Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Kdo je,“ ozvalo se za malými dveřmi v těžkých dvoukřídlých vratech.

„Zuzana a dva přátelé.“

Z nedalekého Katova se ozval zvon, odbíjející půlnoc, podivně rezonoval v kamenných zdech mlýna a znělo to jako umíráček po cestě do márnice.

Na to se dveře pootevřely a pak ještě o něco víc a Zuzana vklouzla dovnitř. Chvíli se dohadovali, než se otevřela půlka vrat a kdosi je vyzval, aby vešli i s koňmi. Těch se ujal jakýsi pacholek, ale Johann ho i tak doprovodil ke stájím. Dvě děvečky přinesly chléb a slaninu a vesele do sebe navzájem šťouchali, než ta drzejší vypálila:

„Pánové, co laškují s pradlenkami, se přišli podívat?“ načež se rozesmály a smál se i mladík, který se postavil po bok Zuzaně.

„Jsem Jakub, bratranec tady Zuzany a synovec Jakuba Rejska, hostinského.“

„To nás těší. Ale máme přivést tvou matku,“ řekl Jan, aby zachránil situaci, mladý Jakub byl totiž jeden z mužů, co káceli dřevo u vody, když se pokoušeli navázat řeč s děvečkami.

„Zajisté, už se chystá na cestu,“ odvětil sice přívětivě, ale bylo znát, že se velmi baví. „Zatím se posilněte před namáhavou cestou. Kde teď budete spát, urození pánové?“

„V lese, Na mechu, možná v kapradí, nějak si poradíme,“ odpověděl Jan a děvečky vzadu se opět rozesmály.

„Můžete se zastavit u nás, ale nejsme hostinec, nejsme na návštěvy zařízení a museli byste vzít zavděk i senem,“ zaburácela statná žena, která právě sestupovala po dřevěném schodišti. Jan si uvědomil, že může být jen o něco starší, než byli sami.

„Jsem Matylda, pojedu s vámi za Jakubem,“ dodala nesmlouvavě a Jan pochopil, kdo tady rozkazuje. Dokonce i rozverné dívky se kamsi vytratily a mladý Jakub se začal tvářit vážně. Jen Zuzana neměla stání a točila se kolem Jana.

Jen co se najedli, přivedl pacholek koně, nakrmené a napojené a kdosi otevřel bránu. Jan se rychle rozloučil se Zuzanou i s ostatními, Johann úsporně pokynul a vyjeli do hluboké noci.

„Matyáš se snad trochu vyspí,“ ucedil Johann a popojel do čela malého průvodu.

„Bude hlídat, až budeme odpočívat,“ odpověděl Jan a neubránil se zívnutí.

Kolem řeky sedal chlad jako vždy, když se přehoupne půlnoc a vlhké ticho sedalo na oděv i na unavenou duši. Jeli mlčky, snažili se dojet do hospody co nejdříve, všichni toho měli za dnešek dost. „Zatrápené vojsko,“ zaklel za všechny Johann.

„Jací to jsou?“ zeptala se Matylda.

„Zelení, dragouni,“ odtušil Jan.

„Pakáž, teď je jich všude plno, roztahují se na kvartýrech, ujídají, chlapce verbují. Co dělají s děvčaty ani nemluvím,“ uplivla si.

„Naštěstí to nejsou Uhři,“ přisadil si Johann jako vždycky.

„A ty hledáš poklad, Jene,“ obrátila se Matylda dozadu na Jana, který průvod uzavíral.

„Ano, kéž bych jej našel. Ostatně mi nic jiného ani nezbývá.“

„Předpokládám, že víš, kde hledat, na to si tě dobře pamatuju a tvého otce taky, kéž je mu Bůh milostiv.“

„Je to tak dávno, Matyldo.“

„Já nezapomínám,“ odpověděla tak, že se Jan začal obávat. Přece jen mu byla milejší Zuzana, nežli její korpulentní teta, na níž ještě bylo znát, že bývala krasavicí.

„Já také ne,“ řekl Jan neutrálně. „Musíme teď překonat nepřízeň osudu a postavit se zase pevně na nohy, snad se to podaří.“

„Rozumím ti, moje neteř Zuzana ti leží v hlavě ze všeho nejvíc. Já však pamatuji i jinou krasavici, navíc urozenou.“

„Zmizela, kdo ví, kde je jí konec,“ zívl Jan.

„A co když ne?“

„Ty něco víš?“ zeptal se Jan vzrušeně.

„Ne tak zhurta, měl by sis rozmyslet, kterou pannu vlastně hledáš,“ řekla kousavě Matylda a Johann se krátce zasmál.

„O to přece nejde, dobře to víš.“

„Vím, nevím, možná ano, možná ne. To je někdy lepší. Ale mnoho ti neporadím, Co jsem slyšela, velmi důvěrně, snad by měl vědět žid Rafael, nejbohatší Žid v Katově. Půjčuje i hraběti Wolfgangovi. Zkus se dostat k němu blíž, ale opatrně. Je obezřetný a mohl by tě poznat.“

Errata:

30.05.2021 15:35