Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vlna hrůzy, která v prvním okamžiku Vilíka zavalila, se změnila v údiv a konečně v pocit úlevy, protože ta tvář byla bílá. A v jejím výrazu nebylo ani stopy po krutosti. Jen nesmírný úžas. A snad právě proto, že muž vyčetl týž pocit z Vilíkovy tváře, vystoupil z houští a zvolna se blížil.

Byl to statný mladík. Jeho vysoká, svalnatá postava, zahalená do zebrovitě žíhané kožešiny vačnatého vlka, přepásané koženým opaskem zdobeným ornamenty z lesklého kovu, s opánky na nohou, s lýtky až po kolena ovinutými řemínky, připomínala starořímského zápasníka. Měl bezvousý obličej, blankytně modré oči a dlouhé vlnité vlasy.

Mladý muž stanul pod stromem a udiveně hleděl nahoru na Vilíka. V pravici držel dlouhé kopí, jak se Vilík v prvním okamžiku domníval, ale později poznal, že je to puška, na jejíž hlavni byl nasazen bodák.

Pojednou se z lesa ozvalo zatroubení, na které mladík odpověděl hlasitým haló! Po chvilce sem přiběhli dva jiní muži, podobně ustrojení a ozbrojení, ale oba mnohem starší. Prošedivělé vlasy tvořily s hustým plnovousem mohutnou hřívu, která dodávala jejich tvářím divokého vzezření.

Jakmile uviděli mladíka, s radostným křikem se k němu rozběhli. Oba byli stejně urostlí: nepříliš velcí, ale zato svalnatí. Jeden z nich spatřil opodál ležící úlovek a nadšeně se k němu hnal. Ale oba stanuli jako sochy, když spatřili ve větvích Vilíka.

Dlouhou chvíli bylo ticho. Lovci zkameněli úžasem. Konečně promluvil mladík. Bylo to několik slov v neznámé řeči, která však přece zněla Vilíkovi jaksi povědomě, a z tónu se dala vytušit otázka:

„Kdo jsi, mladý cizinče?“

Vilíkův strach se rozplynul. Viděl na těch třech tvářích jen údiv a mladý muž v něm budil zvláštní důvěru. Tito lidé mu jistě neublíží. Stejně mu nezbývá, než vydat se jim na milost a nemilost.

Slezl dolů a vykročil mladíkovi vstříc.

Ale tu se stalo něco překvapujícího: všichni tři ustoupili o několik kroků a udivený výraz tváře se změnil v úlek.

„Kdo jsi?“ slyšel opakovanou otázku, a kupodivu, rozuměl jí. Slova zněla sice odlišně, ale přece jen byla příbuzná němčině.

„Jsem trosečník,“ odmlčel se a pátral po účinku svých slov. Ale viděl, že nechápou. Pokračoval a doplňoval svou řeč posunky: „Prchám před divochy, kteří vyplenili a zapálili mou chatu, od které se vznítil les. Divoši mě pronásledovali, ale podařilo se mi uniknout.“ Chtěl ještě dodat: „Neubližujte mi! Smilujte se a poskytněte mi pomoc!“ Ale tuto prosbu nevyslovil, protože se výraz v tvářích lovců změnil, nyní se v nich objevila radost a úcta.

Chvilku bylo ticho, ale pak se k němu přiblížil mladý muž, rozkročil se před ním a tónem, z něhož vanulo uctivé nadšení, pronesl několik slov.

Jako dříve otázka, tak i nyní zněla slova v cizí řeči, ale přesto v základních tvarech byla srozumitelná.

Vilík aspoň vystihl slova:

„Vítej, nové mládí, našemu národu!“ a mladík pokynul Vilíkovi vzhůru do kopce.

Tento obrat samozřejmě Vilíka udivil. Vystupoval do stráně po boku nového přítele, který stále zachovával zdvořilý odstup a na Vilíkovy otázky neodpovídal. Několik kroků za nimi šla dvojice starých lovců, kteří na dlouhých kopích nesli mrtvý úlovek.

Cesta trvala dlouho, protože stráň byla dost příkrá a místy museli obcházet balvany a provlékat se soutěskami, v nichž se nohy bořily do písečné naplaveniny a do zvětralého kamenného nánosu. Konečně prales zřídl a před nimi se otevřela pláň, porostlá schnoucí ostřicovitou trávou a mechem, vyprahlým slunečním žárem; mech pokrýval silnou vrstvu půdy i zaoblené balvany, vyčnívající ze země.

Odtud bylo už také vidět temeno kopce, které vzbudilo nový Vilíkův údiv.

Nahoře se tyčila hradba kolmých stěn, většinou vytvořená přírodou. Jen místy svědčila o lidské práci, totiž tam, kde mezery mezi strmými skalními bloky, narudlými a protkanými lesklými žílami slídy, byly vyplněny dřevěným roubením, promíseným šedivými kamennými kvádry. Tyto palisády a bariéry útvar zcelovaly, takže budil dojem ohromné tvrze, která ovíjela celý vrchol kopce. Nechybělo dokonce ani cimbuří, vrchní zubovité ukončení hradby, vytvořené většinou přírodní rozeklaností zvětrávajících skalních hrotů, dílem také nástavbami přitesaných kamenů se střílnami.

Mohutný a do jisté míry i pochmurný dojem byl však zmírněn věží, jejíž jehlancovitý vrchol se vypínal nad hradbu.

Byla sroubená ze dřeva. Její tvar připomínal gotický sloh s veškerou jeho ozdobností a malebností a s bohatou řezbářskou výzdobou na dřevěných věžičkách kolem štíhlého osmihranného jehlance.

Kromě toho se vinul kolem hradeb hluboký, přes deset metrů široký příkop, naplněný vodou, ve které se proháněli krásní, ale velmi jedovatí hadi, ne větší než naše zmije, s kolmo zploštělým tělem, nahoře černým, dole sírově žlutým. Bylo zakončeno oblým palcátem, podobným chřestýšímu, čistě bílým, ale s tušově černými skvrnami.

Pokud mohl Vilík dohlédnout, klenul se v bezpečné výšce přes příkop jediný můstek, od něhož se silná lana, spletená z rostlinných vláken, zvedala k palisádě, nad mohutné veřeje těžké dřevěné brány, která teď byla otevřená. A před ní stál obrovský zbrojnoš, podivně ustrojený a vyzbrojený. Přes záda měl přehozenou levhartí kožešinu, přes ni pás s dlouhým mečem; holeně byly chráněny pruhy vydělané tuhé kůže; svalnatou paži pravice ovíjel silný zlatý náramek a na hlavě seděla helma s rozpjatými křídly, vytepanými z lesklého kovu. Ozbrojen byl dlouhým kopím a levice třímala tříhranný štít.

Vilík si vzpomněl na hrozného jednookého strážce Albericha, jak ho kdysi viděl ve filmu „Nibelungové“. Vypadal stejně. Jenže tenhle zbrojnoš budil vlídnější dojem svýma modrýma očima ve tváři zdobené dlouhým plavým vousem. Propouštěl je branou a jeho modré oči s údivem hleděly za Vilíkem.

Vešli na ohromné prostranství, obehnané do kruhu hradbami. Celá veliká plocha byla zastavěna úhlednými, vzájemně si podobnými domky, které se hvězdicovitě sbíhaly do středu, kde se tyčil gotický chrám.

Každý domek stál v zahrádce, v níž byly pěstovány snad všechny druhy palem, nechyběly ani kokosovníky a datlovníky, chlebovníky a jiné užitečné tropické rostlinstvo.

Každý domek tedy měl svou zásobu nejen pro kuchyni, ale také k výrobě oděvů. Byla tu také spousta domácích zvířat, chovaných v ohradách, drůbeže a různého ptactva.

Zpočátku byly ulice, kterými procházeli, tiché, ale postupně bylo vidět, že Vilík vzbudil pozornost. Když došli na prostranství, před chrámem, sledoval je už průvod mužů, žen a dětí, kteří projevovali podivné nadšení. Obešli dost rozsáhlou tůni, skoro přeplněnou velkými rybami, a blížili se ke vchodu do chrámu, kde jim zastoupil cestu strážce podobný tomu u hradeb. Stačilo však několik slov a strážce pokorně ustoupil. Dva průvodci s úlovkem už dříve zmizeli a mladý muž uctivě a vlídně pokynul Vilíkovi, aby vstoupil. Zástup zůstal venku.

Prošli krátkou chodbou a vstoupili do velikého okrouhlého sálu, jehož vysokou klenbu neslo sloupoví. Tvořilo kolem dokola arkády a arkýře, kam úzkými a vysokými okny vnikalo dovnitř denní světlo, slabě zahánějící tajemné, tísnivé příšeří. Když si Vilíkovy oči zvykly, rozeznal v čelní části půlkruhovitý výklenek, v jehož středu stálo cosi jako kamenný katafalk a trůn, bohatě na boku zdobený lesklými kovy a drahokamy, s řadou stolců po obou stranách.

Mladý průvodce pokynul Vilíkovi, aby počkal, a sám zmizel v temném vchodu za trůnem.

Chlapec osaměl.

Zachvátila ho tíseň, kterou nemohl zmírnit pohled na krásu trůnu, nad nímž se od temného pozadí stěny odrážela ohromná hvězda s nespočetnými zlatými paprsky. Ty se do dálky rozbíhaly na všechny strany od středu, který byl vyplněn drahokamy a světélkoval a hrál duhovými barvami.

Teprve teď se Vilík snažil srovnat si všechny zmatené dojmy, které ho zaplavily.

Pevnost, obrovská středověká tvrz. Přírodní i umělé hradby obkličovaly rozsáhlé město s vlídnými a útulnými domky, s přímými, čistými ulicemi, sbíhajícími se do středu. Tam se velebně a hrdě vypíná gotický chrám. Urostlí lidé mají bílou pleť, skoro vesměs plavé vlasy a blankytné oči, jsou oblečeni do přepásaných tóg z rostlinného tkaniva, na nohou mají opánky.

Co je to za divnou směs civilizace se starověkým barbarstvím? Kam se to dostal? Co ho očekává?

V očích mladého průvodce viděl dobromyslnost a nadšení. To nacházel i u jiných, které potkal a kteří cestou k chrámu vytvořili početný průvod. Ale zároveň zachytil dost jiných výrazů, kdy zpod černého obočí k němu vyšlehl paprsek jako žhavý šíp a v srdci vykřikla výstraha.

Pravidelně to pocítil, když se jeho pohled setkal s očima černýma jako lesní tůně, zapadlýma do kulaté lebky, jakou mívají orientálci. Tito lidé měli temnou pleť a menší vzrůst i vláčnou, plíživou chůzi. Avšak i pohled jiných mužů, urostlých a s bledými duhovkami očí, působil na něho neméně tísnivě: čišely z nich mrazivý klid a krutost.

Už od první chvíle měl dojem, že v této záhadné obci, obehnané jednotnou hradbou, žijí dvě naprosto odlišné skupiny, sice zdánlivě v souladu a ve shodě, ale přesto různorodé tělesně i duševně.

Náhle uslyšel kroky. Dovnitř vstoupil stařec majestátního zjevu: vysoká postava se širokými rameny, zahalená do stříbřitého hávu, přepásaného opaskem z tepaného zlata.

Byl prostovlasý, na hlavě měl zlatou čelenku s velkým rubínem, na ramena mu splývaly stříbrolesklé vlasy a sněhobílý plnovous sahal až k pasu. Pod hustým obočím hleděly vlídně blankytné oči.

Nebyl sám. Za ním sem vstoupilo několik jiných mužů, sice zřejmě mladších, ale už také s prokvetlými vlasy a vousy. Polovina z nich byla oblečena v blankytně modrá roucha, přepásaná bílou šerpou, kdežto ostatních pět mělo šedivý talár.

Ale i jinak se lišili. Už na první pohled bylo vidět rozdíl vzrůstu: šedí byli značně menší, zato však ramenatější. Jejich pleť byla temnější a odpovídala tmavým vlasům, vousům i očím, které hleděly na Vilíka pátravě.

Výraz jejich tváří byl pravým opakem dobromyslnosti modrých.

Mladíka, který ho sem přivedl, nebylo nyní vidět; nevrátil se.

Stařec přistoupil k Vilíkovi. Jeho modré oči, vybledlé stářím, se úsměvně upřely do jeho tváře a ze rtů splynula sotva slyšitelná otázka v čisté němčině:

„Krajan?“

„Ano,“ vyjekl překvapeně. „Vy jste... vy mluvíte...?“

Ale starcův výstražný pokyn ho rázem umlčel. Z jeho bledé tváře zmizel úsměv a Vilík zaslechl tiché:

„Později!“

Nato se stařec odvrátil a vyzval své průvodce, kteří zvolna a důstojně usedli do křesel. Stařec se posadil na trůn a pokynul Vilíkovi, aby přistoupil blíž.

Nastalo ticho a Vilík se rozhlédl.

Vpravo od starce seděli modří. Odtud k němu vanula přívětivost, kdežto zleva čišel chlad.

Pojednou se stařec rozhovořil. Zřejmě mluvil k přísedícím, na jejich tvářích byl patrný dvojí účinek: radost u modrých a špatně tajená zášť u šedivých.

Řeč zněla podivně: byly v ní prvky němčiny, ale tvarosloví bylo jiné. Rozhodně severský jazyk, z něhož Vilík stěží chápal některé slovo.

Holandština nebo dánština? Angličtina? Švédština? Norština? Všichni jsou Germáni a jejich řeč je příbuzná.

Ale ta otázka »krajan« a zašeptané »později«?

Řeč dozněla. A vtom pronesl několik slov modrý vedle starce. Byla to otázka položená přímo Vilíkovi, ten však nerozuměl.

Po chvilce ticha se ozvala otázka z úst šedého souseda po starcově levici:

„Kde je tvůj domov?“ slyšel jasně otázku.

„Hamburk,“ odpověděl radostně a upřel na tazatele upřímný pohled.

A pak následovaly otázky jako výstřely:

„Jak ses sem dostal?“

„Jsem trosečník.“

„Loď vyplula z Hamburku?“

„Ano.“

„Přímo do Oceánie?“

„Ne, zastavila se v Alexandrii, na Ceylonu a v Austrálii.“

„Tvoji rodiče?“

„Oba jsou mrtví.“

„Zahynuli při ztroskotání?“

„Ne. Osiřel jsem dávno před tím, než loď odplula.“

„Tedy – ostrovy Nové Kaledonie a Nové Hebridy neznáš?“

„Nikdy jsem tam nebyl.“

Zase nastalo ticho. A Vilík nechápavě hleděl na změnu, která se objevila na starcově tváři a tvářích přísedících vpravo. Zesmutněly a rozryly se starostlivými vráskami, kdežto z temných očí levé polovice vyšlehla škodolibost a z úst zahučelo pohrdavé:

„Obyčejný kluk!“

A potom ještě několik slov, kterým nerozuměl, ale vycítil z nich jízlivost.

Vtom se ozval jeden z modrých, který klidně, ale rázně pronesl několik vět v záhadné řeči. Na ně ostře odpověděl v téže řeči šedý, jemuž zlostně přizvukovala celá levice.

Do rozepře vpadl vážný starcův hlas. Jeho slova způsobila na obou stranách uklidnění. Stařec vstal, přistoupil k Vilíkovi, položil mu ruku na hlavu a pronesl slavnostně několik slov, při nichž shromáždění vstalo. Poté Vilíkovi pokynul, aby ho následoval, a kráčel před ním ke vchodu za trůnem. Chlapec ještě zahlédl ve tváři modrých vlídné povzbuzení, u šedých mrazivý úsměšek.

Stařec ho vedl krátkou chodbou a na jejím konci otevřel dveře, Vilík se octl v komnatě, do které pronikalo dvěma vysokými gotickými okny denní světlo a proudil svěží vonný vzduch.

Zařízení bylo skoro přepychové. Byl tu těžký nábytek bohatě vyřezávaný, natřený narůžověle. Uprostřed komnaty stál těžký stůl a křesla s vysokými opěradly. U okna byl psací stůl a v rohu komnaty klekátko; na jeho temeni byl vyřezán kříž.

Jak srovnat tento křesťanský symbol s pohanskou atmosférou v chrámové lodi?

„Usedni, hochu!“ pokynul stařec ke stolu. Sňal čelenku a položil ji na výstupek nad psacím stolem. „Jistě jsi hladový.“

„Ach, ano!“ přiznal se upřímně.

Stařec lehce uhodil paličkou na kovový kotouč, který vydal příjemný stříbrný zvuk. Zakrátko se v dřevěném obložení stěny otevřela dvířka a do komnaty vstoupila dívka tak krásná, že se Vilíkovi zatajil dech. Byla o něco vyšší než on. Štíhlá postava ve světle modré říze, přepásané bílou stuhou, na níž byl po boku zavěšen perlami prošívaný kapsář. Na nahých pažích zlaté náramky a rusé vlasy, které padaly až k štíhlému pasu. Modré oči upřela na starce:

„Přeješ si, dědečku?“

„Amalasuntho, děvče moje,“ oslovil ji stařec něžně, „zde je můj nový chráněnec...“

Hluk a jásot, který otevřenými okny vnikl náhle do komnaty, přerušil další slova. Dívka zbledla:

„Tvůj – nástupce! Ach, ubohý!“

„Nelekej se předčasně, dítě! Je dosud mlád. Mnohokrát ještě oslaví slunovrat. A kdo ví – jsme všichni v Božích rukou.“

„Ví už...?“

„Ne. Povím mu vše. Dost času. Hoch je hladový a žíznivý. Přines občerstvení!“

Dívka vyšla z komnaty.

Stařec usedl ke stolu proti Vilíkovi. Chvilku jako by pátral v jeho tváři a pak se rozhovořil:

„Jsi tedy Hamburčan? Nejsme sice krajané v užším smyslu, ale aspoň sousedé.“

„Já nejsem Hamburčan. Moje matka byla Češka. Otec se sice v Hamburku narodil, ale vím, že často vzpomínal na domov svého otce. Maminka, pokud se pamatuji, byla se svými rodiči v Hamburku jen asi rok před sňatkem. Učila mě česky a zvlášť dobře si pamatuji některé české písně.“

„Které?“ vydechl stařec.

Ale než Vilík odpověděl, vstoupila dívka a starcovou tváří se kmitl němý, ale zřetelný pokyn: Později!

Chlapec udiveně zíral na stříbrnou, umělecky tepanou mísu, kterou dívka postavila před něj na stůl, bohatě naloženou vonící pečení a zeleninou, a na těžký stříbrný kalich, naplněný narůžovělou tekutinou.

Několik vteřin rozpačitě postála.

„Dobře, Amalasuntho, nech nás nyní o samotě!“ pokynul stařec.

Sotva se za dívkou zavřely dveře, naklonil se k Vilíkovi.

„Tedy Češka byla tvá matka? Pověz mi... Ne, teď nemluv! Jez! Posilni se! A pij! Je to dobrý nápoj. Osvěží tě.“

A zatímco chlapec jedl, vzpomínal stařec na minulost.

Na dlouhou chvíli zavládlo ticho.

Konečně se stařec zeptal:

„Jak ses dostal sem na tento ostrov?“

Vilík vyprávěl. Svěřil se se vším a zakončil:

„Utrpení na lodi, prožitá hrůza po požáru chaty a před plameny hořící prérie a domorodými pronásledovateli mi daly pořádně za vyučenou. A teď – kde vlastně jsem? Ti lidé v chrámu, tak odlišní vzhledem a zdá se i duší, city, i vy sám, celé tohle prostředí, tato komnata, dívka, krásná a něžná, ale přece jaksi – jsem z toho zmatený. Působí to na mne jako cosi velmi starého...“

„I já?“

„Vy? Jste laskavý. Citlivý. Ale co těch deset v chrámu? Kdo jsou ti lidé? A kdo jste vy? Dokonce se mi zdá, že jste...“

„Otrok!“ vpadl stařec ostře.

„Otrok? Ach ne! Nechtěl jsem – odpusťte!“ koktal Vilík, protože se lekl starcovy vážné tváře.

„Neomlouvej se. Jsem skutečně otrok. Ba víc: jsem obětí lidského kmene, který na světě vyhynul před mnoha stoletími. To jsou ti světlovlasí modroocí krasavci se statnými těly, velkodušní, upřímní a pravdomluvní, šlechetní a pohostinní ke každému.“

„A ti druzí?“ zeptal se Vilík.

„Naši vrstevníci. Potomci až příliš civilizovaných rodičů, jejichž historie nepřekročila, snad ani nedosáhla půl století.“

„Ale pak nechápu, proč ve mně budí takový odpor,“ řekl Vilík zamyšleně.

„Všecko pochopíš,“ odpověděl stařec se smutným úsměvem, opřel se pohodlně o vysoké opěradlo a rozhovořil se.

Errata:

30.05.2021 11:03