Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Princezna

První noc ve svém novém pokojíčku Věrka probrečela.

Nebylo divu, ten den byl pro ni nesmírně náročný. Nejprve se vzepřela uchvatitelům dětí... jak si to, proboha, představovali? Že ji odvezou, jako exekutor odveze zabavenou televizi? Copak ona je jen nějaká věc?

Postavit se jim musela, uznal to i pan Vuk. Pravda, chtěl po ní, aby je jen zdržela, ne zadržela, ale to ve spěchu a v nervovém napětí přeslechla, zvlášť když to neslyšela ušima, ale vnímala to telepaticky.

Epizoda s její vlastní kopií byla taky pro ni pořádná rána. Když se do ní vcítila, měla úplně stejné pocity, jako kdyby opravdu sama nastupovala do policejního auta. Když se pak na ni ta ženská fúrie namáčkla, bylo to víc než nepříjemné, zejména když se ti tři chovali jako loutky a ne jako lidé. Připadala si mezi nimi jako jediná živá a přitom to bylo přesně naopak. Ještě že ji pan Vuk včas nařídil, aby se sama od sebe odtrhla!

Že tím nechala svou dvojnici udusit? Ještě že nevěděla, co se s ní doopravdy stane, když se od ní odtrhne! Rozloučila se s ní tak snadno, jako kdyby se v lese odtrhla od veverky. Veverka ale dál žije po svém, kdežto dvojnice se začne dusit... ačkoliv pan Vuk říkal, že nic necítí, dokonce ani nutkání nadechnout se. Buď jak buď, skončila mrtvá v rybníce. A nejspíš je tam ještě nenašli, ačkoliv po těch ženských a zejména po policajtovi jistě vypukla sháňka, když se nevrátili...

Překvapilo ji, že je ten dobrosrdečný stařík pan Vuk nechal utopit! A ještě je přidržel pod vodou, aby ani jeden z nich nemohl opustit potopené auto a vyplavat, ačkoliv mu to nebylo příjemné, vždyť to utopení prožíval spolu s nimi! Bylo znát, že umí být až neuvěřitelně tvrdý! Jenže co když tím opravdu zachránil pár dětí, které by tyhle lidské hyeny odebraly jejich rodičům? Odtrhnou je bezohledně od rodičů, aťsi děti křičí hrůzou... jsou to hyeny... Smrt je možná příliš přísný trest, jenže co s nimi? Kriogisové nemají pro tyto případy vězení, aby je mohli od slušných lidí jen oddělit. Vězení má jen stát, jenže ten tyhle lidské hyeny ještě podporuje a chrání. Co s nimi?

Co kdyby se podívala, jak je i s autem tahají z vody? Mohla by si na to vzít nějakou kočku, proti jejich využívání pan Vuk neprotestuje jako u lesních zvířátek, kočky to mají v zimě snadné, lidé je živí... Ale rozmlouval by jí to. Jak teď asi její dvojnice vypadá? Asi je studená, ztuhlá a nejspíš už vylouhovaná vodou... A co až ji budou pitvat? U toho by se asi studem propadla...

Napadlo ji, že ji takhle nejspíš uvidí táta s mámou. Budou sice vědět, že to není ona, vždyť viděli, že to je jen její kopie, ale přece jen... až uvidí, jak by vypadala utopená, určitě to pro ně bude šok! Aspoň bude pro ně snadnější sehrát pořádný hysterický záchvat nad mrtvou dcerou. A co pak? Bude mít pohřeb? Kolik tam bude spolužáků? A jen Jitka s Víťou budou vědět, jak je to doopravdy, ale i oni budou muset sehrát aspoň náznak lítosti...

A co Hynek Moravec? Půjde jí taky na pohřeb? Ten se bude naparovat, když ho strašila Božími mlýny a teď... Co kdyby se ustrojila do bílých šatů, nalíčila se nějakou hodně bledou barvou a šla ho vystrašit, až bude se svými kumpány večer kouřit za dílnami... jak by se na ni tvářil za večerního šera? Představovala si ho, jak hrůzou jektá zubama...

Tohle asi neudělá. Jistě by jim spadl hřebínek, ale kdoví, jestli by si ve zmatku někdo z nich na útěku neublížil! Hynkovi by sice nějakou tu zlomenou kost přála, ale mohli by to odnést i jeho kámoši a ti jsou přece jen spíš jeho obětí než spolupachateli z vlastní vůle...

Strašení tedy nebude, ačkoliv by to byla jistě paráda! Ale až teď jí pomalu začínalo docházet, co to bude znamenat. Byla zvyklá vyměňovat si každý večer »dobrou noc« s rodiči. To už také nebude...

Když odcházela do své komůrky v paláci, popřál jí sice dobrou noc i pan Vuk, ale dál ji nedoprovázel, chodbou šla sama. Naučil ji spojit tunel z předsíně chalupy do paláce, z obou stran to otevřít i zavřít, bylo to hrozně tajemné, zejména když teorii torzního prostoru ještě nebrali, ale v tajemném paláci byla sama a její pokojíček byl náhle strašně cizí...

V Praze měla také svůj pokojík, jenže nižší a tak nějak panelákově útulnější. Ve vsi to bylo horší, spala v sednici za pecí. Když se topilo, bylo tam teplo, ale večer si musela schovávat hlavu za polštář, aby ji nerušilo světlo. Zato věděla, že jsou táta s mámou u ní. Odcházeli do komory změněné v ložnici až když usnula a přicházeli dřív než se probudila, takže to vypadalo, jako kdyby s ní byli pořád.

Tady byla v tajuplném paláci sama. Chodba měla divnou akustiku, kroky se v ní rozléhaly strašidelně a baterka, kterou si svítila, aby nemusela zapínat světla, vyvolávala od mozaikových oken spousty barevných odlesků a stínů.

A hlavně nesměla zapomenout uzavírat za sebou tunel, aby žádný náhodný návštěvník nespatřil v předsíni zlaté dveře paláce z Babylonu, které do Vukovy staročeské chalupy rozhodně nepatřily...

Podobně na tom byl i tygr Zdislav... obýval jinou podobnou místnost, k předsíni občas připojenou. Té jeho se spíš dalo říkat doupě, ale i on ji dokázal podle potřeby připojit a zase odpojit. Navíc tam měl i Studnu, kde to pro všechny tři vlastně začalo.

Byla to náhoda, že si ji Zdislav připojil, zrovna když byli u pana Vuka na návštěvě?

Nevynadal pan Vuk Zdislavovi, když všichni tři skončili neplánovaně v studni?

Věrka si umiňovala, že se na to Zdislava zeptá, až s ním bude o samotě. Nedávno se pan Vuk před ní prořekl, že Zdislav umí mluvit – ovšem jen když sám chce...

Ale když teď bude tady bydlet...

Pan Vuk Věrčiným rodičům poradil, aby Věrčině dvojnici uspořádali jen formální pohřeb, až jim mrtvé tělo úředně vydají. Honosné obřady neměly smysl, ale úplně opominout je nesměli, to by nahrávalo do karet sociálním hyenám. Rodičům však přišlo jen suché úřední vyrozumění, aby si v úředních hodinách místo mrtvé dcery vyzvedli urnu s jejím popelem. V případě, že si ji do čtrnácti dnů nevyzvednou, bude popel zlikvidován úředním postupem. Protesty byly již předem marné a kdyby se nejednalo o bezduchou loutku, což ovšem ouřadové nemohli vědět, byla by to jen další úřední facka poškozené rodině.

Sociálka se zkrátka s rodiči týraných dětí nebaví, i když se jí nepodařilo nic prokázat, neboť dítě zahynulo při násilném odvozu a havárii policejního auta. Něco jako odpovědnost ouřady neznají. Sociální úřad, neboli Orgán sociálně-právní ochrany dětí OSPOD nejvíc postihla ztráta dvou velice aktivních úřednic, za které visely na budově jejich pracoviště černé smuteční vlajky.

Další černá vlajka visela na místním oddělení policie, kde se policisté skládali na vdovu. Jejich kolega žil sice s družkou, ale nebyl s ní ženatý, takže po jeho tragické smrti neměla nárok na vdovský důchod a protože nebyla ani zaměstnaná, zůstala náhle bez prostředků. Dnes je sice moderní žít jen »na psí knížku«, ale zodpovědnost přece jen vypadá jinak.

Pohřeb úřednic měl být samozřejmě státní, neboť zemřely při výkonu povolání. Prostý pohřeb Věrčiny dvojnice se měl odehrát na místním vesnickém hřbitově. Správce hřbitova se sice na její rodiče díval divně, když nepožadovali ani vykopání hrobu, ani místo pro uložení urny, ale rozptýlení popela. Na vesnice tato móda dosud nedorazila a správce hřbitova ani neměl k tomuto účelu vyhrazené místo.

„To jsou móresy!“ brblal, když rodina odmítla i jakékoliv církevní obřady.

„Byla to vaše céra, ne?“ chtěl jim domluvit. „Snad ji nevyhodíte jako kus hadru!“

Když ale trvali na svém, ustoupil a dohodl s nimi datum jednoduchého obřadu. Podle nových předpisů mohl protestovat, ale vyhovět jim musel. Měl to být ale první, a jak zdůrazňoval, jediný takový případ ve vsi v celé její historii...

„...ledaže by se ještě někdy našel další takový pošuk...“ zabručel, aby ho neslyšeli.

Jestli ho slyšeli nebo ne, nedali to najevo. Kdyby někoho ale napadlo podívat se oknem ven, spatřil by neobvyklý obrázek.

Veverku, otřásající se smíchy...

»Tragická smrt« nejnadanější žákyně vyvolala ve třídě rozruch, ale jen nakrátko.

Upřímně projevoval smutek třídní učitel Stehlík. Podle něho patřila Věrka do lepší části třídy a jejím nečekaným odchodem průměr třídy poklesl.

Víťův a Jitčin smutek byl jen sehraný, neboť oba věděli, že Věrka vlastně nezemřela, jen se dočasně schovala u pana Vuka. Navenek se ale museli tvářit, jak je to strašně mrzí. Víťa Jitce poradil, ať si při každé zmínce o Věrce vzpomene, že s nimi nebude chodit k Junákům, kde bude tím pádem méně legrace, a že se u pana Vuka jistě dozví plno zajímavostí, zatímco oni dva musí dál chodit do nezáživné školy.

Pravda, ve škole byla i spousta legrace se spolužáky, což nezáživnost školní látky vyrovnávalo. Ale byl tam i Hynek a když Víťa s Jitkou oznamovali učitelům, proč už Věrka nepřijde, neodpustil si po straně hlasitou poznámku o Božích mlýnech, které konečně semlely tu pravou.

„Ty mlč!“ sjel ho Víťa. „Až praskne, kdo poslal to udání, pak teprve uvidíme!“

„Chceš snad říct, že jsem udavač?“ naježil se Hynek.

„Hele – trefená husa!“ uchichtla se do nastalého ticha Jitka.

„Já nic neříkám,“ opáčil Víťa. „Ale někdo poslal na sociálku sprosté udání, že Věrku rodiče doma týrají, proto tam ty baby vtrhly. Takže Věrku vlastně zabil ten udavač, chápete?“

Spolužáci umlkli, tohle bylo pro všechny hodně silné kafe.

„Já jsem nic neudával!“ hájil se hned Hynek. „Jak to vůbec můžeš tvrdit?“

„Říkal to Věrčin otec,“ odrazil ho Víťa. „Udal je prý sprostý anonym, takže nikdo neví, kdo to byl doopravdy. Ale když se k tomu sám hlásíš...“

„Když to byl anonym, mohl to být kdokoliv!“ trval na svém Hynek. „Třeba i ty!“

„Jenže nám Věrka ani její rodiče nevadili,“ opáčil Víťa. „Zato tvůj fotr měl nedávno kvůli nim nějakou soudní tahanici, ne? Komu by to pomohlo jako pomsta? Jasně, mohl to být úplně kdokoliv, ale kdo mohl mít tak děsný vztek, aby je sprostě udal?“

„Drž už hubu, nebo...“ pokročil k němu Hynek a vzteky zatínal pěsti.

„Nebo co?“ neustoupil mu Víťa. „Chceš zase uplatňovat zákony džungle? Tak pozor, Věrka už tě nevzkřísí, kdyby něco!“

„Já na nic takového nevěřím!“ odsekl Hynek, ale rychle zkrotl pod zaraženými tvářemi ostatních, kteří si na rozdíl od něho pamatovali, jak ležel na podlaze naznak a nikdo kromě Víti a Věrky si s ním nevěděl rady. Sám si z toho incidentu pamatoval jen velké okno, ale něco se tenkrát asi dělo, když všichni tak náhle zvážněli.

V každém případě mu zůstal pocit vítězství. Prosím, věštila tady Boží mlýny a semlely ji jako první. Není to dost jasné znamení, že si s něčím takovým neměla hrát?

Ale co, nikomu chybět nebude! Když pro ni netruchlí ani Víťa s Jitkou, kteří s ní byli poslední dobou jedna ruka...

Spoustu vlastních omylů si člověk včas neuvědomí.

Zejména když ani nechce.

Věrka velice brzy zjistila, že propojování Vukovy chalupy s tajemnými místy nekončí ani podzemním zámkem, sklepním úkrytem partyzánů, ba ani Studnou se Zdislavovým doupětem. Těch možností tu bylo zřejmě víc. Narazila na ně ve chvíli, kdy se chtěla připojit k podzemnímu zámku, ale místo zlatých dveří do paláce se objevily těžké pancéřové dveře od protiatomového krytu, či co to mělo být.

Málem podlehla zvědavosti a už už by je otevřela, ale pak si to rozmyslela. Místo toho se otočila na podpatku a vrátila se do sednice, kde svůj objev přednesla panu Vukovi.

„No jo,“ podrbal se stařík za uchem. „Ono to v telepatii zní podobně... asi budu muset udělat revizi klíčových slov, ještě by ses mohla někam zatoulat, zabloudila bys a marně bys hledala cestu zpátky.“

Odvedl ji do jejího pokojíčku a požádal ji, aby tam chvilku vydržela, že jí včas řekne, až změna jmen proběhne. Netrvalo to ale dlouho a cestu do podzemního paláce si mohla vyvolat telepatickým příkazem »kjodlych zámek«. První klíčové slovo ani pan Vuk změnit nemohl, protože bylo společné pro všechny kriogisy a bylo prý ještě v prastaré řeči sryzrav, zato druhé, čistě české slovo označovalo přímo Věrčin zámek. To se snad nesplete!

„Netušila jsem, že má vaše chalupa takové... zázemí...“ řekla pochvalně.

„Není to tu dlouho,“ ujistil ji stařík. „Sotva sto let. Předtím měly chalupy a obecně všechny naše úkryty jen »treg« neboli deštník, aby se mohly oddělit od světa. Vystačili jsme s tím pětadvacet tisíc let... Propojování »kjodlych« vymysleli naši vědci v poslední době. Ani věda kriogisů nepřešlapuje pořád na jednom místě, nemysli si! Je nás mnohem méně než vědců mezi lidmi, ale vycházíme z lepších podmínek a i naše věda se rozvíjí.“

„Kriogisové mají také vědce?“

„Jistě,“ kývl stařík. „Všichni členové našeho společenství dostávají vzdělání, nejste jediní naši učedníci. A pak je přirozené, že se to snažíme uplatnit. A kdo se chce vědě věnovat opravdu důkladně, nastěhuje se do našeho vědeckého střediska.“

„A kde je to středisko?“ zeptala se zvědavě.

„Kde by bylo? V Indii přece, Ándrapradéš nedaleko řeky Gódavarí!“ usmál se. „Tam to všechno začalo a i dnes je tam nejvíc kriogisů. Indie je od začátku země vědy!“

„Ale... v historii byly naopak doby, kdy byla Indie hodně zaostalá,“ namítala Věrka.

„To se týkalo a týká lidí, ale ne nás,“ vysvětloval jí trpělivě stařík. „Měli jsme s tím pochopitelně i velké problémy. V Indii bohužel vznikl kastovní systém škodící vědě. Lidé se rozdělili na kasty a některé se začaly považovat za vyvolené. Kriogisové pak jejich příslušníky nesměli mezi nás přijímat, což zpětně vedlo k jejich úpadku. Dalo se to očekávat u vojáků kšátrijů, od vojáků nikde nikdy nic dobrého nevzešlo a nejen v Indii. Bráhmané ale byli zpočátku nejvzdělanější a těch byla škoda. Páriům naopak neustálým odstrkováním potlačili ctižádostivost, takže byli pro nás také ztracení. Kriogisové v Indii nakonec začali doplňovat jen z venkovských kast kabulivalů. Tak to dlouho bylo i v Čechách, i česká šlechta se od ostatních lidí natolik oddělila, až se sama znemožnila.“

„Takže mezi kriogisy není žádný bývalý šlechtic?“ zkusila to Věrka.

„Žádný,“ potvrdil jí stařík. „Už dříve to bylo pro ně téměř nemožné a od Bílé Hory je to ještě horší. V Čechách nahradili české šlechtice Němci a ti se mezi nás nedostanou hned ze dvou důvodů. Jako Němci i jako šlechtici.“

„Nemohli bysme se někdy podívat za vědci do Indie?“

„Proč ne, budeš-li mít zájem a chuť! Ale teď jste teprve malí pulci, koukejte se něco naučit a až toho budete umět víc, můžeme se o tom bavit. V Ándrapradéši jsou i dva Češi, měli byste tam aspoň pár krajanů, ale ve vědeckém středisku se mluví výhradně řečí sryzrav, tu musíte umět dříve než se tam podíváte.“

„Už jsem se lekla, že budeme učit indicky!“ zasmála se.

„To je nesmysl, v Indii se domluvíš jen anglicky,“ odvětil vážně pan Vuk. „Tam je totiž tolik různých jazyků a nářečí, že se nakonec mezi sebou domlouvají jazykem kolonizátorů, což je jedna z mála dobrých věcí, které tam Britové přinesli.“

„Já jsem myslela, že se v Indii mluví indicky, nějak jako sanskrt...“

„Sanskrt tam byl jednu dobu sjednocující jazyk, psaly se v něm i knihy, něco jako byla pro Evropu latina, jenže dnes už je stejně jako latina mrtvý. Řeč sryzrav je proti tomu pořád živá, i když jen mezi námi kriogisy. Zachovala se ale celých pětadvacet tisíc let v původní podobě. Jenže je to řeč mimozemská a sanskrtu ani jiným jazykům se nepodobá.“

„Kdy se ji začneme učit?“ dychtila vědět.

„Letos ještě ne,“ krotil její nadšení. „Řečí sryzrav se běžně nemluví, je to vlastně, jako kdysi v Evropě latina, řeč odborníků. Letos se musíme prokousat přes základní teorii stavby hmoty, napřesrok k tomu přidáme úvod do biologické teorie dědičnosti a to už se seznámíte s odbornými termíny v řeči sryzrav. Pak už ji budete potřebovat a až pak se ji začneme učit. Nemá cenu učit se něco, co ještě nepotřebujete.“

„A mohla bych se dozvědět aspoň něco o tunelech kjodlych?“ vzdychla si zklamaně.

„No vidíš, to teď potřebovat budeš, aspoň si něco povíme o současném stavu sítě.“

„Jaké sítě?“ zpozorněla.

„Sítě kjodlych,“ opáčil. „Ještě před sto lety neexistovala, ale dnes se utěšeně rozrůstá. Moje chalupa představuje jeden z jejich uzlů. Kromě slepých ramen, jako je třeba nedaleká Studna a čtyři pohotovostní skrýše, spravuji dva další uzly. Jedním je Zámek se sněmovní místností. Asi už tě nepřekvapím, když ti řeknu, že se nejenže nenachází pod mou chalupou, ale je od ní poměrně daleko. Nachází se hluboko pod Vyšehradem, jen je mnohem starší. Kdysi tam byl vstup dlouhou klikatou chodbou ve skále, jenže kjodlych je jednodušší, rychlejší a dnešními prostředky lidí neodhalitelný.“

„Říkal jste, že jste se tam scházeli už dřív,“ připomněla mu.

„Jistě,“ souhlasil. „Zámek byl dlouho pod správou bratra Vojcíře, který zemřel někdy ve dvanáctém století. Od té doby ho spravoval Paleček z Hnězdna, jenže ten je o čtyři sta let starší než já a poslední dobou už je jako věchýtek, bylo toho na něho příliš mnoho. Naštěstí před sto lety vynalezli vědci z Ándrapradéše kjodlychy a jedno z prvních spojení v Čechách bylo proto mezi mou chalupou a Zámkem, takže jsem to po Palečkovi převzal. Má to pro mě velikou výhodu, nemusím se do Prahy trmácet dlouho jako dřív, prostě projdu branou kjodlychu a jsem na Vyšehradě.“

„V zámku je někde tajná chodba na Vyšehrad?“ zajímala se hned zvědavá Věrka.

„Je, ale není tak pohodlná, jako přímá brána z mé chalupy,“ varoval ji.

„Tam bych se docela ráda podívala,“ žadonila.

„Můžeme si zítra udělat výlet do Prahy,“ ustoupil jí.

„Tak jo!“ chytila se toho vděčně.

Errata:

22.07.2021 13:11