Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Procitl z mdloby.

Těžce nabýval vědomí.

Celý jeho dosavadní život, všechny vzpomínky jako by se rozplynuly.

Chvíli trvalo, než se mu vybavila matná vzpomínka, zamlžený přelud... teď odkudsi vytrysklo světlo – obraz bleskurychle zjasněl. Vilíkovi se vydral z vyprahlého hrdla výkřik hrůzy.

Ležel na dně temné dutiny. Shora visí rampouchy, černé, žluté a rudé, a proti nim se zvedají strašidelné útvary, bílé a šedivé přízraky oblud, z nichž mnohé jako by pluly v prostoru... Pach hniloby, plísně a tlení jako z otevřených prastarých hrobek k němu vane zleva. Z nekonečné černé tmy se valí přes něho a stoupá vzhůru do průrvy mezi zaoblenými balvany, které tvoří zbytek proraženého přírodního klenutí... Tudy sem vniká slabý odlesk denního světla.

Tím otvorem byl spuštěn. Ale zpátky se nedostane ani ještěrka. Jen moucha by se udržela na tom klenutí.

Celé lano jako dlouhatánský had leží kolem něho. Je zaživa v hrobě! Ale v jakém hrobě! V nekonečném labyrintu sopouchů, komínů a propastí, tunelů a dutin, které se všemi směry rozbíhají do zemské kůry, až snad do samého žhavého středu...

Zpátky nemůže. Ale také nemůže zůstat tady. Balvany nad ním se mohou každou vteřinu zřítit... A proč také by tu nečinně čekal na smrt? Kdoví, snad právě v té děsivé tmě najde spásu, východ, nebo aspoň trochu vody – doušek, jen co by svlažil rty a vyprahlé hrdlo...

Pozvolna nabýval vědomí.

Příšerné útvary ztrácely na své hrůze. Rozvaha vítězila nad rozdivočelou fantazií. Krápníkové tvary. Pouhý nerost, usedlina.

Ruce ho pálí.

Ach, vždyť jsou zkrvavené, odřené. A také čelo. A na hlavě má krvavou ránu.

To se všechno zhojí!

Jen dál, do tmy! Odvážně!

Ale opatrně! Chybný krok a - zřítíš se! Když se nezabiješ, zpřerážíš si ruce nebo nohy a pak – zahyneš.

Vstal a zapotácel se! Seber všechny síly!

Jde ti o život!

Vidíš, už je to lepší. Půjde to. Musí jít! Takhle začíná boj, na který ses před několika hodinami chystal. Takový začátek jsi nečekal? Jaká bude bitva, když nástup je tak hrozný? A jaký konec? Raději nemyslet! Chce to odvahu! Jinak bys prohrál už teď!

Ještě že mu nechali lano. Možná, že se mu hodí. Ale to mu nechali, poněvadž spěchali vraždit ubohé Góty a nechtěli se zdržovat. Lumpové!

Co asi Ataul?

A - Amalasuntha?

Jistě jsou už mrtví.

Tak, lano je stočeno. Přehodí si je přes ramena a... copak je tohle? Zvedl ze země jakousi kovovou krabičku či pouzdro, ze kterého visel kousek žluté šňůry: zapalovač s hubkou! Výborná věc! Jak se sem dostala? Inu, hodili ji za ním, aby si mohl posvítit a náležitě vychutnat všechnu tu hrůzu. Surovci!

Ale jak si posvítí? Ta jiskérka ze šňůrky nevydá skoro žádné světlo. Něco jiného by bylo, kdyby doutnalo tlusté lano. Lano? Bodejť, vždyť je má, spletené z jakéhosi lýčí, dlouhé skoro padesát metrů. Panečku, to už je pořádný knot!

Nebude ho škoda? Možná, že ho bude postrádat, až dojde k nějakému kolmému srázu. Ale to je zatím jen možnost vedle jistoty, že v úplné tmě bude stále ohrožen jeho život. Tato jistota je závažnější než nějaké »kdyby«, poněvadž i nejslabší paprsek světla ho tu zbavuje úplné slepoty. Vždyť jediný krok do tmy může být osudný a on má před sebou možná nekonečnou cestu. Raději bude lanem šetřit. A hubkou taky. Ta šňůrka na dlouho nevystačí.

Palcem posunul kolečko na zapalovači, jiskry zasršely a hubka se rozdoutnala. Přitlačil k ní konec lana a foukal.

Sláva! Hezky doutná. Teď rychle! Uhasil hubku a vykročil do temného prostoru, žhnoucí lano nesl nízko nad zemí. Ozařovalo ji jen trochu, ale stačilo to.

Půda se svažovala. Dojde na pobřeží? Kéž by! Vyčíhá si už příležitost, vezme v noci divochům nějakou tu loďku a pustí se na moře.

Bude na svobodě ... Co to je?

Polekaně vzhlédl vzhůru, odkud se ozvalo podivné zavrčení.

Zpočátku viděl jen matné obrysy rampouchů. Teprve když zvedl vzhůru žhavý konec lana, uviděl temný pytlík, visící mezi dvěma žlutými rampouchy, a psí hlavičku s vyboulenýma očima, v nichž odlesk rudého světla žhnul jako dva uhlíky, a s vyceněnými bílými zoubky...

Kaloň!

Ale blízkost světla na živočicha ihned účinkovala: zvíře rozepjalo svá netopýří křídla, zaštěkalo jako podrážděný čokl a vzlétlo vyplašeně vzhůru. A tato zbrklost se mu stala osudnou: ostrý hrot rampouchu nad ním probodl blánu a roztrhl ji po celé šířce. Zvíře spadlo před Vilíka, který se na ně hned vrhl. Ale kaloň udatně bránil svůj život a chňapal mu po rukou...

Konečně zvítězil lidský dravec a oběť dodýchala ve Vilíkových prstech.

Byl to dospělý, statný kus.

Teď utiší hlad a částečně i žízeň syrovým masem a čerstvou krví.

Pravda, kořist mu příliš nechutnala, a tak si převážnou část nechal do zásoby. Pak pokračoval v cestě do podzemního labyrintu.

Po chvíli došel k jakémusi tunelu. Ucítil proud teplého vzduchu.

Zvláštní! Takový průvan? To přece znamená, že také někde na druhém konci musí být otvor, tedy východ!

Zaradoval se. Vyvázne! A vzdušný proud ho zároveň povede a upozorní, kdyby měl zabloudit do slepé uličky. Tam by přece průvan nebyl. Na to nesmí zapomenout.

Průvanem se víc rozdoutnalo lano a lépe osvětlovalo okolí také odrazem světla od vnitřku jeskyně, která měla jen asi tři metry v průměru.

Ale sestup byl teď obtížnější. Nerovné, ostrou strukturou pokryté dno místy prudce klesalo. Často se musel spouštět z kolmých, terasovitých stupňů, někdy zase naopak vyhoupnout vzhůru – ale celkem to šlo rychle dolů.

Není možné ani přibližně odhadnout dobu jeho plahočení. Nemohl ostatně počítat podle času, ale podle toho, jak mu vydrží síly.

A ty najednou byly u konce. Přispěla k tomu i změna půdy, která přešla v rovinu, a místo strusky a křehkých střepin bylo dno pokryto sypkou a vlhkou vrstvou. Mimo to se tunel zase rozšířil a vlevo se objevila odbočka.

Zvědavě do ní vykročil, ale hned se zastavil, protože místo průvanu mu do tváře dýchlo horko. Žhavé klubko ozářilo dva kroky před ním hranu, kde půda končila. Rudé světlo se rozplynulo v černé tmě.

Propast, ze které cítil horké výpary, podivně čpavé, dráždící oči až k slzám a nos ke kýchání.

Copak tam asi je?

Po kolenou se opatrně plížil k okraji. Do plic mu vnikl tak ostrý zápach, že mu vyrazil dech. Byla to směs pálených rud, křemene a síry, která sládla na jazyku. Kdesi v nesmírné hloubce zahlédl rudě a žlutě planoucí kotouč.

Rychle se soukal zpátky a teprve v průvanu vydechl a načerpal do plic poměrně čistý vzduch.

Sopečný jícen? Není to vyloučeno. Ale pak se ocitl v dutinách, které nejsou mrtvé, jen odpočívají a nabírají síly k novému výbuchu. Může k němu dojít po sto, tisíci letech. Anebo je to – jakpak se tomu učil ve škole?

V zemské kůře, silné asi patnáct set kilometrů, jsou ve stakilometrových hloubkách jezera, celá moře žhavých vrstev, která směřují k povrchu, když si předtím obrovským napětím plynů prorazila průchody a vytvořila horu, z jejíhož vrcholu se pak výbuchem vyleje žhavá hmota, láva. Tak vznikají sopky. Ale ta žhavá jezera, ohromné nádrže, ty se jmenují – už ví: magma. Tam je tedy asi takové jezero, možná už jen zbytek, poněvadž nad ním je velká dutina. A protože jsou průduchy už proraženy, nemohou se plyny hromadit, a tak tady k výbuchu nedojde. Možná, že to žhavé jezero napájí jinou sopku, činnou někde na dně oceánu, nebo plní jiné dutiny, které se ohlásí, až budou dost silné, aby prorazily příkrov.

Teď teprve cítí, jak je unaven.

A kde vlastně je? Jak hluboko? Není možné, aby tahle rovina vedla na pobřeží ostrova. Musí být mnohem hlouběji a také dále od pobřeží. Ale jak by to bylo možné? Ach, už si vzpomíná. Vždyť mu Tom řekl, že půjde hluboko pod moře! Ano, tak to bude! Podle prudkého sestupu a únavy, úplného vysílení, musí být už mnohem hlouběji, než je mořská hladina. Vždyť ostrov je vysoký jen nějakých čtyři sta metrů a téměř polovinu ušli ke kráteru. Zbývalo by pouhých dvě stě metrů, to je přece maličkost. Nemohl by být tak unaven a sestup by netrval déle než půl hodiny, kdežto on, také podle hladu, se plahočí už několik hodin.

Má tedy už dávno nad sebou moře! A pod ním pořádnou vrstvu země, aby unesla tíhu oceánu, který je tu nejméně tisíc metrů hluboký. Panečku, to je nějaké břemeno!

Ale proboha – kam potom vlastně jde? Kde vyjde? A kdy?

Z hradeb viděl jen širokou mořskou pláň. V okruhu sta, snad tisíce kilometrů je prý nejbližší pevnina Nová Kaledonie a Nové Hebridy.

Tisíc kilometrů! Je možné, aby tuto cestu ušel, když musí lézt přes takové spáry? A co když bude cesta přerušena propastí, stačí dva metry široká trhlina... A co jeho oči, budou vidět týdny a snad měsíce jen tmu? A co bude jíst? Kaloň mu vystačí nejvýš ještě na zítřek, když se mu nezprotiví. Aspoň vodu kdyby měl! Ale tady nevidí nic k jídlu a k pití. A co jeho nervy? Vydrží tu strašnou nejistotu?

Bože, vždyť je to k zešílení!

Nejednal zbrkle? Neměl by se vrátit a pokusit se prohrabat sklepení? Jednal správně, když místo aby odstranil poměrně přece jen slabou překážku, zvolil cestu do tmy, do neznáma, s nedohledným cílem, vzdáleným sta, snad tisíce mil, kde se na něj výsměšně zašklebí, až bude úplně vysílený, nepřekonatelná propast?

„Půjdu zpátky!“ vykřikl v hrůze.

Zbabělče! To je ten tvůj boj, na který ses tak kasal? Sketo! Utíkáš jako děcko před mrakem! Mladé oči neoslepnou, neuškodí; jim tma, kdyby i měsíc trvala. A když ujdeš jen třicet kilometrů za den, máš za tu dobu ten tisíc za sebou.

Hlad a žízeň?

Ano, to je vážné. Ale jsi si jistý, že tu nic nenajdeš? Prošel jsi nejhorším, vyprahlými, vypálenými komíny. Ale teď – copak nevidíš změnu?

Půda je sypká, vlhká. Dobře si všímej, mohou tu růst byliny, lišejníky, mechy, snad i houby. Nejen masem živ je člověk. Ale i to tady může být. Konečně – skuhráš, že máš hlad. Vždyť ses dlouhou dobu dobře krmil a před několika hodinami jsi jedl. Copak se musíš pořád cpát?

Člověk vydrží hladovět bez ohrožení zdraví a života několik dní, má-li pevnou vůli. Jednej jako muž, a ne jako rozmazlené děcko!

Nemysli na žaludek, mysli na svou svobodu a budoucnost!

A nervy? Směšné! Mladý muž a bojí se vlastních nervů! Jsi jejich pánem, nebo otrokem? Jestli jsi muž, musíš jim umět poroučet! Jinak jsi jen zbabělec!

Zůstanu! Půjdu dál! A hned!

Stůj! To by byla jen umíněnost a hazard. Zase pošetilý dětský nápad. Moudrý muž svými silami šetří. Lehni si tady, trochu se tady najez a odpočiň si!

Dobře se ti tu bude spát. S novými silami pak pokračuj! A zvykni si na rozvahu. Pochybnosti pusť z hlavy!

Nepamatoval, že by byl kdy dříve vstal tak svěží jako po tomto hlubokém, bezesném spánku.

Posílil se dalším soustem, které chytře sál a dlouho převaloval v ústech jako dítě cukroví, a dal se na další cestu.

Cesta v mírných vlnách stále ještě klesala. Tunely se střídaly s prostorami a soutěskami. Kdyby si byl mohl pořádně posvítit, byl by žasl nad hrůzami i nádherami, které k jeho prospěchu i škodě zůstaly skryty ve tmě.

S úžasem by byl viděl, že kráčí tak romantickým krajem, jaký by ani nejbujnější malířova fantazie nedovedla na plátně vykouzlit.

Doutnající lano mu ozařovalo prostor jen na dosah ruky a dva kroky dopředu, ale stačilo to, aby na rovinatém terénu mohl kráčet dost rychle.

Toho dne ušel mnoho mil, byl už velmi unaven. Když pak bez zjevné příčiny klopýtl, věděl, že pro dnešek je toho dost. Bylo to právě v kotlince, jejíž sypké a měkké dno lákalo vlídně k noclehu, takový výmol, do něhož se tělo příhodně stulilo. Napadlo ho, aby si sypkou vrstvu nahrnul pod hlavu jako náhražku za polštář.

Ale usnout nemohl. Dlouho šizený žaludek se rázně a bolestivě hlásil o svá práva. Nic naplat, musí ho ukonejšit. Jen jestli se spokojí s neslaným kaloněm...

„Co to?“ podivil se a bezděky si olízl prsty. „Na mou duši – kde se tu vzala sůl? A já – já po ní celou dobu šlapu!“

Není třeba, abychom líčili jeho radost, když si dosyta nahradil, co dosud postrádal. Vzpamatoval se teprve, když žvýkal poslední sousto. Pak uhasil svíci a ulehl.

Když se probudil, naslouchal zvukům ve tmě. A strnul. Hučí mu v uších, nebo to šumí vodopád? Chvíli počká. Je přede mnou! Zajíkl se radostí a vykročil.

Ale co když bude voda slaná? Jaký vodopád? Leda shora si oceán prorazil v klenbě otvor. Pak přijde k podzemnímu moři. Anebo je to gejzír vřelé vody, tryskající zdola.

Vilík odbočil vpravo, odkud šum zněl. Vzduch byl při každém kroku vlhčí a mlhavější. Uhnul vlevo a po několika krocích stál na břehu tůně, nedohledné rozlohou i hloubkou, černé jako inkoust a nepřístupné kvůli sráznému břehu, kolmému a vysokému přes dva metry.

Podle vůně byla voda čistá a bez páchnoucích příměsí. Ale stup k ní nebyl možný. Musí se dívat dál, snad najde vhodné místo.

Už po několika krocích se jeho touha splnila: půda se svažovala a brzy se ocitl u zátočinky, přírodní studánky, takže ji mohl i při slabém osvětlení celou prohlédnout. S tůní či jezerem byla spojena jen uzoučkou stružkou. Břeh tu byl nízký a také tůně, jejíž vrch se jen slabě vlnil, byla snadno přístupná.

Nabral na dlaň vodu a okusil ji. Byla studená a sladká, s lahodnou příchutí, připomínající alkalické kyselky.

Sklonil se a pil.

Jakmile zahnal žízeň, rozplynuly se všechny jeho starosti. V té chvíli mu bylo dobře. Avšak tento stav netrval dlouho. Voda není jídlo. Rychle se vytráví a tím bezohledněji a prudčeji se pak hlásí hlad. Do Vilíkova srdce zaťal své spáry strach před zítřkem.

Dnes ještě vydrží hladovět, zítra snad také, ale potom? Hleděl na černou mihotavou tůni – nebylo by lépe tam skočit? Co je to u břehu?

Cosi bledého se míhá na hladině jako hádek – teď leze z vody k němu – posvítil si: podivný tvor, podobný macarátu jeskynnímu, jak ho vídal v temných, jen chvilkami osvětlovaných akváriích. Totéž mločí protáhlé tělo, sinavě bledé, se zploštělým ocasem a slabými nožičkami, jenže tenhle je větší, skoro metr dlouhý. A kousek dál vylézají dva jiní – tamhle ještě jeden.

Láká je světlo? Asi. Někteří mloci jsou jedlí. Co aby to zkusil? Je to čisté zvířátko.

Zařízl úlovky, páchnoucí rybinou, a zabočil vlevo podél tůně.

Podle průvanu věděl, že nezabloudil, a zbývala jen otázka, není-li tůň příliš rozsáhlá, aby ji obešel.

Měl štěstí. Tůně se totiž záhy zúžila v potůček, který běžel před ním a ukazoval mu cestu. Avšak po chvíli se jeho radost zkalila, když se potůček změnil v bystřinu, která vyplňovala rozsedlinu mezi kolmými stěnami, jež se mu postavily do cesty.

Zaváhal. Má se dát tudy? Nezbude nic jiného, cítil průvan soutěsky. Cesta je tedy správná. Jde jen o to, že se bude muset kdoví jak dlouho brodit chladnou vodou. Mezera mezi stěnami je jen něco přes metr široká, ale to neznamená, že je tam mělko.

Co když stěny spadají kolmo dolů a koryto je několik metrů hluboké?

Zkusí změřil hloubku druhým koncem lana. Ukázalo se, že není hluboko. Ale je to všude stejné? Nespadne nečekaně do hloubky, kde ho silný proud strhne do vírů, ve kterých je i nejlepší plavec bezmocný, zejména v tak studené vodě?

Teď mu ani světlo nebude nic platné. Bude se muset spolehnou jen na opatrnost při každém kroku. A bude muset napnout nejen oči, ale ještě víc uši, aby podle změny hlasitosti bublání mohl včas vystihnout změnu hloubky, poněvadž v hlubokém korytu bude tok rozhodně tišší, a to ho musí varovat.

Tak budiž, dá se vést, když to nejde jinak.

Voda studila. Otřásl se.

Ale po chvilce se pocit chladu zmírnil.

Dost dlouho šel bez nehody.

Teď se mu zdá, že šum utichá. Zastavil se. Za ním a kousek vpředu zní stejně, ale dál – hm, možná, že se mýlí. Opatrně popošel a zase se zastavil. Skutečně, vpředu je bublání tišší. Několik kroků dále – ano, utichá! Kdyby aspoň to světlo víc zářilo! Vidí jen na dva kroky, a to ještě matně.

Tápal před sebou špičkami bot a postupoval co nejopatrněji dál. Stěny, tyčící se dosud na obou stranách na rozpažení, náhle zmizely a bublání ustalo. Napjatě znehybněl v mrtvém tichu a ve tmě. Tušil, že stojí na prahu prostoru, na jehož dně se rozlila voda. Tůň? Jezero? Moře? Nebo jen mělká louže? Malá jeskyňka, nebo nesmírný oceán? Mělká mokřina, nebo bezedná bažina?

Druhým koncem lana zkoumal hloubku před sebou. Lano mu prozradilo, že postupuje po úzkém hřbetu, jehož boky se svážejí do hloubky.

Bylo pro něj štěstí, že slabé světlo mu neodhalilo prostor po stranách. Sotva by se odvážil přejít přes průrvu širokou několik set metrů vpravo i vlevo, jejíž kolmé, divoce rozeklané a často převislé skály spadaly do černé vody, hluboké a ledově studené. V jasnějším světle by viděl zaoblený hřbet, po kterém šel. Vypadal pod křišťálově čistou hladinou jako hřbet obrovského vodního netvora. Toho dojmu byl ušetřen. Přechod byl jen deset metrů dlouhý a Vilík si zhluboka oddechl, když vystoupil na suchou zemi, na zvýšený nános drobounkého písku. Stoupal vzhůru, až uviděl obloukovitý otvor ve skále, vrchol tunelu zavátého z větší části pískem, ze kterého ostře proudil vzduch. Podivně páchl i voněl.

Tudy se musí dát. Ale bude muset po kolenou. Nevadí, jen když je podle ostrého průvanu jisté, že tunel není ucpaný.

Vsoukal se do díry a plazil se kupředu. Ale brzy zjistil, že tato cesta bude velmi obtížná. Vzduch fičel jako vichr. Z lana sršely roje jisker, které ho ohrožovaly. Když pak lano vzplanulo, rozhodl se, že je uhasí. Zbytečně by plýtval vzácným materiálem, brzy by o něj přišel. Nepotřebuje světlo, v této díře nemůže zabloudit. Potmě se plazil dál.

Avšak bylo ještě hůř. Otvor se zúžil, takže Vilík v něm uvázl jako zátka. Ještě malý kousíček to šlo, ale pak dost. Vzduch se o něj opřel takovou silou, že musel zpátky, skoro bez vlastního přičinění. Byl v pravém slova smyslu odhozen do širšího místa. Co teď? Musí se prodrat dál! Do ráje vede prý trnitá cesta! Dno bylo sypké, bude hrabat. Prohrabe se. Prohloubí otvor, aby uvolnil cestu nepříteli.

Pracoval se zavřenýma očima a stisknutými rty, ale prach mu přece jen vnikal do nosu a bolestně ho dráždil ke kašli. Dusil se, potil a vyčerpáním sténal, když vtom pocítil úlevu. Tlak vzduchu náhle ustal a Vilík mohl zvednout hlavu, vztyčil se na kolena, rozpažil – všude je volno.

„Už jsem – venku!“ vyrazil jásavě a otevřel oči.

Zpočátku si myslel, že se mu dělají mžitky před očima, ale brzy poznal, že to, co vidí, je skutečné.

Stál na okraji veliké louky, která místy přecházela v hustou džungli.

Jak to mohl vidět v čiré tmě, s uhašeným lanem přes ramena?

Na celé „louce“ tančily a vířily roje žlutých a modravých plamenů, syčících a jemně prskajících. Nelze říci, že tu bylo denní světlo, ale bylo vidět aspoň tak, že mohl do značné dálky rozeznati obrysy. Plameny byly neobyčejně silné a bylo jich tolik, že plně osvětlovaly celý prostor.

Byl nadšen, ale ještě víc překvapen rostlinstvem nevídaných tvarů a barev.

Moudře se dal vpravo podél skal, kde byla půda sice měkká, ale nebořila se. Měl jen pocit, že šlape po hustém vysokém mechu, který však nebyl zelený, ale nafialověle bledý. A stejnou barvu měly trsy podobné borůvčí, některé dokonce azalkám. Mnohde rostly keře mohutných kapradin, zřejmě tropických, a džungle, vroubící tůně s černou nehybnou hladinou, jakéhosi vysokého rákosí a bambusu. Všechny tyto rostliny byly však sinavě bledé, s lesklým povrchem, který perleťově odrážel nažloutlou a modravou zář plamenů,

Vilíkovy vědomosti nebyly dostatečné na to, aby si vysvětlil záhadu tohoto zbarvení, nevěděl, že bylo samozřejmým důsledkem nedostatku slunečního světla.

Postupně zjistil Vilík další zvláštnosti: všechny rostliny, i ty několik metrů vysoké bambusy, byly křehoučké jako z cukrové pěny a vše mělo také stejnou chuť, mdle nasládlou, ne nepříjemnou, ale nijakou. Vida, tady má potravu!

Došel k okrouhlé díře ve skále. Vanul z ní silný proud vzduchu, který mu při vdechnutí bolestně sevřel plíce.

Není to další směr jeho cesty? Ta by byla ještě horší, než jakou se sem prohrabal. Otvor je při zemi a stěží by se do něho vsoukal. Posvítí si dovnitř.

Odstoupil a zapálil oheň. V příštím okamžiku...

Půda mu zmizela pod nohama. Celý prostor se převrátil. Do uší a prsou se mu vbodly dýky. Před očima vyšlehl zelený sloup ohně a pak nastala tma.

Co se vlastně stalo?

Celkem prostá věc: Vilíka mělo varovat bolestné sevření plic při vdechnutí vzduchu. Měl by si říct: Copak je to? A musel by dospět k odpovědi – plyn. Stejný, jaký proráží a v plamenech tančí po celé louce. Tady si prorazil větší otvor, ventil přiměřený velikosti ústřední nádrže kdesi v nitru zemské kůry. Proč nehoří? Poněvadž nepřišel do styku s vodou a sám vzduch ho nevznítí. Je to lehký plyn. Směřuje vzhůru, kde se rozplývá nebo snad uniká průduchy ve vysoké klenbě. Je to tedy metan. Nechat ho a - dál od něho!

Ale Vilík myslel jen na svou další cestu. Někdy je však třeba věnovat pozornost přítomnosti, protože často mívá následky pro budoucnost. Vznícená hubka zapálila plyn a ten vybuchl. Naštěstí ohromný žhavý jazyk vyšlehl mimo něj a Vilík byl vzdušným vírem odmrštěn s takovou silou, že odlétl několik metrů stranou. Šťastným řízením osudu dopadl tak měkce, že zůstal celý a nezraněný, což byl skoro zázrak.

Zatímco ležel v bezvědomí, šlehal šikmo do ohromné výšky zelený sloup ohně a sinavě ozářil celý nesmírný prostor. Nad ním se klenul strop rudých, černých, žlutých a hnědých balvanů a hrotů. Žár způsobil, že se vzduch rozvlnil rachotem a praskotem, jako by se rozběsnily stovky děl a strojních pušek, a půda se rozechvěla pod dopady balvanů, které se řítily z klenby jako obrovské krupobití. Bažiny a tůně se měnily v divoké kupy kamení, kolem nichž syčela, prskala a vřela voda, tryskající do výše jako horké gejzíry. Tato vzteklá bitva ohně a vody, osvětlovaná silným zeleným sloupem, trvala několik minut, až konečně začala slábnout. Zelený sloup ohně slábl, déšť balvanů ustával a prostor se plnil parou, kterou jen matně prosvítal zesláblý rej bludiček.

Ale ještě nebyl všemu konec.

Chvilku bylo ticho. Ale najednou se prudce zachvěla půda a odkudsi zdola se ozvala dunivá rána.

A právě když doznívala a půda se přestala otřásat, Vilíkovi se vrátily smysly. Samozřejmě chvíli trvalo, než se vzpamatoval docela.

Měl pocit, že je v parní lázni. Marně třeštil oči, aby pronikl hustou, teplou mlhou.

Nemohl se orientovat. Neviděl na krok kolem sebe, byl utopen v šedivých kotoučích plížících se par...

Přetřel si čelo. Dlaň zavadila o obočí... prach? Setřel ho a cítil, že místo obočí má jen pichlavé strniště... sáhl na hlavu: dlouhé vlasy byly pryč. Pokožka na hlavě i obličeji pálí... Ovšem: plamen ho ožehl.

Ale co je s ním vlastně? Nepropadl se někam do středu země?

Nesmysl! Bláznivý nápad. Obyčejný výbuch plynů, kterému šťastně unikl.

Jen ta mlha je podivná, sice příjemná, dobře se dýchá, ale protivná, protože skrz ni nevidí.

Teď už se na jedné straně jasní, zato houstne na druhé.

Jasní se nad loukou. Bludičky už je vidět lépe. Ale jsou jaksi slabší a je jich méně. Nyní řídnou páry už také na druhé straně. Rozeznává skály a tamhle je ta díra, asi deset kroků od něho.

Vstal. Všecko v pořádku. Jen levé rameno a krk trochu bolí. No, jen když si nezlámal ruku nebo nohu, nebo dokonce vaz. Podívá se, jestli ještě fouká z díry. Teď už se nemusí bát. Zapalovač nechá na pokoji a bez jiskry se plyn nevznítí. Ale... kde je zapalovač? V kapsách není. Bodejť, vždyť ho měl v rukou. A ruce jsou – prázdné. Proboha...

Vyděsil se.

A lano? Kde je lano? A mloci? Ach, čert vem mloky. Bude na nějaký den býložravcem. Ale lano! Lano! La... tamhle leží! Co však je mu platné bez zapalovače?

Hledej!

Lehko se řekne, ale těžko hledá v tom hustém mechu a tmě drobný předmět. Deset kroků odtud k díře.

Pustil ho z ruky tam, nebo tady? Nebo když letěl? Mohl ho také odhodit.

Tady ležel, jak je vidět z rozdrceného mechu, je v něm vytlačená celá jeho postava jako v reliéfu. Tuhle je jedna ruka a tady dru...

„Tady je!“ vykřikl, jako by našel poklad.

Však je to poklad! Celý jeho život je v té věcičce. Teď si ho také lépe zajistí. Z lana odvine kus vlákna, přiváže zapalovač a zavěsí na krk a ještě ho dá do náprsní kapsy. Tak, teď ho nemůže ztratit.

Z díry nefoukalo. Výbuchem si proud plynu prorazil průduch jinde.

Mloky našel u otvoru, kam je položil.

Uklidnil se, mohl už zase pomýšlet na další cestu. Kam se dá?

Podle průvanu by měl jít do středu louky. Ale to je nebezpečné, přestože se z bažin zvedaly teď kupky balvanů a kamení. Močálům se nedá věřit. Stačí málo, aby zapadl do bažiny. Půjde raději podél skal, které ho jistě povedou správně.

Po chvíli spatřil před sebou bludičku, která na rozdíl od ostatních zářila klidným plamenem. Jak se přibližoval, nabýval dojmu, že tohle není bludička, ale – stálý plamen...

Zajásal, když se ocitl u skály, zpod které sršel úzký, skoro metr vysoký ohnivý šíp jako z dmuchavky; a sálalo z něho horko. Upeče si mloky. Škoda, že nemá sůl!

„Vidíš, proč sis nenabral zásobu do kapsy?“

Obložil plamen mloky, kteří zvolna hnědli, a vůně rybiny ho zašimrala v nose. Po chvilce pečeni obrátil. Podivně bobtnala a pak nafouklá bříška praskla.

„Copak je to?“ divil se amatérský kuchař. Ale už ho napadlo: zapomněl mloky vykuchat! Škoda. No, snad nebude tak zle. Macaráti – a tohle je přece jejich druh, žijí skoro jen z vody. Jen žluč by mohla být nebezpečná. Ale doufejme, že žluč nemají, nebo jen malounko.

Nedočkavě ochutnal: dobré to je. Sice mdlé, neslané a nemastné, ale přece to má rybí chuť a vůni.

Co aby tu přespal? Pečeně mu vydrží nejméně na tři dny, žízeň zažene šťávou z bylin a lůžko bude mít měkké. Proč by se štval?!

Lépe, když si prohlédne louku. Když bude opatrný, přiblíží se i k tůním, kde mohou být nějací jedlí živočichové. A odpočinout si musí.

Ano, vydá se na obhlídku. Nemůže zabloudit. Tenhle stálý plamen mu bude ukazovat cestu zpátky.

A bude si svítit lanem. Je tu přece jen tma a bludičky svítí špatně. Opatrně se vzdaloval od skalní stěny. Lano mu prokazovalo výbornou službu, odhalovalo hřebeny pevné půdy mezi bažinami.

Najednou se ocitl u hladiny černé vody, klidné jako zrcadlo. Několik oblých těles z ní vyčnívalo jako hřbety obrovských želv... Polekal se. Nejsou to nějaké obludy?

Nic se nehnulo. Balvany jsou to. A z vody se páří.

Sehnul se a ponořil do louže své prsty. Au! Vždyť je horká! Vřídlo! To by ale tryskalo a voda by se vlnila.

Vtom už ho zaujalo něco jiného.

Zář z lana odhalila lesklé, bledé tělo, ležící na hladině na dosah ruky. Posvítil si blíž: ryba! Přes metr dlouhá. Klidně leží na boku... Poklekl a rýpl do ní prstem. Nehnula se. Je mrtvá, uvařená v horké vodě. Panečku to je nález! Ale jak se to jen mohlo... To je přece jedno, je to výborná kořist.

Vsunul prsty pod žábry a táhl ji k sobě. Ale když ji chtěl vytáhnout na břeh, skřele mu zůstala v ruce. To je dobré! Rozpadá se! Nadobro uvařená. Chtěl ji podebrat rukama, ale voda byla příliš horká.

Nač má lano? Na druhém konci udělal smyčku, zaklesl kolem ryby a táhl... Rup! Uvařená kořist se mu zlomila na dva kusy. Neztrácet trpělivost!

Konečně se mu podařilo kusy vylovit. Ale doprava zpátky byla obtížná. Musel svléknout kabát a nést kořist jako v pytli.

Teď má zásoby nejméně na týden! V duchu jásal a ani si nevzpomněl, že ryba se brzy kazí.

Úlovek byl těžký a kromě toho si Vilík nějak popletl směr, což bylo pochopitelné v bludišti křivolakých přechodů. Když se totiž dostal konečně ke skále, nebylo po plameni ani stopy. Kam teď? Vpravo, nebo vlevo? Půjde vpravo.

S úlevou spatřil konečně »svou« stálou bludičku, tam, kde složil svůj náklad.

Teď si mohl kořist lépe prohlédnout. Je tohle ryba? Ačkoliv rozpadlá na tři kusy, má tělo tvar spíš velikého čolka, jenže s rybí ocasní ploutví, ale i ta je jiná a podobá se širokému bobřímu ocasu. Právě takové jsou prsní ploutve, zakončené řadou ostrých drápků. Od hlavy až k ocasu se po hřbetě táhne zubatý hřeben. Hlava je rybí, se žábrami po stranách, zploštělá jako u štiky, ale tykadla kolem tlamy připomínají zase sumce. A má podivné zuby: obě patra jsou po celé ploše vyplněna pravidelnými řadami průsvitných hranolků. Celé tělo je pokryto velkými šupinami, které varem změkly a nyní se změnily v lepkavou klihovinu.

Podivný tvor. A protivně páchne rybím tukem. Olízl maso. Ne, to není k jídlu. Hořké jako pelyněk a trpké jako divoké trnky. Darmo se dřel.

Má tu přespat? To není jednoduchá otázka. Člověk musí jíst, má-li být živ, a mloci mu vystačí na den. Rostliny?

Bylo by příliš lehkomyslné, aby teď odpočíval. Není tak unavený, A kdyby tu aspoň byl nějaký úkryt ve skále, kde by byl v bezpečí. Je hluboko pod dnem oceánu, v tajemném světě, kde žijí obludy...

Půjde dál! Pryč odtud!

Už chtěl vykročit, když se před ním ve tmě rozzářily dvě zelená světýlka. Bludičky? Ne. Dva zelené body nad zemí... přibližují se... teď plamen ozářil obrys těla... vlk? Je asi tak veliký, ale zavalitější. Rozhodně nějaký dravec. Dravci se bojí ohně. Rychle couvl těsně k plameni.

S nožem, svou jedinou zbraní, v pravici a s napřaženým koncem doutnajícího lana v levé ruce očekával výpad.

Zvíře se zastavilo několik kroků před ním. První dojem byla hrůza. Viděl hlavu s tupým čenichem a kratičkýma ušima, silnou šíji, zavalitý trup na krátkých nohou...

Až na oči a hustou štětinatou srst se zvíře podobalo mladému hrochovi.

Chvíli sálo do širokých nozder člověčí pach; pak zachrochtalo a pokročilo blíž.

Vilík cítil, jak se mu ježí vlasy. Napřáhl doutnající lano, jak nejdále mohl před sebe.

Odváží se na něho přes tuto žhavou překážku a přes plamen, který šlehá mezi nimi?

Zvíře zase zachrochtalo – a s velkou chutí se klidně dalo do uvařené ryby.

Byl to druh vodního vepře, capybara, žije v Jižní Americe a Vilík ho znal ze zvěřince.

Tohle by ovšem byla vítaná zásoba masa na dlouhou dobu, ale marně si Vilík dělá laskominy. Pustit se do boje s pouhým kapesním nožem by bylo šílenství. Je to statné zvíře, jako divoký vepř. Jen ať se nažere a jde ke všem čertům.

Zvíře se nažralo a s funěním se ztratilo ve tmě.

Teď může Vilík jít dál.

Errata:

30.05.2021 11:03