Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Konec léta

Po odjezdu Sergeje Ladonina začal pan Vuk učedníky prohánět v rybníčku. Podle něho to pro ně byla poslední možnost, jak si pořádně zaplavat a všichni tři toho museli využít.

Věrka byla v plavání nejlepší, neboť závodně plavala už v Praze. Venkovský rybníček byl sice pro trénink méně vhodný než bazén v Podolí, ale voda tu byla zcela jistě stejná, až na méně chloru a víc bahna na dně. Víťa se pokusil uplatnit, co se při vciťování naučil od pstruhů – a podařilo se mu zlepšit si ve vodě rychlost, takže mu i Věrka jen stěží unikala. Jen Jitka byla ve vodě pořád nejpomalejší – ale na to, že ještě vloni neuměla plavat vůbec, to podle pana Vuka nebylo nejhorší.

Pan Vuk jim na závěr koupání, když už byli všichni jaksepatří unavení, dovolil nechat se táhnout sumcem Igorem. Byla to pro ně malá odměna za námahu. Také sumec Igor dostal odměnu – jako obvykle pořádný kus masa, který zhltl a odplul do své nory trávit.

„V zimě musím rybám prosekávat led, když rybníček zamrzne,“ vykládal jim pan Vuk. „Jinak by se pod ledem dusily. A dávám jim sem v zimě vrtulku, aby provzdušňovala vodu. Pak ani ten otvor v ledu tak rychle nezamrzá.“

„Ale co tu vrtulku pohání, když tady nikde nemáte elektřinu?“ zajímal se Víťa.

„Zdrojem pohonu je velké větrné kolo, od kterého vede hřídel k vrtulce ve vodě,“ usmál se stařík. „Je to celý agregát na plovácích. Ale dávám to sem až když je led dost silný, ne při první ledové tříšti.“

Vrátili se do chalupy ohřát a usušit. Pan Vuk zatopil v peci – pravda, nezdržoval se ani třískami, ani zápalkami, v peci se prostě objevila hořící polínka a za chvilku bylo v sednici příjemné teplo. A když se setmělo, zapálil pan Vuk svíčky ve velkém svícnu, zavěšeném na stropě nad velkým stolem. Bylo to pěkně starodávné, jen trochu usnadněné.

„Vy takhle žijete už tisíc let?“ vzdychla si Věrka. „Bez televize, o svíčkách...“

„Televizory mají lidé až v posledním půlstoletí,“ usmál se pan Vuk. „Nejhorší ale na nich je, že slouží především k šíření propagandy, tak jako dříve rádio a ještě předtím noviny. Proč asi říkají Poláci rádiu i televizorům »bedynka prolhana«? Zprávy jsou v nich pečlivě vybrané, sestříhané a velmi často úplně zfalšované.“

„Ale my se v televizi nedíváme na zprávy!“ namítla Věrka. „Jsou tam i zábavné pořady, často i celé filmy, ani na ně nemusíme do kina!“

„Zábavné pořady znali už ve starověku,“ vzdychl si pan Vuk. „Římská chátra volala: »Chléb a hry!« – a Caesar jim milostivě poskytl trochu chleba a gladiátorské hry, při kterých si otroci párali břicha meči, zvanými »gladius« – podle nich se ostatně nazývali. A Římané, kdykoliv vystříkla krev, nadšeně jásali »Habet!«. Pro otroky to taková legrace nebyla, těm šlo o život, ale diváky to nebolelo. V dnešních filmech sice teče místo krve jen jakýsi kečup, zato je v nich tisíckrát více propagandy, v televizi často i té nejzákeřnější, podprahové.“

„Zajímalo by mě, jak to můžete vědět, když televizi nemáte?“ pochyboval Víťa.

„Kdybychom my kriogisové neměli vlastní zvědy, asi bychom byli také odkázaní jen na televizi a ostatní média – a také by nás to úplně dezorientovalo,“ řekl pan Vuk. „Jenže my máme vlastní zpravodaje a ti nám vládní propagandu velice často vyvracejí.“

„Ale vždyť jsou v televizi i nezávislí reportéři!“ namítala Věrka. „A ti vládu kritizují!“

„To si jen myslíte!“ usmál se trochu smutně pan Vuk. „Jaká kritika? Kritizují vládní loutky, nikdy ne skutečné vládce. Ti praví jsou schovaní, všechno řídí prostřednictvím svých nastrčených loutek a nikdo se je neodváží ani pojmenovat! Natož aby je někdo kritizoval – na to si žádný novinář netroufne.“

„To jako... že vláda ve skutečnosti nevládne?“ pochybovala i Věrka.

„Ale ano, vládne,“ pokrčil rameny pan Vuk. „Rozhoduje běžné rutinní záležitosti, ale nikdy se neodváží udělat něco, co by skutečné vládce poškodilo. Nechme toho, ta záležitost je hrozně smutná a pochopíte ji, až budete větší. Souhlasím s vaším učitelem Stehlíkem, že »historie je ze všech věd ta nejhorší děvka, neboť ji od starověkého Egypta dodnes kdekdo přepisuje podle potřeb momentální vrchnosti«. Říkala jsi to tak, Věrčo? Je to výstižné, jen bych dodal, že to nebylo od starověkého Egypta, ale už předtím a nefalšuje se jen vzdálená historie, ale redaktoři upravují podle potřeb vrchnosti i současné zprávy. Přesně stejně, jako se vaše učitelka dějepisu neustále vyhýbá zmínce o Polyfémovi, aby nedejbože neurazila hulváta tělocvikáře.“

„Ona se ho bojí!“ odfrkl si Víťa.

„Ale proč?“ namítl pan Vuk. „Proč se má učitelka bát svého kolegy? Možná s ním chce jenom vycházet v dobrém, ale proč vás kvůli tomu okrádá o součást historie, kterou se děti v jiných školách normálně dozvědí?“

„To se musíte zeptat jí,“ pokrčil rameny Víťa.

„Necháme to plavat,“ pokrčil rameny pan Vuk. „Lidi nepředěláme a rozhodně ne hned. Jak se to dneska říká: nechme to koňům, mají větší hlavy...“

„Ale já bych se raději vrátila ke zvědům,“ nedala se Věrka. „Jak se s nimi domlouváte? Pokud vím, byl tu včera pan Sergej. Popovídali jste si, zavzpomínali jste si. Ale podle mě to bylo na důkladnější seznámení s poměry v Rusku málo. A nikdo jiný vás nenavštívil, jak je rok dlouhý. Jak se dozvídáte, co se děje ve světě, když nemáte televizi?“

„To jste se vlastně měli také dozvědět až později, ale když už jste na to obrátili řeč, povíme si to hned,“ vyhověl jí pan Vuk. „Když jsme se učili používat telepatii, naučili jste se jen základy. Umíte ji používat ke vcítění do zvířat, která vidíte, a to i když je vidíte očima jiného zvířete. Umíte se volat navzájem na hlasové úrovni, řekněme jako dnes lidem umožňují mobily. Telepatie je však mnohem složitější fenomén.“

„Třeba tím, že nám umožňuje vidět očima racků?“ nadhodil Víťa.

„To patří do základu,“ řekl pan Vuk. „Nejen vidět jejich očima, ale při vcítění vnímáte všechny pocity zvířete. U racků to znamená vnímat vlnění vzduchu pomocí peříček v křídlech, Věrča má za sebou i nepříjemnou zkušenost s pocity myšky v kočičích zubech. Taky to znám, málo platné, to se časem přihodí každému. Složitější je vcítit se do několika tvorů současně. Nedávno se tak Věrka vcítila současně do veverky a racka, jen si přitom veverku »odstavila« na stromě, aby se mohla lépe soustředit na racka. To časem zvládnete s více zvířaty v pohybu. Ale ani to není všechno. Telepatie umožňuje nejen hlasové, ale i pocitové spojení mezi kriogisy navzájem. Zatím jste mezi sebou zvládli jen to hlasové, ale můžete využívat hlasové i pocitové spojení se všemi kriogisy po celém světě a dokonce přebírat i pocity ovládaných tvorů.“

„Můžeme si mezi sebou předávat i vcítění?“ optal se trochu překvapeně Víťa.

„Je to poněkud jiné než vlastní vcítění,“ upozornil ho stařík. „Při vcítění přebíráte pocity vciťovaného člověka nebo zvířete i proti jeho vůli a dokonce mu můžete vnutit svoji. Znáte to se zvířaty, ale opakuji, nezkoušejte to na lidech. Pocitové spojení s kriogisy je jiné. Můžete se s kýmkoliv spojit ze své vůle pouze hlasově, ale teprve on vám může nabídnout i spojení pocitové, které se pak skoro neliší od pocitového spojení se zvířaty, až na to, že ho nemůžete ovládat, zato s ním i při spojení můžete ...kdyby to bylo hlasem, řekl bych hovořit...“

„Takže vám některý zvěd může předat i to, co sám prožívá při sledování nějaké vzdálené události, je to tak?“ domýšlel si Víťa.

„Ano, je opravdu zajímavé být takovým způsobem přímým účastníkem důležité, byť značně vzdálené události, ale ani to není všechno,“ pokračoval pan Vuk. „Biroivi tomu propůjčuje ještě další stupeň, o třídu vyšší. Biroivi nepřijímá jen přání k vytvoření něčeho z jeho receptáře, nebo i vložení něčeho nového. Biroivi má k dispozici i nejzajímavější archiv, archiv pocitů. Nemusíte se spojovat s kriogisy a žádali je o zpřístupnění jejich pocitů, což je omezené na nepatrný počet jiných lidí a už při třech si začnou překážet, je tu ještě významnější možnost – zaznamenat pocity do biroivi. Říkáme tomu »událost«, nebo také »záznam«. Po jejím vzniku si ji pak může každý vyvolat, jako kdyby se jí zúčastnil. V biroivi jsou tisíce událostí z dějin lidstva, zaznamenané přímo v té době kriogisy, kteří při nich sami byli.“

„Jak hodně jich tam je?“ otázal se trochu nedočkavě Víťa.

„Spousty!“ usmál se pan Vuk. „Je toho tam milionkrát víc, než se nachází v psaných kronikách lidstva. Je to pochopitelné. Kronikáři nikdy události nezaznamenávali přímo ve chvíli, kdy se odehrávaly, vždycky až později v klidu písáren. Zapsali jen to, co si pamatovali, nebo dokonce jen co zaslechli a to byl nepatrný zlomek dějů. Kronikářský popis gladiátorských zápasů z pohledu lidí obsahuje jen povrchní dojmy ze soubojů, málokdy tam je aspoň stručný popis nádhery císařské lóže, ozdob na oděvech římských žen a těžko tam najdete nějaké podrobnosti. Záznam kriogise Gaia z jednoho půldne v cirku Maximus je podrobný až příšerně – a možná by se vám při jeho shlédnutí udělalo špatně.“

„Myslíte?“ opatrně zapochybovala Věrka.

„Ani to nechtějte vidět,“ řekl pan Vuk. „Maximem protekly celé sudy krve!“

„To jsou tam i takové věci?“ zděsila se Jitka.

„Nejen to,“ přikývl stařík. „Záznam kriogise Oktaviána ze zkázy Pompejí končí jeho vlastní smrtí, neboť se mu nepodařilo z toho pekla uniknout, ač se o to snažil. Napadlo ho zaznamenat pro ostatní kriogisy výbuch sopky, aniž v té chvíli tušil, že si smrt brzy sáhne i pro něho – a nepřerušil to ani když se pod vrstvou žhavého popela dusil a současně i pekl. Můžete si to vyvolat, ale velice vám doporučuji odtrhnout se od toho nejpozději ve chvíli, kdy Oktaviána dohání čelo mraku sopečného popela. Jinak ručím za to, že se vám bude zdát smrt myši v kočičích zubech krátká a milosrdná!“

„Krátká a milosrdná?“ vyjekla Věrka. „Já myslela, že z toho budu mít smrt!“

„Krátká a milosrdná,“ trval na svém pan Vuk. „Můžete mi to věřit, mohu to srovnávat. Oktaviánovo umírání je proti tomu dlouhá, trýznivá a tisíckrát bolestivější smrt. Uvědomte si, že jsem to zkusil až když mi bylo kolem tří set let a myslel jsem si, že jsem ledacos zažil! Opravdu bych vám to nedoporučoval dnes, dokud nemáte vypěstovanou psychickou odolnost a vyvede vás z míry i smrt malé myšky.“

„To si fakt nechám zajít chuť!“ otřásla se Věrka.

„Nechte si zajít chuť všichni,“ usmál se pan Vuk. „Časem stejně zvědavost zvítězí, ale nemusíte všechno prožít hned.“

„A je tam těch otřesných záznamů víc?“ vyzvídal Víťa.

„Spousta!“ ujistil ho pan Vuk.

„A je tam i něco od vás?“ zajímalo Věrku.

„Jistě,“ přikývl pan Vuk. „Ode mě tam jsou i složitější události, například vcítěné pocity německého rytíře při jezdeckém útoku na vrch Vítkov. Ale i to si raději nechte na pozdější dobu, není to zrovna příjemné.“

„Ten rytíř při útoku padl?“ zeptal se Víťa.

„Ani ne, stačilo, že se nakonec na prudkém svahu skutálel s koně,“ řekl pan Vuk.

„A zlámal si nohy a ruce, že?“ dodal Víťa.

„Zrovna tenhle si při pádu nic nezlámal,“ zavrtěl hlavou pan Vuk. „Ale kdybyste si to vyvolali, cítili byste se pak také jako převálcovaní buldozerem.“

„Asi si to necháme na později,“ otřásla se Věrka.

„Nechte,“ doporučil pan Vuk všem třem. „Ani nevím, jestli vám mám ukázat, jak se to vlastně dělá. Rozumějte mi, jsou tam miliony událostí, od drobných a nezajímavých po nejvýznamnější chvíle v historii člověčenstva. Je tam zasypání Pompejí popelem Vesuvu i výbuch Krakatau, dobytí a rozvrácení Tróje, Kartága i Berlína, je tam i výbuch nad městem Nagasaki. Strážce studny Mičimoto to zaznamenal ze svého skromného obydlí na svahu nedaleké hory, můžete se ho na to i zeptat, je naživu. Jsou tam i radostné události, jenže jsme dosud neměli tak mladé učedníky, takže nikoho ani nenapadlo dát k některým záznamům varování, že je to pro otrlé a ne pro děti...“

„Asi by bylo lepší, kdyby byl někde seznam významných událostí z dějin, které by pro děti byly,“ navrhla rychle Věrka.

„Je to dobrý nápad, budu je muset rychle vybrat,“ zamyslel se pan Vuk. „Nikdo to za mě neudělá, mezi kriogisy jste jediné děti vy. Původně jsem vám to chtěl říci, až budete trochu starší, ale když už jste se zeptali...“

„Nevadí, počkáme,“ utěšovala ho Věrka. „Nebude toho jistě milion, stačilo by něco srovnatelného s učebnicí historie... to nám určitě na pár let vystačí a mezitím trochu povyrosteme...“

„To si jen myslíte,“ usmál se pan Vuk. „U záznamů totiž platí jiné měřítko času.“

„Měřítko času? Co to je?“ zarazila se Věrka.

„Už jste se při čtení knih setkali s obratem »v jediném okamžiku mu před očima proběhl celý jeho život«?“ zeptal se jich naopak pan Vuk.

„Jistě,“ přikývla Věrka. „V knížkách je to používané často.“

„Já jsem to viděl i ve filmu!“ trumfoval ji Víťa.

„Je to jedna méně známá vlastnost mozku,“ pokračoval tedy pan Vuk. „Prohlížení pocitových záznamů má tu vlastnost také. Kdosi už dávno zjistil, že je tu časové měřítko jedna ku dvě stě padesáti šesti, to je takové magické číslo. Co to znamená? Nic víc než to, že zhruba čtyři hodiny záznamu prožijete během jediné minuty. Šestihodinový záznam jednoho odpoledne z cirku Maximus trvá jeden a půl minuty a za hodinu stihnete padesát nejvýznamnějších událostí v dějinách lidstva. Samozřejmě pokud vám je vyberu, abyste získali přehled, ale vyhnuli se přitom nechutnostem. Bohužel, lidé za nejvýznamnější události považují právě ty největší drsňárny – bitvy, zkázu, vraždy...“

„Tak mě napadlo... nemůžeme tam uložit naše pocity při létání s racky?“ napadlo náhle Věrku. „Když si představím, že by mi místo čtyř hodin stačila minuta... a uspořený čas pak můžeme věnovat cvičení anebo aspoň běhání... Třeba by to Víťovi pomohlo v tělocviku, aby ho Polyfémos pořád nešikanoval!“

Pan Vuk se opět krátce zamyslel.

„To není špatný nápad!“ řekl po chvilce. „Samozřejmě za předpokladu, že uspořený čas věnujete cvičení a ne dalším hodinám létání s racky!“

„Spíš bych uvítal zkrátit si takhle tělocvik,“ zavrčel Víťa.

„To asi nepůjde,“ zasmála se Věrka. „Tělocvik tak snadno neošidíš. Třeba by ti to ale pomohlo v boji proti Polyfémovi!“

„To těžko!“ ušklíbl se Víťa. „Má mě už zaškatulkovaného jako ňoumu!“

„Jen neříkej!“ napomenula ho Věrka. „Ve škole se říká, že brzy začnou plavecké kurzy ve velkém bazénu. Na ten je jakýsi pořadník a naše škola má brzy přijít na řadu. Jestli tam zazáříš, což se dá mezi zdejšími neplavci čekat, mohl by se Polyfémos na tebe dívat hned jinak!“

„Nevím, nevím,“ pochyboval Víťa. „Náš kraj patří mezi horské, to plavcům moc nesvědčí. Spíš bych se spoléhal na zimní lyžování. To mi šlo líp.“

„Jenže i na to budeš potřebovat vytrénované svaly a ne ty tvé hadry,“ popíchla ho Věrka.

„Podporoval bych to, kdyby vám to pomohlo,“ rozhodl pan Vuk. „Další výhodou je to, že můžete záznamy využívat i v zimě, kdy není dobré zatěžovat zvířátka. Chtěl bych ale od vás slib, že toho nebudete používat přes míru a ušetřený čas věnujete něčemu užitečnému. Tím myslím nejen školní povinnosti, ale i tělocvik. Souhlasíte?“

„Čemu ale máme říkat »přes míru«?“ chtěl vědět Víťa.

„Řekněme nanejvýš deset záznamů denně,“ navrhl pan Vuk. „To je několik desítek prožitých hodin, což by asi stačilo.“

„To můžeme slíbit, že, holky?“ obrátil se Víťa na dívky.

Obě ochotně přikývly. Několik desítek hodin zajímavostí denně, to ani nevypadalo na nějaké drastické omezování.

„Dobrá, povíme si, jak na to,“ uvolil se pan Vuk. „Ale pozor! Nejprve se naučíte metodiku klíčování záznamů a jejich zařazování, aby se na ně mohl odvolávat kdokoliv, kdo má tyhle schopnosti. Navíc vás naučím, jak tou cestou zaznamenávat vaše vlastní představy a fantazie. Můžete si vytvářet i vlastní příběhy, takové, co existují jen ve vaší fantazii. Je to asi tak zajímavé jako vytvářet si vlastní filmy.“

„Ale co když jsou tak udělané i všechny ostatní záznamy?“ zarazila se Věrka.

„Naštěstí se dají umělé záznamy od skutečných snadno odlišit,“ chlácholil ji pan Vuk. „Chybí jim totiž podrobnosti. Mezi vymyšlenými a skutečnými záznamy je podobný rozdíl jako mezi kresleným a hraným filmem, to si nikdo nesplete. Znáte kreslené filmy, ne? Naučím vás tedy vytvářet si vlastní kreslené filmy, neboli záznamy vzniklé fantazií.“

„To jsem si oddychla!“ uvolnila se Věrka. „Kdyby se to odlišit nedalo, žádné historické záznamy by neměly cenu!“

„Nemusíš se toho obávat,“ usmál se pan Vuk. „Kreslené záznamy si s dokumentárními opravdu nespleteš. Ani u filmů, ani u našich záznamů. Dobrá, začneme s tím.“

„Hurá!“ zajásal Víťa.

Dívky mu přizvukovaly.

Prohlížení dávných záznamů bylo opravdu něco, nad čím se tajil dech. Byly odedávna řazené do skupin podle podobností, některé záznamy byly často připojené k více skupinám. Pan Vuk jim založil novou skupinu »Dětské« s podskupinami »Historie« a »Zábava«. Děti měly ukládat záznamy do skupiny »Zábava«, zatímco do skupiny »Historie« jim pan Vuk vkládal vybrané záznamy z historie lidstva, vhodné i pro ně. Představovalo to něco úžasného. Během pár minut mohli prožít celé dny, aniž by je to příliš zatěžovalo.

A bylo tam zajímavostí!

Nejstarší záznam, který jim pan Vuk zařadil do »Historie«, dokonce nepatřil lidem. Bylo to několik hodin z přistání malého hvězdného letounu na pláni v Indii, kdy první z Aplafů vyšel z bezpečí letounu na půdu nového, neznámého světa a setkal se tam s malinkými tvorečky – lidmi. Při sledování těchto záznamů si všichni připadali jako Gulliver v Liliputu. Malí lidičkové byli na první pohled docela roztomilí, jak se neznámých obrů báli a marně se pokoušeli před nimi utíkat, i když každý krok obra ihned zlikvidoval veškerý jejich náskok, nebo se pokoušeli schovávat do různých, často až směšných úkrytů... Ale už obři Aplafů zjistili, že se ti drobní tvorečkové dokáží krutě vraždit...

Dobrovolně přijaté omezení na deset záznamů denně se ale brzy ukázalo jako poměrně přísné. Nebýt toho, strávili by v těch seancích denně celé hodiny a zapomněli by jistě na slib věnovat ušetřený čas tělocviku. Jenže pan Vuk dobře vytušil, že by ten slib brzy porušili a zařídil, aby při každém jedenáctém pokusu zazněl provinilcům v hlavě varovný zvon a seance se přerušila.

Seance totiž měly i nevýhody. Zatímco při vciťování mohli jakž takž ovládat i vlastní těla a při jistém cviku stihli i vciťování do několika zvířat současně, při seancích ztráceli úplně kontakt s okolím a měnili se v necitlivé sochy. Souviselo to asi se změnou časového měřítka, proto si museli zajistit, aby byli v naprostém klidu, ze kterého je nikdo cizí nevyruší, zejména ne rodiče, které by jistě parádně vystrašilo, objevit je úplně ztuhlé.

Seance naštěstí netrvaly déle než minutu a tu tomu mohli věnovat, jako občas Věrka, i na záchodě, nebo na půdě.

Víťa, Věrka i Jitka také začali pilně zaznamenávat vlastní pocity, zejména při létání s racky. Ty byly podle nich nejlepší, jenže každý z nich upřednostňoval jiné. Víťa měl rád plachtění ve větších výškách, kde byl pěkný rozhled »z ptačí perspektivy«. Jitka zase s rackem nejraději prolétávala lesem, bavilo ji vyhýbat se na poslední chvíli kmenům stromů jako ve slalomu a Věrka nejraději pořádala s rackem nálety na různé pozemní objekty, tak jako se jí podařilo překazit členovi Moravcovy bandy rozbít okna klubovny Junáků. Všichni si uložili pár těchto letů do »Zábavy«, aby si je mohli vychutnat i v zimě. Věrka tam navíc přidala veselé skotačení veverky v lese, Jitka vcítění do domácí kočky Micky a Víťa se blýskl tím, že s okounem jako s ponorkou proplul několik kilometrů potokem, přičemž se musel potýkat s různými překážkami, peřejemi či s kmeny spadlými do potoka. Zaměřil se i na černou skládku na kraji lesa, odkud do potoka prosakovala hnusná mastná tekutina – asi vyjetý motorový olej, či co to bylo.

Zakrátko bylo ve skupině »Zábava« dvacet hodinových »událostí«, až musel pan Vuk děti krotit.

„Dopřejte už nebohým zvířátkům klid!“ vyzýval je. „Když je přetížením oslabíte, nepřežijí zimu ani kdybyste je přikrmovali! A kdo mi sliboval, že věnuje víc času tělocviku a kondici?“

Naštěstí už měly děti nashromážděno »událostí« dostatek, takže pana Vuka poslechly.

„Mám nápad!“ řekl Víťa. „My tři tomu cvičení moc nedáme. Co takhle připojit se na čas k Junákům? Mají k tělocviku lepší podmínky.“

„To snad my taky, ne?“ namítala Věrka.

„Kdepak,“ trval na svém Víťa. „Všimněte si, až si dáme klus ze vsi k Infarktovým schodům, jak brzy začne Jitka fňukat, že ji píchá v boku, takže zvolníme a místo ostrého klusu z toho máme nenáročnou procházku lesem. To nám moc nepomůže. U Junáků mají větší výběr kategorií. Tam můžete závodit s jejich holkami a já bych se pokoušel vyrovnat se klukům. Ať si říká kdo chce co chce, kluci jsou v běhu rychlejší.“

„Ale mezi kluky budeš pořád poslední!“ varovala ho Věrka. „Kromě toho vůbec není jasné, proč by měli být zrovna kluci rychlejší. Viděli jsme to v rybníčku!“

„No jo, ale ty máš za sebou profesionální trénink závodního plavání, my jsme čistí amatéři,“ mávl rukou Víťa. „Plaveš nejlíp, ale v běhu do kopce by se ukázalo! Holky, uznejte, že všichni tři potřebujeme rovnocenné soupeře, jinak bude úroveň určovat nejslabší z nás! A i když vím, že jsem mezi kluky padavka, z nás tří jsem jednooký král!“

„Jo, ale mezi slepými!“ dokončila Jitka přísloví, ačkoliv to vlastně řekla proti sobě.

„Je to dobrý nápad,“ přidal se pan Vuk. „Junáci budou jistě souhlasit, zkuste to s nimi! Mám teď plno starostí s výběrem událostí z historie, můžeme si dát přestávku v učení. Třeba takové malé, ale naše prázdniny.“

Víťa s Jitkou byli ihned pro, jen Věrka se zakabonila.

„Radši bych pokračovala v učení,“ řekla. „Kdoví, co nám uteče. Vždyť můžeme klidně sportovat i bez Junáků!“

Tentokrát ale neuspěla. Víťa s Jitkou ji přehlasovali.

Ostatně – ani pan Vuk neměl čas...

Jak se dalo čekat, Junáci trojlístek uvítali. Ani pan Petráček nic nenamítal proti jejich prosbě připojit se k jejich soutěžím ve fyzické zdatnosti.

„V zdravém těle zdravý duch!“ řekl spokojeně. „Už jsem slyšel, že zrovna tobě, Víťo, pořádný pohyb prospěje. Spolužáci to o tobě říkali...“

„Já to uznávám,“ řekl rychle Víťa, aby se to dlouho nerozmazávalo. „Cvičení lesních zvířátek je zajímavé, ale chce to hodně trpělivosti a klidu. Bez pohybu ale člověk zakrňuje, což nakonec uznal i pan Vuk.“

„Máme tu podobné případy,“ přikývl pan Petráček. „Ne že by trpělivě cvičili lesní zvířata, ale někteří propadli počítačové mánii, že, Bohouši s Pavlem! A co vy tři, snad také pořád nesedíte u počítačů? Napadlo mě, že to byl od toho Rusa Danajský dar!“

„Na počítače nemáme čas,“ přiznal Víťa. „U pana Vuka je to zajímavější, vždyť jste to sami poznali! Ale pan Vuk říkal, že nás nemůže při nejlepší vůli trénovat, je už na to moc starý. Tak nás napadlo přidat se na tělocvik k vám. Pan Vuk není proti.“

„No vida!“ rozjasnil se pan Petráček. „S panem Vukem sice nesouhlasím, že by na to byl příliš starý, každý je tak starý, na kolik se cítí, ale rozumně vás poslal za námi, když sám nemá na cvičitele dost zkušeností.“

Víťa, Věrka i s Jitkou na sebe při těch slovech mrkli, ale ani nepípli. Pan Petráček jistě nevěděl, jak starý pan Vuk doopravdy je, to by mluvil jinak. Ale byli rádi, že je neodmítli.

Dohodli se, že ...teď zrovna plánují nějaké společenské hry v klubovně, ale ve středu bude na místním hřišti tělocvičný den či aspoň odpoledne a může se zúčastnit každý kluk a holka ze vsi, ať jsou členy oddílu nebo ne.

Když už tu byli, zahráli si s Junáky nějaké hry v klubovně.

Vlastně ani ty nebyly špatné...

Errata:

22.07.2021 13:11