Vítej, návštěvníku!

„Já už nemůžu,“ smál se Jan a všichni naráz ustali, byli na tom podobně. Oddychovali jako tři dýchavičné staré kobyly na úpatí kopce.

Najednou se před nimi mihlo několik postav, proběhly po louce a s bujarým křikem zapadly do maliní.

„Co to bylo?“ polekal se Jan a Johann jen mávl rukou:

„Děti, asi jdou sbírat do hrníčku.“

„Poslední dítě mělo sukni a nebylo zase tak malé,“ zvolal Matyáš a pustil se za dětmi do křoví, zatímco druzí dva zůstali klidně na palouku a bavili se na Matyášův účet. Ještě chvíli šramotil v maliní za vydatného výskotu malých protivníků.

Když výrostci poznali, že je nemůže dohonit, začali pokřikovat pokaždé z jiné strany, takže Matyáš pročesával a lámal maliní, avšak zároveň trhal svůj šat. Takže když konečně vylezl, aniž by někoho chytil, vůbec nebyl k poznání. Oděv měl na několika místech roztržený a přes tvář a čelo mu nabíhaly dva jasně červené šrámy. Kord naštěstí neměl, jinak by ho určitě ztratil, váček s penězi postrádal už delší čas, takže se vlastně nemusel vůbec ničeho obávat.

„Urozený pán, celý roztrhán,“ ozvalo se z křoví a hned nato zachrastily větve, jak děti přebíhaly, aby je nemohl chytit.

„Čerchmanti zatracení,“ zaklel Matyáš a chystal se vrhnout za nimi, ale Johann jej zadržel. Měl co dělat, protože od smíchu nemohl popadnout dech a tak funěl, jako splašený býk.

„Nech je, statečný rytíři, jsou to přece děti,“ domlouval mu Jan.

„Na zlomyslnosti jsou velcí dost, a také jsou prostořecí,“ nedal se Matyáš.

„Tys nebyl?“ smál se Johan.

„Já jsem netrhal maliny.“

„Jistě u vás nerostly.“

„Rostly, i ostružiny a...“

„Urozený pán, celý roztrhán,“ ozvalo se tentokrát z dálky a Matyáš už jen planě zahrozil a sedl si do trávy.

„To nám ten den náramně začíná, přátelé, navrhuji vydatný oběd a nějaký ten korbel bychom také zasloužili,“ snažil se Matyáš odvést pozornost jinam.

„To je pravda, ale tohle všechno se platí a navíc se možná platí i u městské brány. Ale nebyl jsem zde drahnou dobu a mohlo se ledacos změnit,“ vysvětloval Jan.

„Pojeďme tedy do hlubokých lesů pod Katovským hradem a ulovme medvěda, nebo nějaké jiné zvíře se spoustou masa a kožichem, který vyměníme za hrst tolarů.“

„Blázne,“ vyjádřil se po svém způsobu Johann.

„Pak tedy musíme vymyslet, jak se dostat nepozorovaně do města a zadarmo se občerstvit,“ zafilosofoval Matyáš.

„Nech se naverbovat,“ smál se Johann a Matyáš prudce odplivl.

„Co takhle kupci? Není tam dole cesta do Bavor?“ nadhodil Jan.

„To by šlo, ale ne teď,“ řekl Johann.

„Mohli by poskytnout i slušné přestrojení,“ napadlo Matyáše.

„Leda bychom je také hodili do rokle, jinak budou mluvit a bude to ještě horší,“ odvětil Jan. „Stačí, když je obereme a nesmí nás při tom poznat.“

„Takže jedeme hledat vhodné místo. Nejlépe u řeky, je třeba napojit koně,“ pronesl nezvykle dlouhou větu Johann, což svědčilo o mimořádném vzrušení, jehož se mu v poslední době příliš nedostávalo.

Blýskal očima, jak se již nemohl dočkat, i Matyáše se začínalo zmocňovat vzrušení, jenom Jan byl ještě mírně nad věcí. Také ale nikdy dobrodružstvím neopovrhoval, naopak, právě on celou akci vždy důkladně promyslel a nachystal.

Errata:

30.05.2021 15:35