Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Den nato vstal v příjemné náladě. Koupel v bazénu ho osvěžila.

V Antonínově pracovně ho však čekalo překvapení. Proti starci seděl za stolem Ataul. Sotvaže Vilík vstoupil, vstal a uctivě ho vítal.

„Ataul přišel s pozváním, aby ses zúčastnil lovu s jeho družinou.“

„Ach, smím?“ vydechl Vilík radostně.

„Tentokrát ano, poněvadž jde o slavnostní účel. Ulovená zvěř bude obětována bohům na oslavu rovnodennosti a k hodům našich milých poddaných. Ale musíš se vhodně obléci a vyzbrojit.“

„Ano, ale nevyznám se...“ koktal rozpačitě.

„Ataul ti pomůže!“ pokynul blahosklonně vládce náčelníkovu synovi, který s hlubokou poklonou přisvědčil a uctivě kráčel za Vilíkem do jeho ložnice.

Po chvíli se oba mladíci vrátili do starcovy komnaty. Vilík byl oblečen do zelené tuniky s opaskem, za nímž byla zatknuta dýka, a po levém boku se mu houpal krátký, ale široký a pádný meč, sloužící k prosekávání houštin. Hlavu kryla přilba z tvrdé kůže a na nohou měl opánky, jejichž řemínky ovíjely lýtka až ke kolenům. Tuto starověkou výstroj a výzbroj jaksi podivně doplňovala Mauserova opakovačka, sice starého typu, ale přesto dokonalá zbraň, na kterou hleděl Ataul se zřejmou, byť tajenou závistí, neboť jeho puška byla pouhá jednoranovka. Zato byl mladý vůdce lovecké družiny vyzbrojen kromě tesáku ještě dlouhým oštěpem.

„Umíš střílet?“

„Ovšem,“ přikývl Vilík hrdě na starcovu otázku.

„Dej na něj pozor!“ obrátil se stařec na Ataula, který rázně a vážně řekl:

„Ručím svým životem za jeho bezpečí!“

Venku je čekalo deset lovců, vyzbrojených oštěpy a puškami, jejichž původními majiteli byli snad Arabové či Mauři. Dva měli krátké mexické opakovačky, sice na dvanáct nábojů, ale nepřesné a s krátkým dostřelem.

Lovecká družina, vedená Ataulem, jemuž po boku kráčel Vilík, prošla branou po spuštěném můstku přes příkop, přešla mýtinu a zmizela v lese.

Chvíli sestupovali v dvojstupu ze stráně, když tu se Ataul zastavil a tiše pokynul, aby se rozdělili. Lovci zmizeli v křovinách a mladý velitel se obrátil k Vilíkovi.

„Nevzdaluj se ode mne, vznešený následníku! Nedej se uchvátit loveckou vášní. Prales skrývá dosti zvěře, která je odvážná, a dravá, hájí-li své doupě a mláďata, a zuřivá, je-li poraněna. Nehodu, nebo dokonce tvé poranění bych zaplatil mučednickou smrtí, neboť tvá bytost je nám všem posvátná.“

„Proč jsi mne pozval, Ataule? Proč ses vydal do takového bezpečí?“

Místo projevu přátelství, jak Vilík očekával, slyšel tuto odpověď:

„Je to má i tvá povinnost. Náš zákon velí, že velekněz musí k důležitým oslavám skolit nejstatnější kus zvěře, jenž bude obětován božstvu. Jen jeho vlastní oběť přijmou bohové. Za bezpečnost velekněze při lovu ručí vedoucí výpravy.“

„Nejsem ještě veleknězem.“

„Jsi jeho následníkem, cennějším než on, protože on je už na sklonku života. Jsi naší nadějí, milostí božstva, jež tě seslalo jako důkaz přízně a záruku omládnutí a dalšího rozkvětu našeho národa,“ rozohňoval se mladý Gót. „Jsem nevýslovně hrdý na důvěru a čest, kterou mi otec jménem našeho kmene dnes poprvé prokázal, když svěřil tvou posvátnost do mé ochrany. Po dlouhá léta dříve zastával tento velebný a vznešený úřad můj otec. Bděl nad bezpečím velekněze Antonína, na jehož místě jsi dnes ty. Nuže, pane, dovol, abych zahájil lov,“ končil s hlubokou poklonou.

Zazněl hlasitý zvuk z Ataulova zlatem zdobeného rohu a lovecká družina začala postupovat. Krok za krokem se proplétali křovinami tak obezřetně, že k Vilíkovi zprava ani zleva nedoléhal nejmenší šelest.

Po chvíli se blížili ke skupině vysokých stromů, z jejichž korun visely jakési podivné plody podobné velikým hruškám. Když se přiblížili, změnil Vilík názor, místo hrušek tu teď visely jakési hnědé batohy; bylo jich na větvích asi deset. Co to má znamenat? Jeho bystrý zrak rozeznává záhyby plátna – ne, není to plátno, spíše jemná kůže. Pytlíky jsou všecky stejně veliké, přes půl metru dlouhé a zavěšené na dvou černých provazech, které jsou několikrát ovinuty kolem větve. Kaloni. Budou lovit kaloně?

„Co...?“

Ataul ho pokynem zarazil, ale přece jen pozdě, protože i ten tichý zvuk stačil, aby se z jednoho batohu vynořila liščí hlava.

Zatím lovci obklíčili skupinu stromů a neslyšně se plížili pod kaloně. Liščí hlavičky znepokojeně kroužily a čumáčky chvějivě sály podezřelý vzduch.

Vilík s Ataulem se zastavili pod letounem, visícím na dosah Ataulova dlouhého oštěpu. Kaloni mají sice výborný čich, ale zrak jim neslouží. Jejich očka, zvyklá na noční tmu, mžikala a mžourala bezmocně kolem.

Na Ataulův němý pokyn vzlétly oštěpy vzhůru. Vilíkovi bylo líto zvířat, protože osm z nich vzápětí za bolestného kručení dokonávalo na zemi. Několika, kteří byli ukrytí vysoko v listnatém houští, se podařilo uniknout. Jeho lítost se však zmírnila, když ho Ataul poučil, jaké škody tropí kaloni na ovoci i na osení a že loupí ptáčata z hnízd. Jsou to sice býložravci, ale s dravčími pudy.

Výprava nyní odbočila a sestupovala ze stráně. Bylo vidět, že se Ataul v pralese velmi dobře vyzná a vede lovce na místo, kde na ně čeká další jistá kořist.

Zanedlouho došli ke skalním balvanům, roztroušeným do oblouku ze stráně, která se zvedala nad nimi a tvořila jakou rokli s plochým dnem, porostlým hustým drnem a mechem. Rokle se však asi po deseti metrech prudce svažovala do hustých křovin.

Vilíkovu pozornost vzbudilo dno této plošiny. Tráva i mech byly sice husté a kypré jako koberec, ale kratičké, jako by byly čerstvě posečeny. Také vrcholky křovin nad svahem byly jakoby sestříhány zahradnickými nůžkami do stejnoměrné šířky, takže to bezděčně připomínalo nízký živý plot, zhoustlý odborným stříháním.

Ale ještě víc ho zaujala pěšina, která se vinula podél tohoto plotu a odtud středem plošiny přímo k prostřednímu nejvyššímu balvanu, pod nímž ústila do díry hodně přes metr v průměru.

Nebylo pochyb, že stojí před doupětem velikého dravce. Bylo ale zvláštní, že lovci neprojevovali žádný strach. Naopak z jejich obličejů zářila radost a lovecká vášeň.

Jen Ataul zůstal vážný a důstojně udílel rozkazy, po nichž se dva lovci postavili s kopími po stranách díry a ostatní se rozestoupili do kruhu s oštěpy připravenými v rukou.

Nyní se Ataul obrátil k Vilíkovi.

„Vznešený následníku,“ řekl obřadně, „stojíš před úkolem skolit vlastní rukou obětní kus. Podle posvátného zákona našich slavných předků nesmí být zastřelen, nýbrž proklán oštěpem, a to jedinou ranou přímo do srdce. Zvolil jsem k tomu zvíře poměrně nejméně nebezpečné, býložravce, jenž by tě mohl ohrozit jen svými drápy, kdybys nebyl dost opatrný.“

„Jaké je to zvíře?“ zeptal se Vilík dost stísněně, protože si vzpomněl na medvěda, který se sice řadí mezi šelmy, ale je to vlastně taky býložravec. Jestli bude huňáč vyštván z doupěte, a jestli tam má snad dokonce mladé, pěkně děkuji za takový souboj! Probodnut jednou ranou srdce zvířeti, které mu může jediným plácnutím své tlapy rozdrtit hlavu na kaši...

„Vombat,“ ukončil jeho myšlenky Ataul.

„Vombat?“ vytřeštil oči údivem. Má se smát, nebo zlobit? Zná přece toto neohrabané zvířátko z hamburské zoo, je dlouhé skoro metr, má zavalité tělo na silných, krátkých nohou, je podobné spíš velikému syslovi nebo křečkovi než medvídkovi, s kulatou hlavou a s dobromyslnýma, zádumčivýma očima – má sice drápy, jediné, co jaksi odstrašuje, ale ty potřebuje k hrabání brlohu.

„Proti takovému zvířátku stavíš celý les oštěpů, dýk a mečů, pušky a karabiny?“ řekl pohrdavě.

Stín nevole přelétl přes Ataulovu tvář, ale hned byl vystřídán trpkým úsměvem a slovy:

„Už chápu, můj pane. Znáš asi vombata, jaký žije v zemích tam za mořem. Vyprávějí šedí, že tam je země, kde žijí zakrnělí potomci zvířat svých pravěkých obrovských předků. Někteří z nich jsou tu také. Ale vombat, před jehož skrýší stojíme, je jedním z několika zvířat, která si uchovala svou pravěkou mohutnost. Brzy uznáš, že mé opatření je nejvýš nutné. Kdyby se ti úkol nezdařil, muselo by se božstvo spokojit s menší obětí a...“

„No? Dopověz!“

„Po celý rok, až do příští jarní rovnodennosti, by národ žil ve smutku a v úzkostech z nepřízně bohů.“

„Mou vinou?“

„Ano!“ řekl Ataul ostře a jeho modré oči se jako ocelové šípy vbodly až kamsi do Vilíkova mozku.

Z mrazivého výrazu Ataulovy tváře četl jasně následky tohoto nezdaru. Zklamání v nadějích; zřícení z božské výše do lidské všednosti, do propasti, na jejímž dně se na něj šklebí divoši, křepčící kolem ohniště, plameny olizují tělo, opékající se na rožni, jeho vlastní tělo.

„Nesmysl!“ vykřikl. „Dej mi oštěp! Tak! A teď vyštvete zvíře! Ustup, Ataule! Zakazuji, aby se kdokoliv pletl do mého zápasu!“

„Můj pane, nesmím...“

„Mlč! Nejsem baba ani dítě! Kdyby sám ďábel... nebojím se! Splním svůj úkol!“ křičel.

Snad by v té chvíli propadl šílenství. Hrdinství a odvaha? Naopak, byla to hrůza z následků, která způsobila, že chlapcovy nervy povolily.

Kdo se jen trochu vyzná v citech civilizovaného člověka, byl by pochopil, ale prosté duše starověkých Gótů vnímaly jen očima. Ty viděly mladíkovy planoucí tváře, vypjatou hruď a svalnatou paži mávající oštěpem. V uších jim zněl bojový výkřik mladého muže. Odpověděli tak vášnivým provoláním slávy, že je ozvěna mnohonásobně vrátila zpátky.

A vtom to začalo.

Z temného jícnu pod balvanem se ozvalo dunivé zabručení. Lovci po stranách sevřeli v rukou oštěpy a ostatní strnuli v pevném postoji kolem Vilíka, který s kopím v rukou stál rozkročen několik kroků před ústím doupěte. V tichu slyšel své srdce, vzbouřenou krev, která mu bušila ve spáncích jako rány parního kladiva.

Dunivé bručení se zlostně a zlověstně ozvalo nyní jasněji a teď se z otvoru vynořila veliká hlava, podobná zubří, zeleně zasvitly oči. Ďábel!

Zvolna se vynořilo tělo, snad ještě větší než hroší. Obrovský válec na krátkých, ale velmi silných nohou se těžce valil na plošinu. Skoro čtyři metry dlouhý obr se zastavil. Bručel, chrochtal a mžikal oslněnýma očima.

Vilík se rychle uklidnil. Strašák pro malé děti! K smíchu! Zná vombaty ze zvěřince. Ví, že jsou to noční zvířata, která jsou ve dne slepá. Tohle je sice obr, jeden z podivuhodně zachovalých pravěkých netvorů, jejichž zkamenělé kostry se často nacházejí v Tasmánii jako pozůstatky třetihorních zvířat, ale jistě není o nic nebezpečnější než jeho trpasličí potomci, k nimž lze do jisté míry přiřadit také například křečka, od kterého se vombat liší jen velikostí.

Vilík nedomyslil. Jeden z lovců, kteří stáli u nory, se neudržel a bodl zvíře oštěpem do nohy. Vombat vztekle zavrčel, s podivuhodnou rychlostí se obrátil, posadil se a mávl zřejmě naslepo do vzduchu. Jeho tlapa zasáhla vztyčený lovcův oštěp a ten mu projel dlaní. Obluda zařvala bolestí a její zuby rozdrtily tyč oštěpu jako stéblo slámy.

Obrovské tělo se nadzvedlo na silných zadních nohou a dopadlo na balvan. Přední tlapy ryly vztekle do kamene a břicho netvora tisklo svou metrákovou vahou k balvanu bezbranného lovce, který se nemohl ani hnout a ani nesměl použít dýku, poněvadž zvíře bylo vyvoleno za oběť bohům, a tak pouze Vilík měl právo a povinnost je skolit.

Teď už také ani Vilík nemohl čekat, jestli nechtěl zavinit jistou smrt člena Ataulovy družiny.

„S pomocí boží!“ zašeptal a přiskočil k vombatovu levému boku. Nasadil hrot kopí pod lopatku a vší silou a vahou svého těla vyrazil.

Představa hrozných následků, které ho stihnou, když nesplní svůj úkol, mu dodala sílu, jaké bylo třeba k proražení tuhé kůže, která se pod ostrým hrotem kopí hluboko prohnula.

Konečně povolila a oštěp vjel do mohutné hrudi tak rychle, že se Vilíkova tvář zabořila do páchnoucího kožichu, až se odporem otřásl. Ale nepovolil!

Hrůza a zuřivost, jaké ještě nikdy nepoznal, ho ovládly. V té chvíli ztratil úplně vládu nad svými smysly.

Tonul pod přívalem horké krve. Víc duší než sluchem vnímal zvuky, které zněly jako běsnění všech živlů.

Ve skutečnosti všechno trvalo jen několik vteřin.

Pojednou ho někdo od zvířete odtrhl. Sotva jím smýkl stranou, zachvěla se půda pod dopadem mrtvého vombata.

Cítil, že je víc nesen než veden a nakonec položen na mech. Kdosi omýval chladnou vodou jeho tvář, hruď a paže zbrocené zvířecí krví.

Zhluboka vydechl a otevřel oči.

Nad ním se skláněl Ataul a stíral mu z tváře a z rukou zbytky tuhnoucích rudých skvrn. Kolem klečeli lovci. Z tváří všem zářilo nadšení.

Rychle se vzpamatoval. Nesmí vypadat jako slaboch.

Vidí už, že svůj »vznešený úkol« provedl úspěšně, avšak jestli zůstane ještě chvilku ležet, budou si myslet, že ho pracně vzkřísili z mdloby.

Sebral všechny síly a vyskočil.

Rozhlédl se.

Stranou ležela mrtvola obrovského zvířete, většího než kanadský grizzly, a opodál na mechu ležel tváří dolů lovec, jemuž jiný omýval do krve rozedřená záda.

„Co se mu stalo?“ obrátil se Vilík na Ataula.

„Vombat ho přitiskl tělem na balvan, a když se pak po tvém dokonalém zásahu hroutil, vzal Ataricha s sebou. Nic vážného. Jen mu o drsnou skálu trochu sedřel kůži ze zad.“

„A vombat?“

„Miláčku bohů, splnil jsi úkol tak dokonale, že ani já, nejzdatnější lovec kmene, bych to lépe nedovedl!“ odpověděl náčelníkův syn v posvátném vytržení. „Posvátná oběť zůstane zde pod čestnou stráží raněného Ataricha. My budeme pokračovat v lovu.“

Proti tomu nesměl Vilík nic namítat. Jak se těšil na lov, který si představoval po evropském způsobu, tak teď znechucený sestupoval po Ataulově boku ze stráně.

Zatím použili jen oštěpů. K čemu tedy s sebou vlečou pušky?

Z myšlenek ho vyrušil šelest a praskot větví v hustém křoví.

Ataul zvedl ruku a družina se rázem zastavila na mírném svahu, porostlém bujnou ostřicovou trávou a mladým kapradím, na které vrhalo svůj stín jen několik vysokých blahovičníků. Toto řídké pásmo ohraničovala houština, kde se vlněním křoví hlásila neviditelná kořist.

Němý pokyn mladého vůdce stačil, aby se družina rozestoupila a muži na obou koncích řady zmizeli za okrajem plochy zarostlé křovím, která byla asi padesát metrů široká.

Bylo vidět, že toto místo lovci dobře znají.

Rozhlédnul se a s údivem viděl, že je s Ataulem sám. Ale hned poznal svůj omyl: lovci byli ukryti za kmeny blahovičníků. A také Ataul už mu pokynul k nejbližšímu kmeni, za který se oba ukryli.

„Co to bude?“ zeptal se šeptem.

„Babirusa.“

Co to je? Vilík nevěděl. Ptát se ovšem nechtěl. Nesměl přece před nimi vypadat jako hlupák. Ale Ataul sám dopověděl:

„Divoký jelenovitý vepř.“

Jelenovitý vepř? Proboha! Ropuchovitou želvu, krokodýlovitého jezevčíka a jiné zrůdy si dovede představit, ale jelenovitého vepře?

Vtom zahřměly dvě rány, vypálené dvěma lovci, kteří obešli křoví. Pak zazněl jejich křik, kterým chtěli vylákat kořist z nedostupného úkrytu a nadehnat ostatním. To se také podařilo. Na několika místech se rozvlnilo křoví a za praskotu lámaných a drcených větví a klestí se na palouk prodral statný kanec podivného vzhledu. Zastavil se jen asi deset kroků od stromku, za kterým stál Ataul s Vilíkem, a větřil.

Spíše připomínal tapíra než vepře, oči se podobaly jelením. Hrozivě působily dlouhé a špičaté kly, tyčící se z dolní čelisti po stranách rypáku, kterým nadto prorůstaly dva špičáky, skoro do kruhu zahnuté jako beraní rohy.

Kanec zvětřil nebezpečí, zlostně zadupal a zachrochtal.

Ataul dosud tiskl Vilíkovu paži a vyčkával na vhodný okamžik. Ten nastal, když zvíře obrátilo hlavu, protože se jeho bok stal vhodným terčem.

„Pal!“ zašeptal Vilíkovi, ten opřel hlaveň karabiny o kmen a stiskl spoušť.

Výstřel zaburácel jako hrom a oblak kouře všechno zahalil. Náboje byly naplněny ještě starým střelným prachem.

Nepochybně trefil, poněvadž z šedého oblaku se ozval bolestný ryk, který pozvolna utichal.

Když se konečně dým rozplynul, ležela už babirusa nehybně.

S jásotem vyrazil Vilík, aby si prohlédl loveckou trofej.

„Stůj! Zpátky!“ rozlehl se výkřik a Ataul se dvěma skoky octl před Vilíkem, s puškou v levici a kopím v pravé ruce. Kopí mu rychle podal a zavelel: „Podrž!“

Teď teprve viděl, do jakého nebezpečí vydal sebe i svého druha, který ho vlastním tělem kryl před několika divokými kanci, jejichž hlavy se vlevo a vpravo vynořily z houští.

Zvířata, rozzuřená smrtí nejstaršího, vztekle chrochtala a cvakala zuby.

Ataul zamířil na nejbližší kus uprostřed, vykřikl na svou družinu povel k palbě a sám spustil kohoutek ručnice. Ten však cvakl naprázdno! Zaburácel hromadný výstřel družiny a prostor utonul v husté, čpavé mlze, z které zněl víc zlostný než bolestný kvikot raněných zvířat.

V příštím okamžiku prožil Vilík pořádný strach. Zvířecí těla se kolem něho kmitala jako přízraky a útočila na lovce. Vzduch se rozechvěl lidským rykem, zvířecím chrochtáním a jekotem.

Těsně před ním stál Ataul, odhodil pušku a třímal oštěp, který zase vytrhl Vilíkovi z rukou. Vilík měl sice karabinu, ale ta mu ve vzduchu zkaleném kouřem nebyla nic platná.

Najednou se z mlhy před Ataulem vynořila kančí hlava a zasvitly bílé kly. V příštím okamžiku se zalesklo Ataulovo kopí a jeho hrot pronikl hluboko do boku zvířete.

Ale současně Vilíkovi jiné zvíře zezadu podrazilo nohy, jeho tělo nadzvihla obrovská síla – a už v přemetech letěl obloukem, zavzlykl bolestí a prudký dopad na záda mu vyrazil dech.

Ležel bez pohybu na čemsi měkkém a oblém, s hlavou zabořenou do mechu, mžikal do zeleného křoví nad sebou a lapal po dechu.

Bitevní ryk ustával a to mu zvolna vracelo rozvahu.

První myšlenka byla: na čem to leží? Nahmatal tělo – proboha, snad je to mrtvola někoho z družiny! Ne. Je to zvíře! Štěstí, že na ně dopadl zády, jinak by si byl přinejmenším vymkl nebo zlámal ruku nebo nohu, možná dokonce vaz. Nohy a ruce jsou v pořádku, jen hlava ho brní a plíce má ještě jako v kleštích.

„Pane! Můj pane!“ slyšel Ataulův výkřik plný úzkosti.

Pracně se posadil na mrtvolu zvířete, v němž poznal svůj vlastní úlovek.

Uviděl zvláštní obraz. Na prostranství ležely mrtvoly zvířat a u nich lovci se zakrvácenými oštěpy v rukou. Uprostřed stál Ataul s rukama zabořenýma do svých dlouhých plavých vlasů, s očima vytřeštěně těkajícíma kolem.

„Bohové, smilujte se!“ kvílel zoufale. „Kde jsi, naděje našeho národa?“

Proč se všichni dívají jiným směrem, hlupáci? Má vstát a přihlásit se, nebo zůstat sedět? A je tohle důstojný stolec pro božského následníka? Jak by ne! Podobné seskupení, jako když středověcí rytíři kladli nohu na poraženého soupeře.

„Tady jsem!“ zvolal klidně.

Rázem se k němu obrátili a vykřikli radostí. Ataul k němu přiběhl se záplavou otázek.

„Jsi zdráv? Nejsi poraněn? Jak ses sem dostal?“

Má se přiznat, že ho nabral kanec a vyhodil ho z bojiště jako překážejícího kluka? To by byl pěkně hloupý!

„Neztratil jsem rozvahu,“ soukal ze sebe. „Pro kouř nebylo vidět a výstřelem bych mohl poranit někoho z družiny. Uchýlil jsem se tedy sem. Vím ze zkušenosti, že zvěř nikdy neútočí na vítěze, dotýká-li se své mrtvé oběti.“

Na tvářích družiny se zračil údiv, ba úžas a obdiv nad moudrostí nadějného budoucího panovníka a velekněze, a zvlášť poslední věta zřejmě mocně působila na jejich náboženskou víru.

Krátce řečeno, Vilík vyhrál.

Družina byla nadšena vítěznou bitvou, z níž si jen dva lovci odnášeli krvavé šrámy na lýtkách a třetí velkou bouli na čele. Ale tyto nehody vyvážila kořist osmi statných kusů a celého stáda mladých babirusů, ukrytých v houští.

Samozřejmě že ani tuto kořist nemohla malá družina pobrat, zůstala tedy zatím ležet až do příchodu početnější výpravy. Ta odnese mrtvé kusy a proklestí si přístup do houštiny, aby z pelechů vybrala osiřelá podsvinčátka, z nichž část bude určena k chovu v osadě.

Lovci pokračovali v další cestě.

A zase šli najisto.

Brzy došli k háji stromů, které Vilík už znal: kmeny s drsnou černou kůrou, jakou mají akáty, s plochými, koláčovitými korunami, které vzájemně srostly v jediný ohromný plochý strop.

Ataul vyhlédl strom, u jehož kmene ústil komínovitý otvor kolmo vzhůru na denní světlo, a pokynul jednomu lovci, aby se tam vyšplhal.

Vilík už věděl, jaká bude jejich kořist, vzpomněl si totiž na noc strávenou na koruně podobného stromu v sousedství koaly – vačnatého medvídka.

Jeho předpoklad byl správný, po chvíli už lovec spouštěl komínem jednu mrtvou koaly za druhou. Jediný muž s oštěpem stačil na patnáct vyspělých kusů, jejichž život skončil ve spánku.

Ale zatímco družina i Ataul netajili radost nad bohatou kořistí, Vilík stěží utajil odpor.

Nebyl zvyklý na prales, proto mu připadal tenhle způsob lovu jako vraždění, asi totéž jako řádění vlků ve stádu ovcí.

Shora cosi buchlo a na mrtvé tělo koaly dopadlo zvířátko veliké jako kočka, či spíše podobné zavalitému štěněti s hustým kožíškem, jakoby z šedivého plyše.

Teď se provlékl komínem lovec a opatrně, aby nešlápl na mládě koaly, seskočil na zem. Zvedl mládě za kožíšek a podával ho Vilíkovi.

„Přijmi ho, jasný pane! Dá se ochočit a bude přítulný a milý. Ale musíš ho zatím krmit mlékem.“

Medvídě se mu stulilo na hrudi a spokojeně broukalo.

Lov pro dnešek skončil a výprava se vracela přímou cestou do příkré stráně.

Vilík měl radost z živého dárku. Budou mít s Antonínem rozptýlení a jistě si užijí mnohou legraci.

Errata:

30.05.2021 11:03