Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Příští dny v lovu pokračovali, aby získali dost zásob a mohli oslavit rovnodennost. Také těchto lovů se Vilík zúčastnil, a to značně přispělo k jeho sblížení s Ataulem. Mladíci se spřátelili, ačkoliv Ataul stále zachovával jakýsi odstup.

Jednoho dne vedl Ataul s Vilíkem družinu podél vnějšího břehu hradebního příkopu, až došli na severní stranu, nad kolmý skalní sráz, kde už Vilík byl před časem s Antonínem. Toho dne byli lovci vybaveni dlouhými lany a vaky. Z příprav Vilík pochopil, že budou vybírat vejce z hnízd mořských vlaštovek a jiných vodních ptáků, kteří hnízdili v rozsedlinách a dírách jinak nepřístupných skal.

Lovci pečlivě zaklesli lana za hrotité výběžky a spouštěli se po stěnách. Vilík měl sice také sto chutí se toho zúčastnit, cosi neznámého ho lákalo, ale Ataul rázně odmítl. A brzy se ukázalo, že nikoli bez příčiny.

Za chvilku vzlétla ze skalní stěny taková spousta ptáků, že tvořili hustý, jakoby větrnou smrští rozvířený oblak, z něhož do ticha zněl hukot křídel jako mocný mořský příboj.

Ve vířícím hejnu se ozývaly zděšené hlasy racků, mořských vlaštovek, bouřňáků a albatrosů.

Najednou ze skály vyrazil ohromný hnědý pták. Mával široce rozepjatými křídly a stoupal rychle vzhůru nad zdivočelé hejno, které rázem ztichlo a zděšeně se rozlétlo na všechny strany. Do ticha zazněl ostrý skřek. Bojovný mořský orel kroužil nad propastí. Vilík mohl zřetelně vidět mohutný zahnutý zoban a ostré pařáty, připravené k útoku.

„Pozor!“ vykřikl Ataul a strhl pušku z ramene. „Zastaví-li se ve vzduchu nehybně, pal, protože pak by se spustil dolů jako střela na některého z družiny!“

Jen to dořekl, stanul dravec, jako by byl zavěšen ve výši. Ataulův a Vilíkův výstřel zahřměly současně, orlí křídla sebou křečovitě škubla a pak se tělo zřítilo do hlubiny jako kámen.

„Rychle nahoru!“ křičel Ataul na lovce. „Proč? Vždyť už jim nehrozí nebezpečí,“ divil se Vilík. Ale hned poznal, že se mýlí, protože nezpozoroval, co viděl zkušený vůdce: orlici, která z dálky nad mořem spěchala na pomoc svému druhu.

Naštěstí byli lovci také dosti zkušení, aby vystihli nebezpečí, a poněvadž nebyli příliš hluboko, vyšplhali se nahoru včas. Semkli se do těsného kruhu kolem Ataula a Vilíka a s napřaženými oštěpy vytvořily obrannou skupinu.

Příprava k obraně však byla zbytečná, protože orlice změnila náhle směr a střemhlav se snesla k mrtvole svého druha.

Na Vilíkovu přímluvu, aby orlíkům nezabíjeli ještě také mámu, rozhodl Ataul, že budou pokračovat v lovu jinde.

Kráčeli dál k západu, kde se půda svažovala k mořskému pobřeží. Ale sestup nebyl nijak pohodlný. Mezi kolmými skalami vpravo a hustým pralesem vlevo byl asi sto metrů široký pás porostlý ostřicovou trávou, která bolestně řezala do holých lýtek. Bylo nutné vyhledat méně zaroslá místa, obcházet balvany a dbát opatrnosti při každém kroku, protože tu bylo mezi kamením mnoho dolíků, zarostlých mechem, kde se lehce mohla vymknout, nebo i zlomit noha.

„Kam nás povedeš?“ zeptal se Vilík přítele.

„K moři.“

Odpověď Vilíka polekala. Je jich dnes patnáct, ale jen Ataul a on mají pušky, ostatní jsou vyzbrojeni pouze dýkami a oštěpy.

„Co když nás přepadnou divoši?“ obával se.

„Ani na jediného z nás se neodváží,“ zněla odpověď.

„Proč?“

„Podívej se,“ ukazoval Ataul dolů, „celá severní část ostrova i s pobřežím je vyhrazena nám. Také nikde nevidíš člověka. Máme s nimi už od nepaměti smlouvu.“

„Ach, smlouva s lidojedy?“

„Křivdíš jim, můj pane. Nejsou tak zlí.“

„Tak? Měls vidět, jak mě pronásledovali!“

„Tím jsou vinní bohové.“

Vykulil na Ataula oči údivem, ale mladý Gót klidně pokračoval: „Nedopatřením tě dopravili na jižní pobřeží místo na severní jako tvé předchůdce a nediv se, že tě domorodci považovali za drzého rušitele smlouvy, který podle ujednání propadá jejich právu a moci.“

„Kdo je tedy vlastně pánem na ostrově?“

„Panství je už od dávných dob rozděleno. Od nepaměti vládne nad celým vnitrozemím a severním pobřežím náš kmen Gótů, kdežto zbytek je vlastnictvím Melanésanů.“

„Černoši?“

„Temně hnědí, dobře urostlí, s černými kučeravými vlasy, které kolem hlavy dělají hustou a velikou černou hřívu, což jim dodává divokého vzhledu.“

„Papuánci,“ projevil Vilík svou znalost z knih.

Ale Ataul toto jméno domorodých obyvatel Nové Guineje a sousedních ostrovů neznal a pokračoval:

„Jsou bystří a vnímaví, šikovní zemědělci a rybáři. Vzájemně přísně zachováváme nedotknutelnost území a provozujeme dost čilý výměnný obchod. Dodávají nám mořské ryby, kraby a raky, plody a ovoce, které roste jen na pobřeží, a my jim lesní plody, tkanivo a rohože z lýčí, které pletou naše ženy, někdy také nějakou tu ulovenou zvěř, která jim snad nejvíce chybí.“

„Nepytlačí?“

„Nikdy. V tom je právě důkaz jejich poctivosti. Jsou to lidé prostí. Není divu, že zatouží občas po mase, když jsou odkázáni na ryby. V jejich oblastech se jen zřídka vyskytne zvíře, nejvýš nějaký vačnatý vlk, jehož maso je tuhé a odporné.“

„A koho jedí, když tu není žádný běloch?“

„Vlastní soukmenovce, odsouzené pro nějaké provinění, a někdy,“ Ataul zaváhal a pak dodal skoro šeptem, „své děti.“

„Bestie!“ otřásl se Vilík.

„Podle nich se duše obětí vtělují do nádherných květů podivných rostlin, které odedávna vyrůstají kolem jejich osad a nikde jinde se nevyskytují. Jsou to vysoké stvoly a na vrcholku vykvete vždy jediný květ, veliký kotouč se zlatými paprsky kolem, který od východu k západu točí tváří k slunci, z něhož saje teplo i jas. Za každé obětované dítě vyroste nový stvol a rozzáří se nový květ. Celé háje těchto převtělených dětských dušiček obklopují vesnice jako ohromná hradba, vonná a stinná. Za večerního vánku vyprávějí dušičky svým rodičům o blahu a věčném ráji, v němž žijí, hýčkány bohyněmi.“

Naštěstí Ataul skončil s vyprávěním. Ve Vilíkovi se povážlivě vzbouřil smysl pro životní prózu. Už chtěl vybuchnout: Nesmysl! Vždyť jsou to jistě obyčejné slunečnice. Ale včas se ovládl.

„Podívej se!“ ukazoval Ataul do údolí, kde se v zeleném kruhu rostlin kupilo několik chatrčí, postavených nedaleko moře na kůlech jako velké homolovité holubníky, kryté zšedlými slaměnými došky.

„Půjdeme tam?“ zeptal se stísněně.

„Zatím ne. Sestoupíme k moři přímo. Chci se pokusit sám o úlovek.“

„Nejsme na jejich území?“

„Ne. Hranice je vlevo. Ale podíváme se do vesnice později.“

Vilík odevzdaně mlčel. Námitka by se příliš podobala bázni a tu nesměl dát najevo.

Konečně došli k mořskému břehu, posetému balvany, které omýval mírný příboj. V prohlubeninách mezi balvany zůstaly louže mořské vody, oživené růžovými hvězdicemi, ježovkami, kraby a mořskými pavouky, lasturami a raky, kteří si tu v klidu pochutnávali na mořských sasankách a medúzách, ústřicích, plžích a jiných měkkýších a láčkovcích, které sem vyvrhl příliv.

Pytle lovců se plnily korýši. Vilík zatím obhlížel širý mořský obzor v naději, že spatří alespoň v dálce třeba jen obláček kouře z parníku. Marně! Nic než oceán.

Ve vzduchu kroužili rackové a střemhlav se snášeli na hladinu. Hejna létavých ryb co chvíli vzlétla na svých průsvitných ploutvích nad hladinu a zase klesla zpátky.

Vilíka náhle zaujala černá kosa, která se nedaleko objevila na hladině.

„Žralok!“ vykřikl.

Avšak Ataul s úsměvem kroutil hlavou:

„Ne. Žraločí ploutev má sice podobný tvar, ale objeví-li se nad hladinou, ukáže se také podobná ocasní ploutev. Tohle je...“

Vtom se za košatou ploutví vynořila nad vodu černá, plochá lopata a s plácnutím dopadla zpátky. Mocným úderem se vymrštilo válcovité tělo a dobré dva metry proletělo nad vlnami. Při tomto akrobatickém skoku zahlédl Vilík zavalité tělo, asi dva metry dlouhé, černé na hřbetě a s bílým břichem.

„Už vím.“ Vzpomněl si na delfíny, kterých se polekal v noci po ztroskotání lodi. „Rád bych ho poznal,“ řekl. „Není možné ho ulovit? Je tak blízko. A plave k nám. Hoď mu nějaké vnadidlo!“

„Je to zbytečné. Je příliš chytrý. Ale můžu ho přilákat.“

Ataul vyrazil kničivý zvuk. Nad hladinu se vynořila protáhlá tlama a ozvala se podobná odpověď. Ataul opakoval výkřik a černá hlava se rychle blížila.

V průzračné vodě se zřetelně rýsovalo oblé tělo, zakončené ocasní ploutví, a z vody čněla hlava s poněkud vystouplým čelem a s rozevřenou protáhlou tlamou, lemovanou řídkými kuželovitými zuby. Kulaté oči hleděly udiveně na tvory, kteří byli tak odlišní, a přece dovedli napodobit volání jeho druha.

Ataul zvedl jednu z ryb ulovených v mořské louži a hodil ji do otevřené tlamy. Delfín ji spolkl.

„Jak je krotký,“ divil se Vilík.

„Ano, jsou to podivná zvířata,“ přikývl mladý Gót.

„Proč ho neulovíš? Lehce bys ho zasáhl oštěpem.“

„Nežertuj tak krutě, můj pane! Přece víš, že delfíni jsou pro nás posvátní. Jsou to věrní sluhové mořského boha, který je zapřahá do své lastury při projížďce hlubinami své říše“

„Ach – ano – ovšem,“ koktal Vilík omluvně a vzpomněl si na báje, které o delfínech kdysi slyšel.

„Už pro tebe nic nemám, jdi,“ mávl Ataul rukou a delfín se skotačivě převalil ve vodě, plácl plochým ocasem tak silně, že sprška vody oba pořádně pokropila, a vzápětí zmizel v hloubce.

„Jako byste si rozuměli,“ usmál se Vilík.

„Ovšemže mi rozumí, a každému z našeho národa. Přesvědčíš se o slavnosti slunovratu, kdy jich sem mořský bůh vyšle celá hejna, aby nás pobavili a provezli naše děti na mořské hladině.“

Ačkoliv četl a slyšel v mládí mnoho pověstí, tohle znělo Vilíkovi příliš fantasticky. Ale střežil se vyslovit jakoukoliv pochybnost.

„Teď navštívíme domorodce,“ rozhodl mladý Gót.

Asi po půl hodině se přiblížili k vesnici.

Už z dálky bylo vidět, že Ataulovo vyprávění o hájích obklopujících osadu bylo pravdivé. Byly to skutečně slunečnice, o kterých si prosté duše divochů vytvořily tak půvabnou legendu. Od slunečnic, jaké znal ze své vlasti, se lišily jen silnějšími stvoly vysokými dobrých šest metrů, a listy, z nichž mnohé měly metr v průměru. Některé už také rozvíjely zlatý lem květů kolem temného kotouče.

Bez nehody se jim podařilo proplést se na planinu, v jejímž středu stála papuánská osada.

Chatrče na silných, několik metrů vysokých kůlech, okrouhlé, vyrobené ze spleti rákosu a proutí, vyztužené bambusovými tyčemi a kryté nízkým kuželem ze stejného materiálu. Podlaha byla z hrubých kmenů a větví, které tvořily kolem chýší jakýsi ochoz, od něhož visel žebřík. Vysoká poloha chatrčí byla odůvodněna zejména blízkostí moře. Za mocných bouří se vlny přelévaly daleko na pobřeží.

Úzkostný křik dětí, vyrušených ze hry, když se náhle objevili běloši, způsobil, že ochozy před chýšemi rázem ožily hnědými postavami, které se vyřítily z chatrčí s luky a oštěpy. Jakmile poznali Ataula, který na ně cosi volal, domorodci se hned uklidnili. Zvuky, které vycházely z jeho úst, zněly spíš jako štěkot a vytí než jako lidská slova.

Podobné zvuky vydávali i domorodci, kteří odložili zbraně a zručně sešplhali po žebřících dolů.

V okamžiku byli obklopeni nahými postavami, přepásanými jen kolem beder trsem mořské trávy. Zatímco se s nimi Ataul dorozumíval, Vilík se snažil zakrýt strach z podivného chování Papuánců. Divoký vzhled jejich hlav, obrostlých ohromnou kudrnatou hřívou, černou a hustou, byl doplněn »ozdobným šperkem«: z účesů trčely bílé rybí kosti a kolem krku se vinuly na vláknech náhrdelníky ze zvířecích zubů a z kančích klů. Štíhlá, skoro hubená, ale bezvadně urostlá a svalnatá těla měla příznačné pohyby divochů, plavné a mrštné, podobné opicím a kočkovitým šelmám. Nejvíce Vilíka děsily jejich tváře a posunky. Oči pod vystouplým obočím se koulely, takže se rychle střídaly bílé bulvy s černými rohovkami; chřípě širokého rozplesklého nosu se trhavě chvěla, odulé rty mlaskaly a obnažovaly silný bílý chrup... dravčí krvelačnost z nich čišela a z těl vanul ostrý pach...

Naštěstí byl Vilík obklopen družinou lovců, kteří kolem něho utvořili proti divochům ochrannou hradbu. Sami odráželi jejich dotěrnost dost bezohledně. Chlapec obrátil pozornost na náčelníka, zabraného do rozhovoru s Ataulem. A opravdu, tento muž si plně zasloužil náčelnickou hodnost svým obrovským tělem a také výstrojí, která se lišila od ostatních sice jen jedinou věcí, zato však důležitou: na ohromné hřívě jeho hlavy sedělo cosi jako bílá helma, ale Vilík hned poznal, že je to horní část kančí lebky, babirusa, s párem dlouhých špičáků a s dvěma rohovitě stočenými kly. A těžko říci, jestli hrozivěji působila tato »koruna« nebo tvář lidojedského krále. Ta kromě všech typických papuánských rysů měla v sobě všecky znaky krutosti, vychytralosti, lstivosti a všeho, co mu zvlášť při jeho skoro černé pleti dodávalo pravý ďábelský vzhled.

Konečně byl rozhovor ukončen a Vilík si oddechl, když se Ataul obrátil zase k němu. Avšak v příštím okamžiku ho sevřela ještě větší tíseň, neboť mladý Gót mu obřadně ohlásil, že pohlavár žádá o seznámení s budoucím vládcem jejich národa.

Obrovský papuánský král položil Vilíkovi na ramena své lopatovité tlapy, sehnul se k jeho tváři a zamlaskal labužnicky odulými rty. Vilík se až zakuckal, když mu do nosu vnikl čpavý pach. V příštím okamžiku mu mokrý jazyk olízl nos.

„Udělej totéž!“ slyšel Ataula.

Vlasy se mu zježily! Cože? Má lízat tenhle rozplesklý nos s gorilím chřípím? Ani kdyby byl obalen pravým včelím medem! Dvě či tři vteřiny Vilíkova váhání si divoch vyložil podle svého papuánského zvyku, že totiž mladému bělochovi jedno olíznutí nestačí, a jeho jazyk mu za labužnického mlaskání rtů přejel po nose znova. Na Vilíka šly mrákoty...

„Neotálej,“ slyšel Ataulovo naléhání, „nevyhneš se tomu!“

S nadlidským úslilím se dotkl špičkou jazyka rozplesklého výběžku a - zaplať pámbu! Papuánský obřad byl ukončen.

„Kdybych to byl jen tušil, nikdy bys mě sem nedostal!“ ulevil si.

„Vždyť jsou to také lidé!“ domlouval mu mladý Gót. „A nepříjemný okamžik se ti vyplatí.“

„Čímpak?“

„Od této chvíle jsi náčelníkovým přítelem a pro celou osadu tabu. Mohl by ses i sám odvážit mezi ně, nikdy ti neublíží, ledaže bys byl vydán naším národem.“

Ataul netušil, jakou důležitost měla tato slova pro mladého následníka, v jehož fantazii vzklíčil nadějný plán...

Ačkoliv měl Vilík nejhorší za sebou, přece se obával dalších nepříjemností, kterým se jistě bude muset podvolit a jež se nyní hrnuly jako příval.

Vesnice ožila řevem divochů, kterým projevovali radost nad přátelským svazkem náčelníka s budoucím vládcem národa sídlícího na tajemné výšině.

U kůlů pod chatrčemi byly na lanech připoutány čluny vydlabané ze stromových kmenů a několik větších loděk se stožáry a svinutými rohožemi, nahrazujícími plachtu, se houpalo na mírných vlnách v mořské zátoce, která tvořila bezpečný přístav, chráněný před vlnobitím.

Tato plavidla zajímala Vilíka ze všeho nejvíc, protože to byl prostředek k útěku.

Vždyť je tabu, nedotknutelný, posvátný. Jednoho dne nebo noci požádá – poručí si, dají mu loďku, rozvine plachty a - rozletí se s větrem o závod...

Jak se dostane z města? Ach, příležitost se už naskytne! Gótové lodě nemají, a než se jeho útěk prozradí, bude už daleko. A bude-li stíhán divochy, použije karabinu. Bez milosti je postřílí. Do posledního dechu bude hájit svůj život, svobodu.

Vida, olíznutí lidožroutova nosu se mu přece jen vyplatí.

Byli uvedeni do středu planiny, kde dosud doutnaly na ohništi zbytky dříví a vedle na dvou vidlicích ležela dřevěná tyč, primitivní rožeň.

Náčelník velebně usedl na plochý kámen a pokynul Vilíkovi a Ataulovi, aby se posadili po jeho boku. Dva divoši snesli na ohniště trsy suché mořské trávy a klestí. Lovecká družina zasedla v půlkruhu a ostatní místa kolem ohně, který zatím vzplanul, zabrali domorodci.

Náčelník vykřikl jakýsi rozkaz a z hloučku dětí, které postávaly opodál, vyběhlo asi desetileté děvče a postavilo se před něj. Na jeho další rozkaz předstoupil Papuánec se sekyrou v ruce.

Shromáždění ztichlo.

„Co to – má znamenat?“ zajektal Vilík, který očekával něco hrozného.

Ale mladý Gót neodpovídal. Seděl jako socha.

„Panebože! Snad nechtějí zabít...?“

Ataul na něj přísně pohlédl a ve Vilíkovi se zatajil dech.

Vtom se v kruhu objevila nová osoba, kterou Vilík zpozoroval, teprve když se blížila k dítěti. Její zjev na něho zapůsobil tak, že až zasténal hrůzou.

Na obrovské postavě, vysoké skoro tři metry, bylo jen málo lidského, a co se snad podobalo člověku, připomínalo spíš obrovského lidoopa. Poměrně dlouhý trup nesly krátké nohy s chodidly zakončenými dlouhými, zahnutými drápy. Byl obrostlý srstí snad všech dravých šelem a zvířat, které tu Vilík poznal, takže budil dojem, že netvor je křížencem žíhaného vačnatého vlka, vombata, skvrnité cibetky, vačice, koaly a jakéhosi neznámého zvířete s dlouhou, hustou srstí, která na hřbetu tvořila veliký hrb. Ruce, vyrůstající z boků, byly celé porostlé řídkými štětinami a podobaly se nohám babirusa, vačnatého vepře, prsty byly ozbrojeny ohromnými drápy, které se vlhce leskly čerstvou krví. Na zúženém konci trupu seděla hlava, která korunovala příšerný dojem. Tvarem se podobala krokodýlí, jenže byla mnohem větší a v obou čelistech rozšklebené tlamy se blýskaly kuželovité žraločí zuby a zahnuté kančí kly. Na temeni se jí hemžila pestrá směs jedovatých mořských hadů a nestvůrnost dovršovaly dva bílé rohy po stranách a zelený roh mezi nozdrami. Žluté oči, podivně ploché, hleděly ze štětinatého lemu netečně a mrtvolně.

Netvor se těžce dokolébal k dítěti a vztáhl své krvavé spáry nad jeho hlavu. Ale – kupodivu: děcko neprojevilo žádný strach.

Ticho náhle přerušil náčelník. Vilík nerozuměl, co říká, ale z posunků pochopil, že mluví o něm a o dítěti. Jeho slova zněla stále hlasitěji a z prudkých gest nebylo těžké porozumět smyslu. Dítě má být obětováno – na jeho počest.

Ohromen děsem svíral chlapec křečovitě Ataulovu ruku. Ale mladý Gót byl nepochopitelně klidný a jeho oči jen upřeně sledovaly každé náčelníkovo hnutí. Teď divošský náčelník domluvil a zvedl ruku.

Vtom řekl Ataul šeptem:

„Vykřikni sahi!“

„Sahi!“ vyrazil Vilík ze všech sil.

A tu se vzduch rozvlnil ohlušujícím řevem divochů a jekotem žen a dětí, které se vyrojily z chatrčí na plošiny a s opičí hbitostí sešplhávaly na planinu.

Za několik okamžiků vířily a křepčily kolem nich jásající a výskající, vřeštící a ječící postavy.

„Hotový blázinec!“ kroutil Vilík nechápavě hlavou.

„Nediv se jejich radosti!“ křičel mu do ucha Ataul, aby přehlušil řev. „Vždyť jsi dal milost náčelníkově dítěti a zachránil jsi nás i sebe před nevyhnutelnou hostinou.“

„Nikdy bych se nedal donutit...“

„Musel bys! Odmítnutí by bylo takovou urážkou, že by mohla být odčiněna jen smrtí nás všech.“

„A co ta obluda?“

„Neboj se. To je jen hastroš.“

„Proč mu tedy všichni tak poctivě ustupují?“

„Hastroš pro nás, ale posvátná bytost pro divochy. Nedotknutelná i pro náčelníka, byl by bezmocný, kdyby se jí zachtělo nějaké oběti.“

„Hrozný netvor!“

„Jen ten oděv je příšerný.“

„Oděv? Cožpak to je člověk?“

„Ovšem.“

„Takový obr?“

„Není o nic větší než ty. Jen přeměř paže. Nad nimi má hlavu ukrytou v dutém obalu kožešin; všechno ostatní výš je maska, kterou nesou ramena na proutěném koši.“

„A proč je posvátný?“

„Jednak je to náboženský symbol, démon Smrti, ale také z jiných důvodů.“

„Je to tedy divošský kouzelník?“ vzpomněl si Vilík.

„Má několik hodností. Každá osada má takového vybraného člověka, který je uctíván jako božská bytost, tedy velekněz a zároveň lékař, který léčí zejména kouzly. Už je tu. Varuji tě, nesmíš dát najevo strach! Divoši trestají zbabělce smrtí. Ani u hosta nedělají výjimku. I kdyby tě zdánlivě ohrožoval, byla by to jen léčka. Všechno vydrž klidně! Nevšímej si ho a nebraň se! Nesmíš se ho ani dotknout, děj se co děj!“

Hastroš se zastavil na dva kroky před nimi. Hubené nohy se pomalu ohnuly v kolenou a obrovský trup se sunul dolů, až se drápy na rukou opřely o zem. Příšera takto chvilku dřepěla a pak se po rukou plížila k nim.

Řev a křepčení ustalo a divoši tiše pozorovali, co se bude dít. Hrozná ještěrčí hlava s rohem na čenichu a s přibroušenými rohy po stranách se blížila k Vilíkovi.

Ale čím byla blíž, tím byl Vilík klidnější. Viděl už zřetelně, že všechna ta hrůza je jen maska, která může vyděsit malé děti nebo prosté duše divochů, naplněné pověrami a bajkami...

Směšné! Ale smích mu uvázl v hrdle, když se ostrý hrot na ještěřím čenichu dotkl jeho hrudi a v hloubi rozevřené tlamy spatřil obrys temné tváře, od níž se ostře odráželo bělmo vyboulených očí, potměšilých a zlých... Podivný pohled: jako by na něj z tlamy hleděla tvář netvorem pohlceného člověka, který se jízlivě směje jeho strachu z ostré dýky, hrozivě tlačící na prsa...

„Copak to musím trpět? Vždyť mě nabodne!“ zahučel zlostně.

„Jen vydrž, nebude to tak zlé,“ chlácholil ho Ataul.

A skutečně, tlak náhle povolil. První zkouška dopadla dobře. Najednou se z jícnu ozval nelidský řev, nestvůrná hlava se prudce zvedla i s trupem a nad Vilíkovu hlavu se vztáhly ruce s krvavýma drápy... pomalu se snášely níž... Vilík uviděl v huňaté hrudi malý otvor a za ním lidské oči...

Drápy mu přejely přes obličej a spočinuly na ramenou.

Pozvolna se do nich zatínaly... cítil, jak protínají kabát... Ohnul nohu v kolenou a rozhodl se, že divocha kopne do břicha, jakmile pocítí nejmenší dotyk pařátu na kůži. Ale snažil se jednat rozvážně.

Netvor zařval jako poraněný tygr, ale drápy – povolily. Obluda se zvedla a kolébala se pryč. Domorodci se před ní uctivě rozestupovali.

„Dobře jsi obstál,“ chválil ho Ataul.

Vtom k nim už také přistoupil náčelník, z jehož posunků více než ze slov vyčetl uznání.

Byli pozváni k rožni, na kterém se opékalo jakési zvíře.

Kromě Vilíka a gótských hostů se hostiny účastnil jen náčelník, ostatní směli jen zpovzdálí hlasitým mlaskáním hodovníky povzbuzovat a jen někteří byli vyznamenáni napolo ohlodanými kostmi, které jim náčelník blahosklonně házel. Jídlo bylo silně kořeněné a Vilíkovi, přestože nevěděl, co jedl, velice chutnalo. Raději se neptal. Při jídle rozhoduje chuť a někdy je lépe nevědět...

Errata:

30.05.2021 11:03