Vítej, návštěvníku!

Sojka

„Teprve po tom slibu vám smím říci všechno,“ rozjel pan Vuk opět debatu. „Například k těm jazykům – na mou duši jsem se nevzdálil ze své samoty dál než do Prahy, ale i tam jsem byl naposledy za Marie Terezie. Samozřejmě nepočítám občasnou výměnu chalupy, to je ale jen jednou za třicet let a můj přítel Gračko nebydlí daleko, takovou výměnou se toho moc nezmění.“

„Jak jste se tedy učil ty jazyky?“ zíral Víťa.

„Víte, vy mladší máte výhodu, že můžete více a dál cestovat než my starší,“ pokýval hlavou stařík. „Za nás cesta koňmo do Prahy znamenala tři nepohodlné dny v sedle. Dnes si sednete na autobus a jste v Praze za tři hodiny. Ale když si osedlám vlaštovku, budu v Praze za dvě hodiny a navíc budu mít přístup i do míst, kam se běžný člověk nikdy ve svém životě nedostane.“

„Osedláte... vlaštovku?“

Oči vytřeštili všichni tři, ale jen Věrka se zmohla na udivenou otázku.

„Vy snad létáte na vlaštovkách? Jak je to možné? A to vás unesou?“

„To samozřejmě ne,“ usmál se pan Vuk. „Myslím to obrazně. Jako dopravní prostředek vlastního lidského těla můžeme používat jen větší zvířata a to ještě jen na kratší vzdálenosti. V Čechách jsou to koně a v nouzi jeleni, jinde ve světě se dá jezdit na velbloudech, tygrech, slonech a nosorožcích, ale ti jsou v Čechách příliš nápadní. Vlastně i ten jelen... Můžete ale využívat většinu živých tvorů nepřímo, nejlépe to jde u ptactva. Sice vás samotné nikam nedonesou, ale můžete na dálku vidět a slyšet jejich očima a ušima.“

„Jak?“ vyhrkla Věrka.

„Jako se přátelím s jeleny, mám i sojku, která mi ochotně propůjčuje své oči i uši,“ řekl pan Vuk. „Sojky, vrabce ani vlaštovky si nikdo nevšimne – jako jste si nevšimli mé sojky, když vás sledovala při jízdě na jelenech. Jejím oblíbeným místečkem je strom proti obecní hospodě. V létě při otevřeném okně slyším skoro všechno, o čem se chlapi u piva dohadují. Sojka má nejlepší sluch, v lese varuje ostatní před nebezpečím na dálku.“

„A tak jste se dozvěděl i o zrušení těch obědů?“ došlo Věrce.

„Jistě – ale tohle tajemství jsem vám nesměl prozradit,“ přikývl pan Vuk. „Teď smím, jenže to musíte dodržovat i vy. Ale neděste se – většinu toho by vám beztak nikdo neuvěřil. Ochočená, hopkající zvířátka, která vám předvedu, vám naštěstí uvěří kdekdo – a víc přece nemusíte přiznávat. Vlastně ani nesmíte.“

„To je fakt,“ připustil Víťa. „Nejen ochočení jeleni, ale i vlaštovky, sojky... může to být docela zajímavé! Ačkoliv – sojka je dost nápadná, proč nemáte raději vrabce?“

„Každý druh zvířat má své výhody i nevýhody,“ odpověděl pan Vuk. „Sojka má oči nejbližší našemu vnímání a velmi dobrý sluch. Vlaštovky jsou ze všech našich opeřenců v letu nejrychlejší a nejvytrvalejší, jenže vidí černobíle, zvýrazňují se jim malé pohybující se objekty – obvykle letící mouchy – a neslyší tak dobře jako sojky. Vrabec je sice nejméně nápadný a nejlépe vidí na blízko, ale na dálku vidí strašně rozmazaně. Na dálku nejlépe vidí dravci jako orel a sokol, jenže na blízko jsou jejich oči téměř nepoužitelné. Ale počkejte, jak úžasně barevný je svět pachů pro psy a noční svět ultrazvuku pro netopýry!“

„A jak vlastně ta zvířátka žádáte o tu službu?“ zajímal se Víťa.

„Upřímně řečeno, nežádám je,“ řekl pan Vuk. „Telepaticky se na ně napojím a pak už je prostě drze využívám. Mohl bych je využívat natolik sobecky, až bych je utýral k smrti, ale tak to nikdo z nás nedělá, vždycky zvířátkům dopřejeme dostatečný oddych a nějakou tu protislužbu – buď odměnu v podobě potravy, útulek před nepřízní počasí, někdy i ochranu před jejich přirozenými nepřáteli. Kdybychom to nedělali, zvířátka i ptáci by se nám brzy na dálku vyhýbali. Takhle se s nimi spíš přátelíme.“

„Máte někde poblíž krmítko pro jeleny?“ zkusil hádat Víťa.

„To se rozumí, hned za domem,“ usmál se pan Vuk.

„Upřímně řečeno, neumím si vás na tom jelenu představit,“ usmála se provinile Věrka.

„Na jelenech jsem jezdil zamlada,“ pousmál se i pan Vuk. „Ale to už je dávno. Tenkrát bývaly v Čechách pralesy, kudy se na koni jezdilo těžko. Jelen přece jen projde i tam, kam se jezdec s koněm vůbec nedostane a na jelenu jsem často ujel smečce pronásledovatelů tak lehce, že si možná mysleli, že je jen šálil zrak.“

„A honili vás někdy? Anebo dokonce často?“ zajímal se Víťa.

„Párkrát,“ přikývl pan Vuk. „Kdybych si to zaznamenával, mohlo by to být na počátku tak pětkrát za sto let, v některých dobách méně, jindy více. V minulém století jsem se musel bránit proti nekalému zásahu vnějších sil celkem osmkrát. Ne ujížděním na jelenu, to by v mém věku bylo spíš komické, ale... a teď uslyšíte další tajemství – tahle chalupa má i sama jisté neobvyklé možnosti a jednou z nich je, že se umí udělat neviditelnou.“

„Páni!“ vzdychl si nadšeně Víťa. „Jak to dělá?“

„To vám povím, až zvládnete trochu vědy, teď vám stačí vědět, jak se to projevuje. Prostě kolem sebe zkroutí prostor tak, že můžete slídit třeba týden a neobjevíte ji. Každému nevítanému návštěvníkovi zmizí s očí, jako kdyby tu nic nebylo. A nejen s očí! Začíná to na plošince, kde se lomí jižní schody. Je tam poměrně hezká vyhlídka, ale kdo se tam vyšplhá, najednou zjistí, že tam schody prostě končí, dál je jen holá skála a chalupa nikde. I kdyby po ní někdo vylezl výš, nad vyhlídkou se dostane na skalní hřbet – a tam jako kdyby se skála zúžila, začne rovnou les. Proto nerostou u chalupy žádné vysoké stromy – zkroucený prostor by jim odřízl koruny.“

„Proč je to tak udělané?“ chtěl vědět Víťa. „A k čemu je to dobré?“

„Naposledy jsem to použil, když kolem slídili vojáci ruské okupační armády,“ řekl pan Vuk. „Pátrali po uprchlém vězni, kroužila kolem dokonce i jejich helikoptéra – ovšemže nic neobjevila. Když nic nenašli, odtáhli.“

„Jak víte, po kom pátrali?“ zajímala se Věrka. „Sledoval jste je sojkou?“

„Ne,“ usmál se pan Vuk. „Ten uprchlík se tou dobou ohříval u mě za pecí a zatímco kolem pobíhali ruští samopalníci, diskutovali jsme, proč tady tak pobíhají.“

„Takže jste ho schoval před Rusáky?“ došlo Věrce nadšeně.

„Ano,“ přikývl pan Vuk. „Byl to jeden z mých dávných učedníků, před ním jsem svá tajemství neskrýval. Nakonec jsem mu pomohl dostat se za hranice, když už u mě nechtěl zůstat a počkat, až tihle cizáci ze země odtáhnou.“

„To bylo poměrně nedávno?“ uvažovala Věrka. „A předtím?“

„Předtím jsem pro změnu v chalupě schovával pět uprchlých Rusů,“ usmál se pan Vuk. „Ti se zase skrývali před Němci. U těch to bylo horší. Nebyli to kriogisové, takže jsem jim nesměl prozradit, že já nebo chalupa nejsme úplně normální. Naštěstí si ničeho nevšimli, ani když lesem kolem nás procházely rojnice Němců, kteří je hledali. Když Němci odtáhli, ještě jsem je chvilku zdržoval, ale nakonec se přece jen sebrali a odešli. Tvrdili, že se musí dostat ke svým – měli to v té době hodně daleko, protože Němci už sice ustupovali, ale v té době byla fronta pořád ještě daleko od Slovenska. Ještě jsem jim na cestu poskytl teplé oblečení, každému batoh zásob a vydali se na pochod. Už jsem je nikdy neviděl. Zhruba dvacet let po válce mi od jednoho z nich přišel dopis, že aspoň jeden z těch pěti, ačkoliv si také prožil své peklo, to všechno přežil.“

„A ti ostatní?“

„Podle dopisu dva padli při přechodu fronty – v křížové palbě je buď zastřelili Němci, nebo vlastní, to už nikdo nezjistí. Třem se podařilo dostat se ke svým. Jeden padl v bojích, zbylé dva po válce zavřeli do ruského tábora gulagu, odkud vyšel až po dvaceti letech jen jeden. Odsoudili je prý jako německé špiony, to Rusové dělali. Ale aspoň ten jeden přežil.“

„A zachraňoval jste pronásledované lidi často?“ zajímala se Jitka.

„V tom je největší problém,“ řekl pan Vuk. „Nezapomínejte, že dodržování tajemství je pro nás nade všechno. Naše obydlí jsou lepší ochranou než nejpevnější hrady. Mohu tady neomezeně ukrývat kriogisy, ti tak jako tak tajemství znají, ale nic nesmím prozradit lidem, kteří je neznají. Jak to chcete dělat? Za Třicetileté války zdejší vesnici vypálili, vyrabovali a zčásti i vyvraždili Prušáci. Zachránilo se jen pár lidí, kteří včas utekli do lesů. Řekněte ale, mohl jsem přijít do vesnice s varováním: »Milí sousedé, ženou se na vás Prajzové, nechte všeho a pojďte se schovat ke mně do chalupy?« První otázka by asi zněla: »Odkud to víš?« Mohl bych jim v té chvíli vysvětlovat, že mi nad kopcem krouží orel, který blížící se Prusy vidí, ačkoliv jsou ještě za lesem? Druhá otázka by byla: »Proč zrovna do tvé chalupy?« Cožpak jim mohu vysvětlovat, že jen moje chalupa bude před rabujícími vojáky bezpečná? Uvažte!“

„Snad by to šlo zabalit třeba nějakým pozváním, ne?“ napadlo nesměle Jitku.

„To jsem udělal,“ přikývl stařík. „Pozval jsem sousedy na rychle vymyšlenou oslavu mých narozenin – já je jinak neslavím, vlastně ani nevím, který den by to měl být. Přišla jen jedna mladá rodina s dětmi, nalákanými na slib perníkových dobrot. Zdržel jsem je u sebe skoro týden, to už se do vyrabované vsi stahovalo i těch pár utečenců z lesa. Pak jsem jim celou zimu dodával aspoň mouku, aby nepomřeli hlady.“

„Proč jsi je nevzal k sobě na celou zimu?“ vyčetla mu Věrka.

„Nechtěli mě obtěžovat,“ usmál se smutně. „Byla to velice slušná, skromná rodina. Ale nezdržoval jsem je, těžko bych jim vysvětloval, co se u mě děje. Něco jiného bylo dovézt do vsi čas od času na vozíku pytel mouky – to už vypadalo skoro normálně.“

„Máte i dneska takové zásoby, že můžete lidem vypomáhat?“zeptal se Víťa.

„Víte, když jsem vám vykládal, jak jsem soběstačný, bylo to ještě před vaší koupelí ve studni prygo,“ usmál se trochu stařík. „To jsem vám nesměl prozradit, jak je to doopravdy. Proto jsem také jedl i ty přinesené obědy. Mám sice sklípek vyložený ledem, přechovávám tam potraviny, ale jen kvůli návštěvníkům, aby se nedivili, proč nechodím denně nakupovat. Ve skutečnosti žádné zásoby nepotřebuji. Jídlo ani jiné potřeby si nevařím, ale čaruji.“

Všichni tři »učedníci« opět ztuhli, jak je to překvapilo.

„Čarujete?“ vysoukala ze sebe konečně Věrka. „To jde?“

„Přinejmenším to tak vypadá,“ usmál se pan Vuk. „Praslovanské »cs'ar« – i vikingské »seidr« má skutečný základ. Ne vždy se kriogisům podařilo zachovat všechna tajemství, čas od času se lidé stávali svědky něčeho, co přesahovalo jejich chápavost. Představte si třeba primitivního Křováka z Afriky. Primitivní ještě neznamená hloupý, jen to trochu vyjadřuje jednoduchost, se kterou se v životě dosud setkával. Teď toho člověka postavte do prostředí, které nezná a neorientuje se, například vedle automatu na prodej baget. Bude pozorovat kolemjdoucího, který tam vhodí mince, cosi stiskne – a vypadne bageta. Křovák podle vůně zjistí, že to je něco dobrého. Co udělá potom, zejména když si pamatuje, co při tom moderní člověk říkal? Zvedne asi ze země plochý kamínek, aspoň vzdáleně podobný minci, a za neustálého opakování magických slov »Sakra, sakra« se jej pokusí nacpat do automatu v očekávání, že mu také vypadne pochoutka.“

„To se mu přece nepodaří...“ uchichtl se Víťa.

„Nepodaří, takže začne koumat, proč. Usoudí, že třeba řekl špatně zaklínadlo a zkouší to znovu a znovu. Skutečnou příčinu ale neodhalí, neboť nemá ponětí o konstrukci automatu ani o funkci peněz. Nanejvýš to vezme silou a podaří se mu automat rozbít. A když bude mít obzvláštní smůlu, vyrve z něho přívodní dráty – a elektřina ho pak bez milosti zabije.“

„Dobře, to chápeme,“ přerušil ho Víťa netrpělivě. „Ale nám už přece tahle tajemství prozradit můžete. Co je vlastně ve vašem pojetí to »čarování«?“

„No a teď si představte, že tady mám něco o třídu či o pět tříd vyššího než automat na bagety,“ nedal se ovlivnit pan Vuk. „Když k tomu postavíte kohokoliv, bude z toho větší jelen než Křovák u baget. Bohužel jde o neporovnatelně větší síly než je přívod elektrického proudu do automatu.“

„Jak větší?“ chtěl Víťa hned upřesnění.

„Kdyby někdo – obrazně řečeno vytrhl přívodní dráty od anihilátorů – udělá to z Čech jeden obrovský kráter, plný žhavé lávy,“ ujistil ho pan Vuk.

„To je to tak... nebezpečné?“ zarazil se Víťa.

„V rukou neodborníka – nebo zločince – je každá síla nebezpečná,“ přikývl pan Vuk. „Dokud energetické možnosti lidstva představovala jen zvířecí síla, mohli se lidé ničit pouze mechanickými zbraněmi – sekeromlaty, zbraněmi bodnými a sečnými... nanejvýš si občas vypomohli ohněm. I tak se úspěšně vyvražďovali. Dnes jsou energetické možnosti lidstva neporovnatelně silnější. Atomová střela srovná se zemí v okamžiku i velkoměsto. Anihilátor v rukou šílence by dokázal naši matičku Zemi oloupat jako jablko nebo brambor – a to by nepřežila ani myš. Nejen obrazně, doslova!“

„A to je... někde tady?“ zbledla Věrka.

„Není to zrovna tady, ale tady se to dá ovládat,“ řekl stařík. „Mimo jiná místa.“

„A vy k tomu máte přístup?“ začínalo Věrce zapalovat.

„Ano,“ přikývl pan Vuk. „Kriogis znamená v jazyce sryzrav Strážce. Strážíme proti zneužití a zničení studny prygo, udržujeme a testujeme biroivi – a když už jste se mezi nás vetřeli, musíte se to naučit aspoň užívat. I kdybyste to neuměli udržovat.“

„My jsme se nevetřeli!“ odmítla to uraženě Věrka.

„Vetřeli,“ trval na svém pan Vuk přísně. „Do studny prygo nemá vstoupit nikdo, kdo se nejprve se mnou nedohodne. Byla připravená pro dalšího učedníka, to neznamená, že jste do ní měli naskákat vy tři. Měl jsem vyhlédnutého jiného, ale toho mi studna nezmění, protože vyschla. Správně by měla přeměnit jen Jitku, ale vy dva jste to vzali příliš hopem, změnila tedy vás tři. No – co už se stalo, stalo se, místo jednoho staršího rozumného učedníka budu mít tři rozjívence – neurážejte se, je to tak. Ale když už jste tady, věnuji se vám a nebudete litovat. Získáte rozhodně víc než oč přijdete.“

„My vás nezklameme,“ sliboval Víťa. „Nikomu ani muk!“

„Budu od vás vyžadovat víc než dodržování slibu,“ řekl zase vážně. „Především zájem – nejen teď, když je to pro vás nové, ale i později. A byl bych rád, kdyby se aspoň jeden z vás časem rozhodl převzít mé poustevnické místo. Nebojte se, letos to nebude, není žádný spěch, po Mistru Svarogovi jsem to přebíral skoro dvě stě let. Ale měli byste s tím počítat.“

„A může být místo poustevníka i poustevnice?“ zeptala se Věrka.

„Proč ne?“ usmál se na ni stařík. „Bývá jich sice méně než poustevníků, ale vyloučeno to není. Jen je to ošidnější.“

„Myslíte?“ vypjala se hrdě Věrka. „Dneska bývají ženy i ve vládách!“

„Bohužel,“ přikývl pan Vuk. „Ale mají to složitější než chlapi. Nu což, raději začneme s učením. Otevřeme si okénko a pozveme sem moji sojku Hermínku...“

Při těchto slovech otevřel obřadně malé okénko, jaká jsou u všech roubených chalup. Jako kdyby na to čekala, vlétla dovnitř načepýřená sojka, obkroužila sednici a postavila se doprostřed těžkého dubového stolu před »učedníky«.

„Začneme tréninkem telepatie,“ řekl pan Vuk a posadil se na své místo do čela stolu. „Budete ji potřebovat v mnoha případech. Jednak se tak můžete dorozumívat i mezi sebou, vaše mluvící udělátka budete potřebovat jen k volání rodičům, ale je nutná i k dorozumění se zvířátky a k jejich řízení. Od malé myšky po slona. I ty prý někde v Čechách chovají.“

„Mají je v ZOO!“ rychle ho doplnil Víťa.

„Anebo v cirkusech!“ dodala Věrka.

Sojka - strážce lesa

„Zoo je záležitost poslední doby,“ souhlasil pan Vuk. „Cirkusy měli i staří Římané, jenže je používali jinak... ale teď si předvedeme řízení sojky Hermínky, která za svou službu dostane talířek drobečků.“

Přistrčil před sojku malý talířek s drobečky z makových koláčků a sojka začala zobat.

„Začneme se učit vciťování,“ řekl pan Vuk. „Pro začátek zavřete oči, půjde vám to líp. Nenechte se ničím rušit a zaměřte se doprostřed stolu na Hermínku, až se vám před vnitřním zrakem otevřou její oči. Až se to stane, otevřou se vám i její uši a uslyšíte mě hned dvojmo. A jak cítím, komu se to už povedlo?“

„Já zobu!“ vyhrkla překvapeně Věrka.

„Výborně!“ pochválil ji stařík. „Při vciťování nepřebíráte jen vnímání očima a ušima, ale všechny pocity. Nejzajímavější je to u psů, budete se divit, co všechno čichají. Ale tady budete vnímat i to, jak naše Hermínka drobečky rychle polyká. Cítíte ovšem všechno, tedy i její zobáček, jak ťuká do talířku.“

„To je nádhera!“ jásala Věrka.

„Já už to taky vidím a cítím!“ hlásila nadšeně i Jitka.

„Já taky!“ přidal se Víťa. „Ale jak je to s tím řízením zvířátek?“

„K tomu dojdeme,“ uklidňoval je stařík. „Během vnímání můžete zvířátka ovlivňovat, ale to může vždycky jen jeden, kdo se vcítí jako první. Hermínku řídím já, vy už nemůžete. Já jí ovšem nechávám zobat si podle svého. Obecně si pamatujte, je dobré nechat zvířátkům volnost a řídit je jen tam, kde by se sama chovala jinak. Hermínce určuji zásadně jen směr letu, případně ji nutím klidně sedět na stromě, když si chci vyslechnout řeči v hospodě. Ale nemá cenu chtít ovládat každé její mávnutí křidélek, to umí sama nejlépe. I když ji přinutím sedět a poslouchat, nechávám jí volnost sledovat okolí. Kdyby zpozorovala blížící se kočku, nemá smysl nutit ji dál sedět na větvi a dát se sežrat. Mimochodem, než se pak odpoutáte, živě pocítíte bolest od kočičích zubů – jako trest za to, že jste to přepískli.“

„A jak se odpoutáme?“ staral se Víťa.

„To je maličkost,“ ujistil ho pan Vuk. „Dávejte pozor, odtrhnu se od Hermínky a vy si zapamatujte, co při tom pocítíte. Když si pak ten pocit představíte, odtrhnete se i vy.“

Učedníci napjatě čekali, co bude a když se pak pan Vuk od ptáčka odtrhl, zkusili to po něm. Jakmile se odtrhla i poslední Jitka, sojka ihned rozepjala křídla a odfrčela otevřeným oknem ven do lesa.

„Teď jste viděli, jak se ptáček chová, když ho nikdo neřídí,“ poučoval je pan Vuk. „Je to jeho přirozená reakce – uletět z neznámého prostředí a od neznámých tvorů. Hermínka u mě nebyla poprvé ani naposledy a na mě je už zvyklá, ale vás tří se ještě bojí.“

„Takže, jestli tomu správně rozumím, když zjistím, že mi ptáčka ohrožuje kocour nebo dravý pták, mám se od něho rychle odtrhnout a nechat ho, aby se zachránil sám?“ zeptala se Jitka. „A co když ho kocour sežere? To bych si asi vyčítala!“

„Většinou postačí odtrhnout se,“ přikývl pan Vuk. „Sojku ani vlaštovku v přírodě jen tak něco nechytí. Horší je to s vrabci, ti vidí příliš na blízko, takže si nebezpečí nemusí včas všimnout. Ani myši to s kočkami často zdárně nevyřeší. Vrabců a myší bývá naštěstí na vsi nadbytek, vyčítat si je nemusíte. Kromě toho máte i jinou možnost, jak pohromu od zvířátka odvrátit. Můžete třeba přeskočit na dravce a pak mu prostě zabráníte lov úspěšně dokončit, ale to se budeme učit později. Dneska se za domácí úkol – dávají je snad i vaši učitelé ve škole, ne? – zkuste vciťovat do domácích zvířat. Ve vsi běhá plno koček, je tu i dost pejsků, v nouzi může být i malá myška dobrá. Nevadí, když nebudou vaše, nechte je chovat se přirozeně, jen se vciťujte, zkuste se dívat jejich očima a nesnažte se je řídit.“

„Má to jednu nevýhodu!“ ohlásil Víťa svůj postřeh. „Se zavřenýma očima se dá jen sedět. To máme pokaždé někam zalézt?“

„Nejvýhodnější je, když se můžete natáhnout vleže,“ poradil jim pan Vuk. „Budete při tom vypadat, jako když spíte. A kdyby vás třeba rodiče budili, odtrhněte se od zvířátka, pak klidně otevřete oči – a bude to vypadat jako normální probuzení.“

„Taky bysme mohli při tom předstírat sledování telky,“ napadlo Jitku. „To by taky bylo skoro normální, u telky se taky většinou spí.“

„Časem se naučíte vciťovat s otevřenýma očima,“ ujišťoval je pan Vuk. „Nedělá mi při tom problém ani pomalá chůze, ale to se naučíte později, nejprve si zajistěte co nejvíc klidu bez vyrušování. A když vás při tom »vzbudí« rodiče, nezlobte se na ně. Nemohou vědět, co se zavřenýma očima děláte – a říct jim to přece nesmíte! Poprvé by to nejspíš považovali za vaši přebujelou fantazii, ale časem by vás mohli předhodit i nějakému psychiatrovi.“

„Dáme si pozor!“ slíbila za všechny Věrka.

„A pro začátek půjdeme ke mně na dvorek,“ pozval je. „Zkusíte se podívat na svět nejprve očima mých slípek a pak... mám tam toho víc, nechte se překvapit.“

Kdyby nic jiného, už tohle bylo úžasné dobrodružství!

A to je jen začátek!

Errata:

22.07.2021 13:11