Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Stanul na povrchu ponorky a měl pocit, jako by stál na hřbetu ohromného mořského netvora, odpočívajícího na nekonečné hladině zalité měsíčním svitem. Daleko na obzoru se v kruhu rýsovala těla torpédoborců a ve výši kroužil hydroplán...

Podaří se mu uniknout, prorazit tímto kruhem? Zároveň se objevily jiné otázky.

Je vázán věrností k těmto pirátům? Není. Nikomu nesložil slib – naštěstí ho nikdo o slib věrnosti nežádal. Celá posádka prokázala věrnost veliteli. To je sice hezké, jen kdyby zároveň nechtěli zákeřně ničit lodě a s nimi stovky lidských životů. Prodloužení lhůty byla jen lest. Takže je jasné, co je jeho povinností: utéct. Nebude to zrada? Ne. Nemá k těmto zločincům žádné závazky, má naopak povinnost upozornit na ně a zabránit krveprolití.

Vilík se tiše svezl z boku ponorky, okamžik se držel křídelního žebra a pak se odrazil.

Plaval co nejrychleji a nehleděl na to, zda plave správným směrem, jen když do stanovené lhůty bude co nejdál od Ichthyoptera a dostane se blízko k některému torpédoborci. Má dost času, dobrých deset prodloužených minut. A zdá se, že dělá plavecký rekord.

Napadlo ho: Stejně jako před lety plaval k neznámému ostrovu po útěku z lodního vraku, s hlavou přeplněnou ideály a přeludy o domnělé svobodě, zrovna tak teď utíká z vysněného ráje, vyléčen z touhy po dobrodružství a se zkušenostmi, které úplně vyvrátily jeho chlapecké představy.

Po světélkující hladině mu letěl vstříc obrovský strašidelný stín, jako by se na něj hnal ohromný rejnok. Zděšeně vykřikl, když ho pohltil. Zavřel oči a zatajil dech. Avšak co to? Necítí, že by ho drtily zuby obludy, slyší harmonický zvuk.

Vyjeveně hleděl na stín, který se od něho vzdaloval a teď zahýbá, ostrou křivkou se vrací, klesá – přistává na hladině a rychle jako ohromný vodní pták pluje k němu – teď se zastavil v dálce asi padesáti metrů a v nočním tichu se ozval hlas z megafonu:

„Haló, doplav k nám, vezmeme tě na palubu! Utekl jsi z té ponorky?“

„Ano,“ odpověděl důstojníkovi, když se vyšplhal do jeho kabiny. „Ta pirátská ponorka chystá léčku. Chce získat čas, aby načerpala novou elektřinu. Pak se ponoří a bude torpédovat všecky vaše lodě,“ vysvětloval vzrušeně.

Důstojník vydal rozkaz a hydroplán se rozjel k Ichthyopteru. Asi sto metrů před ním se zastavil. Z jeho boku vyšlehl úzký bílý paprsek a protkl hladinu u zádě ponorky. Do výše vyrazil sloup vody a páry. Pak nastalo ticho.

„Zničil jsem jim kormidlo. Nejsou schopni plavby,“ vysvětlil důstojník. „Jak ses dostal do té společnosti?“

„Všechno vám vysvětlím, kapitáne, ale radím vám hned vzlétnout a varovat lidi! Torpéda ponorky mají totiž elektromagnetické zařízení, takže je přitahuje cíl.“

„Vím. Neboj se, chlapče! Naši technici na to přišli a naše lodi mají prostředek, který jejich magnetická torpéda vrací. Byla by to jejich sebevražda. Ale vzdálíme se, poněvadž v této blízkosti by výbuch ohrozil i nás. Hansi,“ obrátil se na pilota, „pluj k velícímu člunu!“

Mezitím, co hydroplán letěl po hladině, velící důstojník vydal do mikrofonu anglicky radiotelefonický rozkaz:

„Lhůta uplynula. Opusťte ponorku a plujte přímo k severu, odkud vám budou vyslány vstříc záchranné motorové čluny. Přesně za dvacet minut vaši ponorku potopím.“

Jako odpověď na tuto výzvu objevil se na hladině u Ichthyoptera vír, který se změnil ve stříbřitě se lesknoucí klínový šíp a ten rychle letěl k hydroplánu.

„Přepojte na negativní proud!“ velel klidně důstojník. Vilík s údivem sledoval, jak se přímá stopa torpéda mění v oblouk – a najednou se náboj stejnou rychlostí vracel zpátky k Ichthyopteru. Pak se zablesklo a jazyk zeleného ohně s beztvárnými kusy trosek vyletěl kolmo nad hladinu. Teprve po chvíli se jako dunivá ozvěna až odkudsi ze stratosféry vracel k zemi hromový rachot.

„Ušli oprátce,“ odbyl důstojník celou pohřební řeč.

A ostrov? V té chvíli už neexistoval. Když šílený velitel viděl, že všechny jeho zákroky selhaly, vyhodil celý ostrov do vzduchu.

A Vilík? Stal se kapitánem velké obchodní lodi, která do jeho vlasti dováží tropické plodiny z dalekých zemí.

Navštěvuje s ní často ty podivuhodné kraje, které mu stále připomínají zemský ráj. Na peklo, které v nich kdysi prožil, už skoro zapomněl.

© 2019 Jan Matzal Troska

30.05.2021 11:03