Vítej, návštěvníku!

„Rozino, kde vězíš, to se mám česat sama?“ hartusila krásná paní na svou starou služebnou, ale ne vážně, věděla, že je na starou Rozinu spolehnutí. Navíc věděla, že přijde, slyšela ji hekat na schodech.

„Paní, už mi nohy neslouží jako dřív,“ omlouvala se stařena a belhala se k taburetu. „Tak krásné vlasy a zase je mám schovat do sítě a klobouku, věčná škoda, má paní.“

„Dobře víš, že jedu ven z města.“

„Vím a bojím se, cožpak se to hodí, jezdit tak navečer? Hemží se to tady vojáky, a kdo ví, kým ještě. Jistě je kolem spousta hrdlořezů.“

„Mám dvě nabité pistole, Rozino. A umím z nich střílet,“ smála se její krásná velitelka, načež se služebná jen pokřižovala a pustila se do pletení copů.

Asi po půl hodině zaklepal na dvoukřídlé dveře urostlý mladý muž a po vyzvání se hluboce sklonil.

„Kočár je připraven, paní,“ řekl zvučným hlasem a dlouze spočinul na labutí šíji s copy, vyčesanými nahoru.

„Dobře Matěji, řekni kočímu a naložte tu truhlici ode dveří, zanedlouho pojedeme,“ přikázala rovněž velmi zvučně a na Matěje se podívala sice se zalíbením, ale jen velmi krátce. Věděla, že je ochoten pro ni udělat cokoliv, ale to bylo vše, co ji na něm zajímalo.

Netrvalo dlouho a vrátil se s podsaditým mužem asi tak ve věku Roziny. S lety pěstovanou elegancí smekl klobouk a uklonil se, stříbrná hříva svázaná do copu se zaleskla ve večerním světle a on zvučným hlasem pozdravil.

Kočí Václav, věrný a oddaný jako Rozina. Bylo znát, že mu dělá problém ohnout unavená záda a také při tom tiše vzdychl, ale snažil se, aby paní nic nepoznala. Statečně uchopil držadlo a s námahou zvedl truhlici.

Matěj na druhé straně s ní pohupoval jakoby nic, když sešli z podesty, bezstarostně cosi vykládal a kočí se snažil držet s ním krok po schodech. Samozřejmě mlčel, nebo se omezil na jednoslabičné odpovědi.

„Václav nám nějak stárne,“ řekla paní starostlivě a upřela pohled do vrásčité tváře v zrcadle.

„Tak jako já, paní,“ odpověděla Rozina. „Zanedlouho vám zbyde jen Matěj, ale musíte dát pozor, je to šelma. Ale to se časem spraví, všichni mladí jsou takoví.“

„Nestraš mě, Rozino, co bych si bez tebe počala a bez Václava rovněž,“ zalichotila služebné a dívala se do zrcadla, jak pookřála.

„Na mě se paní může spolehnout, budu věrně sloužit do poslední chvíle, než mě Pán vezme na onen svět,“ vypjala stařeckou hruď a slzy se jí vedraly do očí.

„Já vím, věřím ti,“ řekla rychle paní a Rozina odhodlaně dál splétala zlaté vlasy jako sluneční paprsky, rozprostřené po modrém sametu elegantních šatů.

Když vytvořila moderní, ale jednoduchý účes, vhodný a dostačující pro krátkou cestu, pobrala menší zavazadla a scházela po schodech na dvůr. Byla ráda, že je paní spokojena a že ji pochválila a nesla se pyšně jako královna.

Paní nasadila elegantní klobouk a popadla menší koš s dobrotami na cestu, vyňala z tajného úkrytu dokumenty a dala je do kožené torny. Pod schody se na ni Rozina podívala vyčítavě a paní pochopila.

„Je to moc důležité, musím sama.“

I tak se v očích služky zračilo zklamání z nedůvěry, jíž pociťovala, protože jí paní nesvěřila tornu, ani nevěděla, co obsahuje. Jinak měla přehled o všem. Ale měla ráda svou paní, mlčky se uklonila a čekala u dveří kočáru, které otevřel Václav a dvorně se ukláněl jako pravý kavalír.

„Nastup první, Rozino,“ pokynula ji paní, což opět prozářilo její vrásčitou tvář a mlčky se nasoukala do čalouněné sedačky. Paní sedla vedle ní a usmívala se, sama se sebou spokojená. Těšila se na výhled na řeku, a proto raději seděla vpravo.

Václav se vyšplhal na kozlík, vedle něj hbitě vyskočil sluha Matěj a kola kočáru tvrdě zazvonila na dlažbě města Katova.

Errata:

30.05.2021 15:35