Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Karlštejnské tajemství

Kluci se konečně pustili do svého dávného snu, projektu letadla. Létání na koštěti je krásné, ale jen za pěkného počasí. Za deště a za vichřice to není žádná slast. Letadlo, to je pohodlí!

Katka se toho neúčastnila. Jejich poslední společnou akcí byl odsun zajatců do Saúdské Arábie. Nestěhovali tam s panem Hillerem všechny, ale jen ty největší darebáky. Z Američanů to byli všichni čarodějové – milionáři, neboť buď války financovali, nebo se na nich značným dílem přiživovali. Z Čechů se k Saúdům stěhovali jen exekutoři a soudci, ti měli podle pana Hillera viny největší. Policisty, asistenty, sekretářky a finanční úředníky se rozhodli propustit v Čechách pod podmínkou, že se už nesmí na něčem takovém podílet.

Kateřina se uvolila starat se o »Jurská zvířata«. Umožňovala jí to »teleportová značka« v sídle Saúdského prince, a druhá přímo v areálu »Jurského parku«. Léčení »jurských zvířat« bylo snadné. Když některé onemocnělo, nebo se poranilo, stačilo změnit je na okamžik v člověka a hned zase zpět ve zvíře. Nesvedl to nikdo jiný než čarodějové z Čech, napojení vláknem na český lumuxim. Na »jurská zvířata« neúčinkoval ani příkaz »lapals«, ani obvyklé válení sudů nebo kotrmelce. Merani tak zajistila, že se z trestu nevyvlečou, ani jim to neumožní nikdo z čarodějů ze Spojených států, kde jich ovšem mnoho nezbylo.

Afro-indická čaroříše Vipon se rozpadla na tři. Na pevnině Severní Ameriky zůstala část v podobě Severoamerické čaroříše »Yankee«, Severní Afrika zůstala pod téměř původním názvem »Africká čaroříše Vipon«, od níž se oddělila i »Arabská čaroříše Bagdád« na Arabském poloostrově. Dosavadní centrum moci Afro-indické čaroříše dokonale zničila zásahem »gorrigysů« letka »giroltů«, původně vyslaných proti Lhase, sídlu Indicko-asijské čaroříše Mankuzgó. Výsledkem byl hluboký »Izraelský záliv« rozkládající se na území bývalého státu Izrael. Mimo jiné se tím definitivně vyřešily i všechny arabsko-izraelské spory, které v dané oblasti kazily ovzduší po celá staletí.

V Evropě jsme obnovili Evropskou čaroříši »Galadech« se sídlem v Praze, i když tam bydlel jen pan Jan Hiller. Zbývající čaroříše zůstaly beze změn, až na to, že vystoupily z utajování. Číňané s hrůzou zjistili, že jim vládnou čarodějové z Tibetu, ale jinak nešlo o tak velká překvapení. Hranice čaroříší byly podobné hranicím velmocenských bloků, lidé na ně byli zvyklí. A že menší část lidstva má jakási privilegia, to bylo ve světě odedávna. Teď to jen přestalo být spojené s jakousi »urozeností«. Mezi čaroděje se mohl dostat každý, v Čechách pod podmínkou, že bude čestný a nebude kouzel zneužívat.

Hlavním úkolem, který na sebe čarodějové v Čechách vzali, bylo vypakování cizinců z Evropy a z Afriky. V Evropě již byla připravená muslimská armáda Afro-indické čaroříše, dopravená sem jejím starým velitelstvím, rozdrceným na dně Izraelského zálivu. Jeho ovoce se ale mohlo každým okamžikem projevit.

Náznaky toho, co se chystá, už začínaly. Migranti napadli Americkou leteckou základnu Spangdahlem v Německu, kde se chtěli zmocnit zbraní. Letci bez nepohyblivých letadel jsou téměř bezbranní tvorové, takže se migrantům podařilo v noční řeži pobít téměř polovinu vojáků, včetně německého personálu a civilních »kontraktorů«. Pak tam dorazily jednotky Bundeswehru, které svou lepší pěchotní výzbrojí masakr otočily. Po ránu už byl klid na spočítání ztrát. Zahynulo tři tisíce Američanů, osm set Němců a skoro pět tisíc migrantů ze střední Afriky.

Skoro jako kdyby to bylo organizované zvenčí, podobná akce migrantů se odehrála na Americké letecké základně Aviano poblíž Benátek. Čtyři a půl tisíce migrantů se pokoušelo zmocnit třiceti atomových hlavic, uskladněných na základně. Organizátoři migrantů nevěděli, že všechny střely jsou neškodné, ale přepadení základny zorganizovali dobře. Když na místo dorazila armáda Itálie, stáhli se do nedalekých kopců, kde ještě týden pokračovali v terorizování místních obyvatel, zapalování domů a vraždění. Italové nasadili na jejich rozprášení dva prapory pěchoty, jenže bojovníci migrantů se nevzdávali, útočili ze zálohy i s pouhými noži, takže zajatci nebyli ani na jedné straně. Jen mrtví – čtyři tisíce na straně migrantů, tři tisíce Američanů a skoro osm set Italů, to byla bilance této krvavé akce.

Evropská Komise tento incident odsoudila a pohrozila Itálii hospodářskými sankcemi, pokud se nebudou Italové chovat vůči migrantům »přívětivěji«. Z toho ovšem bylo patrné, že Evropský svaz vůbec neví, co se na území jeho států děje.

V té chvíli se do událostí vložila Merani a vyřešila to rázně.

Čarodějové, pocházející ze staré Afro-indické čaroříše, ale nacházející se v Evropě, zde byli proti dohodám a nemohli si stěžovat, když proti nim místní něco podniknou. Ne-čarodějové sem přišli nelegálně, takže pro ně platí totéž. Merani požádala Sibiřskou čaroříši o spolupráci na rychlé akci. Češi spolu s Rusy při ní vymetli všechny čaroděje z Brusele do »Jurského parku« v Saúdské Arábii. Byla to velice hektická akce, při níž se čeští čarodějové, jediní užívající dálkových teleportů, hodně zapotili, ale výsledkem bylo, že v orgánech Evropského svazu zůstala jen necelá třetina úředníků, pouze ne-čarodějové. Dostali okamžitou výpověď a příkaz, aby se vrátili do své vlasti hledat si jinou práci, protože Evropský svaz v této noci zanikl.

Jurský park se dostal na své maximum. Teď teprve bylo vidět, že jeho rozlohu plánovala Merani a nepočítala přitom jen s množstvím Američanů. Chyběli v něm ještě ruští oligarchové, kteří vlastně nebyli Rusové, ale měli původ v Afro-indické, ale to netrvalo dlouho. Sibirjaci se jich zbavili s chutí, vždyť je nejprve přivedli do zničující války s Germány a později do málem ještě horší války se Spojenými státy.

Mezitím ovšem v Evropě pokračovala výměna automobilů, kamionů, traktorů a lokomotiv za výrobky firmy »Stehlík a spol« včetně filiálek v Sibiřské Fasyray i v Indicko-asijské Mankuzgó. Evropa a Asie byly brzy nasyceny, teď pokračovalo vybavování dalších čaroříší. Nové kontejnerové lodě Novorossijské loděnice dosahovaly rychlostí obvyklých spíše pro válečné torpédovky, ale ani potom nestačily brázdit moře mezi pevninami.

Zvláštní byly kontejnery, kterým se v Čechách přezdívalo »postrkové«, neboť byly určené k vracení migrantů »postrkem« do jejich původních domovů. Podobaly se stavebním obytným buňkám a byly i podobně vybavené, jenže lůžka v nich byla po trojicích nad sebou a na podlaze byly i další matrace, aby se do jednoho kontejneru vešlo běžně dvacet lidí. Důležité na nich však bylo, že dveře neměly zevnitř kliku. Tyto kontejnery vyráběla ve velkém Sibiřská čaroříše, v Novosibirsku je nakládala na lodě a posílala do Evropy. Zrušená Evropská Komise nevyhrožovala nikomu sankcemi, když do nich starousedlíci nakládali migranty ve velkém a pořádali na ně hotové hony.

I teď si ještě mohli migranti vybrat různé cílové přístavy. Tripolis v Libyi, Houmt Souk na tuniském ostrově Džerba, nebo Lagos, největší město Nigérie. Vykládání probíhalo vyložením kontejnerů, které pak migrantům zůstaly jako nouzové obydlí. Na místě určení namontovali obyvatelům »postrkových kontejnerů« na vnitřní strany dveří kliky a tím se jejich nedobrovolný pobyt změnil na dobrovolný. Ve všech těch přístavech byly připravené i kamiony s návěsy, schopné přepravit kontejnery i s lidmi na zvolené místo. Mohly tak vznikat celé nové vesnice, jen se museli dohodnout s místní samosprávou, kde pro ně vyčlení místo.

Vstřícnější to ani nemohlo být, přesto nakládaní migranti pořádali při nakládání plačtivé scény, jako kdyby je měly lodě odvážet do vyhlazovacích koncentračních táborů.

Někteří tomu dokonce říkali »holokaust«.

Jenže s jejich odchodem nastupovala úleva obyvatel Evropy od neustálého napětí, kriminality a terorizování.

Úplně stačili místní raplové.

Čas se samozřejmě nezastavil ani pro čarodějný trojlístek.

Katka si čas od času vyměnila »formu«, aby se nevracela ze zvířecí podoby do podoby malé školačky, ale po pravdě řečeno, zvířecí podobu si už dlouho nevychutnala. Nebylo proč.

A tak, jak ubíhal čas, kluci i Kateřina dorostli. Touto dobou by za normálních okolností měli dělat s ostatními maturitu, ale kde byly časy, kdy se mořili se školními úkoly! Kluci vypiplávali operační systém leteckého počítače, aby zabraňoval haváriím, až bude vzduch přeplněný jejich letadly, zatímco Katka se věnovala odsunu nežádoucích nelegálních migrantů z Evropy.

Až jednoho dne ji zavolala sama Merani.

„Máš čas, Katuško?“ zeptala se jí na úvod.

„Pro tebe vždycky, Merani!“

„Můžeš mě navštívit v mém doupěti?“ navrhla Merani.

„Jistě... jen nevím, kde to je!“ odvětila Kateřina.

„Udělej si tedy malý výlet na hrad Karlštejn!“ poradila jí Merani. „Tam mě zavolej a povím ti, co dál.“

To se rozumí, že Kateřina vyskočila. Meranino doupě! Nikdo na světě nevěděl, kde je, dalo se jen čekat, že je někde v Čechách. A byla by první, koho si tam Merani pozve!

Netušila, že bude na hodně dlouhou dobu i poslední... 

A hned se sháněla, jak se na to oblékne. Nepůjde přece na takovou návštěvu jako vagabund, v džínách a ve svetru! Naštěstí jí maminka nedávno koupila svěží letní šatičky, ty by se na to asi hodily nejlépe.

Rozhodování ani samotné oblékání jí netrvalo dlouho. Za čtvrt hodiny vylétala na »teleskopickém koštěti« směr Karlštejn. Ještě z výšky viděla přijíždějící autobus, nejspíš s turisty, k nimž by se mohla připojit. Přistála pod hradem za rohem, kam nebylo od autobusové zastávky vidět, složila své teleskopické »koště« a jakoby nic vyšla vstříc turistům.

Ti měli svého profesionálního průvodce, který je svolával do houfu, aby se nikdo neztratil a prohlídku hradu dokončili bez shánění opozdilců. Kateřina se k nim připojila aniž by si jí všimli. Všichni natěšeně kráčeli strmou cestou od autobusu ke vchodu do hradu, Kateřina se zamíchala do druhé půlky pochodující skupiny. Děti mezi turisty nahlas štěbetaly a těšily se na prohlídku.

„Ty k nám ale nepatříš!“ oslovil najednou Kateřinu kluk, mohl být zhruba ve věku, jako byl čarodějný trojlístek na počátku.

„Jak se to vezme,“ usmála se na něho.

Cítila proti němu velkou převahu zkušeností, o znalostech ani nemluvě. Zdálo se jí, že je proti němu až příliš dospělá. Vždyť ale nebyla o mnoho starší! Jen zatím prošla hodně významnými událostmi, ve kterých nehrála jen roli diváků.

„Půjdeš s námi, že?“ pokračoval kluk.

„Nejspíš,“ souhlasila s ním.

„I kdybysme nechtěli?“ sondoval kluk.

„A proč byste neměli chtít?“ podívala se na něho nevinně.

„Vždyť k nám nepatříš!“ připomněl jí.

„Možná nepatřím k vašemu výletu,“ připustila Katka, „ale zato bych vám tam mohla dělat průvodkyni. Karlštejn znám nejen z turistické trasy, ale i z míst, kam se návštěvníci nedostanou.“

Byla to pravda. Za letu si v hlavě vyvolala »Dějiny Knih a Kouzel« a nechala se poučit o historii i o místopisu Karlštejnu, takže by mohla opravdu dělat profesionální průvodkyni. Navíc měla tušení, že to pořád není všechno. Někde na hradě bude tajná místnost, nezanesená v žádných plánech, ani v nejpodrobnějších »Dějinách Knih a Kouzel«.

Meranino »doupě«.

„A nelžeš?“ podíval se na ni kluk opatrně.

„Nemám ke lhaní důvod,“ řekla. „Mám zaměření na dějepis a to se občas podívám i do míst, ostatním lidem skrytých.“

„Ty už máš zaměření na dějepis?“ změřil si ji pohledem. „Pak ale studuješ nejvýš prvním rokem a to ještě nic neznamená.“

Přeřadil si ji tedy ze středoškolačky mezi vysokoškolačky, ale nanejvýš do prvního ročníku. I to byl ale posun.

„Já už jsem byl s rodiči v Egyptě!“ chlubil se kluk.

„Jo?“ sehrála údiv. „A viděl jsi tam pyramidy?“

„Jistě!“ vypjal se hrdě kluk. „Vlezli jsme do jedné! Nešlo přece být v Egyptě a nevlézt do pyramidy! Škoda, že tam už nic nebylo, jen prázdný sarkofág.“

„Tam jsem nebyla,“ přiznala Kateřina. „Byla jsem v sousední, v té stupňovité Džóserově, v Sakkaře. Byla mnohem zajímavější. Jednak je starší a za druhé, má uvnitř spletitější chodby, kde by se dalo při troše smůly i zabloudit.“

„Páni!“ vydechl kluk. „A viděla jsi tam faraóna?“

„Viděla,“ přikývla. „Ale jen namalovaného na stěně. Byl to jen takový obarvený basreliéf, ale byl velice významný, protože označoval tajnou chodbu.“

„Tajnou chodbu?“ vydechl kluk ohromeně.

„Tajnou chodbu,“ zopakovala to. „Do Džóserovy pyramidy jsme vlezli hlavním vchodem a vyšli jsme ze sousední pyramidy Tetiho, přes půl kilometru vzdálené.“

„Páni!“ vzdychl si kluk. „Taky bych se tam chtěl jednou podívat! Zajímalo by mě, jak tenkrát lidé žili. Asi se dám zapsat na vejšku na egyptologii.“

„Třeba se ti to podaří,“ povzbudila ho Kateřina.

Mezitím došli k vstupní bráně. Průvodce zaplatil vstupné za celou skupinu, ale Kateřina si zaplatila zvlášť. Mladé paní pokladní to ani nepřipadalo divné, nebylo to asi neobvyklé, že se někdo připojí ke skupině.

Vstoupili do hradu. Tady by už přece měla navázat spojení s Merani, ale kluk se Kateřiny pořád držel jako klíště.

„Drž se radši rodičů, ne mě,“ napomenula ho. „Správně jsi řekl, že k vám nepatřím. Jsem tu totiž služebně, víš?“

„To teda kecáš!“ vyčetl jí. „To by sis nekupovala lístek!“

„Mám tu jisté poslání,“ řekla. „To neznamená, že si nesmím koupit lístek. Třeba ho mám jako doklad, že jsem tu byla.“

„Hele, houpat mě můžeš, ale o zem se mnou netřískej, to už je trochu moc!“ vyčetl jí.

„Nevěříš mi to poslání, že?“ podívala se na něho pobaveně.

„Ani slovo!“ potvrdil jí to.

„Poslyš, nemám dost času, abych ho směla utrácet s tebou,“ řekla už trochu vážněji. „Nevěříš mi mé poslání? Pak pojď, otoč se ke mně zády a dobře se dívej!“

Otočila si ho zády k sobě, objala ho kolem pasu a vznesla se s ním pozvolna tři metry do výšky. Zastavila se tam s ním, pak stejně pomalu klesla dolů, až postavila kluka zase na dlažbu. Při tom se rozhlížela, jestli se někdo z turistů nedívá, ale zřejmě si toho nikdo nevšiml.

„Viděl jsi?“ obrátila si pak kluka obličejem k sobě.

„Jak jsi to dokázala?“ vyhrkl.

„Jak? Prostě jsme maličko letěli. Jsem totiž čarodějnice.“

„Jůů!“ vydechl. „Pravá čarodějnice!“

„Pravá,“ potvrdila mu vážně. „A jsem tu služebně, protože Karlštejn je hrad přímo nabitý magií. Už mi to věříš?“

„To snad ani nejde, nevěřit!“ uznal.

„Tak vidíš!“ řekla.

„A mohl bych k vám jít do učení?“ napadlo kluka.

Kateřina se na něho podívala. Skoro jako kdyby viděla Martina v jeho mladším vydání. Tenhle kluk je zvídavý... neznáme ho, ale mohl by být dobrý. Chtěl by být egyptologem... to v tomhle věku nebývá ještě obvyklé.

„Tak víš co?“ vzchopila se. „Jestli budeš mít aspoň trochu slušné vysvědčení, bez trojek a čtyřek, přihlas se u učitele Hillera v naší staré škole. Řekni mu, že tě za ním posílá Katka, on už bude vědět. Ale to ti povídám, ani jedna trojka!“

„Mám jen dvě dvojky!“ kasal se honem kluk.

„Lepší by bylo, kdyby sis je vylepšil,“ řekla Katka. „Ale dvě by se ještě snesly.“

Popsala mu, jak si má udělat výlet do jejich města, třeba i bez rodičů, zato s vysvědčením v kapse. Nejlepší by bylo, kdyby si ho proklepla Merani, uvědomila si. Měla bych ji zavolat.

»Já vás přece vidím,« ozvalo se jí v hlavě.

»Merani!« zvolala Kateřina radostně, i když jen telepaticky.

»Víš co?« navrhla jí Merani. »Oddělte se od návštěvníků a seběhněte ke Studniční věži. Kluka vem s sebou, i mně se líbí!«

Studniční věž! V Kateřině se na okamžik zastavilo srdce. Tak je to tedy! Meranino »doupě« je ve studni hradu Karlštejna!

„Hele, jak ti mám říkat?“ obrátila se na kluka.

„Třeba Zdeněk, tak se jmenuju,“ odvětil kluk vážně.

„Brrr!“ otřásla se. „Máš jméno jako nejhorší gauner z naší třídy. Jméno za to ale nemůže. Tak tedy, Zdeňku, vážně tě zajímají tajemné místnosti, chodby a tak? Chtěl bys nějakou vidět?“

„Že váháš!“ nadskočil.

„Vezmu tě někam, kde ještě žádný člověk nebyl!“ řekla.

„To těžko, lidi už byli všude,“ opravil ji pedantsky.

„Někam, kde ještě žádný člověk nebyl!“ trvala na svém. „Na světě jsou místa, kam lidská noha ještě nevkročila. Já tam jdu jako první a ty budeš druhý, rozumíš?“

„Nějaká tajná místnost?“ rozumoval. „Ale tam přece museli být lidé, když ji stavěli!“

„Tajná místnost, kterou nestavěli lidé, platí?“

„Je to vůbec možný?“ zarazil se.

„Je,“ ujistila ho. „Tak mi tedy vyskoč na záda, chytni se mě kolem krku a drž se jako klíště, uvidíš něco, co do této chvíle ještě žádný člověk neviděl! Dokonce ani já ne!“

Uposlechl ji. Shrbila se, aby mu umožnila naskočit jí na záda. Je to opravdu prcek, řekla si, ani moc neváží. Ale nebyla jsem větší, však on ještě vyroste.

Odrazila se a vznesla se s ním do zatáčky za nejbližší roh. Nikdo z turistů si jich nevšiml, teď už byli úplně mimo jejich dohled. Kateřina se vznesla ještě výš, až nad hradby. Studniční věž je stranou od hradu a z turistické trasy sem není vidět. Přesně tak to potřebovala! Kluk se jí držel jako klíště, ani nepípl, když zamířili přímo do věže. Staré šlapací kolo tu stálo, nikdo u něj nebyl.

„Teď se drž ještě pevněji,“ vybídla přes rameno kluka. „Ta tajná chodba je ve studni, sletím s tebou dovnitř. Je tam hloubka, ale neboj se, dokud se mě držíš, nic se ti nestane. Já umím velice dobře létat.“

„Já se držím!“ pípl kluk.

Přehoupla se s ním vedle obrovského okovu – a pak klesali kolmo dolů do černé tmy. Ve studni bylo, jak jinak, tma a vlhko. Kateřina si posvítila »riwbirem«, ale najednou se jí zdálo, že pocítila na tváři závan tepla. Zabrzdila klesání a podívala se na kamennou stěnu studny ostřeji. Slabé modravé světélkování označovalo rozměrný obdélník se zaoblenými okraji. Vchod k Merani!

Jenže vchod neměl dveře. Kamenná stěna studny zde byla jednolitá, před staletími vydlabaná do pevné skály. Znamenalo to, že musí proskočit skálu. Bude to metr, nebo raději dál?

„Teď musíme projít skálou,“ varovala svého pasažéra. „Jen se mě pořádně drž, my čarodějové to umíme!“

„Držím se!“ pípl odhodlaně.

A byli na druhé straně. Raději proskočila skrz dva metry, ale skála byla silná jen metr a za ní vedla dlouhá chodba dál do skály – a do tmy.

Tajná chodba k Merani!

Kateřina si opět rozsvítila mimozemské světélko »riwbir«. Na obou stranách chodby ozářilo řadu umrlčích lebek. V Džóserově pyramidě varovaly rušitele těch prostor hieroglyfy, tady si Merani vystačila s lebkami. Také varování...

„Co znamenají ty lebky?“ špitl Zdeněk.

„Varování pro ty, kdo tu nemají co dělat,“ vysvětlila mu ochotně, i když tišším hlasem. „V Egyptě, v Džóserově pyramidě, tam bylo dlouhé povídání v hieroglyfech, které vetřelce varovalo, aby se otočili a prchali, jinak bude zle... Tady jsou jen ty lebky. Jako varování jsou stejně dobré.“

„Vážně jsi tam byla?“ vydechl s vážností. „A četla jsi to? Ty umíš hieroglyfy?“

„Umím hieroglyfy a četla jsem to,“ ujistila ho. „A teď mi seskoč ze zad, dál půjdeme oba po svých. Tady to jde i pěšky!“

Shýbla se, aby mu seskočení usnadnila. Neváhal a ihned stál vedle ní. Podala mu ruku a šli pak spolu chodbou podél řady lebek na stěnách. Konečně přišli na konec chodby, kde byla na stěně jediná obrovská, plochá lebka.

»Jen pojďte dál,« ozvala se jí v hlavě Merani.

Lebka se začala odspodu vypařovat a otevřela jim vchod do velké místnosti. Byli tu někde pod hradem, jenže v hloubce aspoň padesáti metrů. Nad nimi bylo tedy padesát metrů kompaktní, pevné skály. Opravdu tajné doupě!

„Vítám vás!“ ozvalo se jim v ústrety.

„Jůžiš!“ vydechl Zdeněk. „Žába! A obrovská! Vlastně ne, to není žába! To je... to je... dinosaur! Malý dinosaur!“

„To je Merani,“ upřesnila mu to Kateřina. „Nesnaž se ji zařadit mezi naši vyhynulou faunu. Merani je mimozemšťanka.“

„Mimozemšťanka!“ vydechl kluk. „A ty jsi čarodějnice! Jak to jde spolu dohromady?“

„Jednoduše,“ usmála se Kateřina. „Říká se, když se ti podaří odlišit nějakou hodně pokročilou technologii od černé magie, pak ještě nebyla dost pokročilá. Merani je mimozemšťanka a ovládá tak pokročilé technologie, že už je od černé magie neodlišíš.“

„Takže ty, jako čarodějnice, využíváš nějaké mimozemské technologie?“ spojil si to Zdeněk. „A my je od sebe neodlišíme?“

„Tak nějak,“ přikývla Kateřina. „Ale teď jsme tu na návštěvě u pravé mimozemšťanky. Jmenuje se Merani. Ahoj, Merani!“

„Ahoj, Merani!“ vyhrkl Zdeněk.

„Vítám vás,“ přivítala je mimozemšťanka. „Poslyš, Káťo, Zdeněček je opravdu nezkažený kluk. Vezměte ho mezi sebe.“

„To jsem chtěla tak jako tak,“ odvětila Katka. „Chtěla jsem si to nechat od tebe potvrdit.“

„Dobře děláš,“ schválila jí to Merani. „Nejsou ještě všichni lidé upřímní, aby se jim dalo věřit. Ale trochu tě potěším, trochu zklamu. Vezmi si támhle tu Knihu a otevři si ji na první stránce. A ty, Zdeněčku, posaď se a mlč, ani nepípni! Tomu, co se tu bude dít, možná časem porozumíš, ale dnes ještě ne. Neboj se, nebudeme ti nadávat. Ale hlavně – neruš!“

„Nebudu!“ pípl Zdeněk.

Kateřina si mezitím podala Knihu. Byla jako ostatní velká, těžká. Kateřina rozepnula spony na jejích deskách a otevřela ji.

„Svakuegerábe – ovlivňování vědomí i podvědomí živých tvorů,“ přečetla nadpis. „A sakra, tohle už je hodně černá magie!“

„Je,“ souhlasila Merani. „Pořiď si kopii formátu »bozcuš«! Ano, vím, ubere ti to padesát let života, ale tuhle oběť podstoupíš jistě ráda. Je to v zájmu celého lidstva, neváhej!“

Kateřina zbledla jako papír, ale poslušně odříkala formuli, aby se kopie této knihy usídlila v její vlastní hlavě. Vyskočila na ni výstraha, že má již v sobě knihy dvě a třetí tudíž není dovolená, ale překonala ji slůvky »ano, chci!«. S těmi slovy si sama lehala do kupy polštářků, které tu měla Merani zřejmě právě kvůli ní.

„A co ty, chlapče?“ obrátila se Merani, když Kateřina ztratila vědomí a jen nehybně ležela. „Nebojíš se?“

„Trochu,“ přiznal.

„Dobře, že nelžeš!“ pochválila ho mimozemšťanka. „Já to totiž poznám, čtu lidem myšlenky. Ale ty nelžeš a to se mi líbí. Co kdyby sis podal támhle tu druhou knihu?“

„Ale... co je jí?“ ukázal na nehybně ležící Kateřinu.

„Však ona se z toho probere,“ řekla Merani. „Podej si tu druhou knihu, nebudu to nabízet dvakrát!“

Zdeněk zmlkl a podal knihu, kterou mu Merani ukázala.

„Umíš číst?“ zeptala se ho mimozemšťanka. „Jistěže umíš, tak tu knihu otevři a začni.“

Když Zdeněk dočetl stránku, kniha zasvítila a jeho ruce též. Chlapce to pochopitelně zarazilo a chvíli si svítící ruce prohlížel.

„Teď pěkně nahlas řekni: Noxyfpu koláč!“ poručila mu.

Poslechl a v té chvíli se mu na dlani objevil krásný makový koláč, jen se do něj zakousnout.

„Tímto je z tebe také čaroděj,“ oznámila mu Merani. „Když přijdeš do tamté školy za panem učitelem Hillerem, předveď mu tohle a vezme tě bez ptaní. A když mu navíc řekneš, že to máš od Merani, bude k tobě ještě vlídnější. I když on je vlídný ke všem... A zatím – dobrou chuť!“

To mu nemusela říkat dvakrát. Kluk se zakousl do koláče, který si sám vyčaroval.

„A to světlo na rukách, to je co?“ vyzvídal Zdeněk s plnou pusou, zřejmě nedokázal potlačit zvídavost.

„To tě Kniha přijala za svého žáka,“ odpověděla mu klidně Merani. „Knihy jsou prostředníkem mezi lidmi a lumuximy, ale to se budeš učit až s panem Hillerem. Zatímco jsi to četl, Kniha ti trošku pozměnila mozek. Především jsi získal telepatii, takže se můžeš s jinými čaroději bavit na dálku. Řekni si Kateřině, ona ti to jistě ochotně vysvětlí. Však už se probouzí.“

Kateřina zvedla obě ruce ke své hlavě a promnula si oči.

„Ježkovy zraky,“ obrátila se k mimozemšťance. „Merani, to je ale příšerná Kniha!“

„Někdo z vás musí mít schopnost číst lidem myšlenky!“ řekla Merani. „Budeš to umět jen ty. I v Lexikonu je ovlivňování lidí, ale ty budeš umět všechno. Někdy je opravdu lepší udělat z některých lidí dočasně loutky, než trvale mrtvoly. Budeš jediná na světě, rozumíš? Jednou jsme udělaly chybu, že jsme to daly celému národu. Pochopitelně ne všem, jen asi každému pátému... takovou chybu už nikdy nezopakujeme. Používej to výjimečně, nesmíš toho zneužít – ale jak už tě znám, u tebe to nehrozí. A teď – teď se rozloučíme navždy.“

„Už?“ zamračila se Kateřina. „Ještě jsme to nedokončili...“

„Už jsem vám věnovala dost svého života,“ řekla Merani. „Lidstvo ještě není takové, abychom se mohly objevit všechny a hodit za hlavu budoucnost. Myslím si však, že se nám ledacos podařilo. Zažehnali jsme spolu nebezpečí války a to rozhodně není málo. Ale dál to bude záležet opět na vás.“

„Jdeš zase spát?“ zeptala se Kateřina, ale nečekala odpověď.

Co by to mohlo být jiného?

„Kdybyste mě ještě někdy potřebovali, víš, jak mě vzbudit, ale nech to raději pozdějším. Buďto potřebnějším, anebo těm, kdo mě probudí do veselejšího světa, než je tento. Byla jsi opravdu na svém místě, Katuško, buď pořád upřímná a bude vám dobře. A ten nový malý čaroděj je šikovný kluk a podle mě i zodpovědný. Vyčaruj mu »bekenru« a nauč ho létat, ať ho odsud nemusíš odnášet na zádech.“

„Provedu!“ řekla Kateřina.

„Tak – a jděte!“ ukázala jim Merani na dveře. „Zakuklím se už sama. Pamatuj si – sem smíte jen ve dvou případech: buď když budete opravdu nutně potřebovat mou pomoc, nebo když se vám podaří vytvořit opravdu šťastný celý svět. Jinak mě nebuďte, také mi nepříjemně odtikávají hodiny života. Inu – mějte se!“

„Ty také, Merani!“ řekla Kateřina, jenže už skrz slzy.

Loučit se navěky s přítelkyní, to snad bez slz ani nejde...

Pak popadla Zdeňka za ruku a vyvedla ho dveřmi na chodbu. Dveře se za nimi zavřely trochu zvláštním způsobem – vypadalo to, jako když shora dolů narůstají a přitom se ani nepohnuly. Zvláštní dveře, pomyslel si Zdeněk.

„Jo, to máš pravdu,“ souhlasila s ním Kateřina.

„Vždyť mlčím!“ ohradil se.

„No jo, promiň!“ řekla omluvně. „Ale já ti čtu myšlenky, víš? Všechny! I to, že máš starost, jestli už tě rodiče nehledají. Neboj se, ti ještě sledují výklad průvodce. Ale mám tě ještě něco naučit. Vezmi si tohle, to je »bekenr«, naše náhrada koštěte pro létání. Jde to i bez něj, ale radši si ho roztáhni na dva metry, nasedni na něj a zkus se pomalu vznést. No vida, jak ti to jde!“

„Ježkovy zraky, já vážně nestojím na zemi!“ řekl potěšeně.

„Merani z tebe udělala čaroděje,“ řekla mu Kateřina. „To přece víš, sama ti to řekla. Tak pojď, musíme ven ze studny, než po nás – vlastně hlavně po tobě – vypukne sháňka! Vyskoč mi na záda! Musíme projít stěnou a nevím, jak bys ji zvládl proskočit nad dvacetimetrovou hloubku, když jsi na koštěti seděl poprvé. Ale nejdřív si ještě vyzkoušíme telepatii. Zavolej na mě, říkej mi Katko, ale neotvírej přitom pusu! Vidíš, že to jde!“

Trochu nezvyklá dvojice, osmnáctiletá dívka a dvanáctiletý chlapec, se vynořila ze studny krátce předtím, než sem dorazil houfec turistů s průvodcem, který jim začal zasvěceně vyprávět o největším tajemství hradní studně – že ji nenaplňuje pramen vody, ale šachta z potoka. Kdyby toto tajemství znali obléhatelé, byli by hrad snadno dobyli, neboť by mu zkazili vodu. Proto to tajemství směli znát jen vybraní lidé – purkrabí a jeho zástupce. Jen ti čas od času tajně napouštěli do studny vodu z potoka, aby měl hrad zásobu a vydržel dlouhé obléhání.

Jen dva lidé – a průvodce to nebyl – ale věděli, že studna má teď ještě jedno, pro celý svět mnohem důležitější tajemství.

Odhmotněnou velitelku Ambíjské hvězdné lodi Merani, která tu čeká na své další probuzení. A která se opět odhmotnila s touhou, aby její další probuzení bylo už konečně to poslední. Zatím se jí to ještě nesplnilo, náš svět do toho stavu nedorostl. Lidé mají pořád ještě blíže k zákeřným opicím než ke stavu, kdy by mohli být Ambíjankám rovnocennými partnery.

Hrad Karlštejn má tajemství více. Některá jsou známá, jiná dosud utajená, nebo i zapomenutá. To největší tajemství znají jen dva lidé. I když to jsou oba čarodějové.

„Zdeněčku! Kde se couráš?“ zavolala na chlapce paní středních let, očividně jeho matka. „Pojď sem, ať na tebe vidím!“

„Jen jdi!“ postrčila chlapce Kateřina. „Mě si můžeš zavolat, kdy se ti zachce. Znáš moji telepatickou »lapikykju«, to je skoro jako kdybys znal mé telefonní číslo. Vyzkoušel sis to zatím jen na blízko? Stejné je to i na dálku. Ale teď jdi za rodiči. A neříkej jim to hned, vždyť ještě skoro nic neumíš. Létat na koštěti, vyčarovat si koláč a telepaticky se domluvit se mnou – co je to? Nic! Pořád jsi jen hloupé »páže«, rozumíš?“

„Ty už nejsi »páže«?“ podíval se na ni.

„Já už jsem hodně dlouho jarl, zolgípo, a dnes už blikirč,“ řekla Kateřina. „Taky jsem byla malé »páže«. Jenže od té doby mám v hlavě tři Knihy, víc než kdo jiný! Až se mezi námi otrkáš, také si zvolíš svou Knihu. Ale do té doby ještě hodně vody proteče českými řekami...“

„Tak se měj!“ loučil se Zdeněk a pohledem sjel po své nové kamarádce. Ty krásné letní šatičky... jako by před chvilkou ani nevylezla ze studně, vůbec si je nezašpinila... Tím lépe, mamka aspoň nic nepozná...

A odběhl, aby se připojil ke svým rodičům.

„Ještě malé páže,“ zhodnotila si ho Kateřina s úsměvem.

Pak si ale uvědomila, čím se ten kluk od ostatních pážat liší.

Zná tajemství Karlštejna!

Kdyby to rozkecal, musela by si Merani hledat jiné útočiště. Ale tenhle kluk bude mlčet jako hrob. Merani ho ohodnotila jako zodpovědného. To v tomhle věku ještě nebývá jisté, ale Merani se málokdy mýlí.

Půjdeme tedy dokončit prohlídku hradu. Poslechneme si zasvěcený výklad, rozpomeneme se na nádherný film o jedné památné Noci na Karlštejně, pak se sebereme a půjdeme domů.

Ale Kateřina si nemohla pomoci. Už vždycky při pohledu na Karlštejn pocítí smutek, i kdyby to byl jen jeho obraz. Lidstvo je příliš zkažené a není velká šance, že by směla Merani probudit s dobrou zprávou, že je svět opravdu šťastný. A na druhou stranu by bylo krajně nezodpovědné nechat lidstvo tak zpustnout, aby ji musela volat na pomoc. Až ji při tom zamrazilo.

Znamená to, že ona sama už nikdy v životě Merani neuvidí!

Jenže Merani to teď nechala na nich, na lidech. No dobrá, na čarodějích, ale i my jsme přece lidé! Jen jsme dostali důvěru, kterou většina čarodějů hanebně zklamala. A co »většina«, když prakticky všichni! Jen někteří víc, jako čarodějové z Afro-indické čaroříše, kteří se přes stovky milionů mrtvol hnali za světovládou, jiní snad méně, jako ti z Indicko-asijské čaroříše, kteří na svém území též počítali mrtvé na miliony, nebo beznadějní lemplové ze Severoindiánské čaroříše Keoguas, ti se na lidi vykašlali úplně...

Při pohledu na obraz Karlštejna vždycky pocítí smutek...

Proč je asi na titulní straně »Dějin Knih a Kouzel« napsáno jasně: »Tatufal lony sabůcych« – vraždit nikomu nedovolte!

Kateřina se přistihla, jak sama rozvažuje.

Jaké asi bude lidstvo, až někdo opět slétne do Karlštejnské studny, projde skálou i tajnou chodbou a na jejím konci zavolá:

»Probuď se, Merani!«

© 2019 Václav Semerád, Praha

Konec

© 2019 Václav Semerád

30.07.2021 13:30

Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od Q-230219: 11/3 v 19:56 na téma Věda: Důkaz paralelního vesmíru? Nacistická mince z roku 2039 v Mexiku vyvolává bizarní teorie https://newstangail24.com/nazi-coin-from-2039-in-mexico-sparks-bizarre-theories Domů Statistiky "Pážata magické říše" (komentáře) Téma=Pážata-magické-říše Nahoru! Knihy, úvahy    Nepřihlášení (roboti) nemohou přispívat! 1 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan   Téma: Pážata-magické-říše 12.06.2020 v 12:24 id: 1335689 Dneska mám svátek: přišly mi knížky "Pážata magické říše". A zdá se, že se povedly. Hned jsem podepsal souhlas s prodejem, takže kdo bude mít zájem, najde je v nabídce https://www.stahuj-knihy.cz/stahujknihy/eshop/4-1-DETSKA-LITERATURA/0/5/1463-Semerad-Vaclav-Pazata-magicke-rise   2 Jméno: Q-1904072   Je v pořádku že se pořád ještě nedá   Téma: Pážata-magické-říše 07.06.2020 v 02:26 id: 1335675 Je v pořádku, že se pořád ještě nedá zobrazit celá knížka "Pážata", nebo je u mne nějaká chyba v nastavení? 3 Jméno: Q-19052215   Skoda ze je to jen ukazka.   Téma: Pážata-magické-říše 01.06.2020 v 13:40 id: 1335662 Skoda, ze je to jen ukazka. 4 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan Pážata jsem definitivně učesal a   Téma: Pážata-magické-říše 31.05.2020 v 14:38 id: 1335661 Pážata jsem "definitivně učesal" a poslal do tiskárny, takže budou i na papíře. Dost jsem v nich ale škrtal a přepisoval, dokonce jsem změnil jména hrdinů (nekamenujte mě!). Ale protože jsou v tiskárně, je tu pořád jenom ukázka... Pár epizod zmizelo (například epizoda se silničním pirátem, kterou kluci nezvládli - měla ilustrovat chyby pážat, ale její škrtnutí asi knížce prospělo). Nabídka u nakladatelství Albatros neuspěla, škoda. Jednak by se knížka dostala více čtenářům, jednak jsem v skrytu doufal, že má nakladatelství šikovné ilustrátory, takhle tam musely zůstat upravené fotografie (koláže jsou jediné, nač si troufám). Ale upřímně - některé autentické obrázky jsem si nafotil sám, kdo by je namaloval lépe? 5 Jméno: Provaz   Zdravím. Delší dobu jsem tu nebyl. Nemohu   Téma: Pážata-magické-říše 14.05.2020 v 22:53 id: 1335632 Zdravím. Delší dobu jsem tu nebyl. Nemohu nikde najít, proč je tu od Pážat pouze ukázka, patrně to někde vyšlo? Nevidím tu žádnou informaci. 6 Jméno: honbri Info: Hltač Semeráda Díky za vysvětlení nějak jsem to v   Téma: Pážata-magické-říše 03.05.2020 v 19:53 id: 1335595 Díky za vysvětlení, nějak jsem to v knize asi přehlédl ... 7 Jméno: honbri Info: Hltač Semeráda Nějak stále nemohu najít důvod proč   Téma: Pážata-magické-říše 02.05.2020 v 20:41 id: 1335568 Nějak stále nemohu najít důvod, proč "vymřely" Ambíjanky, když přece mohla část z nich použít formu některého samce (kteří zahynuli) a zplodit nové pokolení ?!! (i když vlastně nevymřely, ale "hibernovaly" se, nebo spíš převedly do digitální formy...) Určitě měli samci také své formy pro návrat z různých "převtělení" ... 8 Jméno: Q-1906030   Mohl bych vědět kdy budou Pážata plně   Téma: Pážata 15.12.2019 v 18:41 id: 1327314 Mohl bych vědět kdy budou Pážata plně ke stažení? 9 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan Pážata jsou upravená. Je tam pár změn   Téma: Pážata 27.08.2019 v 12:32 id: 1318255 Pážata jsou upravená. Je tam pár změn, občas byly nutné. Přibylo pár obrázků (a některé jsem vyměnil za srozumitelnější). A je nová obálka (místo provizorní). Uvažuji o tom, že to pošlu do tiskárny a dalo by se to pak koupit i na papíře. Měl by někdo zájem? 10 Jméno: jaxx Info: pro změnu správce sítě Tak jsem se zamyslel dokonce hlavou a   Téma: Pážata 27.08.2019 v 12:05 id: 1318249 Tak jsem se zamyslel, dokonce hlavou, a narazil jsem na problém elektroaut, doposud opomíjený. Jde-li chodec dnes po silnici, kde není chodník, slyší auto díky zvuku motoru zdálky a může třeba uhnout více ke straně. To u elektroaut nefunguje. Jediný zvuk, který vydávají, je šustění pneumatik na asfaltu. Doplnil bych elektroauta zvukovým modulem, ve kterým by byl nahrán zvuk auta. Za příplatek by si zákazník mohl vybrat, jaký zvuk tam chce. Samozřejmě, s potlačením občasné brutální hlasitosti vytuněných motorů. Co vy na to, pane Semerád? 11 Jméno: knihomol   Pážata stoprocentní a jakou další   Téma: Pážata 22.08.2019 v 19:48 id: 1317848 Pážata stoprocentní, a jakou další pecku na nás chystáte pane Semeráde? Poodhalíte tajemství alespoň náznakem? 12 Jméno: jirkacbx Info: cestář z°vesnice Za mně pro SW vřelé poděkování za   Téma: Pážata 20.08.2019 v 00:04 id: 1317614 Za mně pro SW vřelé poděkování za trochu rozsáhlejší konec románu a ne obligátní rychlé ukončení. Rád se budu těšit na jiný další čtení. Romány od SW mají prostě "něco do sebe" a i proto jsou tak povedený a čtivý. Děkuji za Pážata. 13 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan Přidal jsem tam ještě dva výstřely (neb   Téma: Pážata 19.08.2019 v 23:36 id: 1317607 Přidal jsem tam ještě dva výstřely (neb pušky už někde vpředu visely na stěně) Jednak rozhovor s dočasným vlastníkem Knihy ve vězení (aby se vysvětlilo, proč nebyl úspěšný, předtím to bylo jen letmo nakousnuté) a doplnění rozhovoru se Saúdským princem (Jistě, pane Rotschilde, pane Bushi, nekopejte pana Clintona...) 14 Jméno: Norbert Info: dědek Ta novější díla jsou snad ještě   Téma: Pážata 19.08.2019 v 22:47 id: 1317606 Ta novější díla jsou snad ještě čtivější, než ta starší. Usilovně doufám, že otec zakladatel napíše ješě další a další, neb se ze mne stáva závislák na Semerádovďe díle. 15 Jméno: honbri Info: Hltač Semeráda Je to sice "dětská sci-fi" ale   Téma: Pážata 19.08.2019 v 20:44 id: 1317595 Je to sice "dětská sci-fi", ale zřejmě už se vracím do dětských let (mám 73), protože se mi právě takové příběhy líbí i víc, než některé "dospělé sci-fi". Od pana Semeráda mám ale rád skoro všechno (výjimek se najde opravdu velmi málo) ... 16 Jméno: knihomol   No pane Semeráde zase   Téma: Pážata 19.08.2019 v 19:39 id: 1317589 No, pane Semeráde, zase pecka!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! 17 Jméno: VlastimilČech Info: veterán Přestat věřit na rozkaz? Jde to? Mohu na   Téma: Pážata 19.08.2019 v 07:37 id: 1317533 Přestat věřit na rozkaz? Jde to? Mohu na rozkaz začít věřit? Myslím, že mohu přestat-začít VZÝVAT cosi... ale víra? Víra je něco vnitřního... mohu věřit, že například druhá odmocnina ze dvou je přesně 1,41, nebude-li mi podán důkaz, že tomu tak není. Anebo mohu prohlašovat to, co je mi nařízeno, avšak věřit sám svému tvrzení nemusím... Nevím. Víra má tuhý kořen. Konec konců ještě i teď se někteří zaklínají Starými bohy. Například je běžné, že něčím překvapený člověk zakleje: " Do Pěruna jasného, cos to zrobil ty gizde"... Anebo třeba k dětem: "Vy pěruni jedni, kaj ste to do cholery dali?" No a co jméno toho senzačního piva? RADEGAST! žádný Jehova, nebo Juháva... A konec konců , ve Vašich končinách děláte velmi dobré pivo KRAKO-NOŠ, taky myslím nezapomenutý Starý... Ten co přinesl Kraka (Kroka?) do Krakova... A obyčeje lidí se na naše bohy odkazují... co třeba Morana? Vesna? Konfesi může člověk změnit ajncvaj... ale na víru se zapomíná tisíc let... Však i můj oblíbený spisovatel V.Semerád ty naše Staré bohy připomenul..., nebo ne??? 18 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan A poslední kapitola Pážat se odehrává   Téma: Pážata 18.08.2019 v 11:59 id: 1317446 A poslední kapitola Pážat se odehrává na Karlštejně... (viz ID=1315567) 19 Jméno: VPJVM Info: z PC Chápu-li to dobře tak americké Vipony   Téma: Pážata 16.08.2019 v 10:48 id: 1317325 Chápu-li to dobře, tak americké Vipony unášejí všechny, zatímco na obyčejné lidi se soustřeďují jen tehdy, pokud se aktivně účastní nějakých špatností. Jinak z toho, že ruská carská rodina nemá viponský původ, je možno usuzovat, že britská královská rodina také ne, protože britští, němečtí a ruští panovníci byli v 19. století mezi sebou dost blízce provázáni sňatky mezi svými příbuznými. Také bych čekal, že většina evropských panovníků bude mít nějaké předky z říše Galadech. Komentáře Začátek