Vítej, návštěvníku!

Kamarádi

Tetička Markéta si až po půl roce všimla, že s Věrkou není něco v pořádku. Nebylo to tím, že by se její žákyně ulejvala z hodin a ztrácela zájem o učení, ale přesně naopak. Tetička si všimla, že Věrka ovládá řeč sryzrav mnohem lépe, než ji až doposud mohla sama naučit. Skoro to vypadalo, jako kdyby Věrka ve všech volných chvílích mluvila výhradně řečí sryzrav s někým, kdo ji učí právě tím intenzívním způsobem.

Tetičku Barču vyloučila jako první. Kdo by ještě mohl Věrku tak skvěle sryzrav naučit?

Pan Vuk, na kterého se Věrka několikrát vymluvila, to být nemohl. Tetičce Markétě stačil krátký dotaz, aby pan Vuk popřel jakékoli Věrčino učení od chvíle, kdy odcestovala do Prahy pod vliv tetiček. Sám byl příjemně překvapený, když mu Markéta líčila, jak obrovský skok jeho učednice ve znalostech sryzrav od té doby udělala. Se znalostmi Víti a Jitky se to ani nedalo srovnávat.

I Vincek rezolutně popřel, že by Věrku v poslední době učil. Naopak si Markétě na dálku postěžoval, že se Věrka od jisté doby v Zábojově kavárně ani na skok neobjevila.

Tetička Markéta se přece znala se všemi českými kriogisy i s mnoha evropskými, kteří to být nemohli, protože by se jejich soustavný pobyt v Čechách neutajil. Kriogisové jsou přece jen tvorové společenští a cestování inkognito nikdo neprovozoval. Naopak patřilo k dobrému tónu i ke zvýšení bezpečí zajistit si při případné cestě do neznámé oblasti podporu místních kriogisů, což se bez osobní zdvořilostní návštěvy nedalo dělat.

Mohla by to samozřejmě hodit za hlavu a spokojit se s pokroky své žákyně, nakonec to ulehčovalo její učení, ale Markéta neměla ráda záhady.

Kdo z cizinců se potuluje po Praze bez vědomí místních? A co hůř, proč se skrývá?

Ačkoliv měla v první chvíli podezření na Sergeje Ladonina, který nedávno pomáhal ve vsi Vukovi, brzy zjistila, že to není správná stopa. Ladonin nebyl nezdvořák a ohlásil by se předem.

Nakonec ji napadlo, co měla udělat hned zpočátku. Udeřila na Věrku, s kým se učí, když to všichni kriogisové popírají.

„Přece s Vukovým Zdislavem!“ dostala odpověď, zarážející nejen upřímností, ale ještě víc logikou.

Všimla si drobného zaváhání, než tak zpříma odpověděla? Věrka však váhala jenom krátce. Věděla o tetiččiných možnostech ověřit si kdejaký detail a rozhodla se včas pro pravdu. Ostatně, proč by se nemohla i mladičká dívenka z čisté zvědavosti bavit s tygrem, kterého zná a který jí nemůže ublížit? Bylo to logické, ale proč to nikoho nenapadlo? Všichni přece o Zdislavovi věděli!

Markéta by si mohla oddychnout... kdyby jí okamžitě v hlavě nevyskočilo varování.

Ještě jako malé holčičce jí její matka Barbora vykládala, že tygr Zdislav je v Čechách za trest, i co je to za stvůru. Je to přece vrah milionů lidí i stovek kriogisů, strůjce potopení Atalantixu, odsouzený k životu beze smyslu v tygří kůži! Vuk ho vzal do ochrany z čistého soucitu, ačkoliv průvodní informace hlásaly, jak je svému okolí nebezpečný. Ne jako tygr, fyzickou sílu sice měl, ale psychické zábrany mu nedovolovaly uplatnit ji. Podle těch zpráv však mohl ovlivňovat lidi i kriogisy psychorezonancí, kterou prý dokonale ovládal. Kromě toho měla z dávné doby se Zdislavem jistý konflikt... A s tou stvůrou se jejich »pseudoneteř« nejen seznámila, ale dala se od ní učit! I kdyby ji učil jenom řeči sryzrav, bylo by to podezřelé!

Markéta nelenila, ještě zatepla s tím seznámila matku a obě se vrhly na Věrku.

„Proč ses nepřestala s tím nebezpečným tygrem scházet?“ začala tetička Barča.

„Není nebezpečný!“ namítla Věrka. „Je nešťastný, ale kuřeti by neublížil!“

„Ty mu věříš? To je přece první příznak, že tě ovládl!“

„Těžko!“ hájila ho Věrka. „Vždyť se nemůže bez pomoci vcítit ani do vrabce!“

„To ti řekl on, co?“ pokračovala Markéta jízlivě. „Hraje si na neškodné neviňátko a zatím je to největší hromadný vrah v celé historii lidstva!“

„Neřekl to Zdislav, ale pan Vuk!“ opravila ji Věrka. „Právě pan Vuk mu nejčastěji svěřuje své strážné ptáčky! Snad by si ani on nevymýšlel!“

„To se neví!“ odsekla Barča. „Vuk je pod vlivem toho tygra už dost dlouho, aby se stal jeho otrokem!“

„Řekneš mu to do očí?“ přešla Věrka naprosto nečekaně do protiútoku. „Nepozveme ho sem, aby vám to osobně vysvětlil?“

„I kdyby se za něho sám osobně zaručil, nemá to žádnou váhu,“ trvala na svém Markéta. „S Vukem musíme jednat jako s ovlivněným podezřelým. Nejprve by bylo nutné objasnit, jak je na tom on sám a až kdyby to bylo negativní, můžeme dát na jeho výpovědi!“

„A do té doby máš domácí vězení a nehneš se z domu, jasné?“ rozhodla Barča.

„Ale proč?“ načuřila se Věrka.

„Pro tvé větší bezpečí,“ trvala na svém Barča. „Zdislav je nebezpečnější než si myslíš! Nejen pro tebe, i pro nás ostatní. A dokud se to podezření nevyvrátí, nebudeš za ním chodit. Na tvé sliby už taky nedám. Jasné?“

„Ne,“ postavila si hlavu Věrka. „Proč mě chcete omezovat? Protože mě Zdislav učil řeč sryzrav, mimochodem asi nejlépe ze všech? Já to vidím jako svévoli. Vaši svévoli!“

„Podívej se, Věrčo,“ zkusila to Barča jemněji. „Máme vážné podezření, že jsi pod vlivem nebezpečného zločince, kterého ani deset tisíc let trestu nenapravilo. Teoreticky je snad možné, že mu křivdíme a není to pravda. Pak se mu my dvě přijdeme osobně omluvit. Ale protože to podezření trvá, musíme se v první řadě starat o bezpečí všech. Angličané by řekli: »Sorry, safety first!«, chápeš?“

„A to jako chcete, abych se dobrovolně nehnula z bytu?“ vrčela Věrka nesouhlasně.

„Přesně tak!“ přikývla Barča. „Nehneš se dobrovolně z bytu. Ani ti to nepůjde, protože ti musíme zablokovat kjodlych. »Sorry, safety first!«“

„To je pěkné!“ vybuchla Věrka. „Takže mě chcete uvěznit pro nějaké nepodložené podezření... jak dlouho to vůbec chcete vyšetřovat?“

„Jak dlouho, to zatím nevíme,“ pokrčila rameny Barča. „Ale jak to budeme vyšetřovat, to ti říct nemůžeme, protože bys nám to mohla hatit. Takže budeš sedět doma a basta!“

„Tak už radši začněte, ať to netrvá dlouho!“ odsekla Věrka a rozhodně z toho nečišel souhlas s chystaným omezením.

„Samozřejmě začneme hned,“ ujistila ji suše Markéta. „Už jsme začaly zjišťovat, koho dalšího jsi mohla ovlivnit.“

„Třeba tátu a mámu!“ napověděla jim Věrka.

„Lidi nás budou zajímat až v druhém kole,“ odvětila Markéta.

„Jestli vám jde opravdu o kriogisy, bude to jednoduché,“ ušklíbla se Věrka. „Od chvíle, kdy mě Zdislav začal učit, jsem se setkala jen s panem Vukem a vámi. Tak se vzájemně osolte!“

„Drzost k autoritám je klíčový příznak ovlivnění!“ usadila ji Markéta. „Na to si dej pozor a dokaž nám, že to byl jen výstřelek neuctivého mládí!“

Věrka se na tetičku podívala nejprve zle, ale pak tvrdý výraz v obličeji zjemnila.

„A co mám podle vás v domácím vězení dělat?“ zeptala se jich nevinně. „Ledaže byste mi nahradily Zdislavovo učení. Mám dojem, že spojovat učení sryzravu s učením »utajeného léčení« není to pravé. Naučila jsem se při tom spoustu odborných výrazů, ale na dorozumění to podle mě nestačí. To Zdislav mě učil...“

„Raději bys měla zapomenout, že tě vůbec učil,“ vskočila jí do řeči Markéta.

„...Zdislav mě učil praktičtějším znalostem,“ nedala se Věrka. „Když mi jeho učení chcete nahradit svým, mělo by být aspoň stejně praktické!“

„Vybírat si nebudeš!“ rozhodla Markéta.

„A nemohl by mě sryzrav místo Zdislava učit Vincek ze Zábojovy kavárny?“ zkusila to ještě, ale když viděla u obou tetiček ostrý nesouhlas, pokrčila rameny.

„No dobře, dělejte jak myslíte!“

Výslech tím protentokrát skončil a tetička Markéta započala další lekci »utajeného léčení«, zatímco Barča se rozhodla pátrat, s kým vším se Věrka stačila stýkat a koho ještě by bylo třeba před ní varovat.

Věrka raději couvla, ale uvědomila si výhru, kterou získala, aniž by se o to nějak přičinila. A přitom jim tohle pole skýtalo obrovské vyděračské možnosti! Ještě že je na to nic ani náznakem neupozornilo, mohlo to dopadnout mnohem hůř!

Tetičky necítily potřebu nabonzovat to rodičům.

Byli to přece – »jen lidi«.

Naštěstí pro Věrku to ani Barča, ani Markéta nemyslely vážně s intenzitou učení a setrvaly na předchozím stavu. Znamenalo to, že ji zaměstnávaly hlavně dopoledne a přerušily učení pokaždé, když Věrčina maminka potřebovala pohlídat Vojtíška.

Okamžiky, kdy byla v dětském pokoji sama s Vojtíškem, využila Věrka po svém. Při první příležitosti se pokusila o telepatické spojení se Zdislavem, jenže narazila na jakési podivné omezení. Ačkoliv si jeho psychorezonanci pamatovala přesně, telepatické spojení se jí navázat nepodařilo. Místo toho jí v hlavě vyskočilo varování, že »hledaný není v dosahu«. Byl to tak bezvýrazný hlas, že jí bylo okamžitě jasné, že s ní nemluví člověk, ale nejbližší kalbedýr, přípojný bod biroivi. Ale Zdislav přece musí být v dosahu! Takže je to zase nějaká blokáda!

Kdo by jí ale mohl pomoci?

Vincek? Znala ho jen krátce a navíc by se teď měl podle Barči snažit napravit jakýsi škraloup z dřívějška. Co kdyby využil příležitosti k nápravě své pověsti... u autorit? Působil na ni sice dojmem buřiče, ale znala ho příliš krátce, než aby si byla jistá, že ji nezradí. O něčem vypovídají i jeho tři rozvody... spolehlivost zřejmě není jeho silnou stránkou... takže ne, raději ne!

Spolehnout se na něho nemohla a totéž platilo i o ostatních kriogisech v Praze.

Pan Vuk? Snad by ji pochopil, ostatně to byl on, kdo držel nad Zdislavem ochranu, ale hned si také vzpomněla na jeho přehnanou opatrnost...

Takže by jí mohli pomoci jedině Jitka s Víťou! Samozřejmě pokud budou chtít. Dávné kamarádství mohl mezitím odvanout čas, ostatně, nebáli se až přehnaně, když zjistili, že se začala učit »motýlí efekty«? Neodtahovali se od ní? Snažila se jim naznačit, že vlastně o nic nejde, ale s jakým úspěchem?

Jenže na koho jiného se může obrátit? U těch dvou může očekávat přinejmenším to, že ji nepůjdou nabonzovat tetičkám. Už protože je neznají a navíc vědí, že právě tetičky ji naučily ty »motýlí efekty«, kterých se tak báli! Mohli by se svěřit panu Vukovi, ale když je slušně požádá, aby to nedělali, má naději, že budou aspoň mlčet.

Na koho se ale obrátit? Na Víťu – nebo spíš na Jitku? Kdo z těch dvou ji pochopí?

Věrka se chvíli rozmýšlela, ale pak se rozhodla.

Zkusí to s Víťou a pokusí se to zahrát na jeho rytířskost! To by mohlo zabrat!

Víťa se jí ozval značně překvapeně.

»Ty už jsi zase u Vuka?« zeptal se jí.

»Nejsem, jsem v Praze,« ujistila ho. »Ale potřebovala bych se s tebou domluvit.«

»Jak to, v Praze?« zarazil se. »Telepatie přece tak daleko nedosáhne!«

Věrka si uvědomila, že ti dva neznají dálkovou telepatii.

Hned jí ale došlo, proč je tomu tak. No ovšem! Jakmile se před nimi pochlubila, že ji tetička Barča učí »motýlí efekty«, odtáhli se od ní jako od malomocné a k dalšímu se nedostali. Že před nimi raději nezačala o dálkové telepatii! Ale což, to se dá napravit. Používání dálkové telepatie je tak snadné, že Víťovi jistě postačí nalejvárna na dálku.

»Vy jste ještě s panem Vukem nebrali dálkovou telepatii?« zeptala se ho, ačkoliv na tu otázku vlastně ani nečekala odpověď a víc informací mu tím sdělila než od něho očekávala.

»To jde i z Prahy sem?« podivil se zbytečně Víťa, ačkoliv mu to přece muselo dojít!

»Jak vidíš!« usmála se. »Chceš to naučit?«

»A nepočkalo by to po škole?« požádal ji o strpení. »Hele, když to umíš, zavolej mi v půl druhé po obědě, to už budu mít čas! Teď neruš, píšeme písemku!«

A s tím se od ní odpojil tak naráz, až ji to vyvedlo z míry.

Víťa na ni nemá čas? Proboha, to je písemka tak důležitá, že by se nemohl odpoutat ani na pár minut? Písemky přece psali všichni tři levou zadní, Víťa je vždycky odevzdával jako první, co že najednou nemůže?

Umínila si, že mu ten nezájem při první příležitosti oplatí. Jen počkej, až budeš něco potřebovat! Jenže teď něco potřebovala ona, takže jí nezbylo než počkat. Ani u Jitky to tím pádem nemělo smysl, ta teď píše taky... nezbývá jí než se zabavit s Vojtíškem. Beztak potřebuje přebalit, nějak sebou vrtí...

Jen počkejte!

Odpoledne kolem půl druhé pro změnu neměla čas Věrka.

Tetička Markéta se zabrala do výkladu, až přestala sledovat čas. Pravda, výklad byl zajímavý, ale Věrka se mnohem víc chtěla domluvit s Víťou. Až po třetí hodině odpolední ji vysvobodil další maminčin požadavek na hlídání. Nějak moc si zvykala, že Věrka vůbec neodmlouvá a tetička Markéta také ani slovem neprotestuje.

»Víťo!« pokusila se o spojení s kamarádem, když zručně přebalovala Vojtíška.

»Co je s tebou?« ozval se rozmrzele. »Čekám na tebe už dvě hodiny!«

»Ty máš vyučování – já mám vyučování!« odsekla. »Na rozdíl od tebe mě tetička učí bez ohledu na hodiny a jestli si myslíš, že její vyučování je jednodušší než to školní, řekla bych, že je to naopak.«

»Tak už se vymáčkni, o co jde?« pobídl ji trochu netrpělivě.

»V prvním kroku bych tě chtěla naučit dálkovou telepatii, abyste si mě mohli kdykoliv zavolat. A pak bych měla ještě jednu prosbu, ale ta závisí na tom, jak zvládnete tu dálkovou telepatii, takže bych s ní raději začala. Chceš?«

Poslední otázka byla zbytečná, Víťa už byl na to natěšený. Vysvětlila mu tedy, jak se přes kalbedýr biroivi používá dálková telepatie, nechala si to od něho zopakovat a když se jí zdálo, že to opakuje správně, odtrhla se od něho s tím, aby zavolal on ji.

Za okamžik nato pocítila, že s ní chce Víťa mluvit a pak už mohli pokračovat.

»To by nám vyšlo,« pochvaloval si Víťa. »Smím to naučit i Jitku, že?«

»Jistě,« souhlasila Věrka. »A teď to druhé. Potřebuji, abys navštívil tygra Zdislava. Potřebuji se od něho něco dozvědět, ale nesmím k němu. Mám domácí vězení, neboli zaracha, rozumíš?«

»Cože?« nechápal v první chvíli Víťa. »Domácí vězení? Od rodičů? To bych do nich fakt neřekl, nevypadali na to!«

»Domácí vězení od tetičky,« přiznala. »Neposlechla jsem ji. Chci se ale něco dozvědět od Zdislava, chápeš? Jenže on má zřejmě dálkovou telepatii zablokovanou.«

»Já to ale neumím odblokovat...« zůstal nerozhodně.

»To neumím ani já,« přiznala Věrka. »Ale úplně stačí, když se k němu dostaneš na dosah místní telepatie a budeš mi dělat prostředníka, retranslaci, rozumíš?«

»To by snad šlo,« svolil.

»A teď už se musím vrátit k tetičce!« pobídla ho.

»Počkej ještě!« zadržel ji. »Neměl by to udělat pan Vuk? Je to přece jeho tygr!«

»Pan Vuk to neudělá,« řekla. »Pan Vuk se Zdislava bojí. Kdyby se to dozvěděl, byl by proti a třeba by ti to ještě zakázal. Takže bude lepší, když mu to neřekneš, pak ti to nezakáže. Rozumíš? Buď to uděláš ty, nebo si budu muset počkat na konec zaracha. Jenže fakt nevím, jak dlouho to bude trvat.«

»Cože?« nechtěl Víťa věřit. »Pan Vuk se Zdislava bojí?«

»Nediv se tak blbě!« okřikla ho. »Ber to jako hotovou věc! Pan Vuk se Zdislava bojí, aby nevyvedl nějakou hloupost. Jenže ta hloupost je jen v tom, že se Zdislav bavil se mnou, takže je to zbytečná starost. Kdybys mu to řekl, ještě by ti to mohl zakázat. Už se tak hloupě neptej a řekni mi na rovinu, chceš mi pomoci, nebo ne?«

»No dobře, zkusím to. Dneska ale k panu Vukovi nejdeme, až zítra. Bude to stačit?«

»Bude,« přistoupila na to, ačkoliv ji mrzel odklad o každý den. »A teď mě poslouchej. Až se ti podaří Zdislava oslovit, a nemusí to být z očí do očí, stačí na dosah místní telepatie, spoj se s ním dálkově. Na blízko by to mělo jít. A pak zavoláš mě. Tím se všichni tři propojíme do skupiny, říká se jí pikaj, a já si budu se Zdislavem přes tebe povídat. Budeš to asi jen sledovat, ale ručím ti za to, že si přijdeš na své.«

»Nemůžeš mi říct předem, o čem to bude?«

»To se nedá,« odmítla to. »Bude to záležet i na něm. Každá další otázka bude záviset na předchozí odpovědi. Rozumíš? A už vůbec netuším, na co se bude ptát on. Proto potřebuji živého prostředníka! Vědět to předem, poslala bych ti to v dopise.«

»Já jen, že o tom nevím vůbec nic!« ohradil se vyčítavě.

»Od Zdislava se toho dozvíš víc než čekáš,« ujistila ho. »Ale teď fakt končím, tetička už se po mně shání. Tak čao!«

»Čao, Věrčo!« odpověděl jí, ale to už věděl, že to jde do vzduchu.

Věrka už se odtrhla...

Toho odpoledne už se Věrka nedokázala na učení soustředit.

Tetička Markéta si toho nemohla nevšimnout, na druhé straně proti tomu nemohla nic dělat. Věrka byla zkrátka roztěkaná a když musela po tetičce něco opakovat, dokázala sice její slova věrně a přesně do posledního písmene reprodukovat, ale bylo na ní znát, že jejich smysl pořádně nevnímá.

„Co je to s tebou?“ durdila se na žačku.

„To bude vězením,“ řekla Věrka. „Ve vězení se špatně učí!“

„Žábo drzá!“ okřikla ji tetička. „Ono ti to nestačilo?“

„Právě že stačilo, až moc!“ vzdychla si Věrka. „Ještě mi chybí sledovací náramek na noze, jako se dneska dává i těm, co vlastně nic neprovedli!“

„Ty žes nic neprovedla?“ vyjela po ní tetička.

„Co je špatného na tom, že jsem se nechala učit jedním starým opelichaným tygrem?“ řekla Věrka hrdě. „Zvlášť když umí učit líp než dvacet jiných!“

„Aha!“ došlo tetičce. „Takže je to vlastně sabotáž! Prostě se učit nechceš! Pak nemá cenu, abych s tebou ztrácela drahocenný čas. Víš co? Pro dnešek konec a pokračovat budeme, až si to sama rozmyslíš a požádáš mě slušně o další výuku.“

A zvedla se k odchodu.

„A to tu mám sedět jen tak?“ namítla Věrka. „Nemohla bych si zajít aspoň do Zábojovy kavárny?“

„Tam půjdeš, až s Barčou prověříme, kolik dalších kriogisů jsi stihla tou zdislavovštinou nakazit... zajdeme tam raději hned teď! A do té doby budeš doma!“

„Príma!“ opáčila Věrka. „Čím dřív na ně vlítnete, tím dřív zjistíte, že mluvím pravdu.“

„To se uvidí!“ odpálila ji tetička a odešla.

Věrka zůstala v předsíni naštvaná, ale se zadostiučiněním. Však tetičkám dojde, že se chovají příliš velmocensky! Pak ji ale napadlo, že by jim měla trošku nastavit zrcadlo. Cožpak je to normální?

Když za ní přišla ve vstřícnější náladě tetička Barča, nestačila se divit. Už přede dveřmi do Věrčina pokojíku narazila na těžkou železnou mříž. Vypadala jako ručně vykovaná u kováře, ale na to byly všechny silné železné pruty příliš pravidelné. Hned bylo znát, že jsou vytvářené příkazem pro biroivi.

Mříž byla zamčená na zámek, ale klíč trčel do chodby, jako by vyzýval k odemčení. Barča se ho však ani nedotkla. Požádala o vkryhir, mříže označila a ty rázem zmizely.

Jenže vzápětí zjistila, že to nestačí.

Také ze dveří Věrčina pokojíku trčel klíč, ačkoliv zamčeno nebylo. Když však tetička Barča vzala za kliku, málem si vyvrtla ruku. Dveře musely vážit nejméně tunu. I když zvenčí vypadaly jako obyčejné bytové dveře, dřevěná byla na nich jen tenká vnější slupka. Zbytek tvořil masívní ocelový plát a na straně do Věrčina pokojíku chyběla klika, zato tam byla špehýrka jako ve dveřích vězeňských cel. Vnitřek Věrčina pokojíku vypadal jako cela pro nebezpečné vězně. Na podlaze nebyl koberec ani parkety, ale betonové dlaždice, na jednoduše obílených betonových stěnách se stopami po hrubých prknech chyběly obrazy, malá okna byla hustě zamřížovaná silnými železnými pruty. Jediným nábytkem v místnosti byla dřevěná pryčna, přikrytá dvěma slabými špinavými dekami, jako by je někdo vytáhl z nejbližší popelnice.

Bylo vidět, že si tu někdo úžasně vyhrál a Barča nemusela dlouho pátrat, kdo to byl.

„Ty ještěrko!“ oslovila »neteř«, klečící na betonových dlaždicích čelem ke zdi. Bylo znát, že si Věrka rychle klekla až když vrzly dveře, aby to vypadalo stylověji.

„Bude aspoň desetiminutové kolečko po dvoře?“ zeptala se jí Věrka. „Anebo ještě horší samotka?“

„Nech toho!“ mávla rukou Barča. „Takovými manifesty si nepomůžeš! Jsem zvědavá, jak dlouho ti to trvalo, ale ještě víc, jak dlouho ti potrvá, než to vrátíš zpátky.“

„To záleží na tom, jak dlouho potrvá vězení,“ řekla Věrka. „Nemíním to vracet, dokud to vězení bude.“

„Pak ti tedy přeji, aby tě ta pryčna moc netlačila,“ ušklíbla se tetička. „Ale máš štěstí v neštěstí. Všichni pražští kriogisové svorně jako jeden muž potvrdili, že jsi s nimi v poslední době nemluvila a zejména popřeli, že bys mluvila o Zdislavovi. Jen Vincek se mi naivně přiznal, že tě navedl, aby ses šla Zdislava zeptat, proč je tygrem. Naštěstí pro něho to zřejmě nemyslel vážně a sám se divil, že jsi ho vzala doslova.“

„To jsem vám přece už říkala!“ odsekla Věrka.

„Dobrá, takže se ode dneška smíš pohybovat po území města Prahy, ale bez kjodlychů, ty ti budou nedostupné. Vězení se ti rozšířilo, ale klidně si ty vězeňské kulisy ponech. Horší je, že mimopražských kriogisů je mnohem víc a nevíme, se kterým ses mohla setkat, takže nám to bude trvat déle.“

„Z mimopražských jsem mluvila jen s panem Vukem,“ opakovala Věrka jako minule.

„Prověříme si to,“ ujistila ji tetička. „A ohledně vyučování pro mě platí totéž co pro Markétu. Až nás o to opravdu slušně požádáš, budeme pokračovat. Do té doby zmizí i ta provokační výzdoba, jasné?“

„Tak to budeme pokračovat kdovíkdy,“ vzdychla si Věrka. „Doufám, že se to netýká Vincka a bude svolný učit mě, ostatně se mi za učitele sám nabízel.“

„Zkus to,“ pokývala hlavou nad tou zatvrzelostí Barča. „Ale musím ti říci, že nevděk ti u nikoho přízeň nezajistí!“

„Ale já jsem vám vděčná!“ namítla Věrka. „Přinejmenším za tuhle velmocenskou lekci.“

„Žábo drzá!“ zasmála se Barča. „Uvidíme, jak dlouho s tím vystačíš!“

Pak se otočila a odešla. Vypadala vstřícněji než Markéta, ale také trvala na svém. Už to, jak od Věrky odešla.

Beze slova rozloučení.

„Udělala sis to sama!“ řekl Vincek a napil se piva.

Žádat v Zábojově kavárně o pivo bylo hotové kacířství, ale Vincek si na svém buřičství zakládal a vystavoval je na odiv.

„Sama?“ vyjela na něho Věrka. „Co jsem udělala špatně, že jsem se s ním bavila?“

„Zdislavovi by se každý radši vyhnul a nelezl by mu až do doupěte!“ řekl Vincek.

„Ale proč? Co je na tom špatnýho? Vždyť mě učil líp než ty nebo tetičky! Myslíš, že by za tím mohla být obyčejná závist?“

„Závist snad ne,“ vrtěl hlavou Vincek. „Kdo by záviděl Zdislavovi? Naopak, ten tygr je k politování, i když to byl jako člověk lump, jakému není rovno!“

„A jak si můžeš být jistý, že to tak opravdu bylo?“

„To ví každý!“ mávl rukou Vincek. „To jsou elementární dějiny kriogisů!“

„Já bych si tím tak jistá nebyla,“ zavrčela.

„On se ti taky snažil nakukat, že je nevinný, viď?“ usmál se s převahou Vincek. „Máš pravdu, na to tě měl někdo upozornit. Zdislav zásadně lže jako když tiskne! Vlastně jsem ti to neřekl ani já, ale to víš, nenapadlo mě, že to ještě nevíš!“

„Věděl jsi, že o Zdislavovi nevím skoro nic!“ vyčetla mu.

„Nějak mě to nenapadlo. Tady v Čechách to ví každý! Ale nejsi první, už mi za to vynadala i Barča.“

Věrka se nadechovala, aby mu řekla ještě něco. Původně ho chtěla požádat, jestli by ji neučil sryzrav, jenže v té chvíli cítila, že ji volá Víťa.

„Promiň, Vincku!“ řekla a vyskočila. „Něco mi chce Víťa, ještě se vrátím!“

„Prosím tě, kam ten spěch?“ zasmál se Vincek. „U dálkové telepatie přece nikdo nemůže nic slyšet, ani co tobě říkají, ani tvé odpovědi!“

Jenže to už Věrka vybíhala z kavárny na ulici...

Errata:

22.07.2021 13:11