Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jan s Matyášem se zvedli od lože s nemocným přítelem.

„Můžeme ho zde nechat? Nemáme času nazbyt, myslím, že po nás bude sháňka a potřebujeme ještě zařídit spoustu věcí,“ upřel zrak na Zuzanu.

Kývla hlavou a na nic se netázala.

Sešli dolů a prohlédli koně. To vždycky dělal Johann. Až teď si uvědomili, jak dlouho už se o koně sami nestarali, Johann o ně pečoval vždy spolehlivě.

Do stáje se přišoural Joseph Satter. „Pánové mě budou jistě potřebovat, budu se bít jako lev,“ uhodil se do hrudi na znamení pravdivosti svých slov a málem při tom zavrávoral.

„Musíme ještě ledacos zařídit, vážíme si tvé nabídky, ale tady to bude bezpečnější. A musíme jet na koni, možná i déle,“ řekl Jan a domníval se, že stařík pochopí.

„Pane, vaše ohleduplnost mne zraňuje. Nejsem ještě tak starý a dovedu jezdit na koni a navíc se vyznám ve více řemeslech, ne jenom v sedlařině. Umím taky cosi z umění zámečnického a tuším, že se to bude hodit. Vašemu otci jsem také v tom pomáhal a tam, kam máte namířeno, to důvěrně znám,“ kasal se Satter.

„Myslíš nějaký konkrétní zámek, nebo se mýlím?“ ptal se Jan, Matyáš se usmíval, stařík mu byl sympatický.

„Ano pane, zámky dělal nebožtík Hanzl a já mu s tím pomáhal, se všemi.“

„Tak dobrá, ale musíme ti opatřit koně, Johannova si vzít nemůžeš, to by nepřežil a ty také ne,“ zakončil Jan a šel shánět šafáře.

Po chvíli se vrátil s osedlaným hnědákem, který vypadal, že se spíš hodí ke kočáru, měl klidný pohled i krok a ani jednou nezastřihal ušima. Když chvíli stál, vypadal, že spí a jen nad otevřenou dlaní se skývou chleba mírně pokýval hlavou, než ji ovšem rozžvýkal.

„Jmenuje se Aramis, bude ti dobrým společníkem,“ pravil Jan a starý sedlář se s obtížemi vydrápal do sedla. Navzdory předešlým prohlášením neseděl příliš jistě, ale Aramis se nenechal ničím znepokojit.

Rozloučit se přišli skoro všichni, i Zuzana se zarudlými víčky přišla od lože nemocného. Pánové vyjeli potichu a nenápadně, šafář zavřel bránu a volná krajina je přivítala ostrým sluncem.

Nejprve klusali, Aramis však poněkud pomaleji a tak přešli do kroku. Tohle tempo vyhovovalo i Satterovi a Jan s Matyášem se smířili s tím, že do večera sotva dorazí na místo. Řeka poklidně šuměla, jen tráva a větve na cestě ještě připomínaly někdejší povodeň.

V dálce se ozval dusot kopyt a rachocení povozu. Tři jezdci se na sebe podívali a pak beze slova přeskočili strouhu, vedoucí souběžně se silnicí a schovali se mezi stromy. Dokonce i Aramis ji překonal a jeho jezdec kupodivu nespadnul.

„Vypadá to na kočár, Johann by věděl hned,“ děl Matyáš.

„Asi ano, bude to čtyřspřeží. Nějaká šlechta,“ odvětil Jan. V tom okamžiku zahrčel kočár po silnici a zaleskla se korunka na dveřích.

„Josefina! Jede stejně jako my, Ďas aby to spral.“

„Nepoznávám tě, Jene, krásná hraběnka má s ďasem sotva co do činění, což?“ rýpal Matyáš a nehezky se při tom zašklebil.

„Pravdu máš, ale jen zpola. Krásná je, ale i nebezpečná. Jistě nás nehledá, aby se přesvědčila, zda jsme nepromokli a nemáme hlad. Tuší to, co ten všivák Wolfgang a jede ke Kolštejnu. Budeme muset těžce bojovat o poctivě nabytý majetek,“ ušklíbl se pro změnu Jan.

Matyáš se zasmál posledním slovům svého druha a pomalu si klestil přístup zpět k silnici.

„Mám jeden návrh, pánové,“ ozval se Satter poněkud nabubřele. Oba se po něm nevěřícně podívali, ale on klidně překročil strouhu a zůstal stát.

„Znám jistou cestu lesem, o které jistě nevíte, ale já po ní často jezdil s vaším otcem. Převáželi jsme ten poctivě nabytý majetek do bezpečí. Pánové, je to blízko a bude mi ctí.“

„Výborná zpráva, děkuji,“ zajásal Jan a vydali se za ním.

Za necelou půlhodinu zavelel Satter, aby sesedli z koní. Opět přelezl strouhu a pomalu vedl koně mezi šlahouny vrb, dole propletenými s ostružiním a klestil si cestu dlouhým klackem. Jan šel za ním a nakonec Matyáš, kterému se to pranic nelíbilo.

„Nevím, co je horší, zda boj muže proti muži, nebo to odporné ostružiní,“ klel zezadu.

„Vydržte ještě chvíli, pak znovu nasedneme,“ odvětil klidně Satter a klestil dál. Zdálo se to neuvěřitelné, ale snad po dvaceti metrech pýru se před nimi otevřel úvoz nějaké staré cesty a bylo možno pokračovat.

Errata:

30.05.2021 15:35