se k oběma čarodějům s příborovým nožem v ruce – nic lepšího neměl, ale byl zřejmě odhodlaný zabít čaroděje třeba holýma rukama.

„Srichit!“ ukázal na něho Mark prstem. V této chvíli neměl správnou hůlku »kérto«, ale doufal, že to postačí.

Jenže se stalo něco, s čím ani jeden z těch tří nepočítal.

Marka znenadání popadla jakási příšerná síla a zkroutila ho, jako když se ždímá prádlo. Do stran vystříkly pramínky krve, pak i kusy masa a bílý mozek z rozdrcené lebky. Postříkaly nejen Williama, ale i Araba, který se zděšením zastavil ve svém útoku. Z miliardáře, před kterým se klaněli i vévodové, byla v okamžiku na dlaždicích společné jídelny jen krvavá hromádka.

„Good heavens!³⁰“ vykřikl jiný Američan, sedící stranou. „Co se tu, probůh, stalo?“

William se vzpamatoval jako první. Hbitě vložil Knihu do kapsy svého saka a až pak se obrátil na vyjeveného Američana, ve kterém poznal dalšího miliardáře, Sheldona.

„Kdo toho prašivého Araba chrání zrcadlem?“ vybuchl jako kdyby šlo o neodpustitelný faul.

„Tady někdo čaruje?“ změnil otázku Američan. „Jak to?“

„Yes, někdo tu čaruje,“ odvětil William. „Podívejte se, jak! Tohle někdo udělal z mého přítele!“

Krvavá hromádka na podlaze jídelny vypadala příšerně, ale jak se zdálo, všichni ten pohled vydrželi. Kdo se chce udržet ve vrcholovém byznysu a v politice, toho nesmí rozházet pohled na krev, i když si na »špinavou práci« najímá jiné. Arabové jsou na krev zvyklí už od dětství, odmalička se při »krvavých svátcích« brodí krví dobytčat, takže se v jídelně pozvracelo jen pár Čechů. Soudci, exekutoři, finanční úředníci a bankéři se s tak krvavými plody své práce obvykle nesetkávají.

William asi jako jediný pochopil, co se vlastně stalo. Jistě, bylo to »zrcadlo« »suricho«! Jeho přítele Marka to stálo život, ale kouzlo »srichit« neboli »masomlýnek« si vyslal on sám. Mířil ho sice na toho Araba, ale zrcadlo mu ho vrátilo. A ten Arab nejspíš nemá ani tušení, kdo ho ochraňuje. Nicméně »zrcadlo« »suricho« se dá obejít. Kdyby Mark nebyl tak zbrklý... je pozdě plakat nad rozlitým mlékem... Důležité je, že i tady kouzla fungují.

A William není zbytečně jarlem Základů kouzel !

Kluci se nad návrhem svého nového auta několikrát zdravě pohádali, než došli k názoru, že na to sami dva nebudou stačit.

Návrh úplně nového automobilu není nikdy věcí jednotlivce a kluci na to brzy přišli také. Nešlo o základy, tam se brzy shodli, šlo o příslušenství. Martin přišel s nápadem zamontovat přímo do palubní desky nějakou slušnou navigaci a to nejen jako poradní záležitost, ale přímo ovlivňující jízdu. Dnešní navigace oznamují řidičům nejvyšší povolenou rychlost v daném místě. Martin chtěl, aby tato rychlost byla prostě maximální, jakou auto dovolí řidiči v tomto místě jet. Takový automatický tempomat, který nedovolí řidiči předjíždět, ale nebude to potřebovat, protože všichni v tom úseku pojedou touto maximální rychlostí a nebudou se navzájem zdržovat. Martin tvrdil, že pokud to někdo neoblafne, přinese to mezi řidiče pohodu, konec nevraživosti a zbytečných karambolů.

Kryštof byl v tomto směru pesimista a tvrdil, že lidi už jsou takoví neřádi, že někdo určitě přijde na to, jak to ošálit. A budou zase šílenci, co předjíždějí i přes dvě plné čáry v místě, kde není rozhled. Kamioňáci taky nejsou svatí a když ne tihle, pak budou cirkus plechový na silnici určitě dělat motorkáři.

„Po osobních autech vymyslíme podobné řízení kamionů,“ plánoval Martin. „Merani říkala, že máme spěchat, než něco udělá s palivy,“ připomínal Kryštofovi.

„A taky říkala, ať si ji zavoláme, než s tím začneme, že nám předá něco nového z jejich technologie,“ dodal Martin.

Nakonec uznali, že pomoc budou tak jako tak potřebovat. Vypravili se tedy s dalším prototypem hledat lidi, ochotné přidat se k jejich partě. A vybrali si študácké koleje, kde bydlí študáci technických oborů – strojaři, elektro a dalších.

Jejich auto samo někoho přiláká.

Sergej vyslechl telepatický rozhovor s Williamem pozorně.

Také se mu zdálo, že něco není už delší dobu v pořádku. Nad Amerikou, kam utekl z Ruska, se stahovala nějaká mračna. Začalo to tím, že v celých Státech zmizela čarosíla, jako kdyby tu někdo naráz vypnul lumuximy, později se to projevovalo tím, že začali mizet jeho známí čarodějové. Což o to, zdejší čarodějové kouzla ani nepotřebovali, ani je nepoužívali, ale přece jen to bylo něco, co je odlišovalo od okolních »mužiků«, jak Sergej s oblibou postaru nazýval okolní nečaroděje.

Telepatickým dotazem vytáhl ze svého dávného souseda-čaroděje, že v Rusku tenhle problém nemají. Jejich lumuximy se nevypnuly. A co Maxim věděl, i v Číně kouzla fungují jako by se nechumelilo. Ale když se obrátil na Prochora, který se usadil v Austrálii, dozvěděl se, že je bez kouzel i Austrálie.

Nebylo přece jen rozumnější zůstat v Rusku?

Radši ne, tam se všechno sypalo. A může za to ten Gruzínec Džugašvili, zvaný hrdě Stalin. Místo aby byl rád, že mu umožnili »zasvěcení«, začal vyvádět, jako kdyby on sám byl Vyvolený a ne ti, kdo ho mezi sebe milostivě přijali. Nechtěli z něho přece dělat svého vladaře, přijali ho na špinavou práci, aby jim pomohl s tou neochotnou rodinou Romanovců! To byli taky přivandrovalci, ale ne z Afro-indické, odvozovali svůj původ z Evropské čaroříše, takže měli dostat jen nějaké menší knížectví a prohánět mužiky... místo toho se kdovíjak stali cary. Afro-indická to přece nemohla nechat jen tak! Džugašvili nakonec Romanovce vyvraždil se vší parádou, jenže když se ostatní čarodějové pokusili odstranit jeho, ukázal se schopnějším než čekali a nadělal mrtvoly i z těch, kdo ho nedávno zasvěcovali. Přece jen platí, když se všichni chrání »zrcadly«, rozhodují mausery.

Sibiřská čaroříše Fasyray se tak postavila proti Afro-indické čaroříši. Samozřejmě navzdory vyhrůžkám, navzdory embargům a navzdory vojenským akcím. Už to vypadalo, že mužiky rozdrtí nejsilnější armáda Germánů, poskoků Afro-indické čaroříše, jenže Stalin se držel jako klíště. Až po válce ho otrávil věrný stoupenec Viponu Lavrentij, jenže toho vzápětí vyřídil ruský maršál Žukov se svou tankovou armádou mužiků, která v Ljubljance způsobila v hrozné řeži Afro-indickým čarodějům obrovské ztráty. Fasyray zůstala nezávislá a i když v ní má dodnes většina čarodějů Afro-indický původ, chovají se jako nepřátelé Afro-indické. Kdo ví, že Afro-indická financovala Germány, ten se tomu nediví.

Sergej udělal jistě dobře, když v Rusku nezůstal. Nakonec, čaroděj se může mít dobře kdekoliv na světě a když Američané uznali jeho Afro-indický původ, byl rázem »jejich«, i když měl zasvěcení od Moskevského lumuximu.

Teď tedy telepaticky vyslechl Williamův návod, co by měl dělat dál, ale nepotěšil ho.

»Uvědom si, Billy, můj Svitek leží v Moskvě,« připomněl mu, když po něm William chtěl, aby našel svou Knihu a nosil ji ve dne v noci na svém těle. »A tam se mi nechce, víš, jak jsou na nás naježení! To raději nosím u sebe dva užitečnější kolty. Kdyby se mi stalo to co tobě, přidám se ke tvé armádě. Můj svitek je jistě v Moskvě v pořádku a stačí mi dostat se do vlivu jakéhokoliv fungujícího lumuximu. Jestli vám tam kouzla fungují, nebudu ani potřebovat »přezasvěcení«. Ale nejde mi z hlavy vaše vězení. Jak je možné, že se tak obrovský objekt v Evropě úplně ztratí? Zkus se ještě zeptat Elona ze SpaceX, ať po něm nechá pátrat z družic, má tam konexe. Ale já si myslím, že nic nenajde. Víš, připadá mi to, jako kdybyste byli uvěznění v nějaké nenápadné budově, jenže vy sami jste trvale zmenšení! Proto se vám to zdá obrovské! Ale jestli ti fungují kouzla, můžeš se o tom snadno přesvědčit!«

»Jak? Jak? Divím se, že jsi na to nepřišel sám! Říkáš, že ti tam kouzla fungují! Tak si tam vyhlédni nějakého mužika, nejlépe Araba, ti jsou v takových situacích beztak nebezpeční, a prostě ho zmenši! I kdyby byl chráněný »zrcadlem«, zmenšení není útočné kouzlo a zrcadlo ti je nevrátí. Ano, prostě ho zmenši! Jsou potom dvě možnosti. Buď to nepůjde a místní lumuxim tě upozorní na nepřípustnost dvojitého zmenšování, pak jste už zmenšení, jen o tom nevíte. Nebo to půjde, Arabáš se zmenší na velikost kočky, ale pak jsou opět jen dvě možnosti. Buďto mu to nebude vadit, nanejvýš padne čelem k zemi a začne zděšeně vzývat Alláha, pak bych se mýlil. Nebo padne mrtvý, jak bývá u lumuximů, které nevarují před nepřípustností dvojitého zmenšování, ale provedou to. Člověk to ovšem nepřežije. Australské lumuximy jsou takové a o starých lumuximech Evropy toho víme ještě míň. Ale aspoň bys věděl, na čem jsi. Zkus to, uvidíme!«

»Jo, počítej se mnou, ale jen kdybych měl tu smůlu a dostal se mezi vás. Raději se pokusím postarat o své bezpečí v Mountain View. Tady jsem doma a mám tu důkladné protiatomové kryty.«

»No, zatím se měj jak umíš a kdybychom se setkali, můžeš se mnou počítat.«

...

Chytří chlapi, pomyslela si Merani...

------------------------ Poznámky:

  29 Skutečná událost – to byl ale pohled!

  30 Dobrá nebesa!

Errata:

19.07.2021 18:22