Vítej, návštěvníku!

Sociálka

Podzim už odcházel a příroda se zvolna připravovala na zimu. Definitivně skončilo vciťování do zvířat spojené s jejich ovlivňováním. Pan Vuk děti požádal, aby raději nechali zvířátka na pokoji. Některá ani nebyla v dosahu, stěhovaví ptáci odlétli do teplých krajů a ti, co zůstali, se starali, jak co nejlépe přežít.

„Zima je pro zvířata veliká zátěž,“ vrtěl hlavou na Věrčin nápad, že by snad zvířátkům postačilo, když je nebudou nutit dělat nic, co sama nechtějí.

„Zvířátka plaší i vciťování. Co jim v létě nevadilo, začíná být s příchodem podzimu nepříjemné a mohlo by mít nepříznivý vliv na jejich přežití. Kdo si chce »zalétat s racky«, tomu postačí záznamy z léta.“

Záznamy se ale daly prohlížet jen urychleně a to bylo výhodné i nevýhodné. Výhodou bezesporu bylo, že si jich mohli ve velmi krátké době prohlédnout neuvěřitelné množství. Byla to však i jejich největší nevýhoda. Co na tom, že si mohli pomocí záznamů zalétat do sytosti i několik hodin, když to ve skutečnosti netrvalo ani celou minutu. Nebyl to nejlepší prostředek k zaplnění volného času.

To už bylo lepší využívat ještě starší záznamy a přiblížit si jimi chvíle z historie světa i z Čech. Věrka propadla starověkým záznamům. Upřímně litovala, že jich není víc například ze stavby pyramid. Mezi stavební dělníky se tehdy zamíchal kriogis, aby pořídil několikahodinovou dokumentaci, jenže se zaměřil na život dělníků a až pak na vlastní stavbu. Ne že by to nebyly zajímavé dokumenty, husí kůži nahánělo již pomyšlení, že všichni ti lidé, včetně toho, kdo záznam pořizoval, jsou již tisíce let po smrti, ale přece jen... rozestavěná pyramida se tam mihla jen párkrát a i to spíš náhodně.

Škoda, že z mnoha míst a časových údobí chyběly záznamy úplně. Buď tam ve vhodné době kriogisové vůbec nebyli, nebo se zrovna zajímali o jiné události. Austrálie jako kdyby neexistovala a mnoho záznamů nebylo z Afriky a Jižní Ameriky. Kriogisové se totiž vyskytovali jen v místech, kde bylo dost lidí, aby se mezi nimi ztratili. Pustiny, kam se měli lidé teprve nahrnout, byly proto nepokryté a když se tam něco důležitého odehrálo, často to v dokumentech chybělo. Víťu jako kluka fascinovala zlatá horečka na Klondyku, jenže v té oblasti předtím nikdo nebyl a první zvědové kriogisů se tam dostali, a i to jen očima ptáků, až po opadnutí první vlny prospektorů. Ptáci doprovázeli poměrně často předvoje velkých armád, jenže zlatá horečka na Klondyku neměla povahu vojenského tažení, takže pozornosti kriogisů unikla. Podobných hluchých míst bylo v historii lidstva poměrně dost, ačkoliv to bylo vyvážené tím, že v záznamech byly naopak události historicky zcela opomíjené.

Kdo například zná historii Indie, kde kriogisové začínali? Nejstarší záznamy byly právě odtud a navíc jich drtivá většina pochází z dob, kdy lidstvo neumělo zachycovat význačné události buď vůbec, neboť tenkrát neznalo písmo, nebo se památky z té doby prostě ztratily. Ani záznamové materiály nevydržely věčně, i když šlo o tesání do poměrně trvanlivého kamene.

Kolik nenahraditelných historických památek zničili během rozvracení domorodých říší kolonizátoři? Kolik knih tam označili misionáři za pohanské či přímo ďábelské a tedy hodné veřejného spálení? Kolik takových skvostů skončilo potupně na hranicích, jak to s oblibou prováděla církev i v Evropě, vlastně i v Čechách?

Z dob založení Říma máme nepodloženou, dlouho ústním podáním tradovanou báji o Romulovi a Removi, podobné české pověsti o kněžně Libuši. A co víme o Kartágu? Známe je jen ze záznamů jejich úhlavních nepřátel Římanů. A ti je zapisovali až od prvních konfliktů, takže z doby počátků rozvoje Kartága nevědí dnes historikové zhola nic.

Mnoho mezer v historických záznamech mají na svědomí i sami kriogisové. A netýká se to jen Austrálie, kam se dlouho prostě nedostali. Spousta historických událostí jim unikla, pokud se odehrály u národů, které se považovaly za Vyvolené. Těm se kriogisové vyhýbali a měli o nich povědomí, pokud vůbec nějaké, jen od jejich nejbližších sousedů. A to, jak známo, často nebývá věrohodné, natož přesné.

Omluvou je, že se události na území »Vyvolených« národů ani nedaly zevnitř sledovat. Žádná cizinec u nich neměl jistotu, že pobyt u nich přežije a nestane se při první příležitosti otrokem. Kriogisové měli víc možností a prostředků k vlastní obraně než lidé těch dob, ale ani oni nebyli bezpeční před vystřeleným šípem nebo dýkou do zad.

»Vyvolené« národy proto zkoumali pouze prostřednictvím zvířat, nejčastěji ptáků. Jen málo ptačích druhů však dokázalo pokrýt tak rozsáhlá území, jako byla Čínská Říše Středu, Babylón a Kartágo. Kriogisové se museli omezit na jejich okraje a jen ze zprostředkovaných zpráv usuzovat na děje v hlavních městech. V nutných případech tam mohli poslat vytrvalé ptačí letce, ale s těmi museli jednat opatrně, neměli jich nikdy dost. A opět platilo, že jen tyto záznamy byly spolehlivé, i když neodpovídaly oficiálním historickým zápisům v kronikách.

Pravdu měl učitel Stehlík, když tvrdil, že »historie je nejhorší děvka, neboť ji od dob starověkého Egypta až dodnes kdekdo přepisuje podle potřeb momentální vrchnosti«.

Již staří Římané znali pojem »odtesávání nepohodlných nápisů«, včetně trvanlivých, vzniklých tesáním do kamene. Byly trvanlivé jen ve vztahu k zubu času, ale bezmocné proti lidské zvůli a nenávisti. Staří Římané ostatně nebyli v tomto směru ani zdaleka první. Známe přece i dřívější odstraňování hieroglyfů z pyramid v Egyptě, drcení klínopisných tabulek starých Sumerů, i pozdější pálení knih na hranicích Evropy, kterým padlo za oběť spousty historických skvostů!

Žádná lidská kniha bez výjimek nemá nárok na označení »historicky pravdivá«. Tvrzení, že jsou některé historické kroniky a knihy věrohodnější než jiné, je velice odvážné a zavádějící. Jen u záznamů kriogisů se ještě dá odlišit historická pravda od pouhých představ, smyšlenek a »zbožných přání«.

A už vůbec se nedá věřit kronikám a rádoby historickým knihám národů, které se samy prohlašují za Vyvolené. Jejich věrohodnost se obvykle blíží nule, i když je prohlašují za svaté, nedotknutelné a navýsost pravdivé.

Většinou totiž lžou.

Jako když tiskne.

Nečekaná návštěva se u Věrčiných rodičů ohlásila odpoledne u dveří. Šlo o dvě upjatě se tvářící sociální pracovnice Orgánu sociálně-právní ochrany dětí, doprovázené policistou, který se dožadoval okamžitého vstupu do domu. Nezmátl ho ani zdvořilý dotaz na soudní povolení k prohlídce.

„Soudní povolení nepotřebujeme,“ řekl bez mrknutí oka. „Máme zákonné oprávnění vstoupit do kteréhokoliv domu nebo bytu a kdybyste kladli odpor, použiji donucovací prostředky. Na vašem místě bych si jakýkoliv odpor včas rozmyslel.“

„Nejde o odpor,“ namítl Věrčin otec. „Jde o zákonnost vašeho vstupu. Ukážete mi vaši legitimaci, abychom si mohli případně stěžovat, kdyby se ukázalo, že váš postup legální nebyl? Na to máme přece právo my!“

„Já to ale považuji za odpor!“ odvětil arogantně policista a pohrával si významně s tonfou. „Případné následky si přičtěte sami! Budete to mít tím horší!“

„Považujete za odpor, když se dožadujeme svých práv?“ namítl otřeseně Věrčin otec.

„Ano a jak jsem řekl, bude vás to mrzet!“ opakoval policista. „Ustupte!“

Rodiče tedy ustoupili ze dveří, aby mohla skupinka vstoupit. Jen otec vytáhl mobilní telefon a nenápadně vytočil číslo Policie. K jeho použití se však nedostal. Policista si toho všiml a okamžitě požadoval odevzdání mobilu do jeho rukou.

„Tady se nebude dít nic, o čem já nevím a nedám k tomu svolení,“ prohlásil.

„Podle mě překračujete svou pravomoc,“ řekl pevně otec rodiny. „Mobil vám nedám. Mám právo přeptat se na Policii, zda jste opravdu její příslušník. Chováte se jako bandita převlečený do policejní uniformy.“

Policista však po něm skočil a jediným úderem mu vyrazil mobil z ruky. Mobil odlétl přes celou předsíňku, narazil do zdi a rozsypal se na několik kusů.

„To jste ovšem přehnal!“ řekl otec. „Zničil jste...“

Místo odpovědi mu na ruce cvakla kovová policejní pouta.

„To máme napadení veřejného činitele se sazbou až pěti let!“ řekl spokojeně policista. Jak se zdálo, podobně jako bulvární noviny i on se přímo sadisticky vyžíval ve stupňování hrozících sankcí, ačkoliv ve skutečnosti na ně skoro nikdy nedojde.

„Odemkněte tátu!“ ozvalo se v té chvíli ze dveří sednice.

Stála v nich nezvykle pobledlá Věrka, zřejmě odhodlaná ke všemu.

„Nezletilá se přidala k napadení veřejného činitele...“ dodal ještě spokojeněji policista. V té chvíli se však přikrčil, jako kdyby dostal boxerský úder na žaludek. Pak se zvolna narovnal, vytáhl neochotně klíčky, odemkl Věrčinu otci pouta a bez dalšího příkazu si pomalu, opatrně lehl na dlaždice předsíně obličejem k zemi.

„Tati, zajisti ho!“ poručila otci Věrka.

Otec překonal první šok z náhlé změny policistova chování a natáhl se pro pouta, která mu policista pokorně podal i s klíčky. Kovové náramky zaklaply.

„Pane, co si to dovolujete?“ vyjekla neskrývaným odporem jedna z ženštin.

„Lehněte si vedle něho!“ poručila jí Věrka a ukázala jí na ležícího policistu. „Nohama k jeho hlavě!“

Žena v šedivém kostýmku nejprve ztuhla a pak se přesně podle Věrčina příkazu pomalu a pokorně položila obličejem dolů vedle policisty.

„Odemkni jednu ruku policajtovi a zacvakni želízka kolem její nohy!“ poručila Věrka vlastnímu otci. „Tak nám neutečou.“

„Věruško!“ vyjekla i její maminka. „Co se to tady děje?“

„To je útok na veřejného činitele!“ vykřikla druhá žena, ale zůstala nehybně stát, asi ji nenadálý strach úplně ochromil.

„Máte kliku, že vás už nezvládnu,“ obrátila se k ní na půl úst Věrka. „Ale vaše klika se každou vteřinou zmenšuje. Co jste tady vlastně chtěli?“

Věrčin otec opatrně odemkl pouta z jedné policistovy ruky a uvolnil mu ji, aby náramky zaklapl nad kotníkem ležící ženy. Pro oba bylo takhle téměř nemožné vstát.

„Co jste to s nimi udělali?“ vyjekla žena. „Co je to za nepřístojné chování?“

Jako jediná byla zřejmě schopná reagovat, zatímco policista i první protestující žena leželi na podlaze a jen jejich otevřené, mrkající oči dokazovaly, že jsou ještě při vědomí. Zdálo se však, že jsou úplně bez vlastní vůle.

„Tady se ptám já!“ okřikla ženu až neuvěřitelně energicky Věrka. „Proč jste sem přišli? Co je to za způsob, vtrhnout k nám do domu jako bandité?“

„Nejsme žádní bandité, ale sociálka!“ ohradila se žena.

„Ale co tady máte co dělat?“ obořila se na ni Věrka.

„Máme prověřit udání, že tady vlastní rodiče týrají nějakou nezletilou holku!“ odsekla jí žena, ale ani teď se nepohnula a fascinovaně sledovala, jak její kolegyně na zemi rychle mrká.

„Ta holka bych měla být já,“ odvětila Věrka klidně. „Žádná jiná tu nebydlí. Jenže mě nikdo netýrá. Jeli jste sem zbytečně!“

„To musíme prověřit až u nás,“ odsekla žena od sociálky. „Pojedeš s námi!“

„Nikam s vámi nepojedu,“ prohlásila Věrka. „Nemáte k tomu důvod!“

„A navíc jste nás tady napadli! A to je trestné ještě víc!“ ječela žena.

„Kdo koho napadl?“ nedala se Věrka. „Říkáte snad napadení i tomu, že policajta někdo požádá o průkaz? Ale co vy? Kde máte oprávnění vtrhnout do cizího bytu a vyvádět tam?“

„Tobě to ukazovat nemusím!“ odsekla sociálka.

„Nemusíte,“ odvětila Věrka klidně. „Vlastně to nechci vidět. Ale nechápu, jak jste si představovali, co tady budete vyvádět?“

„My obvykle týraného nezletilce odvezeme na pozorování k nám,“ odvětila sociálka.

„I když ten nezletilec nechce?“ namítla Věrka.

„Na jeho mínění nezáleží,“ odsekla sociálka. „Předpokládá se, že i týraný nezletilec své biologické rodiče obhajuje. Týrání se obvykle prokáže až u nás!“

„Jenže pod nátlakem!“ odsekla Věrka. „Tati, pozvi tu paní k nám do sednice. Tam si může v klidu splétat své pavučiny lží, hlavně ať nám neuteče!“

„Jaképak lži?“ kohoutila se sociálka. „Ty do toho, děvenko, máš nejmíň co mluvit!“

„Mluvit vám do toho nebudu,“ ujistila ji mrazivě Věrka a jen sledovala ženu, jak neochotně vstupuje do sednice. Měla proč se obávat, byla to vlastně past. Do sednice vedly jen jediné dveře a maličká okénka by útěk znemožnila. Za ženou vstoupili i Věrčini rodiče a Věrčin otec by každý pokus o útěk překazil. Věrka zůstala ve dveřích, aby měla přehled o znehybněném policistovi i o první z obou sociálek.

„Mluvit teď budete vy. Kdo vás sem na nás poslal a proč?“ pokračovala Věrka ve výslechu.

„Tobě se zpovídat nebudu!“ odsekla sociálka. „Ty seš tady moc malý pívo!“

„No dobře,“ přistoupila na to Věrka nečekaně. „Dozvím se to od té druhé... Zabav tu paní, tati, hlavně dávej pozor, ať nám neuteče! Může třeba předložit svoje papíry, ne?“

„Za takové situace a pod nátlakem se odmítám podřizovat!“ odvětila hrdě žena.

„No tak dobře, ale ať si sedne, nebo nám vynese spaní!“ požadovala Věrka ode dveří.

Věrčin otec přistoupil k sociální pracovnici, ale ta, když viděla odhodlaný výraz v jeho obličeji, rychle sama usedla na dřevěnou židli.

„Kdo vás sem poslal?“ zeptal se jí mnohem zdvořileji než jeho vlastní dcera.

„To my zásadně nikomu nesdělujeme!“ odsekla sociálka.

„Nech ji, tati, beztak to neví!“ odpověděla mu místo ní Věrka. „Udání bylo anonymní, bez podpisu a bez zpětné adresy. Ale ty dvě se toho chopily, aby měly víc aktivity a zlepšily si nějaké pošahané hodnocení u nadřízených.“

„Anonymní udání?“ opakoval nevěřícně Věrčin otec. „A na takový sprostý anonym bez důkazů dostaly policejní ochranu a právo vtrhnout nám do domu?“

„Jo,“ přitakala mu Věrka. „Mají zákonem určené pravomoci jako soukromí exekutoři. Údajně kvůli ochraně týraných dětí, jenže je to zase jen bič na lidi.“

„Jak mohou tvrdit, že šlo o týrání dětí, když mají v ruce jen anonymní udání, které by u soudu nemělo váhu ani toho papíru?“

„Tohle jsou speciální Evropské zákony,“ odvětila klidně Věrka. „To je jen další krok do středověku. Je v nich presumpce viny, takže byste museli u soudu pracně dokazovat, že jste mě netýrali, což je prakticky nemožné, neboť by proti vám stálo svědectví tří veřejných činitelů – tedy jejich. Takový soud byste opravdu těžko přesvědčovali.“

„Co je to za nesmysl?“ rozčiloval se otec.

„To není nesmysl, ale Evropské zákony,“ odvětila Věrka. „Zákony na ochranu dětí stojí nad zákony o lidských právech. Chtěly by mě odvézt do nějakého děcáku! Proti těmhle lidským hyenám prostě nemáte šanci.“

„Ale... co teď budeme dělat?“ vzlykla bezradně maminka.

„Počkáme chvilku, než dorazí pan Vuk,“ konejšila ji Věrka.

„Pan Vuk?“ zděsila se maminka. „Co ten s tím má co společného?“

„Slíbil mi pomoc,“ řekla Věrka. „A už sem spěchá. Jen mi poradil, abych tyhle tři hady zadržela, než přijde. On to docela určitě vyřeší.“

„Kdo?“ zděsil se otec. „Snad ne ten... poustevník z vršku?“

„Nepodceňuj ho, tati,“ řekla Věrka dobrácky. „Poradila jsem si i s policajtem, kterého bys určitě nepřepral. Ještě by vás oba zavřeli! Pan Vuk na to nevypadá, ale je ještě tisíckrát silnější než já, určitě hladce zvládne všechny tři.“

Zaťukání na venkovní dveře trhlo všemi, ale jen Věrka je přijala s ulehčením.

„Pojďte dál!“ zavolala směrem ke vchodu.

Stařík, který vešel do předsíně, vážně nevypadal na někoho, kdo ten úřední nájezd vyřeší. Když ale spatřil na zemi ležícího policistu, připoutaného rukou k noze úřednice, odevzdaně si nad tím povzdychl.

„Věrko, Věrko!“ obrátil se káravě na dívku. „Co to bylo?“

„Řekl jste mi, abych je zadržela,“ hájila se Věrka uraženě.

„Neříkal jsem »zadržet«, ale »zdržet«,“ upřesnil stařík. „Ale když jsi to udělala, jak jsi to udělala, budeme z toho vycházet. Jenže jsi to navíc udělala před rodiči, viď?“

„Nešlo to jinak,“ hájila se dívka.

„Asi nešlo,“ připustil pan Vuk. „Ale v tom případě to bude ještě horší. Můžeš mi tyhle tři přenechat, postarám se o ně. A těmhle dvěma sundej pouta, nebudou potřebná.“

Věrka převzala od otce klíčky a sejmula pouta z ruky policisty a z nohy úřednice. Pak si jich přestala všímat, oba však zůstali ležet na zemi a neměli se ke vstávání.

„Takže co dál?“ vzdychl si pan Vuk. „Nezbývá mi nic než seznámit tvé rodiče se stavem věcí. Doufám, že ještě nic nevědí!“

„Snad ne... i když se mnou měli starosti, když mě sežrala ta kočka...“

„Co?“ vyskočil Věrčin tatínek. „Jaká kočka? Co to povídáš?“

„Vaše Věruška si vzpomněla na příhodu, kdy jí bylo znenadání hrozně špatně,“ obrátil se pan Vuk na rodiče. „Jistě si na to vzpomenete, vezli jste ji tenkrát do nemocnice.“

„Co vy o tom víte?“ zamračil se Věrčin otec.

„Víc než vy dva,“ usmál se stařík. „Věruška se tehdy cvičila ve vciťování do zvířat, jenže si vybrala malou myš kdesi ve vaší stodole. K její smůle ji popadla kočka, takže Věrka zažila pocity myšky v kočičích zubech. Příjemné to nebylo, jenže jí samotné se přitom, na rozdíl od myši, nic nestalo, ani stát nemohlo.“

„Nic se jí nestalo?“ vybuchl Věrčin tatínek. „A co ty křeče, vypadalo to na záchvat či co to mohlo být... Doktor v nemocnici jí pak předepsal plno prášků!“

„Jak říkám, příjemné to rozhodně nebylo,“ opakoval klidně pan Vuk. „Podobalo se to probuzení z hodně nepříjemného snu a všechno by rychle skončilo i bez léků.“

„Tak proč jí ale lékaři ty léky dávali?“ nechápal otec.

„Protože si s ní nevěděli rady,“ usmál se smutně pan Vuk. „A protože si nevěděli rady, začali z nouze experimentovat. Aniž by věděli, jak je to zbytečné.“

„Chcete tím tvrdit, že doktoři svému řemeslu nerozumí?“

„Nerozumí, jakmile se setkají s něčím neznámým,“ řekl stařík. „Například s námi.“

„Jen ještě vědět, jak mohla naše holka prožívat pocity nějaké myši!“ přidala se Věrčina maminka pochybovačně.

„Mohla, protože má schopnost vciťování,“ řekl pan Vuk. „Mám tyhle schopnosti také, proto jí pomáhám.“

„Bez našeho vědomí?“ pozvedl obočí Věrčin otec.

„Teď už s vaším vědomím,“ přikývl pan Vuk. „Ale máte pravdu, zpočátku ještě bez vašeho vědomí. Nechtěl jsem jí zkazit dětství, naopak. Schopnost vciťování je však jen jedna odlišnost vaší dcery. Jen jedna, ale lidé bez této schopnosti pociťují často vůči nám odpor. Někdy neuvědomělý, ale často i vědomý. Prostě vycítí, že jsme jiní.“

„Nezdálo se nám, že by byla nenormální!“ namítl otec.

„Musela to před vámi zatajit,“ přikývl pan Vuk. „Zřejmě úspěšně, když se vám nic podezřelého a nenormálního nezdálo. A dobře udělala.“

„Proč jsi nám to neřekla?“ podíval se Věrčin otec na dceru vyčítavě.

„Protože je ještě dítě,“ odvětil pan Vuk. „Jako dítě je na vás závislá, i když před chvílí dokázala zneškodnit tři nebezpečné dospělé. To jste přece sami viděli. Nejdřív ovládla mysl policisty, když si k vám dovolil víc než nač měl právo. Pak ještě přibrala úřednici, aby jí zabránila jednat. Druhá úřednice pochopila, že narazila na Neznámo a neodvážila se odporovat. Bylo to od vaší dcerky zoufalé rozhodnutí. Na jedné straně nesměla dát najevo své schopnosti nikomu, ani vám, na druhé straně by musela připustit zlovůli těch lidí. Tím ale její schopnosti prozatím končí, trvale by si s nimi rady nevěděla. Musím jí tedy pomoci, i když se to dozví lidé, před kterými to mělo zůstat skryté – před vámi.“

„Poslyšte... vždyť to vypadá, jako kdyby byli ti dva pouhé loutky!“ namítl otec.

„A také jsou, teď už všichni tři,“ odvětil pan Vuk. „Vcítění nemusí být pasívní, ačkoliv i to je možné. Při aktivním vcítění převzala vaše dcera nad nimi vládu úplně, takže ovládaní bez ní nemrknou ani okem. Měla to samozřejmě ode mne zakázané, až na případy naprosté nouze. Jenže se jí zdálo, že taková nouze právě nastala, proto ty dva ochromila.“

„Ona si může... s lidmi... zahrávat podle libosti...?“ lapala po dechu Věrčina maminka.

„Schopnosti k tomu má,“ přikývl pan Vuk. „Jenže jsem jí to zakázal a zákaz do dneška poctivě dodržovala. Chápu vás, jestli se vám to zdá strašné. Ve středověku by se sousedé snažili upálit ji jako čarodějnici, tak se toho lidé tenkrát báli. Ale pro ni je to dnes tak přirozené, jako pro vás dýchání. Snažím se vychovat ji, aby toho nezneužívala, ale po tom, co jste právě viděli a zažili, si už jistě umíte představit, jak by to bylo snadné.“

„Výchova má být naše záležitost!“ namítl Věrčin otec. „My jsme její rodiče, ne vy!“

„Ano, jste její rodiče,“ souhlasil stařík. „Ale nemáte její schopnosti a nikdy je ani mít nebudete. Musím tedy vaši výchovu doplnit o výchovu zvládání její neobyčejnosti. To byste nezvládli, uznejte to aspoň.“

„Chodí ale za vámi těch dětí víc, ne?“ vzpomněl si náhle Věrčin otec.

„Docházejí za mnou tři,“ přiznal stařík. „Všechny tři jsou neobyčejné a jste od této chvíle jediní, kdo to o svém dítěti ví. A musím se teď odvolat k vaší zodpovědnosti. Je bezpodmínečně nutné, abyste o zvláštnostech vaší dcery pomlčeli, jinak byste jí mohli zbytečně uškodit.“

„Uškodit?“ zarazil se Věrčin otec. „Jak?“

„Nevíte, čeho všeho jsou lidé schopní!“ varoval oba stařík. „Zvlášť když jde o jinakost vaší dcery. Už jsem zabránil třem nepříjemnostem. Vysvobodil jsem ji z rukou lékařů, když se jí snažili ublížit přehnanými léky, další případ způsobil lékař ve škole a třetím případem bylo falešné obvinění z neexistujícího dluhu. Toho se nás dokonce zúčastnilo víc. Odstranili jsme tam podplaceného soudce i svědka. Vzpomeňte si, jak jste si oddychli, když případ převzal nezaujatý soudce. Ale ani tím to neskončilo. Někdo, zatím jen anonym, se zřejmě snaží škodit vaší rodině dál, takže tu máme další, v pořadí čtvrtou závažnou nepříjemnost.“

„Odstranili jste podplaceného soudce i svědka?“ opakoval Věrčin otec nevěřícně. „Snad nechcete říci, že onemocnění těch dvou nebyla náhoda?“

„Nebyla,“ přikývl k jeho zděšení stařík. „Odsunuli jsme je s cesty, aby nemohli škodit. To stačilo, nezaujatý a nepodplacený soudce se už postaral o žádoucí konec.“

„Proboha! Jak jste se k tomu vůbec dostali?“ nevycházel Věrčin táta ze zděšení.

„Držíme nad vaší dcerou ochrannou ruku,“ odvětil klidně stařík. „To přece vidíte i teď, kdy jsem přišel, abych jí pomohl. Ale tento případ nebude tak snadný, jako ty minulé.“

„Proč ne?“ zeptala se Věrka.

„Protože se to dozvědělo příliš mnoho lidí,“ řekl pan Vuk.

„Naši budou jistě mlčet, že, tati?“ přimlouvala se rychle Věrka za rodiče.

„Doufám,“ vzdychl si pan Vuk. „Víte, musíte nás pochopit. Nedopustíme, aby těm dětem někdo škodil, i kdyby to byli vlastní rodiče, natož cizí. Jediné, co ale můžete pro svou dceru dělat vy, je mlčet. Mlčet, i kdyby vám to připadalo kruté.“

„Když nám vysvětlíte, co by jí mohlo škodit, vyvarujeme se toho,“ slibovala Věrčina maminka. „Je to přece naše jediné dítě!“

„Jediné dítě...“ opakoval pan Vuk. „Ale nebude to snadné. Budete se totiž muset svého dítěte vzdát.“

„Cože?“ vyskočili všichni tři – Věrka, její táta i máma.

„Nebude to úplné,“ snažil se je trochu ukonejšit pan Vuk. „Uvědomte si, jakmile po vás jde sociálka, přijde i na odlišnosti vaší dcery a pak by vám ji tak jako tak nemilosrdně odebrala. Já vám ji odeberu také, ale přitom vám aspoň částečně zůstane.“

„Jak to myslíte?“ chtěla rychle vědět Věrčina maminka.

„Podívejte se,“ začal stařík odevzdaně. „Musím zajistit, aby tyhle hyeny, ačkoliv už spíš jiné z jejich sorty, nemohly po Věrce jít. Naneštěstí už ji mají v hledáčku a když ne tyhle tři, pak jiné. Tenhle úřad je jako mor. Původně měl snad pomáhat dětem, ale většinou jim krutě ubližuje. Například tady ta...“ ukázal na ležící úřednici. „Zavinila dvojí exekuční odebrání dětí rodičům. Údajně z důvodů týrání, ale když pak v jejich vzpomínkách slyšíte ten zoufalý křik dětí, odtrhávaných od rodičů násilím, je každému soudnému člověku jasné, že týrání byl jen výmysl a záminka.“

„Co to říkáte?“ zděsila se Věrčina maminka. „Vy slyšíte jejich vzpomínky?“

„Máme tyhle možnosti, mami,“ vyhrkla Věrka rychle místo pana Vuka.

„Snad jsi nelezla do vzpomínek... i nám?“ zarazil se i otec.

„Vám? Nikdy!“ ujistila je rychle. „Je to nemravné a mám to přísně zakázané, ostatně byste si toho jistě všimli a já bych se tím prozradila...“

„Je to nemravné, až na okamžiky, kdy se musíme dozvědět něco tak důležitého, jako je minulost těchto tří,“ ukázal pan Vuk na úřednice i policistu. „Do vzpomínek se jim dívala už Věrka, teď i já. Máme ty možnosti. Ale je to neuvěřitelně smutný pohled. Všichni tři se účastnili exekucí dětí, i když tahle...“ ukázal na úřednici sedící mlčky u stolu, „...tahle to dokonce sama způsobila více než desetkrát. Hyeny jsou tedy všichni tři.“

„Ten policajt... ten jim snad dělal jen doprovod,“ připomněl mu Věrčin otec.

„Jen doprovod?“ opáčil smutně pan Vuk. „Nebuďte naivní, sám jste viděl, jak se k vám choval. Není policista jako policista. I mezi nimi bývají dobráci, ale také drábové bez srdce a kouska citu. Asistovat exekucím dětí každý nesvede. Tak jako u povolání mistra popravčího, neboli kata, musíte mít povahu sadistického drába. A to tenhle je.“

„Takže všichni tři...“ vzdychl si Věrčin otec. „Co s nimi ale chcete dělat?“

„My nesmíme lidem ani viditelně pomáhat, ani viditelně škodit,“ řekl pan Vuk. „Jedině když chráníme někoho z nás, například zdejší tři děti. I potom smíme použít jen neviditelné prostředky, abychom co nejvíce zachovali tajemství. Tyhle tři ale litovat nemusíte.“

„Bude »motýlí efekt«?“ zeptala se Věrka věcně.

„Tentokrát ne,“ zavrtěl hlavou pan Vuk. „To by jim zůstala možnost vypovídat a už se dozvěděli příliš mnoho. I kdyby škodit nemohli, poštvali by na vás další hyeny. Musím je zneškodnit, ačkoliv se mi do toho moc nechce, jenže... není jiná možnost.“

„Taky bych se jich bála,“ souhlasila Věrka.

„Ale víc mě mrzí, že se i ty budeš muset oddělit od svých rodičů,“ připomněl jí stařík.

„Chcete nám ji ukrást?“ bědovala Věrčina matka. „Jste snad stejný necita jako exekutoři?“

„Ukrást... to je přece jen silné slovo,“ usmál se smutně stařík. „Řekněme... jen ji uschovám před zbytkem světa. Ne před vámi, ale nebude už trvale bydlet s vámi doma.“

„Jak to vlastně myslíte?“ zeptal se zamračeně Věrčin otec.

„Vezmu ji k sobě do poustevny,“ řekl pan Vuk. „Bude vás i potom občas navštěvovat, ale nebude už s vámi bydlet natrvalo, protože pro celý svět – zemře.“

„Co tím míníte?“ vyjekla nespokojeně Věrčina maminka.

„Hned uvidíte!“ řekl stařík. „Věruško, posaď se tady na tu židli a chvíli se nehýbej!“

Pootočil jednu selskou židli opěradlem ke stolu a pobídl dívku, aby se na ni posadila. Věrka ho poslechla, aniž by chápala, co vlastně zamýšlí.

„A teď pomalu vstaň a udělej dva kroky dopředu!“ požádal ji pan Vuk.

Věrka se pokusila zvednout, ale jako by ji něco přidržovalo na židli. Musela se tomu vzepřít a konečně se od židle odpoutala a udělala dva kroky vpřed. Na židli ale seděla dál a najednou byly dvě. Nevěřícně k té druhé dívce natáhla ruku, až se dotkla jejího ramene. Vylekalo ji to ale tak, že ucukla. To nebyl pouhý přelud!

„Co je to?“ otočila se na pana Vuka zmateně, zatímco její rodiče zírali s otevřenými ústy, neschopni vydat jedinou hlásku.

„Vinohi, tvá kopie, dvojnice, tvé druhé já,“ řekl pan Vuk. „Vlastně jsi to ty, až na jeden podstatný rozdíl. Kopie vinohi totiž nejsou živé. Nežijí.“

„Ale vždyť vypadá stejně jako já!“ řekla udiveně Věrka. „A není ani studená!“

„Vypadá jako ty,“ souhlasil pan Vuk. „Jen se nehýbe. Jedině když se do ní vcítíš. Zkus to!“

„To se mám vcítit... sama do sebe?“ podivila se.

„Je to stejné, jako když se vcítíš do veverky,“ ujistil ji pan Vuk. „Až na to, že veverka žije a má i svou vůli a když ji opustíš, jedná podle svého. Kopie vinohi vůli nemá. Můžeš ji řídit, ale jakmile se od ní odtrhneš, ztuhne. I kdyby to bylo v nebezpečné situaci, třeba na kolejích před přijíždějícím rychlíkem. Prostě nežije. Teď se do ní zkus vcítit a pojď s ní ven. Sama zůstaň tady v sednici, ať tě s ní venku nikdo nespatří. Nejlépe když zavřeš oči, aby ti šlo vcítění lépe.“

Z dlaždiček v předsíni se pomalu, váhavě zvedli policista i úřednice, ale pana Vuka to nijak neznepokojilo, zřejmě všechny ovládal. Bylo to patrné i na tom, že nikdo z těch tří nepromluvil ani slovo. Pan Vuk by jim mohl vnutit, aby něco řekli, ale nebylo to potřeba.

Vyšli před chalupu. Vpředu ti tři, po nich i pan Vuk, Věrčina kopie a nakonec její rodiče, trochu zděšení z toho, že mají náhle dcery dvě. Rozeznali je jen podle toho, že skutečná Věrka nehybně seděla se zavřenýma očima na uvolněné židli, většinu své pozornosti totiž soustředila na řízení vlastní kopie, která spolu s těmi třemi pomalu, opatrně nasedla do policejního auta.

„Odtrhni se od ní!“ poručil pan Vuk kopii Věrky v autě.

„Ale vždyť poznají, že už to nejsem já!“ namítla kopie, až se její rodiče otřásli hrůzou, protože to... to monstrum dokonce mluvilo hlasem jejich dcerky...

„Ti už nic nepoznají,“ řekl pan Vuk tvrdě.

Věrčina kopie v autě ztuhla. Dveře auta zabouchly a policista za volantem nastartoval. Policejní auto se rozjelo po úzké polní cestě. Zahlédli je ještě, jak zatáčí na hlavní silnici, ale pak už jen slyšeli, jak motor policejního auta zavyl a auto se prudce rozjelo. Zvuk motoru se rychle vzdaloval, až zmizel na dolním konci vsi.

Pan Vuk s Věrčinými rodiči se pak pomalu vrátili do sednice.

„Ti budou ale překvapení, až dojedou na místo!“ uvítala je pravá Věrka. Už zase vypadala, jako kdyby se nic nestalo. Rodiče se k ní vrhli a maminka ji objala, jako by nemohla uvěřit, že ji ještě má doma.

„Nebudou překvapení,“ řekl pan Vuk a opřel se o stůl.

„Co je s nimi?“ chtěla vědět Věrka a vyvinula se rychle z matčiny náruče.

„Počkej... nech mě...“ požádal ji suše pan Vuk a lapal po dechu, jako kdyby ho přepadl astmatický záchvat.

„Co se děje?“ zpozorněla Věrka a opatrně ho pozorovala.

Tvář jejího učitele vyjadřovala příznaky dušení, ale trvalo to jen chvíli. Pak se pan Vuk zřejmě odtrhl a ulehčeně se nadechl.

„A je po všem,“ prohlásil trochu temně.

„Co se stalo?“ chtěla vědět Věrka.

„Auto sjelo ze silnice do dolního rybníka,“ řekl Vuk suše. „Musel jsem počkat, až se ti tři utopí, jinak by mohli otevřít dveře a vyplavat. Teď už jsou všichni tři utopení a než je tam někdo najde, bude pozdě na oživování.“

„Vy jste je... zabil?“ zděsil se Věrčin táta.

„Můžete to tak nazvat,“ přiznal pan Vuk. „Ale uvažte, prosím. Ty hyeny si lepší osud nezaslouží. Kdyby šlo o ojedinělý případ, podstrčil bych jim falešné vzpomínky na návštěvu u vás, aby se jim zdálo, že vše probíhalo podle jejich plánu. Vítězně by si teď v autě odváželi kopii vaší dcery. Nepříjemné překvapení by je čekalo, až by zjistili, že dovezli jen mrtvolu, viděli jste sami, pravá Věrka přece zůstala tady. Byl by už jejich problém, jak se z té šlamastyky vyvléknou. My smíme zasahovat, jen když jde o pomoc někomu z nás, ale nikdo nám nevyčítá, když náš zásah pomůže i jiným lidem. Likvidace těch tří pomůže rodinám, které by tyhle hyeny připravily o děti. Opakuji, nelitujte je!“

„Ale přece jen... vždyť se tam utopila i naše dcera, i když jen její kopie!“ vyjekla náhle Věrčina maminka.

„Kopie se nemohla utopit, neboť nebyla živá,“ odvětil pan Vuk. „Kdyby někdo nařídil jejich soudní pitvu, dostane zajímavý výsledek. Věrčina kopie nemá v plicích vodu. Normální soudní lékař z toho usoudí, že byla mrtvá už ve chvíli, kdy auto vjelo do vody. Jenže nebude mít ani škrábnutí. Co z toho vyplyne? Že ji ti tři udusili krátce před havárií. Tím by se ti tři stali oficiálně vrahy, naštěstí pro ně mrtvými.“

„Vrahy místo vás?“ otřásl se Věrčin otec.

„Místo mě,“ přikývl stařík.

Errata:

22.07.2021 13:11