Vítej, návštěvníku!

Znovu se vrátili k tichému šumění pomalu tekoucí řeky a pokračovali do známého kopce, na jehož odvrácené straně protínaly noční oblohu nízké věže Horky. Koně šli krokem, jednak bylo v noci slyšet každé zašustění, také byli unaveni a na strmé kamenité cestě snadno mohli upadnout a zlomit si vaz.

Matyáš s Johannem klimbali v sedle, pouze Jan se oddával vzpomínkám na mládí zde strávené a dojatě pozoroval noční krajinu, tak známou. I vůně se zdály být jiné než na Hodorfu.

Cítil, že chce tady zůstat, snad poprvé v životě pocítil cosi jako stesk a lásku k domovině. Na protějším kopci uviděl světélko.

„Pohleďte, kaple svaté Markéty, co že tam dnes svítí?“ podivil se. Jeho druzi projevili pramalý zájem a jen Matyáš, jelikož byl od přírody výřečný, utrousil:

„Možná světí pouť, Jene,“ a zívl na celé kolo.

„To určitě,“ odpověděl nepřítomně Jan a dál se pohroužili v mlčení.

Ještě jednou pak přerušil ticho, když uviděl vlevo odbočující pěšinu, která, jak se domníval, mohla by vést zkratkou kolem Horky a mohli by tak být dřív u Jakuba v hospodě.

„Veď nás tedy,“ procedil na půl úst Matyáš, „stejně je noc a nic bys neviděl,“ otočil se na Johanna, který posunkem ruky projevil nesouhlas. Když si uvědomil, že má Matyáš pravdu, mávl rukou na souhlas a odbočili.

Pěšina se táhla okolo celého kopce a byla porostlá měkkou travou, která dokonale tlumila jejich kroky a chůze byla tak pohodlná, že již téměř usínali. Po obou stranách rostlo vysoké maliní a les voněl omamnou noční vůní.

Z lesa se ozvalo zapraskání a v tu chvíli rozřízla noční klid křídla veliké sovy, která s mácháním rozrážela teplý noční vzduch a přeletěla poměrně nízko nad hlavami jezdců. Všichni tři se dívali do lesa a zvýšili ostražitost.

Mohli ji vyplašit oni sami, ale také to mohlo být jinak. V lesích strávili mnoho času ve dne i v noci a dovedli vycítit hrozící nebezpečí.

Pojednou Jan zastavil, instinktivně, jak byli zvyklí z různých šarvátek, se nahnul dozadu a chytil za uzdu Matyášova koně a ten, ač před chvílí ještě pospával, udělal to samé a chytil koně Johannova.

I koně, navyklí na četné nesnáze, okamžitě zastavili a stáli úplně potichu, čekajíce, co se bude dít dál.

Zepředu se ozval šramot a potom něco jako tichá kletba a zapraskání řemení, jako by někdo nasedal na koně. Jan strnul, nebylo totiž poznat, kterým směrem jezdec, či jezdci vyjíždějí a mohlo se stát, že stanou proti nim.

Pěšina však byla úzká, takže otočit potichu nemohli a maliní po stranách znemožňovalo i úskok stranou, aby se mohli schovat. Připravili tedy potichu zbraně a stáli v očekávání věcí příštích.

Jan tiše natáhl kohout pistole a maně se zadíval směrem, kde před chvílí svítilo světlo. Svatá Markéta již tonula ve tmě, na tmavém hřebeni by těžko teď našel místo, kde vlastně stojí.

Pomyslel si něco o znamení, ale hned toho nechal. Před nimi to křuplo, jak sjela cizí podkova po kameni, a bylo nutno zachovat ostražitost.

Errata:

30.05.2021 15:35