Vítej, návštěvníku!

Srpek na obloze nebezpečně osvětloval cestu do vsi Ječné, před níž se tyčil nový zámek. Jeho světle žluté kontury odrážely nevýrazně bledou zář měsíce a zámek vypadal ještě větší, než ve skutečnosti byl.

Měkká tráva vytvářela poležení téměř královské, ale museli ležet v kabátech, aby je neprozradily bílé košile. Mizerný podrost podél řeky kryl jen sporadicky. Mezi tmavými siluetami stromů probleskovaly hvězdy a slabý noční vánek jen málo ředil dusnou letní noc.

„To se nedá vydržet, Jene,“ vzdychnul Matyáš z nevelikého křoví.

„Já vím, ale jinak to nejde.“

„Myslíš, že se dočkáme, už tady ležíme celou věčnost a v břiše mi kručí jako o život.“

„Doufám, že ano, snad tam nebudou nocovat,“ snažil se ho uklidnit Jan a sebe možná taky. Představa, že se hrabě Grafendorf ukládá k spánku v jeho kavalci, mu na klidu rozhodně nepřidávala.

„Já hlupák se s tebou pouštím do hledání pokladů, zatímco můj rodný statek bez hospodáře dávno uvadl,“ hořekoval naoko Matyáš, všichni věděli, že mu na dědictví otců nikdy příliš nezáleželo.

„Tvé statky, drahý Matyáši, sžírala plesnivina už v době, kdy jsem tě poznal. Na polích rašily pampelišky a to bylo jediné bohatství, které jsi kdy vypěstoval,“ rozhodně ho nešetřil Jan, dobře věděl, že mu to Matyáš jistě brzy oplatí.

„Jedou!“ řekl poněkud hlasitěji Johann a zabil si komára na čele.

„Jsou to oni?“ kontroval Matyáš vcelku zbytečně, Johann vždy hlásil, co slyšel a byl v tom neuvěřitelně přesný. Toto umění si osvojil dávno před tím, než poznal své nynější dva druhy, kteří dobře věděli, že se neživil vždy poctivě.

„Jeden vůz,“ nadzvedl se Johann na loktech. „A ten jezdec taky.“

Zvuk se blížil alejí lip a po chvíli už dusot kopyt rozechvěl zemi.

„Krásné čtyřspřeží,“ hlesl Johann, vzápětí se ze zatáčky vyřítil kočár, tažený čtyřmi grošáky v ostrém klusu. Kočí se instinktivně naklonil na stranu v nebezpečné rychlosti a krytá budka se houpala sem a tam na silném řemení.

„To nestihneme, koně máme daleko, jede moc rychle,“ zvedl se Matyáš z křoví, ale Jan mu dal znamení, ať si zase lehne.

„Neblázni, kočár jistě pojede do zámku, tam nemůžeme a za jezdcem musíme mít odstup, vždyť by nás slyšel, je noc!“

Sotva Matyáš zalehl, dojeli k rozcestí a zpomalili. Jezdec se sklonil u okna kočáru a něco ukazoval, poté se kočár rozjel k zámku a jezdec cestou do Katova. Sotva se k nim otočil zády a klusem vyrazil, zavelel Jan:

„Teď pro koně, jedeme za ním, ale opatrně!“

Rozjeli se za jezdcem a sledovali jej z bezpečné vzdálenosti kolem mlýna až k městským hradbám, kde se krčilo několik menších domů, přilepených přímo na opevnění. Najednou se mezi domky objevila mezera, v níž se jezdec ztratil.

„Je tam branka, zavřená,“ řekl potichu Johann, když sesednul z koně a sklonil se do tmavého výklenku. Uviděl tam nízké okované dveře vedoucí na druhou stranu hradeb. „Tam se teď nedostaneme.“

„Leda by nás vpustili do města, ale mezitím nám stejně pláchne,“ doplnil ho Matyáš.

„Obávám se, Jene, že jsme nezjistili vůbec nic.“

„Aspoň víme, že tudy opravdu jezdí, bude nám to trvat nějakou dobu, než na všechno přijdeme. Takže teď máme možnost jet do hospody, nebo se vloupat na dvorec Kolštejn, ale není jisté, že je prázdný.“

„Vlezl bych do postele, ale tam se dostaneme až k ránu,“ skuhral Matyáš a Johann dlouze zívnul.

„Stejně musíme vymyslet jak na to, jsem notně unavený. Jedeme!“ rozhodl Jan a rozjeli se k Jakubově hospodě.

Errata:

30.05.2021 15:35