Vítej, návštěvníku!

Žena usedla na tvrdou lavici pod oknem a počkala, až její společník nabídne víno z cestovní opletené lahve. Zručně nalil do plechových pohárků a sledoval její tvář v třepotavé záři svíček, ač byl venku ještě stále den.

Byla velice hezká, urostlá, plavých vlasů a hrdého držení těla, a i když nebyla mladá, leckterá panna by jí mohla závidět. Oblečena byla měšťansky a díky výborné postavě nebylo poznat, že není sešněrována módním korzetem.

Okna nehostinné místnosti byla zvenku kryta okenicemi a jediné osvětlení obstarával tříramenný mosazný svícen, stojící na dubovém stole, jediném větším kusu nábytku, který tady zbyl.

Po něm zde byly už jen dvě těžké židle a lavice pod dvěma temnými okny, na níž kráska seděla a trpělivě naslouchala monotónnímu hlasu korpulentního šlechtice, který se usadil na jedné ze židlí a dosud neskončil.

„Drahá švagrová, velice si cením vaší nabídky, ale nejsme v situaci, kdy můžeme toto hnízdo postrádat. Chci být velkorysý, také si vážím vaší oběti, ale toto opravdu nemohu. Jak víte, jsme téměř na mizině a tohle místo by mohlo vyřešit naše problémy.

Podotýkám, že se to týká i vašich problémů, jste přece starší sestra mé ženy a já dobře vím, co vám patří. Nezapomínejte, že já i Vaše sestra jsme jediní, kteří o vás víme.“

„Chcete mi vyhrožovat, Wolfgangu? Nebo snad ona?“ šlehla po něm planoucíma modrýma očima. Byly tmavě modré, vzácné a velmi krásné. Byla si toho vědoma.

„Tehdy jsem sestře ustoupila a jen díky tomu dnes jezdíte v kočáře s hraběcí korunkou. Nemohu za to, jak jste hospodařili a právem se obávám, že i když tady něco najdete, vezme to stejný konec, jako celý majetek naší rodiny,“ odsekla nakvašeně.

„Víte dobře, že jste se uchýlila do ústraní nikoli kvůli sestře, ale kvůli vašemu nápadníku, panu z...“ nestačil dokončit větu, když mu skočila do řeči.

„Vůbec nevyslovujte to jméno!“ vykřikla.

„A baví vás ještě život v ústraní?“ zeptal se poněkud jedovatě.

„Už jsem zažila lepší.“

„A co plánujete?“ řekl podobným tónem jako v předchozí otázce.

„Budu hledat, kde nechal tesař díru. Tady.“

„Tady ne, o tom jsme už mluvili.“

„Mám na to stejné právo jako ona, takže se tady potkáme, když to uznám za vhodné,“ řekla ostře, zatímco pan Wolfgang vstal na znamení, že je hovor u konce.

„To vám samozřejmě nemohu zakázat, ale s ohledem na vaši bezpečnost...“ opět nedokončil větu, byl přerušen svou společnicí.

„Jdu se převléknout!“ řekla ostře a vplula pyšně do vedlejší místnosti.

Wolfgang si hlasitě oddechl, čekal to horší. Dobře věděl, jak se dokáže rozzuřit a řádit jako sedmihlavá saň. Jakkoli byla jeho žena méně krásná, postrádala tyto divoké způsoby a on byl rád, neměnil by.

Tygřice, nádherná jako drahokam, ale stejně tak tvrdá. Život s ní by dokázal zničit silnější nátury a Wolfgang si potrpěl na pohodlí bez rizika. Začínal se pomalu zakulacovat a dávno nepatřil k dobyvatelům.

Dal svícen stranou a pohlédl do temného dvora. Se západem slunce se kontury vysokých kamenných zdí dívaly nepřátelsky a Wolfgang byl nervózní, že nevidí, co je za branou.

Nejraději by tuto podivnou usedlost opustil a to klidně navždy, ale svazovala ho finanční tíseň. Jak jen to místo neměl rád.

Naštěstí domů odtud nebylo daleko.

Z myšlenek jej vytrhly kroky za zády a pak už zbytečný příkaz: „Jedeme!“

Tentokrát ho ani nepopudila, byl rád, že může vyrazit.

Errata:

30.05.2021 15:35