Vítej, návštěvníku!

Nadešlo ráno dne rovnodennosti, na které se Vilík tak těšil. Na co? Na to, jak zase zasedne na trůn po boku svého stařičkého ochránce a otcovského přítele Antonína? Jak si oblékne nové blankytné roucho, které mu včera přinesla Amalasuntha, tkané, bohatě prošívané zlatem a stříbrem, s nádhernou hvězdou z drahokamů na hrudi? Na zlatou čelenku s velikým rubínem a třpytícími se paprsky z démantů, kterou mu včera ukazoval Antonín? Ne! Všecka ta princovská nádhera a následnická sláva mu byla nejen lhostejná, ale i trapná. Nádherné roucho pro něj bylo oblekem trestance, zářivá hvězda na něm byla osudným číslem a diadém okovem, mučednickou korunou, odznakem doživotního otroctví.

Na co se tedy těšil...? Na Amalasunthu!

Srdci je těžké poručit, zejména mladému; je příliš měkké a snadno se poddá citům.

Zkrátka: když včera po dlouhé době zase uviděl Amalasunthu, jiskra v jeho srdci znova vzplála.

Jak je krásná!

Nikdy na ni nezapomene! Dnes ji zase uvidí. Hodinu, možná déle se na ni bude moci dívat... a pak s ní může promluviti v Antonínově komnatě.

Ranní červánky nahlížejí oknem do jeho ložnice...

Teď se mění ve zlatý svit...

A teď zlatě září...

Ach, život je krásný!

Vedle je dosud ticho, ale zvenčí je už slyšet slavnostní ruch. Musí vstát. Slavnost brzy začne.

Ustrojil se do slavnostního roucha, stiskl kliku a vstoupil do Antonínovy ložnice.

Ještě spí. Asi pozdě usnul. Nic naplat, musí ho vzbudit. Po špičkách se přiblížil... Ale vždyť nespí! Oči hledí strnule do stropu a tvář má jaksi udivený výraz... ústa otevřená... teď cosi zašumělo! Ne, byl to klam. Nebo sem snad zvenčí zalétl vzdálený ruch?

Je ticho. Naprosté ticho. Bože... Antonín... vždyť – nedýchá!

Nedýchá!

„Dědečku!“ chce vykřiknout, ale z úst vyjde jen sípavý zvuk.

S nadlidskou námahou vztáhl ruku a jeho dlaň se dotkla chladného starcova těla.

Neruš ho! slyšel Vilík přísný strohý hlas. Dopřej mu klid, věčný ráj, kde už je jeho duše vysvobozená z pozemského pekla. Měl krásnou smrt, bez bolesti. Rychle překročil práh z pekla do ráje Vysvobodil jsem ho z mučednické smrti v plamenech!

A co já? Co já? křičelo zoufale Vilíkovo srdce. Kde je to, co slíbil, nějaký prostředek...?

Zdravému chapci jej nedám! Nedal sis život, nemáš právo si ho brát! Máš povinnost žít!

Ale nemoc?

Je v tvé moci! Žij tak, aby ses jí ubránil. Kdo se jen trochu snaží, ten tady nestůně. Antonín tu žil zdráv skoro půl století, a to sem přišel už jako zkušený muž. Ty jsi ještě dítě. Nedovedeš rozeznat hranici mezi životem a smrtí. Uklidni se, dítě, a - důvěřuj!

Kdybych aspoň věděl...

Nikdo nesmí znát svůj osud. Jsi křesťan. Tvá víra tě učí, že každý je strůjcem svého osudu, protože osud je výsledkem způsobu života. Jen lenoch se osudu slepě oddává a stává se jeho otrokem. Čím víc ti život naloží, tím lépe!

A co teď bude se mnou?

„Bohové! Chraňte!“ ozval se výkřik. Na prahu ložnice stála Amalasuntha s rukama vztyčenýma jakoby k obraně před přízrakem, s vytřeštěnýma očima ve zsinalé tváři... „Je... nemocen?“

„Mrtev,“ vydechl Vilík těžce.

Dívčiny vztyčené ruce zvolna klesly a z úst splynulo úlevně: „Šťastný stařec!“ a pak slavnostně: „Slavný den si zvolil ke smrti! Mládí přírody se snoubí s nástupem našeho mladého vládce a vyslance božstva! V první jarní den prokazují bohové záruku obrody našeho národa! Na dlouhá léta buď požehnán!“ vztáhla ruce nad Vilíkovu hlavu.

Na Vilíka působila tato slova a dívčin divadelní postoj jako ledová sprcha. Hle, Antonín měl pravdu: Gótka! Fanatická pohanská kněžka, nepřístupná lidským citům. Ale proč tedy její zděšená otázka, jestli je stařec nemocen, a úleva nad jeho smrtí? A její politování, když jí byl poprvé představen jako následník? Tento nápad mu dodal odvahy:

„Mrtvé tělo bude spáleno?“ ptal se.

„Ano. V chrámu.“

„Kdy?“

„Ihned. Slavnost rovnodennosti bude korunována tvým nastolením. Nesmírně tím získáš.“

„Budeš také tak jásat nad – mou smrtí?“

Viděl, že ji otázka rázem zbavila fanatického nadšení. Její modré oči se na něho dívaly vytřeštěně a štíhlé tělo strnulo...

Chvíli se bavil návratem lidských citů do jejího srdce a pak nemilosrdně vyslovil ještě jasnější otázku:

„Budeš jásat, až budu i já zaživa umírat v plamenech?“

Škubla sebou:

„Ne!“ vyrážela sténavě. „Ty nebudeš... nesmíš... nepřežila bych to.“

„Sama podpálíš hranici! Budeš zpívat, abys přehlušila mé naříkání. Budeš jásat, jak ti velí!“

„Nemuč mě! Netrap mě! Jsi mladý! Zemřu dřív!“

„Jak chceš poručit smrti?“

„Poručím. Budu prosit bohy. Vyslyší mne.“

„Prosit o smrt?“

„Ano. Už teď!“

„Už teď? Nebylo by lépe prosit o život?“ Mimovolně k ní přikročil, ale zastavil se jako přikován pohledem dívčiných očí, jejichž blankyt se změnil v zelený svit. Čišel z nich šílený děs a útlá ruka bleskurychle vjela do bílé šerpy.

„Pamatuj... na své... božství!“ slyšel hluboký, jakoby cizí hlas.

Místo něžné dívky stál před ním vtělený majestát nedotknutelnosti s tasenou dýkou v ruce. Hluk davů, proudících do chrámu, oba vysvobodil z trapné situace. Amalasuntha schovala dýku a řekla klidně:

„Jdi do svatyně, pane můj. Ohlas radě smrt starého vládce. Bohové ať tě chrání a dají mír tvé duši!“

„Uvidíme se ještě?“ zeptal se stísněně.

„Tady už nikdy.“

„A jinde?“

„Leda při obřadech.“

Od prahu se ještě ohlédl: stála jako socha. Z bledé tváře zahleděly modré, podivně leské oči... sahal na kliku, když v nich uviděl dvě slzy... vztáhl k ní ruce:

„Amalas...“

„Jdi!“ vyrazila ze sebe, ale znělo to jako vzlyk.

Několik hodin poté už byl účastníkem slavnosti.

Obřad spálení Antonínových pozůstatků byl zkalen jásotem davu, který náhodnou starcovu smrt prohlásil za zvláštní milost a přízeň božstva, které prvního jarního dne vyměnilo svého starého vyslance za kvetoucí a slibné mládí.

Úplně duševně vyčerpaný se konečně dočkal chvíle, kdy všecky ty komedie skončily a mohl se vrátit do komnaty, kde však místo vytouženého klidu našel jen samotu a opuštěnost.

Oběda, který mu přinesla známá stará žena, se ani nedotkl.

Nevrle požádal o odklizení příborů a zakázal, aby k němu kdokoliv vstoupil. Pak se dal do podrobné prohlídky pracovny i Antonínovy ložnice. Ale všechna jeho snaha dopátrat se, kam jeho předchůdce ukryl prostředek, který ho měl uchránit před mučednickou smrtí, byla marná. A jaký to je vlastně prostředek? Co jiného než jed! Určitě je to malá pilulka, kterou je možné schovat v jakékoliv štěrbince mezi dřevěným obložením stěn nebo i v nábytku.

Marně by hledal v bohatém vyřezávání ozdob a růžic. Nenajde, i kdyby zdemoloval celý chrám.

S přibývajícím šerem vzrůstalo jeho snažení, ale když se pak náhle setmělo, vzdal se všech dalších pokusů.

Lehl si. Spát! Jen spát! A kéž by se už – neprobudil!

Ale najednou jako by se v jeho duši rozhořelo světýlko...

Ranní myšlenky se vrátily...

Ano, je povinen vybojovat svůj život! Ne tady, v tomhle ztraceném koutu světa, ne jako domnělý král, ve skutečnosti otrok zapadlého starověkého národa, ale jako svobodný syn civilizovaného lidstva. Je povinen vybojovat si zpět svobodu, kterou vlastní vinou ztratil, když se tak pošetile domníval, že jí jako Robinson Crusoe najde v liduprázdné, všemu světu nepřístupné poušti.

Hledal svobodu ve světě. Jaká hloupost! Žádný tvor na světě není svobodný, jak si představoval.

Jak mu to říkal Antonín: Svoboda je možnost rozhodovat se a jednat podle vlastního rozhodnutí bez vnějších tlaků. Už v dětské duši se musí budit smysl pro druhého, snaha nejen o vlastní prospěch, ale umění prospívat jiným, sebekázeň. V tom je podstata svobody, a tu tedy nelze najít nikde na světě, jen tam, kde jedině je: ve své duši a v srdci. Tam je věčná, dokud si ji člověk chrání. A jestli je v každém jednotlivci, je celý národ svobodný, i kdyby žil v otroctví.

Jaký to byl duch, ten stařec! A jeho další názor, když mluvil o různých rasách: Důležitější než bílá nebo černá a jiné barvy ras je pro člověka jeho práce, je to smysl života a vede ho k dokonalosti. Kdo zdokonaluje sebe, zdokonaluje svět. Přivést člověka k tomuto poznání je úkolem výchovy.

Ano, vyhrabe se, prokouše se z toho hrozného vězení, a třeba s vylámanými zuby a zchromenými prsty, ale se zdravou duší a srdcem, a vrátí se do světa, do vlasti, kde dokáže, že dovede být platným členem svého národa...

Uteče! Nic ho tu už nedrží, žádné ohledy na nikoho mít nemusí. Antonín je mrtev a...

Amalasuntha? Přelud! Krásná, ale – ubohá. Zjev z pradávna. Vidina z pohádky. Zakletá bytost s nevyléčitelně nemocnou duší. Krásné, ale škodlivé kouzlo. Její duše žije v dávné minulosti.

Prosí bohy o svou smrt! Proč? Probudila se v jejím srdci také láska? Zdá se. Tím větší má on povinnost, aby urychlil svůj útěk. Pak ho snad bude proklínat svorně s ostatními. Ať! Nebojí se jejích kleteb. Není jeho vina, že si ho zvolili za krále a zástupce svých bohů. Nikdo nemůže chtít, aby civilizovaný člověk spoutal svůj život s lidmi ze starověku.

Uteče. Ale jak?

Pronikne k divochům a vezme jim loď. V noci, samozřejmě. Kdy? Co teď – hned?

Vyskočil a přistoupil k oknu. Venku bylo ticho, ale z dálky sem doléhal šumot a tlumená melodie písně. Dnes to nejde. Lidé pořád slaví a neproklouzl by. Musí nějaký den počkat.

Ale jak se dostane z města? Hradby jsou vysoké a jen na severní straně není vodní příkop s jedovatými hady, zato jsou tam kolmé skalní stěny. Bude muset pod hradbami na západ a neschůdnou strání dolů, jako šli už s Ataulem k vesnici domorodců.

V noci to bude těžká cesta. Ale odvážit se musí. Nějaké lano, aby se dostal přes hradby, se už někde najde. Nebo mu pomůže lest. Jen aby nebyl příliš hlídán. Ráno bude zase nějaká slavnost, jak mu řekli. Snad na pobřeží, jak se zmínil Ataul. Dobře. Možná, že se mu naskytne nějaká příležitost...

Z prvního snu byl probuzen hlukem v sousední, Antonínově ložnici. Podvědomě ho napadlo, že Antonín... Ale vždyť je mrtev!

Avšak vtom se rázně rozlétly dveře a do jeho ložnice se vřítili čtyři muži. Pokud tma dovolovala, rozeznal menší zavalité postavy, oblečené do plandavých kalhot a krátkých halen, s čepičkami na hlavách a s karabinami v rukou...

Jeden z nich přiskočil k posteli a sehnul se nad ním:

„Vstávej, kluku! A buď ticho! Nebo...“ syčel mu do tváře a svou výhrůžku až příliš zřetelně zesílil napřaženým bodákem.

V ložnici byla sice tma, ale ve svitu měsíce poznal tvář člena rady šedých, toho, který ho první den vyslýchal a svůj dojem shrnul slovy: „Všední kluk“.

Přes hrozivý postoj útočníka se odvážil zeptat se: „Co chcete?“

Hrot bodáku se studeně dotkl jeho krku:

„Mlč!“ slyšel rozkaz. „Kde jsou tvé zbraně?“

Němě ukázal na skříň. Ostatní k ní přiskočili.

„V pořádku?“ tázal se jich šeptem útočník, ale od Vilíka neodvracel oči.

„Dvě karabiny... nábojnice... dva tesáky...“

„Správně! Výbava dědova i tohohle. A šaty?“

„Jsou tu také.“

„Podej!“

Na Vilíkovo lůžko dopadl talár, za ním druhý.

„To nechci,“ zavrčel náčelník trestanců netrpělivě.

„Kde jsou tvé hadry, v kterých jsi sem přišel?“ syčel vztekle do Vilíkovy tváře. Ale to už mu druhý podával chlapcův zchátralý oblek. „Hoď ho na sebe! Rychle! Nebo tě popoženu! Obuj křápy!

Tak, zmetku! Tohle ti patří, a ne pitomá maškaráda! A teď půjdeme. Jestli hlesneš, zaříznu tě jako kůzle. Marš!“ rýpl ho pěstí do boku.

V pracovně uviděl na podlaze nehybné tělo staré ženy...

„Takhle skončíš, vydáš-li ze sebe jen hlásku!“ zamumlal vůdce.

Vyšli z chrámu.

Venku bylo naprosté ticho.

Proplížili se prostranstvím a vešli do temného sadu. Vyhýbali se ulicím a spěchali k severu.

Došli k trestanecké čtvrti, kde bylo živo. Průchody mezi chatami se hemžily muži, ozbrojenými puškami a bodáky, kopími a šavlemi. Davy se pohybovaly bezhlasně, plíživě, jako hrozivé přízraky.

Došli na planinu, kde se tlupy tiše řadily do oddílů.

Eskorta s Vilíkem se zastavila a náčelník cosi tlumeně vykřikl.

„To je on?“ slyšel otázku.

„Ano,“ přisvědčil náčelník. „Jak jste daleko?“

„Právě přibylo dalších čtyřicet na dvou lodích. Řadí mužstvo v ostatních čtvrtích kolem vnitřního města.“

„Tedy celkem osmdesát nových. Stačí. Kde je Andy a Tom?“

„V mém šiku,“ hlásil jeden z trestanců.

„Zavolej oba!“

„Budou mi chybět.“

„Ticho! Tihle dva je nahradí,“ ukázal náčelník na členy eskorty, „a přidám ještě třetího, poněvadž neznají místo.“

Velitel čety spokojeně zabručel a odběhl. Za několik okamžiků přispěchali dva jiní, se svitky dlouhých lan přes ramena.

„Tady ho máte!“ pokynul náčelník k Vilíkovi.

Ten viděl, že všechno bylo předem domluveno, protože bez dalších rozkazů všichni jeho průvodci zmizeli ve tmě a teď se ho ujala nová dvojice. V okamžiku mu ovinuli kolem hrudi lano, na zádech mu je pevně zauzlili a kopnutím ho pobídli k chůzi.

Zanedlouho se před ním ze tmy vynořily hradby a v nich branka vyvrácená z veřejí. Dvě mrtvoly gótských strážců vedle ní svědčily o tom, co se tu děje... Prošli průchodem na vnější ochoz, kterým spadaly skalní stěny kolmo k moři.

Vlečou ho – k divochům! napadlo ho. Ale trhnutí lana mu přikázalo – vpravo, tedy na druhou stranu.

Po chvíli začali sestupovat. Nová, ještě děsivější myšlenka: Bude vydán jiné vesnici lidojedů, kteří ho ještě neznají a v jeho zchátralém oděvu, kdyby už i o něm věděli, ho nepoznají...

„Na moře?“ vydechl s úlevou. Pustí ho tedy na vodu... je dobrý plavec... snad mu dají loďku...

„Kam mě vedete?“ zajektal.

„Dolů!“

„Na pobřeží?“

„Ještě níž!“

Níž? Jak tomu rozumět? Níž je jen...

„Ano,“ zachechtal se muž surově, „hluboko pod hladinu půjdeš!“

Utopí ho! Zatíží ho balvanem a hodí do tisícimetrové hloubky pod strmé korálové útesy. Ale proč ho táhnou ze stráně od moře? Mohli ho přece už nahoře shodit ze skály?

Každý odpor a pokus o útěk by ztroskotal. Je připoután a beze zbraně, kdežto oba jeho průvodci mají bodáky.

„Smilujte se!“ vzpínal ruce. „Vždyť jsem nikomu z vás neublížil! Nejsem Gót, jsem cizinec! Byl jsem vlastně zajat a proti své vůli ke všemu donucen. Nic nechci, jen svobodu! Pusťte mě na moře, třeba i bez potravy! Nikdy se nevrátím! Nechte mě třeba zahynout hladem na moři, ale nezabíjejte mě! Vždyť...“ ubožák zmlkl.

Rudá, plápolavá záře se rozlila po kraji, a když se ohlédl, strnul hrůzou: věž chrámu, tyčící se nad hradbami, mizela ve víru plamenů a v roji jisker.

„Naši už začali!“ zasmál se trestanec.

„Škoda, že nejsme při té práci, Tome,“ posteskl si druhý.

„Pravda, Andy,“ souhlasil Tom. „Jsme připraveni o požitek kvůli takovému mizernému klukovi! K čertu, co abychom ho přišpendlili k tomuhle stromu a vrátili se? Ještě bychom doběhli k nejlepšímu, protože to pravé teprve začne. Kostel je první a má svítit na práci.“

„Rád bych, to víš! Ale znáš náčelníka. Je jako rys. Všecko se doví. A nesplnit jeho rozkaz, předhodí nás lidožroutům. Nejde to, kamaráde. Ale pospěšme si. Nemáme to už daleko. Pak poběžíme zpátky jako klokani a zbyde na nás ještě dost!“

„Tak leť, zmetku!“ vyštěkl zuřivě Tom. „Nebo ti dám ostruhu!?!“

Naštěstí Vilík poskočil a bodlo mu vniklo do zad jen trošku. Vykřikl bolestí. Ozval se jen pustý smích a posměšné pobídky:

„Šlapeš si na paty? Nohy zvedat! Hip! hip! Ještě víc! Chachá! Jako klokan! Hop – hop! Tak je to dobře! Stůj! Už jsme tady.“

Co je to, proboha? Stojí na okraji trychtýřovité propasti asi padesáti metrů v průměru. V plápolavé záři se jasně rýsují strmé svahy, lesklé, jakoby slizké, a v hloubi že je černý bezedný jícen...

„Tam?“ vyrazil chraptivě.

„Ano, chlapečku, tam půjdeš,“ vrčel Tom a navazoval obě lana.

Sám vládce pekel by nedovedl vymyslit děsnější konec pro ubohého chlapce: má být spuštěn – do kráteru sopky, snad vyhaslé, ale tím příšernější a hrozivější, protože smrtelná muka ve žhavém jícnu trvají jen zlomek vteřiny, kdežto takhle ho čekají jen hlad a žízeň, neroztříští-li se ve tmě pádem do některé z propastí.

„Slitujte se! Proboha... smilov...“

Prudká rána pěstí do hlavy ho milosrdně zbavila vědomí.

Errata:

30.05.2021 11:03