Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ještě téhož dne po obědě odevzdal Ruf pozorovatelskou službu Vilíkovi, který ve své kabině osaměl.

Bylo hračkou obsluhovat toto geniální oko. Směr plavby se Vilík marně snažil alespoň vytušit. Ačkoliv na televizní obrazovce

jasně viděl vodní i vzdušný obzor zalitý sluncem, nemohl se vyznat ve světových stranách, protože na jednotvárné mořské pláni se netvořily stíny a sklovitý kužel jeho kabiny byl neustále pod hladinou, takže ani na zlomek vteřiny nebylo možné zjistit polohu slunce a směr plavby.

Měl pocit, že stroj vidí sice jeho očima, ale on sám je slepý. Stále víc cítil, že se stal pouhou součástkou tohoto mechanismu.

A co ostatní? Necítí totéž? Jak se mohli tak klidně, dokonce s nadšením vzdát svých lidských práv, své svobody? Je to snad důsledek beznaděje? Je možné, aby se civilizovaný člověk vzdal své osobní svobody a žil spokojeně a radostně ve službách geniálního, ale zvrhlého jedince, který úspěchy své vědy místo pro blaho světa dal do služeb zločinu?

Jedině lékař mu alespoň částečně prozradil své city. Ale ostatní... Kdo jsou ti lidé? Jaké jsou národnosti? Jejich angličtina zní tvrdě, rozhodně není jejich mateřskou řečí. Určitě to nejsou Němci. Němčinu dokonale ovládá a snadno by vystihl přízvuk. A také jejich jména jsou podivná. Vypadají na Orientálce, ale mohou to být také Řekové.

Doktor Lakmus. Latinské jméno, které nic neříká. A jeho hovor s velitelem... Zdálo se, že oba mluvili svým mateřským jazykem, jsou tedy krajané. Ale jejich slova mu byla naprosto nesrozumitelná. Nikdy neslyšel takový jazyk. Lakmus. To je přece latinské jméno pro nestálé modré barvivo, které se vyrábí z různých druhů lišejníků a užívá se ho ke zjištění kyselin v roztoku. Buď je to tedy pseudonym, nebo lékař je snad Řek. A co ti ostatní?

Možná se vzdali své národnosti. Pak to buď dokazuje jejich naprostou bezcharakternost, nebo vliv velitele. Tomu by spíš uvěřil, protože bezcharakternost je podmíněna bezcitností, nesvědomitostí, krutostí. A o tom nemůže být u Lakmuse ani u ostatních ani řeči.

Je to zkrátka záhada. Snad se mu někdy podaří přijít jí na kloub. Teď by si zbytečně lámal hlavu.

Už dlouhou chvíli bylo v jeho kabině ticho, rušené jen jemným šelestem vln a vodní tříště.

Na televizní obrazovce stolu viděl blízký okruh mořské hladiny. Řady vln byly v pravidelných odstupech proťaty klínem Ichthyopterovy dráhy a jeho hrot letěl vpřed jako vystřelené torpédo.

Vtom se obraz opět změnil ve zdrobnělý, ale neméně jasný široký obzor. A tu Vilík zpozoroval vysoko nad hladinou jakýsi bod, který se rychle měnil v čárku. Zpočátku letěla stranou, ale náhle nabrala směr přímo proti klínovému hrotu.

Letadlo. Je sice ještě velmi daleko, ale blíží se. Letí přímo k nim. Letec jistě zpozoroval v dalekohledu dráhu ponorky.

Vilík tím byl tak zaujatý, že zapomněl na svou povinnost zapojit sluchové zařízení a hlásit. Zároveň dostal nápad: Mlčet! Zatajit objev! Přece jenom na něm záleží – ostatní nic nevidí – co se může stát? Letadlo svrhne bombu, která sotva zasáhne naplno, spíše jen poškodí obal, a Ichthyopterus se bude muset vzdát. Potopení mu nehrozí, poněvadž pluje na hladině. A kdyby i obal praskl tak, že by se dovnitř dostala voda, zaplaví jen některý oddíl. Tak dlouho se pak ponorka jistě udrží na hladině, aby posádce zbylo dost času dostat se ven.

„Wille! Spíš?“ třeskl Galův hlas jako výstřel.

A než se Vilík vzpamatoval, vrazil k němu Ruf, jemuž jediný pohled na televizi stačil.

„Hydroplán před přídí!“ vykřikl Ruf.

„Stát!“ ozval se Galův rozkaz. „Plný ponor spirálou vlevo!“

Celý trup se zatřásl, příď se naklonila dolů, nazelenalý přísvit ve Vilíkově kabině rychle temněl – v několika vteřinách zářila do tmy jen páčka a stupnice reostatu a na obrazovce ostře prosvítal obrys mohutného letadla, kroužícího nad hladinou.

„Hydroplán nad námi!“ hlásil Ruf.

„Přímo k severu!“ ozval se Galův povel a po něm: „Rufe, ujmeš se ihned služby. Wille, ke mně!“

Rufovy oči utkvěly na Vilíkovi tak výmluvně, že mu žilami projel žár i mráz. Jasně z nich vyčetl výčitku, hrozbu i účast nad svým osudem: Liknavost ve službě se rovná zradě a trestá se smrtí, řekl mu němý pohled těch očí.

Šel jako na popraviště.

U dveří kapitánovy kajuty zaváhal, ale pak zaťal rty a zvedl hlavu, stiskl kliku a vstoupil.

„Přistup,“ vyzval ho Gal suše a přitom neodvrátil oči ani ruce od páček na rozvodné desce. „Co to bylo? Proč jsi včas nehlásil nebezpečí? Spal jsi?“

Otázky zněly kupodivu klidně, ba vlídně, ale Vilík právě v této vlídnosti cítil lest.

„Ne. Byl jsem vzhůru,“ odpověděl.

„Proč jsi tedy nic nehlásil? Musels přece letadlo už chvíli vidět?“

Je to past. Jenže on není tak hloupý, aby do ní vběhl. Pocítil odpor proti takovému nedůstojnému jednání a dostal chuť vzdorovat. Řekne pravdu, že chtěl ponorku vydat. Raději smrt než nečestný život mořského lupiče a piráta.

Veškerá náklonnost, kterou ke Galovi choval, se rozplývala, když teď pohlížel do jeho tváře, která se usmívala, ale v přimhouřených očích se přitom kmital hadí, jedovatý svit.

„Mlčíš,“ ozval se tiše Gal a jeho prst stiskl na rozvodové desce vypínač. Hluk, který sem dosud z ostatních částí ponorky doléhal, se okamžitě změnil v hrobové ticho.

„Teď nás nikdo neslyší, Wille,“ ztlumil ještě víc hlas, „vidím ti do duše a odpovím za tebe: Chtěl jsi nás vydat. Doufal jsi, že budeš vysvobozen. A byl bys provedl hloupost, která by nás všecky i s tebou stála život. Chlapče, proč se pleteš do věcí, které patří mně, veliteli?“

„Cože?“ vyjekl překvapeně.

„Copak tě nenapadlo, že se o to snažíme všichni?“

„O co?“

„O vysvobození přece!“

Znělo to tak přesvědčivě, že Vilík málem radostí vykřikl, když v tom zahlédl v Galových očích cosi, co ho varovalo. Jeho srdce se vzbouřilo nad tímto úkladným jednáním tak, že mu mimovolně vyklouzlo z úst:

„Zrada!“

Účinek tohoto slova se na Galovi projevil, jenže jinak, než by se dalo očekávat. Gal se totiž domníval, že chlapec odsuzuje zradu na veliteli, a tak toto jediné slovo způsobilo okamžitý obrat:

„Zrada, chlapče?“ vyskočil Gal z křesla a spustil ruku na Vilíkovo rameno. „To je v pořádku. Jen jsem tě zkoušel. Teď vidím, že jsi náš a věrný. Věřím ti, že tě na chvilku zaujala obrazovka. Odpouštím ti. Ale za pozorovatele se nehodíš. Jsi příliš citlivý a chybí ti rozvaha. Půjdeš do zbrojovny.“ Stiskl páčku na rozvodné desce a kabina se zase naplnila hlukem.

„Haló, palebná!“ zavolal do mluvítka.

„Rozkaz, kapitáne!“ ozval se čísi hlas.

„Šit nastoupí za druhého pozorovatele a na jeho místo jako přisunovač vzdušných torpéd přijde Will. Slyšels?“ obrátil se na Vilíka. „Jdi a konej řádně svou povinnost! Ostatně, tam nemůžeš nic zkazit,“ dodal.

Nemohl skutečně nic zkazit. Vrhač torpéd, v němž poznal Dara, mu pokynul na uprázdněnou stoličku u pravé torpédové roury; u levé seděl dosud neznámý muž. Včetně Vilíka tu tedy byli tři.

Místnost byla osvětlena shora, v ostrém světle se leskla sklovitá pouzdra torpéd, zasunutá v okrouhlých přihrádkách jako průsvitné kukly obrovských sršňů.

„Vyznáš se v této práci?“ zeptal se ho Dar.

„Ne,“ přiznal se.

„Žádné umění. Jen je třeba nejvyšší opatrnosti. Jestli máš obě ruce levé, řekni hned a půjdeš do kuchyně krájet cibuli a umývat nádobí. Kdyby ti totiž torpédo vyklouzlo z pracek, letíme okamžitě všichni rovnou do pekla. Sílu k tomu nepotřebuješ, náboj není těžký, ale šikovný musíš být a klidný. Dej pozor, Mik ti ukáže celý ten zázrak. Pozor! Palba vlevo!“

Mik vyskočil ze stoličky a stiskl knoflík pod jednou zásuvkou. Do rukou mu vyklouzl doutníkový lesklý náboj, Mik ho opatrně vložil do kovového lůžka, odkud se torpédo samočinně vsunulo do roury a ta se za ním ihned zavřela.

„To je všecko,“ ušklíbl se na Vilíka Dar. „Letový torpédomet je nabit.“

„A jak se střílí?“ zajímal se Vilík.

„To už je moje práce,“ odpověděl Dar.

„Letí torpédo ve skleněném obalu?“

„Kdepak. Stačí malý náraz na ta dvě žihadla vzadu a náboj vylétne z roury. V tom okamžiku se obal rozplyne, torpédo roztáhne křídla a letí ve vzduchu jako pták.“

„Kam letí?“

„K cíli, samozřejmě.“

„Jak může znát svůj cíl, když vy sami ho odtud nevidíte a nemůžete ani mířit?“

„Nemusí ho vidět. Stačí, když cíl vidí a ohlásí pozorovatel. Musí to být ovšem včas, a ne jak jsi to zkaňhal ty. Mohli jsme ten hydroplán lehce dostat, kdybychom včas vzlétli. Když však byl už skoro nad námi, museli jsme se rychle ponořit, abychom unikli jeho případným bombám. Z vody můžeme totiž torpédovat jen lodi.“

„Pochybuji, že by tak malý náboj vážně poškodil loď.“

„Mýlíš se. Panečku, to je tak úžasná třaskavina, že pouhý otřes vzduchu v okolí zničí všechno a roztrhá i vazbu ocelových pancířů na válečných obrněncích.“

„A jak daleko letí torpédo na vodě?“

„Několik mil. Cíl může být ještě pod obzorem, ale už neunikne, poněvadž si torpédo sám přitahuje, zrovna tak jako letadlo ve vzduchu.“

„Jak je to možné?“

„Elektromagnetické vlny. Elektřina je totiž...“ Dar nedopověděl, neboť byl přerušen hlášením pozorovatele.

A hned následovaly Galovy rozkazy:

„Šikmo vzhůru, přímo na sever! Strojovno, připravit stroj k vzletu! Palebno, nabít levý torpédomet!“

„Nabito, kapitáne!“ hlásil Dar.

Trup ponorky se konečně zatřásl a po chvíli měl Vilík pocit, jako by ho veliká tíha tlačila dolů. Avšak po několika okamžicích tenhle pocit zmizel. Teď se mu zase zdálo, že skáče do výšky.

„Odlepili jsme se od hladiny, stoupáme do vzduchu,“ řekl Dar spokojeně.

„Okruhem k západu!“ zazněl Galův povel a po něm slyšeli jeho tichou samomluvu: „Divné. Hydroplán letí od jihu zpátky. Nejsme přece tak daleko od našeho ostrova a ten je od nás na jih. Rufe, zmizelo předtím letadlo za jižním obzorem?“

„Ano.“

„Pak se musel octnout ve sférách, které ovládá velitel. Jak je možné, že se vrací? Jak se mohlo dostat z velitelovy moci?“

„Zavolejte veliteli!“ radil Ruf.

„Už chvíli se pokouším dostat spojení, ale marně.“

„Snad nějaká povětrnostní porucha.“

„Nesmysl. Přece víš, že na nás povětrnostní vlivy neplatí. Jak je venku?“

„Hvězdná noc, měsíc vychází.“

„Nedělej hloupé vtipy. Hlas postavení letadla, a ne povětrnost.“

„Letí k severu. Jsme mu právě v boku.“

„Dare! Levý torpédomet – pal!“

Několik vteřin bylo ticho. Ale vtom se Ichthyopterus silně otřásl a zároveň se ozval Rufův zoufalý výkřik a řinčení rozbitého skla.

„Co se stalo?“ volal Gal do mluvítka, ale hned poznal, že přístroj jeho slova nepřenáší.

Proběhl místnostmi, kde mužstvo leželo většinou na podlaze, a pokoušel se otevřít dvířka do pozorovatelny. Avšak klika povolila, teprve když na ni vší silou uhodil železnou pákou, kterou nahmátl v koutě sousední palebny. Dveře odrazily Gala tak prudce, že letěl přes celou zbrojovnu, narazil na zadní stěnu a zůstal nehybně ležet na podlaze.

Hlava letounu byla úplně rozstřílená, zbyla z ní jen kovová konstrukce. Proud vzduchu, který se dral do palebny, znemožnil Darovi a jeho dvěma druhům jakýkoliv pohyb. Nemohli se ani vplížit do pozorovatelny a vysvobodit Rufa, vklíněného mezi křeslo a zpola vyvrácený stolek a zasypaného kupou skelné tříště. Mimoto jim hrozilo zadušení, nedalo se totiž skoro dýchat. Hruď měli sevřenou jako v pancíři, tlak vzduchu bolestivě napínal ušní bubínky až k prasknutí, z nosu jim vytryskla krev, oči vystupovaly z důlků a z hrdla se ozývalo sténání.

Náhle začal tlak vzduchu slábnout – Ichthyopterus zpomaloval – až se konečně zastavil.

Vilík lapal po dechu a sbíral rozvahu. – žžžž – uf, žžžž – uf, slyšel pravidelný šumot jako nárazy mořského vlnobití o skaliska. Vzduch! Letoun mává svými mohutnými křídly, aby se udržel ve výšce, nebo aby zmírnil pád na mořskou hladinu.

Ale jestli dopadne, utopí se i s Darem a Mikem, kteří jsou zatím bez sebe, s Galem, který je v bezvědomí, a s Rufem, není-li už mrtev.

Skleněné tabulky v kuželovité hlavě jsou skoro všecky roztříštěné a zbyla jen kovová síť, jejímiž oky by se stěží provléklo dítě. Jakmile dopadne letoun na hladinu, voda okamžitě zaplaví pozorovatelnu i palebnu. Sítí se neprovlečou a utéci dovnitř trupu nebudou pak také moci, protože tlak vody znemožní otevřít uzavřené dveře.

Toto vše bleskem prolétlo Vilíkovi hlavou. Ichthyopterus zřejmě kroužil, protože teď před jeho roztříštěnou hlavou měsíc osvětloval tu spoušť a také Gala, který se vzpamatoval a namáhavě se vztyčil.

„Co je to? Co se to...? Do strojovny! Rychle!“ vykřikl, otevřel dveře do podpalubí a vrávoral k přídi, aby uzavřel dvířka do pozorovatelny.

„Počkejte!“ smýkl jím Vilík zpátky. „Přece neutečete jako zbabělec!“

„Cože? Dovoluješ si mně, kapitánovi...“

„Kapitán? Zbabělec! Copak nevidíte Rufa?“ syčel mu Vilík do vztekem sinalé tváře.

„Lépe obětovat jednoho než čtyři a možná i celou posádku,“ odůvodňoval Gal svůj rozkaz. „Elektrické vedení je porušeno. Stroje pracují z posledních sil a...“

„Nežvaňte, zbabělče! Běžte do strojovny! Snažte se udržet stroj ve výšce alespoň tak dlouho, než vysvobodíme Rufa.“

„Beztak je mrtev.“

Galova bezcitná slova pobouřila Dara i Mika, takže se vrhli na Gala a vyhodili ho do palebny.

„Darebáku!“ letělo za ním.

Vilík se zatím plížil do pozorovatelny k Rufovi. Jímala ho závrať, když se po kolenou a rukou plazil po kovové síti nad tisícimetrovou propastí nad mořskou hladinou. Třímetrová vzdálenost ke křeslu se mu zdála nekonečná.

Konečně se zachytil křesla a vztyčil se.

Ruf nejevil známky života. Tvář i hlava byly zality krví z řezných ran, způsobených skelnými střepinami, několik jich bylo hluboko zaseknuto ve tváři i v hlavě. Ještě horší bylo, že kovové podpěry stolu byly ohnuté a plocha nakloněná tak, že s křeslem svírala jeho hruď jako v kleštích. Bylo nemožné, aby sám Rufovo tělo vyprostil.

„Dare! Miku!“ křičel. „Musíte mi pomoci!“

Připlížili se k němu a společně stůl nadzvedli. Bezvládné tělo odvlekli do palebny.

Byl nejvyšší čas. Když Vilík pohlédl do pozorovatelny, viděl, že dno propasti letí vzhůru. Stroj klesal.

Rychle zavřel dveře a upevnil závoru.

Teď však zůstali v naprosté tmě, protože světlo zhaslo už dříve.

„Ruf potřebuje rychlou pomoc, jestli je ještě vůbec živý. Odneseme ho někam, kde bychom ho mohli uložit a přivést k vědomí. Doufám, že v některém oddělení bude světlo.“

„V kapitánově kabině určitě,“ řekl Dar, „poněvadž ta jediná je zajištěna proti všem možným poruchám. Jen jestli nás Gal k sobě pustí.“

„Vynutíme si to!“ vypjal se Mik. „Vzbouříme celou posádku. Beztak ho už máme všichni plné zuby od předešlé cesty, kdy tak surově jednal s těmi dvěma...“

„Miku,“ přerušil ho Vilík, „vezmi Rufa za nohy, já ho ponesu vpředu. Dare, veď nás!“

Prošli strojovnou, kde se při matném světle kapesních svítilen otáčela kola a komíhala táhla a písty před bezradně stojícími strojníky. V úplné tmě je Dar po paměti vedl přes společnou kabinu pro mužstvo a pak rázně otevřel dveře do Galovy kabiny. Naštěstí nebyly zamčené.

Gal stál u vysílačky.

„Co? Jak si dovolujete?“ Gal vztáhl ruku po revolveru.

„Mlč!“ vyštěkl na něho Dar. „A dej pracky vzhůru, nebo tě přibodnu k židli!“ Zatočil nad hlavou dýkou, přiskočil a vytáhl Galovi pistoli z pouzdra.

Položili Rufa na postel. Bylo vidět, že se tu Dar dobře vyzná. V minutě bylo připraveno umyvadlo, náplasti, obinadla, jodová tinktura, éter a čpavek. Dar odstranil z Rufovy tváře a hlavy zabodnuté střepiny. Ale když omyl krev, objevila se úzká skleněná tříska, zabodnutá do oka. Když ji Dar vytáhl, vytekla z oka rosolovitá hmota.

„Přišel o oko,“ zamumlal Dar. „No, jen když je druhé v pořádku. Ale je divné, že nejeví známky života.“ Zkoušel tepnu: „Cítím puls. Sice slabě, ale... Musíme zkusit umělé dýchání.“

Dlouho trvalo, než Rufovy plíce konečně začaly pracovat. Avšak za chvíli se z Rufových úst vyřinula stružka krve.

„Tohle je zlé. Svědčí to o vnitřním zranění. Jen aby neměl rozdrcený hrudník a plíce. To bychom ho nezachránili.“

Vtom raněný zasténal a otevřel oči.

„Jak je ti, Rufe?“ zeptal se Dar zbytečně.

„Co se to vlastně stalo?“ sklonil se k němu Gal, který dosud zkrotle přihlížel.

„Na – naše tor – pé – do,“ sotva slyšitelně vyšlo z Rufových úst.

„Nemožné. Jak by mohlo předčasně vybuchnout?“

„Vi – děl jsem...“

„Na obrazovce?“

Ruf přivřel zdravé oko

„Jak se to stalo? Mluv!“

„Netýrej ho, surovče!“ zahučel na Gala zlostně Dar.

„Musím přece vědět...“

„Hydroplán,“ napínal Ruf všechny síly k odpovědi, „bílý paprsek dopadl na tor – pé – do. Bylo sotva dva – cet metrů da – le – ko.“

„A potom?“

Odpovědi se nedočkali. Rufova tvář se křečovitě zkřivila, z úst se vyvalil proud zpěněné krve, tělo se natáhlo a pak strnulo. Ruf zemřel.

Vtom se zapotáceli pod prudkým nárazem.

„Dopadli jsme na hladinu,“ vzpamatoval se Gal. „Miku, zavolej mi Sima ze strojovny! Vyzná se v elektrice. Musí se pokusit opravit přerušené vedení. Je nutné hlásit nehodu veliteli a vrátit se na ostrov, jestli to bude možné. Jinak budeme zajati a skončíme všichni v oprátce.“

Společné nebezpečí je opět sjednotilo.

Po chvilce se Mik vrátil se Simem.

„Přístroje nefungují,“ začal Gal, ale Sim ho přerušil:

„To by poznal i malý kluk, poněvadž jsme všichni ve tmě, až na vaši kabinu, ovšem,“ říkal uštěpačně, „ale divím se, že vy jako kapitán si nedovedete poradit s takovou hloupostí!“

„K čemu jsi tu ty, blázne?“

„Nemohu být všude. Strojovna byla přednější než váš budoár. Kdybych ji pustil z dohledu, zřítili bychom se na vodu jako kámen a teď by z nás byla už kaše. Tak vidíte, kapitáne, stačilo odpojit tyhle dva kabely a přepojit sem. Teď už můžete ťukat.“

Gal stiskl páčku na vysílačce. Rázem však všichni strnuli. Přístroj se rozezvučel morseovkou, a ne obvyklou tajnou abecedou. Ale smyslu záhadné depeše nerozuměli.

„Přepni na radiofonii!“ poradil Galovi Sim.

Stalo se. A tu se ozvala slova, kterým rozuměl jediný Vilík.

„Haló! Létací podmořský člune, vzdejte se!“ A pak následoval dodatek: „Jste obklopeni flotilou torpédoborců. Zanechte každého odporu, protože pak bychom vás poslali na dno. Přesvědčili jste se už, že máme prostředek, který vaše torpéda přivede k výbuchu ihned po vypuštění. Také víme, že nemůžete vzlétnout ani se ponořit. Jste úplně bezmocní a bezbranní. Nevzdáte-li se, použijeme svého prostředku a přivodíme hromadný výbuch všech nábojů v trupu vašeho člunu. Dáváme vám lhůtu deseti minut.“

„Jaký je to jazyk?“ hleděli na sebe bezradně.

Vilík rychle uvažoval. Má se přiznat, že rozuměl? Musí, protože jinak zahyne i s nimi, a on nemá vůbec chuť zemřít, když je vysvobození na dosah. Snad i někteří z posádky uvítají návrat do svých domovů. Každá vteřina je drahá, přibližuje ho k životu, nebo k smrti.

„Rozuměls?“

„Ovšem.“ A Vilík jim přetlumočil obsah.

Gal stiskl páčku a kabinou se rozlehl hluk ze všech částí trupu, což znamenalo, že Ichthyopterus opět slyší.

„Chlapci!“ volal. „Nepřítel nás vyzývá, abychom se vzdali. Kdo je pro?“

„Nikdo!“ ozvalo se hromadně.

„Kdo je proti?“

„Všichni!“ zaznělo jednomyslně, přidali se i Dar a Mik.

Ze strojovny se ozval hlas: „Stroje čerpají novou elektřinu. Za chvilku se budeme moci ponořit a pak snadno unikneme.“

„Dobře, chlapci!“ pochválil je Gal. „Všichni na svá místa! Dare, vezmeš do palebny Mika a místo Willa někoho šikovnějšího, kdo se dobře vyzná v rychlopalbě. Rozmetáme tu smečku, ale až dám povel. Wille,“ obrátil se k Vilíkovi, když s ním v kabině osaměl, „vyžádáš si prodloužení lhůty o dalších deset minut. Pozor, zapojuji.“

Odpověď zněla:

„Povolujeme. Ale varujeme vás před úskokem.“

Gal přístroj vypnul.

„V pořádku,“ ušklíbl se. „Svěřím ti úlohu pozorovatele.“

„Pozorovatelna je zaplavena,“ namítl Vilík.

„Vystoupíš na povrch. Moře je teď tiché a noc jasná. Vysunu ti nahoru mikrofon a budeš mi hlásit, co uvidíš. Až ti dám povel, sestoupíš dovnitř a zavřeš za sebou příklop. Jdi!“

Errata:

30.05.2021 11:03