Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dny, týdny a měsíce plynuly klidně a bez příhod.

Denně provázel Antonín svého chráněnce a nástupce osadou, která se Vilíkovi líbila úpravností a čistotou i výstavností domků a zahrádek, ulic a náměstíček, pokrytých kobercem nové svěží zeleně a porostlých křovinami rozkvétajícího růžového jasmínu, vavřínu, oranžovníků a citronovníků, smokvoňů, tamaryšku a mnoha jiných rostlin, které chlapec neznal.

Všichni živočichové, ptáci, drobní čtvernožci, podobní stříbřitým veverkám, malinkým opicím a kočkám, překrásní motýli a hmyz, všechno se teď na jaře probouzelo.

Celou řadu týdnů, kdy dnem i nocí skoro bez ustání lilo z oblak jako z konve, trávil Vilík v Antonínově komnatě. Nedá se říci, že by se nudil, protože stařec dovedl zpestřit denní program tak, že chlapec nerad odcházel večer do své ložnice. Vždy ještě dlouho vychutnával všecky ty krásné a smutné i radostné dojmy, jimiž děd sytil jeho mladé srdce a duši. Ta se pozvolna měnila.

Teď už byli stařec a chlapec spjati takovou vzájemnou láskou, že Antonín sirotkovi úplně nahrazoval rodiče.

K tomu značně přispěla tropická zima, která se v tom zeměpisném pásmu projevuje pochmurným obdobím dešťů. Vycházky byly nemožné a Vilíkova mysl, nestálá jako u každého mladého muže, nebyla ničím rozptylována.

Když se konečně počasí zase ustálilo a nastalo tropické jaro, sice krátké, ale zato čarovně krásné svým stálým jasem a pohodou, pozoroval Vilík nadšeně při denních vycházkách s Antonínem zdejší přírodní krásy.

Do té doby nezískal v osadě žádné známosti, protože poslechl Antonínovy rady a nevycházel nikdy sám, a možná i starcovo postavení bylo příčinou toho, že na svých vycházkách nebyli nikým obtěžováni.

Tak poznával Vilík úhlednou a vlídnou část obce osídlenou Góty, ale seznámil se také s druhou částí, obydlenou trestanci.

Jaký rozdíl!

Tady nebyly ulice. Chaty byly nedbale sroubeny z neotesaných kmenů, z nichž kůru ohlodával zub času. Odprýskávající kůra tvořila na povrchu strašidelnou směs zkroucených odchlípenin. Z bahna, které z obnažených výplní mezi kmeny při lijácích stékalo a za sucha se měnilo ve škraloupy, vířily při pasátních větrech kotouče prachu, který se zachycoval na uschlých palmových listech, nahrazujících střechu. Tato směs pak vytvořila odpornou krytinu, z níž jako zmumifikované nestvůrné spáry ze zaschlého bahna trčely zkroucené hroty palmových vějířů a lodyh a z okrajů střechy visely šedivé rampouchy zaschlého bláta.

Chaty byly vystavěny, jak koho napadlo. Byly tu sice zahrádky, ale jejich vzhled přímo odpuzoval. Vše bylo přebujelé, že se to až vzájemně dusilo. Pravá džungle!

Korunou všeho byly stružky čpících výkalů, vytékající z chatrčí a mísící se s prachem a blátem na neupravených stezkách. V tomto prostředí, které by všude v Evropě bylo líhní nakažlivých nemocí, žili kupodivu zdraví lidé.

Bylo nápadné, že tyto příbytky ovíjely do kruhu osadu Gótů, která jako by jimi byla obklíčena.

„Ano,“ potvrdil to Antonín Vilíkovi, „je to jisté nebezpečí pro Góty, ale nelze tomu zabránit. Půda je zde volná a není zákon, který by osadníkům určoval místo. Trestanci jsou početně jen o málo slabší a je nutné se vyvarovat rozkolu, který by měl nevyhnutelné následky, jejichž konec je těžko předpovídat. Oba tábory jsou asi stejně vyzbrojeny, a vynikají-li Gótové udatností, předčí je trestanci lstivostí a krutostí.“

„Myslíte, že jednou mezi nimi dojde k boji?“

„Bohužel dojde, ale srážka je ještě daleko. Trestanci jsou příliš zbabělí, než aby se odhodlali k výboji, dokud jsou v menšině, a než převládnou, uplyne ještě slušná řada let. Alespoň doufám.“

Byli u severní části hradeb, které se před nimi tyčily do výše skoro deseti metrů. Kolmá zeď, na jejíž vrchol vedly šikmo vytesáné strmé schody. Vystoupili po nich.

Také tady byly hradby obehnány hlubokým vodním příkopem, za kterým se po neširoké vymýcené rovině prudce svážela travnátá stráň. Ta se však o něco níž měnila v ostré a divoké skalní hroty tvořící okraj skal, které vlevo i vpravo do daleka jednotnou kolmou stěnou spadaly do stometrové hloubky, až snad k plochému pobřeží, jež se v hloubce hlásilo bílým lemem mořského příboje.

Dál k obzoru se táhla jen nekonečná mořská pláň, jejíž horizont, končil na severu a na západě jednotvárnou čarou, bezútěšnou a nudnou, bez nejmenší stopy země a života vůbec. Tísnivá beznaděj svírala srdce při pohledu na tuto nekonečnou poušť. Avšak když pohlédl k východu, vykřikl hoch radostně:

„Podívej, dědečku, tam je země! A kus dále k jihu druhá! A ani jedna z nich není daleko!“

Ale Antonín smutně kroutil hlavou.

„Mýlíš se, chlapče. Nevyznáš se dosud v odhadování vzdálenosti na moři, kde je perspektiva docela jiná než na pevninovém obzoru. Oblé útvary, které vidíš, jsou jen vrcholky vysokého pohoří. Převážná část ostrova je hluboko pod obzorem. Jsou to některé z nejbližších částí souostroví Nových Hebrid, a možná že jen pusté korálové útesy. V těchto oblastech to bývají nezřídka na sto kilometrů široké a bezmála dva tisíce metrů vysoké pouště bez pitné vody a rostlinstva a živočichů. Kamenný hrob bez života, obklopený zase širým mořem, kde kralují žraloci, polypi, ohromné medúzy, jedovatí mořští hadi, električtí úhoři, usmrcující svými zuby nebo jen pouhým dotykem. Ostrovy, které by mohly být záchranou, jsou odtud na tisíc kilometrů. Myslím, že je blíž Nová Kaledonie, ačkoliv i to je několik set kilometrů, neboť ani její dost vysoké horstvo není vidět nad obzorem.

A i tam je záchrana pro jednotlivce pochybná. Nepomůže-li mu náhoda, aby se hned při přistání dostal pod ochranu úředních orgánů, dostane se mezi domorodé Kanaky nebo trestance, kteří nenávidí každého civilizovaného tvora.“

„Cožpak není žádná naděje na vysvobození?“

„Z této strany ne. Lodi plují z Austrálie na Novou Kaledonii a na Nové Hebridy od jihu a přistávají jen u jižních ostrovů, odkud pak pokračují na východ k Fidži a dále do Oceánie. Do vod kolem nás by se dostala loď jen už jako tonoucí vrak po bouři nebo...“

„Nebo?“

„Piráti. A upadnout do jejich moci by snad bylo ještě horší než žít na tomto ostrově.“

„A co některá rybářská bárka?“

„Ta se sem nedostane. Nepouštějí se tak daleko do neznámých, vod a také se drží lodních tratí, od nichž jsme velmi, velmi vzdáleni.“

„Co víš o předešlém vládci?“ zeptal se náhle chlapec.

„Ne moc. Byl to málomluvný, do sebe uzavřený muž. Ani jeho národnost se mi nepodařilo vyzvědět. Vím jen, že hovořil gótsky, ačkoli ne plynně. Rozhodně nebyl Gót, neboť Gótové volí za vládce a velekněze cizince, jejichž původ je tajemný.“

„Ty jsi sem byl dopraven piráty. To je přece prosté.“

„Ano, ale sám Bůh ví, co piráti Gótům o mně namluvili. Tvůj příchod působil ovšem ještě tajemněji. Proto také ta dobrovolná mučednická smrt oné dvojice, která vyvolala i obrovské nadšení žen. To při mé nástupní slavnosti nebylo. Vždyť i Amalasunthina družina, dokonce i ona, jak jsem viděl, byla v extázi.“

„Amalasuntha. Jaké je to jméno?“

„Gótské. Amalasuntha byla dcera krále Ostrogotů Theodoricha, vdaná za Eutharicha z rodu Amalů, po jehož smrti vládla krátký čas a byla zardoušena na rozkaz svého druhého manžela.“

„Je tedy Gótka?“

„Není.“

„Není? Vždyť její vzhled i řeč, a potom, je kněžka, ba velitelka osmi kněžek.“

„Právě proto, milý hochu. Stejně jako velekněz, ani kněžka nesmí být z prosté gótské krve a její původ musí být zahalen tajemstvím.“

„Nové překvapení. Co o ní víš, dědečku? Povídej!“

„Hochu, co ti povím, jsou jen dohady, články, které jsem spojil v řetěz. Musím se vrátit ve svých vzpomínkách o desítky let zpátky, ba až do počátku svého života v tomto rajském pekle. A musím vzpomenout na ubohého Olega.“

„Olega? Kdo to byl?“

„Tak se jmenoval můj předchůdce.“

„Podle jména to byl Rus.“

„V jeho ložnici stálo tehdy v koutě lehátko, které je nyní v mém pokoji. Jen místo kříže, který jsem vyrobil ze dřeva, visela nad ním dřevěná plotýnka s vydlabaným reliéfem, polovypouklou řezbou hlavy s obloučkem nad temenem a s poprsím s děťátkem v náručí. Ale vše bylo matné, neumělé, skoro směšné. Byla to ikona.“

„A Amalasuntha je Olegova dcera?“

„Ne, vnučka. Když bylo jeho dceři dvacet let, požádal o ni tehdejší gótský náčelník pro svého syna. A tak rostly generace po přeslici z Olegova rodu, z nichž poslední je Amalasuntha, dcera nynějšího náčelníka Hermanricha, sestra Ataula, mladíka, který tě sem přivedl,“ končil Antonín.

Když se vraceli domů, Vilík po celou cestu skoro ani nepromluvil a stařec ho nevyrušoval z myšlenek, které vířily jeho hlavou.

Mnohé se mu objasnilo. Například to, proč po celou dobu od svého slavnostního nástupu, po celé zimní období ani nezahlédl Amalasunthu. Místo ní je obsluhovala nemluvná stará žena a ta odpovídala jen jednoslabičně na jeho otázky v gótské řeči, kterou se mezitím dostatečně od Antonína naučil.

Dívka žila nyní v rodině svého otce Hermanricha. V chrámu se sice pořádaly časté, pravidelné pobožnosti, ale bez kněžek. Ty se účastnily jen slavnostních obřadů, jak mu řekl Antonín. Taková slavnost bude zase až při zimním slunovratu, kdy se Gótové po starogermánském zvyku smutně loučí se sluncem, které uniká na sever.

A tu ho napadlo:

„Dědečku, neoslavují Gótové také rovnodennost?“

„Oslavují.“

„V chrámu?“

„Ovšem.“

„Slavnostně?“

„Zajisté.“

„Jak?“

„Inu, pobožností.“

Vilík se v duchu zlobil na starce, že mu tak úsečně odpovídá. Jakou otázku mu dát, aby – chlapci vzplanuly tváře.

„Jako slunovrat?“ zeptal se.

„Ne tak příliš.“

„Budou tam také kněžky?“ zašeptal Vilík.

„Ano.“

Radostný chlapcův vzdech přiměl starce, že se vytrhl z vlastních myšlenek, a staré oči pohlédly pátravě na chráněnce.

„Co je ti?“ tázal se zneklidněn. „Proč ses ptal na kněžky?“

Vilík neodpověděl. Stařec pochopil.

„Musíš se se vším vyrovnat. Vyslechni mě klidně. Amalasuntha nikdy nemůže být tvou ženou,“ řekl Antonín přísně. „Kdyby kdokoliv v obci, ať z modrých nebo z šedých, zpozoroval jen sebemenší stín tvého zájmu, tvé tělo po pekelných mukách zmizí v útrobách lidojedů na pobřeží a dívka, třeba nevinná, zahyne v plamenech obětního katafalku. Já bych tu byl bezmocný. Naopak, dokud žiji, odpovídám za tebe a byl bych potrestán jako ty. To je tabu.“

„Co je to?“

„Nedotknutelnost, která chrání mě i tebe, ale zároveň je to neprostupná hráz mezi námi a obyvateli tohoto ostrova, pokud se týká citů. Rozuměls mi?“

„Ano.“

„Pochopils a podřídíš se?“

Vilík jen mlčky přikývl, nebyl schopen slova.

„Podej mi ruku. Slib mi to!“ naléhal stařec.

„Slibuji!“ vyrazil hoch ze sebe těžce. Stařec mu stiskl ruku.

„Život je škola. Trpká a hořká, bolestná a přísná, často i krutá, ale správná! Zejména pro muže.“

Errata:

30.05.2021 11:03