Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Neobvyklá cesta

Věrka si pomalu začala uvědomovat teplo.

Pak otevřela oči a v první chvíli měla pocit, že je v novém domově ve vesnici, neboť nad sebou spatřila typický trámový strop, jaký viděla naposledy ráno po probuzení.

Jenže hned zjistila, že doma není.

Ležela sice za pecí, ale vedle ní chyběla plochá lampička, kterou jí sem táta přidělal, aby si mohla v noci rozsvítit a netápala ve tmě. Tady byla místo lampičky čistá obílená stěna bez jediné poskvrnky.

Pohledem na opačnou stranu ale zjistila, že neleží za pecí sama. Vedle ní ležela Jituš, zřejmě ještě spala, zatímco na kraji pece, skoro u plotny, klidně oddychoval Víťa.

To by ale znamenalo, že je pan Vuk z té studny zachránil. Nejspíš tam spustil žebřík, o kterém se předtím zmínil, vlezl za nimi, vytahal je z té vody – a podle toho, že tu všichni tři klidně spí, stihl to dřív než se utopili. Anebo je musel oživovat? Těžko, nemá přece na to vybavení, jako v nemocnici... Přidělali mu ale práci, jen co je pravda...

Buď jak buď, jsou všichni naživu, to je nejdůležitější. Vyskočila by radostí, kdyby... kdyby se necítila strašně malátná. Nějaké následky to asi bude mít, pomyslela si, ale snad to nebude tak zlé. Nadzvedla se aspoň na loktech, aby se podívala po panu Vukovi.

Byl tu, stál dokonce u plotny a podle stoupajících proužků páry něco vařil. Vonělo to jako maminčina zeleninová polévka – jejda, oběd! A oni jsou ještě tady a vyspávají, jakoby se nechumelilo!

Vzepřela se a navzdory slabosti se posadila.

„Jen si ještě chvilku lež,“ poradil jí pan Vuk šeptem, aby nevzbudil ostatní.

„Ale my musíme domů!“ namítla.

„To všechno stihnete,“ ujistil ji.

„Já už jsem přece...“ začala namítat, ale nenechal ji domluvit...

„...vyspalá, že?“ usmál se. „Ale o to teď nejde. Jen si zas klidně lehni, zhluboka dýchej a nabírej síly, budeš je potřebovat.“

„Když my musíme domů na oběd!“ protestovala.

„Ten ještě stihnete!“ ujistil ji. „Teď si ale na pět minut lehni, budeš to potřebovat!“

Poslechla ho a zase položila hlavu na polštářek. U pana Vuka by se to spalo dobře, na peci bylo od vaření příjemné teplo.

Najednou si pod stropem nad plotnou všimla na nějakých tyčích rozvěšených svršků – sušily se tam její šaty, Víťovy i Jitčiny kalhoty, košile, tričko...

Rychle zkontrolovala, co má vlastně na sobě. Vypadalo to na noční košili. Aspoň to...

„My jsme vám nechtěli přidělat tolik práce...“ začala omluvně.

„Nechtěli?“ podíval se na ni přísně. „Tak proč jste skákali do studny?“

„Jitka tam snad spadla...“ začala Věrka.

„Jitka tam snad spadla, ale vy dva jste tam pak skočili schválně. Snad jste si nemysleli, že je to nějaká pouťová atrakce?“ vyčetl jí.

„Když Víťa vykřikl, že Jitka neumí plavat...“

„A ty umíš?“

„Já jsem v Praze plavala závodně,“ pochlubila se Věrka. „V plaveckém oddílu. A mám kurs dětského záchranáře!“

„Snad jsi nedoufala, že ji zachráníš?“ dovtípil se pan Vuk. „To by v té studni musela být voda, ale ani pak by to nebyla žádná legrace! A proč tam po vás dvou skákal i on? Že by to byl takový rytíř?“

„Zeptejte se jeho,“ řekla Věrka. „Já jsem plavala závodně, ale vážně netuším, jak je na tom s plaváním on...“

„Zeptáme se ho hned, každou chvilkou se probudí,“ slíbil jí. „Jak se teď cítíš ty?“

„Skoro dobře, jen trochu slabě,“ řekla.

„To je to nejmenší,“ ujistil ji. „Přejde to dřív než si pomyslíš. A jestli to chceš urychlit, zkus hodně zhluboka dýchat!“

„Já bych už...“ navrhla, ale opět ji zarazil.

„Jen lež!“ trval na svém. „A dýchej!“

Poslechla ho a opravdu cítila, jak slabost odchází. Mezitím malátně otevřela oči i Jitka a po ní i Víťa. Jitka se zděsila, když zjistila, kde se nachází a že vedle ní leží Víťa, ale byla také zesláblá, než aby vyskočila jako křepelka. A také poslechla radu pana Vuka, aby hodně zhluboka dýchala, že to rychleji přejde.

Mezitím se ale probudil i Víťa. Když zjistil, že leží na peci v noční košili s holkami, v první chvíli se ještě rychle přikryl peřinou, ale hned si uvědomil, že nic nezachrání.

„Co se stalo?“ vyhrkl. „Byli jsme ve studni, nebo se mi to jen zdálo?“

„Nezdálo,“ ujistil ho pan Vuk. „Ale pověz mi, proč jsi tam skočil? Umíš snad plavat?“

„Trošku,“ řekl. „Ale nechtěl jsem je v tom nechat...“

„Věrka umí plavat závodně,“ sdělil mu pan Vuk. „Ta snad ještě mohla doufat, že Jitku zachrání. Ale co ty? Přece ti muselo být jasné, že se ve studni utopíš jako kotě!“

„Nechtěl jsem je v tom nechat...“ opakoval Víťa tvrdohlavě.

„Aha – takže rytíř!“ zhodnotil to pan Vuk. „Pamatuji jednoho, skočil do rozvodněné řeky v brnění i s koněm. A víte, že se nikdo nedivil, když se pak z kalných vln vynořil jen jeho kůň?“

Neznělo to obdivně. Tón hlasu pana Vuka spíš svědčil o nijak neskrývaném pohrdání rytířem, který zřejmě trestuhodně přeceňoval své síly. V brnění to byla jistě hloupost.

„To bylo v nějakém filmu, že?“ ujišťovala se Jitka.

„Ne, ale bylo to už dávno,“ řekl pan Vuk. „Poslyš, ty rytíři a vlastně všichni tři, teď se chvilku snažte pěkně zhluboka dýchat, ať můžete vyskočit jako srnky.“

Byla to rozumná rada, takže neodporovali a chvíli zhluboka dýchali.

„Jak se cítíte teď?“ zeptal se jich po chvilce pan Vuk.

„Je to lepší,“ hlásil srdnatě Víťa.

„Tak pojď se mnou vedle, ať se mohou děvčata v klidu ustrojit,“ řekl starý pán.

Jedním pohybem smetl z bidel dětské svršky, oddělil dívčí od Víťových a rozložil je stranou po stole. S chlapeckými v ruce se pak otočil ke dveřím.

„Pojď se přestrojit ke mně do komory, děvenky se přestrojí tady,“ řekl.

Pak za oběma zaklaply dveře...

Věrka vyskočila jako první a Jitku táhla za sebou.

„Dělej, oblíkej se!“ popoháněla ji. „Ať nezdržujeme!“

Oblečení bylo suché, ale jak Jitka podotkla, trochu ztuhlé.

„Chtělo by to žehličku!“ tvrdila.

„Jenže tu pan Vuk asi nemá,“ připomněla jí Věrka.

„Já vím,“ neprotestovala Jitka. „Ale my to rozhejbeme...“

Za chvilku byly v pořádku, jen Věrka s obavami prohlížela mobil, vytažený z taštičky. Nečekala, že by tu koupel přežil a měla nejasné tušení, jakou dohru to bude mít doma.

V té chvíli se ozvalo zaťukání na dveře a obě na sebe mrkly, než svorně řekly: „Dále!“

Vstoupili oba »chlapi«. Víťa vypadal trochu pomačkaně, ale i on už byl v suchu.

„Cítíte se už v pořádku?“ zeptal se jich pan Vuk, když stáli opět všichni v sednici.

„Skoro,“ přikývl Víťa a dívky s ním horlivě souhlasily.

„Víte, pozval bych vás na oběd,“ začal pan Vuk, „ale dnes máte oběd doma a rodiče by vás nepochválili, kdybyste přišli najedení. Pozvu vás proto až na zítřejší oběd. Zařiďte si to, prosím, s rodiči – abyste naopak nepřišli přejedení ke mně. Můžete přijít nejlépe už ráno, nebo aspoň dopoledne, ať máme čas popovídat si. Bude to potřeba.“

„Myslíte, že teď ještě stihneme jít na oběd domů?“ potěšilo Věrku.

„Jak dlouho jsme vlastně...?“ zeptal se Víťa za všechny tři.

„Spali jste skoro dvě hodiny,“ řekl vážně pan Vuk. „To snad nebylo tak dlouho. Možná přijdete na dnešní oběd s maličkým zpožděním. Ale je pravda, zdržel jsem vás – proto vám teď zařídím aspoň rychlejší návrat.“

Opět vykročil jako první, ale místo aby se otočil k hlavním dveřím, vzal to na druhou stranu, na dvorek. A tam...

...tam stáli tři jeleni s obrovskými parohy – a každý měl na hřbetě sedlo, jako kdyby to byli závodní koně.

Děti ztuhly. Tohle opravdu nečekaly.

„Jeli jste někdy na koni?“ zeptal se pan Vuk, jako kdyby před nimi nestáli tři králové lesa, ale obyčejní šimlové.

„Já... na Bubíkovi, ale jen na dvoře a bez sedla,“ hlesl tiše Víťa, aby jeleny nepoplašil.

„Máš tedy výhodu, ale jen malou, protože jízda na jelenu je jiná než na koni,“ ujistil ho pan Vuk. „Tak – a teď nasedat, děťata!“

Neměli sice ani jezdecké obleky a boty, o jezdeckých přilbách nemluvě, ale pan Vuk pomohl do sedla nejprve Víťovi a po něm i oběma dívkám. Jeleni důstojně a trpělivě čekali, až se děti usadí v pohodlných sedlech.

„Nemáme sice ani třmeny, ani uzdy, ale nebojte se, nespadnete,“ ujišťoval je pan Vuk. „Když se jich budete držet za parohy, neshodí vás. Na kraji vesnice z nich opatrně seskočte a nechte je, ať se vrátí.“

„Ale pane Vuk... jak to...?“ nedala se Věrka jen tak odbýt bez vysvětlení.

„A zítra vám o tom něco povím,“ odložil to stařík. „Čím dřív ke mně přijdete, tím víc se dozvíte. Ale teď jeďte, ať po vás není doma sháňka příliš dlouhá.“

Počkal, až se všichni tři chytí za paroží a pak mlaskl.

Jeleni se obrátili k lesu, jeden po druhém se obrovským skokem přenesli přes tyčkový plot slepičího výběhu – a zamířili šikmo do lesa.

Skok přes plot Víťu tak překvapil, že ani nevykřikl. Zato za sebou uslyšel dva dívčí výkřiky – nebylo zřejmě výhodou vědět, co se chystá. Ale i oba jeleni s dívkami na hřbetě se přes plot plavně přenesli, nikdo nespadl a při následujícím cvalu už byli všichni tři jezdci v nejlepší pohodě.

To ale byla jízda!

Jeleni zřejmě sami věděli, kudy mají běžet. Vběhli do lesa a cesta necesta se prosmýkli po strmém srázu mezi stromy, až se dostali na lesní cestu. Zakrátko přiběhli z druhé strany k úpatí »Infarktových schodů« a pak už po známé cestě uháněli s větrem o závod k vesnici. Zastavili se až na kraji před prvními domky.

„Dál nás asi nedonesou,“ došlo Věrce. „Sesedáme!“

Přehodila nohu přes jelení hřbet, pustila se paroží a sklouzla na zem. Jelen se sklonil, aby jí to usnadnil, ale pak se narovnal, vzepjal a rozběhl se do lesa.

„A co kdyby nás donesl až domů?“ napadlo Víťu. „Dovedete si to představit? To by byl ve vsi poprask!“

„Neblbněte!“ vrtěla Věrka hlavou. „Chcete poprask, nebo nám také záleží na tom, aby pan Vuk neměl kvůli nám zbytečné oplétačky?“

„Jaké oplétačky by mohl mít?“ nechápal Víťa.

„Třeba to, že nás posadil na hřbet jelenů,“ řekla. „Copak je jelen nějaké jízdní zvíře?“

„Mají přece sedla!“ namítl Víťa.

„Jo, sedla mají,“ uznala Věrka. „Ale i na koni by nám musel dát přilby, jinak je to proti bezpečnostním předpisům. Hned by řekli, co všechno riskoval... a opravdu chcete zveřejnit i naši vlastní hloupost s tou studní?“

„Bylo tam kluzko, uklouzla jsem,“ bránila se dotčeně Jitka.

„Jenže sis spletla dveře,“ vyčetla jí Věrka. „Záchod měl být hned vedle dveří ven.“

„Když... ono tam něco strašně divně kňučelo...“ ospravedlňovala se Jitka. „Chtěla jsem se tam jen mrknout...“

„Kdybys ses mrkla jen ode dveří, neuklouzla bys,“ ujistila ji Věrka.

„No – chtěla jsem vidět, co to tam tak kňučí,“ trvala na svém Jitka.

„Takže jsi vstoupila na kluzké schody – a dál už to známe, že?“ doplnil ji Víťa.

„Nechme toho,“ zarazila je Věrka. „Radši seskočte, odešlete jeleny do lesa a spěchejte na oběd domů, je nejvyšší čas!“

S těmito slovy vytáhla mobil, rozevřela ho a když se rozsvítila obrazovka, doplnila:

„Je přesně půl druhé, mažeme!“

V té chvíli si uvědomila, že mobil, utopený spolu s ní, funguje jako by se nic nestalo. Ale neřekla to nahlas, jeleni byli v té chvíli pro všechny zajímavější.

Jitka tedy neprotestovala a sklouzla na zem vedle Věrky. Víťa chtěl sesednout trochu jezdecky, ale jelen s ním znenadání poklekl, takže sestoupil snadněji než dívky. Oba jeleni se pak hbitě vztyčili, vzepjali a rozběhli se s větrem o závod cestou ze vsi.

Děti zůstaly stát na cestě u Věrčina domova. A jen trochu zmačkané oblečení jim mohlo připomínat, co je potkalo v domě poustevníka Vuka.

A kdyby jen to!

Věrce prošel výlet k panu Vukovi bez problémů. Rodiče si jejího neobvyklého příjezdu nevšimli, měli jiné starosti. Věrka sice přišla trochu pozdě, ale maminka jí oběd rychle ohřála se slovy, že by si příště měla lépe odhadnout čas a vydat se domů o chvilku dřív. Věrka výtku přijala s tím, že cesta na tu samotu je opravdu dlouhá a špatně se odhaduje, zejména když se tam jde do kopce a zpátky z kopce, takže si myslela, že to zpátky zvládnou rychleji.

Věrce to tedy prošlo nejlépe.

Víťovi doma rodiče také vyčetli, kde se toulá, když je oběd, ale když jim vysvětlil, že byli za panem Vukem zachraňovat čest vesnice omluvou za zrušené obecní obědy, rodiče se s vysvětlením spokojili a otec Krčmář je dokonce pochválil, že se zachovali správně.

„Od obce to byl podraz,“ zhodnotil to. „Buď to neměli vůbec zavádět, nebo to neměli tak nečekaně rušit. Jó, kdyby se po roce ukázalo, že to nejde, to by byla jiná a nedalo by se nic dělat, ale tohle smrdí nějakou kulišárnou.“

„Pan Moravec si asi chystá nějaký superkšeft,“ podotkl Víťa, když dojedl polévku.

„Tomu je to podobné,“ vzdychl si pan Krčmář. „Před volbami se silácky holedbal, jak vyvede obec z dluhů, ale nedodal, že všechny ušetřené obecní peníze zchlamstne sám. Hned tenkrát jsem říkal, že je to šizuňk!“

Také Víťovi dali opožděný oběd, měli ho pro něho schovaný v kastrůlku na plotně, aby byl teplý, až syn přijde. Víťovu omluvu přijali a tím to bylo vyřešené.

Zato Jitka měla doma vysvětlování nejdelší. Její otec pan Mareš tvrdil, že je nejvyšší čas jí podivné kamaráčofty zatrhnout a matka se starala, aby děcka nakonec tomu podivínovi z lesní samoty nenaletěla.

„V televizi je každou chvilku pořad o nějakém pedofilovi,“ dodala nakonec.

„Ale mami!“ dělala Jitka uraženou. „Co si myslíš? Šli jsme tam přece zachránit čest obce po tom nespravedlivém rozhodnutí zastavit obecní obědy.“

„Do toho ses plést neměla!“ napomenula ji matka. „Proč mají čest obce zachraňovat školáci? To měla vyřídit obecní rada sama! Člověk aby se strachoval, aby to nebylo něco podobného.“

„Kdo všechno jste tam byli?“ zeptal se suše otec.

„Já, Víťa Krčmářů a přidala se k nám Věrka, co se sem přistěhovali po Fojtových.“

„O těch ve vsi nikdo nic neví!“ podotkl otec a zdůvodnil to slovy: „Ještě se neobjevili v hospodě!“

„Dyk jsou ve vsi noví, jak má o nich kdo vědět?“ namítala Jitka. „Nemusí každý pořád vysedávat v hospodě!“

Vysloužila si tím tátův pohlavek, ačkoliv jen použila maminčino obvyklé ohodnocení.

„V hospodě se sjednává všechno,“ řekl otec rázně. „Kdo tam nechodí, je u mě zkrátka podezřelá existence.“

„Ale tati – dyk ještě nestihli vybalit po stěhování a už by měli trajdat po hospodách?“

„Jakýpak trajdání?“ přiletěl od otce další pohlavek, ale tím to naštěstí skončilo. Jitka dostala od mámy oběd studený s poznámkou, že si to zavinila sama, takže zmlkla a pustila se raději do jídla. Nevyžehleného oblečení si naštěstí nepovšimla ani pozorná mamka, natož otec, takže si Jitka pomyslela, že mohlo být ještě hůř a v duchu si blahopřála, že neprošel Víťův nápad přijet až do vsi na jelenech. To by jistě dopadlo hůř!

Zlatá Věrka!

Errata:

22.07.2021 13:11