Vítej, návštěvníku!

Dárek od Danaů

 Střezte se Danaů, přinášejících dary!

 (Varování z dob starého Řecka).

To jsem tomu dala, byla má nejsilnější myšlenka, když jsem v rychlosti spořádala oběd a vrátila se ke včerejší noci a dnešnímu ránu.

Takže ultimatum... a abych si to pořádně promyslela... no, dal mi kapky, jen co je pravda! O dva roky starší, budiž, ale aby byl o tolik napřed? To snad ne... Ještě na střední škole byli kluci obvykle pozadu, marně se neříká, že holky dospívají rychleji. Na vejšce se to srovná, ale aby byl některý kluk tak výrazně napřed? Zlatý voči!

Ačkoliv, možné je ledacos. Přítel může být výjimka. Co vlastně o něm vím? Složit ze střípků čitelnou mozaiku není vůbec jednoduché. Trošku mě mrazilo, když mě ujišťoval, že má miliardy, i když jen občas a nakrátko. Taková výjimka by byla jako bílá vrána, ale vyloučeno... ba ne, vyloučeno to není!

Bacha, Káťo, to vůbec nevypadá na rozjíveného kluka z gymplu!

Takže přátelství? Beru! Co ale máme společného? Názory? Není to trochu málo?

Jenže v názorech může být klíč ke vzájemnému pochopení. Na netu je spousta lidí, už to znamená spousta názorů. Některé jsou hnusné a největší hnusáci bývají obvykle i nejdrzejší, prosazují se z pozice síly u vědomí své početní převahy. Nesouhlasíš? V tom případě jsi nepřítel, musíme tě zničit. Všemi prostředky a bez ohledu na oběti...

Neříkal to tak Přítel o válkách na poli válečném a finančním? Kde se pravidla také dodržují, jen když jsou výhodná pro útočníky? Jak se zdá, je to obecnější a neomezuje se to jen na jeden obor.

Vzhledem k tomu, že moje kultura skončila spolu se starými botami v odpadkovém koši, výběr na dnešní odpoledne a večer se mi zúžil. Nejpřijatelnější by byl pro mě v té chvíli internet, v současnosti nejlevnější a přitom také kvalitní zábava. Je to ale úplně bez pohybu – s tím se pojí riziko dalších kil navíc. Ale co, mě už to stejně nevytrhne.

Jenže... zapnout notebook a objevit se v nějaké diskusi?

Co mi na to řekne Přítel?

Neblbni, Káťo, co by ti mohl říct? Má snad nárok usurpovat si tě pro sebe? Jistěže ne. Co je na tom špatného, že dáš přednost jiné zábavě? No a? Podívám se jen na pár diskusí. A pro jistotu vynechám ty, kde se nadává. Nemám chuť přesvědčovat nepřesvědčitelné prudiče, hrdé na to, že musí mít vždycky pravdu, ať by tvrdili nesmysly.

Na netu je člověk ve výhodě. Nikdo ti nevidí do tváře a nemůže si dělat posměšky podle vzhledu. Zato je tu obvyklé deptat protivníky podpásovými pseudoargumenty. Na ty se dá vyzrát vhodnou odpovědí.

Vymyslela jsem několik protiúderů s překvapujícími výsledky. Na fanatické prudiče nestačí, ale na ostatní přihlížející udělají dojem. Na pohrdlivou nálepku socka používám klasický protiúder maminčin mazánek s cestičkou umetenou tatínkem. Postižený se začne ihned vychloubat svou samostatností a nezávislostí, načež ode mě schytá ještě pohrdlivější nejenže ti umetají cestičku, ale ani o tom nevíš! Ať se pak rozčiluje jak chce, nikdo mu nevěří. Což bohužel účinkuje jen mezi studenty, kteří nejsou samostatní už z principu, v jiných diskusích to tak nezabírá, ale všude se něco najde. Horší je, že prudiči často útočí ve smečkách, navzájem si notují a povzbuzují se. Není divu, že je tam slušňák vzácností jako bílá vrána. Každá bílá vrána ví, že se na ni ty černé sesypou, takže vydat se mezi ně znamená mít hroší kůži a hodně silné argumenty.

Horší je, když začnou prudiči místo argumentů omílat mantru, neboli opakovat pořád dokola totéž. Nejobvyklejší pseudoargument je dneska označit protivníky za komouše, komunisty, bolševiky nebo jen soudruhy, čímž zpravidla rozumná diskuse končí. Navštěvovat takové diskuse je už jen ztráta času, o nervech nemluvě.

Tentokrát jsem navštívila jen dvě nejoblíbenější diskuse. Účast tu byla nepatrná, zřejmě se projevovaly následky včerejších studentských oslav. Pozdravila jsem pár známých, ale s těmi jsem se shodla, řádná diskuse chce trochu konflikt! Jen by měl být na slušném základě, bez podpásovek. V korektní diskusi si člověk chtě nechtě musí vážit i protivníků. Jen škoda, že džentlmenských debat bývá na internetu jako pověstného šafránu a je jich čím dál míň!

Tak a dost, Káťo, řekla jsem si po chvilce, všeho moc škodí. Mám pokoušet ikonku Přítele, nebo jsem si to ještě nerozvážila? Radši ještě počkám, jen ať vidí, že si to promýšlím opravdu zodpovědně. A teď jdu žehlit, nerada chodím ve zmačkaném...

Zavřela jsem programy a naklikala shutdown. Místo vypnutí notebooku mi ale naběhl komunikační program. Až jsem se lekla.

To přece ne... to může být... jedině on...

„Ahoj, Kateřino!“ objevilo se mi úvodem.

Tušení bylo správné, tentokrát zřejmě nevydržel čekání on.

„Poslyš, Kateřino, přispěji ti na internetovou komunikaci. Potřebuješ zkrátka pořádnou mašinu. Za chvíli ti přivezou nový notebook. Platit nic nebudeš, jen podepiš převzetí. Chci ti vnutit lepší komunikaci, než jsi zvyklá. Kdybys to odmítla jako dar, můžeme se dohodnout, že si ho u tebe po dobu tvého studia uschovám. Protesty se nepřijímají a basta!“

Komunikační program se zavřel a až teď se notebook vypnul. Nestihla jsem ani poděkovat, ani protestovat. Zase mi na dálku vypnul notebook! Ačkoliv ne, ten shutdown jsem odstartovala sama, on jen to vypnutí trochu pozdržel. Co bych chtěla od hackera?

Tohle ale nebylo jen nezávazné povídání! Správně předpokládal, že bych tak velký dar odmítla. Za co mě vlastně považuje? Nejsem přece děvka! Dárky beru od rodičů, ale ne od kdejakého cizího kluka.

Ačkoliv – zase předvídal, že nebudu souhlasit, proto mi podstrčil tu druhou, přijatelnější možnost – úschovu jeho počítače po dobu mého studia. Zřejmě očekával, že mi tím sebere vítr z plachet a že s půjčeným počítačem budu zacházet jako s vlastním.

Táta by s něčím takovým nesouhlasil. Nabádal mě, ať mám vždy svou hrdost. Člověk má užívat jen co si sám poctivě pořídí. Dluhy umí nadělat každý, zadlužit se znamená ztratit nezávislost. Naši se nedávno museli zadlužit hypotékou, když nás zbohatlý restituent bezohledně vykopl z domu, kde jsme žili odedávna, jenže v jejich případě jim nic jiného nezbývalo. I šachisté znají vynucené tahy, kdy nelze jít jinam!

Ano, ale – když budu mít ten počítač na jistou dobu v úschově, nebude to dluh! Pak ho přece klidně vrátím! Nebo ho vrátím v té chvíli, kdy by toho chtěl zneužít, závislá na něm rozhodně nebudu. Mám přece nějakou hrdost!

V té chvíli se ozval zvonek u dveří. Došla jsem otevřít a opravdu, stál tam mladík v kombinéze doručovací služby Messenger, či co to bylo, a před ním na zemi odložená krabice, aby mohl zazvonit.

„Jste slečna Kateřina, nebo ta druhá?“ zeptal se mě pro jistotu.

Na zvonku byla i má spolubydlící Ivana, která si teď zřejmě doma užívá s Frantou.

„Jo, jsem Kateřina,“ ujistila jsem ho.

„Podepíšete mi tady tu přejímku? Jestli vám to nevadí, spěchám, mám toho dneska víc.“

Podepsala jsem mu přejímací listinu, mladík se rychle rozloučil a nasedl na motocykl. Ani jsem si ho nevšimla, když přijížděl.

Krabice obsahovala neveliký tablet, takový jsem ještě neviděla. Byla tam i jakási nabíječka. Co s tím? Zapnout, nebo nechat ležet?

Zvědavost je prý špatná vlastnost, ale měla jsem jí větší přebytek než kilogramů živé váhy. Nedalo mi to, tablet jsem vybalila a položila na stůl vedle svého dosavadního notebooku. Tohle mrně že je lepší než ten starý? Vždyť nemá ani myš, ani klávesnici! U notebooku jsem měla externí myš i klávesnici, bylo to pohodlnější než stísněná klávesnice notebooku. Tohle nemělo nic. Abych si zvykala na nějakou virtuální? Vždyť i tu obrazovku měl malou! V tom tedy žádný pokrok nevidím!

Velice brzy jsem narazila na problém ještě větší. Darovaný tablet neměl nejen konektory pro klábosnici ani pro myš, neměl konektory žádné! Jen malou kulatou zásuvku pro připojení nabíječky. Vůbec byl nějaký nestandardní. Vždyť se k němu nedá nic připojit! Externí disky ani USB flešky! A co horšího, neměl ani tlačítka! Jen jedno, nejspíš pro zapnutí. Běžně bývá tlačítek víc, například pro ovládání hlasitosti. To může být problém!

Už jsem se rozhodovala hodit to za hlavu s vědomím, že to dnes nevyřeším, když se mi tablet zapnul sám od sebe. Bylo mi ihned jasné, čí je to práce. Kdo jiný by to dokázal, než Přítel?

„Ahoj! Jsi tam, že?“ objevilo se na obrazovce. „Hintys, ten tablet před tebou, má mikrofon. Můžeš mluvit? Bude to rychlejší.“

Posadila jsem se tedy a odpověděla mu.

„Jsem tu. Zásilka dorazila, jenže si s ní tak trochu nevím rady. Je to moc mrňavé a nedá se k tomu připojit klávesnice.“

„V pořádku!“ ujišťoval mě. „Mohu tě o něco poprosit? Najdi teď v příslušenství bílo-červenou látkovou čelenku hačimaki!“

Čelenku? Proboha – nač?

V téže vteřině mě ale polilo horko, neboť mi doskočilo, k čemu to bude. Přítel mi přece nabízel něco stokrát rychlejšího než klávesnice! Že by to byla ta gumově-textilní páska, přiložená jen tak v plastikovém sáčku? Vypadá obyčejně, nemá kablík, nic. Prostě páska na vlasy.

„Jo, našla jsem ji!“ řekla jsem do tabletu.

„Nasaď si ji na hlavu červeným čtverečkem nahoru a uprostřed čela. Potom chvíli počkej, než ti ji zkonfiguruji.“

„Poslyš, není to nakonec ta tvoje blesková náhrada klávesnice?“

„Nejen to,“ odvětil. „Uvidíš, stojí to za pokus! Zkus to!“

Našla jsem červený čtvereček, byla to jediná ozdoba čelenky. Musí být otočená tak, aby čtvereček byl nahoře a uprostřed čela...

V té chvíli jsem se vznesla do výšky, ale současně mě obklopila černočerná tma...

Nejsem indián, trénovaný na to, aby nevykřikl, když znenadání padá do hluboké propasti.

Tvrdit, že jsem v té chvíli vykřikla, by bylo velice eufemistické. Skutečnost byla horší. Hrůzyplné zavytí bylo pravdě blíž, ale možná ani to nestačilo. Jsou zkrátka okamžiky, kdy člověk hrůzou neví, co dělá.

„Klid, Kateřino, klid!“ ozvalo se najednou v té tmě vedle mě. Byl to sugestivní hlas jakéhosi mladého kluka, a jeho klid se hned přenesl i na mě. „Jsem tu s tebou, ničeho se neboj. Čekám tu na tebe!“

„Kdo je to?“ zeptala jsem se opatrně do té tmy.

„Přítel, kdo jiný?“ dostala jsem konejšivým hlasem uklidňující odpověď. „Klidně stůj a počkej, až ti tvůj chitkon nakonfiguruji. Vidění je složitější než všechno ostatní.“

„Vidění?“ opakovala jsem po něm pořád ještě nechápavě.

A potom to přišlo. Náhle jako kdyby se rozsvítilo, vznášela jsem se nad neznámým skleněným městem plným domů podobných čínským a japonským pagodám, jenže byly ze skla a stěnami i střechami bylo vidět dovnitř. Město obklopovala bílá zeď jako středověké hradby, táhla se od obzoru k obzoru. Ve skleněných pagodách se jako barevní hadi kroutily podivné provazce vedle pomalovaných krabic a otáčejících se koleček.

„Co je to za město?“ zeptala jsem se.

Měla jsem nárok být zvědavá, kolem mne bylo prostě neznámo.

„To, co kolem sebe vidíš, je vnitřek tvého hintysu,“ zasmál se Přítel. „Já jen, aby ses toho hned nezalekla.“

Ohlédla jsem se po hlasu, ale v mé blízkosti nikdo nebyl. Spatřila jsem jen cosi jako proužek cigaretového kouře, jenže nestoupal zdola nahoru, ale vznášel se vodorovně.

„Teď se díváme jeden na druhého!“ napověděl mi Přítel.

„Ty jsi... ten kouř?“ zajíkla jsem se.

„Ano,“ přikývl, ovšem jen hlasem, protože se vinul stejně jako předtím. „Nediv se, je to jen virtualita.“

„Něco jako... Matrix?“

„Mohla by to být jedna z možností,“ nenamítal Přítel. „Tohle je glyté, zobrazení pro lidi. My lidé pořád potřebujeme nějaké představy. Na rozdíl od klasických kancelářských šuplíků Windowsů vzniklo glyté v Japonsku a adresáře tam mají podobu skleněných japonských svatyní. Jenže je vidět dovnitř, takže máš ihned, bez zdlouhavého otevírání, přehled o jejich obsahu. To je jen první pohled, časem se je naučíš vnímat komplexněji, ale na to potřebuješ cvik. Pomohu ti s tím. Teď tě jen srdečně vítám mezi nás – Virtuály.“

„Vás je víc?“

„S tebou pět set padesát tři,“ ujistil mě. „Ale přibývá nás teď rychleji.“

„Počítáš mě už k vám?“

„Počítám, protože si neumím ani představit, že bys od nás chtěla odejít. Byla bys první a dlouho bychom si lámali hlavu, proč.“

„A co tady vlastně děláte?“

„Už jsem ti to přece naznačil,“ připomněl mi. „Pohybujeme se po netu – říkáme mu mlung, což nemá nic společného se starším českým slovem mluno, které se Češi kdysi pokoušeli dát elektřině – ačkoliv mlung má s elektřinou – neboli s mlunem – společné víc než základy.“

„Dobře,“ přerušila jsem ho netrpělivě. „Ale co opravdu děláte – když pominu, že se v tom divném světě-nesvětě jen tak vznášíte?“

„Nechceme nic menšího, než změnit skutečný svět,“ řekl mi – a byl v tom znát tak slavnostní tón, až mi přejel mráz po zádech.

Ačkoliv, jestli jsem tu byla jen jako proužek dýmu, tak vážně nevím, po čem mi měl ten mráz jezdit.

„...a počítám s tím, že se mezi nás brzy zařadíš,“ dokončil.

„Počkej – já přece teprve studuji!“ upozornila jsem ho.

„To se s tím nevylučuje,“ ujistil mě. „Člověk nemůže zůstat v mlungu trvale, to by nedopadlo dobře. Postačí, když tomu zpočátku věnuješ jen pár hodin denně.“

„Pár hodin denně?“ otřásla jsem se. „To asi nepůjde! Vždyť se musím učit, studium...“

„...není jednoduché, vím. Věnuješ nám tedy volný čas, o kterém dosud nevíš, platí?“

Připomínalo mi to prastarou pohádku, ve které za svou záchranu slíbil král ďáblovi to, o čem doma neví, aniž by ho napadlo, že by to mohlo být jeho vlastní novorozeně. Tohle přece nemůže být tak drastické! Ačkoliv...

„Ty myslíš...“ došla mi další strašná možnost.

„Ano, přesně to,“ ujistil mě. „Věnuješ nám pouze čas, který bys neužitečně promarnila spánkem a další, který získáš urychlením. Pojď teď se mnou na výlet do tvého hintysu!“

Obláček cigaretového kouře se obrátil stranou. Zamířila jsem odhodlaně za ním. Je to přece virtuální obraz, pouhá iluze neskutečného světa! Letěli jsme chvilku nad městem skleněných pagod, až jsme spolu do jedné z nich vlétli.

„Tvůj nový disk je mnohem větší než dosavadní,“ vysvětloval mi během letu Přítel. „A tahle pagoda je obsah tvého notebooku. Přepsal jsem ti sem všechno, máš tu spoustu obrázků.“

„Tohle kolem nás je tedy – disk?“

„Říkáme tomu tak jen ze setrvačnosti,“ přikývl. „Ve skutečnosti to disk není, nic se tu netočí a o jeho kapacitě se nezdá ani největším komerčně vyráběným počítačům.“

„Kde jste k tomu ale přišli?“

„To všechno vymyslel náš Učitel,“ řekl Přítel. „Byl to původně vedoucí výzkumného týmu Tokijské univerzity. On vymyslel chitkon, který nás spojuje s počítači. Původní model byl pomalý a neohrabaný, ale Japonci jsou machři a Učitel zvlášť, jistě se s ním brzy seznámíš. Největší překážkou pro pořádnou práci chitkonů byla malá kapacita disků. Náš Učitel si tedy zahrál na piráta a virtuálně se vloupal do amerických armádních laboratoří, kde se ukrývají nejlepší počítačové vynálezy na světě – bohužel neslouží lidem, ale zvráceným potřebám armády. Učitel tam našel bublinkové paměti. Býval to kdysi veliký hit, věřilo se, že nahradí pomalé disky, ale pak Američané všechny patenty zabavili pro armádní účely a bubliny z civilního sektoru úplně zmizely. Náš Učitel je mohl prostě upirátit, ale když si je prohlédl, jak pracují, vymyslel lepší. A tak, zatímco americké bublinkové paměti nedosahují oslnivých parametrů dodnes a jsou pořád tak pomalé jako v době jejich vzniku, jen se trochu zvýšila jejich kapacita, atomové pole překonalo všechny rekordy. Máš teď, stejně jako my, ve svém novém počítači větší kapacitu, než je součet kapacit všech disků americké armády, letectva i námořnictva. Není ve tvých silách ji zaplnit.“

„Fíha!“ zmohla jsem se jen na tohle.

„Po vynálezu chitkonu se Učitel s Tokijskou univerzitou úplně rozloučil,“ pokračoval Přítel. „Odůvodnil to věkem a tím, že mu právě zemřela žena. Nebylo to nápadné, ale pravý důvod byl jiný. Tokijská univerzita nebyla závislá na komerčních firmách ani na armádě, jenže ani její nezávislost nebyla zárukou, že se vynález nedostane do rukou těch, kdo by ho zneužili. Učitel včas pochopil, že vynález nesmí dát z ruky. Přirovnal to k tajemství atomové pumy – až se s ním seznámíš, pochopíš, že ani moc nepřeháněl. Pokračoval raději ve výzkumech na vlastní pěst doma. Nebyl sám, tehdy vznikla po různých garážích spousta vynálezů, ale tenhle byl z nich významem největší. Učitel je dnes spokojený japonský penzista, žije osaměle, ale pořád pracuje jako mladík. A není to jen zdání. Připojování k mlungu má zřejmě na lidský organismus kladný vliv, náš Učitel dnes jako mladík nejen vypadá, ale je pořád aktivnější než většina Japonců – a uznej, není to slabé tvrzení u tak pracovitého národa!“

Uznala jsem to.

„Učitel... má snad také nějaké jméno, ne?“ nadhodila jsem.

„Jistě, ale to se jen tak nedozvíš,“ zchladil mě. „Jako jsem pro tebe jen Přítel, tak pro tebe bude jen Učitel. Dozvíš se jeho jméno, až se k nám přidáš a získáš schopnosti, aby sis to sama zjistila. Naštěstí jsi natolik zvídavá, že se ti to jistě brzy podaří, stejně jako mně, ale zatím nás to zjistilo jen něco kolem třiceti. Ne všichni si totiž natolik věří, aby se o to vůbec pokoušeli. V našem světě je někdy lepší vědět méně než více. A to přesto, že vědomosti jsou naše síla.“

„To je snad trochu protimluv, ne?“ namítla jsem.

„Jen zdánlivě,“ řekl. „Vědomosti potřebujeme a získáváme je, kde se dá. Pak ale existuje něco, čemu se říká konspirativní zásady. Uvědom si, stavíme se proti zákonům džungle našeho světa a i když oficiální lidské zákony neporušujeme, jsme v hluboké ilegalitě.“

„To myslíš... vážně?“

„Naprosto vážně,“ ujistil mě. „Zákony džungle mají dnes větší platnost než lidské zákony. Lidské zákony zakazují bezdůvodně zabíjet – ale ve světě se nepřetržitě válčí ve jménu zákonů silnějšího – zákonů džungle. Uznávaná lidská práva zavrhují mučení, ale lidé jsou po celém světě mučeni čím dál vynalézavěji. Uvaž, co se stane, když někdo z nás padne do rukou žralokům, vybaveným právem mučit a zabíjet, jen aby získali naše tajemství.“

„Právo mučit a zabíjet nikdo nemá!“ přerušila jsem ho rázně.

„Jistě – podle lidských zákonů a uznávaných lidských práv nemá. Ale co si z toho dělají žraloci, Jamesem Bondem počínaje? Věříš snad pohádce, že jedině špičkoví agenti jako on mají právo zabíjet? To má přece v každé armádě kdejaký pitomý seržant!“

„A už se jim někdo z vás dostal do rukou?“

„Zatím dva – i na to musíme být připraveni,“ odvětil.

„Jak jste na to připravení?“

„Jako mocní našeho světa střeží tajemství špiclování lidí, tak my střežíme tajemství, která tomu jako jediná mohou zabránit.“

„Také zabíjíte každého, kdo tajemství vaší organizace odhalí?“

„To neděláme,“ odmítl stejně rázně, jako prve já. „Náš Učitel o tom kdysi hodně přemýšlel, než se odhodlal vzít si první žáky. Nejvíc nás chrání neuvěřitelnost našeho postavení. Kdyby se kdokoliv rozhodl prodat naše tajemství žralokům – a podotýkám, není to jen teoretická možnost, ačkoliv si ji dovedu představit jen stěží – pak ho prostě odřízneme od našich možností a nikomu už nic neukáže. Stačí k tomu málo. Jak jsi jistě pochopila, čelenka chitkon se musí pro každý mozek naladit, nakonfigurovat. Když ji rozladíš, změní se v obyčejnou pásku na vlasy. Neprojevuje se těm, na koho není naladěná. Na světě nejsou ani dva lidé stejného ladění, je to individuální asi jako otisky prstů.“

„Aha – a ty bys mi to tedy mohl vzít, že?“

„Budeš se asi divit – nejde to. Máme to zavedené tak, že kdo někomu chitkon naladí, dá současně jiným dvěma klíč ke zrušení toho naladění, ale sám to zrušit nemůže. Je to jistá obrana proti závislosti. Nemusíš se bát, že bych ti to sebral, ale tu možnost mají dva jiní. Ačkoliv ti věřím – a prověřoval jsem si tě víc než si myslíš, někdo jiný má možnost zastavit tě, kdybys zklamala. Časem jistě i ty získáš tohle právo, ale umožní ti to vyřadit z naší sítě jen jedince, nikdy ne celek.“

(Netušila jsem, že to není úplná pravda. On jediný tu možnost měl. Jen se sám děsil okamžiku, kdy by ho musel použít...)

„A co ten váš superpočítač?“ namítla jsem. „To by nebyl důkaz?“

„Nebyl,“ ujistil mě. „Počítač hintys bez chitkonu na čele se ani zapnout nedá. Kdyby se dostal do rukou šťouralům, spustili by na něm obyčejná Wokna s kapacitou disku jako u běžného sériového modelu. Pak bys ovšem potřebovala klávesnici. Je pod dvojitým dnem krabice, připojuje se indukcí místo kabelem, takže nepotřebuje baterie a měla bys ji vybalit už kvůli kamufláži. Hintys bez ní nepůsobí jako počítač na tvoji spolubydlící Ivanu. A pamatuj si, té to svěřit nesmíš.“

„Dobře, to udělám. Ale řekneš mi aspoň, co si s tím mám počít?“

„Jistě,“ souhlasil. „Jsem teď tvůj učitel, dokud nezískáš základní dovednosti. Mám ale jednu důležitou podmínku. Musíš se seznámit s naším kodexem a složit slib, že jej neporušíš. Předám ti ještě kodex a stáhnu se, vnucovat se ti nebudu. Další krok bude na tobě, sama musíš přijít. Po tu dobu, co máš na rozmyšlenou, bude hintys fungovat v obou režimech. Bez chitkonu na čele to bude obyčejný tablet. Jakmile si ale chitkon nasadíš, hintys ti ukáže svou sílu. Povím ti ještě pár maličkostí, aby ses jim nedivila, až na ně sama narazíš. Lidský mozek je schopen neuvěřitelného urychlení. Znáš to z extrémních situací, kdy se říká, že člověku v jediné vteřině proletí hlavou celý život. My to používáme denně. Hintys s chitkonem urychlí lidské myšlení víc než stokrát. Může se ti zdát, že se po netu couráš dvě hodiny. Sundej si ale čelenku chitkon a podívej se na hodinky. Zjistíš, že podle nich uplynula sotva minuta. Jak říkám, má to víc výhod než nevýhod a tuhle jistě brzy oceníš. Pod chitkonem si navíc podrobněji a trvaleji zapamatuješ, co se v mlungu dozvíš. Převeď si poznámky do souborů, učebnice i skripta tam nejspíš najdeš připravené. Když se je naučíš s chitkonem na čele, nemusíš se bát zkoušek, ani když budeš bez této podpory.“

„Takže jsi mě k vám naverboval...“ vzdychla jsem si. „Kdo by něčemu takovému odolal?“

„Nejdřív ten kodex, Kateřino!“ připomněl mi. „Na disku si najdi pagodu Dokumenty, pagody jsou řazené podle abecedy. A pak ti přeji hodně trpělivosti. Pro začátek ti doporučím sundat si čelenku a posadit se, nebo si lehnout, ve stoje je to nepohodlné. Zatím ti stačí urychlení, ale nepřeháněj to, jen na pár minut denně! Časem tě naučím napůl-spát, i to ti přidá spoustu času. A pak – už jsem tě přece mezi nás přivítal!“

Zamířil ode mě jako šedivý proužek dýmu kamsi mezi pagody, ale ještě jsem na něho stihla zavolat: „Ta tvoje ikonka ještě funguje?“

„Máš ji i tady v hintysu,“ ujistil mě – a zmizel.

Zůstala jsem sama. Sama ve virtuálním světě, který se Matrixu vůbec, ale vůbec nepodobal. Nejistě jsem si sáhla na hlavu. Pod prsty jsem měla čelenku chitkon a roztržitě jsem si ji stáhla s čela.

Virtuální svět kolem mě rázem zmizel. Stála jsem vedle stolu s novým tabletem, vedle ležel i plastikový sáček od chitkonu. Mrkla jsem se na hodinky, ale nepodívala jsem se na ně předtím, takže mi údaj na ciferníku nic neřekl. Jak dlouho jsem byla s Přítelem ve virtuálním mlungu? Půl hodiny – anebo patnáct vteřin?

Musela jsem uznat, že to byl opravdu neobvyklý dárek. Cítila jsem se jako výherce první ceny v nějaké loterii. Jestli mi to opravdu pomůže ve studiu – a začínala jsem tomu pevně věřit – pak to může být dar z nebes.

Jen kdyby mi v té chvíli neblikl hlavou citát ze starého Řecka:

Varujte se Danaů, přinášejících dary!

Errata:

10.08.2021 22:25