Vítej, návštěvníku!

Aplafů

Období »domácích úkolů«, kdy zůstávali doma, trvalo pokaždé jen pár dnů. Pan Vuk je obvykle něčemu naučil a pak jim zadal, aby si to sami doma procvičili. Jindy ale do nich hustil jednu dovednost za druhou se slovy, že si to jistě sami procvičí, až k tomu budou mít vhodnou příležitost. Všechno nové si ale museli vyzkoušet přímo před ním – chtěl vědět, zda to pochopili.

Výjimkou byly znalosti, které byly – aspoň z pohledu pana Vuka – nebezpečnější než ostatní. A to i když něco z toho všedního také prohlásil za nebezpečné a zakazoval jim si to byť jen zkoušet. Sem patřilo například vciťování do lidí.

„Zvířátek je dost, ale na lidi nesahejte, nebo uvidíte!“ varoval je.

A protože zvířátek bylo v okolí vesnice dost, ať už domácích, nebo lesních, poslechli ho bez protestů a remcání. I tak měli spoustu možností, jak se vyřádit. Ostatně – tak nějak uznávali, že má pan Vuk pravdu, zasahování do lidí bylo drsnější a bylo asi lépe zbytečně si s tím nehrát – třeba i za cenu, že vás grázl Hynek praští pěstí do nosu, jako se nedávno stalo Víťovi. Přitom se ukázalo, že se pan Vuk o děti stará, i když si toho nejsou vědomé. Byl připraven pomoci jim a dělal to – i když, jako ve Věrčině případě, sám přitom musel porušit zákaz ovlivňování lidí, jako u doktora Lička.

„Věřte mi, že mám dost zkušeností, abych věděl, co si smím dovolit a co ne,“ nabádal je. „Až vám bude aspoň dvě stě let, už to možná také budete vědět, ale teď – zkrátka jsou to věci, které na lidech nikdy nezkoušejte!“

„Dalo by se tím i ublížit?“ zeptala se ho Věrka.

„Dalo – a hodně,“ přikývl vážně pan Vuk. „Nepoužívám to zásadně proti lidem, nejvýš když potřebuji někomu pomoci – naposledy tobě, Věrko. Ale slyšel jsem o případech, kdy kriogis tímto způsobem zabil člověka. Nestává se to často, většinou to není nutné, ale... vím o takovém případu z minulého století. Vím to přímo od vraha – pokud se mu tak dá říkat.“

„Někdo z vašich známých... zabil člověka?“ zarazila se Věrka. „A vy jste s ním i potom klidně mluvil?“

Také Víťa s Jitkou jen viseli očima na panu Vukovi.

„Mluvil,“ přikývl pan Vuk. „Ještě jsem mu pomáhal uniknout před pronásledovateli. Nechytili ho a dostal se v pořádku z Čech.“

„I když to byl – vrah?“ namítla Věrka.

„Usoudil jsem, že to zabití nebylo tak zavrženíhodné, abych mu nesměl pomoci.“

„Dá se vůbec vražda omluvit?“ vrtěl nesouhlasně hlavou i Víťa.

„Myslím, že ano,“ přikývl vážně pan Vuk. „Dokonce i opakovaná.“

„Ale jak to tedy bylo?“ chtěla vědět Věrka.

„Týkalo se to Dušana, jednoho z kriogisů, žijících na volné noze,“ začal pan Vuk. „Ti nemají na starosti studny prygo ani se vstupními body – kalbedýry – biroivi, žijí bez starostí, jsou volnější, ale také mnohem zranitelnější. Dušan se k něčemu připletl a Němci ho z trestu zavřeli do koncentračního tábora – jak říkám, kriogisové žijící na volné noze jsou mnohem zranitelnější... I když to naštěstí nebyl tábor vyhlazovací, i tam se projevily zlé charaktery. Když lidé získají moc, chovají se často hůř než zvířata – a dozorci v podobných zařízeních obvykle mívají moc i nad životy vězňů. Odjakživa, od starověku dodnes platí, že vítěze nikdo nesoudí a někteří dozorci se chovali, jako kdyby bylo jejich hlavním úkolem zabíjení vězňů. Dušan se stal němým svědkem jedné vraždy, pak druhé. Při nich se ještě ovládal, ale když se major Ripke chystal zabít další oběť, vcítil se do něho a přinutil ho skočit přímo na elektrické dráty, napnuté kolem tábora. Bylo v nich smrtící napětí a dozorce major Ripke byl na místě mrtev.“

„To ale zabil ještě horšího vraha!“ oddychla si Věrka.

„Jenže zabil člověka,“ vzdychl si stařík. „A nebylo to ani v sebeobraně, ani při ochraně kriogise. A to my nesmíme.“

„Možná tím zachránil jiného člověka a nejspíš i další,“ uvažoval Víťa.

„Omlouvalo ho, že neohrozil naše tajemství,“ řekl pan Vuk. „Dušanovi chyběl trénink a neovládal ho dokonale, major Ripke určitě věděl, že ho někdo ovlivňuje. Vězňové viděli, jak se u toho Ripke zuřivě šklebí a těsně u drátů řve strachem, ale nikomu dalšímu už to nemohl sdělit a vězňové ve vlastním zájmu mlčeli. Dušanovi to prošlo, ale – nemá se to.“

„To bych na jeho místě možná udělal taky,“ řekl Víťa vzdorovitě.

„Možná,“ připustil pan Vuk. „Naštěstí teď nic takového v Čechách nehrozí, proto se vy tři nebudete do lidí ani vciťovat, natož abyste je ovlivňovali! Jasné?“

Přísný tón jeho slov nedával pochyby o tom, že to myslí vážně.

„Máme dost zvířátek,“ řekla Jitka smířlivě.

„Spokojte se s nimi,“ nabádal je. „Ale teď se budeme zabývat něčím, co bych skutečně nerad zjistil, že zkoušíte bez mého dohledu. Rozumíte?“

„Ale pane Vuku, když je to tak nebezpečné, nešlo by to odložit, až budeme starší? Pak už to snad nebude vadit, ne?“

Pan Vuk se na chvilku zamyslel.

„Šlo by to odložit,“ souhlasil. „Ale pak musíme odložit všechno, co na tyto vědomosti navazuje. A toho je většina. Byl jsem zvyklý učit vědomosti v jistém pořádku. Ale je pravda, že jsem měl dosud učedníky starší, měli víc rozumu i životních zkušeností. Zatím mi žádný neudělal ostudu, ale... změnit pořadí je možná dobrý nápad. Je to sice jako chtít učit žáčka z první třídy obsluhovat atomovou elektrárnu, ale... dobrá. Prohodíme si to. Povíme si tedy něco o historii a pak se vrhneme na přeměnu prvků ve zlato, snad to bude bezpečnější...“

„Přeměnu prvků ve zlato?“ podivil se Víťa. „To jde?“

„Nejenže to jde, je to velice snadné,“ řekl pan Vuk. „Ale nejprve vás musím seznámit s trochou historie.“

„Bez ní by to nešlo?“ zkusil škemrat Víťa, neboť mu školní dějepis moc nešel.

„Šlo,“ přikývl pan Vuk. „Ale o hodně byste přišli. Abyste věděli – nepůjde o historii lidského rodu, ale o historii kriogisů a Aplafů – a tu vám ve škole nikdo přednášet nebude.“

„A to se nějak liší?“ zeptala se opatrně Věrka.

„Hodně,“ přikývl pan Vuk.

Přednášku o historii si pan Vuk nechal až na oběd. Na ten se přesunuli do jeho jídelny, kde už měl pro ně všechno připravené. Dnes měli oběd nesmírně zajímavý – na keramické míse uprostřed stolu leželo... ale co? To nikdo z učedníků nedokázal určit.

Na první pohled to bylo pečené prase, ale na druhý pohled...

„Co to je?“ ukázal Víťa trochu zděšeně. „To se jí? Vypadá to... dost hnusně!“

Že to bylo fialové jako červená řepa, to by snad nevadilo, ale... řada nožiček po straně vylučovala, že by šlo o obyčejného divočáka, na jakém tady už párkrát hodovali...

„Posuzuj, až ochutnáš!“ napomenul ho pan Vuk. „Tuhle pečínku neochutnal na Zemi žádný člověk – kromě nás kriogisů. A ani my ji nejíme často – dohodli jsme se považovat ji za sváteční a památeční jídlo.“

„Co je to vlastně?“ zeptala se raději Věrka.

„Girži,“ řekl pan Vuk. „Na Zemi žádného nenajdete a nikdy tu ani nežili. Mají vnitřní stavbu odlišnou od všeho, co kdy na Zemi pobíhalo, létalo a plavalo. Také proto se to nemá jíst často, obsahuje to na Zemi velice neobvyklé proteiny a je to trochu těžké jídlo.“

„Girži...“ opakoval fascinovaně Víťa. „Odkud to je, když ne ze Země? Z vesmíru?“

„Z vesmíru,“ přikývl pan Vuk. „Přivezli si je sem Aplafů, ale i ti jen v podobě pečené vinohi, tedy přesně tak, jak to vidíte před sebou. Jedno girži stačí pro deset kriogisů, i když Aplafů spořádali každý jednoho – jako my koroptvičku.“

„To byli ti... Aplafů... takoví žrouti?“ divila se Věrka.

„Jak se to vezme,“ usmál se pan Vuk. „Ale když má někdo hlavu velkou jako dospělý člověk a celý měří dvanáct sáhů, má jistě úměrně tomu i větší žaludek.“

„Dvanáct sáhů?“ vytřeštil oči Víťa. „Kolik je to metrů?“

„Asi jednadvacet,“ rychle spočítal pan Vuk. „Při vykopávkách v Indii objevili nedávno hrob jednoho Aplafů a místní kriogis měl spoustu práce, než se mu podařilo všechno ututlat. Samozřejmě přemístil pozůstatky jinam, aby je jen tak někdo neobjevil – ale pár obrázků se mezi lidi dostalo. Naštěstí je ostatní vědci prohlásili za podvod a přestali se o ně zajímat.“

Kostry obrů, občas nacházené, vědci pokud možno zapírali

Pan Vuk měl pro děti další překvapení. Pokynul a na obílené zadní stěně komory se objevil obraz, ačkoliv tu nikde neměl žádný projektor ani jiný přístroj. Obraz prostě vyvstal na stěně – a děti si mohly prohlédnout obrovskou kostru v ještě větším výkopu. Postavičky archeologů kolem ní vypadaly jako trpaslíčci.

„Páni!“ hvízdl si Víťa. „To museli být obři! A to se až dosud našel jen jeden hrob?“

„Našlo se jich víc,“ pokýval hlavou pan Vuk. „Naštěstí ne všechny najednou. Občas se to stávalo a nejspíš se to ještě stávat bude, leda bychom všechny kosti zničili na prach. To se nám ale nechce udělat, jsou to jediné doklady o přítomnosti Aplafů na Zemi – nepočítáš-li nás kriogisy a naše biroivi. Tenhle obrázek je z Indie a jak říkám, nejbližší kriogis měl plno práce, než tu kostru přemístil jinam. Jen tenhle obrázek mu... jaksi... unikl.“

„Ti obři Aplafů... už na Zemi nežijí, chápu to dobře?“ ujišťoval se Víťa.

„Už pětadvacet tisíc let,“ přikývl pan Vuk. „Tak je to dlouho, co zemřel poslední.“

„Takže předtím... to ještě na Zemi žili?“ hádala Věrka.

„Ano,“ přikývl pan Vuk. „Ale jen asi pět set let. Byli dlouhověcí, ale na Zem se dostali v pozdním věku a protože neměli mezi sebou žádné ženy, postupně umírali, až vyhynuli.“

„To se sem dostali z vesmíru jen muži?“ ověřoval si Víťa.

„Jen sedm obřích chlapů,“ přikývl pan Vuk. „My kriogisové jsme jejich dědici, pokud se to tak dá nazvat. Dostali jsme za úkol střežit památky po nich a s nimi i nějaké výsady, které se mezi námi přenáší. Jednou z nich je dlouhověkost, další telepatie a všechno ostatní. Střežíme to a předáváme si to postupně jeden druhému.“

Velikost těch obrů udivovala...

„Proč jen vy?“ zamračil se trochu Víťa.

„My,“ opravil ho pan Vuk. „Vy tři už přece patříte k nám.“

„Ale nešlo by rozšířit ty... výsady... na všechny lidi?“ zkoušel to Víťa.

„Nešlo,“ ujistil ho pan Vuk. „Těch výsad se dá i strašně zneužít. A párkrát se to v naší historii stalo. Ne všichni kriogisové zachovávali odkaz Aplafů, jak měli. Takových, co toho zneužili, se našlo jen pár, ale i to stálo za to. Potopa světa – zkáza Atlantidy – tisíce a tisíce mrtvých – zničení měst Sodomy a Gomory, Mohendžo-daru i dávnověké letecké bitvy nad Indií. Shořely celé armády i s koňmi a slony, několik civilizací zasypal písek pouští.“

„To muselo být strašné!“ uklouzlo Jitce.

„Proto jsem neviděl rád, když jsem dostal na starost vás tři – ale byla to částečně i má chyba, neměl jsem nechávat studnu prygo otevřenou,“ vzdychl si stařík. „Ale co už se stalo, stalo se – mám vás na starosti a musím z vás vychovat poctivé kriogisy, na to snad stačím. Ale šířit to mezi lidi nepůjde... Už protože studna prygo, která jediná dokáže člověka změnit na dlouhověkého, je otevřená jen krátce a jen jednou za dvaasedmdesát let.“

„A nešlo by dělat dlouhověké třeba po dvaceti, jako se to stalo s námi?“ napadlo Věrku.

„To bych si netroufl,“ otřásl se stařík. „Jak bych pak mohl ručit za všechny? Jak jsem vám naznačil, biroivi by dokázalo oloupat svět jako jablko nebo bramboru. Takové hračky nepatří do rukou všem lidem, jako se nedávají dětem zápalky, když jsi jdou hrát ke stohu slámy! Proto je zachovávání tajemství přednější i než pomoc nevinným lidem ve válkách a při zločinech.“

„To nesmíme... ani kdyby někdo před námi někoho vraždil?“ zarazila se Věrka stejně jako její kamarádi.

„Je správné lidem pomáhat,“ řekl pan Vuk. „Ale smíte to dělat pouze tak, abyste nic ze svěřeného tajemství neprozradili. Musí to zkrátka vypadat přirozeně. Ne aby plno lidí vidělo něco, co si nedovedou vysvětlit.“

„Celá Hynkova parta přece viděla, jak odjíždíme na divočácích!“ připomněl mu Víťa.

„Ale kdo to těm rošťákům uvěřil nebo uvěří?“ usmál se pan Vuk.

„Asi nikdo, ale oni přece vyrostou a tohle v nich zůstane!“ namítal Víťa. „Jednou z nich budou dospěláci a co pak?“

„Čím víc času uplyne, tím nepřesnější vzpomínky se jim zachovají,“ ujistil ho stařík. „Jednou jistě vyrostou... komu to ale prozradí? Bude jim někdo věřit, že kdysi dávno...?“

„A co pan doktor Lička?“ nadhodila Věrka. „Zdálo se mi, jakoby se otřásl a zamrazilo ho, když sojka odlétala. Řekla bych, že si toho všiml!“

„Pan doktor Lička si ničeho nevšiml,“ ujistil ji pan Vuk. „Přesněji řečeno, všiml si, jak na něho »sáhla smrt«, ano, otřásl se, ale nepovažoval to za nic neobvyklého, to se přece čas od času stává každému. Umím vstoupit do člověka, aniž by si všiml, že mu něco vnucuji, ale to chce cvik, který nemáte kde získat.“

„Cvik... cvik...“ nasupil se Víťa. „Jakýpak cvik, když to nesmíme zkoušet?“

„Smíte to zkoušet na zvířatech,“ odrazil ho pan Vuk. „Cvičit se to dá i na lidech, ale ti musí být přímo nelidsky znavení a navíc musí být něčím nesmírně zaujatí, tak aby případné vcítění považovali nanejvýš za halucinaci. A to, co vím, je možné jen ve velké, hromadné a dlouhotrvající bitvě, případně při požárech, když jde lidem o krk a všechny slabší podněty prostě ignorují. Jsou známé případy, kdy lidé při hašení požárů vůbec nevnímali bolest z popálenin a zhroutili se bolestí, až když byli v bezpečí mimo oheň. Totéž se děje v bitvách, kdy vojáci šermují, i když jim z rozpáraného břicha visí jejich vlastní vnitřnosti.“

„Vy jste to cvičil – v nějaké bitvě?“ podívala se na něho překvapeně Věrka.

„Ano,“ přikývl. „Začal jsem s tím ale až dlouho po smrti mého učitele Mistra Svaroga. I on mě varoval, abych se nepokoušel pro tyto účely využívat kdejakých drobných šarvátek. Dá se využít teprve bitva s účastí aspoň deseti tisíc bojovníků. A v Čechách nebylo mnoho velkých bitev, aby byl splněn požadavek oné zaujatosti. Bylo zde sice mnohem víc požárů, ale k těm jsem se málokdy dostal včas.“

„Kdy jste to tedy poprvé zkoušel?“ chtěl vědět Víťa.

„Jak říkám, v Čechách nebyly velké bitvy,“ opakoval pan Vuk. „Většina bitev té doby se odehrávala daleko od Čech, mimo dosah vlaštovek – ačkoliv války měly na Čechy někdy až zdrcující vliv. Bitva na Moravském poli, kde padl Přemysl Otakar II, vedla k obsazení Čech Habsburky, ale byla pro mě příliš daleko. První opravdové bitvy, na kterých jsem mohl s klidným svědomím vyzkoušet vciťování do lidí, byly až husitské války. Poprvé jsem si to troufl při slavném obléhání Prahy Zikmundem roku 1420 – ačkoliv jsem tam mnohem víc škody napáchal křižákům prostřednictvím jejich koní. Dobývat srub na Vítkově jezdci byl nesmysl a vypadalo přirozeně, když se tu a tam kůň i s rytířem zřítil ze srázu. Spadlo jich tam i s jezdci dost i beze mne, ale dodnes mám dojem, že jsem jistou částí přispěl k Žižkově vítězství. Na druhou stranu je pravda, že se Žižkovi vojáci bili jako lvi a právem je všichni považovali za vítěze.“

„A víc jste se do bitev nevměšoval?“ zajímal se Víťa.

„Pak už moc ne,“ řekl pan Vuk. „Vyzkoušel jsem si vciťování do lidí ještě při několika dalších bitvách, ale jakmile jsem získal potřebnou zručnost, už jsem je nevyhledával.“

„Škoda,“ mínil Víťa. „Mě velké bitvy vždycky tak trošku přitahovaly.“

„Není oč stát,“ zavrtěl hlavou pan Vuk. „Lidé se zabíjeli vždycky na mnoho způsobů. Někdy se k tomu ještě přidaly další pohromy – neúroda, hlad, bída, nemoci... ve Třicetileté válce vyhynula většina Evropy na mor a neúrodu – a jako by to nestačilo, vojska zapalovala sedlákům i tu ubohou úrodu, co se jim podařilo vypěstovat.“

„A nemohl jste těm lidem pomoci... třeba jídlem?“ zajímalo Jitku.

„Pomáhal jsem,“ přikývl. „Ale jen tak, aby to vypadalo přirozeně. Takže jsem dodával obilí i mouku jen do nejbližších vesnic. Možná jsem několika desítkám lidí pomohl, jenže pak udeřil mor a stejně všechny okolní vesnice vyhubil.“

„A vy jste mor přežil? Snad ne jako jediný?“ vyzvídala Jitka.

„Jako jediný široko daleko,“ přikývl vážně. „Co se nemocí týče, jsme my kriogisové proti nim velice imunní. Mor může lidi kosit po tisících, nás se nedotkne. Jediný problém je, že v nemocech lidem nepomůžeme. A jen se bezmocně dívat, jak lidi kolem umírají, to je hodně smutné. Nepřeji vám to. Dnešní úroveň lékařské vědy je naštěstí mnohem vyšší než ve středověku, na mor se neumírá, aspoň ne tak snadno jako tehdy.“

„Proč vás tenkrát ti obři... ti Aplafů... nenaučili léčit lidi? Nebo to ani sami neuměli?“

„Řekl bych, že to uměli,“ opáčil pan Vuk. „Nikdo, kdo prošel studnou prygo, neumírá na nemoci, zranění se nám rychleji hojí – a dorůstají i části těla, o které nešťastnou náhodou přijdeme. Také se mi podařilo odfiknout si kus prstu – dorostl ani ne za měsíc a nemám ani jizvu. Možná právě proto nás Aplafů nenaučili léčit. Nepovažovali to asi za potřebné a měli pravdu – aspoň u nás. Až mnohem později jsme se naučili využívat biroivi k léčení lidí, ale podmínkou pořád zůstávalo utajení. Dnes smíme používat jedině »utajené léčení«.“

„To je mi divné,“ rozumovala Věrka. „Takže vám kriogisům – nebo nám, to už je jedno – darovali dlouhý život bez starostí, odolnost proti nemocem, spoustu jiných vymožeností, zatímco ostatním lidem pomáhat nemůžete anebo dokonce nesmíte. Proč?“

„Vypadá to, jako kdyby si ve vás vypěstovali nějakou elitu!“ přidal se Víťa.

„Také jsem se na to ptal Mistra Svaroga,“ usmál se pan Vuk. „Už dávno. Odpověděl mi nejprve, abych se o to nestaral. Až mnohem později mi to trochu objasnil.“

„My to chceme vědět hned,“ sepjala prosebně ruce Jitka.

„Ach jo,“ vzdychl si pan Vuk. „Trpělivost vážně není vaší ctností... dobrá, řeknu vám, jak jsem to sám slyšel. Ale teď se konečně posaďte a ochutnejte girži, jsou velice chutní.“

Posadili se všichni a stejně jako u pečínky z kance, ukrojil si každý pořádný kus fialové pečeně ze hřbetu mimozemského zvířete. Maso bylo světlejší než povrch, ale pořád až příliš fialové, proto všechny děti ochutnávaly jen opatrně.

Potvůrka ale měla maso vynikající a zakrátko hodovali všichni čtyři.

Až když měli dost, donesl pan Vuk z předsíně čtyři velké hrnky se skořicově vonící, rovněž fialovou tekutinou.

„Ťukněme si na zdraví!“ vybídl je.

Hrníčky jen trochu zaklapaly, do cinkotu pohárů to bylo hodně daleko. Když je všichni odložili, pan Vuk pokračoval.

„Vrátím se k Aplafům,“ začal. „Dostalo se jich na Zem celkem sedm, ovšem byly to už pouhé zbytky veliké vesmírné výpravy, vyslané jejich mateřskou civilizací objevovat nové světy. Nebylo to poprvé a nejspíš ani naposledy, jenže právě jejich hvězdný koráb zabloudil do nebezpečné oblasti a vesmírné síly ho pořádně pocuchaly. Přišel o schopnost manévrovat a letěl vesmírem jako obrovská kometa – příliš rychle, než aby ho nějaká hvězda polapila, ale příliš pomalu, než aby udržel posádku po celou cestu naživu.“

„To vám říkal váš Mistr? Ale odkud to věděl on?“ neudržel se Víťa.

„Tahle historie se předává jen mezi námi kriogisy,“ řekl pan Vuk. „Je zaznamenaná v biroivi, takže se s přibývajícím časem nezkresluje a nemění, ale dnes vám ji přiblížím jen ve zkratce. Časem se jistě dozvíte všechno.“

„Proč až časem?“ starala se hned Jitka.

„Protože je těch záznamů příliš mnoho, je v nich zachyceno několik set let a teď na to opravdu nemáme čas,“ přikývl pan Vuk.

„Nevyrušujte!“ obrátila se Věrka na kamarády. „Chci vědět, jak to bylo s těmi obry!“

„Hned to bude,“ usmál se pan Vuk. „Rada moudrých – dnes bychom asi řekli vědců – nakonec rozhodla, aby se všichni uložili k dlouhému spánku – něco jako známe u medvědů. Zůstala vzhůru jen skupinka strážců, kteří měli ostatní vzbudit, až se dostanou k nějakému vhodnému cíli.“

„Kolik jich tedy bylo?“ neudržel se Víťa.

„Na počátku čtrnáct tisíc,“ odbočil pan Vuk. „Vyslali je osídlit případný nalezený svět, ale to se jim nezdařilo. O rozsahu poškození hvězdného korábu svědčí, že jich při katastrofě v nebezpečné oblasti zahynula skoro třetina. Ani to ale nebyl konec neštěstí. Neovladatelný koráb proplul ve velké vzdálenosti kolem několika hvězd, ale kolem jedné z nich naopak až příliš blízko a došlo ke srážce s asteroidem a k dalšímu těžkému poškození. Polovina Aplafů zahynula přímo v zimním spánku, ale nejhorší bylo, že naráz zahynuli i všichni strážci, kteří měli být vzhůru. A neřízený koráb pak už letěl úplně do neznáma.“

„To by ale měli zemřít všichni!“ domýšlel trochu zaraženě Víťa.

„Málem to tak dopadlo,“ přitakal pan Vuk. „Poruchy postupně vyřazovaly kóje spících jednu po druhé – a ti uvnitř umírali. Jen několik posledních kójí poslechlo příkaz probudit spící. I ten vznikl díky jakési chybě, bylo však již pozdě. Z mnohatisícové posádky zůstalo naživu jen sedm posledních.“

„A těch sedm se dostalo k nám na Zem?“ dychtila Věrka.

„Těch sedm opustilo mrtvý hvězdný koráb, právě když prolétal poblíž našeho slunce. Podle přítomnosti listové zeleně zjistili, že naše Země má příznivé podmínky a je na ní život – a zbyl jim i poslední použitelný malý hvězdný člun, schopný donést je k tomuto světu. Na závěr letu měli tedy aspoň kapičku štěstí. Přistáli v Indii, podařilo se jim z hvězdného člunu vymontovat co se dalo a brzy si postavili obydlí. Přitom se seznámili s místními lidičkami, žijícími primitivním způsobem života na pomezí dob kamenné a bronzové. Domorodci se obrů pochopitelně báli a pokoušeli se na ně útočit, ale Aplafů zjistili, že se do nich dokáží snadno vcítit a mohou jim – zpočátku jen poroučet, později pomáhat. A ti mrňousci, kteří je zprvu nenáviděli a báli se jich, se s nimi nakonec skamarádili – tedy aspoň někteří...“

„To jsme byli my lidi, že?“ řekla Jitka.

„Naši předci,“ přikývl pan Vuk. „Štěstím Aplafů bylo, že ztroskotali ve světě vhodném k životu. Věděli, že zbyli sami, a nemohou počítat s návratem. Nevěděli, jak dlouho a kudy putoval jejich hvězdný koráb předtím, než se probudili. Sedm chlapů svět neosídlí a kromě toho, tenhle už patřil zdejším mrňouskům. Jenže ti nebyli jen roztomilí, ale i strašně krutí. Pro malichernosti se navzájem vraždili, takže jim nemohli svěřit své prostředky – ještě by je obrátili proti sobě! Až po dlouhé době přišli na to, jak lidem pomáhat, aniž by jim ještě víc ublížili. Vybrali si ty nejmírnější, naučili je zacházet s některými svými prostředky a dali jim úkol střežit je před ostatními mrňousky, dokud se budou na Zemi vraždit. Předpokládali, že se krutost těch lidiček bude postupem vývoje zmenšovat, až se celé lidstvo dostane do stavu pohody, bez válek a bez vražd.“

„Jenže k tomu máme pořád hodně daleko!“ odfrkl si Víťa.

„Máš pravdu,“ vzdychl si pan Vuk. „Aplafů tvrdili, že to jednou zaručeně nastane, ale neměli tušení, kdy to bude. Proto založili nás, kriogisy. Je ovšem pravda, že jsme se my lidé ani za pětadvacet tisíc let hromadného vraždění ve válkách nezbavili.“

„A myslíte si, že se toho někdy zbavíme?“ podívala se Věrka na pana Vuka vyčkávavě.

„Věřím, že nás Aplafů odhadli dobře,“ přikývl pan Vuk. „Lidstvo se postupně zlepšuje. V mnoha zemích zrušili i státem prováděné tresty smrti, ještě nedávno po celém světě hojně používané a dokonce považované za nezbytné pro spravedlnost. Dnes už to používají jen největší barbaři – jenže jsou ve světě nejsilnější a dopouštějí se i těch nejhorších barbarství – válčení. Nejvíc je mi líto, že jsme se toho nezbavili ani my Češi.“

„Vždyť i vy jste v husitských válkách pomáhal Žižkovi!“ namítl Víťa.

„Ani tenkrát jsem ale nikoho nezabil,“ ujistil ho pan Vuk. „Jen jsem je shazoval s koní. Když rytíř spadl s koně, už na něho sám jen tak nevylezl a pokud si nezlámal při pádu nohy, mohl se pěšky jedině obrátit na ústup, což většinou udělali. Jakmile rytíř nesedí na koni, ztratí odvahu – a kdyby ne, nahoru na sráz by se v brnění beztak nevyškrábali.“

„A kromě toho – přiznejte, že jste jim ve vcítění namluvil, že je bitva ztracená, aby se koukali zachránit, kdo ještě může...?“ napadlo Věrku.

„Hleďme!“ podíval se na ni pobaveně. „Jak jsi to uhodla?“

„Nezdržuj pana Vuka!“ napomenul Věrku Víťa. „Nebo se nedozvíme, jak to nakonec dopadlo s těmi obry!“

„Aplafů byli dlouhověcí,“ pokračoval pan Vuk. „Ale ne nesmrtelní a věděli, že budou žít jen omezenou dobu. Zkusili si proto včas vychovat pokračovatele, kterým svěřili aspoň část svých vymožeností. Prodloužili jim život – považovali to za nutné, aby se kriogisové příliš často nestřídali. Nedovolili jim ale rozšířit dlouhověkost na všechny lidi, proto jsou studny prygo většinu času nečinné. Aplafů nechtěli prodlužovat život tyranům či jiné takové havěti. Podle nich má původní poměrně krátký životní cyklus výhodu v tom, že umožní rychlejší cestu k mírnější lidské společnosti.“

„Ti... Aplafů... žili jen v Indii, nebo se rozešli do celého světa?“ zeptala se Věrka.

„Aplafů žili jen v Indii,“ přikývl pan Vuk. „Podnikli sice několik cest kolem světa, aby se seznámili i s jinými kraji, ale vždycky se zase vraceli. Kdoví, možná hledali, zdali se lidé jinde k sobě nechovají lépe, ale neměli úspěch. Lidi se tenkrát vraždili všude stejně.“

„Proč jsou tedy kriogisové i v Čechách? Proč to nejsou jen Indové?“

„Rodové zřízení v sobě skrývá jedno velké nebezpečí,“ řekl pan Vuk. „Kdyby Aplafů poskytli své prostředky jednomu národu, vytvořili by nejspíš největší tyrany. Tak to ostatně dopadlo vždycky, když se některý rod – nebo národ – prohlásil za Vyvolený.“

„Vždycky?“ zkusil pochybovat Víťa.

„Nevím o žádné výjimce,“ vzdychl si pan Vuk. „Každý národ, který sám sebe prohlásí za Vyvolený, začne se dříve nebo později – ale velice často hned – chovat jako nejhorší sběř. Vyvolení považují ostatní národy za méněcenný dobytek, zotročují je, nedodržují smlouvy, vyhánějí je a vraždí. Zatím se tak chovaly všechny a některé to dodnes nepustilo. Až těm okolním jednou došla trpělivost a Vyvolené po zásluze ztrestali. V historii docházelo čas od času ke krutým pogromům a někdy i k úplnému vyvraždění.“

„Kdy třeba?“ chtěl vědět Víťa.

„Například úplně zmizeli Atlantiďané,“ vyhověl mu pan Vuk. „No a právě proto máme my kriogisové základ jiný. Aby nevznikaly Vyvolené národy, smíme si vybírat nástupce jen v zemi, kde žijeme. Všichni první kriogisové byli Indové, ale jak se rozšiřovali po světě, postupně je všude kromě Indie samotné vystřídali noví z domorodců. S jednou výjimkou – nesmíme brát mezi sebe nikoho z Vyvolených národů, dokud se většina z nich za Vyvolené považuje. Je to tvrdé omezení, ale zdá se mi správné a já s ním souhlasím.“

„Které národy mezi sebe nesmíte brát?“ chtěla vědět Jitka.

„Je jich poměrně hodně,“ povzdychl si pan Vuk. „V Evropě jsou to Britové, Francouzi, Němci a Rusové, nesmíme brát Číňany, Japonce a další, když se přistěhují. Musíme si dávat pozor i na jednotlivce, kteří sami sebe považují za něco víc než jsou ostatní.“

„Takových je dost i mezi námi Čechy,“ přikývla Věrka.

„To například úplně vylučuje bývalou šlechtu,“ doplnil pan Vuk. „Vy tři jste mě trochu zaskočili, zejména ty, Věrko. Víťa s Jitkou pocházejí z vesnice, znám je od pradědů, ale vaše rodina se sem přistěhovala před pár dny a když jsi mi skočila do studny prygo, nevěděl jsem o vás prakticky nic. Ačkoliv – snahou o záchranu Jitky jsi vlastně dokázala, že se za něco víc než tvoji kamarádi nepovažuješ.“

„O něčem takovém jsem nepřemýšlela,“ přiznala Věrka. „Myslela jsem si, že to s mými znalostmi plavání zmáknu. To jsem ale netušila...“

„To ale znamená, že v sousedním Německu kriogisové nejsou?“ uvažoval Víťa.

„Ale jsou,“ odvětil pan Vuk. „Stejně dlouho, jako v Čechách. Jenže tamní kriogisové nesmí brát za učedníky Němce, dokud se okolní Němci jako národ nepřestanou považovat za něco víc než jejich sousedi. Bohužel je to v nich hodně zažrané.“

„A koho tam tedy berou?“ zajímalo Víťu. „Nějaké přistěhovalce?“

„Třeba,“ pokrčil rameny pan Vuk. „Nedávno prý vzali mezi sebe další dva Turky. Snad se Němci pohrdání sousedy co nejdřív zbaví. Římanům to trvalo skoro půl druhého tisíce let a Egypťanům ještě déle.“

„Římany dnes už zase berete do učení?“ ubezpečoval se Víťa.

„Italy ano, Egypťany už zase většinou ne,“ odvětil pan Vuk.

„Proč Egypťany ne?“ nechápal Víťa.

„Obecně žádné muslimy,“ řekl pan Vuk. „Jakmile některý národ propadne omylu, že on sám – anebo jeho náboženství, což je podobné – jsou nadřazené ostatním, má u nás... jakže vy tomu říkáte? Zaracha?“

„No nevím, ale křesťani taky bývali pěkní fanatici,“ namítal Víťa.

„Byli,“ povzdychl si pan Vuk. „Však mají Němci zaracha už od dob křižáckých válek. Pro takový národ to může být velká smůla. Po dobu starého Říma tam směli kriogisové brát za učedníky jen cizince, obvykle z otroků. Ti pak neměli žádný soucit, když Řím rozvraceli okolní barbaři. Nebylo by dobré, aby Němci dopadli stejně.“

„V Čechách bylo přece také dost náboženských fanatiků!“ pokrčil rameny Víťa.

„Bylo,“ připustil pan Vuk. „Ale jak kde. Šlechtice jsme museli vynechávat – a lidé na venkově byli většinou v poddanství. A těch byla většina. Proto dnes většina kriogisů pochází v Čechách z vesnického lidu.“

„Až na mě,“ namítla Věrka. „Já jsem z Prahy!“

„Jenže teď bydlíš tady,“ upozornil ji na tu změnu Víťa.

„Dobrá, vraťme se zpátky k Aplafů,“ vracel téma pan Vuk. „Měli to dobře promyšlené. Kriogisové se od té doby dělí na tři skupiny – strážce studní, to jsme my, zvědové »na volné noze« a stavitelé studní. Zvědů je pochopitelně nejvíc, protože každých dvaasedmdesát let přibude z každé studně další učedník, ale strážce nahradí jen jeden z nich. Stavitelů studní je naopak nejméně a podle všeho jsou to pořád pouze Indové. Občas někde ve světě postaví studnu, nejbližšího strážce pověří vyškolením nového strážce a zase zmizí. Počet studní tak pomalu, ale opravdu pomalu stoupá. O nových studních v Čechách za poslední tři tisíciletí nevím a na vlastní oči jsem žádného stavitele nikdy neviděl.“

„Odkud o nich tedy víte?“ zeptal se nedůvěřivě Víťa.

„Z dokumentů,“ ujistil ho pan Vuk. „Stavění studní je věda. Nesmí je rozmístit příliš hustě ani v liduprázdných pouštích. Strážci musí být z místních obyvatel, ale odpovídajících znalostí. Studny v Čechách jsou stejné už tisíce let, ačkoliv se zalidnění Čech měnilo. Sám pamatuji období rozkvětu i vylidnění, řádily tu války i mor, jen strážci se příliš nemění.“

„A co ti »zvědové na volné noze«?“ zajímal se Víťa.

„Mají to trochu lehčí než my strážci. Zvědové žijí přímo mezi lidmi a mají víc volnosti – nejsou vázaní na jedno místo, mohou se podle libosti stěhovat, ale jak říkám, mezi lidmi jsou zranitelnější, zatímco strážce je ve svém příbytku bezpečný.“

„Proč jim ale říkáte »zvědové«?“ zajímalo Víťa.

„Protože obvykle slouží jako zvědové strážcům,“ odvětil. „Pochopitelně to není vztah podřízenosti, ale spolupráce. Například kdybych se potřeboval dozvědět něco z větší dálky, z Francie nebo až z Ameriky, nemohu se tam vypravit sám a nechat tady studnu i kalbedýr biroivi bez dohledu. V dosahu jednodenní cesty smím jezdit bez omezení, ale pro třídenní cestu už musím požádat některého zvěda, aby mě tu zastoupil.“

„To bys dneska stihl i do té Ameriky!“ ujistil ho Víťa.

„Až v poslední době,“ namítl stařík. „A to nepočítám nebetyčné problémy, které bych tam měl s dokumenty. Vždyť nemám ani ty české!“

„Ale co bys taky dělal v Americe?“ řekla Jitka. „Všude dobře, doma nejlíp!“

„Zlatá slova!“ rozesmál se pan Vuk. „Ačkoliv... uvidíme, až budeš sedět na jednom místě takových šest set let...“

„Pravda,“ připustila Jitka. „Ale jsou jen dvě možnosti. Buď se člověku takové místo omrzí, nebo si naopak zvykne a neměnil by.“

„Máš pravdu, třetí možnost není...“ zasmál se Víťa.

„Uvidíte!“ řekl stařík. „A teď se konečně vrhneme na přeměnu prvků ve zlato...“

„Hurá!“ vykřikli všichni tři.

Errata:

22.07.2021 13:11