Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Poustevník Poustevník   (Světy za závěsem 7) Dětská science fiction Václav Semerád © 2014 Václav Semerád, Nová Ves Nakladatelství: Autobus Chaloupka

 Příběh Vítka, Jituše, Věrči – a poustevníka.

Šéf stěhovací firmy si spokojeně přepočítal svazeček tisícikorun, rozloučil se a nasedl do auta ke svým silákům. Obrovský a těžký krytý náklaďák se jménem firmy na bocích se pomalu, opatrně kymácel po travnaté cestě, než vjel na silnici. Tam řidič přidal plyn a brzy zmizel za stromy v zatáčce.

Rodina zůstala v novém domově sama – nepočítáme-li babičku, která přijela vlastní starší škodovkou na pomoc, aby na to rodiče nebyli úplně sami.

„Tak – a jsme konečně doma,“ prohlásil spokojeně otec.

Poustevníkova chalupa se příliš nelišila od starých chalup...

„No, že bysme z toho byli nadšení, to se nedá říct!“ zhodnotila to dvanáctiletá Věrka.

„Buď ráda, že máme vlastní střechu nad hlavou a vlastní půdu pod nohama,“ okřikl ji táta. „Mohli jsme dopadnout hůř.“

„Proč zrovna my?“ vzdychla si Věrka.

Ale víc už nereptala. Nakonec i chaloupka, před kterou všichni tři stáli, vypadala dost romanticky, aby se v ní dalo bydlet a Věrka si bezděčně začala v duchu notovat starodávnou písničku »Chaloupky pod horami«. Maminka si ji zpívala ještě když bydleli v paneláku, teď tedy měli možnost vyzkoušet si ji na vlastní kůži.

...byly jste takové hezké,

vy naše chaloupky české...

„A jde se uklízet!“ rozhodla maminka. „Ať dneska nespíme na zemi!“

Uklízení však bylo jednoduché a krátké. Většinu nábytku vynosili stěhováci na půdu, protože dole nebylo dost místa.

„Kde vlastně budu spát?“ zeptala se Věrka nerozhodně. Dobře věděla, že táta dal její postýlku odnést na půdu, kde ji zarovnali tak, že se k ní těžko někdo dostane.

„Jako děti našich babiček – za pecí!“ sdělila jí maminka tajemně.

„Jako hloupej Honza?“ pokusila se to Věrka hned zdiskreditovat.

„Jako hloupej Honza,“ připustila babička. „Spaní za pecí má výhodu – z celé chalupy je tam vždycky nejtepleji.“

Zřejmě si to pamatovala ze svého dětství, kdy bydleli s prababičkou a pradědečkem ve stejné, nebo aspoň velice podobné chalupě.

„A není to tam tvrdé?“ zpochybnila to Věrka.

„Až tam dáme matračku ze tvé postýlky, nebude to tvrdší než jsi zvyklá,“ utěšovala ji maminka.

„A ta matračka je hned vedle pece,“ řekl táta. „Sám jsem ji tam postavil.“

Byla to pravda, stačilo málo a za pecí vznikl opravdu útulný pelíšek.

„A tady už budu spát pořád?“ chtěla ještě vědět Věrka.

„Dokud se za pec vejdeš,“ ujistila ji mamka. „Beztak už jsi ze své postýlky vyrostla. Ale když si to tam prohlédneš, není to tam vůbec špatné.“

„Když si tam dám na zeď obrázky, shodím si je v noci na hlavu,“ reptala ještě Věrka.

„S obrázky bude problém,“ připustil tatínek. „Všechny obrázky jsou v krabicích, dáme je na zdi až podle toho, kde bude jaké místo. Jen bych řekl, že se jich většina nevejde.“

„Co s nimi uděláme?“ starala se Věrka.

„Přebytečné obrázky i nábytek se pokusíme prodat,“ rozhodl otec. „Beztak je nemáme kam dát a v městečku je bazar, tam to snad půjde.“

„A co když ne?“ provokovala Věrka.

„Pak máme ještě jednu možnost,“ řekl táta suše. „Ve stodole nám nechali cirkulárku, ať si můžeme nařezat dříví na zimu.“

„Ty bys všechno rozřezal?“ zděsila se Věrka.

„A co s tím?“ opáčil otec. „Co nepůjde prodat, to nemá smysl schraňovat. Všechno dřevěné na půdě beztak sežere červotoč.“

„I obrázky?“

„Obrázky snad půjdou prodat, mají svou cenu,“ řekl táta.

Máma mlčela, jen si otírala slzičky. Také se jí nechtělo do téhle chalupy, ačkoliv kdysi v podobné chajdě bydleli i její rodiče. Škoda, že její bratr, neboli strejda Jan, chaloupku po rodičích prodal, když druhá babička zemřela. Kdyby si ji nechali jako chalupu, nemuseli by teď kupovat jinou, ke všemu menší, starší a zchátralejší. Jenže strejda Jan byl hrrr... takže teď dali mnohem víc za horší. Nu což, snad to i tady půjde.

„Hele, mami...“ otočila se k mámě Věrka. „Kde je tady vlastně záchod?“

„Za barákem,“ řekl otec, který to zaslechl. „Projdi předsíní na dvorek a nalevo... je to docela romantická kadibudka...“

„Cože?“ vytřeštila oči Věrka. „Tady ani není pořádný...“

„Není,“ ujistil ji otec. „Má to ale výhodu – nikdo tě nebude peskovat, že jsi už zase nespláchla. Tam se totiž nesplachuje. Není čím ani proč.“

„Ale co v noci? A v zimě?“ namítala Věrka.

„Na dvorku je světlo hned nade dveřmi,“ ukázal jí táta. „Do kadibudky dám lampičku, aby tam nebyla úplná tma.“

„Ale... vždyť tam bude v zimě děsná zima!“ namítala Věrka. „A možná i v létě! A co když bude venku sychravo nebo dokonce pršet?“

„Aspoň tam nebudeš sedět tak dlouho,“ zasmála se mamka skrz slzy.

Věrka by remcala ještě víc, jenže jí nezbylo než klusem oběhnout dvorek a zapadnout do přehlížené a opovrhované kadibudky. Byla stará, ze dřeva věkem už skoro černého. To je vrchol, myslela si. Jenže bylo jasné, že si remcáním nepolepší. Odstěhovali se sem a museli vzít zavděk čímkoliv.

Když se vrátila ze dvorku a zhasla za sebou světlo – které ještě nepotřebovala, protože byl den, rozsvítila si je vlastně jen aby vyzkoušela, že svítí – máma s tátou už rozmisťovali po místnostech tu trochu nábytku, který se sem ještě vešel. Babička zametala, ačkoliv se tu zatím nepřezouvali a chodili v botách.

Po předchozích obyvatelích Fojtových tu zůstal i původní nábytek – chalupu kupovali od dědiců, kteří se jí docela rádi zbavili, stejně jako kdysi strejda Jan chaloupky po babičce. A nebylo to dávno – snad jen před šesti lety – jenže pro Věrku bylo šest let půlka života a na dědu si nepamatovala, zemřel když jí byly dva roky, jen na babičku měla pár vzpomínek...

Teď rodiče rozhodli, že všude ponechají původní nábytek, který se do staré chalupy hodí víc, jen to doplní tam, kde to bude nutné. Především museli do velké sednice umístit pracovní nástroje – maminčin šicí stroj a tátův stůl s počítačem, do protějšího rohu přistrčili Věrčin malý psací stůl, aby měla kde psát úkoly, uprostřed sednice zůstal původní masivní dřevěný selský stůl s dřevěnými židlemi, zatímco poblíž pece s plotnou nechali starodávnou dřevěnou malovanou skříň na nádobí. Ještě že na chodbě zbylo místo aspoň na ledničku.

Velká sednice byla největší místnost chalupy. Rodiče si upravili postele v komoře, kde bylo místo opravdu jen na dvě postele a skříň, další místnosti byly pro obývání nezpůsobilé – i když nebudou v chlívku chovat prase ani kozu, bydlet by se tam rozhodně bez pořádné rekonstrukce nedalo. Otec sice tvrdil, že se dá upravit slušný obývák i z chléva, ale teď ještě by tam nábytek dát nemohli.

„Udělat z chléva obývák bude chvilku trvat,“ zhodnotil to otec. „Musí se do hloubky vybrat podlaha, otesat stěny, nasáklé močůvkou, zkrátka je to práce na pár týdnů pro bandu zedníků. Snad časem...“

Většina nábytku tedy zůstala v podkroví a úklid po stěhování byl tím rychlejší.

„Bydlet se tu dá,“ vzdychla si mamka a poslala tátu do kůlničky pro dříví, aby mohla zatopit v peci a uvařit něco jako pozdní oběd – či časnou večeři.

„Můžeme za to poděkovat panu lichváři Vondrovi,“ řekl kysele otec.

Pan Vondra koupil za velice podezřelých okolností krátce po Sametovce celý panelák i s nájemníky. Bohužel jim nedošlo, co se na ně hrne. Pak poslanci odhlasovali deregulaci nájemného, která dovolovala zvyšovat nájemné geometrickou řadou a odpor postavila mimo zákon – zprvu »jen« po deseti, pak po třiceti procentech ročně – a pan Vondra samozřejmě nevynechal jedinou příležitost ke zdražování. Zpočátku to nevypadalo tak zle, ale když se nájemné každé tři roky zdvojnásobí, přerostlo by časem přes hlavu i milionářům, kdyby i oni bydleli v nájemných bytech.

Jenže milionáři ani poslanci v nájemných bytech zpravidla nebydlí, takže jim nedošlo, co to »prohlasovali« za hrůzu. Dvacetitisícové nájemné už začalo lidi velice tvrdě omezovat a když se pan Vondra nechal slyšet, že teprve třicetitisícové nájemné mu konečně přinese toužený hmatatelný zisk, rozhodli se rodiče, tak jako i jiní nájemníci, pro »ústup do předem připravených pozic«.

Že se to podobalo překotnému útěku Němců od Stalingradu? To byla podobnost čistě náhodná, snad jen, že to nebylo tak krvavé. Nicméně – úprk to byl. Nejhorší na něm bylo, že se v podobné situaci ocitly v Praze tisíce rodin a ceny všech barabizen poblíž Prahy stouply jako mávnutím čarovným proutkem a jediné východisko bylo odstěhovat se dál od Prahy.

To už i Věrka vytušila, co to bude za katastrofu.

Věrčin otec měl proti ostatním takto postiženým jednu výhodu. Když dojíždění z takové dálky nepřipadalo v úvahu, dohodl se se svým zaměstnavatelem na dálkové práci. Naštěstí to bylo možné – a místo pobytu v ratejně, nazývané vzletně »open space« – neboli česky »otevřený prostor«, mohl sedět doma u svého počítače a pracovat na dálku – podniková síť dovolovala intenzitu jeho práce kontrolovat a nemusel se dohadovat se spolupracovníky, kdo si trochu nahlas kýchl.

„Většina ostatních tuhle výhodu nemá,“ zhodnotil to spokojeně na rodinné poradě, kde se s mamkou dohadovali, co budou proboha dělat na vesnici a navíc v takovém Zapadákově. „Naštěstí to počítače umožňují – jinak bych si musel hledat práci tady v místě a to by teprve byla ta správná finanční katastrofa!“

Pro maminku se ovšem práce na vesnici nenašla, naštěstí se včas dozvěděla o firmičce, která také dává práci domů na způsob faktorů z předminulého století – jednalo se o domácí šití různé nestandardní konfekce. Mizerně placená práce podle nelegálního Švarc-systému byla lepší než žádná, takže ji maminka vzala.

Největší dojíždění proto čekalo Věrku – a ta se toho také nejvíc obávala. Dosud neměla školu daleko, takže chodila pěšky, ale teď ji čekalo ranní a odpolední dojíždění autobusem. Na druhou stranu se mohla těšit na nové spolužáky a spolužačky a doufala, že mezi nimi není tolik náfuků jako v Praze, kde se v poslední době rozmohlo mezi žáky tvrdé rozlišování na bohaté a socky – a v poslední době i podle toho, koho jejich rodiče volili.

Běda těm, kdo přiznali, že se jejich rodiče opovážili nevolit knížete! Soustředila se na ně nevybíravá šikana – a učitelé, místo aby ji zarazili, se k ní často přidávali. Nevolit knížete je přece dědičný hřích, hodný trestu!

Když se plačící Věrka doma ptala, proč táta s mámou taky nehodili hlasy knížeti pánu, odpověděl jí táta, že bohatí voliči levice si mohou říkat výstředníci, ale chudý volič pravice je prostě idiot – a to oni nejsou. Poslední útěchou pro Věrku bylo, že po prázdninách půjde do školy v malém městě, kde snad nebude tolik Kchárl-idiotů, jako v Praze...

Ano, ale... budou bydlet v chajdě bez koupelny a s kadibudkou na dvorku, ještě dál od vysněné průměrné životní úrovně, protože mamka slušně placenou práci nesežene a když si nebudou usilovně topit ve starodávných kamnech, budou v zimě.

Ach jo!

Stěhovací firma jim dala termín hned po ránu, takže už v poledne měli přestěhováno, vybaleno i uklizeno – ovšem s tím, že velká část jejich věcí zůstala na půdě, neměli je kam jinam dát. Věrka si srovnala zásuvky svého malého psacího stolku a měla hotovo, takže ji rodiče pustili ven proběhnout se na čerstvém vzduchu. Na rozdíl od Prahy ho tu bylo plno – ale to asi bylo jediné, čeho tu byl dostatek.

„Neběhej k silnici, je to na ní horší než v Praze!“ varovala ji maminka. „V Praze si málokdo dovolí jet stovkou, jako tady!“

„A nemá být tady rychlost nějak omezená?“ zeptala se Věrka nevinně.

„Jo, na padesát jako všude,“ zahučel otec. „Jenže policajty s radarem tady neuvidíš jak je rok dlouhej a řidiči na to samo sebou hřeší. Raději se silnici vyhni, než si na ně zvykneš.“

„A nechoď daleko!“ napomenula ji babička. „Za chvíli bude oběd a já pak chci odjet ještě za světla, ať se stihneme nějak pěkně rozloučit!“

Potíž byla v tom, že silnice byla jedinou slušnější komunikací ve vsi. Domky tu nebyly nalepené jeden na druhý jako ve městech. Vesnice byla roztahaná na několik kilometrů, od jednoho baráku k druhému bylo daleko a silnice vedla prostředkem. Podél úzké polní cesty, vedoucí od silnice k jejich chalupě, stálo jen pět domků. Jejich chajda byla poslední, dál od silnice byl už jen lesík a pole, žádné domy. Co tam? Na velkou zábavu to nevypadalo.

Věrka se obrátila směrem k silnici, kde měla přece jen naději, že někoho potká. Ačkoliv to moc nadějně nevypadalo, vesnice byla pustá, nikde ani človíčka. Ve městě nebylo nikdy tak pusto – snad jen v noci na sídlištích mimo centrum, ale přes den bylo plno lidí všude. Pravda, jeden druhého si příliš nevšímal, většinou se ani neznali, ale bylo možné se aspoň někoho zeptat – na cestu, na čas, na vhodný autobus...

Tady bylo více mrtvo než na hřbitovech v Olšanech.

A přece... Věrka ušla sotva třetinu cesty směrem k silnici, kde občas svištěla auta, ale žádné nezastavovalo, když uslyšela smích, který podle všeho patřil hned několika dětem. Neviděla je však. Kde se schovávaly? Vždyť tady byl prostor od jednoho domku k druhému přehledný a pustý! Snad by se v drobných křoviskách schovala kočka, ale děti?

Po chvilce hledání na to ale přišla.

Středem údolí se klikatě vinul potůček, místy sevřený mezi kamennými zdmi, ale na mnoha místech byl přístup k vodě volný – a v jednom takovém místě zahlédla míhat se dvě čupřiny – jednu rozcuchanou, druhou učesanější.

Děti byly u vody – a podle smíchu se rozhodně nenudily. Věrka k nim honem spěchala, ale přišla pozdě – dětská zábava právě končila. Předmětem byla lodička, jenže se právě před okamžikem na potůčku převrhla, papírová plachta se namočila a lodička tím úplně ztratila stabilitu. Převracela se při sebemenším zakolísání a všem bylo jasné, že plavba skončila, dokud plachta pořádně nevyschne.

Partu tvořily dvě děti. Světlovlasý kluk, podle všeho stejně starý jako Věrka, lovil právě z vody lodičku a chystal se k odchodu, a učesanější hnědovlasá holka podobného věku tomu jen přihlížela.

„Ahoj!“ pozdravila je Věrka. „Koukám, že jdu akorát pozdě.“

„Správný postřeh!“ souhlasil kluk nepříliš přátelským tónem. „Ale my tě neznáme!“

„No tak mě poznáte,“ opáčila Věrka klidně. „Zrovna dneska jsme se sem přistěhovali.“

„Zas nějaký naplaveniny!“ vzdychl si kluk trpitelsky.

„Jakýpak naplaveniny?“ urazila se Věrka. „Náhodou jsme ode dneška řádní obyvatelé téhle vesnice, jako všichni ostatní.“

„Jenže jste naplaveniny,“ odsekl kluk. „Zato my, my jsme zdejší rodáci!“

Řekl to tak hrdě, jako kdyby se jim představoval ve funkci prezidenta.

„No a?“ odvětila Věrka. „To budeme za chvilku taky.“

„Vy nikdy nebudete zdejší rodáci!“ odmítl prudce kluk. „Vždycky budete naplaveniny, protože jste se tady nenarodili. Chápeš?“

„A vy jste se snad tady narodili?“ setřela ho Věrka. „Nebo jste se narodili v porodnici v nejbližším městě? Máte snad porodnici i tady ve vsi?“

„Náhodou, Víťa se fakt narodil ve vsi,“ zastala se místní holka kamaráda. „Narodil se v zimě a tenkrát se do vsi sanitka nedostala kvůli závějím. Jestli je tady někdo pravověrný rodák, tak je to Víťa.“

„To jako chceš říct, že ani nebyl v porodnici?“ zarazila se Věrka.

„To se ví, že ne!“ prohlásil hrdě kluk. „Když se k nám doktor dostal, už jsem podle našich spokojeně spal – a pěkně doma, žádná porodnice!“

„No jo,“ uznala mu to Věrka. „To se pak fakt můžeš nazývat zdejší rodák. Akorát že to není úplně normální!“

„Nenormální je naopak porodnice,“ odsekl kluk.

„No počkej!“ vzepřela se Věrka. „Porodnice mají dneska drtivou převahu, takže jsou dneska normálnější.“

„Tisíce let to šlo bez nich,“ namítl kluk. „To je jako kdybys tvrdila, že normální je jen jezdit v autě a ne chodit pěšky.“

„Ale dneska se hodně jezdí auty,“ namítla Věrka. „Táta říkal, že tady na vsi to bez auta prostě nejde.“

„Ale sem k vodě musíš pěkně pěšmo!“ odvětil vítězně kluk. „Hele ty, taky jste si tady koupili nějakej barák na víkendy?“

„Koupili,“ přikývla Věrka. „Jenže ne na víkendy, ale natrvalo. Ať si říkáte co chcete, taky budeme zdejší! Naši říkali, že to tady máme na doživotí.“

„To my taky – a neděláme z toho trágu!“ odsekl kluk. „Kde teda bydlíte?“

Věrka mu ukázala na hřeben jejich chaloupky – tady od vody z ní nic víc vidět nebylo.

„Jo ták – budete bydlet místo Fojtů!“ pochopil kluk. „A jste tady natrvalo? To bys ale měla chodit i do zdejší školy!“

„Nebudu,“ řekla Věrka. „Po prázdninách začnu chodit do školy ve městě. Tady na vsi je prý jen první stupeň.“

„My vlastně taky, viď, Jitko!“ trochu se usmál kluk. „Promiň, já zapomněl. Tak to asi budeme jezdit spolu. Zastávka autobusu je tady za rohem u Mášů.“

„Podrobnosti ještě nevím,“ přiznala Věrka. „Jsem tady ve vsi první den a naši ještě po stěhování pořádně ani nevybalili. Ale za chvilku bych měla mazat domů k obědu. Vy už jste po obědě?“

„Blázníš?“ zavrtěl hlavou kluk a rozhlédl se. „Vždyť je teprve půl dvanáctý, přesněji jedenáct dvacet pět!“

„Kde máš hodinky?“ zajímalo Věrku. Kluk měl totiž na sobě krátké kalhoty a tričko s krátkým rukávem, takže bylo jasné, že žádné hodinky na ruce nemá.

„To se musíš podívat támhle na věž kostela,“ zasmál se kluk. „Jestli nemáš oči jako stará Bendová, musíš na ní vidět ciferník i ručičky, jsou vidět z dálky.“

„No jo,“ přiznala mu to Věrka. „Jestli je na ně vidět z celé vesnice, tak vlastně hodinky ani nepotřebujete.“

„A hlavně si je nemůžeme namočit,“ přidal kluk další argument. „My budeme obědvat až v jednu a u Marešů taky tak, viď, Jitko!“

„A jak mám říkat tobě?“ zeptala se ho už úplně kamarádsky Věrka. „Mně můžete říkat Věrčo, ve škole jsem Věra.“

„Já jsem ňákej Víťa Krčmář,“ podal jí kluk mokrou a studenou pravačku, zatímco si lodičku předal do levačky.

„Já jsem Jitka Marešová,“ představila se zdvořile i dívka.

„Hele, vy jako místní to budete vědět,“ zeptala se jich Věrka. „Kolik nás bude jezdit do školy do města?“

„Chceš spočítat všechny, nebo jen ty, co budou patřit do naší třídy?“ požadoval kluk upřesnění.

„Oboje,“ chtěla vědět Věrka.

„Odsud ze zastávky u Mášů budeme jezdit jen my tři,“ začal vypočítávat. „Ze zastávky u školy budou jezdit dvojčata Machovic, pak Bohouš, Rosťa a Olda. Nebudou s námi jezdit kluci Machálkovi, ti se nedávno odstěhovali, že tu není práce. Pak je tu zastávka u kostela, tam budou jezdit Pavel, Michal, Máňa, Hynek a Kája. A to bude nejspíš všechno.“

„Jenom?“ podivila se Věrka.

„A co bys chtěla?“ urazil se Víťa. „Tohle je vesnice, ne Praha! Táta říkal, že vesnice vymírají. Lidi se stěhují za prací do měst, tady zůstávají jen důchodci a když umřou, kupují si po nich domky Pražáci jako chalupy. Jenže tihle lufťáci přijíždějí jen na víkend, zalezou do chalupy a vystrčí nos až když v neděli odjíždějí. Táta říkal, že jsou užiteční, zachraňují chalupy před zkázou, ale co je to za obyvatele? S nikým se nekamarádí, s nikým nemluví, ani do hospody nechodí...“

„Naši nechodili do hospody ani v Praze,“ zavrtěla hlavou Věrka.

„Jenže naše hospoda se nedá s pražskými pajzly srovnávat!“ namítl Víťa.

„Co ty víš o pražských pajzlech?“ naježila se Věrka.

„Jsou každou chvilku v televizi,“ odtušil kluk. „Jenže na vsi se lidi chodí do hospody bavit se sousedy, v hospodě se řeší, co se kde dá sehnat, kde kdo potřebuje pomoc a tak... to v Praze nikdo neřeší, proto je tam dneska tolik bezdomovců!“

„Já bych pražské hospody s bezdomovci nespojovala,“ nesouhlasila Věrka.

„Ale lidi si tam nepomáhají, jako tady!“ trval na svém Víťa.

„Jak kdy,“ odvětila Věrka. „Znali jsme tam pár sousedů, občas jsme si i vypomáhali, ale v Praze přece nemůžeš znát všechny.“

„To na vsi můžeš,“ ušklíbl se kluk. „A taky si často pomáháme. Hele, nechceš to sama vidět? Odpoledne poneseme oběd starému Vukovi, pojď s námi!“

„Kdo je to?“ chtěla hned vědět.

„To je snad jedno,“ opáčil Víťa. „Starej Vuk je zkrátka takový poustevník a asi před půlrokem se obecní rada usnesla, že mu bude dávat jako výpomoc obědy. Ve školní družině se kromě jídla pro školu vaří i pro důchodce – a starostka navrhla zahrnout mezi ně i starého Vuka. Od té doby mu tam naše máma nosila obědy. Jenže je to daleko v lese, takže jsem to vzal na sebe. Chceš-li tedy spáchat dobrý skutek, pojď tam s námi.“

„Jestli se nebojíš!“ dodala tajemným hlasem Jitka.

„Proč bych se měla bát?“ naježila se Věrka. „Co je na tom tak nebezpečného?“

„Nebezpečné to není,“ uklidňoval ji Víťa. „Ale trošku tajemné to je. Starej Vuk bydlí v poustevně v Maňákovském lese a ten je tam dost temný!“

„Temný les?“ opáčila Věrka. „Kolem poledne?“

„No – je tam rozhodně větší stín než tady,“ ujistila ji Jitka.

„A kdy že tam chodíte?“

„Obvykle po půl jedné,“ sděloval jí ochotně Víťa. „Jestli tam chceš s námi, čekej nás po obědě na cestě.“

„Hele – a nemohli byste u nás zazvonit?“ měla hned protinávrh. „Proč bych měla na vás čekat na cestě? Tohle bude jednodušší.“

„Když máte zvonek, proč ne?“ pokrčil rameny Víťa. „Máte psa?“

„Ne – nač to chceš vědět?“

„Já jen, aby na mě ze dveří nevyletělo nějaké tele – Vondráčkovi, to jsou taky Pražáci, si do chalupy berou obrovského, nepříjemného vlčáka.“

„A on byl na tebe nepříjemnej?“

„Však se pak strašně pokorně omlouvali, ale zkus si představit, že ležíš na zádech, na prsou pracky padesátikilového vrčícího psa, co ti zblízka cení tesáky do obličeje! To si piš, že to nebylo nic příjemného.“

„To se nedivím, že se ti pak omlouvali,“ souhlasila Věrka. „Nevím, ale stát se to mně, tak se počůrám strachy.“

„Mně se to nestalo, ale starému Bláhovi, já o tom jen slyšel,“ zmírňoval to Víťa. „Od té doby se to neopakovalo, Vondráčkovi si už dávají na Rexe pozor, ale prý v Praze chytil i bytového zloděje. Řekl bych, že za tu zlodějnu to musel být až dost velký trest. Měli s tím pak ještě oplétačky, že neměli na dveřích dostatečné varování před psem... to víš, i zloději mají svá práva!“

„Větší než poctiví lidi!“ přidala Jitka. „Naši to taky říkají.“

„My psa nemáme,“ opakovala Věrka. „Tak až půjdete kolem, stavte se a zazvoňte.“

„Zazvoníme,“ slíbila za oba Jitka.

Errata:

22.07.2021 13:11