Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Prudký jas donutil Vilíka zavřít oči. Ale už cítil, jak mu lékař významně sevřel ruku a vtáhl ho přes práh.

„Veliteli,“ slyšel lékařův hlas vedle sebe, „přivádím...“

„Blíž!“ třeskl povel.

Vilíkovy nohy automaticky pokročily; mžikal, proto viděl jako v přetrhaném filmu, jak se k němu jakoby v poskocích blíží ohromná, lesklá plocha stolu. Uprostřed byly rozloženy výkresy a podivné přístroje a strojky, baňky a křivule. Za stolem stálo křeslo a za ním se do výše vypínal jakýsi opalizující přízrak, průsvitné zjevení, jehož mlhovitým tělem se v duhových barvách lámaly sluneční paprsky. Proudily sem celou plochou rozlehlé stěny, ale tříštily se v pestrou směs snad všech druhů nízkých i vysokých palem, fíkusů a filodendronů, liánovitých orchidejí a tropických rostlin a květin.

„Na mě se dívej!“ slyšel ostrý rozkaz a tišší, ale neméně úsečný dodatek v neznámé řeči, který zřejmě patřil lékaři, protože doktor Lakmus pustil jeho ruku a odstoupil stranou.

„Stůj!“

Stanul jako přikován.

„Nuže!“ ozvalo se zavrčení.

Zaťal pěsti, stiskl zuby a všecky své síly soustředil na to, aby přemohl oslňující sluneční jas, který ho bodal do očí.

Podařilo se mu to. Roztancovaný kaleidoskop obrazů se rychle uklidnil. A ustálený obraz byl jako pohádka.

Za ohromným černým stolem seděl v křesle mužík, který podle úzkých ramen a vpadlých prsou nebyl příliš urostlý.

Zamžikal a sebevědomě pohlédl mužíkovi do očí.

Stružky potu mu stekly z čela a zaštípaly ho v očích...

„Hm – mmm –“ zavyl mužík podrážděně. „Co s tebou, chlapče? Nesneseš ani trochu tepla a světla. Zbabělec. Pro ty tady není místo,“ zaznělo z úzkých rtů suše jako chřestění štěrku. Obrátil se k lékaři a pronesl v cizí řeči jediné slovo, které však stačilo, aby Lakmus zesinal.

A teď začal překotně mluvit lékař. Zřejmě byl rozčilený a snažil se zvrátit rozhodnutí, které Vilík pochopil. Znamenalo jeho rozsudek – smrti! Ale tyran seděl klidně a netečně. Jeho přimhouřené oči hleděly do neurčita.

Vilíka zamrazilo. A vtom ho něco napadlo. Jestli ho tenhle zakrslý démon odsoudil k smrti, pak už nemůže nic ztratit, když mu řekne své mínění. Aspoň mu dokáže, že není takový zbabělec. Zaťal nehty do dlaní, vypjal hruď, jednou, dvakrát zhluboka vydechl... a vtom spatřil číhavý pohled v mužíkových očích, ten na něm zřejmě zpozoroval změnu. Pohrdavý úsměšek kolem úzké ústní štěrbiny ho zbavil poslední rozvahy. Přiskočil k hraně stolu, nahnul se k rozšklebené tváři a zařval:

„Netvore!“

Panečku, to byl účinek!

Muž sebou škubl jakoby zasažen výbojem tisíce voltů a přitiskl se k vysokému opěradlu. Rudý svit v očích zhasl a bulvy zděšeně vystoupily z důlků.

Vilíka tato reakce povzbudila tak, že se rozjel plnou parou: „Tyrane! Vrahu! Ďáble v mrzáckém těle! Ukážu ti, jestli jsem zbabělec!“

Ale tu se mužík vzpamatoval. Jeho drobná suchá ruka se vztáhla k tlačítku na stole.

„Zadržte, veliteli!“ Lékařův výkřik zněl zoufale. Skokem se Lakmus octl u Vilíka, sevřel mu rameno, snažil se ho odtáhnout od stolu a volal:

„Uskoč! Když se dotkne tlačítka, zřítíš se do propasti! Stojíš nad ní!“

Mužíkův prst se zastavil nad knoflíkem.

Ale lékař byl na Vilíka slabý. Chlapec stál, jako by byl srostlý s podlahou a se stolem.

„Takže ke všemu užívá ještě takové zákeřné lsti? Nikdy necouvnu! Naopak, já –“ vyskočil, přenesl svou váhu na ruce a udělal přemet přes stůl. Chňapl mužíka za tenké ruce a jako loutku ho zvedl z křesla. „Pojď! Vyměníme si role,“ křičel, „postavíš se na mé místo a já si sednu na tvůj trůn. Tak! Semhle, kde se rýsuje ten čtverec. Když se hneš, pošlu tě do pekel, stejně jako jsi tam chtěl poslat ty mě. Pět minut se budeš péct na slunci, jako jsem se pekl já, a mžourat do něj... Copak je to? Můj Bože! Nevěděl jsem... odpusťte mi! Byl jsem surový! Odpusťte mi! Nevěděl jsem, že jste...“ koktal a díval se s upřímnou lítostí na znetvořené nožičky, které nemohly unést poměrně těžký trup. A něžně, jako nemocné dítě, nesl ho zpátky a posadil do křesla. „Prosím vás, odpusťte.“

Velitel seděl chvíli nehybně. Konečně promluvil:

„Tajemství...“ mluvil přerývaně, úsečně a tvrdě, „mé osobní... jediný Lakmus dosud věděl... nyní i ty! Slib, že nikomu nepovíš, co jsi viděl!“

„Slibuji.“

„Dobře. Zničilo by to celé mé dílo, kdyby věděli... domnívají se, že jsem všude... netuší, že všude jsou mé přístroje, oči i uši, kdežto já jsem napořád upoután zde.“ Odmlčel se a chvíli chlapce upřeně pozoroval.

„Vyhráls to, chlapče,“ řekl konečně. A pak promluvil několik; slov k Lakmusoví.

Lékař přikývl a vybídl Vilíka k odchodu.

Vyšli stejnou cestou a sestoupili na spodní ochoz.

„Povězte mi, pane doktore...“

„Mlč!“ sykl Lakmus a ostře dodal: „Žádné otázky!“

Když však došli dost daleko od vchodu, kde už nemohl působiti citlivý přenašeč zvuku, Lakmus zašeptal: „Měl jsi štěstí. Odhalil jsi tajemství, které už dva před tebou zaplatili životem. Na co ses chtěl ptát? Tady ti mohu odpovědět.“

„Nemá žádného sluhu?“

„Ne.“

„Jak se dostane do ložnice? To v tom křesle i spí?“

„Jeho pracovna má po obou stranách východy. Kromě ložnice a jídelny je tam řada místností: laboratoře, elektrotechnické i či chemické dílny, skvěle vybavené automatickými stroji a pomůckami nad jakými by žasl každý technický odborník. Ani nejbujnější fantazie si nedovede představit ty divy, které vytvořil. Z nich je to křeslo poměrně nejjednodušší. Je to elektrický vozík, na kterém může velkou rychlostí obratně projíždět, kam se mu zachce. Místnosti a koridory ovíjejí celý vrchol hory, takže má odevšad do daleka rozhled a ovládá odtud celý ostrov. Je to pevnost.“

„Myslím, že letadla by si s ní uměla poradit.“

„Mýlíš se. Předně leží ostrov daleko od všech lodních tras, takže do těchto vod by se mohl dostat jen vrak nebo loď, která se octla ve velitelově moci.“

„V jeho moci?“

„Ano.“

„Vzpomínám si... v tom atolu na korálovém útesu se vynořil nad hladinu podivný maják s tyčemi. Tam je ta síla?“

„Tam i tady. Loď je nejprve svedena z cesty a pak přitažena ke skaliskům, kde se musí vzdát, jinak je poslána na mořské dno.“

„Myslím, že tak skončí v každém případě. Poslední byla také potopena i s mužstvem.“

„Řekl jsem ti už, že to byli piráti. Za dobu, co jsem tady, bylo zajato včetně této pirátské šest lodí. Pět z nich kotví v zajateckém přístavu.“

„Kde to je?“

„Na jižním pobřeží. Je to dost prostranná přírodní zátoka hluboko ve vnitrozemí, spojená s širým mořem úzkým průlivem, a vjezd do ní je dokonale zakryt korálovými valy.“

„A jak se mohlo letadlo přiblížit k lodím tak, že ho nikdo neviděl?“

„Milý Wille, však se seznámíš s Ichthyopterem. Jsi totiž přidělen do jeho posádky. Všecko se dozvíš.“

„Kde je to letadlo teď?“

„Zase někde na výzvědách. Vrátí se snad už zítra. Ale teď se už musím rozloučit.“

„Ještě něco, pane doktore, jedinou otázku: Je velitel lupič?“

„Není. Je těžké si o něm udělal pevný úsudek. Snad zanevřel na lidstvo. Jeho cíl se teprve ukáže. Ale jedno je jisté: že není lupič. Veškerá kořist leží dosud v zajatých lodích a jen nejnutnější materiál se užívá v laboratořích. Mzdy nikomu neplatí, ale všichni tu žijí v nadbytku, jsou spokojení a přátelští, jako členové jediné velké rodiny. Ale přesto jsem ti už řekl: nikomu nedůvěřuj! Pozor na jazyk, na každé slovo. A teď pojď.“

Úzkou chodbou kráčeli do skal, až se octli v nepříliš širokém, asi sto metrů dlouhém sále, který byl zřejmě společnou ložnicí mužstva. Po obou stranách podél zdí stála řada postelí a mezi nimi úzké, dlouhé stoly s lavicemi. Kasárenská místnost, osvětlená mnoha nástropními elektrickými tělesy.

Hned na prahu je uvítal mladík, který právě skončil úklid.

„Will, nový člen posádky Ichthyoptera,“ představil Lakmus Vilíka.

„Jmenuji se Petr,“ podal mu mladík ruku.

„Ukaž mu místo,“ nařídil lékař.

„Takže, Wille, čiň se! A nebuď nemocný! Nemoc je tu zločinem.“

Krátce stiskl chlapci ruku a vyšel z místnosti.

Ten den přinesl Vilíkovi celou řadu překvapujících poznatků, které plně potvrdily lékařova slova, že mužstvo zde žije ve shodě.

K obědu, který byl vydatný a chutný, sešlo se asi padesát mužů, statných, většinou mladých chlapíků, kteří sršeli vtipem a veselím. Přijali ho mezi sebe kamarádsky, bez jakéhokoliv vyptávání po jeho původu, národnosti a dřívějším osudu, takže podivuhodně hladce zapadl do nové společnosti, ačkoliv byla, jak brzy poznal, národnostně pestrá. Všiml si, že jejich angličtina tvoří prapodivnou směs všech možných jazyků, slyšel rozmanitá křestní jména a také podle výslovnosti poznal, že jsou tu zastoupeni příslušníci snad všech národů.

Pozoruhodné bylo, že nepadlo ani jediné slovo o minulosti celku ani jednotlivců a ani o budoucnosti, o plánech a cílech. Všichni jako by žili jen v přítomnosti, kterou plně vychutnávali. Možná že je to všechno, vtipné i věcné hovory, upřímnost, srdečnost a kamarádství byly jen naoko, těžko soudit; jisté bylo, jak Vilík brzy chopil, že všichni byli odborníci v námořnictví a valná část se vyznala ve strojařině, někteří byli zkušenými piloty a jiní pracovali jako vrhači torpéd a členové posádky.

Bylo zajímavé naslouchat směsi vyprávění, která svědčila o nevšedních technických znalostech a mimo to odhalovala všelicos, co bylo pro Vilíka záhadou a udivovalo ho.

O veliteli nepadlo během rozmluvy a výměny názorů ani slovo, ani o příštích plánech. Přesto vyrozuměl, že se stal členem mužstva, tvořícího posádku Ichthyoptera, který létá, snad loví, kdesi na moři, a až se vrátí, bude jeho posádka vyměněna tímto mužstvem, které nyní odpočívá. Také se dověděl, že tito muži tvoří jakýsi elitní sbor, kdežto jiní, prostí dělníci, mají své společné, ale podle pracovního zařazení a oddělené místnosti.

Tuto skutečnost si uvědomil s pocitem pochopitelné hrdosti a správně pochopil, že to byl zajisté Lakmusův vliv, který přiměl velitele, aby ho přidělil k tomuto mužstvu. Ale zároveň se v něm ozývala pochybnost; totiž zda vyhoví požadavkům tohoto technického oddílu, protože si uvědomoval, že v technických ani vojenských věcech se vůbec nevyzná. Bude muset vynaložit všecky své schopnosti, aby je předstíral, protože prokáže-li neschopnost, bude vyřazen a určen k nějaké prosté práci. To by bylo neštěstí, poněvadž ačkoliv má síly dost, není na těžkou práci zvyklý. A slyšel už, že se slabochy se velitel nijak nemazlí. Mohlo by to znamenat jeho konec.

A konec konců Vilík neměl v úmyslu vidět v tomto svém postavení trvalý a konečný cíl svého života. Uvědomoval si, že je v moci pirátů, a ve skrytu duše živil jiskru naděje na útěk.

Napadla ho otázka: Jak a odkud se doplňují zásoby potravin pro tak početné mužstvo? Tato propast s kolmými, nedostupnými stěnami, které jako hladká zeď spadají do okrouhlé, hluboké mořské tůně a stejně tak se tyčí vzhůru, zdá se být úplně odříznuta od ostrovního okolí. A jak bylo možné dostat na vrchol této mohutné hradby těžká děla, která jistě byla původně umístěna na palubě válečných lodí?

Z těchto katakomb musí vést nějaké východy.

Brzy na to dostal odpověď.

„Skladištní služba!“ zvolal po obědě lodník sedící v čele stolu. Z jeho vážného a jaksi zdrženlivého chování a úcty, kterou mu projevovalo ostatní mužstvo, pochopil, že je to zástupce nepřítomného velitele skupiny.

Po této výzvě vstali z lavice tři lodníci.

„Lifka, Dar a Ruf,“ řekl předák spokojeně. „Koukejte, ať jste brzy hotovi. K večeru se vrátí Ichthyopterus. Pak budeme mít málo času ke střídání. Počkejte!“ zastavil odcházející trojici. „Snad by vám mohl pomoci – jak se vlastně jmenuješ, hochu?“ upřel na Vilíka bystrý pohled.

„Will.“

„Půjdeš s nimi, Wille! Ruf ti už řekne, co máš dělat.“

Ačkoli předpokládal, že tento sopečný útvar s pravěkými korálovými útvary bude mít jistě uvnitř mnoho dutin, byl překvapen, když se před nimi na konci sálu otevřela stěna a vstoupili do místnosti o ploše dobrých deseti čtverečních metrů, dostatečně osvětlené. Viděl, že na kolejnici stojí na nízkém, dlouhém podvozku pevně stavěný motorový člun, baňatý, zdánlivě těžkopádný, ale zřejmě určený k dopravě nákladů. Na jeho palubu se vyšplhali po železném žebříku.

A tu se s nimi pojednou celá podlaha propadla dolů. Když se zastavili, klenul se nad nimi v stometrové výši strop, takže byli téměř ve tmě, protože do této hloubky nemohl slabý svit žárovky shora proniknout.

Ale to trvalo jen okamžik. Snad samočinně dopadem výtahu na dno nebo zásahem některého z mužů se otevřelo celé průčelí a dovnitř dopadlo jasné denní světlo.

S úžasem hleděl Vilík na mírně zčeřenou mořskou hladinu, pod kterou mizely kolejnice. Vtom se podvozek dal do pohybu a za několik vteřin se s nimi člun houpal na hladině. Byl spuštěn na vodu tak, jako se spouští lodi v doku. Současně začal pracovat lodní šroub a člun, řízený Darem, namířil do zátoky.

Zprvu směřoval přímo k protějšímu břehu, který tvořila v dálce asi padesáti metrů příkrá stráň, porostlá křovinatým houštím a spletí lián, na temeni zakončená kolmou skalnatou hradbou. Úzká vodní šíje vytvářela do zátoky vjezd, který však byl zakrytý při pohledu z moře skupinami korálových útesů, o něž se tříštil mořský příboj.

Takto vytvořila příroda pro obyvatele ostrova bezpečný přístav, neviditelný lodím, ani kdyby pluly v těsné blízkosti. A kdyby ho zpozorovali, žádná loď by se neodvážila vplout do tohoto nebezpečného řetězu zrádných skal, divokých vírů a hřmícího vlnobití.

Pojednou člun zahnul vpravo a Vilíkovi se naskytl jiný pohled.

Skála, z níž vypluli, se zvedala do výše kolmo, v převislých břidlicových vrstvách. A před přídí, kam člun teď rychle směřoval, rozvíral se pod strmou strání široký vjezd do veliké jeskyně, oblouk přes padesát metrů vysoký a stejně široký. Jeho okraje se odrážely v zrcadlovitě klidné hladině. Vnitřek jeskyně zůstával sice v šeru, zadní část dokonce v úplné tmě, ale přesto rozeznal několik lodních trupů, zakotvených v řadě za sebou.

Když pak člun vplul do této ohromné dutiny, Vilík zjistil, že jsou tu dva nákladní parníky, dvě veliké plachetní lodi a jeden válečný křižník, z jehož paluby byla odstraněna děla, stožáry bezdrátové telegrafie i signální zařízení. Dokonce i z věže a z velitelského můstku zbyly jen základy a části pancéřových plátů, takže z hrdé plovoucí pevnosti zbyl jen holý trup, vyloupený, vydrancovaný vrak, který se jen tak tak udržel nad vodou.

To tedy bylo skladiště. Odtud pocházela výstroj a výzbroj pevnosti, tady byla zásobárna potravin, oblečení, různého zařízení, střeliva a všeho, co obyvatelé ostrova potřebovali k zabezpečení bezstarostného života, k obraně i k útokům.

Překvapilo ho, když u lodí viděl několik podobných motorových člunů, na jakém připluli, s mužstvem, které už na ně čekalo.

Jak se sem dostaly tyto čluny? Vzpomněl si na lékařovo varování a nezeptal se, mohl se jen dohadovat, že tito muži, zřejmě prostí dělníci, sem mají stejný přístup, jakým se sem dostal on a muži, kteří se nyní ujali dozoru nad pracemi

Vilík s Rufem řídili nakládání beden z křižníku na člun, a to s největší opatrností a za stálého Rufova napomínání. Ale bylo vidět, že dělníci už tuto práci dobře znají, počínali si zručně. Byly to nejspíš bedny se střelivem a s výbušninami.

Práce postupovala dost rychle a plně naložené čluny mizely v temnu jeskyně. Tam jsou tedy někde výtahy, kterými budou čluny s náklady dopraveny vzhůru.

A ještě tu byla jedna záhada.

Podle fyzikálního zákona o spojených nádobách by měla být hladina v rokli ve stejné výši s hladinou mořskou; avšak podle hloubky, do které s nimi výtah klesl, stojí voda v rokli o dobrých osmdesát metrů výš! Nebo se mýlí? Ne. – Ale jak je to možné? Zcela prostě: tůně v rokli nesouvisí s mořem. Kdysi v pravěku, kdy hladina moře byla mnohem výš než nyní, zřítily se podzemní tunely a ucpaly spojení. Je také možné, že se to stalo při posledním výbuchu sopky, která byla pak zaplavena mořem. Snad kdesi hluboko v zemské kůře jsou ještě dutiny, kde plyny a vzduch, uvězněné nesmírným tlakem, udržují nad sebou ohromnou tíhu vody. Vzájemné uvěznění dvou živlů.

Proč by Rufovi neřekl, jak si to vysvětluje?

Ruf ho vyslechl klidně.

„Máš bujnou fantazii,“ řekl shovívavě. „Pamatuj si, že příroda na tomto ostrově hraje malou úlohu, asi takovou jako kulisy v divadle,“

„Jak si tedy mám vysvětlit...?“

„Zatím nijak. Počkej do večera.“

A večer...

Errata:

30.05.2021 11:03