Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jurský park

Merani zřejmě usoudila, že je čas ukončit její zapírání.

Poslední dobou se přestala objevovat jak ve škole, tak i ve všech továrnách, řízených čaroději. A pokud jim radila, dělala to zásadně telepaticky na dálku. Čarodějům nezbylo než to přijmout. Byla přece »nultou velmocí«, naštěstí se k čarodějům v Čechách chovala lépe než všichni dosavadní spojenci v dějinách. Narážku na »nultou velmoc« chápali všichni. Merani byla suverénem na celém světě. A to, že Spojené státy v poslední době nepřepadly žádnou jinou zemi, byla hlavně její zásluha, i když jí Jan Hiller ze všech sil pomáhal. Merani zásluhy o změny přenechávala lidem, zejména dětem, které ji v pravý čas vzbudily. Všichni však věděli, že bez ní by to dopadlo podstatně hůř.

Svět se obrovským způsobem změnil. Další dceřiná továrna firmy »Stehlík a spol« začala v Novorossijských loděnicích stavět nepotopitelné lodní trupy. Paměťové krystaly trupů se při nárazu deformovaly, ale netrhaly a brzy se vrátily do původního tvaru. Výbuchy torpéd a zásahy protilodních raket, které by jiné lodě bezpečně poslaly ke dnu, nenarušily ani jejich vodotěsnost. Lodní »arachdlity«, tak jako lokomotivní, nevyžadovaly nabíjení.

Firma »Stehlík a spol« prodávala lodní trupy loďařským společnostem všech zemí, kde nebyly umístěné válečné základny Spojených států. Další využití záleželo na tom, jak si loď majitelé upraví. Mohli ji předělat na luxusní osobní i na nákladní nebo kontejnerovou.

Některé typy lodí z oceánů zmizely nenávratně. Předělávat trup »od Stehlíků« na tanker nikoho ani nenapadlo, »šedý rosol« brzy udělal tečku za dalším používáním ropy, stejně jako čas již odzvonil bachratým uhelným lodím. O uhlí byl totiž zájem jen ve Spojených státech.

Na zasedání OSN, stále ještě vedeném pomocí televizního mostu, si zástupce Spojených států rozhořčeně a uraženě stěžoval na diskriminaci své země a na »protiprávní sankce«, uvalené na »velmoc číslo jedna« malinkatou zemičkou z Evropy, kterou by jinak američtí Marines obsadili během jediné noci. Některé země mezitím obnovily lodní dopravu i do Spojených států a v samém New Yorku jezdily pestrobarevné čínské elektromobily, nicméně televizní most měl hlavně tu výhodu, že delegáti OSN se ve vlastních zemích necítili jako rukojmí Spojených států, jako tomu bylo, dokud OSN sídlilo v New Yorku.

„Vy jste už zapomněli na podmínku od Merani?“ zeptal se delegáta USA delegát Ruska. „Připomenu vám ji. Merani vám slíbila sankce, dokud nestáhnete na vlastní území všechny vojáky, rozmístěné ve světě, a nevzdáte se válek. Merani uznává, že v současné době žádnou válku nevedete, i když to přičítá spíš vaší neschopnosti vést za současné situace jakékoliv trestné výpravy, nicméně máte pořád ve světě množství vojáků. Stáhněte je domů a sankce tentýž den skončí!“

„Stahovat armády není tak snadné,“ oponoval mu zástupce Spojených států. „Naše lodě nejsou schopné pohybu, lodě firmy »Stehlík« podléhají embargu a kromě toho nemáme čím vojáky odvozit ani do přístavů. V Afghánistánu začali domorodci naše základny přepadat a v současné době je tam jen jediná. Drží se z posledních sil a nemůžeme jí ani doplnit munici!“

„Nedoplňujte jí munici, ale sjednejte s Afghánci příměří na dobu odsunu. Merani vám slíbila ochranu pro odsun, ale ne pro nepřátelské akce. A stejně tak stáhněte i ostatní vojska. Vojenské základny na cizím území máte už jenom vy.“

Potíž byla, že zástupce Spojených států nebyl kompetentní člověk, ale ne-čaroděj. A když přestal dostávat pokyny shora, neuměl se rozhodnout. Rozhodl se nakonec trvat na dosavadním postoji – asi si představil tresty, které by mu hrozily, kdyby ho jeho nadřízení povolali k soudu za neplnění jejich rozkazů.

Nevěděl, že už nemá nadřízené...

Saúdskoarabské středisko Afro-indické čaroříše Vipon bylo na suchu. Saúdská Arábie dovážela vše, co potřebovala, ale nikdy nevyvážela nic jiného než Korán, džihád a ropu. Jenže o ropu ani o ostatní artikly nebyl ve světě zájem. Saúdové vždy rozhazovali petrodolary plnými náručemi, nechali si kdysi postavit v poušti i krytý chlazený lyžařský svah s umělým sněhem, teď byl s nimi konec. Neměli nic, čím by za dovážené produkty platili. A když se jim rozutekli dělníci, kterým už nemohli platit za práci, zbyli v Saúdské Arábii jen milionáři, neschopní ani zarazit hřebík do zdi. Luxusní automobily, některé dokonce pozlacené, nedokázaly vyjet z přepychových podzemních garáží a jediným dopravním prostředkem tam zůstali staří dobří velbloudi.

Drzost, s jakou se v rezidenci Saúdského prince objevil cizí člověk z Evropy, způsobila, že Saúdský princ zůstal překvapením chvíli stát s otevřenými ústy.

„Posaďte se!“ pokynul mu vetřelec klidně. „Muži mají při jednání sedět!“

„Jednání?“ vzpamatoval se princ. „K jednání musí být dva! Co když vás teď dám stáhnout z kůže, narazit na kůl a nakonec vám nechám pro výstrahu uříznout hlavu?“

„Zkuste to!“ přikývl klidně vetřelec. „Budu se ovšem bránit a nemusím vám snad vysvětlovat, jak se projeví příkaz »srichit«, neboli »masomlýnek«. Věřím, že byste ho rád použil i proti mně, ale v tomto paláci kouzla poslouchají jen mne. Na vaše přání ani rozkazy tady nikdo není zvědavý. Pro vás bude lepší, když mě uposlechnete a posadíte se. Využijte toho, že já jednat chci.“

Saúdskoarabský princ zesinal, ale poslechl a posadil se na zkřížené nohy, stejně jako jeho návštěvník.

„Dobrá,“ zachrčel. „O čem chcete jednat?“

„O tom, že vám tu chci zajistit částečně bezstarostný život,“ řekl pan Jan Hiller. „Vaši současnou situaci znám. Ropu nikdo nechce, ostatně už i sem mohl dorazit »šedý rosol«, takže ji ani nedostanete z hlubin, kde už zůstane. Jistě ne navěky, ty »divoké bakterie« nejsou nesmrtelné, ale můžeme najisto počítat s tím, že to nějakou dobu potrvá. Možná rok, možná sto let. Ale mohl bych vám za ni něco nabídnout. Něco, z čeho byste mohli poměrně slušně žít. Upřesním to – zajistím vám poměrně slušný turistický ruch, na kterém budete vydělávat.“

„To snad můžeme i sami!“ zavrčel princ.

„Jistě, to můžete i sami,“ připustil pan Hiller. „Jenže kde máte ty tisíce turistů z celého světa? Dubaj zeje prázdnotou, lidé se odstěhovali. Vaše atrakce nikoho netáhnou. Kolik lidí vám sem jezdí zalyžovat si, když mají možnost navštívit nějaké středisko zimních sportů v Evropě?“

„Vy to snad hodláte změnit?“

„Máme možnost,“ přikývl Hiller. „Nainstalujeme vám tu atrakci, za kterou sem budou jezdit turisté z celého světa. Číňané, Japonci, Evropané... Když se o tu atrakci budete slušně starat – ale tím myslím opravdu slušně, žádné výstřelky – budete zde mít každoročně turistů celé mraky. Co by za to jinde dali!“

„Jinde tu atrakci neuděláte?“ zeptal se podezíravě princ.

„Máte pro ni velice dobré předpoklady,“ odvětil pan Hiller. „Především poušť. Kdybyste o ni nestáli, najdeme si jiné místo. Saúdská Arábie je momentálně nejvhodnější, proto jdu za vámi.“

„A co to bude za atrakci?“ zajímal se princ.

„Postavíme vám podle amerického návrhu »Jurský park«,“ řekl pan Jan Hiller. „Nebude to však na ostrově, ale v poušti, je to výhodnější. Budete se tu starat o prehistorická zvířata, budete je krmit a ošetřovat a vodit sem turisty, aby je obdivovali.“

„Neumíme to,“ zavrčel princ.

„Bude to jednoduché,“ ujistil ho pan Hiller. „Nemusíte to dělat sám, jistě na to máte dost lidí. Potrava pro jurská zvířata se na určených místech objeví pomocí kouzel, budete se starat pouze o jejich ošetřování. A pochopitelně o pohodlí a bezpečí turistů.“

„Kde ale hodláte vzít ta jurská zvířata?“ zašklebil se princ. „Chcete je, jako v tom filmu, naklonovat z kapek krve v jantaru?“

„To není nutné,“ řekl pan Hiller. „Slyšel jste o Ambíjanech, kteří tu kdysi přistáli s kosmickou lodí a založili zde civilizaci?“

„Mám takovou knihu pohádek,“ připustil princ.

„Ta prehistorická zvířata jsou »formy«, které si Ambíjané na Zem přivezli z vesmíru.“

„Zajímavé,“ vzpamatoval se princ. „Takže nám tu chcete zařídit atrakci »Jurský park«? Ale co když nebudeme souhlasit?“

„Jak říkám, pak ji zařídíme v Egyptě a kdyby neměli zájem, kontaktujeme i Libyi. I když jak v Egyptě, tak v Libyi mají své starověké pamětihodnosti... Někde po tom rádi skočí! Pak byste se tam ale odstěhoval i vy. Ne jako ošetřovatel, ale jako exponát.“

„Exponát?“ zarazil se princ. „Jak tomu mám rozumět?“

„Jednoduše,“ usmál se Hiller. „Merani nemá ráda zabíjení, vymyslela proto něco jiného. Všechny válečné zločince, zapletené do válek na Zemi, změní v jurské bestie. Nezabije je, ale odebere jim lidskost, beztak žádnou nemají. Nechá jim život, ale jen jako zvířata. Budete se tady starat o své kolegy čaroděje z říše Vipon, rozumíte? Američané budou žít změnění ve stegosaury, allosaury, smečku hadrosaurů a ti, kdo byli v lidské říši největší »zvířata«, budou jako největší apatosauři i tady. Jasné?“

„To je... to je přece horší, než kdybyste jim uřezali hlavy!“ vykoktal ze sebe princ, bledý jako nikdy v životě.

„Ano, bude to trest,“ řekl Hiller. „Možná horší než naražení na kůl, nechci to až tak moc srovnávat. Ale co chcete? Vedli jste tenhle svět od války k válce, vy sám máte také nějaké máslo na hlavě, ale Merani vám nabízí život člověka, kdežto ti, kdo mají větší vliv a tím také kolosálnější vinu, budou sloužit lidem jako atrakce a současně jako odstrašující případ. A vy sám si můžete vybrat – život ošetřovatele nebo život exponátu. Podle stupně vaší viny byste byl nejspíš stegosaurem nebo alkylosaurem. Máte ale na výběr, i když jen toto. Zvolte si!“

„To je pak snadný výběr, člověk nebo zvíře!“ odvětil princ. „Jak to ale chcete udělat?“

„Postavíme vám tu vysoké ohrady,“ řekl pan Hiller. „Do nich vypustíme exponáty, oddělené od sebe podle druhů tak, aby predátoři nemohli ohrožovat býložravé. Budete v pancéřovaných elektromobilech vozit turisty. A kdybyste zjistili, že vám některý exponát onemocněl, přivoláte nás, my je vyléčíme. Jak to zařídíte s turisty, to nechám na vás. V přestávkách, večer nebo ráno, si můžete s bývalými kolegy popovídat. Přesněji, povídat můžete jen vy, oni mohou jen souhlasně nebo nesouhlasně vrtět hlavami, nanejvýš hrábnou kopytem nebo spárem. Ale můžete je oslovovat jménem, jistě si brzy zjistíte, kdo byl kdo. »Jistě, pane Rotschilde, samozřejmě, pane Rockefellere, pane Bushi, nekopejte pořád do pana Clintona, jste tady na jedné lodi...« ...a tak podobně...“

„A oni na to budou slyšet?“

„Slyšet budou, rozumět vám také,“ řekl Hiller. „Neručím za to, že budou mít zájem. Ale to není moje starost, to si zařiďte vy. To je podle mě vše. Vlastně... moment... málem bych zapomněl ještě na něco důležitého... zbouráte mešity a všichni přestoupíte na křesťanskou víru.“

„To po nás přece nemůžete chtít!“ vyskočil princ.

„Můžeme,“ nehnul brvou pan Hiller. „Rozumějte mi, nám je jedno, jestli u křesťanství setrváte nebo ne, ale Mohamedova víra se projevila jako nejkrvavější vedle Indiánské Kukulkanovy, která však už neexistuje. Vzdáte se jí tedy. Nesnažte se mě tady na tomto místě přesvědčit, jak fanaticky věříte v Mohameda, když oba dobře víme, že jste čaroděj. Myslím, že byste měl nebetyčné problémy se svými poddanými, kdyby se to dozvěděli. Nechám teď na vás, jak je uchlácholíte, ale v Alláha přestanou věřit i oni, je vám to jasné? Můžete začít odhalením, že Mohamed byl vrah, pedofil a vůbec darebák. Je to ostatně pravda.“

Princ seděl jako hromádka neštěstí. Tohle bylo horší, než mohl čekat i v nejhorším snu. Jeho říše, dosud protěžovaná všemi čaroději kolem i ze Spojených států, měla dostat takovou ránu? Ale výběr byl jednoznačný. Člověk nebo zvíře, ošetřovatel nebo exponát, jiné možnosti nejsou a nebudou...

„Dobrá, postavte nám tu ten Jurský park!“ svolil.

Errata:

19.07.2021 18:22