Držel se podél skal, až konečně došel k průsmyku, ze kterého vanul vzduch. Je tedy na správné cestě. A právě včas, kdy unavené tělo se hlásilo o nutný odpočinek, útočiště našel.

Lano ozářilo skálu, která nad jeho hlavou náhle končila. Výstupek? Vytáhl se vzhůru. Ano, tady je výborné místečko, výklenek ve skále. Tady bude aspoň v bezpečí.

Usnul, jen dolehl.

Noc minula klidně. Když se probudil, tělo ho sice bolelo od tvrdého lůžka, ale posilnil se soustem pečeného mloka a dal se s chutí na další cestu. Bylo mu jako koni, zapraženému do těžkého nákladu a štvanému do trysku.

Nekonečně dlouho už trvala tato chůze, kdy každý příští krok hrozil pádem do propasti, v hrobovém tichu, rušeném jen šumotem vlastní krve v tepnách, stále silnějším...

Je možné, aby takhle hučela krev?

Zastavil se.

Hukot zněl stále. Chvíli čekal...

„Zase vodopád!“ zvolal radostně. Kupředu! Jen dál! Voda mu zase dodá nových sil. Snad i něco uloví.

Musíš se plížit! Rozkročmo jako na koni, a ručkuj! Tak, tak, chlapče! Spěchej pomalu!

Pravým kolenem narazil na skálu.

Teď můžeš po kolenou a rukou dále – ještě kousek – tak je to dobře! Posviť vlevo: skalní hrana, propast! Vpravo: kolmá stěna vzhůru! Máš před sebou jen něco přes metr široký ochoz.

Můžeš vstát a jít dál. Ale opatrně! Žádný spěch, nebo... Nemysli si, že už máš vyhráno. Drž se těsně skály, sviť si pod nohy a pomaloučku vpřed.

Stůj!

„Milosrdný Bože!“ zašeptal.

Napříč těsně před ním končila cesta na ostré hraně, za kterou vše pohlcovala tma.

Stojí na výstupku nad propastí. Nemůže dál. Ani vpravo, protože i tam výstupek končí.

Teď místo hukotu slyší ostrý sykot a jakýsi stejnoměrný ječivý tón, jako když proud vody tryská pod velikým tlakem. Zvuk doléhal z velké výšky, měnil se v ostrý sykot a kdesi v hlubině v dunivý hukot. Ale přece znělo všecko podivně blízko.

Směrem k němu fouká chladný, jakýsi rozvířený proud vzduchu. Ne však z propasti, ale zepředu.

Hodil lano, co mohl nejdál před sebe. Jeho konec dopadl na zeď a roj jisker ozářil štěrbinu ve skále před ním, jen asi půldruhého metru širokou. Tu přeskočí, i když nemá místo k rozběhu Zoufalství mu dodá síly.

Stáhl lano zpátky, rozvinul je do větší délky, roztočil nad hlavou a vší silou vymrštil jako laso. Volný konec nyní dopadl mnohem dál a zase na rovnou plochu.

Sláva! Tam je bezpečné prostranství! Tak tedy...

Sebral všechny síly a skočil.

Bolestně vzlykl, když se kolena a dlaně svezly po drsné a ostré ploše. Vytryskly mu slzy. Dlaně měl do krve rozedřené, bolely čím dál tím palčivěji. Mimoděk je olízl.

Sůl! Takhle přece nemůže být krev slaná. Skutečně: půda je pokryta zkrystalizovanou vrstvou soli. Jak to pálí! Však přestane, až krev sůl odplaví. Lepší, než kdyby do odřenin vnikla nečistota a dlaně se zanítily. Nemá, čím by rány vymyl.

Tak dál, jen dál! Už aby byl u vodopádu!

Kolem žhavého konce lana se utvořil duhový kruh. Páry? Vzduch je chladný, chladnější než dosud, je to tedy jemná vodní tříšť, ve které se světlo šíří...

Málem by šlápl do prázdna. Zase stojí na okraji propasti. Vzduch se chvěje jako v řevu poplašné sirény a světlo, znásobené duhovými kruhy, odhaluje podivný jev:

Z obrovské výše se řítí kolmo dolů ohromný sloup vody, zelené a průsvitné, kamsi do nedohledné hlubiny. Vidí jen nějaký metr vzhůru a dolů a do šířky.

Jinak – nic.

Strašná spousta vody, ale – nedosažitelná! Něco jako přelud, fata morgána krásného jezera v rozžhaveném vzduchu vyprahlé pouště.

Chvíli se ploužil, když matná zář dopadla na ohromné těleso.

Skála?

Nahmátl mokrý a studený povrch, hladký jako sklo a černý a lesklý jako hlazený eben.

Jeho doutnák slábne. Ovšem, poněvadž průvan tu ustal. To byl ale znamenalo, že odbočil od správné cesty a je v nějakém slepém, výklenku. Nebo snad – hrozná představa! – lano zvlhlo a zhasne? To by byl jeho konec. Nemá už hubku, a jestli zhasne lano, zhasne poslední jiskra naděje na vysvobození z tohoto černého pekla, zhasne i jeho život.

Zděšeně zvedl doutnák k ústům a foukal. Nevnímal, že ho dusí štiplavý dým, oslepuje oči – až se zapotácel a omdlel.

Po chvilce se mu ulevilo. Protřel si oči. Chvíli trvalo, než uviděli rozzářený konec lana. Rychle vstal.

Nyní mohl lépe rozeznat okolí: ano, tyčí se před ním skála, jakýsi kolmý předěl, hladká, svisle zvlněná hráz, od jejíhož povrchu se odráží rudý svit doutnáku. Kousek vpravo odlesk mizí. Sláva! Tady je asi dva metry široká štěrbina a vane z ní vzduch.

Kupředu!

Opatrně kráčel průchodem. Teď už je v opravdovém pekle. Příšerný dojem: po obou stranách i pod ním odlesky žhavého doutnáku od vlnitých stěn i půdy, jako by ho provázely pochodně neviditelných přízraků. Hrobové ticho kolem v jeho duši strašidelně řve a ječí, vyje a sténá, chechtá se a pláče.

Stanul jako sloup. Smrtelný děs mu sevřel hrdlo.

Vilík nebyl schopen nejmenšího pohybu. Bez dechu třeštil oči na strašidelný zjev, který se mu šklebil přímo do tváře.

Nestvůrná baňatá postavička na krátkých, pokřivených nohou, širší než delší, s rozložitými rameny, dopředu vysunutá paže, zakončená ohromnou pěstí. Její chapadlovité prsty svíraly rudě planoucí a čadící pochodeň, která osvětlovala zespod hlavu rozpláclou jako sud, s rozplesklým nosem, s nestvůrně vytřeštěnýma očima a s rozšklebenou tlamou, v níž se blýskaly široké zuby.

Ďábel! Vyšel mu vstříc, aby ho uvítal ve své říši.

S vypětím posledních sil vztáhl ruku před sebe na obranu a hrůzou zařval. Zahlédl ještě, jak se i k němu vztáhla ruka s obrovskými spáry, a zavrávoral. Čelem narazil na tvrdou hmotu tak prudce, že se rázem vzpamatoval. Opíral se o hladkou stěnu.

Vztáhl ruce.

A vtom se dal do smíchu a smál se jako blázen.

„Je to tvůj vlastní obraz, který se odráží od zvlněných ploch jako ve vypouklém zrcadle, člověče! Jsi ty ale...“

No, není to tak zlé. Koho by napadlo, že tu bude postaven před vypouklá a vydutá zrcadla. Rád by viděl člověka, který by po všech těch prožitých hrůzách v tom strašlivém bludišti a vůbec v jeho stavu zůstal klidný!

Zase je v jakémsi výklenku. Dál! Jen dál! Musí odbočit vpravo, odkud sem vane vzduch.

Půda začala stoupat. Čím dále, tím strměji vystupoval úzkou chodbou. Nyní ho už neznepokojovaly odlesky, které se vynořovaly, kmitaly a tančily kolem něho, tu na dosah, tu zase v dálce, jak se chodba úžila nebo rozšiřovala do výklenků a tajemných štěrbin. Jen průvan ho vedl správnou cestou z tohoto bludiště a stálé stoupání mu dávalo naději, že se konečně blíží chvíle osvobození.

Chroptěl a sténal námahou, ale pořád se dral vzhůru. Rozdrásané dlaně, lokty a kolena pálily jako oheň.

Světlo! Není to klam? Ne. Tam nahoře, ještě dost daleko a vysoko, je opravdu světlo. Proud vzduchu je silnější. Chodba se rozšířila do široké kotliny a sráz už nebyl tak prudký.

Sám neví, kde se v jeho unaveném těle vzalo tolik síly, že mohl běžet do svahu, v němž se mu nohy bořily do sypkého nánosu.

„Bože milosrdný – jen ještě chvíli! Musím ven! Jen už ven z toho pekla! Na světlo! Na vzduch! Chci – vidět!“ chroptěl a vzlykal a vztahoval ruce ke světlu.

Konečně mohl v příšeří alespoň rozeznávat blízké okolí. Prodíral se po zaobleném hřebenu, který v mírných vlnách stoupá ke skalní štěrbině. Vlevo i vpravo se oblý hřbet skláněl do tmy.

A teď – co to je? Třeštil oči a dlaněmi z nich setřel vytrysklé slzy. Zaskučel bolestí, neboť mu do nich vnikla sůl a snad i jemný písek. Nic neviděl.

Chvíli trvalo, než konečně mohl opět prohlédnout. A tu viděl,: štěrbina zrudla, pak zfialověla – a pojednou mu dech uvázl v hrdle. Spodek průrvy jako by ožil. Světélkující proud zelené vody z ní vyvalil a řítil se ze svahu k němu, rozdvojil se a po obou stranách hřbetu se s duněním řítil do tmavé hloubky.

Sotva dozněl hukot, valil se nový proud, silnější a trvalejší. Přitom fialové zbarvení rychle šedlo a temnělo.

Vilík byl dost zkušený, aby uhodl, že je to mořský večerní příliv. Ale zároveň ho zachvátil strach. Při přílivu je štěrbina nepochybně pod hladinou moře, které až do odlivu bude proudit podzemních dutin. Co když ho smete s sebou dolů, kamsi do prázdna?

Půda pod ním je suchá. Podle toho by tu tedy byl v bezpečí, protože tento pravidelný příval mořské vody se určitě opakuje pořád stejně.

V pravidelných přestávkách a stále víc se řítily přívaly rozléhal se ohlušující rachot a třesk, půda se zachvívala a vzduch houstl a zvlhl tak, že žhavý konec lana obalila houstnoucí mlha.

Ztemnělá štěrbina nahoře zmizela docela, průvan ustal a lano se sykotem zhaslo.

Ubohý chlapec měl pocit, že je v prostoru, ve kterém mu stále silnější vzdušný tlak hrozí zadušením. Vzduch v pravém smyslu zhmotněl a půda se třásla tak, že ho otřesy srazily na kolena. Ohlušený a oslepený, šílený hrůzou se schoulil na nános.

Konečně se mu zdálo – ne, je to skutečnost, běsnění živlu se mírní, je přerušováno stále delšími přestávkami. Teď doznělo.

Zvedl hlavu. Nahoře se v černé tmě rýsuje matná, klikatá průrva, pozvolna se jasní, začíná opět rozeznávat okolí. Vstal. Moře je v odlivu. Teď ještě sem vnikl slabý proud, který opálově zazářil v ranních červáncích.

Nahoru! Rychle nahoru!

Chvilku běžel, když v ranním světle, které sem vnikalo nyní jasněji, spatřil naštěstí včas, že je nad vyklenutým chobotem, pod nímž v hloubce asi čtyř metrů pokračoval svah opět vzhůru. Nezbývá než seskočit. A co možno nejdál. Ale rozběhnout se nemůže, poněvadž nohy se mu boří do mokrého písku. Může se jen odrazit a být opatrný, aby si při dopadu nevyvrtl, nebo dokonce nezlomil nohu.

Nikdy by se byl neodvážil seskočit, kdyby shora viděl, kam dopadne. Stál na chobotu vysunutém daleko dopředu, pod kterým se o čtyři metry níž svážela zaoblená šíje, kolmo spadající do hluboké propasti.

Dopadl šťastně a nohama i rukama se zabořil do mokrého, jemného písku. Ale když se obrátil, zježily se mu vlasy hrůzou.

Ležel na samém okraji srázu, nad nímž se zvedala jakoby zahrocená horní čelist ohromné žraločí tlamy, jejíž jícen ho podmanivě přitahoval. S nadlidským úsilím se sunul výš, dál od příšerného jícnu.

Teď už je v bezpečí. Překulil se a vztyčil. A pak se brodil vzhůru.

Errata:

30.05.2021 11:03