Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

DNA

Doktor Stehlík se svou ženou navštívili v pátek v podvečer bratra učitele.

Nebylo to prvně, bratři se čas od času navštěvovali. Jednou zašel učitel k doktorovi, jindy doktor k učiteli. Obvykle si nejprve společně popovídali všichni čtyři, pak se obě ženy odebraly do kuchyně probrat ženské drby a ponechaly bratry pohromadě. Spokojenost byla vždycky na všech stranách.

Tentokrát se doktor Stehlík zjevně nemohl dočkat, až bude s bráchou o samotě. Jeho paní to zpozorovala a sama urychlila oddělení ženské části obou rodin od mužské. Konečně byli oba bratři sami.

„Co je?“ obrátil se učitel Stehlík na bratra.

„Ty už jsi zapomněl na toho kluka ze školy, co jsem ho nedávno vyšetřoval?“ zeptal se pro jistotu doktor bratra.

„Ne tak docela,“ opáčil učitel. „Je to můj nejnadanější žák. Jen... víš přece, co se mi na něm nezdálo..?“

„No právě!“ řekl lékař. „Nezdálo se ti to... ačkoliv to zpočátku vypadalo na celkem banální opoždění ve vývoji, poslal jsem vzorek jeho krve na vyšetření DNA – tak se občas zjistí docela závažné věci, Downovým syndromem počínaje...“

„Víťa nevypadá na Downův syndrom,“ namítl učitel.

„Nevypadá,“ přikývl lékař. „Ale má DNA v horším stavu, než se dalo čekat. Možná na Downův syndrom nevypadá, ale poškození DNA má skoro dvakrát rozsáhlejší a tedy horší.“

„Přitom se mi zdá úplně normální... až na to drobné zpoždění...“

„Já když jsem viděl výsledky, protáčely se mi panenky,“ přiznal lékař. „I z laboratoře mi hlásili, co jsem jim to tam poslal? Podle nich to na první pohled ani nebylo DNA člověka! Až při detailním zkoumání tam našli charakteristické sekvence... jenže proložené něčím, co tam prostě nemělo co dělat! Ptali se mě, zda bych jim nemohl poslat další vzorky... třeba celou ruku nebo ještě lépe mozek... rozumíš? Oni vůbec nepředpokládali, že by tvor s takhle rozmlácenou DNA byl vůbec životaschopný! Přitom ten kluk... co jsi o něm tvrdil? Že měl nějaké potíže s tělocvikem? Podle názoru laboratoře bych se měl pokud možno postarat, aby ho někdo nedopatřením nezpopelnil.“

„Ten kluk je naživu a vede se mu úžasně!“ namítl učitel.

„Ale měl nějaké problémy, nebo ne?“

„Měl...“ připustil učitel. „Víš, tělocvikář je z těch učitelů, kteří mohli vystudovat jen na přímluvu nějakého papaláše... šerif ho nechává učit jen tělocvik, aby v jiných oborech nenapáchal víc škody... Víš přece, že to zpočátku vypadalo jen na opožděný vývoj, ale náš tělocvikář ho tvrdošíjně známkoval podle tabulek, sestavených pro zdravé děti, takže ten kluk na většinu disciplin nestačil. Teď se ale ukázalo, že je to úžasný talent na plavání, při tom získal tolik bodů, že to u tělocvikáře stačilo na jedničku. Myslel jsem, že je to tím ke všeobecné spokojenosti vyřešené. Jenže ty teď...“

„Dotáhl to dokonce na ostatní!“ vzdychl si lékař. „A po mně chtějí z laboratoře vzorky odebrané mrtvole. Myslím, že je zklamu. Ale k sakru, jak to, že ten kluk vůbec žije?“

„Asi mu to i poškozená DNA umožňuje,,,“ usmál se učitel. „Ve škole prospívá velmi dobře, je to můj nejlepší žák ve třídě...“

„No jo, ale co dál?“ nenechal se lékař zastavit. „Řekl bych, že se přinejmenším opožďuje, i ty sis toho všiml. Co s ním bude dál, když to necháme plavat? Co z něho bude, až vyroste a třeba vystuduje? Vždyť s tímhle nemůže normálně žít! Přinejmenším to vylučuje jeho schopnost reprodukce!“

„To by vadilo,“ zvážněl učitel. „Ale co s tím chceš dělat?“

„Půjč mi ho ještě na vyšetření,“ požádal lékař bratra.

„To se ti řekne... víš přece...“

„Tak ho, prosím tě, ukecej, aby přišel dobrovolně,“ požádal lékař bratra. „Bude to i v jeho vlastním zájmu, jenže bych ho nerad předem vyplašil... Vysvětli mu třeba, že je to v zájmu vědy, ale neříkej mu, že se to týká abnormalit v krvi, ano?“

„To ti mohu splnit, ale víc ode mne nečekej,“ vrtěl hlavou učitel. „Víš, mám ve své třídě hned tři tyhle výjimky, jenže další dvě jsou dívky, ty naštěstí na našeho tělocvikáře nenarazily.“

„Taky se ti zdají opožděné?“

„Taky,“ přikývl učitel. „A mají toho společného víc. Například – i ty dvě plavou jako štiky, Věrča je absolutně nejlepší plavkyně školy, ani nejstarší žáci jí ve vodě nestačí. Jitka prý před rokem neuměla plavat a dnes má třetí nejlepší čas, daleko před mnohem staršími kluky...“

„Zajímavé!“ řekl lékař. „Takže jim to ani moc nevadí!“

„Nevadí,“ souhlasil učitel. „A všichni tři jsou jasně nejlepší v mých předmětech. Nejen kluk, ale i dívky. Matematika, fyzika, biologie... všichni tři jasně vedou.“

„I holky...“ opakoval zamyšleně po bratrovi lékař. „Víš, některé nemoci charakterizují enormní schopnosti v některých oborech. Třeba takový autismus. Na jednu stranu jsou ti jedinci neschopní samostatného života, na druhou stranu mají schopnosti géniů, obvykle právě v té matematice.“

„Ti tři vypadají úplně normálně,“ namítl učitel. „Ačkoliv... slyšel jsem o nich neuvěřitelnou historku... Ten kluk je tintítko, to snad víš. Největší silák třídy ho prý chtěl šikanovat... a to tintítko s ním bacilo o podlahu, že prý museli toho kolohnáta křísit.“

„Taky zajímavé!“ chytil se toho lékař. „A ve spojení s tím plaváním... já bych ho pro všechny případy podrobil zátěžovému testu, co kdyby se ukázalo, že ani v tom není úplně normální? A co ty dvě holky? Daly by se vyšetřit? Chtěl bych poslat do laboratoří vzorek krve aspoň od jedné z nich.“

„Zařídit by to možná šlo,“ zvážněl učitel. „Ti tři jsou velice ochotní, jistě nám nebudou dělat problémy. Ale co dál? Jsou si podobní, až na to, že kluk je jen jeden, ale co kdyby měli tu odchylku všichni tři? Co bys chtěl s nimi dělat?“

„Prosím tě, nestraš!“ otřásl se lékař. „Ten kluk je světová výjimka, dosud v žádné odborné literatuře nepopsaná, a ty hned, že by byly ty výjimky hned tři! Vždyť by to byl nový živočišný druh, chápeš?“

„Na mě to ale tak nepůsobí,“ pokrčil rameny Stehlík učitel. „Já ti je do ordinace pošlu, ale snaž se poškodit je co nejméně, nic přece neprovedli.“

„To se rozumí, že jim neublížím,“ hájil se lékař. „Odběr krve představuje tak nepatrný zásah, že to snad vydrží každý.“

„Já jen, že jsi mluvil něco o vzorcích mozku...“

„Šílíš? To by šlo při pitvě, ne zaživa! Chtěl jsem tím říci, že hochům z laborky připadaly tyhle defekty jako neslučitelné se životem, zatímco ti tři...“

„Právě!“ odvětil učitel. „Jsou to mí nejlepší žáci a nechci, aby jim dneska nebo v budoucnu hrozily nějaké problémy.“

„Dám si pozor,“ slíbil lékař.

Na druhé přelíčení byl Věrčin táta připravený lépe než na první. Ukázalo se však, že ty přípravy ani nebyly nutné. Soudce Jelínek, který případ převzal, se po prostudování spisu pozastavil nad vykonstruováním případu a po detailní prohlídce podpisu na směnce podal sám podnět ke kárné žalobě na svého předchůdce a trestní oznámení na soudního znalce, jehož posudek v případu figuroval jako prakticky jediné svědectví proti žalovanému.

„Dám to ještě pro jistotu posoudit odborníkům, ale ten podpis je podle mého mínění z inkoustové tiskárny,“ vrtěl hlavou, jak je možné něco takového přijmout jako důkaz.

Věrčin otec pak podal trestní oznámení pro pokus o podvod na Hynka Moravce staršího a přelíčení skončilo. Věrčin otec odešel jako vítěz, zatímco pan Moravec, opuštěný svými komplici, měl před sebou vidinu dalšího soudu, kde těžko vysoudí něco lepšího než mastnou pokutu a to ještě v příznivějším případě. Podvod v milionové hodnotě nemusí být levný.

Hynkovi juniorovi asi sklapne.

Víťa si při prvním vyšetření u pana doktora Stehlíka mylně myslel, že o nic nepůjde, proto s tím bez váhání svolil. Když si ho ale třídní pozval do sborovny a tam měl na něho stejný požadavek podruhé, zpozorněl.

„K čemu to bude dobré?“ zeptal se třídního.

„Bratr ve tvé krvi něco zjistil a chtěl by si to ještě prověřit,“ řekl opatrně třídní, aby si chlapce nepoplašil.

Pozdě! To už se Víťa telepaticky dovolal na pana Vuka a sděloval mu, s čím se teď setkal. Důvod se nabízel sám. Lékař u něho objevil něco nenormálního, takže nejspíš přišel na něco, co mělo zůstat tajemstvím.

„Zeptej se, o co mu jde!“ pověřil Víťu pan Vuk a Víťa se začal učitele vyptávat. Ten mu však nechtěl nic říci a odvolával se na to, že jde o odborné lékařské výzkumy, kterým on sám ani nerozumí, neboť lékařem a tedy odborníkem je zde jeho bratr.

„Dobře, já za ním dneska zajdu,“ svolil nakonec Víťa.

Pochlubil se ale Jitce a Věrce, takže když se třídní pokoušel domluvit s Věrkou, narazil na nečekaný odpor.

„Je to součást lékařského výzkumu,“ přemlouval ji.

„Ale proč zrovna my?“ chtěla vědět Věrka. „Ostatní nic?“

„Protože jste z celé třídy nejlepší,“ snažil se to třídní zakamuflovat.

Jenže tím je ještě více nastražil. Všichni dobře věděli, čím se od většiny lidí liší! Znamenalo by to, že lékaři na něco přišli?

»Slibte mu, že přijdete,« poradil jim nakonec pan Vuk na dálku. »Nemůžeme se věčně spoléhat na zaostalost pozemské vědy. Vyřešíme to jinak.«

Obě dívky tedy, podobně jako Víťa, k velké spokojenosti třídního přislíbily návštěvu pana doktora Stehlíka. Po vyučování za jeho bratrem zajdou. Tím by to snad mohlo být pro vyřízeno.

Aspoň ve škole a pro dnešek.

Vypravili se do ordinace všichni tři společně, napjatí, co na ně doktor Stehlík chystá. Byl to bratr jejich oblíbeného třídního učitele, ale přece se chystal do jejich života zasáhnout víc, než by jim bylo milé.

V čekárně bylo úplně prázdno, pan doktor ostatně neměl ordinační hodiny, ale na to je třídní Stehlík upozorňoval, mají prostě zaklepat. Nebylo to ale nutné. Když vstoupili do čekárny, čekala tam už na ně poměrně mladá zdravotní sestra a hned je poslala dál do ordinace.

A tam...

„Jé, pane Vuku, co vy tady?“ rozzářila se Věrka, když si všimla staříka, sedícího proti lékaři v křesle pro pacienty.

„Slíbil jsem vám přece, že to zkusíme vyřešit jinak,“ usmál se stařík na své učedníky. „Ale přišel jsem asi tak před minutou, takže jste ještě o nic nepřišli.“

„To je pravda,“ vzdychl si doktor Stehlík. „Tady pan... zapomněl jsem vaše jméno...“

„Jmenuji se Vuk,“ připomněl se mu stařík. „Abyste si to lépe zapamatoval, znamená to staročesky »vlk«.“

„Dobře, ale jaké máte křestní jméno?“ dožadoval se doktor upřesnění.

„Vystačím si s jedním jménem,“ odmítl to sdělit pan Vuk. „Jak jsem už řekl, jsem tady kvůli těmto dětem, které se chystáte zkoumat.“

„Jak jste se ale o nich dozvěděl?“ zamračil se trochu lékař.

„Vím o nich všechno,“ řekl pan Vuk. „A jsem tak trochu jejich patronem.“

„Mají snad rodiče!“ namítl lékař.

„To sice mají, ale já je znám lépe,“ usmál se pan Vuk. „Podívejte se, zjistil jste z Víťovy krve nějaké nenormálnosti, že?“

„To jsem řekl jen svému bratrovi, ale požádal jsem ho, aby to nikomu neříkal!“

„On to nikomu neřekl,“ přikývl pan Vuk. „To jen hádám, rozumíte? Já totiž o těch nenormálnostech vím déle než vy. Takže jen hádám, že už jste na ně přišel i vy.“

„Jak to ale můžete vědět?“ dorážel lékař na staříka. „Jste snad lékař? Vždyť jsem zjistil až z nejmodernějšího genetického vyšetření! Máte snad přístup do těch nejmodernějších laboratoří?“

„Jde o to, co jsou »nejmodernější laboratoře v Čechách«,“ usmál se pan Vuk.

„Odkud byste to jinak mohl vědět?“ namítl lékař.

„Vím to už hodně dlouho,“ řekl pan Vuk. „Pojďme raději k věci... nemá smysl, abyste trápil tyhle děti výzkumy, které se ode mne můžete dozvědět přímo. Co jste mohl doposud zjistit? Nejspíš, že má Víťa trochu změněnou dědičnou informaci, takže je to vlastně mutant. Mám pravdu?“

„Ale kolegové z laborky... teda z laboratoří... měli pochyby, že s tím vůbec může být naživu,“ namítl lékař. „Tvrdili, že takové poškození DNA je neslučitelné se životem!“

„Kolegové z laborky se prostě mýlili,“ řekl pan Vuk klidně. „Jsou asi v zajetí předsudku, že mutace vedou vždy k poškození... a většinou mají pravdu, protože většina mutací plodí buď úchylky neschopné života, nebo aspoň neschopné rozmnožování. Záporné mutace vedou k vyřazení postiženého jedince z reprodukce, tím se mutace zarazí a nepokračuje na potomstvo... horší jsou mutace, které reprodukční schopnosti nevyřadí a přenáší se i na potomky. Tomu se pak říká dědičné nemoci.“

„Tak vidíte!“ přisvědčil lékař.

„Jenže nechcete vidět mutace kladné,“ pokračoval pan Vuk. „Mutace, které neplodí úchylky neschopné rozmnožování, ale naopak k něčemu přispějí. A tyhle děti jsou příkladem veskrze kladné mutace. Ta se v jejich životě projeví kladně, ačkoliv se vám dnes zdá, že jeden aspekt působení této mutace kladný není.“

„Co máte na mysli?“ zeptal se zaraženě lékař.

„Mám na mysli opoždění jejich tělesného vývoje,“ upřesnil pan Vuk. „Řekl bych, že to byl znak, kterého jste si mohl nejdřív všimnout.“

„S tím za mnou přišel bratr, on je učitelem těch žáků...“

„Vím,“ přikývl pan Vuk. „Ale to nemůžete považovat za záporné působení. Naopak, signalizuje to jen zpomalení vývoje, ale nic víc.“

„To se přece projeví negativně, nemyslíte?“ namítl lékař.

„Projeví se to kladně,“ tvrdil pan Vuk. „Děti jen pomaleji stárnou, nic víc.“

„To že je kladné?“ vrtěl lékař nesouhlasně hlavou. „Vždyť nedorostou do normální výšky a zůstanou infantilní do konce svého života!“

„Usuzujete tak z různých záporných mutací, které jste měl možnost studovat, že? Ale s kladnou mutací jste se ještě nesetkal. Tak si ty děti lépe prohlédněte, jsou vzorkem kladné mutace, jaká není nikde v medicínské literatuře popsaná. Na rozdíl od jiných mutací tyhle děti do normální velikosti dorostou, byť až kolem osmdesáti let svého věku, toť vše.“

„Vždyť říkám, že zůstanou infantilní do konce života!“ opakoval lékař.

„Ale kdež!“ zavrtěl hlavou stařík. „Osmdesát let pro ně není ani zdaleka celý život, jen trochu prodloužené dětství. Později je čeká i mnohem delší doba dospělosti.“

„Jak to, proboha, můžete tak jistě tvrdit?“ vybuchl lékař.

„A proč myslíte, že jsem jejich patron?“ usmál se pan Vuk. „Mám shodnou mutaci jako ty děti, proto to mohu tak zasvěceně posoudit. Také jsem pomaleji stárnul, jako to čeká je, ale nikdy jsem to nepovažoval za vadu.“

„Ale vy přece vypadáte staře!“ namítl zamračeně lékař.

„Na to, kolik mi je let, vypadám ještě zachovale!“ pochválil se stařík. „A protože pořád stárnu pomalu, budu takhle vypadat ještě dlouho.“

„No, hádal bych vám už přes osmdesát, ale jestli říkáte, že vypadáte zachovale... že byste měl už devadesát let?“

„I kdybyste to číslo násobil deseti, bylo by to málo,“ usmál se pan Vuk. „Chodím po tomto světě už jedenáct století, pamatuji více než první Přemyslovce. Nemusíte mi to věřit, nemám čím bych to doložil, ale prve jste říkal, že ty mutace jsou neslučitelné se životem, já vám tady ukazuji tři děti, živé a zdravější než jiné. S touhle mutací se dá žít mnohem déle, než vůbec čekáte.“

Pan Stehlík se na pana Vuka podíval udiveně. To snad ten člověk nemyslí vážně!

„Ale to by přece byla světová senzace!“ vzpamatoval se.

„Ano, chápu! A chci tomu zabránit,“ starcův hlas trochu zdrsněl. „My, co s tou mutací žijeme, vůbec nestojíme o světové senzace! Chceme jen pokud možno žít normálně mezi lidmi, bez nežádoucí publicity a především bez vražedné závisti, která by nám škodila. Jak se na nás budou dívat lidé, kteří naši mutaci nemají a nikdy ji mít nebudou? Jistě si to umíte představit, už protože ji sám nemáte.“

Lékař mlčel, zřejmě přemýšlel o tom, co se právě dozvěděl.

„Jenže pochopte nás,“ pokračoval tedy pan Vuk. „Žijeme s mutací dlouhověkosti, ale není v našich silách věnovat ji jako na stříbrném podnosu lidem na celém světě! Můžeme podchytit jen to nepatrné množství lidí, kteří ji mají. Učíme je žít nenápadně, usnadníme jim splynutí s ostatními, ale nemůžeme to rozšiřovat rychleji, než jak to probíhá. Celosvětově nás za každé století přibývá jen několik desítek.“

„Vy tu mutaci znáte už delší dobu?“ zeptal se lékař.

„Mám ji už přes tisíc let,“ řekl pan Vuk. „Naše společenství ji zná ještě pětadvacetkrát déle a celou tu dobu se nám dařilo zůstat v skrytu. Jenže i lidská věda se vyvíjí, takže jste na naši mutaci nakonec narazili. A já jsem vás přišel požádat, abyste nás přestali zkoumat.“

„To myslíte vážně?“ zarazil se lékař. „Taková senzace! A vy s tím chcete přestat?“

„My nechceme, aby z toho byla senzace,“ namítl pan Vuk. „Uvědomujete si vůbec, jak hluboce byste nám tím škodil?“

„Ale kdyby se té mutace chopil seriózní vědecký výzkum, mohl by ji objasnit a třeba i najít cestu, jak ji rozšířit mezi lidi!“ namítal lékař. „Mohli bychom prodloužit život všem lidem, ne jen malé hrstce mutantů!“

„A jste si tak jistý, že by to bylo dobré?“ opáčil pan Vuk.

„No, myslím si to!“ zarazil se trochu lékař.

„Lidská civilizace na to není stavěná,“ zavrtěl hlavou pan Vuk. „Kdybyste prodloužil život úplně všem, velice rychle by se zhroutila. O prodloužení lidského věku diskutovaly spousty lidí. Například Jonathan Swift popsal v Gulliverových cestách setkání svého hrdiny s nesmrtelnými Struldbrugy. Popsal je však tak odpudivě, že si ústy svého hrdiny Gullivera povzdychl – kdybych zjistil, že mám být nesmrtelný, okamžitě bych se sám zabil...“

„Ale... jestli je to tak, že jste nesmrtelný...“ začal lékař, ale pan Vuk ho zarazil.

„Nesmrtelný není nikdo,“ řekl. „Jen máme trochu více času. Nesmrtelnost by přinesla lidstvu totální zkázu, uvědomte si to! Představte si, že by se přece jen podařilo uskutečnit, aby lidé nestárli. To dá rozum, lidstvo by se muselo přestat rozmnožovat, aby nepřeplnilo svět. Jenže to nestárnutí neznamená odolnost vůči nehodám a katastrofám, které by ve svém konečném důsledku lidstvo vyhubily. Reprodukce je zkrátka nutná a nesmrtelnost se s ní vylučuje.“

„Dobře, úplná nesmrtelnost ne... ale co jen dlouhověkost?“ nadhodil lékař.

„Už dnes má Země problémy s přemnožením,“ vzdychl si pan Vuk. „Představte si, že by se podařilo rozšířit dlouhověkost. Ta však vyžaduje velikou disciplinu při rozmnožování. Čínský »program jednoho dítěte« dokázal, jak málo je lidstvo na něco takového připravené. Víte aspoň, jak dopadl?“

„Vím,“ zahučel lékař. „Když vedoucí představitelé Číny nařídili, že smí být v každé rodině jen jedno dítě, začali okamžitě převažovat chlapečci. Běžný Číňan by nepřenesl přes srdce nemít syna, proto nechtěné holčičky vraždili. Dnes jsou tam oblasti s katastrofální převahou mužů, kteří si nemohou najít ženy a utíkají za nimi do světa.“

„No vidíte!“ řekl pan Vuk. „Spolu s dlouhověkostí musíte mít i disciplinu. Jenže ve světě je moc nepřizpůsobivých, kteří disciplinu odmítají a nikdy ji mít nebudou. Co s nimi chcete dělat? Zavést drakonické vraždění nadbytečných dětí? Nucenou sterilizaci? Ihned narazíte na obhájce lidských práv, kteří nutnost vyvážení lidských povinností s právy neuznávají a vytvářejí mezi lidmi jen zbytečná ohniska napětí.“

„Ale přece jen... pokrok se nedá zastavit!“ vytáhl lékař další argument.

„Některý pokrok neměl nikdy vzniknout,“ namítl pan Vuk. „Jak lidem pomáhá pokrok ve výrobě zbraní? Co už lidstvo zažilo válek! A vojáci jsou stále krutější. Přidejte do toho dlouhověkost, přelidnění stoupne neúnosně a máte zaděláno na další války. A nebudete v nich počítat mrtvé po tisících, ale po milionech.“

„Máte hodně pesimistické názory,“ vyčetl mu lékař.

„Mám,“ připustil pan Vuk. „Víte, já jsem v Čechách prožil Třicetiletou válku, znám se s pamětníky vpádu Němců do Ruska, křižáckého i tureckého vraždění, ale všechno to bledlo ve srovnání se současnými krutostmi. I dříve ve válkách lidé umírali po tisících, ale dnes se to počítá po statisících, neřku-li po milionech. A vy tomu chcete dodat další příčinu? To by nebylo dobré. Bude lépe, když na to raději zapomenete.“

„To ale po mně chcete opravdu hodně, víte?“ ohradil se lékař. „Taková příležitost se člověku málokdy v životě naskytne. A vy chcete, abych ji jen tak pustil z ruky?“

„Když si uvědomíte důsledky, které by to mělo, sám byste to měl opustit,“ řekl pan Vuk přísně. „Navíc nemáte žádnou naději, že byste na těch dětech zjistil něco podstatného a už vůbec neuvažujte o praktických výsledcích. Současná věda může zatím zjistit jen odchylky od normálu. Vědce napadne, že tu něco není v pořádku, ale nejsou už schopni určit, jak se zmíněné odlišnosti opravdu projeví. Nejdůležitější vlastnost dlouhověkost jsem vám právě řekl. Těch odlišností je víc, ale další vám neprozradím a vy na ně ani nemůžete přijít. Úroveň současné vědy na ně nestačí.“

„Jak to můžete tvrdit?“ vybuchl lékař. „Co víte o současné úrovni vědy?“

„Určitě víc než vy víte o úrovni naší vědy,“ povzdychl si pan Vuk. „Podívejte se, naše odlišnosti známe pětadvacet tisíc let. Celou tu dobu jsme to udrželi v tajnosti, což dlouho nebyl žádný problém. Až dnes se pozemská věda dostala na úroveň, kdy je schopná zjistit aspoň to, že v naší DNA něco nehraje. My to víme dávno, co všechno tam je, kde a proč to tam je. Vy v genetice zápasíte s tisíci nebezpečnými omyly, vaše genetické inženýrství připomíná klopýtání opilce se zapálenou pochodní v prachárně. A ovládáme i obory, o jakých se vám ani nezdá. Umíte ohýbat prostor? Ne? Nám to funguje pětadvacet tisíc let. Přesto nejsme schopní rozšířit dlouhověkost na celé lidstvo a upřímně řečeno, ani o to nemáme zájem, už jsem vám řekl proč. Nesnažte se do toho rýpat! A v neposlední řadě si uvědomte, že byste rozšířením naší mutace přišel o práci. Mutanti nejsou nemocní a nepotřebují lékaře. Chcete-li zachovat lékařskou vědu při životě, radím vám, vycouvejte z toho co nejrychleji, dokud je čas.“

To byla hodně silná slova. Lékař se zarazil ještě víc. Ale vzdát to nechtěl.

„Vy se tedy domníváte, že bych uškodil i sobě, kdybych se tím dál zabýval?“ zeptal se s ironickým tónem hlasu.

„To v každém případě,“ přikývl pan Vuk. „Udrželi jsme tajemství přes celou historii lidstva a nehodláme je zveřejnit ani dnes. Jeho prozrazení by nám i lidstvu přineslo jen škodu.“

„Tak proč mi to vůbec říkáte, když to má zůstat tajemství?“ naježil se lékař.

„Jen vám chci vysvětlit důvody, proč to nemáte zkoumat,“ řekl pan Vuk. „Snažím se vám ukázat, že by to nepřineslo nic dobrého. Lidstvu, nám, ale ani vám osobně.“

„A to mám na to jen tak zapomenout?“

„Bylo by to lepší,“ přikývl pan Vuk. „Nejlépe kdybyste si myslel, že se vám všechno jen zdálo. Když to přestanete zkoumat dobrovolně, nevznikne škoda nikomu a to by bylo dobré řešení pro všechny.“

„Ale co když řeknu, že je pro mě pokrok nade všechno?“ nadhodil. „Pokroku se přece čas od času přinášely oběti, někdy i lidské.“

„Na tuhle pitomost co nejdřív zapomeňte!“ ztvrdl hlas starce. „Vysvětlil jsem vám, že ta oběť žádný pokrok nepřinese, jen uškodí nám, lidstvu i Vám. Byla by zbytečně krutá, jako byly lidské oběti pohanů, které měly přivolat déšť. Úspěšné nebyly, jen se při nich zbytečně mařily lidské životy. Vaše oběť by byla stejně zbytečná. Jenže vy chcete obětovat nejen sebe, ale i jiné. Nás i další nezúčastněné. Proč?“

„Pro pravdu se lidé nechávali i upalovat!“ trval lékař na svém tvrdohlavě.

„Nechávali se upalovat i z malichernějších důvodů,“ usmál se pan Vuk smutně. „A nic tím většinou nevyřešili.“

„Ale přece pokrok nezastavíte!“ opakoval lékař. „Můžete to pozdržet, ale jednou se to lidstvo stejně dozví. Když ne já, přijde s tím někdo jiný.“

„Aby s tím někdo mohl přijít, musí se dostat do kontaktu s námi,“ trval na svém i pan Vuk. „Není nás tolik, aby to prošlo bez povšimnutí. Nejslabším článkem byly tyhle tři děti, neumí se ještě samy bránit. Proto se vám podařilo narazit na naši mutaci. Příště se vám to nezdaří, ale rád bych, abyste to uznal a přestal s tím sám. Netušíte, s čím si hrajete. Kolem sudu s dynamitem se chodí opatrně, vrtačka v rukou pitomce může být nástroj zkázy.“

„Chcete mi snad něčím vyhrožovat?“ naježil se lékař.

„Kdyby to nešlo jinak, budu i vyhrožovat,“ přikývl pan Vuk. „Pořád doufám, že stačí odvolat se na váš rozum. Nebude to prvně, co pokrok lidské civilizace přibrzdíme. Vývoj se pak může ubírat jinými cestami. Nedávno nám bohužel uniklo zkoumání sil atomových jader, ale nic dobrého to nepřineslo.“

„Přineslo to, pokud vím, jaderné elektrárny!“ namítl lékař.

„A také jaderné havárie, zvýšení radioaktivity na celé Zemi, z toho v mnoha oblastech nad snesitelnou míru... A to nemluvím o atomových ponorkách se zásobou jaderných hlavic, taktických i strategických svinstvech, ani o tom, že lidstvo balancuje na kraji propasti. A to jsme včas zarazili výzkum deformací prostoročasu, kde by hrozilo světu ještě větší nebezpečí... jenže zatímco jsme blokovali výzkumy v Německu, což bylo vzhledem k probíhající válce poměrně snadné, unikla nám banda darebáků v Americe...“

„Jakou bandu myslíte?“ mračil se lékař.

„Od Alberta Einsteina po Roberta Oppenheimera, co světu darovali svinstvo zvané »Little Boy«, neboli atomovou bombu, abych to řekl česky.“

„Myslíte si, že byste dokázali vznik atomových bomb oddálit?“

„Nepochybujte o tom,“ odvětil pan Vuk. „Dokázali jsme úplně zrušit německý výzkum torzního prostoru. Ten by byl ještě horší, však dával Hitler vícekrát najevo, jak se spoléhá na své »zázračné zbraně«! A nebyla to atomová bomba, jak se dneska spekuluje, ačkoliv i tam měl Dolfík další želízka v ohni... Kdyby se Němcům podařilo ovládnout torzní prostoročas, vyhráli by bleskově válku nejprve v Evropě, pak i na zbytku světa, což by se rovnalo zkáze současné civilizace. A měli již k tomu nakročeno, naštěstí se zabývali spoustou pitomostí, na torzi nesoustředili dost prostředků a umožnili nám včas jim to zatrhnout. Je nás ale málo a tajné laboratoře v poušti u Los Alamos nám zkrátka unikly...“

„A co je to vlastně ten... torzní prostoročas?“

„To je naštěstí natolik vzdálené vašemu vědnímu oboru, že vám s klidným svědomím mohu poskytnout ukázku,“ usmál se smutně pan Vuk. „Ale na vašem místě bych o ni ani příliš nestál.“

„A co kdyby německý výzkum torzního prostoročasu... dál probíhal jinde ve světě bez vašeho vědomí?“ nadhodil lékař.

„To je jedna z mála věcí, které můžeme vyloučit,“ usmál se pan Vuk trochu víc. „Soustředili jsme se na to a protože víme, že se k tomu lidská věda přiblížila, dáváme si pozor. Američany jsme od toho odstavili a staráme se, aby nám to už neproklouzlo.“

„Myslíte, že jste je od toho odstavili? Nemohli to jen před vámi lépe ukrýt?“

„Pokoušeli se o to,“ přikývl pan Vuk. „Američanům se toho podařilo ukrýt víc. Však je od té doby sledujeme pečlivěji, ale oni už jen rozvíjeli to, co se nám zablokovat nepodařilo, především jadernou energii, ať už ve formě bomb, nebo elektráren. Tenkrát si začali hrát s nebezpečnějším zkrouceným prostorem. Museli jsme na ně soustředit více našich zvědů, ale podařilo se nám je zastavit. Filadelfský experiment byl jejich poslední pokus v tomto oboru. Naštěstí jsme jim ho narušili, takže podle původních plánů nevyšel, pak už se na víc nezmohli. Zničili jsme experimenty i dokumenty a zmizelo i pár vědců, kteří se dostali příliš daleko.“

„Zmizeli i vědci?“ zamračil se lékař. „Proč?“

„Zašli příliš daleko,“ řekl pan Vuk tvrdším tónem. „Dali jsme jim včas varování, aby přestali. A když neposlechli, zmizeli. I s dokumentací, takže ti po nich neměli na co navázat. Vzdali to. Od té doby je to jejich vojenské tajemství číslo jedna.“

„Vy likvidujete i vědce?“ zeptal se lékař.

„Někdy je to nutné,“ přikývl pan Vuk. „Zejména když tím zachráníme víc lidí, než když donutíme dozorce v koncentračním táboře skočit na elektrické dráty.“

„Vy jste někoho v koncentráku hodili na elektrické dráty?“

„Nehodili, skočil na ně sám,“ opravil ho stařík. „I když byl při vědomí a pochopitelně se mu nechtělo!“

„Vykládáte mi tu příšernosti, abyste mě zastrašil, že?“

„Vykládám vám příšernosti, abyste pochopil, jak hodně nám chcete škodit,“ řekl pan Vuk. „Vědomí naší existence není tak nebezpečné jako znalost torzních jevů, ale mohlo by nám i tak přinést spoustu nepříjemností. Proto chci působit na váš rozum. Musíte vědět, jaké zlo se chystáte rozpoutat. Honů na čarodějnice jsme zažili spousty. Odnesli je vždycky nevinní lidé, my ne. Ovšem když se bráníme, musíme občas i udeřit.“

„A co mi nabídnete, když slíbím, že na vás zapomenu?“

„Necháme vás na pokoji,“ řekl stručně stařík.

„Není to trochu málo?“ provokoval lékař.

„Je to víc než můžete čekat,“ řekl pan Vuk trpělivě. „Budete zkrátka žít jako dosud a léčit lidi s pocitem užitečnosti.“

„Podívejte se, možná máte na své straně sílu, nejspíš hodně nečistou,“ zkusil to lékař jinak. „Za mnou je ale věda i zákony této země. Nemáte nejmenší právo bránit mi ve vědecké práci. To je přece základní právo svobodného výzkumu!“

„Máme právo vám bránit,“ opáčil klidně pan Vuk. „Ani vědecký výzkum nemá právo škodit, jak se dnes příliš často děje. Vědeckým výzkumem se nedá omluvit ani japonský lov velryb, kde je věda jen zástěrkou kolem velrybího masa v japonských restauracích.“

„Každý přece už dávno ví, že Japonci loví velryby na maso do restaurací. Tohle je ale něco úplně jiného! Vy tajíte možnost dlouhověkosti pro celé lidstvo!“

„Vy ani teď nechápete naše důvody, proč to děláme?“

„Nevěřím tomu, co jste mi řekl,“ řekl lékař. „Dlouhověkost by mohla přinést přeplnění Země, ano, až sem je to logické. Ale já pevně věřím, že lidstvo najde prostředky, jak to zvládnout.“

„Jeden už našlo,“ posteskl si pan Vuk. „Angličan Malthus prohlásil, že nejspolehlivějším prostředkem, jak přelidnění světa zabránit, jsou války. Přebytek lidstva se prostě vystřílí a vyvraždí. Je to jednoduché a účinné.“

„Ale... to přece nepřipadá v úvahu,“ bránil se lékař.

„Taky si to myslím,“ přitakal stařík. „Jenže jsme jen dva, zatímco milionkrát bohatších lidí, kteří si myslí opak a mohou na to věnovat miliardy, je víc. A podle koho by svět jednal, kdyby k přelidnění skutečně došlo? Obávám se, že podle miliardářů. Můžete se dušovat jak chcete, že si válku nepřejete, kdo na vás bude brát ohledy, až dojde na lámání chleba?“

„Myslím, že je to příliš pesimistické vidění světa,“ trval na svém lékař.

„Pesimistické, ale reálné,“ řekl pan Vuk. „Poslyšte, opravdu doufáte, že nemám pravdu a chcete pokračovat ve zkoumání těch dětí? Oháníte se svobodným výzkumem... a to víte, že se lidstvo dobrovolně zřeklo výsledků »svobodného výzkumu« jakéhosi doktora jménem Josef Mengele? Věřte, i svoboda výzkumu má své meze! Já za ty děti cítím větší odpovědnost než jejich rodiče. A co uděláte, až i jejich rodiče to zkoumání odmítnou?“

„No... možnosti podle zákonů mám,“ řekl lékař. „Ani jejich rodiče přece nesmí bránit některým povinným úkonům...“

„Opakuji vám, zapomeňte na to!“ ztvrdl hlas pana Vuka. „Slyšel jste někdy přísloví, že jezdec na tygru nesmí sesednout? A umíte si představit, proč?“

„Ano, slyšel jsem to,“ přikývl lékař, zmatený nenadálým obratem tématu. „Pointa je v tom, že kdo sesedne z tygra, toho tygr sežere. Jen nechápu, co tím tygrem myslíte?“

„Například Zdislava,“ řekl stařík. „Zdislave, představ se panu doktorovi!“

V té chvíli se stalo něco, co by lékař ani v nejhorší noční můře nečekal. Stranou vedle diagnostického lůžka se znenadání objevil modře svítící ovál, jako by se tu naráz rozsvítila reklamní neonová trubice. Ze tmy, ohraničené svítícím oválem velikosti dveří, vystoupil obrovský bengálský tygr. Pomalu, důstojně došel ke stolu a pak se na něj oběma předními tlapami postavil přímo před lékaře, který se zděšeně odsunul, až narazil opěradlem židle do zdi. Dál to prostě nešlo, takže ztuhl hrůzou.

Nastalo pár vteřin napětí. Lékaře zmátlo, že děti zděšeně nevyskočily, ale všechny tři seděly klidně na židlích a tygra si se zájmem, bez bázně prohlížely. Není to nakonec jen halucinace?

Tygr beze spěchu otevřel tlamu, ukázal obrovské špičáky a krátce zařval. Děti se ani teď nepolekaly, zato doktor Stehlík málem spadl ze židle. Kdyby ho opěrky nezachytily, ležel by teď na zemi.

„Sedíte na tom tygrovi, pane doktore,“ řekl klidně pan Vuk. „Doporučuji vám neuplatňovat proti těm dětem žádné »povinné úkony«. Chcete-li přinést oběť vědě, prohlédněte si Zdislavovy špičáky, ať víte, do čeho se ženete. Nerad vyhrožuji, ale když na rozumné důvody nereagujete, nezbývá mi než uplatnit sílu. Zatím pro výstrahu jen sílu Zdislavových čelistí.“

Tygr významně zívl, aby opět předvedl obrovské špičáky.

Pan Vuk se otočil k dětem, které až teď trochu zvážněly.

„Opravdu chcete panu doktorovi vyhrožovat Zdislavem?“ zeptala se Věrka.

„Když nechce rozumět po dobrém...?“ pokrčil stařík rameny. „Pojďte se mnou!“

Otočil se a vykročil k modrému oválu. Děti ho následovaly, zřejmě mu věřily, takže je ani tma v modravě svítícím oválu neodradila. Stařík těsně před oválem poodstoupil stranou a dal přednost dívkám, které do modře ohraničené tmy vkročily bez bázně, a po nich i Víťovi, který je stejně následoval.

„Pamatujte si, pane doktore,“ obrátil se ještě na zděšeného lékaře. „Sedíte na tygrovi. Je na vás, jestli se budete vzpírat. Ale uvědomte si, viděl jste dnes víc než jiní lidé. Ale jestli se o tom někomu zmíníte, objeví se Zdislav před vámi, ať budete kdekoliv. Ale pak by své zuby jen nepředváděl. Umíte si představit jejich sílu? Přeji vám, abyste ji nepocítil na vlastní kůži. Není oč stát.“

Pak se otočil a zmizel v modře svítícím oválu. Doktor Stehlík zůstal v místnosti tváří v tvář obrovské šelmě, která by si v přírodě troufla snad i na slona. Naštěstí se ozvalo hvízdnutí. Tygr Zdislav naposledy zívl a vycenil zuby, pak se otočil a beze spěchu zmizel ve tmě v modrém oválu, který poté prskl a zmizel.

V místnosti zbyl po obrovské šelmě jen znatelný zápach.

Errata:

22.07.2021 13:11