Vítej, návštěvníku!

Noční rozjímání

 Máš-li dobrého přítele, máš víc než má on.

 (Přísloví).

Kdybych po tomhle rozhovoru neusnula do rána, nedivila bych se. I tak jsem měla dojem, že se mi z toho hlava rozskočí. Určitě mi v ní bzučelo jako v úle a kdoví, jestli se mi z mozkových závitů nekouřilo!

Vážně zajímavý přítel! Hned úvodem na mě bezohledně vysypal tajemství, kvůli kterému podle jeho vlastních slov zemřelo dvanáct schopných lidí. Velice schopných, když to dokázali objevit. Opravdu se mi nechtělo věřit, že by někdo mohl být tak krutý, ale – ačkoliv to vypadalo jako ze špatné bondovky, vyloučit se to... prostě nedalo. Lidi jsou strašlivá zvířata a tohle... tohle sice vypadalo divoce, ale ne až tak divoce, aby se to dalo s naprostou jistotou odmítnout. Tím to bylo horší.

Snílci, kteří se na netu do krvava bijí za názor, že Američané jsou tak čestní, že podlostí nejsou vůbec schopní, ve mně vzbuzují útrpný soucit. Na světě je jistě plno čestných lidí, jenže vládnou darebáci. To je můj názor, více a více utvrzovaný každou zprávou ze světa. A darebáci nejsou jen ti nahoře. Jejich plejáda je rozprostřená odshora přes menší a menší gaunery až po vykonavatele, kteří vraždí vlastníma rukama, protože si na to už nikoho najmout nemohou – a nejspíš ani nechtějí.

Byla by to špatná bondovka, jenže lidé umírají z malichernějších příčin, než aby se nad tím dalo jen tak mávnout rukou. Dá se něco takového vyloučit, když se ve světě kvůli úplně vylhaným záminkám vedou války a lidé se masakrují po tisících?

Takže – zas nějaké pofidérní tajemství, kvůli kterému se po světě na objednávku darebáků prohánějí komanda, vraždící netušící a zřejmě nevinné lidi. Kdyby to aspoň bylo pro něco opravdu závažného, třeba pro tajemství atomové bomby... ale vraždy jen kvůli špehování lidí? To je přehnané! Nedivím se, že by to každý hned hodil mezi hoaxy a různé konspirační teorie, většinou to opravdu bývají nesmysly. Není lepší prostě přiznat, že lidi špehují a nechat to plavat? O špiclování se beztak ví, nebo aspoň šušká, no bóže, tak by se to vědělo najisto, to je toho!

Aťsi je to přehnané, ale – bohužel – je to dost pravděpodobné na to, aby to mohla být pravda. Ta špiclovací organizace zřejmě není ani česká, ačkoliv má podle Přítele velký vliv i u nás. Svět se zkrátka zbláznil a všichni žijeme v blázinci!

A k tomu jsem se nachomýtla jako pověstný slepý k houslím? Ledaže bych při zkouškách vyčerpala kliku na pět let dopředu! Proč mi to vůbec ten podivný Přítel říkal? Že by se s tím chtěl jen někomu svěřit a připadala jsem mu jako vhodná vrba? To si snad měl lépe promyslet! Co kdybych to teď někomu... no, je mi jasné, že budu mlčet jako hrob, tak pitomá nejsem. A nejen proto, že by mi to nikdo nevěřil.

Tak tedy – pro jistotu – co když si to někdo přece jen vymyslel, aby mě vyvedl aprílem? A teď se potají popadá za břicho, jak mě vystrašil! A že mě vystrašil parádně, to mu klidně přiznám. Ponechám stranou, že není duben ani prvního a kamenné vtipy tohoto kalibru už opravdu přesahují hranice dobrých mravů.

Co s tím uděláš, Kateřino? Ptala jsem se sama sebe, spíš abych si to srovnala v hlavě. Ale nic jiného než bahnité políčko plné pěkně vzrostlé rýže, uprostřed které teď bezradně stojím, mě nenapadalo. Asi se přece jen nechám zastrašit. Mlčeti zlato, tím nic nezkazím. Chápat to jako fór, který se dá bezstarostně šířit, by nemuselo dopadnout dobře. Umlčovací komanda se po našem světě neprohánějí jen v pitomých bondovkách a lovci lidí bývají veřejně dekorováni medailemi. To je, bohužel, fakt.

Zkazilo mi to ale chuť bavit se s někým na netu, nebo si číst. Rozhodla jsem se mimořádně brzy zalehnout a všechno pokud možno zaspat. V tomto rozpoložení mi to připadalo jako nejlepší možný nápad. Před zkouškami jsem ostatně ponocovala, jako každý student, který dohání studium na poslední chvíli – a věřím tomu, že bílých vran, perfektně připravených po celý semestr, je mezi námi opravdu mizivě.

Dobrou noc, Příteli! Jdu to zaspat!

Měla jsem popřát Příteli stejnou noc, jaká čekala mě, aby si také trochu užil noční můry. Nejsem ale sadistka.

V noci mě pořád honil nějaký hrozný chlap s dětskou stříkací pistolkou, věděla jsem, že v ní má místo vody nějaký strašně zákeřný jed, takže jsem před ním prchala, co mi síly stačily. Samozřejmě marně, jak to v těch honicích snech bývá. Vždycky, když jsem si myslela, že jsem se ho zbavila, opět se nečekaně objevil a honička pokračovala. Probudila jsem se uprostřed noci celá zpocená tím, že mě konečně zaskočil a zasáhl. Nic bych za to nedala, že se mi v té chvíli na okamžik zastavilo srdce, ale když jsem si po probuzení uvědomila, že to byl jen sen, musela jsem se tomu zasmát.

Napadlo mě ale, že bych za to měla Příteli aspoň trochu vynadat. Noční můra zřejmě vznikla na základě včerejšího rozhovoru a kdoví, jestli nemohla vyvolat infarkt. Zabil by mě vlastní adrenalin a doktoři by nic nezjistili – i bez vražedného komanda by se splnilo, co mi tak plasticky líčil! Měla bych mu to osladit!

Ačkoliv – nejsem kruťas a nebudu ho budit ve tři v noci! Spát se mi však už nechtělo. Šla jsem na kutě nezvykle brzy a zřejmě mi to stačilo, cítila jsem se svěží. Nejspíš jsem si zkouškovým ponocováním úplně rozhodila spánkový rytmus. To se časem srovná, ale dneska... dneska toho moc nenaspím. Nehledě na to, že nemám chuť zopakovat si tu noční můru – vážně je lepší zůstat vzhůru.

Otevřela jsem notebook a zapnula jej. Tentokrát naběhl ihned, ostatně byl po celou noc připojený k zapnutému zdroji. Aspoň se nabily baterky... i když bych si raději měla čestně přiznat, že jsem ho večer prostě zapomněla vypnout. Nebylo divu, přítel mě rozhodil dokonale, jako už dlouho nikdo jiný! Nejvyšší čas překrýt to něčím příjemnějším!

Jenže – kdo ze známých bude pozdě v noci sedět na síti? Nejspíš nikdo. Nebýt toho příšerného snu, spokojeně bych chrupala v posteli.

Leda...

Ani jsem nedomyslela, co dělám – a klikla jsem na novou ikonu. Přítel jistě spí, nemůže ani tušit, jak mě rozhodil, takže se nic nestane.

Místo jediné větičky o přátelství mi ale bleskurychle, až jsem se lekla, naběhl komunikační program a na obrazovce stála věta:

„Dobré jitro – pokud se to tak dá nazvat!“

Takže nespal. A reagoval bleskurychle, jak už je jeho zvykem.

„Nebudím tě?“ napsala jsem raději na svou omluvu.

„Nebudíš, jsem pořád vzhůru,“ objevila se bleskem odpověď.

Panebože, tohle přece nemůže mít předem připravené, došlo mi, tohle nemohl vědět předem! Bliklo mi hlavou, že jsem něco podobného už někde viděla, ale trvalo mi další půlvteřinu, než jsem si vzpomněla, kde to bylo. Ve filmu Hello Dolly, ta také měla předem tištěné vizitky pro všechny možné příležitosti, i ty normálně nemyslitelné. Třeba že pořádá kurzy tance pro devatenácti-a-půl-leté obchodní příručí, když se její devatenácti-a-půl-letý chráněnec vymlouval, že neumí tancovat.

Ano, jenže ve filmu se tomu dalo zasmát, ale tohle je přece reál!

„Jak to, že nespíš?“ zkusila jsem to tedy útokem.

„Na to bych se mohl stejně ptát já tebe, ale to by nikam nevedlo. Asi bude lépe, když ti to vysvětlím hned, než aby ti to vrtalo hlavou. Jistě víš, že je každý mozek rozdělený na dvě hemisféry. Když se je naučíš střídat tak, aby jedna spala a druhá bděla, nebudeš potřebovat spát vůbec. Dá se spát osm hodin na jednu polovinu, osm na druhou a zbývajících osm být v plném zápřahu, nemusím ti vysvětlovat, jaké to má výhody. Proto mě nikdy nemůžeš probudit. Předpokládám ale, že ty nespíš kvůli našemu včerejšímu rozhovoru, že? Možná to bylo trochu drsnější seznámení s realitou našeho světa, než jsem měl v úmyslu, ani bych se nedivil, kdybys z toho měla divočejší sny. Omlouvám se, jestli je to tak, ale na druhou stranu, znát pravdu vždycky stojí za to, i kdyby byla sebevíc krutá.“

Bác ho! On to uhodl! A omlouval se! Jenže na mě to zapůsobilo jako další rána palicí do hlavy. Že to uhodl, to bych ještě pochopila. I tu omluvu bych přijala bez námitek, ale řeči o spánku na půl hlavy... to přece žádný člověk nedokáže! Chápala bych, že si vymýšlí, aby se dělal zajímavější. Což ani nemusel, to byl i tak. Ale aby měl připravenou tak složitou odpověď předem, to bylo stejně málo pravděpodobné, jako že to teď tak rychle naklofal přímo do klávesnice.

„Poslyš, tohle sis předem připravit nemohl!“ napsala jsem mu.

„Ale mohl. Prakticky v okamžiku, kdy jsi zapnula počítač, mě napadlo, že nespíš. Je to pochopitelné, mělo mě to napadnout už včera.“

„Jenže nevím o klávesnici, která by něco tak rychlého stihla!“ trvala jsem na svém.

„Aha! To bude tím, že nemám klávesnici!“ objevilo se mžikem.

„A jak teda píšeš, prosím tě?“

„Při psaní neklofu na klávesnici, prostě si to myslím. Ještě jsi neslyšela o pokusech, jak zaznamenávat přímo myšlenky, viď? Právě to používám.“

To by jeho rychlost vysvětlovalo, až na to, že ty pokusy... vím, že se podařilo snímat jakési bioproudy, dají se tím řídit protézy, nejnovější pokusy dokázaly mačkat pár tlačítek, ale většinou snímají jen impulsy svalů v obličeji, kdy člověk jistým naučeným způsobem hýbe obočím, ale aby něco snímalo a zaznamenávalo artikulované lidské myšlenky, to tu ještě nebylo.

„Takový snímač by mě taky zajímal,“ odvětila jsem mu.

„Měla bys zájem? Mohl bych ti jeden dohodit!“

„Zájem by byl,“ povzdychla jsem si. „Ale zůstane jen u zájmu. Takové zařízeníčko musí být šíleně drahé, nebo není?“

„Myslíš, že bys na to neměla?“

„Neměla,“ přiznala jsem. „Jednak jsem, jak už víš, studentka, za druhé patřím mezi ty, kterým se v Čechách říká socky. Což asi ještě nevíš, ale tajit ti to nebudu, nestydím se za to.“

„To slovo vážně nemám rád. Obvykle je používají prázdné osobnosti s jedinou předností, které sami říkají Plná prkenice. Pokud je to vůbec přednost, u mě spíš naopak.“

„To bychom si docela rozuměli,“ souhlasila jsem s ním. „Také to slovo považuji za urážku zdravého rozumu a ne toho, koho nálepkují. Proto mi ani nevadí, když mě tak někdo označí.“

„To bychom si docela rozuměli,“ vrátil mi má vlastní slova. „To slovo použité proti někomu jinému je pro mě neklamný znak darebáka. Čím asi myslíš, že jsi mě zaujala? Plnou prkenicí jistě ne, na ty kašlu! Máš starý notebook Asus s procesorem na hranici použitelnosti, na disk se ti toho moc nevejde... ale jakmile začneš s někým na netu diskutovat, má to náboj a švih!“

„Pořád ještě se mi hrabeš v notebooku?“ odpálila jsem ho.

„Teď už ne,“ sliboval. „Ale musel jsem. Abys věděla, vyměnil jsem ti operační systém. Ten nový vypadá stejně, hlásí se pořád jako Windowsy, ale s těmi původními má společný jen vzhled. Všimneš si toho, až začneš něco dělat, při většině programů je asi pětkrát až desetkrát rychlejší. A navíc jsem ti přitom uvolnil polovinu místa, které zabíral ten starý. Aby ses mě neptala proč, vysvětlím ti to rovnou. Nový systém nemá díry, kterými by nás mohl kdekdo sledovat. Je to přece jen bezpečnější, i když si pořád dávám pozor... Bude to mít ale pro tebe jen výhody.“

Aha! Takže se mi to nezdálo, že mi notebook při zapnutí naběhl nějak podezřele rychle!

„Jenže já jsem měla studentskou verzi Woken legálně!“ namítla jsem zaraženě.

„A dokonce je máš registrované. Tu kartičku si nech, ochrání tě před softwarovou policií, kdyby se o tebe zajímala. Všechny programy máš přece legálně... až na to, že je teď máš ode mě. Lepší, legálně a všechny zadarmo. Ani »bezplatné aktualizace systému« nebo antiviru ti už nehrozí.“

„To jako – že mám od tebe i nový antivir?“

„Nemáš. Ale nebudeš ho potřebovat. Můj systém je proti virům sám o sobě extrémně odolný.“

„Jsi si tím jistý? Jsi snad autorem toho systému?“

„Ano, jsem jeho autorem. A jistotu mám! V mém systému nejsou díry, umožňující nejen sledování lidí na dálku, ale i usnadňující cestu virům. Ty teď nemají šanci. Ušetříš i spoustu času, který by ti antivir promarnil neustálým paranoidním testováním.“

„Ale ten antivir jsem měla zadarmo! Byl tak říkajíc free!“

„Jestli byl zadarmo, pak za nic nestál. Opakuji, nepotřebuješ ho.“

„Ale čím bych mohla dokázat, že mám systém od tebe a legálně? Co kdyby se na můj notebook zaměřili a chtěli třeba vědět, jestli tu nemám něco upirátěného?“

„Nemusíš se toho bát,“ ujistil mě. „Nejbližší internetový server jim tvrdí, že máš notebook vypnutý, takže tě nikdo sledovat nemůže.“

„Já se nebojím, copak jsem něco provedla?“

„Neprovedla. Ale to je vedlejší, nemysli si, že tě nevina ochrání před šikanou. V posledních letech zbytečně zemřely na celém světě miliony nevinných lidí. Někde po statisících, jinde po jednom. Každá tragédie zůstává tragédií a nevina? Na tu se už vůbec nikdo neohlíží!“

„A proto mi sděluješ taková tajemství? Komu tím chceš zvýšit naději na přežití?“

„Naději na přežití si nejvíc snižuješ svými názory v diskusích na netu, Kateřino. Máš je příliš svobodomyslné, to je dnes nebezpečnější než si myslíš. Najdeš na netu i lidi s názory ještě radikálnějšími, ti by byli na řadě dřív, ale jak jsem ti včera sdělil, byla jsi už na jednom seznamu nepohodlných. Pro jistotu už tam nejsi.“

„To vypadá skoro jako zastrašování!“ opáčila jsem. „Vážně mi radíš, abych na netu přestala diskutovat?“

„Zastrašování by bylo, kdybych ti vyhrožoval nepříjemnými následky, když s tím nepřestaneš. Nechci tě omezovat, ale chránit. Nejsi sama, koho jsem z těch seznamů čistě preventivně odstranil. Diskutuj si klidně dál, budu tě před sledováním stínit a postarám se, aby ses už na seznamech nepohodlných lidí neobjevila. Podle mě to postačí.“

„Tajné policejní seznamy... poslyš, není to příliš paranoidní?“

„Není. Ty tajné seznamy opravdu existují, ale nejsou policejní, i když dnes neznám jedinou policii, aby občany nešpiclovala. Seznam, na kterém ses ocitla, nebyl policejní a dokonce nebyl ani v Čechách. Cizí organizace si dnes v Evropě dělají co chtějí a nejen tajně, špiclují čím dál veřejněji a není to kvůli kriminálním živlům ani teroristům, jak se to občas zdůvodňuje. Nejhorší je, že jim to oficiální policie trpí. Nebezpečí je v samotné existenci těch seznamů a zejména v možnosti jejich zneužití. Poznala bys to, až bys chtěla cestovat do některých zemí, třeba do Ameriky. Nestačila by ses ani divit, jak rychle by ti bez důvodu zamítli vízum! Teď ještě na takové cestování ani nepomýšlíš, nemáš na ně peníze ani čas, takže tě to nebolí, ale nikdy nevíš, kdy na to narazíš – jako auto do betonové zdi!“

„No potěš! Opravdu teď nikam cestovat nebudu, ale... proč jsi mě u nich smazal?“

„Jako jeden z mála mám možnost něco proti nim dělat, proto to dělám. Nestačí ten záznam smazat, to by si obnovili z jiných záznamů a navíc by měli podezření, proč jsi jim zmizela zrovna ty. Použil jsem proti nim jejich vlastní metodu. Jak už víš, existuje kód, který způsobí těžkou havarii systémového disku, spojenou se zničením dat. Dá se to použít i na několika discích najednou, takže data neochrání ani RAID a což je ještě méně pravděpodobné, současně i na záložních serverech, takže všechno naprosto spolehlivě zmizelo. Má to malou nevýhodu, ta organizace od prvního okamžiku ví, že šlo o hackerský útok. Určitě strašlivě zuří, ale v této chvíli proti tomu nic nezmohou. Se skřípěním zubů opraví servery, vymění vadné disky, obnoví data ze záloh na DVD, ale nejnovější data včetně zápisů o tobě tam už nebudou.“

„No nazdar! To je jako píchnutí do hnízda sršňů! Proč to děláš?“

„To nebylo hnízdo sršňů, ale hnízdo africké mamby, která uštkne bez nejmenšího varování a je jedovatější než kobra. Na druhé straně jsem jim smazal mnohem víc než data o jedné studentce, takže mě to opravdu těší.“

„Udělal jsi jim ale škodu a nebylo to zrovna podle zákona!“

„Vážně doufáš, že oni zákony respektují? Zničil jsem jim jejich vlastní zbraní hardware, milé ani legální to ode mě nebylo, ale nebylo to napomáhání zločinu, spíš naopak. Takže to nepovažuji za chybu a svědomí mám čisté.“

„Dobře, ale proč zrovna kvůli mně?“ nemohla jsem to pochopit.

„Opakuji ti, nebyla jsi tam sama, bylo vás víc. Chci, aby se některým lidem pozornost mocných vyhnula, už protože se mi líbíte.“

„Líbíte? Vážně si myslíš, že stačí znát moje názory z diskusí? Viděl jsi mě někdy?“

„Viděl,“ odvětil bez nejmenšího váhání. „Posílala jsi nedávno své fotky kamarádce Daně ze střední školy, ne?“

Trochu jsem se zarazila. Fotky Dance... no potěš! Ne že by mi na tom záleželo, ale na fotkách z prázdnin na koupališti jsem... jak to říct decentně... nejsem snad úplně tlustá, jen »dobře tepelně izolovaná«...

„Vlezl jsi mi do soukromé korespondence? Hanba tě nefackuje?“ protestovala jsem.

„Stydím se za to,“ přiznal bez mrknutí oka. „Jsem už ale takový. Když prolézám poštovní servery a kolem mě prolétne dopis, prostě ho vidím. Jako když pošťáci třídí pohlednice. Na pohlednici je vidět jen jedna strana a kdo vidí obrázek, musí si pohlednici otočit, aby mohl přečíst text. E-maily jsou jednostranné, na těch je vidět všechno. Text, obrázky i videa. Až se mi z některých mailů dělá špatně, nevěřila bys, co všechno si lidé posílají za prasečinky. A to nemluvím o těch, kteří je úmyslně vystavují na odiv. Tvoje maily byly... nevinnost sama.“

„Lézt někomu do soukromé korespondence je zvrhlost!“ utřela jsem ho.

„Nezabalený dopis je jako jednostranná pohlednice. Na nikoho se zlobit nemůžeš. Když posíláš pohlednici, jistě počítáš s tím, že si ji spousta lidí přečte. Už protože pošťáci musí číst adresu hned vedle.“

„Jak bych to měla balit, aby to nebylo tak znát?“

„Aspoň kompresním programem, třeba zipem. Úplně to obrázek nezakryje, ale přece jen mi takový dopis dá víc práce s rozbalováním... ačkoliv proti mně to není žádná ochrana, já přečtu i vysoce kryptované zprávy z bankovního, vojenského a špionážního prostředí. A tam si dávají větší práci se šifrováním, věř mi!“

„Fíha! Ty luštíš i takovéhle šifry? Máš na ně nějaký program?“

„Podrobnosti si nechám na jindy,“ odvětil velkoryse. „Kdybys měla zájem, naučím tě to. S balením to je jako u muslimek: nechtějí, aby je lidé okukovali, proto chodí zahalené. Většině žen na světě to ale nevadí, pozornost jim spíš lichotí.“

„No... že bych stála o pozornost mužů, to se prozatím tvrdit nedá...“ přiznala jsem.

Jak mě poučovala kamarádka Jitka, má totiž proti mně dva roky školy náskok: která se na vejšce zakouká do kluka, velice často ze školy vypadne. Dodělávat vysokou s miminem v náručí není sice vyloučené, ale před takovými smekám aspoň brýle, když už nic jiného na hlavě nemám. Každá studentka by se na vejšce měla starat především o dva hlavní úkoly: A) nevdat se, B) dostudovat. Proč? No přece: A kvůli B.

Přítel... kupodivu nic. Nechal to bez poznámky.

„Nedivíš se, doufám!“ přidala jsem mu tedy rýpnutí.

„Na tohle je asi těžká odpověď! Když si uvědomím, že jako studentka nemáš zájem odvádět pozornost od učení, ani bych se tomu divit neměl. Na druhou stranu musím brát v úvahu, že nechceš vstoupit do kláštera, takže ten zájem nemůžeš úplně zavrhovat.“

„Perfektně řečeno!“ uznala jsem. „Chci dostudovat, to je ten správný důvod!“

„Ten ti ovšem chválím,“ přitakal mi. „A nejen to, mohl bych ti občas přispět nějakými vědomostmi, budeš je asi potřebovat. Nejsem úplně bez vzdělání, jako spousta dnešních internetových super machrů. A navíc umím učit, můžeš mi věřit.“

„Neodmítám to předem,“ odvětila jsem. „Zatím jsem si ale vystačila.“

„Vím,“ přitakal. „Ode mne můžeš získat tisíckrát víc vědomostí než od školy!“

„Ale kdo tedy jsi?“ nevydržela jsem. „Snad ne starý profesor ve výslužbě, že si tak ceníš svého umění učit?“

Smajlík úsměvu a pobavený text: „To sem raději netahej, ale chceš-li dostudovat, drž se toho. Třeba si mysli, že jsem starý profesor ve výslužbě, bylo by to lepší. Nejsi ostatně daleko od pravdy, i když ve věku to není.“

„Mluvíš v hádankách!“ upozornila jsem ho, že mu nerozumím. „Není to ale fér, když s tebou mluvím na rovinu!“

„Dobře, když na rovinu, tak na rovinu: co se týče věku, jsem jen o dva roky starší než ty. Musím ti ale připomenout, že žiji intenzívněji. Zatímco ty jsi třetinu svého věku prospala, já žiji bez přestávky, non stop. Kdo napůl-spí, inteligencí ani postřehem příliš nevyniká, ale i v napůl-spánku jsem bdělejší než ty. Kromě spánku strávíš plno času i neužitečným čekáním. Ne že bych nikdy na nic nečekal, ale když na něco čekám, nemarním zbytečně svoji inteligenční kapacitu a obvykle to čekání využiji jinak. Umím dělat víc věcí najednou, až se něco z toho naučíš, jistě to pochopíš. A když to sečteš, zjistíš, že jsem vzděláním mnohem víc než o ty dva roky výš.“

„A kolik už máš diplomů?“ rýpla jsem si, jako když se na netu někdo nemožně vytahoval.

„Na diplomy jsem slabší,“ připustil. „Kdybych je potřeboval, asi bych si je udělal. Existují ve světě univerzity, které se zabývají studiem na dálku a umožňují získat zcela legálně diplom i tím, že člověk přijde rovnou ke zkouškám. Zatím se mi to ale nezdálo nutné. K čemu člověk potřebuje diplom? Aby získal zajímavé zaměstnání s větším uplatněním inteligence? Co když se uplatním i bez diplomu a třeba bez zaměstnání? Zaměstnávám-li sám sebe, diplom snad po sobě vyžadovat nemusím.“

„To se ale každému nepoštěstí,“ upozornila jsem ho.

„Svádím tě snad, abys nechala školy? Jen se pilně uč, vědomosti budeš tak jako tak potřebovat. Ale kromě toho, vzdělání není halda nabiflovaných pouček! Vysoká škola tě naučí především analyticky myslet! V tom je její největší přínos, kromě znalostí.“

„Ale ty na vysokou školu očividně kašleš!“

„To si jen myslíš,“ odmítl. „Přes internet jsem už navštěvoval nějaké školy, i když ne tady v Čechách. Jak říkám, stačí mi sjednat si zkoušky, dostavit se, zaplatit příslušnou taxu a diplom je můj. Jen to zatím nepovažuji za tak nezbytné, aby mi to stálo za výlet.“

„Kde to takhle provozují?“ zajímala jsem se.

„Například v Austrálii. Tam to frčí nejvíc, ale nejsou jediní, ovšem ti jiní mají problémy s uznáváním diplomů ve světě, těm bych se ale vyhnul. Povšimni si, že vůbec nezmiňuji Ameriku, kde bych si mohl diplom prostě koupit i bez zkoušek.“

„To by byl přece podvod!“ upozornila jsem ho jemně. „Takových nabídek už jsem dostala nejmíň sto... Kdo na to naletí, získá falešný diplom, ale zůstane hlupákem.“

„Taky to tak cítím,“ souhlasil. „Lepší je to v Austrálii. Zkoušky tam skládají poctivě, i když umožňují studovat na dálku. Kdo se pro to rozhodne, musí hodně vědět.“

„Jenže Austrálie je trochu daleko, co?“

„Je,“ připustil. „Což by mi nevadilo, kdybych to potřeboval. Každý člověk by měl aspoň jednou za život vytáhnout paty z domova.“

„Ale nebyl by to trochu drahý výlet?“

„Hele, Katko, pokud jde o peníze, nedostatkem rozhodně netrpím. Ale snad jsme si řekli, že necháme finanční otázky stranou.“

„Nemluvím o nedostatku, ale Austrálie... vždyť je to cesta kolem půlky světa!“

„Dobře, když tě to trápí, řeknu ti, jaké mám dneska zaměstnání. Mimo jiné jsem profesionální hráč na burze v New Yorku. A protože vidím tamním bossům do karet, jsem jako hráč mimořádně úspěšný. Netvrdím, že je to čestné zaměstnání, ale hraji se žraloky podle jejich vlastních pravidel, podle místních zákonů je to naprosto v pořádku a mému svědomí se nepříčí, když je pravidelně o pár dolarů obehrávám. Pokaždé se pak stáhnu a žiju si v pohodě jako rentiér.“

Chvíli jsem o tom uvažovala.

„Nevím, jestli by se mi takové zaměstnání líbilo,“ řekla jsem pak. „Obehrávat lidi se mi nezdá zrovna poctivé.“

„O to vůbec nejde,“ opáčil. „Nestarám se, jestli je to poctivé, asi není, ale uvědom si, neobehrávám chudáky s plnou hlavu starostí, co budou mít k večeři, ale právě ty, kteří je o ty večeře připravují.“

„Ráda bych měla tvoji jistotu, že je to právě tak,“ rýpla jsem si.

„To bys musela vědět, jak to chodí,“ odvětil. „Posuď si to sama podle mé poslední akce. Vyslechl jsem tajnou poradu bossů, když se domlouvali, jak oškubou jeden podnik. Domluvili se vyvolat pád jeho akcií a až budou na dně, levně je skoupit. V machinacích jim bránit nemohu, nemám na to prostředky, a vlastně ani nechci. Ale ve chvíli, kdy bossové zadali svým makléřům příkaz, aby akcie skoupili, nebyly na prodej. Ukázalo se, že je těsně před nimi skoupil někdo jiný. Pak se provalilo, že to byl jen falešný poplach a firma byla zdravá, což její akcie prudce vyhnalo vzhůru. Bossové to ovšem věděli jako první, dali makléřům příkaz zastavit nákup a nic nekupovat, jenže se ten příkaz někde zdržel a bossové získali akcie za vyšší cenu, než byly původně. I to by jim umožnilo podnik ovládnout a výhodně rozprodat, jenže ke své zlosti zjistili, že rozhodující balík vlastní někdo jiný a akcie jsou jim tedy na nic. Neměli přece v úmyslu podniku pomoci, jen se chtěli napakovat a to už jaksi nešlo. Prodali je tedy, ale jako na potvoru pod cenou. To se stává, když se hodnota některých akcií rozhoupe... Ten, kdo je předběhl, shrábl rozdíl. Nemusím ti ani říkat, kdo to skvěle připravené kolísání hodnot akcií využil. Skončilo to tak, že se akcie vrátily původním majitelům, podnik prosperuje, o pár dolarů přišli jen bossové a já jsem získal, co ztratili. Že to byl podraz? Souhlasím, ale já jsem to na ně nepřipravoval! Sami si tu boudu na sebe ušili.“

„Čte se to pěkně, skoro jako pohádka,“ reagovala jsem. „Jak jsem ale pochopila, má to hned dva háčky. První, že jsi neoprávněně vyslechl tajnou poradu, kde jsi neměl co dělat. Druhý, zdržel jsi příkaz, kterými se snažili zachránit situaci, aby přišly pozdě. Uvažuji správně?“

„Ano, v obou případech máš pravdu, byl jsem to já. Ale udělal jsem, co oni dělají jiným. Uvědom si, jak důmyslnou odposlechovou síť mají k dispozici. Špehování internetových diskusí není zdaleka hlavní činnost Echelonu! Představ si výběrovou soutěž, kde má rozhodnout nejvýhodnější nabídka. Jedna strana se na poslední chvíli radí se šéfy, co má dát do obálky, druhá strana ty první odposlechne a dá pak do soutěže obálku s nabídkou jen o pár dolarů výhodnější. To taky není fér a o tom se ke své škodě přesvědčili Němci, Francouzi i Angličané. Ti žraloci mají k dispozici i veřejné telefonní a mobilní sítě, které mohou podle svých potřeb blokovat, nebo jen zpomalit, aby se konkurence nestihla domluvit. V té hře mají před svými protivníky výhodu několika desítek minut náskoku, často rozhodující. Jenže já mám pak výhodu pár minut i před nimi. Opakuji, je to jejich vlastní zbraň.“

„Když je to tak, bossové určitě o pár šupů nezchudnou,“ oddychla jsem si.

„Není to vždycky jen o pár šupů,“ opravil mě. „Naposled to bylo šest miliard dolarů. Ale máš pravdu, nezchudli. Já už ty miliardy také nemám, většinu jsem rozházel po světě. Opraví se za ně tisícovka škol, pár nemocnic v Indii a v Africe dostalo sponzorský dar na přístroje... samotnému mi stačí k životu a ke štěstí docela málo.“

„Možná – ale ti, které jsi obral, musí strašně zuřit! Nebojíš se, že po tobě půjdou?“

„Jdou po mně, jdou,“ odvětil klidně. „Najímají nejlepší detektivy a odborníky, mají i vlastní bandu hackerů, ale všechna pátrání vyzněla do ztracena. Detektivové přišli jen na to, že peníze prošly přes několik kont, jenže pak zjistili, že jejich majitelé již zemřeli, takže je každému jasné, že se žádného svědectví nedočkají. Nebojím se jich.“

„A ty těmi penězi sponzoruješ školy a nemocnice... to bych ti uznala za dobrý skutek. Ale nepoškodíš přitom nechtěně i jiné?“

„Když někoho poškodím, tak jedině úmyslně,“ odvětil. „Přistrčil jsem novinářům několik úplatkářských afér, pár firem se dostalo až k soudu. Ty jsem zřejmě poškodil. Svědomí mám ale pořád čisté. Když uplácí stavební firma, aby dostala vládní zakázku, je to asi lumpárna, ale když té firmě hrozí krach, dívám se raději jinam. Když ale uplácí obrovská zbrojovka, je to větší svinstvo a to už se jinam nedívám. Buď je předhodím novinářům, nebo o tom pořídím sám vhodnou reportáž.“

„Ty jsi podle potřeby i reportér?“ podivila jsem se.

„Dnes je to docela snadné,“ odvětil. „Většina notebooků má vestavěný obstojný mikrofon, pro mě není problém použít jej, i když se notebook tváří jako vypnutý. Totéž platí o mé přítomnosti na tajných jednáních bankovních bossů. Kdo s sebou na porady tahá notebook, buď neví o možnostech jeho zneužití, anebo na to jen zapomněl.“

„Jenže to znamená, že ty toho zneužíváš také!“

„Zneužívám,“ přiznal. „I zneužití odposlechu může zachránit životy. Uznej aspoň, že může být i oprávněné zneužití – ačkoliv tohle spojení slov je vlastně čirý protimluv.“

„Protimluv to je...“ povzdychla jsem si. „V téhle chvíli nevím, zda ti mám vynadat, nebo tě obdivovat. Z mého pohledu to vypadá spíš jako nehorázné vychloubání. Na druhé straně máš schopnosti, o jakých se mi do včerejška ani nezdálo, jako třeba psaní bez klávesnice. V tom světle to vypadá trochu jinak.“

„Spíš na ten obdiv?“ – a dva úsměvné smajlíky.

„Ano,“ přisvědčila jsem. „Nemám ve zvyku maskovat své přesvědčení. Když už se k nějakému názoru dopracuji, stojím si za ním a o opaku se dám přesvědčit jen hodně pádnými argumenty.“

„A právě tím se mi líbíš, Kateřino. Hoď za hlavu fotky v plavkách. Budu před tebou taky upřímný. Nejsem z těch, kdo jdou po modelkách. Nelíbíš se mi, protože jsi žena, ale pro tvé názory. Stejně tak se mi líbí někteří chlapi, což vůbec neznamená, že bych byl gay, nebo jak se to dneska říká. Vážím si kamarádství v původním smyslu toho slova. Sex se do kamarádství nemá vůbec tahat. Nic proti němu nemám, láska je krásný cit, ale kamarádství je něco jiného a je mi hodně proti srsti, když si to někteří pletou. Jako by ani nebylo možné prostě se kamarádit, aby to lidé hned nepovažovali za projev jisté čtyřprocentní menšiny!“

Na tohle jsem potřebovala pár vteřin uvažování, i když mi to v hlavě bzučelo celou tu dobu, co jsem to četla.

„Poslyš, Příteli,“ odpověděla jsem nesměle s oslovením, které mi sám nabízel a kterým jsem ho oslovila vlastně poprvé.

„Přesvědčil jsi mě o mnohém. Nebýt tak časně po ránu, nevím, jestli bychom se vůbec takhle bavili. Ale když chceš upřímnost – tak upřímnost. Nečekám lichotky od nikoho, ani od tebe. A už vůbec ne dvoření. Jednak musím nejprve dostudovat a tohle by byla skoro jistá cesta, jak vyletět od nejbližších zkoušek. Za druhé si nedělám iluze o přitažlivosti, kterou bych při svých kilech navíc oplývala. Nejsem Zlatovláska ani Popelka a když už jsme u těch čísel, mám boty číslo pětačtyřicet a dlouho mi trvalo, než jsem objevila Vietnamce, kteří tuhle velikost vedou. Navíc jsem, jak už víš, socka a vejška je pro mě jen možnost získat slušnější práci. Ne ve smyslu finančním, protože umím vyjít s málem, ale abych mohla svou budoucí práci považovat za hobby. Takže bych se ráda vrátila k ideálu kamarádství. Taky uznávám kamarádství bez sexu, ačkoliv, jak správně tušíš, nechci vstoupit do kláštera, už protože by mě to nebavilo. Ale podle mě je třeba, aby byli kamarádi tak trochu na stejné úrovni. A tady bude asi největší zádrhel.“

„Myslíš?“ vrátil mi jen to jedno jediné slovo.

„Ano, myslím si to,“ potvrdila jsem mu odhodlaně, i když jsem tušila, že toho gesta budu nejspíš velice brzy litovat.

Přátelství se těžko získává, ale snadno ztrácí.

„Tak se na to podívejme nezaujatě,“ pokračoval klidně. „Od začátku trvám na tom, abychom finanční stránku, kde se asi lišíme víc než je zdrávo, ponechali ležet pěkně stranou, nejlépe u ledu. Na peníze jsi hovor stočila pochybnostmi o mých možnostech v Austrálii. Slovo socka nemám rád a používám je jen jako výsměch těm, kdo je myslí hanlivě. Vyhýbal bych se tomu jako čert kříži, ostatně víš, co si myslím o majitelích plných prkenic, i když jsem nejspíš jedním z nich. Peníze pro mě nejsou argumenty a většinu prachů si nenechávám, dávám je potřebnějším. Ano, mám po světě v bankách dvě stě miliard dolarů. Bez nich se mi těžko začínalo. Většině podvodů umím elegantně zabránit tím, že darebáky předejdu a na to peníze potřebuji. Koupit žralokům přímo před nosem větší podnik – a malé ryby jsou pod jejich úroveň, na ty se ani nezaměřují – chce mít po ruce miliardy. Upřímně přiznávám, mám je. Mám je pro jistotu rozhozené po celém světě, aby jich nikde nebylo nápadně velké množství, ale umím je podle potřeby i soustředit. Získal jsem je podle žraločích pravidel burzy, ale legálně a neměla bys mi je vyčítat. Na rozdíl od žraloků, které obehrávám, je používám na lepší účely. Přiznám ti toho ještě víc. Potopil jsem pár podniků a dostal pár tisíc lidí na dlažbu, ale ve všech případech šlo o zbrojovky. Jsi první a zatím jediná, komu jsem to vyslepičil, ale ne abych se jen vytahoval. Vážím si tě pro tvé názory a sám mám podobné. Kdybys mi jako Kristus řekla, abych rozdal majetek chudým, řekl bych, že to už dělám, ale nechávám si tolik, abych měl zbraň proti škůdcům. Kristus by to asi pochopil, nebyl to blouznivec, jako mnozí po něm, kteří se na něho odvolávali. Teď mi ale vážně a zodpovědně řekni: zahodíš nabízené přátelství, když se ti nešetrně otře o ideály, nebo na to zapomeneme a budeme se přátelit bez dalších zmínek o mamonu?“

Ouvej, to byl dlouhý odstavec! Objevil se přede mnou během čtvrt vteřiny, ale četla jsem to déle než minutu. Ačkoliv mi Přítel podle svých slov posílal přímo své myšlenky, ani to myšlení u něho nebylo pomalé! Trvalo mi dlouho, než jsem to přečetla a ještě další desítky vteřin jsem vážila každé jeho slovo. Vyplývalo z nich, že by nerad naše počínající přátelství ukončil. Budiž, měla jsem na to stejný názor. Ale takhle rozhodit mé argumenty, to jsem fakt nečekala.

Jenže měl pravdu. Není hanba uznat v diskusi porážku, když protivník vytáhne argumenty, se kterými se nemůžete měřit. A tohle byly fakt silné kalibry!

„Máš pravdu,“ odpověděla jsem po chvilce. „Společného máme víc než co nás rozděluje. Jsem pro přátelství pod podmínkou, že se už o penězích oba ani nezmíníme.“

„Ba ne, Kateřino,“ odvětil bez nejmenšího zaváhání. „Když o tom víš, bylo by od nás pokrytecké dělat, že o ničem nevíme. Pokrytecké chování odmítám a ty určitě také. Budeš to tedy muset překousnout. Má to smysl jen tehdy, když nám to nebude vadit.“

„Ty to nemusíš... překousnout?“

„Nemám co,“ odvětil zase tak bleskově. „Vadí to jen tobě, mně ne. Uznávám, máš oprávněné podezření, zejména když jsem ti poctivě přiznal, že mé finanční zdroje nejsou podle tvých měřítek poctivé. Ani podle mých, v tom s tebou souhlasím. Naučil jsem se jen užívat proti protivníkům stejné zbraně, jaké bez skrupulí používají oni. Není přece možné, aby ve válce jedni stříleli a druzí jim to opláceli květinami, to je předem odsouzené k porážce. Snad chápeš, že finanční válka má stejná pravidla jako horká válka vedená zbraněmi – tedy prakticky žádná. Účelem je zničit protivníka všemi prostředky, za každou cenu a bez ohledu na oběti. Horké a finanční války občas přechází jedna v druhou a takzvaná rytířská pravidla boje, nebo Ženevské konvence? Ta se dodržují, jen dokud je to výhodné. Němce po válce tvrdě odsoudili za každé porušování Ženevských dohod – na které sami zvysoka kašlou. Válečné zločiny dnes nejvíc páchá mocnost, která je sama oficiálně odsuzuje. Vítězům projde všechno, zato běda poraženým! V tomhle uvažování jsem daleko před tebou – i když počítám, že můj rok je delší než tvůj. Překousl jsem to už dávno, teď je řada na tobě.“

„To ale vypadá skoro jako ultimatum!“ poznamenala jsem.

„Nejen vypadá, je,“ souhlasil. „Přistoupil jsem na tvůj návrh – když upřímnost, tak upřímnost, ale bez výjimek a vytáček. Heleď, řekl bych, že je toho na tebe příliš mnoho. Nejvyšší čas přerušit diskusi, ať si můžeš všechno pořádně promyslet. Nespěchej, naše dohoda zůstává v platnosti i s tou novou ikonkou. Ale zavolej mi, až si to sama se sebou pořádně vyříkáš. Nejen s logikou, ale i se svým svědomím.“

„A ty?“ chtěla jsem odpovědět, ale komunikační program se mi sám od sebe zavřel. Znamenalo to konec spojení i rozhovoru.

Dobře, tak tedy ultimatum, pomyslela jsem si. Vyříkám si to nejprve sama se sebou po stránce logiky i svědomí.

Otázkou je, co bude těžší...

Errata:

10.08.2021 22:25