Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

S prázdným vozem neměli koně mnoho práce a tak jim cesta ubíhala o poznání rychleji. Zbývala ještě jedna zátočina, než se objeví střecha hospody a s ní i všechno, po čem teď toužili: Večeře, víno a pro někoho i náruč Jakubovy dcery.

„Jsou tam, k čertu!“ zvolal Johann a zarazil koně. Hned se ale vzpamatoval a pobídl je i s vozem do strany. Sjeli ze silnice mezi vrby a olše, lemující říční koryto. Tam zastavil a pronesl velmi pravdivou řeč: „Nocleh nebude, ba ani večeře. Banda všivá vojenská!“

„Musím tam!“ odpověděl Jan, „můžete počkat tady, nevím, co bude dál, ale musím tam jít.“

„Strach o vyvolenou pannu jedině omlouvá tvou horlivost, Jene. Půjdu s tebou, jednak to tak dělám vždycky a také tě musím chránit před tou nenasytnou holotou. Navíc bychom mohli přidat pár mrtvol k těm v rokli,“ kasal se jako obvykle Matyáš.

„Odvedu koně dál mezi stromy,“ řekl Johann a rozumělo se samo sebou, že půjdou všichni. Hbitě je vypřáhnul, vůz nechal stát, kde byl a potichu se ztratili v křovinách. Vyšel sám a přidal se k ostatním, kteří se vydali nenápadně k hospodě.

V zatáčce už bylo možné rozeznat opilecké hlasy vojáků, ale zdálo se, že jsou na odchodu. Vypadalo to na několik dragounů, jistě ne víc než deset, postávali před hospodou u venkovních stolů.

Po chvíli vyšel známý kvartýrmistr, vojáci se poněkud uklidnili, nasedli na koně a odjížděli směrem ke Katovu. Jan, Johann a Matyáš se pomalu přiblížili k hospodě, a když se ujistili, že je klid, Jan opatrně vešel.

„To je dost, snad jste se jim vyhnuli?“ hrnul se k němu Jakub.

„Co Zuzana?“ otázal se Jan poněkud nezdvořile.

„Je schovaná v lese, i s tvým koněm,“ oddychl si nahlas Jakub. „Ale je to špatné, ubytují se zde důstojníci, přijedou zítra.“

„To znamená, že jsme si pobyt v pohodlí příliš neužili,“ řekl Matyáš, jenž právě vešel do dveří. Johann jako vždy mlčel.

„Ale s důstojníky bude pro Zuzanu nebezpečno a pro tvého syna rovněž, jistě verbují a kdo ví, co by se mohlo stát,“ pronesl starostlivě Jan.

„Všechno jsem promyslel, pošlu ji k sestře, a vzkážu, že má dojít sem. Zuzana tam na oplátku zůstane. I syn tam zůstane a bude v bezpečí.“

„A kde vlastně?“ zeptal se Matyáš.

„Ve mlýně, u Katova. Muž mé sestry tam dělá správce, tam je děveček více a pacholků také. A mlýn patří vrchnosti, tam si snad netroufnou,“ řekl ustaraně Jakub a otřel si zpocené čelo. „Ale vy budete muset jinam, nedá se nic dělat.“

„Jsme uvyklí životu v lese, nějak se protlučeme,“ mávl rukou Jan a bylo vidět, že nemá stání. Vyběhl ven a procházel řídký lesík za hospodou, až se konečně ozvaly tiché kroky jeho koně. Zuzana šla tiše jako divoženka, uměla našlapovat tak, že se snad ani stébla trávy nepohnula.

Johann s Matyášem zašli pro vůz s koňmi, zatlačili ho za hospodu a domluvili se s Jakubem, že odvezou Zuzanu a přivezou jeho sestru Matyldu z mlýna. Aby mohli jet zkratkou kolem Horky, nabídl se Matyáš, že zůstane s Jakubem.

Beztoho bylo všem jasné, že Johann by svého koně nepůjčil a Jan zůstat nechtěl, jednak aby ho někdo nepoznal a potom přece doprovázel Zuzanu. Ta se nechala vysadit do sedla Matyášova vraníka a ihned vyrazili.

Stejně jako předešlý večer vyšplhali ke kapli a potom objeli Horku cestou schovanou v maliní. Jeli většinou mlčky, první Johann, který dával pozor. Jan také dával pozor, ale na něco jiného.

Pak se vynořila temná silueta mlýna, řeka se ztrácela v šeru a hučení vody náhonem prozrazovalo, že jsou u cíle. Přejeli lávku a zůstali stát u mohutné kamenné stavby s pevnými dřevěnými vraty.

„Z blízka to vypadá jako hradní brána,“ usmál se Jan, zatímco sesedli z koní, a Zuzana zabouchala na dveře nějaký smluvený signál.

Errata:

30.05.2021 15:35