Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Dědictví

Vyřešení bytové krize uspokojilo všechny obyvatele Františkova domu kromě Františka samotného. Nebyl sice tak hloupý, aby peníze uložil do jediné podezřelé banky, ale nedostal jich tolik, aby za ně mohl koupit výnosnější činžák. Nejvíc ho mrzelo vyplacené odstupné! Dostal sice také za rychlé vyklizení domu příplatek, ale když si to přepočítal, zjistil, že většinu z toho rozdal bývalým nájemníkům.

Nejvíc mu vrtalo hlavou, jak tak nahonem získali jiné byty a už vůbec mu nešlo do hlavy, že by měly být nové a přitom levnější. To snad ani není možné! Jenže Samšiňačka si neodpustila, aby mu to ještě zatepla nesdělila. Nelitovala ani cesty za ním přes půl Prahy.

Pravda je, že za parcelu dostal na české poměry královsky zaplaceno, ačkoliv dům na ní, určený k demolici, představoval spíš břemeno než přínos. Sám se musel odstěhovat také a protože tak levný byt jako ostatní nesehnal, začal uvažovat, jestli mu to vůbec stálo za to. Bydlel teď sice v novějším a nemusel se starat o děravou střechu ani o houpající se podlahy, ale také za to teď těžce platil. Kdyby místo prodeje domu zvedl nájmy...

Což ovšem bylo jen to zbožné kdyby. Vrátit to už nemohl. Hned příští týden se na místě objevily těžké stroje a započalo bourání. Staveniště se brzy podobalo hluboké jámě, kde noví majitelé naplánovali podzemní garáže. Což už se ale pana Františka netýkalo.

Nás samozřejmě také ne. Pro nás dvě to skončilo podpisy smluv mezi nájemníky a společností Reality Trading v mém zastoupení, uskutečněné již dalšího dne po rozdání klíčů. Smlouvy se opravdu podobaly charitě, jak to výstižně nazval pan Hanyg. Nájemné měli všichni platit na účet, odkud mělo putovat na Kajmanské ostrovy, ale stačil letmý odhad, aby bylo každému jasné, že na tom Reality Trading prodělává.

Ivka se tomu divila, já ne, ale ačkoliv jsem dobře věděla, jak se věci mají, vysvětlovala jsem to všem nezkušeností majitelů firmy a jejich neznalostí českých poměrů.

Nás teď čekal podnájem u hodné paní Hanuškové, jenže to znamenalo i delší cestu do školy. Ivka si ale zvykla a mně to už vůbec nevadilo. Když člověk cestou v hromadné dopravě nerušeně surfuje po internetu, cesta mu rozhodně tak dlouhá nepřipadá.

Musela jsem ale řešit jiné problémy.

Vojtěch mi poslal provizi, aby se nezdálo, že to dělám z čirého altruismu. Obešla bych se pochopitelně i bez ní, ale prý by to na lidi nepůsobilo dobře. U tak velkého obchodu by mohla být provize až milionová, ale to jsem odmítla a oboustranným smlouváním jsme se sešli na přijatelné částce pětadvaceti tisíc, o které jsem se sestersky podělila s Ivanou. Té se to také zdálo moc, ale s ní jsem nesmlouvala vůbec, neboť jsem předem tvrdila, že v tom pojedeme pěkně napůl a také jsem to tak rozdělila.

Dvanáct tisíc provize a odstupné od pana Františka – nikdy jsem ještě neměla tolik peněz v ruce! Co s tím udělám? Ivana to měla rozmyšlené hned, věnovala to na reprezentaci a z nejbližšího nákupu přišla jako od Diora – ale já bych nedokázala utratit tolik peněz za parádu. Měla bych je dát rodičům, těm by to pomohlo, jenže – jak jim vysvětlím, kde jsem k nim přišla? Odstupné bych přiznat mohla, k tomu se mohu dokonce hrdě hlásit. Žádný hřích vyrazit peníze z hamouna a podrazáka jako František. Ale ta provize... cožpak jim smím přiznat, že jsem namočená v kšeftech za sto milionů? To by mě táta hnal!

Jak se říká, babo raď!

Nakonec jsem to vyřešila podle Vojty nejlépe tím, že jsem si založila vlastní konto. Jednak bych snad měla sama za sebe trochu zodpovídat, tak malé dítě snad nejsem. Za druhé – co oči nevidí... a kde není žalobce, není ani soudce...

Rodiče jsem ale z toho vynechat nechtěla. Není jistě žádný med splácet hypotéku, zatěžující rodinný rozpočet jako balvan, a přitom vydržovat na studiích dceru, která se ne a ne vdát, ale usmyslila si, že jí ke štěstí pomůže studium. Ale byli by určitě zklamaní, kdybych za nimi přišla, že jsem s tím praštila. Máma by se utěšovala, že mám aspoň slušného kluka, ale tátovi by to vadilo. Kdysi sice cynicky prohlásil, že se o mě nebojí – že si jistě někoho najdu a bude to určitě dobrák, neboť si mě nevezme ani kvůli mamonu, ani kvůli kráse a dodal, že by to tak nakonec bylo nejlepší. Manželství, kde se dva berou pro spřízněnost duší, bývají podle něho nejtrvanlivější. No – dalo by se s tím souhlasit.

Nicméně i on byl na mě patřičně hrdý, to jsem viděla už na oslavě mé maturity. Mít titul, zavděčila bych se mu ještě víc. Nevadilo mi, že jsem moc krásy nepobrala. To přece vím odedávna! Ale nebylo by k zahození, kdyby měl pravdu i s tím dobrákem – až si ho najdu.

Zatím mě to nezatěžovalo, ale jednou...

Zneužívat rodiče jsem nechtěla, ale bez nich bych školu neudělala. Tak jim to aspoň musím ulehčit, jak jen to půjde!

Kdyby tak táta věděl, kdo si mě to vyhlídl! Nebylo to sice jako chodit s klukem – jak bych mohla chodit s mrtvým? Ale Vojtěch mrtvý byl! To byla bohužel skutečnost. Spřízněnost duší jsme měli, ale nic víc a nechodili jsme spolu, protože neměl tělo. I když se snažil pomáhat mi.

Ale že by to byl dobrák?

Který dobrák pošle v jediné minutě čtyři tisíce lidí k Neptunovi?

Možná tím zabránil válce. Obětoval čtyři tisíce vojáků chtivých zabíjet, ale zachránil desetkrát víc dětí. Nemluvě o ostatních obětech chystané války. Věřila jsem mu to.

Ale i tak...

Dny se s jistotou profesionálního žongléra skládaly do týdnů.

Ve škole jsem byla připravena prakticky pořád a tak, až si toho leckdo všiml. První to jasně zformulovala Ivana, když mě marně lákala na diskotéku.

„Jsi neuvěřitelná šprtka!“ vmetla mi do tváře.

„Proč?“ podívala jsem se na ni nevinně.

„Nemůžeš se přece pořád jen učit!“ kárala mě.

„Bydlíš snad se mnou. Měla bys vědět, kdy jsem měla naposledy v ruce nějakou knihu,“ odrazila jsem její útok.

„Ale všechno umíš!“ vyčetla mi. „Ani se nepamatuji, kdy jsem se tě na něco ptala, abys to nevěděla!“

„To máš tak krátkou paměť? Není to ani minuta,“ připomněla jsem jí. „Ptala ses, jestli vím, kdy bude další diskoška. Věděla jsem to? Nevěděla!“

„O diskoškách nevíš, ale já myslela něco odborného,“ upřesnila.

„Kdybych věděla všechno, nemusela bych se mořit studiem.“

„Ty že se moříš?“ vrtěla hlavou nesouhlasně. „Pořád jsi duchem mimo, na televizi se díváš a pak ani nevíš, co dávali...“

„No vidíš! Další trestuhodná neznalost!“ opáčila jsem.

„Ty musíš mít kluka!“ vypálila na mě Ivana.

„Jo, mám jich celé davy,“ přijala jsem to jako výzvu k recesi. „Půlka Prahy mi leží u nohou a druhá půlka ze mě šílí žárlivostí... prosím tě, Ivko, nevyšiluj! Viděla jsi mě někdy s nějakým klukem?“

„Už to mám!“ řekla vítězoslavně. „Ty ses s ním seznámila na internetu! Proto ti poslední dobou všechno tak vycházelo! Protože jste na to byli dva!“

Skoro se mi chtělo zavolat: Výborně, Ivko! Uhodla jsi! Nebyla daleko od pravdy – kdyby tak ještě věděla všechno!

„Znáš jistě ten obrázek...“ začala jsem zeširoka. „Na jedný straně sedí na rozvrzaný židli u počítače starej senilní dědek a klofe, jakej je sportovec a kulturista, a na druhé straně drátu se baba nad hrobem vydává za modelku? Prosím tě, můžu já někoho pozvat přes internet na rande? Každej by utekl, kdyby mě viděl!“

„No, každej ne!“ snažila se to oslabit.

„Já vím, po pěti vodkách bych už někomu mohla stát za námahu, aby zvládl alkoholický blábol a pokusil se o konverzaci,“ řekla jsem. „Jenže pak by se asi na víc než na ten blábol nezmohl. A střízlivej se o mě žádnej ani neotře.“

„Ale jestli budeš pořád sedět v koutku, tak z tebe nakonec ta stará baba bude!“ strašila mě. „Měla bys přeci jen čas od času... teď už si nemůžeš hrát na socku, co nemá ani na limonádu!“

„Ty peníze mi byl čert dlužen!“ vzdychla jsem si. „Pořád přemýšlím, jak je dostat domů, aby to naše nerozčílilo.“

„Tak je domů netahej a utrať je!“ pobídla mě. „Podívej na mě!“

„Ty to doma nebudeš muset vysvětlovat,“ usadila jsem ji.

„Tak si kup něco, co domů tahat nebudeš!“ poradila mi.

„Hele, nech mě být,“ odpálila jsem ji. „Já potřebuji vymyslet něco, aby to pomohlo taky našim. Ostatně si myslím, že bych v supermoderním ohozu vypadala leda trapně. Ty si to se svou postavou můžeš dovolit, já ne.“

Zabralo to, jak jinak. Beztak si myslím, že si Ivanka na mně občas hojila mindráky ze známek. Musela by se víc snažit, aby se nemusela spokojit s lidovkami – tedy za tři. Zato byla vynikající ve vyzývavé vizáži a musím jí přiznat, v tom nebyla o dvě, ale aspoň o tři třídy lepší. Proč bych jí neměla přiznat navrch v oboru, ve kterém jsem sama neměla žádné ambice?

„No jak chceš,“ řekla, spíš aby měla poslední slovo. „Já jsem ti chtěla jen poradit.“

„Díky,“ přikývla jsem. Pak jsem se opět naplno ponořila do sítě, kdežto Ivana v pohodě odešla na diskotéku.

Myslím, že jsme si dobře vyhovovaly...

Předvolání k notářce jsem sice neočekávala, ale když přišlo, nemusela jsem ani dlouho pátrat v paměti, co to může být.

Dostavila jsem se k doktorce Svobodové včas a řádně upravená, aby neměla řeči. Již formality na začátku, spojené s prokazováním mé totožnosti, napovídaly, že nepůjde o nic obvyklého. Advokátka nelenila obtelefonovat evidenci obyvatel, jako kdyby jí občanka na něco tak banálního nestačila.

„Stala jste se dědičkou!“ oznámila mi, když si moji totožnost důkladně ověřila.

„Dnes ráno jsem si povídala po telefonu s rodiči,“ řekla jsem. „Oba jsou v pořádku, takže to s tím dědictvím asi nebude tak horké.“

„Chcete se toho dědictví vzdát?“ nabídla mi okamžitě notářka.

„Nejprve bych asi měla vědět, oč vlastně jde,“ namítala jsem. „Nevím, kdo by mi v příbuzenstvu zemřel. Rodiče mám v pořádku, to je teď pro mě nejdůležitější.“

„Vzdát se dědictví můžete kdykoliv,“ snažila se mi opět paní doktorka podstrčit tuto možnost. „V takovém případě ovšem dědictví propadá se vším všudy státu.“

„Netvrdím, že se ho chci vzdát,“ odvětila jsem. „Nevím, proč to dělat. Aspoň bych chtěla vědět, odkud vítr fouká.“

„To není zrovna právnický obrat,“ podívala se na mě doktorka útrpně. „Ovšemže se to dozvíte, to je moje první povinnost. Je to ale až ze zámoří.“

Na rozdíl od paní doktorky jsem od začátku tušila, odkud vítr fouká, jen jsem před ní dál hrála nevědomou naivku.

„Potěšpámbu!“ vzdychla jsem si. „Co já vím, žádného blízkého příbuzného tam nemáme. Vyloučit se to nedá, ale byl by vzdálenější.“

„Je to opravdu podivné dědictví,“ přikývla advokátka. „Nejenže je to ze zámoří, ale zůstavitelka byla údajně černé pleti.“

„To je ještě zajímavější,“ připustila jsem. „Ale jestli je to z Ameriky, dá se to spíše pochopit. Tam jsou tyhle možnosti větší než v Čechách – i když dneska už to není nic tak neobvyklého i u nás.“

„Vy máte v příbuzenstvu černochy?“ podívala se na mě pátravě.

„Nevím o tom,“ pokrčila jsem rameny. „Ale v Americe je možné všechno, tam jsou přece taková manželství naprosto běžná, nemyslíte?“

„Ale to by pak nebylo přímé, pokrevní příbuzenství!“ řekla.

„Nebylo,“ připustila jsem. „Ani česká tetička se mnou nemusí být pokrevně příbuzná. Stačí, aby si vzala mého pravého strejčka.“

„No, možné je ledacos,“ připustila advokátka. „Udržovali jste se svými příbuznými ve Spojených státech nějaké kontakty?“

„Zaplaťpámbu neudržovali,“ přiznala jsem klidně. „To by za komunistů znamenalo trvalou šikanu. Ale naši se mi nikdy o ničem nezmiňovali, takže se zdá, že o tom příbuzenstvu opravdu nevěděli.“

„Čím ale vysvětlíte, že paní Josephine Bridgeová odkázala své jmění adresně přímo vám?“

„To nevysvětlím, protože to nevím,“ pokrčila jsem nevzrušeně rameny. „Museli byste se zeptat jí, jak na mě přišla. Ale vzhledem k tomu, že je to dědictví, mám tušení, že vám to už neřekne.“

„To je asi pravda,“ přiznala advokátka. „Pro věc dědictví je to ostatně irelevantní, jestli chápete, co to znamená.“

„Pár cizích slov znám, paní doktorko,“ ujistila jsem ji. „Víte o tom jistě víc, mohla byste mi sdělit, oč opravdu jde? Žádnou paní Bridgeovou neznám a samotnou by mě dost zajímalo, co byla zač.“

„Nedivím se vám,“ přikývla. „Je to opravdu nečekané a nebojím se říci, že podivné dědictví. Nicméně se zdá, že je právoplatné. Podle závěti jste jediná dědička staré paní, která nejprve vydědila bližší příbuzenstvo, aby všechno věnovala nějaké neznámé dívce do Čech. Je to opravdu divné.“

„To ji to bližší příbuzenstvo v Americe tak krutě naštvalo, že je bez milosti vydědila?“

„Možné to je,“ připustila advokátka. „Dokonce je to velice pravděpodobné.“

„No dobře, to je opravdu zajímavé,“ souhlasila jsem, jako kdyby mě to začalo až teď opravdu zajímat. „Jenže mám dojem, že vydědit někoho není možné. Někteří dědicové se prostě úplně vydědit nedají.“

„To platí u nás,“ přikývla. „U nás nemůžete vydědit přímé dědice, jako manželku a děti. Tohle ale zkoumali notáři na straně zůstavitelky. Píší, že ze zákona neopomenutelní dědicové na jejich straně nejsou. Jste dědička jediná a univerzální. Pokud se dědictví nezřeknete, máte tu možnost vždycky.“

„Proč mi pořád nabízíte, abych se ho zřekla?“ zeptala jsem se jí.

„Měla byste to jednodušší,“ nabízela mi advokátka. „Takhle vás čekají problémy. Není to jednoduché, když je dědictví z takové dálky.“

„Očekáváte problémy s jeho převzetím?“ zajímalo mě. „To se ví, může se stát, že k návštěvě Spojených států nedostanu vízum.“

„Nemusíte nic přebírat na místě,“ ujistila mě advokátka. „Paní Josephine Bridgeová, zůstavitelka, vám neodkázala nic nemovitého. Všechna aktiva před smrtí prodala a zanechala vám jen peníze.“

„Tak v čem je problém?“ pokrčila jsem rameny. „S tím by snad neměly být spojené vůbec žádné problémy. Ať je prostě pošlou za mnou do Čech.“

„Problém je s dědickou daní,“ ujistila mě advokátka. „Zaplatit ji musíte ještě před převzetím. Máte snad dolary?“

„To problém nebude,“ odvětila jsem. „Nemusím mít dolary, ale mohu požádat o převedení částky na české koruny. Momentální kurs dolaru si zjistím na internetu, daň v korunách už nevidím tak zle.“

„Tolik peněz ale nemáte,“ ujistila mě advokátka.

„Daň přece nemůže být větší než dědictví,“ ujistila jsem ji. „Nedávno jsem se s tím setkala na internetu – a to jsem ještě netušila, jak brzy se mi to bude hodit. Naštěstí o té dani něco vím. I kdybych ji opravdu musela zaplatit před převzetím, na to mi půjčí kdekdo. V tom problém není.“

„Jistě, ale každý finanční ústav bude po vás požadovat aspoň minimální úrok, jinak to pro nikoho nebude zajímavé.“

„Půjčím si od kamarádů,“ řekla jsem.

„Ale to dědictví je opravdu větší, než čekáte a i když požádáte o převod na české koruny, bude ta daň hodně přes milion. To nebude snadné půjčování.“

„Ale paní doktorko!“ hrála jsem udivenou. „Proč mě pořád jen napínáte? Proč mi už konečně neřeknete, oč jde? A už vůbec nechápu, proč bych se měla toho dědictví vzdávat.“

„Ušetřila byste si spoustu nepříjemností.“

„To se mi snad jen zdá!“ řekla jsem. „Dědictví je podle vás obrovský souhrn nepříjemností. Jak pro koho, největší nepříjemnosti musela mít paní Josephine, neboť zemřela. V tom jsem jí pomoci nemohla, protože jsem ji neznala. Nevím, odkud se dověděla, že má někde ve vzdálených Čechách svou praneteř, ale když už se stalo, bylo by ode mne krajně nezodpovědné dědictví odmítnout. Spíš očekávám, že s tím bude spojená nějaká podmínka, vysvětlení. Přestaňte mě už strašit a řekněte mi všechno.“

„No, když to berete tak...“ pohodila vzpurně hlavou. „Hodnota dědictví činí sto padesát osm milionů dolarů, dědická daň je čtyřicet procent. Máte všechny převodní koeficienty v malíčku, spočítejte si ji v dolarech i v korunách. Jistě pro vás bude snadné si na tu daň opatřit patřičnou sumu.“

Vstala na znamení, že jednání se mnou skončilo.

„Podívám se, co s tím půjde dělat!“ zvedla jsem se také.

Rozloučily jsme se chladněji než se dalo na počátku čekat.

Přednesla jsem ten problém Vojtěchovi, ani jsem nevyšla z kanceláře.

„Měla by ses seznámit s českým právem,“ zasmál se tomu Vojtěch.

„Právo mě nikdy nelákalo,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Časem se k tomu také dostaneš,“ ujistil mě. „Divil bych se, kdyby se ti to vyhnulo. Byla bys mezi ostatními výjimkou.“

„Nechceš mi snad tvrdit, že jsou všichni Virtuálové právníky!“

„Zatím ne,“ připustil. „Ale kdyby ses chtěla sebeupřímněji věnovat jen jedinému lidskému oboru, brzy bys zjistila, že ti to nestačí. V současnosti zvládá každý z Virtuálů dva – tři obory, ve kterých se může považovat za odborníka, ale někteří už překročili pět i více zvládnutých oborů. Ty ses mezi námi dala na elektronické zbraně, ale určitě se při tom dokonale vyznáš i v profesi, kterou studuješ na škole.“

„Doufám,“ přikývla jsem. „V kolika oborech jsi odborníkem ty?“

„Přiznej mi jakousi výjimku!“ požádal mě skromně. „Při mém rozsahu – netvrdím, že bych zvládl veškeré lidské vědění, to je neuvěřitelně široké, ale z toho, co se již dalo převést do elektronického tvaru, mi mnoho nechybí. Někteří historici tvrdí, že Leonardo da Vinci byl poslední, kdo o sobě mohl tvrdit, že obsáhl tehdejší lidské vědění jako celek. Po něm se to už nikomu nepodařilo.“

„Ale nemáš k tomu daleko, co...“

„Mým problémem je to, že všechno se do elektronické podoby doposud nedostalo,“ řekl skromně. „Občas tam něco přibude, vždycky mě to udiví a připomene mi to, že mám ještě hodně co dohánět.“

„Dohánět? Na koho?“ vyjekla jsem.

„Na lidstvo jako takové,“ řekl. „Poslední dobou se rozmohla móda převádět staré dokumenty lidstva do elektronické podoby, aby se v případě jejich fyzického zničení někde uchovala aspoň elektronická kopie. Neřekla bys, co zapomenuté lidské moudrosti se v těch starých knihách zachovalo. Pravda, je tam i spousta překonaného braku, ale přece jen... kdysi někoho napadlo vyzkoušet některé starodávné lidské moudrosti a pár nadšenců se pokusilo vyzkoušet projekty Leonarda da Vinciho. Jestli to nevíš, tak vzniklo i rogallo.“

„Rogallo vymyslel Leonardo? Proč se tedy nejmenuje po něm?“

„Protože si tu myšlenku nedal patentovat,“ usmál se. „Dějiny lidské vědy jsou plné případů, kdy si někdo dal patentovat myšlenku někoho jiného. Nevěřila bys, co za tím bylo špíny, závisti a intrik.“

„Vím už, že nejsi příznivcem patentů!“ řekla jsem.

„To už jsme si přece vyříkali,“ přikývl. „Zbývá nám probrat si právní stránku tvého dědictví.“

„Neměla paní Josephina právoplatné dědice?“ zeptala jsem se.

„Měla,“ přikývl. „Ale vydědila je. Když všemi opuštěná umírala, její jmění sestávalo ze starého, zpuchřelého dřevěného domku, jehož hodnota měla podle odhadce cenu pozemku, na kterém stála, nic víc. Ty miliony získala až krátce před smrtí.“

„Ty jsi ji podvedl!“ osočila jsem ho.

„Naopak,“ řekl suše. „Zařídil jsem jí lékařské ošetření, na které po celý svůj život neměla. Upozornil jsem na ni křesťanskou nadaci, která se starala o takové staré opuštěné lidi, aby jí nabídli lidštější podmínky a když se to tak vezme, většinu poplatků, které s tím byly spojené, jsem za ni zaplatil. Můj požadavek, aby veškerý svůj majetek odkázala tobě do staré Evropy, nepovažovala ani za nepřiměřený, natož za vyděračský. Zbývalo jediné, aby v okamžiku smrti něco vlastnila, ale to už nebyl problém.“

„Číhal jsi na její smrt jako hyena!“

„Tak se to nedá nazvat,“ odrazil mě. „Pravda, poslední vůli na tebe napsala dávno před svou smrtí, ale takových případů mám v zásobě víc. Co by ty staré lidi čekalo? Zajistil jsem jim důstojnější zbytek života. Rozhodně by své životy nedožili v poměrném přepychu mnou financované křesťanské nadace. Josephina Bridgeová zemřela přinejmenším o půl roku později, než by se stalo v její zchátralé barabizně. Ani sousedé se o ni nestarali, kdoví, za jak dlouho by vůbec zjistili, že je mrtvá!“

„Ty máš takových případů v záloze více?“

„Mám,“ přiznal. „Nejen pro tebe. Pomáhají mi zakrývat skutečné cesty peněz a ti lidé na tom rozhodně nejsou škodní. Pravda je, že nemají tušení, o jaké sumy v jejich případě jde, ale to většinou dopředu netuším ani já sám.“

„Vidím, že tě nepředělám,“ vzdala jsem to s povzdechem.

„Dobrá, vraťme se k naší milé paní advokátce. Víš aspoň, proč tě tak vemlouvavě přesvědčovala, aby ses vzdala dědictví?“

„Předpokládám, že by to pak měla jednodušší spíš ona,“ napadlo mě.

„Naopak,“ ujistil mě. „Pro ni by to byla práce navíc, protože by musela zařizovat převod dědictví na stát a to je složitější než převod dědictví na dědice. Musela by ověřit, zda nejsou jiní dědicové na naší straně.“

„Tak proč by si to tak komplikovala?“

„Protože převod dědictví na konkrétní osoby jim vynese jen advokátní poplatky. Převod na stát je složitější operace, kdy je odměnou advokáta procenta z převáděného majetku. Pak by paní doktorka inkasovala opravdu zajímavý podíl. Nedivím se, že se tě snažila ukecat, abys dědictví hodila za hlavu. Proto ti ani nechtěla prozradit, kolik to dělá. Umím si představit její zklamání, když ses od ní nenechala oškubat.“

„Aha!“ došlo mi. „Taková je to mrcha!“

„Tak bych to asi neřekl, ale – vlastně máš pravdu,“ přidal se ke mně. „Měla ti aspoň umožnit zaplatit dědickou daň ze získaného dědictví. Platba dědické daně předem je výjimečná, týká se sporných majetků, které nemají hodnotu vyčíslenou znalcem. Stává se, že dědic prodejem majetku nezíská ani tolik, co musel předem zaplatit na dani.“

„Takže je to pěkný podraz, pokud mi to správně došlo!“

„Zejména když si advokát přes nějakého známého zajistí, aby dědice oškubali i při prodeji,“ doplnil. „V Čechách se to ještě moc nerozmohlo, ale sama vidíš, jak jsou i tady advokáti mazaní, když jde o oškubání klientů.“

„Kolik Virtuálů – kromě tebe – zatím zvládlo právnické obory?“

„V Japonsku osm, ve Francii čtyři,“ odvětil obratem. „Bohužel, japonské i francouzské právo se od českého liší. České právo umožňuje lidi více škubat. A možná by se ti podobná znalost hodila.“

„Zbývá vyřešit tu dědickou daň!“ připomněla jsem mu.

„Nic jednoduššího!“ mávl nad tím obrazně rukou. „Pošlu na tvé konto částku, abys stihla splatit daň. Až získáš dědictví, banka zjistí, že ti tu částku převedla omylem a zase ti ji strhne. Nikdo nezjistí, že jsi ty peníze mezitím použila a že ti strhávají jiné, ale i kdyby na to přišli, použila jsi je v dobré víře, že jsou tvé – třeba že šlo o zálohu na dědictví. Můžeš se omluvit, že jsi netušila pravý stav věcí, ale spíš si myslím, že se banka omluví tobě.“

„Jestli to půjde...“

„Vzhledem k tomu, kolik drsnějších transakcí jsem už realizoval v horším prostředí, odhaduji, že to projde,“ sliboval mi.

„Zbývá jen jedno: vyjasnit, co s těmi penězi budu dělat!“ vzdychla jsem si. „Já jsem je přece nevydělala!“

„Nech toho, Katko!“ zarazil mě. „Svědomí máš čisté. Ty peníze mají hodně daleko k čistým, ale kdo špinavé peníze pozná? Víš ode mě jen to, že jsem je sebral těm, kteří si je sami čistě nevydělali.“

„Zloděj okradl zloděje...“ řekla jsem. „Ale proč zrovna já?“

„Poslyš, nebyli nedávno tvoji rodiče podobně oškubáni hodným panem domácím, když je bezohledně vykopl z domu? Nemusí teď na stará kolena splácet nemravnou hypotéku za předraženou nemovitost, jejíž cena časem klesne a jejím prodejem nezískáte ani třetinu? Proč bys nemohla rodičům přiznat dědictví, splatit za ně hypotéku a umožnit jim snesitelnější život?“

„Táta říká, že peníze lidi kazí. A tohle je opravdu moc peněz!“

„Musíš jim přiznat všechny?“ nadhodil. „Můžeš si přece založit druhé konto, kam si přeliješ většinu peněz a ponecháš si jen tolik, abys mohla sponzorovat rodiče.“

„A ty druhé peníze ať mě zkazí?“

„Nechám to na tobě,“ řekl. „Tvůj táta nemá pravdu, když tvrdí, že peníze lidi kazí. Ve většině případů pravdu má, ale ty můžeš být výjimkou. Nemusíš je rozházet za zbytečnosti. Co kdybys za jejich část postavila nové koleje pro študáky? Nemusela bys od nich žádat tržní nájemné, ale víceméně symbolický peníz, aby pro ně bydlení nebylo takovou překážkou! Umíš se přece vcítit do postavení těch, kterým jiní posměšně říkají socky!“

„To by – snad – mohlo být lepší...“ zamyslela jsem se.

Vojtěch rozhodně neměl hloupé nápady.

Errata:

10.08.2021 22:25