Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Elektroauta

 Zmocněte se padesáti nejbohatších židovských finančníků,

 neprodyšně je izolujte – a zastavíte tím všechny války.

 Henry Ford v Cleveland News, 20.9.1923

Pan Jan Hiller probral špičky miliardářů Spojených států. Postupoval podle málo známé věty Henryho Forda pěkně podle majetku a pro jistotu nevynechal žádný větší finanční dům. Občas si zaskočil i do Evropy, neboť i největším bankám Evropy vládli finančníci, kteří se ochotně podíleli na financování kdejaké války.

Postupem času se v podzemním vězení »Pod farou« sešel světový výkvět finančníků. Přibylo k nim i několik nejbohatších bankéřů z Ruska, pár Japonců, Číňanů a dalších.

Banky, zbavené majitelů, fungovaly dál. Ale když některá zafinancovala zbrojařskou firmu, přišla o manažery, kteří tuto transakci schválili. Zbylí pokračovali v započatém díle, ale nikdo už si netroufl tuto chybu zopakovat.

Zbrojařské firmy se nepochopitelně ocitly bez financí. Do této doby jim stačilo kývnout prstem a přivolat si najaté politiky, jenže řady těch ochotných prudce prořídly. Po jednom hlasování v Americkém Kongresu zmizela za týden většina kongresmanů, přesněji všichni, kdo hlasovali pro zbrojní zakázky.

Generálové se přesto pokusili naplánovat tažení, tentokrát do Jižní Ameriky. Jenže pak se stalo něco, co Merani z opatrnosti až dosud odkládala. V celé severní Americe se během dvou dnů zastavily všechny motory na tekutá paliva. V palivech se náhle rozmnožily jakési neznámé bakterie a rychle je měnily v nevábně vyhlížející šedivý rosol, naprosto nevhodný pro spalovací motory. Netekl, ucpával potrubí i čerpadla, motory ho prostě nedokázaly zpracovat. Lhostejno zda šlo o benzínové, diesely nebo spalovací turbíny, všechny se do dvou dnů zastavily.

Pro Spojené státy, bytostně závislé na automobilismu, to byl nejčernější týden. A byl by ještě horší, kdyby z Číny právě touto dobou nepřiplula loď s nákladem nových čínských elektromobilů, vyráběných podle »licence z České republiky«.

Všechna auta byla jednoho typu. Klasické osobní vozidlo, jakých po Státech do té doby jezdily miliony. Přece jen však byla něčím pozoruhodná. A nejen tím, že byla všechna bez výjimky jasně červené barvy, takže zákazníkům nedávala na výběr barvu. V dané chvíli byly nejzajímavější použité zdroje. Byly to nevelké kvádry se dvěma důkladnými stříbrnými vývody a vývodem pro signál do palubního počítače.

Podmínkou Číňanů bylo, že v případě zničení auta havarií vyžadují vrácení i poškozených baterií. Přesněji řečeno, zatímco automobil je určen k prodeji, baterie zůstávají majetkem podniku a jsou jen zdarma pronajímány. Podle návodu jsou však naprosto spolehlivé, takže na ně výrobní podnik dává dvacetiletou záruku a v případě jakékoliv poruchy je i po dvaceti letech bezplatně nahradí novými. Jsou však neopravitelné a proto se nájemcům výslovně zakazují pokusy o jejich opravu. Rozebírání baterií je totiž nebezpečné a je proto zakázáno. Exploze rozebírané baterie je srovnatelná s explozí nádrže benzínu »otevřené« autogenem.

„Jak dlouho trvá nabíjení do plné kapacity?“ byla obvyklá otázka zájemců.

„Nenabíjejí se,“ zněla odpověď. „Dodávají proud po celou dobu životnosti auta.“

„A co je to za divnou hmotu, ze které je to auto vyrobené?“ staral se další. „To nevypadá na běžný plech!“

„To je paměťový krystal,“ odvětil Číňan. „Když tím autem vrazíte do zdi nebo do jiného auta, deformuje se stejně jako plech, až na to, že se netrhá. Přitom pohlcuje energii nárazu stejně jako běžné plechy. Na rozdíl od plechů si pamatuje svůj původní tvar a když ponecháte úplně zmačkané auto pár dní v garáži, postupně se narovná do původního tvaru, až nepoznáte, že bylo nabourané. Jen přitom žhne, jak uvolňuje energii pohlcenou při nárazu.“

„A co když bude auto po nárazu tak deformované, že budou muset hasiči posádku vystříhat?“

„Vystříhání nepřipadá v úvahu, jen by si zničili hydraulické nůžky. Mohou to jen hydraulicky rozevřít.“

„A co když auto slisují do balíku a vhodí do vysoké pece?“ chtěl vědět další. „U nás se tak stará auta likvidují.“

„To právě zakazujeme,“ odvětil Číňan. „Při destrukci zdroje se naráz uvolní energie srovnatelná se sedmitunovými bombami, známými pod jménem »sekačka kopretin«. Má to účinky menší atomové hlavice a z vysoké pece by zbyl jen kráter. Proto trváme na vyjmutí zdrojů a jejich ekologickou likvidaci, ale tu umíme jen my. Trváme na vrácení všech použitých a poškozených zdrojů.“

„Nevadí vám pouštět mezi lidi něco tak nebezpečného?“ zeptal se kdosi hodně jízlivě.

„Proč? Plné tlakové láhve vodíku dělají něco podobného,“ řekl klidně Číňan. „Koho napadne ta pitomost, hodit je do vysoké pece plné? Zásada je – vracejte i poškozené baterie nám, umíme je zpracovat. Vy nemáte prostředky ani lidi, kteří s nimi dokáží manipulovat. Prozradím vám drobné tajemství, které vlastně není tajemstvím, jen to nikoho nezajímá. V Číně jezdí těchto aut už šest milionů. A neměli jsme jediný případ, aby bylo nutné odepsat havarované auto. Paměťové krystaly obnovily všechno, dokonce i po čelní srážce s protijedoucím kamionem, kterou řidič nepřežil. Dědicové si přišli pro vrak, nechali vyčistit vnitřek od krve, pak do auta nasedli a odjeli.“

„Nedá se to auto nabarvit jinak? Rudá se vám možná líbí, ale nám představa našich silnic v rudé barvě vadí...“

„Jistěže dá,“ usmál se Číňan. „Stačí běžným autoemailem. Ovšem počítejte s tím, že barva nemá vlastnosti základní hmoty. Naťuknete-li si někde nárazník, obvykle se do rána vyrovná, ale barva při nárazu odprýskne a kdyby ne, teplo vyvíjené při rovnání ji ožehne, takže nezbývá, než to dát přestříkat.“

„A kolik těch aut jste přivezli?“

„Na této lodi je v kontejnerech pět tisíc aut,“ řekl Číňan. „Víme, jací jste vy Američané patrioti, budete naše auta přehlížet a pomlouvat, ale naše auta mají tak vynikající užitkové vlastnosti, že je doufáme prodat všechny.“

„A slyšeli jste něco o »šedém rosolu«?“

„Ne, co to má být?“ zeptal se naopak zvědavě Číňan.

„Kalamita, která by vám umožnila prodat u nás třeba i šest milionů vašich aut,“ odvětil Američan. „Díky »šedému rosolu« jezdí ve Spojených státech jen elektroauta a auta na plyn. Vašich pět tisíc aut je málo. Můžeme u vás objednat auta po milionech?“

„Výrobně by to šlo,“ odvětil Číňan. „Ale má to ještě jeden háček. Licence na elektroauta platí jen pro oblast Číny. Na vývoz do Spojených států je uvalené embargo. Máme povolenou kvótu pěti tisíc aut ročně. Letos už další auta nedostanete.“

„Cože? Embargo...? Proti Spojeným státům...?“

„Ale o tom prý vaši představitelé vědí!“ opáčil Číňan. „Mě se na to neptejte, já jen říkám, co mi řekli. Nám by vyhovovalo vyvážet cokoliv, ale proti Spojeným státům jsou uvalené sankce a my si je nedovolíme nedodržet, přišli bychom o licence. Je nám to opravdu upřímně líto...“

„Sankce proti Spojeným státům...? To je snad jen zlý sen!“

„Asi by bylo nejlépe probudit se,“ řekl Číňan. „Zeptejte se na to vašich představitelů. Sankce snad mají své důvody.“

„Důvody? Drzost!“ vybuchl Američan.

„Já to nerozsoudím,“ pokrčil rameny Číňan. „Pochopte mě, nechci přijít o licenci...“

Martin s Kryštofem se nakonec uznání přece jen dočkali. Auta pro Čechy »vyráběla« nová továrna – opět jen prázdná hala, ve které byl jediným strojem velký portálový jeřáb, i když z ní denně vyjížděly tisíce nových naleštěných automobilů. Oficiálně patřila rodičům malých konstruktérů, takže nesla i jejich jméno. Kluci se nakonec na rodiče obořili a přesvědčili je, aby se do spolku čarodějů přidali také. Nebylo to jednoduché, ale nejvíc tomu napomohlo právě jejich nejnovější auto. Rodiče nakonec chtě nechtě uznali, že jejich synové dělají něco užitečného. Auto snů zviklalo jejich otce a matka se k němu nakonec také přidala. Zejména když jim kluci nabídli tomu zázraku šéfovat!

„Vždyť na tom nemáme žádnou zásluhu!“ namítal otec.

„Tak ji získáte,“ odrazil ho Martin. „My nejsme plnoletí, my to řídit nemůžeme. Zaměstnáte nás jako konstruktéry, chceme teď stvořit pořádný kamion. A pak se zkusíme prosadit v letecké technice, ale na to bude nutná jiná továrna.“

„Jenže na tom nemáme žádnou zásluhu a přece chcete, aby se továrna vedla naším jménem!“ zpěčoval se jeho otec.

„Nebude se přece jmenovat po vás, ale po vašich synech,“ uvedla ho na pravou míru Katka. „Vy jste jen její ředitel.“

S tím už nebyl problém a brzy z nové továrny vyjely nejen tisíce aut, ale zakrátko se k nim přidaly i kamiony. Zdroje pro ně byly sice větší, ale to nebyl problém.

Merani pomohla lidem řešit nejen znehodnocení atomových elektráren, ale i vyřazení tekutých paliv. Odborníkům bylo jasné, že bakterie, znehodnocující tekutá paliva, časem překročí Atlantik a budou stejně rychle postupovat i v Evropě.

Jenže ta na to již byla připravená.

Až na Američany.

Některé korporace ve Spojených státech jako kdyby měly devět kočičích životů. I když těm hydrám Jan Hiller uťal hlavu, neuškodilo jim to a fungovaly dál. Žezlo ve společnosti převzal po zmizelém někdo jiný a na životě korporace se to neprojevilo.

Musel unášet další a další členy této rodiny a zdaleka ne jen muže. Ukazovalo se, že mnoha korporacím ve skutečnosti vládly od samého začátku ženy. Nedalo se dělat nic jiného, Hiller musel unášet i je. Vypadalo to sice divně, aby ženy řídily zbrojovky, ale bylo tomu tak. Mnohde byl muž, deklarovaný jako majitel, jen reprezentativní figurkou, ve skutečnosti vládla jeho manželka, která do řízení podniku rázně zaučovala dceru a někdy i vnučku. Tak se zaplnilo i »horní patro« věznice »Pod farou« a Hillerovi se zdálo, že už je v obou dost plno.

Nakonec se mu v některých korporacích podařilo vyhubit celý rod původních vlastníků natolik, že podnik zůstal beze svého vedení a ani mazaným advokátům se nepodařilo vyšťárat žádného legitimního dědice, který by jim za své nalezení štědře zaplatil. Podnik v takových případech zdědil stát. Obvykle se brzy rozhodl zbavit se neočekávaného dědictví prodejem zájemci z příbuzného oboru, jenže počet zájemců o mamutí podniky rychle klesal, jak mizeli i ze svých podniků.

Ze zbrojařských podniků však začali mizet i manažeři, kteří podnik jen spravovali. A co hůř, mizeli přímo v době vyjednávání o nějaké lukrativní vojenské zakázce, které pak nebylo možné ani vyhodnotit, natož vyhlásit vítěze. A co hůř, mizely i špičky na straně armády, které by měly o vojenské dodávky zájem.

Velící špičky armády Spojených států jsou pověstné snahou mít vždy ty nejlepší a nejnovější zbraně na světě. A protože vývoj nepřetržitě postupuje i v oboru zbraní, mají pořád co nakupovat. Starší výtvory válečné techniky pak putují do armádních skladů a snahou velení je »občas vyprázdnit sklady«, aby bylo místo pro novější zbraně. Netřeba dodávat, že »vyprázdnit vojenské sklady« znamená v americké vojenské hantýrce válku. Spojené státy válčí prakticky pořád, neboť vždycky si najdou země, kterým »je třeba zkroutit ruce, aby dělaly to, co Amerika potřebuje³¹«.

Jenže velící špičky všech armád USA postupně mizely jako když venku na jaře mizí zástupy sněhuláků, až se stalo, že před schvalováním federálního rozpočtu nikdo nepřišel do Kongresu lobovat za požadavky armády. Armáda beztak už dávno nebyla bojeschopná, protože bojeschopnost armád USA neurčují početní stavy pěšáků, ale motory letadel, aut a tanků, které teď na celém území Severní Ameriky umlkly. Jediné bojeschopné jednotky byly na základnách na území jiných států. A i když nikde na světě nezůstala jediná funkční atomová hlavice, v případě konfliktu by i bez letadlových lodí rozhodovala klasická palebná síla. Kolos byl na svých hliněných nohou pořád ještě těžce vyzbrojený, aby mohl zasazovat smrtelné rány.

Zatím...

Do podzemního vězení vstoupil obr. Tak všem připadal pan Hiller, protože mu nikdo nedosahoval ani ke kolenům. Hiller se kupodivu ve vězení dobře vyznal a rovnou zamířil ke kóji, kde odpočíval William Gates, bývalý majitel nejznámější softwarové firmy na světě.

„Pane Gatesi, nebyl to špatný nápad,“ řekl a působilo to od něho skoro jako obdiv. Jenže pak neurvale sáhl do Gatesovy kóje, vytáhl zděšeného softwarového magnáta ven a druhou rukou z kóje vylovil nevelkou Knihu.

„Ta kniha vám nepatří!“ vybuchl Billy Gates zlostně a jak se zdálo, i trochu zoufale.

„Vám přece také ne,“ řekl pan Hiller a postavil polehoučku trpaslíka Gatese na kamennou podlahu. „Beztak je vypnutá, takže by vám byla k ničemu. Jen jste si díky ní do dneška dopřával vaše bifteky a ledacos jste se dozvěděl. Třeba to, jak jste vlastně ve skutečnosti mrňavý. Ale zkoušet to tím, že se pokusíte ještě víc zmenšit »nějakého Araba«, to nebylo zrovna lidské! Naštěstí má zdejší lumuxim poměrně novou kopii systému od Číňanů, takže vám jen sdělil, že dvojí zmenšování není možné.“

„To je pomluva!“ zaječel William.

„Pomluva by to byla, kdyby to nebyla pravda,“ řekl Hiller. „Jenže ona to pravda je. Ale Knihu vám nenechám, beztak jste ji měli podvodně. Tento exemplář patřil původně Španělsku, vlastně Evropské čaroříši Galadech, má to v nesmazatelných datech.“

„Ta kniha je naše! Jsme k ní připojeni!“ křičel vztekle na obra Gates, ale nebylo mu to nic platné.

„Do Ameriky se nevrátí a vy už ji potřebovat nebudete,“ ujistil ho Hiller.

„Chcete nás snad zabít, či co?“

„To nemáme v úmyslu,“ řekl pan Hiller. „Vlastně jste pro nás byl velice užitečný. Vaše přesvědčování svých spolupachatelů přineslo nečekané ovoce. U tří jsme našli další Knihy, nemusíme je ani vytahovat z jejich úkrytů. Sami jste nám je přinesli!“

„Aby vám na prach shořely!“ zaklel Billy Gates.

„Bohulibé přání!“ ušklíbl se pan Hiller. „Jenže nereálné.“

„A co tedy s námi chcete dělat, když nás nechcete zabít?“ zeptal se nečekaně William.

„Já vlastně nevím,“ řekl pan Hiller. „V každém případě vás mezi čaroděje nevrátíme. Na to máte vy Američané příliš mnoho másla na hlavě, zejména podporou a vedením válek.“

„Nikdy jsem nebyl v armádě!“ namítal William. „Války jsou mi k ničemu, jsem radši pro mír!“

„A proto jste ve volbách podporoval George Bushe, který válčil jako smyslů zbavený,“ řekl pan Hiller ironicky. „Nebo toho dalšího válečníka Obamu, který dokonce dostal Nobelovu cenu míru! Tím tato cena spáchala morální sebevraždu, ale musel jste vědět, že jejich podporou podporujete hned několik válek!“

„Válčil každý prezident!“ namítl William.

„Bohužel,“ přikývl pan Hiller. „Každého jste co nejhlasitěji podporovali. No nic, zeptám se Merani, jaké má s vámi úmysly. Zabíjení mohu vyloučit, to by se nestarala, aby se vám nic zlého nestalo. Ale stejně bych vyloučil, že by vás chtěla vrátit do vašich přepychových sídel a aby vám vrátila moc! S tím nepočítejte!“

„Já jsem začínal z mála,“ řekl Billy.

„Tím hůř!“ řekl Hiller. „Uměl jste si to tedy představit. Jen škoda, že jste si neuměl představit válku z té druhé strany.“

„Z jaké strany?“ nadskočil Gates.

„Ze strany vražděných,“ řekl Hiller.

Jakmile se na českých silnicích objevily první elektrické kamiony, nastal o ně pochopitelně velký zájem v celé Evropě. Ale i když se zdálo, že poměrně malá »fabrika« nestihne dodávat pro tak obrovský zájem, předpovědi škarohlídů se neplnily. Elektrické kamiony brzy vrátily pohyb na dálnice Evropy, tak jako dceřiná továrna na lokomotivy vrátila do normálu provoz na železnicích.

Všechno vypadalo nadějně, dokud se nestala katastrofa na americké vojenské základně v německém Böblingenu. Došlo tam k atomovému výbuchu menší ráže, který nejenže úplně zničil vojenskou základnu, ale navíc značně pocuchal nedaleké město.

Postiženou oblast armáda USA okamžitě uzavřela a nikoho nepouštěla dovnitř, dokonce ani hasiče a záchranáře ne. Vojenská policie USA povolovala jen průjezd jedinou silnicí do městečka, i když tu hořelo několik domů. Počet lidských obětí ve městečku přesáhl dvacítku, kdežto údaje o základně byly od počátku přísně tajné, což živilo různé spekulace.

Na atomovém výbuchu bylo nejpozoruhodnější, že v okolí základny nikdo nenaměřil zvýšenou radiaci. To by vlastně výbuch atomové hlavice vylučovalo, nicméně veřejnost věděla, že hlavice na základně jsou, takže nikoho nenapadlo o tom pochybovat. Síla výbuchu totiž, podle jiných expertů, bezpečně vylučovala výbuch konvenční trhaviny. Ledaže by jí tam bylo několik tisíc tun, ale to nevypadalo pravděpodobně, nevybuchla by asi všechna naráz, ale vybuchovala by postupně.

Německá vláda vznesla na velitelství Američanů zdvořilý dotaz o vysvětlení této události, neboť při ní došlo i k civilním obětem na straně Německa. Američané oficiálně odpověděli, že území všech vojenských základen USA nepodléhají pravomoci Německa, takže do toho Německu nic není.

Pak se objevily spekulace o tom, že atomový výbuch mají na svědomí Rusové. Místní média se toho chopila jako jediného možného vysvětlení a i když mluvčí Bundeswehru trval na tom, že se v inkriminované době k základně nemohlo nepozorovaně nic přiblížit, fáma měla opravdu tuhý kořínek a šířila se po celém Německu jako lavina. Korunu tomu nasadila vláda Spojených států, která vyhlásila další zpřísnění sankcí proti Ruské federaci z důvodů »napadení základny Böblingen« blíže neurčenou zbraní hromadného ničení. Vláda Velké Británie se ihned připojila a po krátkém váhání se přidala i Evropská Komise v Bruseli.

Situaci se nakonec pokusila vyřešit Rada bezpečnosti OSN, kde všichni stálí členové požadovali jednomyslně po delegátovi Ruska okamžité vydání viníků tohoto »bezprecedentního útoku« justici Spojených států, omluvu vládám Německa a Spojených států jakožto obětí a v neposlední řadě odškodnění poškozených. Jako důkaz poskytli Američané značně neostré foto jakýchsi dvou chlapů, údajně ruských agentů, pořízené dálničním radarem třicet kilometrů od Böblingenu, když údajně prchali kamionem z místa činu, samozřejmě s mnoha podrobnostmi, získanými kopírováním z jejich pasů během hraniční kontroly.

Konference se konala prostřednictvím televizního mostu, protože se delegáti nemohli do stálého sídla OSN v New Yorku žádným běžným dopravním prostředkem dopravit. Ve Spojených státech nelétala letadla, nejezdily jiné než elektrické automobily a automobily na plyn a mimo elektrické lokomotivy nefungovala ani železnice. V přístavech se na kotevních lanech bezmocně houpalo množství lodí, kterým nepracovaly motory. Bylo možné poslat lodě ze zbytku světa do přístavů ve Spojených státech, ale už ne zpět, takže se tam lodě v přístavech hromadily jako mouchy na mucholapkách. Další lodě už nepřiplouvaly, protože rejdařské společnosti pochopily, že cesta do Spojených států nevede zpět.

Odpověď ministra zahraničí Ruské federace, přenášená do celého světa, však způsobila šok nejen v Radě bezpečnosti OSN, ale hlavně u světové veřejnosti.

„Ruská federace odmítá nařčení z útoku proti Američanům na území Německa,“ začal zástupce Ruska. „Výbuch si způsobili sami Američané neodbornou manipulací s »arachdlitem«, zdrojem lokomotivy Deutsche Bundesbahn, které se protiprávně zmocnili. Akce byla dobře připravená, protože se na místo již předem sjeli experti, aby odhalili výrobní tajemství »arachdlitů« české firmy »Stehlík a spol«. Navzdory vícejazyčnému varování umístěnému na »arachdlitech«, že nejsou mimo výrobní podnik opravitelné a rozebírání je životu nebezpečné, pokusili se získaný »arachdlit« rozebrat. Při mimořádně silné explozi zahynuli nejen experti, ale s nimi i většina posádky vojenské základny.“

„To nemáte ničím podložené!“ protestoval ihned zástupce Spojených států.

„Ruská federace nemá na incidentu nejmenší vinu,“ ujistil ho zástupce Ruska. „Máme zjištěno, že experty ze Spojených států přivezla soukromá jachta, která současně dovezla do Evropy americkou nákazu kapalných paliv, neboli »šedý rosol«. Tato nákaza se z přístavu Hamburg začala šířit do okolí a zastavuje teď všechny běžící motory na kapalná paliva, jak se nedávno stalo na americkém kontinentu. Lodě Námořních sil Spojených států teď bezmocně visí na kotvách nejen ve Spojených státech, ale už i v Evropě.“

„To je ale sabotáž!“ vybuchl Američan.

„Ano, správně to nazýváte,“ připustil Rus. „Jenže ta sabotáž je vaše, sami jste to do Evropy dovezli. Armádu Spojených států to ochromí i na zahraničních základnách. Nevzlétne jediné její letadlo, nevyjede jediné auto, ba ani tanky. Vaši vojáci jsou v této chvíli přišpendlení na území základen. Pokud se nacházejí mimo, musí se do nich dopravit sami pěšky.“

„A Rusové auty jezdí?“ načepýřil se Američan.

„Nám to nevadí,“ odvětil Rus. „Naše auta jezdí na elektřinu z »arachdlitů«. Navíc jsme stáhli své vojáky ze všech základen na naše území a nemáme o ně nejmenší obavy.“

„Pak jste ale o tom museli vědět dopředu!“ vybuchl Amík.

„Stejně jako vy,“ opáčil Rus. „Vždyť vás Merani nedávno varovala, stejně jako nás!“

„Merani?“ vykřikl Američan, ale o poznání krotším tónem.

„Jistě, Merani!“ opakoval to Rus.

„Probůh, kdo je to Merani?“ zeptal se pateticky Američan.

„Nultá velmoc,“ odvětil Rus.

------------------------ Poznámky:

  31 Proslulá věta nositele Nobelovy ceny míru (?!) Baracka Husseina Obamy

Errata:

30.07.2021 13:30