Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Podraz

Od posledního střetu Věrky s Hynkem uplynulo pár klidných týdnů. Hynek se stáhl a dal pokoj. V oddíle řecko-římského zápasu byl pořád nejlepší a hodně si toho považoval, stejně jako přízně učitele Polyféma. Uznávala ho i jeho parta, i když měl potíže při velení směrem k dřívějším darebáctvím.

„Však ono jim brzy sklapne!“ věštil, když s partou kouřili za sokolovnou. Zásoboval je ochotně, neboť většinou na cigarety neměli. Sám měl větší kapesné než potřeboval, takže mu štědrost nedělala potíže. Podle něho to byl další důvod, aby ho zbožňovali a byli mu vděční.

„Proč by jim mělo sklapnout?“ nechápal Ruda.

„Protože si je podá fotr,“ řekl přezíravě Hynek, jako by to považoval za samozřejmé.

„Jak si je může podávat, prosím tě?“ namítal Ruda. „Odkdy se dospělí starají o naše problémy?“

„Uvidíš, jak budou brečet!“ trval na svém Hynek, ale víc kamarádům neprozradil.

Zatím to opravdu nevypadalo na to, že by měli Víťa, Jitka a Věrka brečet. Víťovi se pro toto pololetí podařilo plaváním odvrátit hrozící známku z tělocviku, školní problémy neměli a jak se zdálo, byli všichni v pohodě.

Hynek ale trval na tom, že je to jen zdání, které klame. Hynkovi kámoši neměli tušení, jak to chce provést, ale jestliže se do toho vloží pan Moravec, je možné všechno. Báli se ho všichni, přinejmenším ti, kdo na něm byli závislí jako jeho zaměstnanci.

Což byli kromě jiných i rodiče všech členů Hynkovy party.

Nikdo už nepochyboval...

Když se Věrka toho odpoledne vrátila ze školy, panovalo v sednici podivné napětí. Táta seděl u svého počítače, ale zdálo se, že právě teď nic důležitého neřeší. I maminka seděla u svého šicího stroje nějak zaraženě. Šicí stroj sice vrčel jako obvykle, ale napětí by se snad dalo krájet.

„Co je to s vámi?“ zeptala se jich Věrka udiveně.

„Ale nic,“ řekl otec a snažil se, aby to znělo ledabyle. Jenže mu to nešlo, neuměl lhát. Věrka to oceňovala kladně, ale teď...

„Co se stalo?“ přitvrdila tón hlasu.

„Snad nic,“ odvětila jí maminka, která se zřejmě rozhodla neskrývat před dcerkou ani nepříjemné věci. „To víš, nečekaná úřední obálka nevěstí v Čechách nic dobrého!“

„Jaká úřední obálka?“ zvážněla ihned Věrka. „Není to kvůli Moravcům?“

Blesklo jí hlavou Hynkovo vyhrožování a napadlo ji, jestli to nemá souvislost.

„Nevíme,“ řekla maminka. „Táta převzal od pošťačky předvolání k soudu, má se týkat projednání nějakého dluhu, jenže nevíme, o jaký dluh jde. Od nikoho si přece nepůjčujeme a nikomu nic nedlužíme.“

„Kromě hypotéky a tu řádně splácíme!“ zavrčel otec.

Vzhledem k tomu, že se jí maminka rozhodla nic netajit, podal jí k nahlédnutí úřední lejstro, ale ani Věrka na něm nic neobjevila. V lejstru nestálo, o jaký dluh se jedná, bylo to jen suché předvolání, jako kdyby přece každý musel vědět, oč jde.

„To víš, ignorovat předvolání se v Čechách nevyplácí,“ řekl tatínek. „Musel jsem si se šéfem na ten den vytelefonovat volno. Ještě jsem se ho ptal, jestli s tím opravdu nemá nic společného, ale on to zřejmě nechápe. Jen mi celkem zbytečně poradil, abych to neházel za hlavu, že bych toho mohl litovat. To víme i bez něho, ale aspoň mi popřál, aby se to vyřídilo v dobrém. Nejspíš s tím opravdu nic nemá.“

„Takže spíš Moravec!“ zavrčela Věrka. „Jestli je to on, ať si mě nepřeje!“

„Holčičko, s ním si neporadíš!“ vzdychl si otec. „Do toho se radši nemíchej, nech to na nás. Ne že by se tě to netýkalo, ale máš příliš slabé možnosti něco zachránit!“

„Radši si udělej úkoly!“ navrhla jí maminka. „Jestli chceš zase ven s kamarády, ať máš nejprve všechno v pořádku.“

„Jo, to udělám!“ řekla poslušně. Jenže to už telepaticky volala pana Vuka, aby mu sdělila tuto nepříjemnost. A zatímco v rychlosti řešila domácí úkol, vysvětlovala panu Vukovi podrobnosti, jak si je zatím zapamatovala.

»Nechcete, abych to lejstro přinesla?« nabízela mu.

»To není třeba,« ujistil ji. »Pokus se vzpomenout si, jak vypadalo, třeba se přitom dívej na bílou stěnu, a pošli mi ten obraz!«

Fotografická paměť patřila k vymoženostem kriogisů, na kterou si zatím nezvykli, ale byla rychlejší než fax. Vzápětí si mohl lejstro obrazně prohlédnout i pan Vuk.

»Podepsán doktor práv JUDr Daniel Hübner...« opakoval si pan Vuk i v telepatii. »Něco už jsem o tomhle panu doktorovi slyšel... dobrá, podívám se na to...«

»Myslíte, že zjistíte, o co jde?« starala se Věrka. »On to táta docela určitě zjistí i u toho soudu, ale do té chvíle budeme všichni v nejistotě!«

»Nic neslibuji, ale podívám se po tom,« chlácholil ji pan Vuk telepaticky. »Vyřiď Jitce a Víťovi, že musím dneska odcestovat, takže máte odpoledne volno, ano?«

Věrku to překvapilo ještě nepříjemněji. Už se těšila, jak jí návštěva u pana Vuka spraví náladu, ale neprotestovala a slíbila, že to kamarádům vyřídí.

Pak se od sebe telepaticky odtrhli a Věrka byla opět doma nad úkolem, který už ostatně dopisovala, takže se mohla spojit s Jitkou i s Víťou. A nejprve jim sdělila, že se dnes na samotu nejde a proč, ale také své podezření na pomstu Hynka Moravce.

»To by si snad nerisknul,« mínil Víťa.

»Hynkovi bych to věřila,« nesouhlasila Jitka. »Má tátu podrazáka a jablka nikdy nepadají daleko od stromu.«

Pak se ale dohadovali, co dál. Nakonec se shodli, že zůstane každý doma a užijí si ještě vciťování. V zimě by neměli zvířata ani ptáky zatěžovat, teď k tomu bude poslední příležitost. Proti tomu by jistě neprotestoval ani pan Vuk.

Den zahálky snad nikoho nezabije...

Už nazítří to vypadalo jakoby nic. Pan Vuk se vrátil a děti se odpoledne po návratu ze školy za ním vypravily. Když se ho ale ptaly, kde byl a proč, jejich zvědavost neuspokojil.

„Měl jsem řízení ve městě,“ vyhnul se podrobnostem.

Pak se věnovali vyučování. Na programu byly struktury atomových jader izotopů. To se na středních školách neučí, kdoví jestli se to přednáší na technických vysokých školách. Bylo to ale nutné k pochopení syntézy hmoty, neboť jim pan Vuk tvrdil, že nemohou využívat biroivi, aniž by věděli, jak pracuje.

„Ale vždyť lidé využívají různé věci a málokdo ví, jak fungují!“ namítla Jitka.

„Lidská civilizace má dost odborníků specialistů, aby si to mohla dovolit,“ vysvětloval jim pan Vuk. „Potom nevadí, když devadesát osm procent lidí nemá nejmenší tušení o principech používaných zařízení. Lidé jezdí auty a nemusí vědět, jak vlastně pracuje motor, stačí jim vědět, k čemu je volant a kudy se do toho lije benzín nebo nafta. Nás kriogisů je ale méně, takže musíme znát všechno.“

„Vždyť se nám to ani nevejde do hlavy!“ protestovala Jitka.

„Ale vejde!“ usmál se pan Vuk. „Máte na učení podstatně více času než ostatní studenti, takže klidně zvládnete všechny fakulty, co jich je, jenže v pojetí kriogisů. Přírodní vědy se dají popsat různě a přitom nepřestanou platit. Nebudeme se zabývat uměleckými školami, ani školami věd uměle vytvořených lidmi. Matematika je stejná v celém vesmíru, právník se bez přeškolení na jiné zákony nemůže přestěhovat ani do sousední země.“

„Vás by měl slyšet náš učitel Stehlík!“ zasmál se Víťa.

„Ale on má pravdu,“ pokrčil s úsměvem rameny pan Vuk. „Co s vědami, které si může kdejaký diktátor nadefinovat podle svého a navíc každý jinak? Lidské zákony se předělávají skoro pořád, přírodní zákony platí miliony let pořád stejně, lidé je jen hůř nebo lépe popisují. Učitelé je musí učit tak, jak skutečně platí, nemohou si je přihýbat podle momentální potřeby.“

Pravdou ale je, že nad tím, co se děti učily u pana Vuka, by docenti i profesoři vysokých škol kroutili hlavou. »Proboha, co je to za zákony?« ptali by se. »Kdo je, prosím vás, objevil? Čí jméno ty zákony nesou? Kdo je skutečně opakovatelnými pokusy dokázal? A vlastně – kdo a jak na to mohl vůbec přijít?«

Věda kriogisů se vědění lidstva podobala jen tam, kde s ní lidská věda dokázala aspoň trochu držet krok. Jenže věda kriogisů byla v mnoha směrech dál. A tam by vědci pokyvovali nevěřícně hlavami. Jak se říká, je stále těžší odlišit skutečně pokročilou vědu od černé magie. A tohle už se magii podobalo víc než dost.

Věda kriogisů měla k určování různých veličin i neobvyklé jednotky. Jednotkou délky nebyl standardní metr, na kterém se po tisíciletích všelijakých »loktů«, »sáhů«, »palců« a »mílích« vědci jakž takž dohodli, ale »zhavae«.

„Metr původně představoval desetimiliontou část zemského kvadrantu,“ přednášel dětem pan Vuk. „Jenže pak se ukázalo, že je to špatně a vědci ve snaze legalizovat ho jen pořád upřesňovali a upřesňovali, až získali jednotku, která nesouvisí vůbec s ničím ve vesmíru. »Zhavae« je naproti tomu jednotkou délky, na které by se mohly dohodnout všechny bytosti ze všech koutů vesmíru. Je to vlnová délka záření vodíku, nejčastějšího prvku ve vesmíru. Z ní jsou odvozené další. Pro vaši představu, zhavae vyjádřená v současných jednotkách je jednadvacet centimetrů, metr je skoro pět zhavae. člověk vysoký devět zhavae má tedy metr devadesát. Já měřím přibližně osm a půl zhavae a průměrná výška Aplafů byla devadesát zhavae.“

Pan Vuk byl se svými necelými sto osmdesáti centimetry poměrně vysoký, i když nebyl z vesnice ani zdaleka nejvyšší.

„Proč jste vy kriogisové neprosadili zhavae ve vědeckém světě?“ vrtalo hlavou Věrce. „Že jste nechali bez povšimnutí, když se měřilo na královské lokty, palce a stopy – no budiž! Ale když lidé přišli se zaváděním metru jako desetimilionté části kvadrantu Země, tam jste jako standard mohli lidstvu vnutit přirozenější zhavae, ne?“

„Ale jak?“ usmál se shovívavě pan Vuk. „Jak jsme tenkrát měli přijít s vlnovou délkou vodíku? V době kdy se Francouzi pokoušeli vytvářet délkový standard odvozený od rozměrů Zeměkoule, nikdo ani netušil, jaké vlastnosti má teprve nedávno objevený vodík. Přijít do Francouzské akademie věd se zhavae, buď by na nás překvapením otevřeli ústa, anebo by se bujaře rozchechtali, co si vymýšlíme? Jaký vodík? A jaká vlnová délka? Co to plácáte, šarlatáni? Jedinou přírodní délkovou jednotkou může být přece pouze část zemského poledníku, soudný člověk nic jiného ani uznat nemůže!“

„Oni tenkrát nevěděli, jak vodík září?“

„Nevěděli,“ usmál se pan Vuk. „To všechno přišlo později, když už byl metr rozšířený přinejmenším v Evropě. I předtím se lidé pokoušeli stanovit si standard délky, francouzský metr byl jen jedním z mnoha pokusů. Byl vědečtější než míry odvozené od délky královské boty, lokte či palce, ale... kdo ve Francouzské akademii věd tenkrát tušil, že nedávno objevený vodík je vlastně nejrozšířenějším prvkem vesmíru? Nikdo!“

„Ale proč jste se nesnažili vědce opravit později, kdy už by to mohli pochopit?“ namítl Víťa. „Lidé by měli přejít na zhavae co nejdřív. Čím později se rozhoupou, tím to bude pro náš svět těžší! Už dneska je pozdě!“

„Svět pořádně nepřešel ani na metry,“ podotkl pan Vuk. „Lidé dodnes používají i staré jednotky. Američané celosvětově prosadili měření výšky letu letadel ve stopách a palcové závity šroubů a trubek, Anglosasové měří vzdálenosti v mílích, rychlost v mílích za hodinu, na moři v uzlech, dodnes váží na libry a unce, připomenu anglickou peněžní libru, nepochopitelně dělenou na šilinky a pence, přitom to dělení nebylo desítkové, ale šestkové a dvanáctkové... Britové naštěstí přešli na desetinné dělení, penny je setinou libry a šilink zmizel... I vesmírné vzdálenosti měří na světelné roky, což je sice odvozené od rychlosti světla, jenže ten rok... zoufale svázaný jen s jedním jediným světem ve vesmíru!“

„A čím později se to zavede, tím hůř!“ trval na svém Víťa.

„Neřekl bych,“ krotil jeho zápal pan Vuk. „Já už pamatuji tolik změn... na všechno se dá zvyknout. Kolik dříve uznávaných jednotek beze stopy zmizelo? Kdo dnes ví, jak daleko bylo sto verst, co obnášelo sedm pudů, pinta piva, korec pšenice, máz vína? Na pinty a žejdlíky jsme měřili pět set let! Žejdlík byl skoro jako dnešní půllitr, ale vídeňský žejdlík byl jen jako malé pivo.“

„To je fakt,“ uznal Víťa. „Kdo se v tom měl vyznat?“

„A kdyby to aspoň bylo jednoznačné!“ vzdychl si pan Vuk. „Loket se lišil království od království i od města k městu, ani stopa a míle nebyla všude stejná. Vezměte si plošnou jednotku zvanou »lán«. Kolik je to? Kdyby aspoň byla jedna, šlo by to přepočítávat, jenže byly lány královské, kněžské, panské, selské, zemské i německé a rozsah takto určené plochy byl od sedmi do sedmadvaceti hektarů. A to nic není proti galimatyáši ve zbytku Evropy, kde byl zmatek ještě větší. Takový sud neboli barel piva měl v Británii přes sto šedesát litrů, v Americe jen sto dvacet, ale pořád to byl barel piva. Když dnes na barely měříme ropu, je to asi sto šedesát litrů. U piva je mi nejvíc sympatický staročeský žejdlík. Správně vychlazené pivo v něm nezteplá, jako v pintě, ani to není na jeden lok, jako u vídeňského žejdlíku. Ten byl až v poslední době dobrý, ale na kávu a ne na pivo.“

„Proč tedy raději nepřepočítáte zhavae na metry?“ navrhla naopak Věrka. „Když už jsou ve většině světa zavedené metry, proč se máme učit i zhavae?“

„Protože ve vesmíru zhavae určitě nepoužíváme sami,“ řekl pan Vuk. „Na Zemi to nevadí, ale až se znovu setkáme s Aplafů, budeme rádi, že se s nimi domluvíme.“

„Myslíte si, že se na Zemi opět objeví?“ podívala se Věrka na staříka tázavě.

„Bylo by to tak lepší,“ přikývl pan Vuk. „Ti už by si s námi věděli rady.“

„Já bych ale byla nerada, kdyby si s námi dělali co chtějí,“ řekla Věrka trucovitě.

„Já taky,“ přikývl pan Vuk. „Taky bych byl raději, kdyby se nám podařilo problémy světa vyřešit dříve než se k nám Aplafů dostanou. A možná k tomu dojde, nikdo přece neví, kdy by se k nám mohli opět dostat, Země je od jejich oblasti vesmíru přece jen dost daleko. Ale kdyby se sem dostali a trochu nám pomohli, nezlobil bych se na ně.“

„Tak jdeme dál, ne?“ vrátil všechny Víťa k předmětu vyučování.

„Jdeme,“ souhlasil pan Vuk.

Věrčin táta jel ráno výjimečně s Věrkou. Táta jel projednávat k soudu dluh, o kterém rodiče nevěděli, Věrka jela jako každý jiný den do školy. Není ale div, že se dnes nemohla na školu pořádně soustředit. Naštěstí ve škole nevadilo, když seděla v lavici jako zařezaná a neúčastnila se vyučování se zájmem jako kamarádi. Pokoušela se hned na začátku navázat telepatický hovor s panem Vukem. Ten ji sice vyslechl a pokusil se ji uchlácholit, že soud pro ně jistě dopadne dobře, ale když se oba od telepatie oddělili, Věrka na tom byla stejně jako předtím.

Trochu ji vytrhla hodina kreslení, ve které učitelka zadala všem žákům neobvyklý úkol – namalovat cokoliv bez omezení tématu. Nemuseli malovat typické tvary jablek a cibulí ani učit se perspektivu, jako jindy.

Věrka se pokusila uplatnit fotografickou paměť, jak je to pan Vuk nedávno naučil. Dala se použít jak pro představy, tak pro skutečné vzpomínky. Věrka si vzpomněla na veverku Terku, jak ji kdysi poslala se vzkazem k Junákům. Představila si ji ve chvíli, kdy ji v lese objevila, ještě než se do ní vcítila.

Malování podle fotografické paměti je snadnější než jiné způsoby. Pan Vuk jim při výkladu řekl, že skoro totéž dělali ve své době i malíři, vypomáhající si optickou pomůckou, známou pod jménem »camera obscura«. Je to velice starý vynález. Číňané ji znali již před Kristem, v Evropě ji popisoval i Aristoteles. První konstrukce byly pouhé »dírkové komory«, postupně vylepšené objektivem, až se z nich časem vyvinuly fotoaparáty. Principem je promítnutí obrazu na matnici, někdy postačí i průsvitný papír. Obraz má na něm správné proporce i perspektivu, malovat mohou i nezkušení malíři, stačí obtáhnout obrysy a doplnit barvy.

Věrka si promítla na kreslicí čtvrtku obrázek veverky Terky, tak jak si jej pamatovala, a začala jej obkreslovat. Kreslení ji tak zaujalo, že si ani nevšimla učitelky, stojící za ní. Ta ale na ni jen zírala. Neviděla na papíře Věrčin obraz, tím víc ji překvapilo, jak přesně se Věrce podařilo vystihnout proporce veverčí hlavičky, vykukující za vrásčitým kmenem borovice.

Věrka nejprve načrtla obrysy a pak je začala vybarvovat. Ale i tady se učitelka nestačila divit, jak její žačka pomocí obyčejných pastelek střídáním hnědé, červené a žluté správně namíchala zrzavou barvu veverčího kožíšku i přechodů do bílých ploch na krku a bříšku.

Promluvila až když si Věrka na závěr kontrolovala výsledný dojem a opravila několik detailů na veverčích ouškách, zejména chlupy trčící na konci jako štětičky.

„Kde ses naučila tak krásně malovat?“ zeptala se jí. „Asi jsi chodila v Praze na hodiny k nějakému odborníkovi, viď?“

„Ani ne,“ odvětila Věrka. „Tohle nás naučil pan Vuk.“

„Slyšela jsem, že chodíte za tím poustevníkem ze samoty,“ připustila paní učitelka. „Ale že by uměl tak krásně malovat?“

„Pan Vuk toho umí...“ mávla rukou Věrka. „Řekla bych, že takhle umí malovat i Víťa Krčmář a Jitka Marešová.“

Učitelka zpozorněla. Popošla k Jitce a přes její rameno shlédla na její výkres. Jitka jej už dokončovala, ale učitelce přejel mráz po zádech. Na čtvrtce viděla letecký pohled na vesnici. Odkud to ta žába může mít? Že by z internetu? Pravda, jsou tam mapy s leteckými pohledy, ale tam jsou jen záběry shora dolů, ne tak šikmé. Že by Jitka někdy letěla nad svou vesnicí v nějakém malém letadle? Vyloučeno to ovšem není, ale... pravděpodobné je to jen málo. Raději se obrátila k Víťovi Krčmářovi, ale zkoprněla potřetí. Víťův výkres byl ze všech nejlepší, měl i nejzajímavější námět. Byl na něm pohled, jaký může spatřit jen potápěč. Nahoře se vlnila vodní hladina, dole byl písek s valounky i s odrazy slunečního světla, vytvářejícími blýskavá prasátka. Vpředu plula majestátní štika s nádherně zachycenými skvrnitými šupinami.

„Ježkovy zraky!“ uklouzlo paní učitelce.

Teprve teď sebou Víťa trhl.

„Ty ses někdy potápěl?“ zeptala se ho učitelka.

„Ano, v lesním rybníčku,“ přikývl Víťa. „Tahle štika byla můj největší letní zážitek. Uznejte, tohle vidět se člověku jen tak nepoštěstí!“

„To opravdu ne,“ připustila učitelka. Pak teprve nechala sebrat všechna díla.

„Tyhle tři výkresy dáme na školní nástěnku,“ rozhodla. „Zaslouží si to.“

A všem třem napsala velkou jedničku.

Domů jeli Jitka s Víťou v nejlepší náladě, jen Věrka měla obavy, jak dopadl se soudem táta. Autobusem nejel, ale to nic neznamenalo. Mohl jet před nimi i po nich, to se ukáže až doma. Vystoupili jako vždy na zastávce, ale než se rozešli, chtěl Víťa domluvit, co budou dělat dnes odpoledne.

„Jako vždy, jdeme za panem Vukem,“ krčila rameny Věrka.

„Ale co když ten soud nedopadl dobře?“ staral se Víťa.

„Tak to nebude mít vliv na dnešní odpoledne,“ pokrčila rameny Věrka.

„No dobře, já jen...“ ospravedlňoval svou starost Víťa.

„Pan Vuk tvrdil, že soud dopadne tátovi dobře,“ řekla Věrka. „Tak co se vzrušujeme?“

Rozešli se, ale sama Věrka si musela přiznat, že si tak jistá není. V Čechách je soud pro dlužníka vždycky problém, zejména když nikomu nic nedluží, ale někdo vlivný mu slibuje pomstu. Obvykle to věští chystanou tragedii. Kdyby české soudy soudily spravedlivě, o nic by nešlo... jenže to ošidné slůvko »kdyby«! Příkladů, kdy se našim soudům nejedná o spravedlnost, ale o zájem někoho »vlivného«, je víc než by se dalo spočítat a není proto snadné sdílet optimismus pana Vuka.

Konečně Věrka otevřela dveře z předsíně do sednice a tam...

„Tati! To jsem ráda, že jsi tady!“ vykřikla.

„A kde bych měl být?“ usmíval se táta.

„No... já se bála, že tě tam rovnou zavřou!“ vyhrkla Věrka.

„Tak zlé to snad ani nemůže být,“ usmíval se táta a zdálo se, že je v pohodě.

„Tak jak jsi dopadl?“ dychtila vědět Věrka. „Byl to nějaký omyl, co?“

„Omyl to nebyl v žádném případě,“ tatínkovi naráz ztvrdly rysy. „Pan Moravec nás totiž opravdu zažaloval a předložil soudu směnku, kterou jsem nikdy nepodepsal. Jenže on tam tvrdil, že je to můj podpis a chce po nás pět milionů! Taková drzost!“

„Vždyť jsme si od něho nic nepůjčovali!“ vyhrkla Věrka. „Kdoví, jestli jste se vůbec vy dva viděli!“

„Ano, jenže pan Moravec se vytasil s posudkem soudního znalce, jakéhosi pana doktora Emanuela Neuwirtha, že podpis na té směnce je beze všech pochyb můj,“ pokračoval táta.

„Oni to mají s čím srovnávat?“ divila se Věrka.

„To je právě to, mají!“ vzdychl si táta. „Porovnali to s mým podpisem na doručence, co jsem podepisoval pošťačce. Jenže se zdá, že právě odtud ten podpis překopírovali.“

„To jsi jim snad měl říct!“ vyčetla mu Věrka.

„To už jsem nestihl,“ řekl táta. „Pan soudce doktor Hübner se najednou chytil za srdce, pak se sesypal do křesla a soudní zapisovatelka mu volala sanitku. Odvezli ho přímo ze soudní síně s těžkým infarktem. Přelíčení se tím pádem přerušilo a kdy bude pokračovat, o tom nás teprve písemně vyrozumí. Nejspíš to po něm převezme někdo jiný.“

„Tomu se říká »Boží mlýny«!“ řekla Věrka prorocky.

„Tak bych to nestavěl, ale získali jsme čas,“ řekl táta. „Musíme vymyslet, co proti tomu dělat. Musím soud přesvědčit, že je můj podpis falšovaný, ale nebude to snadné, stojí proti tomu posudek soudního znalce. Jen nechápu, jak to mohl tvrdit.“

„Když jsi žádnou směnku nepodepisoval, jak může někdo tvrdit, že je ten podpis pravý?“ domáhala se Věrka vysvětlení.

„To opravdu nevím,“ řekl otec. „Připadá mi to jako ve zlém snu. Z mého pohledu je to neuvěřitelné spiknutí pana Moravce, soudce Hübnera i soudního znalce pana Neuwirtha. Dohromady je to velice nebezpečná banda.“

„Hele, tati, kdyby ten podpis zkopírovali z doručenky, pak by měl jinou barvu a nebyl by protlačený do papíru, ne?“

„To jsem neměl možnost porovnat, nikdy jsem nebyl tomu papíru blíž než na dva metry,“ zamyslel se otec. „Barvu to mohlo mít stejnou, to se dá zařídit. Ale máš pravdu, protlačené by to být nemělo.“

„Zkus požadovat, aby se oba podpisy nascanovaly a pak je v počítači polož přes sebe,“ radila otci Věrka. „Kdyby to byla kopie, musela by se krýt ve všech podrobnostech.“

„Pokusím se o to,“ slíbil otec. „Mohl by to být důkaz. Hlavní problém je, že soudce Hübner neměl o důkazy zájem. Pořád trval na tom, abych se přiznal a dohodl s panem Moravcem urychlené proplacení směnky, jinak povolá soukromého soudního exekutora a přenechá vymáhání dluhu jemu.“

„Zřejmě mu nešlo o spravedlnost, ale o proplacení,“ vrčela Věrka. „Nebo o to, aby už na nás mohl poslat toho exekutora. Jistě dobře ví, že těch pět milionů nemáme.“

„Nechme toho,“ přerušila je maminka. „Jdi si raději napsat úkoly!“

„Dnes žádné nemám,“ trvala na svém Věrka. „Mám s Víťou a Jitkou smluvenou návštěvu pana Vuka jako vždycky.“

„Tak dobře, jděte a chovejte se tam slušně, jako hosté!“ napomenula ji maminka.

„Copak se slušně nechováme?“ opáčila dcera. „To by nás už pan Vuk k sobě nezval. Když se chováme vzorně, máme tam dveře otevřené, ale protože je otevřené máme, vyplývá z toho, že se chováme vzorně, ne?“

Jakási logika v tom byla a rodiče neprotestovali. Maminka jen vnutila Věrce s sebou malou svačinku a Věrka mohla vyrazit.

Víťa s Jitkou už na ni venku čekali.

Errata:

22.07.2021 13:11