Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Žiji tady už půl století. Dostal jsem se sem podobným způsobem jako ty. Před lety. Byl jsem tenkrát ještě chlapec. Po různých dobrodružstvích, po kterých jsem také toužil a pak jich litoval, jsem se jednoho dne octl zde, v této komnatě. Nebudu líčit podrobnosti, neměly by pro tebe smysl. Ale měl jsem tehdy tytéž pocity, jaké jsi mi líčil, a dával jsem tenkrát stejné otázky jako ty mně podobnému starci, jako jsem já. Ten stařec z chaty se dostal na tento ostrov podobně jako ty. Byl to trosečník a postavil chatu, ve které jsi chvíli žil a která byla spálena domorodci. Jenže i on byl v chatě vypátrán lovci z této osady, s radostí je následoval na vrchol kopce jako ty a netušil, kam jde a na co se těší. Jako teď já, byl po dlouhá léta i on vládcem a veleknězem v této osadě až do své smrti, která ho zastihla dva roky po mém příchodu.“

„Jak zemřel?“ zeptal se Vilík.

Ale odpověď nedostal. Stařec pokračoval:

„Řekl jsem, že jsem tu otrokem. Jistě jsi poznal, že jsem řekl pravdu. Jsme na nějakém zapomenutém ostrůvku stranou od Nových Hebrid a Nové Kaledonie, na které až do konce minulého století byli dopravováni trestanci. Mnohým se podařilo uprchnout a ti, kteří tam zůstali, založili rodiny. Na obou souostrovích je podnebí zdravé, stálé léto, snesitelné i pro Evropana. Kdyby nebylo původních obyvatel Nových Hebrid, divokých kanibalských Melanésanů, byla by tu civilizace. Tito lidojedi se ovšem neodvažují do bělošských osad a žijí odděleně v horách.“

Stařec se odmlčel. Jeho oči se zadívaly do neurčita a na čele se mu prohloubily rýhy, svědčící o boji, který se v jeho duši odehrával.

Konečně škubl jaksi odevzdaně rameny a rozhovořil se znovu:

„Nic naplat, hochu, ačkoli velmi lituji, musím ti říci pravdu. Zmínil jsem se, že jistému počtu galejníků se podařilo uprchnout z Nové Kaledonie. Část z nich je tady.“

„Ti tmavovlasí?“

„Ano. Ale to jsou už jejich potomci. Nicméně zdědili zločinné sklony.“

„A druzí?“

„Velmi zajímavý kmen: potomci starých Gótů. Slyšel jsi už o Gótech?“

„Gótové? Málo. Jen něco si pamatuji ze školy.“

„Gótové byli početný národ, který v dávných dobách žil nad dolní Vislou a byl pánem Baltického moře. Už v dobách před Kristem to byl národ kulturní. Vedle nich je tu skoro polovina galejnických potomků, dědičně zatížených zločinců, potměšilých a lstivých, krutých a krvelačných. Bude-li přírůstek pokračovat jako v posledních letech, kdy sem přibylo postupně přes padesát osvobozených trestanců z Nové Kaledonie, nebude trvat dlouho...“

„Jak se sem dostali?“ vpadl Vilík zvědavě.

„Na člunech, vydlabaných z kmenů stromů.“

„Jsou tu čluny?“ vyrazil hoch otázku.

„Nedělej si naděje,“ usmál se stařec. „Trestancům šlo jen o přistání. Opuštěných člunů se zmocnili divoši. Takže teď snad chápeš otázky, které ti kladli, a zejména proč se tě ptali, znáš-li Novou Kaledonii.“

„Chtěli vědět, jestli jsem jeden z nich.“

„Ano. A ty ses přiznal, že nejsi. Nemohl jsem tě varovat. Jsi pro ně obyčejný kluk, jak řekli. Ale pro Góty jsi mým nástupcem, jejich budoucím králem a veleknězem, bytostí, seslanou jejich božstvem. Proto ten jásot, s kterým jsi byl uvítán.“

„A kdo je ten mladý muž, který mě sem přivedl?“

„Měl jsi štěstí, že ses setkal právě s ním. Je to Ataul, syn Hermanricha, prvního člena rady, dědičný nástupce na křeslo svého otce. Hodný mladík, ale Gót.“

„A Amalasuntha? Je vaše vnučka? Říká vám dědečku.“

„Tak mi říkají všichni mladí. Amalasuntha zastává čestný a posvátný úřad kněžky. Čestný a posvátný, ale zároveň – o tom později,“ ukončil stařec a šeptem dodal: „Pozor, chlapče! Pozor na každé slovo, na každý pohled! Na každého! Nikdy se nedej ovládnout jejich city. Nikdy nezapomeň, že jsi mezi lidmi, jejichž starověká kultura, zákony, zvyky a zásady nemají nic společného s nynější světskou civilizací, a zároveň mezi trestanci a potomky galejníků. Zvlášť trestanci budou číhat na každé tvé slovo. Dokud jsem živ, bude ti volněji. Jsi pod mou ochranou a mám dost vlivu i moci.“

„Copak není naděje na vyváznutí?“

„Ne.“

Errata:

30.05.2021 11:03