Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Mužstvo ve společné místnosti hrálo karty, šachy, domino a jakýsi druh kostek, když zazněl z neviditelného přístroje krátký signál. Všichni se hned hrnuli k východu.

„Pojď se mnou, Wille!“ uchopil předák Vilíka za ruku a vyvedl ho na ochoz, kde se už řadili ostatní.

Prošli podél dvojstupu a zastavili se na kraji, těsně před kamennými schody, spadajícími dolů k hladině.

„Tady stůj!“ poručil předák nezvykle stroze.

Úplněk tropického měsíce zaléval celou rokli sinavé modrým světlem a jeho kotouč se odrážel v nehybné hladině tůně jako v zrcadle.

Bylo hrobové ticho.

Pak se odlesk měsíce ve vodní tůni rozechvěl a hladina se roztočila. Její plocha se rychle měnila v nálevku, která klesala dolů. Přitom Vilík pocítil pravidelné otřesy půdy.

Zemětřesení! Jen díky klidu ostatních si zachoval rozvahu.

Úkaz trval jen asi minutu, pak ustal a hladina se zvolna uklidňovala, jenže teď byla o několik metrů níž.

Najednou jako by z hloubi vytryskl mohutný proud vody, tůň se divoce rozvlnila, a když vlnobití ustalo, ležel na hladině černý, oblý předmět jako obrovská velryba. Pak se na jeho hřbetu otevřel příklop a vynořilo se cosi jako rameno velikého přístavního jeřábu – ne, spíš to lze přirovnat k skládacímu hasičskému žebříku. Jeho kloubovité části se nastavovaly, rostly do výše a pak se zvolna skláněly směrem k nim, až konec žebříku pevně spočinul na schodišti pod ochozem. Domnělý žebřík teď tvořil můstek, po kterém svižně přešel na ochoz statný muž v námořnickém stejnokroji. Předák před něj předstoupil.

„Kapitáne,“ ohlásil, „hlásím přírůstek svého oddílu z rozkazu velitele: plavčík Will.“

Kapitánovy oči změřily Vilíkovu postavu a zastavily se na jeho tváři. Těch několik vteřin bylo pro Vilíka utrpením. Cítil, jak se mu ty černé oči pod spojeným obočím v bledé, v měsíčním světle zsinalé tváři vbodávají jako ostré pitevní nože do mozku, do srdce i do duše.

„Pilot?“ pohnuly se úzké rty k otázce.

„Ne!“ odpověděl úsečně.

„Voják?“

„Ne.“

„Strojník?“

„Ne!“

„Hm, mechanik?“

„Ne.“

„K čertu! Co tedy?“

„Kapitáne, mám dobrou vůli...“

„Vůli? Vůle je málo. Ichthyopterus není škola. Tentokrát velitele nechápu. No, uvidíme! Dám ti příležitost dokázat dobrou vůli. Zklameš-li...“ ostatní vyznělo nesrozumitelně.

„Připrav čtvrtou partu na start zítra večer, Gale,“ obrátil se s rozkazem na předáka. „Toho chlapce – jak se jmenuješ?“

„Will.“

„Vezmeš s sebou k doplnění posádky.“

„To znamená...?“ zakoktal Gal.

„Ano, tentokrát mě zase zastoupíš. Vím, že se na tebe můžu spolehnout. Musím projednat důležitou věc s velitelem. Zítra se dozvíš podrobnosti a obdržíš příslušné rozkazy. Nyní rozchod, hoši!“

Kapitán zmizel kdesi na horním ochozu a mužstvo se vítalo s desetičlennou posádkou, která k nim přešla po můstku z Ichthyoptera.

Vilík doufal, že se něco dozví od posádky, ale byl zklamán. Nikoho ani nenapadlo, aby se vyptával po zážitcích poslední cesty, a muži, zřejmě unaveni, brzy usnuli.

Jediný mladík vyměnil s Galem několik slov, z nich se Vilíkovi podařilo zachytit poslední větu:

„Zažiješ mazec, Gale!“

Dlouho nemohl Vilík usnout. Celý řetěz otázek a dohadů mu táhl hlavou.

Ruf měl pravdu, že tu příroda hraje jen podružnou roli. Víření, pokles a naopak opětné vyrovnání hladiny při vynoření Ichthyoptera byly důkazem, že kdesi v hlubinách pracuje velmi důmyslný stroj, mohutné zdymadlo na způsob zdymadel na mělkých řekách, kde se voda shromáždí do nádrží a po otevření vrat propluje loď bezpečně přes mělčinu do hlubšího toku.

Jenže tady je to jiné, mnohem složitější. To není obyčejná propust, ale mohutná zdviž, která zvedá Ichthyoptera dobrých osmdesát metrů nad hladinu otevřeného moře. Jaké to musí být komory a uzávěry, aby čelily tak obrovskému tlaku vod? Těžko si alespoň udělat představu.

A ten Ichthyopterus? Správně řekl doktor, že je to vhodný název pro ryboještěra. Myslel si, že je to letadlo a člun; teď vidí, že je to ještě také ponorka. V plném smyslu slova obojživelník, který dokonale ovládá vzduch i vodu.

Opravdu přes všecku bezohlednost a krutost musí žasnout nad technickou geniálností velitele, tvůrce všech těchto divů.

Zítra večer se tedy zúčastní cesty v Ichthyopteru. Těší se? Jak by ne! Jakou práci mu asi dají? No, Gal se zdá dost přístupný, snad k němu bude mít ohled.

„Zažiješ mazec, Gale,“ vzpomněl si na slova mladého muže.

Co to asi bude? Střetnou se s nějakou válečnou lodí? Nebo s vojenskými letadly? Či s ponorkou?

A co když se mu naskytne příležitost k útěku? Pak ji využije! A co potom? Poví světu všecko o tomto ostrově? Ano! Je přece nutné, aby se zabránilo zkáze dalších lodí, aby byla zničena ďábelská siréna, která láká do pasti oběti, uchvátí je svými na míle dlouhými chapadly, oloupí o náklad a o všecko cenné, ochrnuté vraky zavleče do jeskyně jako pavouk vysátá mrtvá těla, zavraždí nepotřebné lidi a ostatní si přivlastní.

Co však udělá svět, poví-li mu o tomto ostrově? Snad se spojí všecky námořní a letecké síly k společné výpravě. Jaký bude výsledek? Velitel použije všecky své úžasné prostředky, aby lodi i letadla zmátl. Budou křižovat a kroužit kolem ostrova jako v začarovaném kruhu a pak, až vyčerpají pohonné látky, zastaví se jako ochrnuté v nekonečných mořských pláních a letadla se zřítí do moře. Podaří-li se však některému z útočníků přiblížit se k ostrovu nebo na něj, skončí na dně oceánu. Krveprolití tak nebo tak.

Co dělat?

Konečně ho milosrdný spánek vysvobodil z víru zmatených myšlenek, ale ne na dlouho.

„Nastoupit!“ slyšel ještě v polosnu ostrý rozkaz.

Vyskočil z lůžka s třeštící hlavou a s pocitem závrati, který zmírnila studená sprcha. Napjal všechny síly, aby dohonil zameškané minuty a včas se postavil do řady. S úlevou viděl, že je tu známá trojice, zejména Ruf, k němuž již včera pocítil určitou náklonnost.

Vedeni Galem vystoupili na ochoz, kde už bylo živo. Řada dělníků dopravovala přes můstek do Ichthyoptera bedny a žoky, kovové barely a sudy a nakonec podivná tělesa v průhledném skleněném obalu. Jejich doutníkový tvar zřetelně prozrazoval, že jsou to torpéda, avšak odlišná od běžných lodních torpéd. Byly mnohem menší, jen asi metr dlouhá, ale baňatější. Jejich doprava probíhala s největší opatrností, takže Vilík si mohl pod průsvitným obalem dobře prohlédnout jejich tvar, který budil opravdový údiv. Napadlo ho přirovnání ke kukle nějakého obrovského hmyzu.

Napočítal dvacet těchto podivných těles. Tím byla výbava Ichthyoptera úplná. Vedoucí si dal Galem potvrdit vykonanou práci a dělnický oddíl odešel.

Gal uvedl své mužstvo do ponorky.

S tísnivým pocitem sestoupil Vilík do útrob obojživelného netvora. Ale všecka jeho tíseň se rozplynula, když ho Ruf ochotně a vlídně a s jakousi hrdostí seznamoval se zařízením, s výbavou a s výzbrojí.

Vilík nemohl pochopit, jak se vlastně může do tohoto nejvýš padesát metrů dlouhého a čtyři metry širokého trupu vměstnat tolik místností, které desetičlenné posádce poskytovaly téměř přepychové pohodlí. Byla tu společná ložnice, jídelna, která zároveň sloužila jako zábavní místnost. Nechyběl v ní výkonný rádiový přijímač s dokonalým televizním zařízením, bezdrátová telegrafie, telefon, hudební nástroje a rozmanité hry k zábavě, kuchyňka, sice malá, ale čistá jako salonek, s elektrickým sporákem a s příručními ohřívači; kopulovitý strop tvořil mohutný elektrický větrák.

Střed trupu zaujímala strojovna, které bylo věnováno nejvíc místa. Ve střední části místo elektrických motorů, dynam a generátorů, jak očekával, ležela jakási veliká koule, z níž na strany a do výšky vybíhaly kabely, ústící do nejrůznějších nádrží, válců a hvězdicovitých rozvodů. V zadní části byla průhlednou stěnou oddělená fyzikální a chemická laboratoř a v přední stejně oddělená zbrojovna.

Ale i tou byl zklamán, protože tu neviděl žádné palné ani sečné zbraně; jen na bocích ústila do stěny krátká, ale široká roura, ve které vytušil torpédomet. Torpéda teď byla uložena kolem roury v okrouhlých přihrádkách.

Samozřejmě, že nechybělo ani skladiště potravin, elektrická lednice a koupelna se sprchami.

Dojem něčeho tajemného zvyšoval zelený přísvit, který pronikal do zbrojovny okrouhlými, neprodyšně uzavřenými okny, jak denní světlo proráželo vrstvou mořské vody. Ostatní místnosti byly osvětleny nástropními elektrickými tělesy. Byla tu sice také okna, ale ta byla nyní tmavá. Dovtípil se, že jsou zakryta složenými křídly, a pouze zbrojovna, která je umístěna v popředí trupu, má okna volná i při plavbě pod vodou.

„Proč jsou ta torpéda ve skleněném obalu?“ odvážil se zeptat.

„To je jen bezpečnostní opatření, dokud se neuvedou do činnosti,“ odpověděl Ruf. „Ale není to sklo. Sám nevím, jaká je to hmota. A vůbec to nejsou torpéda, jak si je představuješ.“

„Zajímá mě – vysvětli...“

Vtom se ozval z neviditelného tlampače úsečný povel:

„Poručík Gal ke mně!“

Gal vyběhl z místnosti.

„Kdo to byl?“ zeptal se Vilík.

Ruf položil významně prst na rty a odpověděl sotva slyšitelně:

„Velitel.“

A jako když vystřelí do hejna vrabců, mužstvo se rozešlo; někteří do ložnice, kde přestýlali postele, jeden, poměrně mladý muž, odešel do kuchyně, Lifka zmizel v laboratoři, Dar usedl k radiovému přijímači a Ruf s Vilíkem osaměli ve strojovně.

„Jaká je to vlastně pohonná síla?“ ukázal Vilík na pavoukovitou nestvůru.

Ruf po něm blýskl očima, vytáhl z kapsy zápisník a tužku, a mezitím co psal, úsečně odpověděl:

„Elektrická turbína na statickou elektřinu.“ Potom němě pokynul Vilíkovi, aby si přečetl, co napsal:

„Nebuď zvědavý! Velitel má uši všude!“

Vilík si vzpomněl na lékaře, který mu dal tutéž výstrahu.

Statická elektřina. Věděl o ní ze školy jako o živlu, který spoutat a zužitkovat je dávnou, ale dosud marnou snahou vědců. Podařilo se to jen autorům utopických románů. A teď veliteli, tělesně postiženému člověku s duší génia, ale se srdcem zločince, člověku se záhadnou minulostí, bez vlasti, v jehož rukou se vynález, který by obohatil celý svět, proměnil ve strašlivou zbraň a v cestu k úplnému ovládnutí veškeré dopravy na moři, na souši i ve vzduchu.

Turbína na statickou elektřinu. Stroj, který bere svou energii z věčného zdroje. Tedy perpetuum mobile, věčný samohyb? Ne, aspoň ne úplně, protože pod názvem perpetuum mobile se rozumí stroj, který by se udržoval ve stálém chodu bez dodávání energie, což je ovšem nemožné. Platí totiž obecný zákon, že žádným strojem nelze energii z ničeho vytvořit, že lze pouze měnit formy vytvořené energie. Ale přece je tato turbína do jisté míry věčný samohyb, vezme-li se v úvahu nevyčerpatelnost jeho pohonného zdroje, který pomine teprve se zánikem Země.

Gal se vrátil a svolal svou posádku do společné místností v Ichthyopteru.

„Z rozkazu velitele,“ oznamoval výsledek rozmluvy, „vyplujeme ihned. Jistě vám nemusím znovu připomínat slib věrnosti. Jsme vojáci a vydáváme se na vojenskou výpravu. Víte, že každé porušení povinnosti a kázně se trestá smrtí. Rozdělení služby bylo stanoveno jako minule, s jediným rozdílem, že na místo druhého pozorovatele Silka, který se ujme služby u levého torpédometu, nastoupí náš nový druh Will. Hochu,“ obrátil se na Vilíka, „byl ti přidělen velmi důležitý úkol; čestný, ale také odpovědný. Nejsi voják ani strojník ani námořník ani pilot. Zbývalo tedy jen spolehnout se na tvou bystrost a postřeh. Snaž se, jinak bys špatně dopadl. O tvých povinnostech tě poučí první pozorovatel Ruf, s nímž se budeš ve službě střídat. Na místa, hoši!“

Ruf vedl Vilíka strojovnou a zbrojovnou, v jejímž čele otevřel kovová dvířka.

Vilíkovi se zatajil dech; měl pocit, že se octl v ležatém kuželu, jehož řídkým mřížovím, vyplněným průhlednou sklovitou hmotou, padalo zvenčí kouzelné světlo, nahoře namodrale opalizující, po stranách nazelenalé, níže přecházející do sytě zelené a dole ztlumené.

„Jsme v hlavě Ichthyoptera,“ vysvětloval Ruf. „Vhodná kabina pro pozorovatele, že? Za letu ve vzduchu je odtud výborný rozhled na všechny strany. Při plavbě sice jen do blízkého okolí, poněvadž hlava je stále, i když plujeme na hladině jako teď, několik metrů pod vodou, ale i tehdy je lehká pomoc: periskop. Ale je docela jiný, než jakého používají podmořské čluny. Musím tě, Wille, zasvětit do jeho obsluhy. Je to jediné, co vyžaduje trochu cviku, je to tak jednoduché a prosté, že se to naučíš za několik minut dokonale.“

Ruf usedl do pohodlného křesla k malému stolku uprostřed místnosti.

Nad stolkem byla umístěna koule, veliká asi jako lidská hlava, z které kolmo vzhůru a vodorovně na obě strany vybíhala tyč, zapuštěná do mříže. Tyče nebyly silnější než palec a podobaly se spíše elektrickým kabelům. Ústily sice nad povrch, ale jen asi na dva centimetry a jejich konce se ve vodě zlatě leskly. Zpod koule visel slabý kabel, jehož knoflík byl na konci umístěn do hrany stolní plochy, matně bílé jako leptané sklo.

Ruf stiskl knoflík na hraně této plochy a zpod ní se vysunula zásuvka s reostatem.

„Tak podívej, Wille,“ řekl, „tohle je celá ta složitost. Koule nahoře je periskop a tato páčka na reostatu ho zapojuje a řídí sílu do dálky. Je to velmi důmyslný vynález, který spojuje snad nejvyšší dokonalost optiky s televizí. Jeho výkonnost zasahuje na mnoho set mil kolem dokola, kilometry do výše i hloubky. Ve vzduchu a za dne by to nebyl takový div, ale tento periskop vidí nerušeně i v noci a také v mořských hlubinách, kde do kilometrové dálky upozorní na každé nebezpečí, ať už jsou to podmořské skalní stěny, činné sopky nebo podmořské lodi. Čím více posunuješ páčku vpravo, tím se zvětšuje okruh viditelnosti. Přesto však není úkol pozorovatele jednoduchý a vyžaduje stálou pozornost. Máš-li totiž periskop zapojený do veliké dálky, nevidíš na blízko; stejná překážka jako v teleskopickém dalekohledu, jediný nedostatek tohoto geniálního přístroje. Ve vzduchu je snadná pomoc: pozoruješ blízké okolí pouhým okem. Ale ve vodě je potíž. To je pak třeba, abys páčkou neustále pohyboval, což ti umožňuje sledovat okolí v různých dálkách. Na to nikdy nezapomeň, protože hlavně ve tmě hluboko v moři je bezpečnost Ichthyoptera odkázána jen na pozorovatele.“

„Jak hluboko se může ta ponorka ponořit?“

„Nevím, neznám tu hranici. Vím jen, že jsme už několikrát pluli v úplné tmě, ačkoliv nad námi zářilo slunce. Jen světélkující ryby, hadi a pralesy mořských chaluh na dně pod námi kmitali kolem nás a letěli dozadu jako přelud. Ichthyopterus pluje i v hloubce úžasně rychle.“

„Svítí si na cestu?“

„Nikdy. Ani ve vzduchu v noci, ani v mořské hlubině neužívá světlo, které by ho prozradilo a které nepotřebuje, poněvadž jeho oči jsou tady,“ ukázal Ruf na plochu stolku.

„A uši?“

„Uši jsou všude. Kapitán může ze své kabiny slyšet všechno, co se děje a mluví ve všech místnostech. Když chce, spojí pak pouhým zasunutím páčky všecky části sluchově v jediný celek, takže odtud můžeš slyšet celou posádku a mluvit s ní, jako bys byl se všemi v jedné místnosti. Tak je to vždycky po celou dobu plavby či letu. I když tu budeš sám, nebude ti smutno.“

V tom měl Ruf pravdu. Ticho v kabině bylo náhle přerušeno tichým hovorem ze sousední zbrojovny, ačkoliv dveře zůstaly uzavřeny. Do toho bylo slyšet kroky a hlasy, jednotvárný šumot ze strojovny, cinkání nádobí z kuchyně, kde si prozpěvoval kuchař.

A do toho zazněl úsečný Galův rozkaz:

„Strojovno! Ponor!“

Hlasy rázem zmlkly. Šumot ve strojovně se změnil v hukot, Ichthyopterus se zachvěl, zelené světlo se zvolna měnilo v přítmí, až celý vnějšek letadla pohltila tma. Zato se rozzářila plocha stolu a stupnice reostatu i s páčkou pod Rufovou rukou, posunutou na první bod, se rozsvítily jako číselník a ručičky na světélkujícím budíku.

S úžasem hleděl Vilík na obraz na stolní ploše.

Ponorka stála nyní nad dnem okrouhlé propasti, velikého komínu. Před jejím čelem se zvolna otvírala jakási ohromná vrata. Teď se Ichthyopterus zvolna hnul vpřed, plul postranním tunelem, zvyšoval rychlost, letěl jako šíp, zvolnil a pak se nad ním začalo vyjasňovat; indigové šero bledlo a brzy se jako tekuté sklo nahoře vlnila vodní hladina.

„Vpřed!“ zazněl Galův rozkaz.

Modravé, nazelenalé vlny se měnily v duhově hrající obláčky a stříbřité pruhy, jak ostré čelo bodalo pod hladinou do vodní pláně. Na ploše stolu bylo jasně vidět jako ve skvělém filmu sluncem zalitou širou mořskou pláň, kterou rozřezávala příď lemovaná bílou pěnou. A vzadu se rychle vzdalovalo pobřeží ostrova, jehož hornaté vrcholy jako by se nořily do zelených vod.

Po chvíli bylo vidět na stolní ploše jen okruh nekonečného vodního živlu jako pod drobnohledem úžasně jasný a ostře kreslený, takže Vilík mohl dokonale rozeznat tvary každé vlnky. Obraz byl obdivuhodně plastický a v pravidelných krátkých přestávkách se měnil, umožňoval přehled vzdušných sfér nad obzorem. Vilíkovi bylo, jako by vodní i vzdušný obzor pozoroval ze strážního koše vysoko na lodním stožáru.

„Jak se hlásí nebezpečí?“

„Samočinnými signály v kapitánově kabině.“

„Na jakou dálku?“

„Prozradí se, když bude ještě za obzorem.“

„Nic nás tedy nemůže překvapit?“

„Ne.“

Veškeré naděje na únik se rozplynuly. Jen Bůh by ho mohl vysvobodit z této ďábelské moci.

Errata:

30.05.2021 11:03