Vítej, návštěvníku!

Jeli pod korunami mohutných, hlavně listnatých stromů, po překonání několika podivných příkopů, připomínajících opevnění začali stoupat prudce nahoru.

„To je Zienberg, pánové, tady se těžil cín ještě za doby našich dědů. Všichni mysleli, že už je prázdný, ale kdepak na Jana z Katova, budiž čest jeho památce!“ pravil hrdě sedlář Satter a kolébal se v sedle.

Minuli zčásti zavalenou štolu a potom ještě jednu, docela dobře přístupnou. Jan sesedl z koně a vlezl do nitra země. Zpočátku šel vzpřímeně, avšak strop štoly se pomalu snižoval a také ubývalo světla, až se téměř ocitl ve tmě.

Z dávno tesaného stropu trčely ostré kameny a Jan se několikrát praštil do hlavy. Rozhodl se k návratu a to tak, že musel pomalu couvat, protože se nemohl otočit, šel v předklonu a s rukama nad hlavou. I tak byl celý orvaný.

„Našel jsi poklad, Jene?“ žertoval Matyáš, zatímco se Joseph snažil zachovat vážnou tvář.

„Něco jsem přece našel,“ řekl vážně Jan. Ukázal na plochý kámen s vyrytým německým křížem. Na každém z vrcholů byly další znaky. Nahoře písmeno O, dole H, nalevo číslo 17 a vpravo 65.

„Zde zemřel přítel vašeho otce Ondřej Hanzl, o němž jsem již vyprávěl,“ pravil temně Joseph Satter a sňal ošoupaný klobouk z hlavy. Odkryl tak dlouhé šedé vlasy svázané černou stuhou.

„Byl zavalen ve štole?“ ozval se Jan.

„Ne, pane. Když tamti,“ máchl rukou směrem k městu, „pořádali hon na Jana z Katova a jeho přátele, schovával se zde. Byli na útěku z Kolštejna a na vrcholu se rozdělili, chtěje zmást pronásledovatele, ale bylo jich mnoho. Vašeho otce zajali, ale Ondřej se nechtěl vzdát. Zde tedy dobojoval.“

„Zemřel čestně, ale co naplat, mohl pak odejít z města jako tvůj otec, Jene, třeba na Moravu, je to lepší, než hrdinná smrt,“ děl Matyáš.

„Co naplat, vybral si sám, čest jeho památce,“ odvětil Jan a vyšvihl se do sedla.

Pomalu přejeli vrchol, kde byly patrné jámy po těžbě cínu, dlouhé kamenné hrazení a stěny jakési nízké budovy s propadlou střechou. Malými zamřížovanými okny proháněl vítr loňské listí a v mezerách mezi kameny se chytala tráva.

Cesta se stáčela vlevo a odhalila úžasný výhled na okolní krajinu v místě, kde byla stará halda. Rozlámané kamení ještě nepohltila příroda. Zatím zde rostl pouze mech. Za několik let se uchytí tráva a první náletové dřeviny a halda zaroste a splyne s okolím.

Místo působilo na všechny stísněným dojmem.

„Připomíná mi to hřbitov,“ řekl Matyáš s vážnou tváří.

„Vlastně je to hřbitov, zde odpočívá marná touha vyrvat zemi to, co jí náleží. Taky ovšem ukázka nezdolné píle lidí vydolovat alespoň něco z jejích hlubin,“ řekl Jan a teatrálně se uklonil.

„Měl bys být na pozoru, aby tě nepřekvapily temné hlubiny duše hraběnky Josefiny, možná ti už střádá na cestu do moravských hvozdů,“ smál se Matyáš.

„V nejhorším ji vezmu s sebou, koupíme si středověký hrad a ona se mi bude starat o domácnost. Ty budeš mým panošem a tady Joseph dostane čestný výminek,“ oplácel mu Jan.

„Já a panoš? Nikdy. Najdu si také urozenou nevěstu, Jene.“

„Ty si najdeš nejspíš nevěstku, to bych ti opravdu i věřil.“

Mezi tím překlenuli ještě jednu haldu a počali sestupovat k úpatí kopce.

„Dole teče řeka. Ten kopec naproti je Kolštejn a pod ním východně chata. Tam bude hlídkovat pan Wolfgang a možná i paní hraběnka. Nebo bude čekat někde poblíž,“ řekl polohlasem Satter. „Navrhuji sesednout z koní a pokračovat pěšky, abychom zjistili, kde jsou.“

„Proč ne, pokud nejsou už někde tady,“ usmál se Jan a pokračoval k Černému potoku. „Když jsem byl malý, hrávali jsme si někde dole u potoka, možná bych ta místa ještě našel.“

„Potok se zatáčí kolem kopce a potom kolem dalšího, říkali jsme mu Hádek,“ pokračoval Jan ve vzpomínkách na mládí. „Někde byla zkratka k boudě a v jednom místě byl vchod do staré štoly, ale nevím, jestli ho najdu. Ale myslím, že ano. Nešel jsem nikdy z této strany, tak to nesmím splést.“

„Vím, kde to je, pane. A umím to otevřít, když dovolíte,“ usmál se teď starý sedlář.

„Jsem u vytržení,“ zajásal Matyáš. „Takové dobrodružství jsem věru nečekal. Nemohu se dočkat, až budeme vynášet poklad z hlubin. Připadá mi to zajímavější, než se cárat v potoce, který by se spíš měl jmenovat stříbrný.“

Errata:

30.05.2021 15:35