Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Moravcova doga

Dalšího dne ale ve škole sdělil Pavel, zřejmě vybraný za mluvčího Junáků, že nikdo za panem Vukem nepřijde, neboť se všichni účastní hry v přírodě. na níž nesmí nikdo z oddílu chybět. Současně vyslovil přání, jestli by bylo možné, aby pozítří přišli ti první, co předtím jen pozorovali liščata a zda by jim nemohl pan Vuk zařídit projížďku na jelenech, což bylo nepochybně ze všeho nejzajímavější.

Víťa to samozřejmě hned odtelepatil panu Vukovi a když dostal souhlasnou odpověď, řekl ji Pavlovi. Uvítali to všichni, nejvíc učedníci, neboť bylo jasné, že nikdo z Junáků dnes nepřijde a budou mít klid a pohodu. Víťa se samozřejmě pana Vuka ihned zeptal, zda by toho nemohli využít ke koupání v rybníčku a k seznámení se sumcem Igorem.

»Zdá se, že odpoledne bude hezké počasí, byl by to vhodný čas,« přivolil pan Vuk.

Takže se těšili všichni. Junáci na zajímavou celooddílovou hru v přírodě a učedníci na koupání se sumcem. Učedníci se už během cesty domluvili, že po příjezdu na autobusovou zastávku jen hodí domů školní brašny a poběží za panem Vukem, aby krásného odpoledne co nejlépe využili. Pochopitelně spěchali celou cestu a po vyšplhání Infarktových schodů se před panem Vukem objevili zadýchaní, skoro až lapali po dechu.

„Takhle uhonění přece nemůžete do vody!“ spráskl ruce stařík. „To byste docela určitě odskákali nachlazením a kdoví, třeba i zápalem plic! My kriogisové jsme sice odolnější vůči nemocem, ale to neznamená, že budeme zbytečně riskovat. Takže si nejprve u mě v sednici pěkně oddychnete, vydýcháte se a vychladnete a až potom půjdeme do vody.“

Měl ovšem pravdu, protesty by byly nejen marné, ale i hloupé. Všichni tři jen sklopili hlavy a zasedli ke stolu. Aby je trochu odškodnil, připravil jim pan Vuk vydatnou svačinku – vynikající kus teplého uzeného masa s čerstvým voňavým chlebem.

„Jenže takhle budeme jen tloustnout!“ namítla trochu Věrka.

„Ve vodě se přebytečného tuku rychle zbavíte,“ ujišťoval ji pan Vuk.

„Být to pravda, museli by tuleni, mroži a hlavně velryby něco dělat špatně,“ namítl Víťa žertem. „Ačkoliv žijí ve vodě, jsou to přece nejtlustší živočichové na světě!“

Zasmáli se tomu všichni, i pan Vuk.

„Jestlipak víte, co nám to tak chutná?“ zeptal se jich jen mimochodem pan Vuk.

„Maso!“ odvětil rychle Víťa a hned dodal: „Uzené.“

„To bych jako hádanku nedával, to je snad zřejmé,“ usmál se pan Vuk. „Ale z jakého je to zvířete, víte to?“

„Vypadá to na vepřové,“ hádala Věrka. „Hovězí by bylo tužší.“

„Není to vepřové,“ zavrtěl hlavou pan Vuk tajemně. „Má někdo jiný nápad?“

„Ani hovězí?“ hádala trochu nedůvěřivě Věrka.

„Ani hovězí,“ ujistil ji pan Vuk.

„Že by koňské?“ zkusil to i Víťa. „Anebo – nějaká divočina?“

„Přihořívá,“ přikývl pan Vuk. „Ale nenechám vás vyjmenovat všechnu lovnou zvěř, co se dnes loví, to byste ani pak neuhodli. Je to medvědina.“

„Cože?“ vytřeštila oči Věrka. „Tohle je fakt medvídek?“

„No – medvídek bych tomu neříkal,“ usmál se pan Vuk. „Tenhle Míša měl něco přes čtvrt tuny a skolili jsme ho s mým učitelem Svarogem někdy kolem milénia. Nejprve jsme ho několikrát zahnali pomocí vcítění, ale nedal si říct a když se nám vloupal až do chalupy, kde nám v chlívku zadávil kozu, nezbylo nám než ho zabít. Měli jsme pak jednu výhodu – část masa jsme pečlivě vyudili, část naložili do láku a na zbytek jsme si pozvali tehdejšího věhlasného knížecího kuchaře Jimrana ze Zbečna, aby připravil jídla skvostná.“

„A on sem – jen tak – přišel?“ podivila se Jitka.

„Jimran byl jako já učedníkem našeho Mistra Svaroga,“ usmál se pan Vuk. „To by bylo, aby prosbu svého Mistra oslyšel, i když to pro něho znamenalo tehdy dlouhou cestu ze Zbečna až k nám! Ostatně i jemu z toho užitek kynul. Pokrmy všeliké jeho rukou připravené se vložením do receptáře biroivi zachovaly navěky, do dnešního dne je můžeme ochutnat ve stejné podobě, jako když je tenkrát připravoval.“

„Takže ten Jimran byl také kriogis?“ ověřovala si to Věrka. „Ale jestli byl učedníkem vašeho Mistra, to by mohl být také ještě naživu!“

„Však je!“ usmál se pan Vuk. „Ještě nedávno byl kuchařem v jednom pražském hotelu, ale odešel odtud, když hotel koupili Němci a začali se k českému personálu chovat jako za dob nechvalně známého Protektorátu. Jimran je maličko mladší než já, ale i on je již šedivý, takže bych se nedivil, kdyby přešel na volnou nohu zvěda. Kuchařina byla vždycky jeho vášeň – však ji také ovládá! Jen si mi nedávno stěžoval, že už ho se šedinami nechce nikdo zaměstnat – k velké škodě majitelů hotelů a restaurací! Jimran je už dobrých tisíc let světová kuchařská špička a zná tajemství všech kuchyní Evropy a dokonce i severní Afriky!“

„Ale tenkrát snad ten hotel v Praze ani nestál!“ pochybovala Jitka.

„Tenkrát nestála ani Praha, tak jak ji známe,“ usmál se pan Vuk. „Bylo tam jen jakési hradisko... pochopitelně že Jimran střídal místa jedno za druhým! Kriogis na jednom místě déle než čtyřicet let nevydrží, pak musí změnit zaměstnavatele i působiště, jinak by to lidem připadalo nepřirozené. Po změně místa žije bez problémů dalších třicet let – to je zkrátka osud nás všech kriogisů. Jinak by byly pořád problémy, lidé se jen těžko vyrovnávají s tím, že někdo mezi nimi žije tisíc let... Jimran vařil i na dvoře králů Francie, však si odtud přinesl dokonalé znalosti francouzské a italské kuchyně – říkal, že tam měl na dvoře krále Ludvíka kamaráda z Itálie, také kriogise – ve dvou se to lépe táhne!“

„Kriogisové na volné noze často cestují po světě?“ zajímalo Víťu.

„Mohli by – vlastně občas musí,“ vzdychl si pan Vuk. „Jak říkám, bývá těžké žít mezi lidmi dlouho na jednom místě. My strážci to máme jednodušší, vyměňujeme se jen mezi sebou a podivínů si nikdo nevšímá, ale kriogisové na volné noze mohou v ledasčem natolik vyniknout, že jim nepomůže přestěhovat se do sousedního města – i tam je lidé poznají a nezbývá než odstěhovat se daleko, mezi úplně cizí lidi. V dnešní době je změna jména stále složitější a nejhorší by bylo stát se světově proslulým.“

„No potěš koště!“ vzdychla si Jitka.

„Jak ale vidím, medvědina mezitím zmizela,“ usmál se pan Vuk. „Půjdeme k rybníčku, Igor už na nás čeká. On sice zatím spí ve svém doupěti, ale však my si ho probudíme!“

„Tak jdeme!“ vyskočila Věrka.

Jitka s Víťou nezůstali pozadu...

Řádění v rybníčku se tentokrát účastnil i pan Vuk, musel svým chráněncům předvést, jak se dá plout ve vleku za sumcem. Starý Igor měl dva metry a když zabral, zvedala se na hladině vlna. Vyzkoušeli si to tedy všichni a byl to jeden z nezapomenutelných zážitků.

Ale nemuseli ve vodě plavat sami. Když se po chvilce unavili, vylezli na břeh, osušili se a propustili Igora – dostal za svou službu velký kus masa, který vděčně zhltl a pak zaplul do doupěte, kde měl být bezpečný před rybáři i při vypuštění rybníčku.

Už zase osušení se věnovali vciťování do ryb. Říká se, že ryby mají malý mozeček, ale učedníkům to příliš nevadilo. Stačilo »osedlat« si dostatečně velkou rybu a nemuseli se bát vodních dravců. Největším nebezpečím by byl asi Igor, jenže ten ležel nakrmený v doupěti a neměl k lovu chuť. Ani rybáři se u rybníčku nenacházeli, nemuseli tedy dávat velký pozor ani na různé neviditelné nástrahy.

Štiku objevili jen jednu a vzal si ji Víťa, ale velcí okouni, do nichž se vciťovaly Jitka s Věrkou, byli také rychlí a proti štice navíc obratnější. Ono se to nezdá, ale kdyby okoun plul maximální rychlostí v přímém potoku, nestačili byste mu ani na běžecké dráze, kdyby nějaká podél potoku vedla. Přitom se stačí vyhýbat překážkám a střídat různé hloubky. Věrka to popsala jako podobně povznesenou náladu při majestátním plachtění racků, jenže to bylo něco úplně jiného.

Pan Vuk ale sledoval, aby venku zbytečně neprochladli. Když viděl, jak Víťovi už zase drkotají zuby, ačkoliv byl zabalený do velkého ručníku, rozhodl, že toho bylo dost a že se musí všichni ohřát a převléknout do suchého.

Učedníkům se moc nechtělo, ale pan Vuk měl jako obvykle pravdu, po Víťovi začaly drkotat zuby i Věrce a návrat do tepla byl nejrozumnější, co mohli udělat. Nejteplejší léto už bylo pryč a kdoví, kolik takových dní jim matička příroda ještě letos nabídne.

Pan Vuk se po návratu do chalupy jako obvykle přesunul na převlékání spolu s Víťou do komory a ponechal vyhřátou sednici dívkám, ale když se vrátili, vytáhli z pece každý pekáč koláčků. Makových, tvarohových, povidlových i s oříškovou náplní, nahoře posypaných množstvím hrozinek a mandlí.

„Kdo tohle pekl?“ tázala se Věrka. „Jimran?“

„Tohle ne,“ řekl pan Vuk. „Koláčky vždycky nejlépe pekla Liběna, nikdo se neodvážil dát do receptáře nějaké jiné.“

„Tak jí vyřiďte naše uznání!“ dodala Věrka s plnou pusou. „Jsou fakt super!“

„To, bohužel, nepůjde,“ zachmuřil se pan Vuk. „Nedávno v Evropě i v Čechách zuřila krutá válka, neměla sice tak těžké následky jako Třicetiletá, po které byly úplně vylidněné celé kraje, ale přece... na Liběnin dům spadla jedné noci letecká bomba. Už jsem vám řekl, že kriogisové na volné noze jsou zranitelnější... Zemřela mladá, bylo jí teprve šest set let...“

„Nedávno... a válka?“ divila se Jitka.

„Nedávno z pohledu pana Vuka,“ obrátila se na ni Věrka. „Kriogisové počítají jinak než ostatní lidé. Ano, Liběna zemřela mladá ve věku pouhých šesti set let a Druhá světová válka byla nedávno. Zvykej si na to, budeš to potřebovat.“

Byly to vážně divné počty. Šestisetletá žena je mladá. Učedníci si však museli zvykat, že se tyhle počty začnou brzy týkat i jich samotných. Jak vlastně vypadá taková šestisetletá kriogisí ženská? Kdyby to mělo být něco přes polovinu věku, bylo by to jako u normálního člověka polovina z osmdesátky – ale pak by Liběna nevypadala o mnoho starší než Věrčina maminka! To jsou ale divné počty!

Jen škoda, že se nebudou týkat i rodičů...

Věrka vlastně až teď pocítila, jak je to strašně nespravedlivé. I když ona sama je na té zvýhodněné straně, bude tam z celé rodiny sama. Teď se sice zdá, že se ještě nic nezměnilo, nic se nestalo, ale za čas...

Svět zkrátka není spravedlivý.

Ani kriogisové ne.

Dalšího dne ale nemohli přijít Víťa ani Jitka. Krčmářům přijela tetička a nebylo tedy možné, aby Víťa strávil odpoledne jinak než doma s návštěvou. Marešovi se to dozvěděli a nedovolili odejít za panem Vukem ani Jitce. Marně je přesvědčovala, že tam musí jít, aby tam nebyla Věrka sama a že mají domluvenou návštěvu tří členů Junáckého oddílu. Rodiče byli tentokrát neoblomní.

»Doveď je tam sama,« ukončila povzdechem Jitka svůj telepatický rozhovor s Věrkou.

Věrka tedy šla bez svých parťáků, jen v doprovodu tří Junáků. Byli to, jako už jednou, Bohouš Machač, Pavel Lukeš a Alča Lipenská, natěšení na slíbenou jízdu na jelenech.

»Ber to trochu sportovně, Věrko!« povzbuzoval učednici i pan Vuk. »Příjezd tetičky se nedá předpovědět a jistě je lépe, když vás to postihlo při návštěvě Junáků – minule jste se s nimi beztak spíš nudili, viď?«

»Už vám je vedu,« sdělovala mu.

V telepatii se nedá poznat udýchanost jako v normálním hlase, ale to už všichni šplhali po Infarktových schodech. Pan Vuk je čekal jako obvykle na horní plošině.

Pravda, návštěvě se jízda na osedlaných jelenech líbila, jen co je pravda. Byli to starší jezdci než minule, takže jim pan Vuk projížďku prodloužil a zahrnul do ní i několik skoků přes lesní potůčky. Naštěstí při nich nikdo nespadl, všichni se pevně drželi a široká sedla je sama přidržovala. Ale všechno má svůj konec a i jeleni opatrně složili své jezdce na dvorku u pana Vuka. Ten je odstrojil a propustil, načež pozval jezdce, rozdychtěné vyprávět nové zážitky, do sednice na koláčky. Jen Věrka ze všech dětí věděla, kdo je i tentokrát pekl...

Rozloučili se jako vždy v nejlepší náladě. Pan Vuk je opětovně varoval před kluzkými kameny schodů, ale nikdo na nich neuklouzl, ačkoliv trochu kluzké skutečně byly.

Pak už šli v pohodě po lesní cestě za neustálého brebentění. Junáci se zkrátka museli vypovídat a Věrka se nedivila, že se všichni rozhodli požádat pana Vuka přednostně o tuhle atrakci. Sama to přece znala. S plachtěním s racky se to srovnávat nedalo, ale toho se nikdo z Junáků nezúčastní, proto byla jízda na jelenech jejich největší zážitek.

Najednou se ale všichni čtyři jako na povel zastavili.

Byli právě v úvozu v temnější části Maňákovského lesa, zhruba tam, kde jim nedávno zastoupila cestu Hynkova banda, když náhle na cestu ze strany skočilo cosi velkého, temného. Bylo to zvíře, jenže až příliš velké, než aby se všem čtyřem nerozklepala kolena. Stálo pouhých deset metrů od nich, cenilo na ně zuby a hluboce vrčelo. Tak nějak se musel cítit vévoda z Baskervillu, když se střetl s obrovským pekelným psem. I tohle byl pes, jenže ve zdejším temném lese působil víc než strašidelně a nebezpečně.

Alča začala zoufale ječet...

„Zmlkni!“ poručila dívce Věrka tak velitelským tónem, že Alča skutečně přestala.

„Je to jen pes!“ pokračovala Věrka klidně.

„Ale to je přece Moravcova doga Tyran!“ zašeptal Bohouš. „Vloni pokousal pošťačku, až ji museli operovat v nemocnici! Od té doby ho drží zavřeného v kleci... ale asi jim utekl... a jestli se teď na nás vrhne...“

„Nevrhne,“ řekla Věrka a vyšla neohroženě směrem k obrovskému psovi. „Je to přece úplně hodnej pejsek!“

„Věrko! Vrať se! Pokouše tě!“ varoval ji polohlasem Bohouš.

„Nepokouše,“ ujistila Junáky Věrka. „Nepokouše mě, vždyť mě poslouchá. Ale je tady něco horšího... ten pes v lese pytlačil, nese si uloveného zajíce. Dáš to sem?“

„Ježiši! Neber mu to!“ zaúpěl i Pavel. „Kterej pes by si nechal beztrestně vzít kořist?“

„Ale tohle je přece hodnej pejsek!“ trvala na svém Věrka. „Tyránku, pusť to!“

Držela za nohu zajíce a pes skutečně otevřel tlamu a pustil kořist. Junáci nevycházeli z údivu, co všechno si ta obávaná a nebezpečná doga nechá líbit. Věrka pustila zadáveného zajíce na zem, ale doga nejevila snahu kořist zvednout. Stála a dokonce přestala vrčet.

„Vy víte, čí je to pes?“ zeptala se Věrka.

„No jistě! To je Moravcův Tyran!“ opakoval trochu ulehčeně Bohouš.

„Asi ho budeme muset dovést domů,“ uvažovala Věrka.

„Vážně si myslíš, že na tebe neskočí?“ ubezpečoval se Bohouš.

„Kdepak!“ tvrdila Věrka. „Podívej se, jak mě poslouchá! Tyrane, lehni!“

Obrovská doga poklesla a položila se klidně Věrce k nohám.

„Páni!“ vydechla Alča. „Von tě fakt poslouchá!“

„Ty bys mohla od minuty vystupovat v cirkuse jako krotitelka!“ přidal se Bohouš.

„Jenže nevím, kde Moravcovi bydlí,“ vzdychla si Věrka. „Ukážete mi to?“

„Maličkost, stejně bysme museli jít kolem nich,“ nabídl se Bohouš.

„Dobře, tak jdeme,“ pokrčila Věrka rameny. „Máte někdo foťák? Vyfoťte toho zajíce!“

Bohouš okamžitě vytáhl mobil a splnil její prosbu. Pavel měl starší mobil bez fotoaparátu a Alena mobil neměla vůbec, bylo to jen na něm. Blesk blýskl jednou, dvakrát, třikrát.

„To bude stačit,“ pokynula Bohoušovi Věrka. Popadla Tyrana za obojek, zvedla ho a otočila ho na lesní cestu směrem k vesnici. Vedla obrovského psa vedle sebe jako kdyby neměla jeho krk ve výšce svého krku – a to pes nestál na zadních! Junáci se ohromeně připojili pár kroků za nimi.

„Poslyš!“ zarazil se náhle Bohouš. „A co ten zajíc?“

„Nech ho tam ležet,“ doporučila mu Věrka. „Lišky si ho s radostí uklidí. Mají si ulovit dalšího, nebo si mají vzít už uloveného?“

„Jak se ale o něm lišky dozvědí?“ starala se i Alena.

„Nech to na mně,“ mávla rukou Věrka.

Vyšli zvolna z úvozu. Junáci se osmělili a vyrovnali krok s Věrkou, ale přece jen se k ní příliš netlačili, i když se zdálo, že ji pes poslouchá na slovo a jde vedle ní jako beránek.

Na kraji lesa ale potkali někoho, koho tu nečekali.

„Vy nám kradete psa!“ osočil je nasupeně – Hynek Moravec. Kráčel jim naproti a děsně se mračil.

Čtveřice se zastavila.

„Nekrademe, jdeme ho vrátit! Ale jak to, že běhá volně po lese bez vodítka, bez košíku a bez dozoru?“ odpálila ho Věrka celou snůškou výtek. „Kdyby ho viděli myslivci, měli by právo na místě ho odprásknout jako škodnou! Nehledě na to, že lovil pytlácky zvěř, takže by měli nejen právo, ale i pádný důvod!“

„To byste museli nejprve dokázat!“ odpálil ji naopak Hynek. „Jak to, že ho držíš kolem krku? Se divím, měl by tě zakousnout!“

„To by se ti hodilo, co?“ odsekla Věrka. „Hele – máš na něho vodítko?“

„Se ví!“ vytáhl Hynek krátké, ale masívní vodítko.

„Tak si ho uvaž a odveď si ho domů sám!“ vybídla ho Věrka.

„A co kdybych ho na vás pustil?“ zkusil to Hynek silácky.

„To bys pak pěkně odskákal!“ varovala ho Věrka.

„Vejprask snesu, ale vy budete mít jizvy do smrti smrťoucí!“ trumfoval ho Hynek.

„Ba ne, hošánku! Pes tě neposlechne, teď poslouchá mě! A za druhé, mám nedaleko kňoura, prohnal by vás oba!“ zastrašovala ho Věrka.

„Vážně?“ znejistěl Hynek, neboť sám viděl, jak je jejich pes nepochopitelně mírný.

„Když nebudeš blbnout, nebudu blbnout ani já,“ slíbila mu Věrka.

„No proto!“ odsekl už zase s převahou v hlase. Ke své smůle včas nepochopil, že to od Věrky není žádný ústupek, spíš výstraha.

Přišoural se na dosah, opatrně přicvakl karabinku na psí obojek a stejně opatrně si ho odtáhl. Stále se přitom ohlížel, jakoby na něho měl každou chvíli odněkud vyběhnout kňour, co o něm Věrka mluvila. Bylo to sice krajně nepravděpodobné, ale už jednou...

Věrka s Junáky stáli chvíli na místě. Čekali, až se mezi nimi a Hynkem vytvoří dost velký odstup, ale pak všichni čtyři bezstarostně vykročili za ním. Nemělo smysl spěchat. Psa předali majiteli – či aspoň synovi majitele, ať si s ním poradí sám!

Věrka ale bydlela hned na kraji vsi, dál už museli jít Junáci sami. Rozloučili se srdečně, stejně jako nahoře u pana Vuka. Kromě jízdy na jelenech zažili ještě další dobrodružství se známým nebezpečným psem, který se kupodivu choval jako beránek. Netušili, že jen díky Věrce a jejímu vcítění, kterému neodolala ani obrovská doga.

Jen Věrka si všimla, jak se pes změnil, když se od něho odtrhla. Pravda, vedl si ho na vodítku člověk, kterého znal a byl už několikrát donucen ho poslouchat. V hierarchii lidské smečky byl tedy nad ním – a to pes uznává. Ale neuznává cizí lidi, i když ho nepochopitelně přemohli. Nechápal to – a nepřijal. Věrka jen doufala, že ho Hynek zvládne.

Zamávala Junákům a chystala se obrátit se domů, jen je ještě chvíli sledovala – a dobře udělala, nic ještě neskončilo.

Konečně došli na silnici a zahnuli za roh krajního domu. Věrka se už chtěla otočit, když náhle zaslechla zděšené Alenino ječení. A do toho hlas Hynka Moravce:

„Tyrane – vem si je! Trhej!“

Co to toho vola popadlo? prolétlo Věrce hlavou. To přece nemůže myslet vážně!

Jenže v té chvíli zpoza rohu krajního domu vyběhli tři Junáci a pár metrů za nimi se dlouhými skoky hnala obrovská doga – Tyran. Byla mnohem rychlejší než člověk a Věrce bylo jasné, že jí Junáci neutečou. Naštěstí se doga mezitím dostala do vizuálního kontaktu s Věrkou a ta se do ní okamžitě vcítila.

Tyran zabrzdil všema čtyřma. Junáci v panice zabočili k Věrce, ale ta už psa bezpečně ovládala. Zdánlivě stál na místě nerozhodně, ale ve skutečnosti byl přibitý k asfaltu Věrčinou vůlí. Rozběhla se ale, aby byla co nejblíž. Tohle jí bude muset Hyneček vysvětlit, jinak...

Až ji zamrazilo, když si uvědomila, že psa proti jeho majiteli poslat nemůže. Ne že by to nešlo, teď ji bude poslouchat a kdyby mu přikázala skočit a trhat, provede to, ale to by mohla ublížit člověku, i když grázlíkovi. Ba ne, to by pan Vuk rozhodně neschvaloval!

Jenže na druhou stranu věděla, že se od Tyrana odtrhnout nesmí. Ten pes dostal rozkaz od pána, nebo od zástupce pána, to už je jedno. A navíc se to shodovalo s tím, co by udělal i bez rozkazu. Křížily se v něm protichůdné rozkazy, Věrčin a Hynkův. Věrka přímo cítila, jak se jí vzpírá. Ovládala ho, ale bránil se jí, cítil, že je ovládán a nelíbilo se mu to. Chápala, čím to je. Ještě se neuměla vcítit tak, aby to objekt vcítění nezpozoroval. Proto jim asi pan Vuk zakazoval vciťovat se do lidí. Ti by to nejen poznali, ale pamatovali by si to a ještě by je to pobízelo vzepřít se a nakonec udělat třeba i opak toho, co by chtěla ona.

Co teď? Vzdálenost mezi ní a třemi mladými Junáky se rychle zmenšovala. Vyděšené děti byly v této chvíli v bezpečí, jenže se nemohla spoléhat na to, že Hynek, který mezitím doběhl až k psovi, svůj příkaz odvolá.

Ať už si ho odvede, přála si, ale Hynek nejevil chuť dát psa opět na vodítko. Ukázal mu na Junáky a opět ho pobídl. Syčák! Sakra, uvažovala Věrka, kdy tomu pitomci dojde, že už na psa nemá nejmenší vliv? Chytrému napověz, hloupého nakopni...

Pes se po Hynkovi otočil, vycenil zuby a výstražně na něho zavrčel. I natvrdlý by už měl pochopit, že něco není v pořádku!

„Tyrane! Ty bestie!“ ječel Hynek, ale pro jistotu ucouvl. „Ty se mi budeš protivit? Dám tě za to utratit, bestie mizerná, prašivá!“

On ho neodvolá, došlo Věrce! Grázl jeden! A když ho pes neposlechne, dají ho utratit? To jsou ale milovníci zvířat! Ale co s tím? Nejde to po dobrém, po zlém to jít nesmí, ublížit tomu grázlíkovi nemůže, to je nepřípustné... tak – a babo raď!

Byla v té chvíli ještě dobrých dvacet metrů od psa, ale v té chvíli jeho očima viděla i tam, kam vlastníma očima vidět nemohla. Spatřila, jak se k nim po silnici šílenou rychlostí žene modrý automobil. Řídil ho jeden z těch silničních pirátů, co jezdí přes vesnice zásadně stovkou i víc, neboť »králům silnic se přece nemůže vůbec nic stát«... Věrka s Junáky už byli v boční uličce a Hynek se psem stáli na rohu, takže řidič ani u dětí nezpomalil...

V té chvíli Věrku napadlo něco šíleného... jenže možná jedině správného...

Pes se náhle vzepjal a obrovským skokem z místa se vznesl přímo proti přijíždějícímu autu. Ozvala se rána. Čelní sklo auta se po nárazu těžkého psího těla pokrylo jemňoučkou pavučinou prasklin a promáčklo se skoro až k volantu řidiče. Pes odletěl setrvačností šikmo stranou do příkopu, auto dostalo smyk, chvíli šněrovalo silnici od pankejtu k pankejtu, pak zachytilo o písčitou krajnici, sklouzlo stranou a skřípavě se smýkalo bokem v mělké škarpě, než se konečně zastavilo.

Chudák pes! pomyslela si Věrka. Odpoutala se od Tyrana v posledním zlomku vteřiny před jeho nárazem na čelní sklo auta. Ale oni by ho stejně popravili, neposlušnost pánům se u těchhle lidských bestií trestá... psa totálně zkazili... tak ať aspoň pomohl vlastním životem ztrestat jednoho libového frajera za volantem...

„Co jste to s naším psem udělali?“ obrátil se Hynek na Věrku.

„Co jsi s ním udělal ty?“ odvedla mu Věrka obvinění. „Tys ho musel hodit na to auto, my jsme byli od vás dvacet metrů daleko!“

Mezitím se z havarovaného auta podařilo vylézt i řidiči.

„Děcka, čí byl ten pes?“ rozkřikl se na skupinku dětí.

„Tady Moravců!“ ukázal Bohouš na Hynka.

„Vy jste svědci!“ obrátil se muž na děti. „Ten pes mi úplně zničil auto!“

„Jo, budeme svědčit,“ řekla spokojeně Věrka. „Všichni jsme dobře viděli, že jste se řítil přinejmenším stovkou. Při té rychlosti neměl chudák pes nejmenší šanci uhnout!“

Pak se otočila k Bohoušovi.

„Bohouši, zavolej policajty na sto padesát osm. Mají tu pěknou bouračku!“

„Cože?“ zkoprněl havarovaný řidič. „Já že jsem tady jel rychle?“

„Však už to policajti podle stop správně změří,“ ujišťovala ho Věrka.

Bohouš sice chvilku manipuloval s telefonem, ale nebylo to potřeba. Vesnicí právě jako na zavolanou projíždělo policejní auto, jelo sice pomalu a bez zapnutých sirén, ale policisté nebyli slepí, aby v příkopu přehlédli havarovaný automobil. Stačilo jim rozhlédnout se, aby spatřili i zkrvavenou psí mrtvolu. Zastavili u ní, kam ostatně dobíhal i řidič.

„Ahá!“ usmál se policista, který vystoupil z auta. „Někdo se tu řítil jako na dálnici, co? Ach jo, půjdeme to tedy změřit!“

„To byl náš pes!“ ozval se Hynek, neboť se až teď vzpamatoval ze šoku.

„Váš pes?“ obrátil se na něho druhý policista. „Hele, kluku, máš doma rodiče? Mohl bys doběhnout pro taťku? Ať to můžeme vyřešit všechno na místě!“

Hynek se poslušně otočil a vyrazil ostrým poklusem domů. Nejspíš byl rád, že dostal od policisty úkol, který z něho sejmul další vyšetřování. Mohlo by být nepříjemné.

„Naše svědectví budete taky potřebovat?“ zeptala se ho odvážně Věrka.

„Ani ne,“ řekl policista. „Víte, mladistvé by beztak nikdo nebral vážně. Ale podle stop se dá zjistit hodně – a podle mého odhadu se tady pan řidič hnal přinejmenším osmdesát, ale spíš víc. Tak holt dáme dýchnout na alkohol...“

O svědectví dětí zřejmě zájem nebyl. Tím lépe!

Havarovaný řidič vypadal náhle schlíple. Jistě už pochopil, že nemá smysl ovlivňovat svědky, neboť policisty zajímá jen změřená brzdná dráha – a ta byla na první pohled dost dlouhá, aby neobstálo tvrzení o »předpisové padesátce«.

„Jděte domů,“ navrhla Junákům Věrka. „Nebo do klubovny, jak chcete, ale tady už nás nepotřebují. O Hynkovi se zmiňovat nemusíte, je už dost vytrestaný. Je smutné, že to ten pes odnesl, ale kdyby ten blázen srazil člověka, bylo by to horší.“

„Poštval ho na nás!“ upozornil ji Bohouš na úplně jinou skutečnost, jenže Věrka ji znala, nemohla ji přehlédnout, ačkoliv se to odehrálo daleko od ní a za rohem domu.

„Vím,“ přikývla. „On už to nikdy neudělá!“

„Jsi si tím jistá?“ pochyboval Pavel.

„Naprosto,“ řekla Věrka.

Errata:

22.07.2021 13:11