Vítej, návštěvníku!

Smůla

Ivka přišla pozdě v noci. Vklouzla do bytu a rychle se odebrala na kutě, aby mě nevzbudila. Vzbudit mě ovšem nemohla. Nespala jsem, jen jsem to úspěšně předstírala a zvenčí to opravdu vypadalo, že spím spánkem spravedlivých. Občas jsem se obrátila z boku na bok, abych neztuhla v jedné poloze. Ivka se ke mně brzy přidala, jenže na rozdíl ode mne chrupala doopravdy.

Místo spánku jsem se toulala po Číně, kde jsem musela překonávat poměrně složité filtry místní cenzury. Úplně mě odfiltrovat nemohly, ale přece jen mě zdržovaly.

Ani špiclovacích kamer tu nebylo tolik. Ne že by byla zdejší vrchnost svobodomyslnější, jen na ně zřejmě neměla a ty, co tu byly, špiclovaly úplně jiné objekty. Na většině kamer byly vidět procházející se uniformy. Až jsem se divila, proč tam vůbec dávají kamery, když je hlídají i policií – nebo vojáky? Podle uniforem jsem to neodlišila.

Pak se mi na jedné z kamer objevil čínský nápis a pod ním jeho český překlad. Opět jsem musela obdivovat překladač. François je génius. Nápis hlásal, že palác za branou ze zdobených mříží je sídlem jakéhosi místního výboru Čínské komunistické partaje a že je sem vstup zakázán všem, kdo tu nemají co dělat. Měla jsem sice podezření, že to tam tak upřímně a syrově napsáno není, ale smysl jistě souhlasil.

Pokud v Číně kamery hlídají jen sídla místních papalášů, je mi to jasné. Tak pečlivě se hlídají nejvzácnější poklady – já bych měla jinou stupnici hodnot, ale zdejší papaláši jistě dobře vědí, co je pro ně nejcennější. Proto jim hlídání kamerami nestačí, všude musí být ještě nějaká ta uniforma.

Kdyby ty objekty byly aspoň památné! Jenže paláce zdejší všemocné Strany se víc než staré dobré čínské architektuře podobaly stalinskému stylu, známému i u nás. Žádná kamera nemířila na typicky čínskou stavbu, ani na pověstnou Velikou Zeď. Přivítala bych to víc.

Zatímco u nás byla noc, v Číně svítalo. Za pár hodin jsem si prohlédla obraz asi tak z tisícovky kamer. Některé jsem jen letmo přelétla vnitřníma očima – vlastní oči jsem přitom měla zavřené – ale občas jsem se vracela k zajímavějším obrazům.

Napadlo mě podívat se do nějaké čínské televize. Jistě ji někdo přijímá na počítač! K mému zklamání jsem ale na žádný nenarazila. Françoisův překladač mi sice přičinlivě překládal obsah některých stránek, ale pro mě na nich nebylo nic tak zajímavého, aby mi to stálo za zbystření pozornosti.

Mezitím začalo svítat i u nás. Budík nás vzbudil obě, ale já jsem vstala první, Ivana okupovala naši toaletu až jako druhá. Byl tam záchod, sprchový kout a umyvadlo se zašedlým zrcadlem, před kterým se Ivana šlechtila, což jí vždycky trvalo déle než mně.

Vtom se na dveře ozvalo zaťukání.

Ustrojené jsme už byly, proto jsem zavelela: „Dále!“

„Dobré jitro, milé studentky!“ vstoupil věčně nabručený pan František, náš domácí.

Bylo mi to divné, normálně nás takhle po ránu nenavštěvoval. Vlastně k nám osobně nepřišel nikdy, naposledy tu byl, když jsme s ním podnájem sjednávaly. Předvedl nám tu, kde budeme bydlet, ale pak už jsem ho tu nikdy neviděla. Na placení jsme chodily za ním do patra. Obvykle jen Ivana, byla na vyřizování těch věcí ráznější. Platila obvykle i za mě, já jsem jí svůj podíl svěřovala. Co ale pana domácího přivedlo až k nám – a navíc nezvykle po ránu?

„Á, dobrý den!“ vyšla konečně i Ivana z naší toalety.

„To je dobře, že tu jste obě,“ začal pan domácí. „Aspoň se to odbude při jednom.“

„Oč jde?“ zpozorněla Ivana.

„Je mi líto, ale budete si muset najít jiný podnájem,“ řekl pan František lhostejně. „A byl bych rád, kdybyste to tu vyklidily co nejdřív, pokud možno do konce týdne.“

„Jak to?“ naježila se Ivana. „Vždyť jsme si to sjednaly až do konce studií!“

„Tak se podívejte do smlouvy!“ odvětil konverzačním tónem, jako by o nic nešlo. „Je tam napsáno: výpovědní lhůta je měsíční. Oboustranně.“

„To je možné,“ odvětila dost naštvaně Ivana. „Ale kde se dá v Praze za pouhý měsíc najít jiný podnájem? To není jen tak!“

„V tom vám nepomohu,“ odvětil pan František. „Měly jste to tu příliš levně a dostal jsem lepší nabídku. Byl bych ale rád, kdybyste mi nedělaly potíže.“

„Potíže dělat nebudeme,“ odvětila suše Ivana. „Ale máme zaplaceno na měsíc dopředu, takže do konce týdne je trochu brzy, ne?“

„Vrátím vám nájem za celý měsíc,“ zvýšil pan František nabídku. „Samozřejmě když to tu do týdne uvolníte.“

„To snad nemyslíte vážně, pane Františku!“ odvětila jemně Ivana. „Tady je přece výpovědní lhůta měsíční. Oboustranně. Zaplaceno máte, potíže vám dělat nebudeme, ale nedělejte je ani vy nám!“

„Dobře, vrátím vám tříměsíční nájem jako odškodné! Ale jen když to vyklidíte do týdne, rozumíte?“

„To by bylo příliš levné!“ odpálila ho Ivana. „Podívejte se, není náš zájem dělat vám potíže. Ale proč je děláte vy nám? I ten měsíc je šibeniční termín. Věřím, že máte lepší nabídku a že vás nezajímá, kde budeme bydlet, než to seženeme. Ale sehnat podnájem do týdne je jako vyhrát v loterii. A odbýt nás tříměsíčním nájmem je, nezlobte se, až příliš laciné.“

„No dobře, vrátím vám šest měsíčních nájmů!“ ustoupil, ale už se mračil. „To je jako kdybyste tu posledního půl roku bydlely zadarmo. Ale ani o korunu víc!“

„Musíte mít opravdu dobrou nabídku, když vám to stojí za to!“ řekla Ivana jízlivě. „Ale nebojte se, překážet vám tu nebudeme. Beztak byste nám to mohl znepříjemnit ještě víc. Ale do týdne – to je opravdu málo. Takže je teď i ve vašem zájmu nezdržovat nás už ani minutu, není to tak?“

„Zdržovat vás nebudu ani okamžik!“ obrátil se František ke dveřím. „Odstupné za půl roku, to je víc než dost. Když to stihnete do týdne, dostanete to. Ale jinak... ani floka!“

Řekl – a zmizel za dveřmi.

Celou dobu jsem mlčela. Upřímně řečeno, byla jsem v šoku. Co teď budeme dělat?

„Hamoun!“ ulevila si Ivka, když za panem Františkem klaply dveře. „Kdo mu asi mohl nabídnout o tolik víc za tuhle špeluňku? Jediné, co tu bylo fajn, byla sprcha.“

„Kam půjdeme?“ vzdychla jsem si.

„Teď máme nejvyšší čas do školy,“ rozhodla rázně Ivana. „Po škole se podíváme na internet, však se tam něco najde!“

„Tak jdeme!“ odvětila jsem.

Jenže čekat, až bude po škole, jsem nevydržela. Nebýt urychlená, nic jiného než čekat by mi nezbývalo. Ale takhle? Nedošly jsme ani ke stanici autobusu a prošla jsem už několik stovek stránek a inzerátů.

Smůla ale pokračovala. Množina inzerátů nabídek podnájmů studentům byla totiž prázdná. Ani ťuk! Není obvyklé shánět studentský podnájem uprostřed školního roku, nabídky i poptávky se obvykle soustředí do doby těsně před koncem prázdnin.

„Vojto!“ rozhodla jsem se zavolat Přítele. Má přece větší kapacitu než já a stýská si, že se mu do ničeho nechce. Takový úkol by jistě přijal!

Ozval se okamžitě, jak bylo u něho zvykem, a dříve než jsme nastoupily, předložil mi několik nabídek. Ale to nebylo všechno.

„Poslyš, Katko, nechtěla bys koupit celý dům? Bydlela bys pohodlněji a ještě bys mohla od prázdnin poskytnout podnájem dalším studentům. Nechceš? Bylo by jich dnes na prodej víc, mohla by sis vybrat!“

„Nemám na to!“ odkázala jsem ho z nebeských výšin do syrové skutečnosti.

„Nemáš,“ připustil. „Ale víš přece, že to pro mě není problém! Nech to na mně! Stačí, aby sis založila konto a brzy budeš milionářka.“

„To nepůjde!“ odmítla jsem ho. „Takový dar bych nemohla bez výčitek svědomí přijmout. A určitě by to nebylo legální.“

„Legální je podle tebe, když tě domácí vyhodil pod most?“

„No... legální to je, jenom lidské to není,“ upřesnila jsem to.

„A nebude lepší zachovat se lidsky, i když trochu ilegálně? Co je podle tebe lepší? Není smutné, že je v Čechách nelidskost legální a dobročinnost mimo zákon?“

„Dobročinnost snad ještě mimo zákon není, ale ty peníze by asi legální nebyly! Já jsem si je přece nevydělala.“

„Dobročinnost je už dnes v Čechách protizákonná!“ odvětil. „Když lékař někomu odpustí cikrtné, poruší zákon a riskuje trest.² Co na tom, že jsou zákon i trest nemravný! S penězi je to podobné. Podle zákonů země původu je získám naprosto legálně. Potřebuji jen někoho, kdo koupi domu sjedná a já to nebudu, protože se nemohu vlastnoručně podepsat. Víš přece proč!“

„Takže mi chceš svěřit úlohu bílého koně?“

„Řekněme zprostředkovatele,“ použil jemnější výraz. „Poslyš, Káťo, přece mě neodmítneš! Nedělám to jenom pro tebe!“

„Neodmítnu, ale s výhradami!“ nemínila jsem ustoupit na celé čáře. „Věřím, že je pro tebe snadné sehnat peníze, vím už přece jak. Ale umím si představit, co se stane, když se tu z ničeho nic objeví miliony. Vletí na mě finanční úřad, protože je nezdanil.“

„Ať je tedy zdaní!“ souhlasil trochu lehkomyslně. „Ty peníze se přece neobjeví jen tak z ničeho. Nejprve proběhne normální dědické řízení, podle poslední vůle své praprapratety zdědíš část jejího majetku. Ukáže se, že to je pár milionů dolarů. Stát si dle svého zvyku urve lví podíl, to sice nebude v pořádku, ale bude to aspoň podle zákonů. Na účet ti přijdou zdaněné české koruny, ale zůstane ti dost, abys rodičům splatila hypotéku a ještě si mohla vybírat. Nejenže pak budeš bydlet ve svém, ale poskytneš nezvykle levný podnájem několika dalším sockám. Takové dobročinnosti stát meze klást nebude, na to bych se podíval!“

„Až na to, že žádnou praprapratetu nemám!“ odvětila jsem. „Po kom bych dědila? To je prostě nesmysl!“

„Tím bych si na tvém místě nebyl tak jistý!“

„Chceš snad říct, že jsi objevil nějakou moji praprapratetu?“ zatvářila jsem se dost podezíravě. „Nějakou příbuznou, o které nevím? Opravdovou?“

„Jistě,“ přisvědčil. „No, možná to skutečná prapraprateta nebude, rozhodující je, že ti odkáže miliony.“

„Hele – neberu! Svědomí by mi nedovolilo okrást pravé dědice!“

„Nikoho neokradeš!“ ujistil mě. „Zásadně si vybírám opuštěné staré lidi, nanejvýš s příbuznými, kteří je k stáru nechali na holičkách. Ti podle mě nemají nárok na nic a také nic nedostanou. Bude to tak ale spravedlivé? Jistěže bude. Nebudeš si muset činit nejmenší výčitky a přitom pomůžeš dobré věci. Souhlasíš?“

„Když mi to podáváš takhle, budiž, to je něco jiného,“ ustoupila jsem definitivně. „Jenže to bude chvíli trvat a my potřebujeme ten podnájem hned!“

„Našel jsem ti šest nabídek, které můžeš využít hned. Sjednejte to, jako kdybys o ničem netušila. Máš pravdu, to nečekané dědictví ti přijde až za nějakou dobu. A dědické řízení taky těžko urychlíme.“

„Dobře, zařídím to tak,“ slíbila jsem mu.

„Dobře uděláš!“ odvětil – a zmizel.

Autobus se mezitím nestihl ani rozjet...

„Poslyš, Ivko,“ obrátila jsem se na kamarádku. „Měla bych pár nabídek z internetu, které by se daly využít...“

Paní Věra Hanušková byla velice milá prošedivělá starší paní. Bydlela sice až za Žižkovem, ale byla s tím spojená jen delší cesta do školy. Nabídla nám zato pokojík v tiché starší vile a mnohem levnější, než u pana Františka.

Nebyl ovšem s takovým komfortem, ale vybírat jsme si nemohly. Už další nabídka byla příliš drahá a kdoví, jaké by byly ty zbývající. Tohle bylo cenově velice příznivé jak pro mě, tak i pro Ivku.

Musely jsme se ale rozloučit se sprchovým koutem, ten tu nebyl. Naštěstí jsem si nedávno na Vojtěchovo doporučení koupila permanentku do plaveckého bazénu, Ivka se ke mně nadšeně přidala, takže sprchu vzal čert. K pokojíku patřil maličký záchod, bylo tu i malé umývadlo, jen zrcadlo bychom si musely koupit samy. Menší nevýhodou bylo, že tu bylo vlhko. Okno bylo na úrovni venkovního terénu a podlaha byla pod ním. Ale aby to nebylo tak zlé, vedlo okno do zahrady a ne na ulici. Pro dvě studentky přímo ideální bydlení.

„Jedno vám ale nebudu trpět, děvčata!“ vymínila si naše nová paní domácí. „Máte sice samostatný vchod ze zahrady, ale nechci u vás vidět pánské návštěvy. V noci tam budete spát jen vy dvě, rozumíte? Žádné mejdany ani orgie, v noci bude v domě klid, jinak se rozejdeme ve zlém.“

Drcla jsem do Ivky, aby se přestala ježit. Pochopila a neřekla ani slovo, ačkoliv to s ní zřejmě cukalo. Jako kdybych to slyšela: co nám má co kdo nařizovat co smíme a co ne, nejsme děti...

Sjednaly jsme to, paní Hanušková dokonce přinesla starodávný psací stroj papír a sepisovala smlouvu přes vyšeptaný kopírák, ale dala nám originál a sama se spokojila se sotva čitelnou kopií.

„To jen pro pořádek, tak to musí být,“ zdůvodňovala to.

Výpovědní lhůta byla dvojí. Jedna pro normální stav, do konce našich studií, druhá havarijní – když budeme dělat nebetyčný bordel a vodit si návštěvy, pak měsíční. Zkazit si tak dobrý podnájem jsme tedy mohly, ale byly bychom samy proti sobě. Nájemné se nám paní Hanušková zavázala nezvyšovat po celou dobu našeho studia, ale kdybychom tu chtěly setrvat i pak, musely bychom platit víc. Jenže to už bychom si vydělávaly, takže to už by bylo jiné kafe.

„A snažte se vyhýbat mému bratrovi ve druhém patře,“ nabádala nás. „Kdyby vás ten starý proutník obtěžoval, řekněte mi to! Usměrním ho bez jediné diody!“

Bylo vidět, že tu před námi měla někoho z techniky.

Co jsme si ale mohly přát víc?

Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré a všechno dobré musí mít horší stránku. U podnájmu u paní Hanuškové to byla vzdálenost do školy. Znamenalo to dřív vstávat a později se vracet. Metro frčí rychle, ale zbytek byl pomalejším autobusem. Víc to ale vadilo Ivce než mně.

Dopravu jsem nemínila řešit. Stačilo mi dvojitě se zavěsit – jednak rukou na nejbližší tyč, ale ještě více na vlákno pozornosti, abych neztratila kontakt s okolím. Teď už jsem ani nepotřebovala tahat tablet, stačily mi na ruce hodinky šintei a na čele páska chitkonu, abych se mohla okamžitě vydat do internetových dálek. Hodinky šintei neměly připojení na běžný internet, ale na pelenitovou síť, takže byly rychlejší než optické vlákno. Stihla jsem se brouzdat třiceti stránkami současně, přitom vnímat Ivku a třeba s ní během jízdy i tlachat. Netušila, že s ní multiplexuji a věnuji jí sotva setinu své pozornosti. Ale na tak povrchní řeči, jaké jsme vedly, by byla větší pozornosti škoda.

Panu Františkovi jsme podnájem neuvolnily do týdne, ale už do druhého dne. Když se divil, jak jsme tak rychle stihly najít náhradu, odsekla mu Ivka, že si věci dáme ke kamarádkám a budeme spát u nich na zemi ve spacáku, což je rozhodně lepší než být na obtíž jemu. Ale trvala zato na sjednaném odstupném, které jsme kupodivu dostaly.

Teprve na ulici, s velikými bágly na zádech, jsme se dozvěděly, oč jde. Zastavila nás totiž sousedka Samšiňáková.

„Vás už taky vyštval?“ zeptala se nás starostlivě.

„Tak nějak!“ odvětila Ivana.

„Co s námi jenom bude!“ posteskla si sousedka.

„S vámi?“ zpozorněla jsem. „Vás se to snad netýká!“

„Právě že týká!“ řekla Samšiňáková. „Máme výpověď jako vy!“

„Proč vy?“ zajímala jsem se.

„Pan František chce totiž ten dům prodat,“ vysvětlovala nám sousedka. „Nějaká cizí společnost ho chce zbourat a postavit si tu sídlo. Proto máme výpověď všichni!“

„Aha!“ došlo mi. Takže se to netýká nás dvou, ale všech partají. V domě bydlí několik rodin s malými dětmi a František je horší nelida, než jsme si myslely. Zatímco jsem se pokoušela upokojit ustaranou sousedku, zavolala jsem Vojtěcha, aby zjistil, odkud fouká vítr.

Měl to, než jsme se domluvily se Samšiňákovou.

„Říkáš, že se to týká i rodin s dětmi,“ uvažoval. „Mám několik návrhů, co s tím udělat. Mohl bych překazit ten prodej – třeba způsobit náhlý pád firmy, co chce bourat dům obsazený lidmi. Nemrzelo by mě to, oni také neberou ohledy. Bylo by také možné, abys tu nabídku přeplatila a dům koupila sama, ale to by měl František zisk ještě větší... Vidím to tak, že koupíš větší činžák a část bytů nabídneš lidem, co chce ten hamoun vyhodit na ulici. Jakou mají všichni výpovědní lhůtu?“

„Právě že na ně moc spěchá,“ ujistila jsem ho. „Nás vystěhoval hned, dokonce nám dal odstupné. Všem je ochoten zaplatit, ale jen když vypadnou včas. Kdo to nestihne, tomu naopak slibuje peklo na zemi.“

„To je přece protizákonné... ale asi by mu to prošlo... Dobře, něco s tím uděláme...“

Trošku mě zamrazilo, když jsem si znenadání uvědomila, že se mnou multiplexuje. Bylo to snad poprvé a znamenalo to, že je většinou své nepředstavitelné kapacity někde jinde. Co tam asi, proboha, dělá?

„Mám to,“ řekl. „Koupíme nově dostavěný dům, kam se ještě nikdo nenastěhoval. Trochu tím odstrčíme dosavadní zájemce – mají už ty byty zaplacené, ale společnost jim rychle postaví jiné. Jak se říká, vlk se nažere... Ale budeš tam muset jít ty a osobně, jinak všechny ty rodiny skončí pod mostem. Půjdeš tam?“

„To se dědictví tak urychlilo?“ zeptala jsem se ho.

„Ne,“ odvětil. „Tentokrát to budeš jen zprostředkovávat, kupuje to někdo jiný, ale nestarej se, kdo. Dostaneš plnou moc a zařídíš jen zaknihování objektu.“

„Kdo bude pravým majitelem?“ zajímala jsem se.

„Já,“ odvětil klidně. „Bohužel mi budeš muset pomoci. Firmu Reality Trading sice papírově vlastním, ale jako majitel se musím držet v pozadí. S tebou to ale projde.“

„Co je to za firmu?“

„Ále... bezvýznamná realitní kancelář se sídlem na Kajmanských ostrovech,“ řekl. „Nemusím ti snad říkat, že je to firma čistě papírová. Má dva zaměstnance, kteří bohužel neumí česky, což vůbec nevadí, dodávají tomu jen punc reality. V některých případech jsem zkrátka nucený používat i takové finty...“

„Ale jak jsi to tak narychlo...“

„Máme zřejmě kliku. Majitel stavební firmy Miroslav Dvořák rád na internetu chatuje. Zakecali jsme se a já jsem zkusil, co řekne na trojnásobnou cenu. Jak se dalo čekat, skočil na ni jako kapr na knedlík. Pro něho je to výjimečně dobrý kšeft, pro vás záchrana.“

Blesklo mi hlavou, že takhle všechno získával i hrabě Monte Christo. Prostě nabídl třikrát i desetkrát víc – a měl co chtěl.

„A on si to může dovolit?“ zajímalo mě.

„Má rozestavěných staveb víc,“ odtušil klidně Vojtěch. „Prostě ostatní trochu uspíší a všechno dožene.“

„A co když na to někdo přijde?“

„Rád bych věděl, kdo,“ odvětil klidně. „Dvořákově firmě to neuškodí, zpoždění brzy dožene. Kdo to bude sledovat z české strany, dojde nanejvýš na Kajmanské ostrovy, kde má Reality Trading sídlo. Bydlí v něm advokát se svou sekretářkou. Mají tam vlastní advokátní kancelář, nechávám jim volnost k jejich podnikání a pro mě pracují jen bokem, nájem v sídle firmy mají zdarma, jsou na mně závislí a kdyby šlo do tuhého, potvrdí mi co budu chtít a nikdo se přes ně nedostane. Z druhé strany jdou peníze přes hodně zamotaný řetězec soukromých osob i firem, pár lidí je dávno po smrti a ta konta jsou nedohledatelná. To klubko nikdo nerozmotá.“

„No dobře... kdy to chceš zařídit?“

„Až si dáte batohy k paní Hanuškové, zavolej mi a já ti řeknu, co a jak dál.“

„Jak víš, že půjdeme k paní Hanuškové – a že máme obě bágly?“

„Prosím tě, Katko, víš přece, co umím! Vidím vás právě kamerou městské policie z křižovatky přímo před vámi. A z těch inzerátů jsi prošla první dva, na další jsi ani neťukla, takže budete bydlet u paní Hanuškové. Hádám snad špatně?“

„Nehádáš, je to tak,“ potvrdila jsem mu. Pravda, neměla bych se tak blbě divit! Na divení má nárok Ivana, když nic neví.

„Tak zkus upokojit tu paní, co se s ní právě bavíte!“ pobídl mě.

Už jsme se skoro loučily, když jsem se zarazila.

„Poslyšte, paní Samšiňáková,“ obrátila jsem se ještě na ni. „Uvítala byste, kdybych vám sehnala jiné bydlení? Myslím tím vám všem? Mám na to docela šťastnou ruku!“

„Jiné bydlení?“ zpozorněla naše dosavadní sousedka. „Kde by to mělo být a hlavně za kolik? Na tržní nájem nebudeme mít asi nikdo.“

„Tržní byt seženete snadno i beze mě, v Praze je volných drahých bytů plno! Myslím samozřejmě něco lidovějšího. Ještě to nevím jistě, ale zkusím to. Nevyhodíte mě, kdybych s tím zítra za vámi přišla?“

„No, kdybyste přišla už zítra... a nebylo by to nestoudně drahé... tak vám radostí ruce utrhneme!“ odvětila sousedka, ale dívala se na mě nevěřícím pohledem.

„Dobře, zítra přijdu s nabídkou,“ slíbila jsem jí.

Ignorujíc zoufalé pohledy Ivky.

„Tys už něco zkoumala?“ uhodila na mě Ivana, jen co jsme se s paní Samšiňákovou rozloučily a zahnuly za roh ke stanici autobusu.

„Tak nějak,“ odvětila jsem co možná nejlhostejněji.

„Pak musíš mít přímo věšteckého ducha!“ tvrdila Ivana.

„Ty na to věříš?“ podívala jsem se na ni útrpně.

„No, přinejmenším je to zázračná shoda okolností,“ slevila.

„Zázračná shoda okolností,“ opakovala jsem. „Nebýt jaká jsem, také bych to považovala za zázrak. Já tomu říkám prostě klika, nic víc.“

Ivana si mohla pomyslet něco o nebetyčnosti takové kliky, ale už nic neřekla. Jely jsme spolu přes půl Prahy a za tu dobu se toho přihodilo víc než jen převezení našich svršků na nové působiště. Kromě toho, že jsem na internetu shlédla pár světových zpravodajství, se někde poblíž činil i Vojtěch, protože když jsme se pozdravily s paní Hanuškovou a složily bágly, oznámil mi, že je nejvyšší čas uskutečnit jeho plán.

„Ty ještě někam jdeš?“ podivila se Ivana, když mě viděla chystat se k odchodu.

„Slíbila jsem přece něco zařídit,“ připomněla jsem jí.

„Ale co? A kam?“ vyjekla Ivana.

„Do nejbližšího Copy-centra,“ svěřila jsem jí.

„A vezmeš mě s sebou?“ čišela z Ivky zvědavost.

„Jestli chceš...“ nedokázala jsem jí odříci.

Nejbližší Copy-centrum to nebylo, Vojtěch mě nasměroval až do centra. Jeho plán vyžadoval dokonalejší aparaturu, než byly na periférii. Ještě štěstí, že jsme obě měly odškodné od hamouna Františka, barevné kopírky jsou nepoměrně dražší než obyčejný černobílý xerox.

Pracovnice Copy-centra se samozřejmě chytala za hlavu, když jsem jí jako předmět ke kopírování podala svůj kapesník.

„Za tohle chcete utrácet takové peníze?“ vrtěla hlavou.

Nicméně zakázku přijala a tím víc se divila, co z kopírky vyjelo. Na papíru byly dvě dokonale vyvedené plné moci od firmy Reality Trading na mé jméno, včetně notářského ověření, podpisů a razítek. Nikdo by nepoznal, že to právě vyjelo z kopírky. Divila bych se také, nevědět, že kopírku řídí procesor, který si dá od Vojtěcha vnutit prakticky cokoliv. Perfektně provedená plná moc byla pro něho maličkost.

„Tohle přece není kapesník!“ prohlížela si pracovnice obojí nevěřícně. „To vám snad ani nesmím vydat! Vždyť by to byl podvod!“

„To nám vydáte, protože je to vaše práce,“ ujistila jsem ji klidně. „Prosím vás, jak dlouho tu děláte? Vy snad ani nevíte, že vaše kopírka umí rozšifrovat holografické dokumenty?“

„O tom jsem nikdy neslyšela!“ vrtěla hlavou.

Upřímně řečeno, Ivana v té chvíli nevypadala o nic chytřeji, ale já jsem pořád trvala na tom, že můj kapesník je vlastně hologram, ze kterého právě tento typ kopírky dokáže vytáhnout zašifrovaný tajný dokument a není moje chyba, že o tom obsluha neví.

„Zkuste to tam dát znovu, uvidíte!“ navrhla jsem pracovnici. „Klidně to zaplatím, ale druhý dokument musíte prokazatelně zničit, to je podle předpisu. Máte tu aspoň drtičku?“

„Drtičku máme,“ vyhrkla pracovnice. „Ale nebude to nutné, už vám věřím!“

„Tím lépe,“ podotkla jsem.

Převzala jsem zakázku, zaplatila a obrátila se s Ivkou ke dveřím.

„Teda – já zírám!“ vyhrkla Ivana na ulici. „Vážně jsem nikdy neslyšela, že by něco takového bylo vůbec možné!“

„Já do dneška taky ne, ale jak vidíš, možné to je. Máme kliku, že už to dorazilo i do Prahy,“ pokrčila jsem rameny a zamířily jsme spolu k nejbližší stanici metra.

Ivana během jednání v kanceláři stavební firmy mlčela. Částečně aby to nezkazila, ale možná protože nebyla schopná slova. Pan Dvořák vypadal také tak vážně a přiznal, že to do poslední chvíle považoval za povedený vtip, ze kterého ho vyvedl až dotaz do banky na zůstatek podnikového účtu. Dohodnutá cena tam už byla, přes sto milionů. Z povedeného vtipu se rázem stala transakce, jakou ještě nezažil.

Převzala jsem jménem Reality Trading nejprve krabici klíčů od bytů, načež mi pan Dvořák s omluvami sdělil, že mi příslušné dokumenty doručí až je vyhotoví, ověří a zanese do katastrálních knih.

„Pochopte, takový fofr jsem ještě nezažil, ale budu se snažit,“ omlouval se znovu.

Pochopila jsem to ochotně, sdělila mu adresu u paní Hanuškové a s kabelkou plnou svazků klíčů jsme se obrátily zpátky k bývalému panu domácímu. Tam jsme do prádelny svolaly poradu nájemníků. Oznámila jsem jim, že mám pro všechny dobrou zprávu. Firma Reality Trading jim nabízí byty v novostavbě za poloviční nájem, než jaký platili panu Františkovi. Smlouvy dostanou do tří dnů, až je notář sepíše a ověří, do té doby by měli všichni získat panem Františkem velkoryse nabízené odstupné.

„Velkoryse?“ ušklíbla se paní Samšiňáková. „Spíš by mě zajímalo, kde splaší na to odstupné peníze!“

„Dostal už za dům zálohu,“ ujistila jsem ji – jak jsem věděla od Vojty. Vojtěch na rozdíl ode mě sledoval nejméně dvacet různých akcí.

„Jo, a abych nezapomněla,“ dodala jsem ještě, „firma Reality Trading je velkorysá aspoň v tom, že nájemné začnete platit až od příštího čtvrtletí.“

„Při polovičním nájmu?“ nechtěla věřit svým uším Samšiňačka.

„Ano – ale stěhování si musíte zaplatit sami,“ dodala jsem trochu provinilým tónem.

„I tak na tom všichni vyděláme!“ zhodnotil to pragmaticky pan Hanyg. „Jen aby to nebyla nějaká habaďůra!“

„To si povíme pozítří, až dostanete k podpisu smlouvy,“ pokrčila jsem rameny. „Nezapomeňte vymáčknout z pana Františka odstupné. Peněz má dost a ještě víc dostane!“

„A víte co? Já mu je přeju!“ řekl pan Hanyg. „Prodat dneska takovou barabiznu za cenu parcely, to může vypadat jako terno. Stačilo by ale, aby si ty prachy uložil do špatné banky...“

„A když víme, jak jde po penězích, může si vybrat banku s největšími úroky – a víme jak to dopadá...“ dodala jsem. „Ale kdo chce kam...“

„Ale slečny, jak jste k tomu vlastně přišly?“ zajímal se pan Hanyg. „Budete tam snad bydlet s námi?“

„Kupodivu ne,“ odvětila jsem. „Našly jsme si jiný podnájem. Ale náhodou jsem na internetu narazila na zajímavou nabídku. Firma Reality Trading sháněla prostředníka ke koupi domu za účelem pronájmu. A když se provalilo, co pan František zamýšlí, ujala jsem se toho. Mám dokonce za zprostředkování slíbenou provizi – nemusíte se bát, že bych na tom zbohatla, ale podle mě na tom nejvíce vyděláte vy.“

„No právě!“ řekl pan Hanyg. „Vypadá to málem jako charita!“

„To bude asi tím, že firma Reality Trading nesídlí v Čechách,“ řekla jsem. „Nemá ještě ponětí o zdejších finančních poměrech. Ale až uvidíte smlouvy, budete si jistě přát víc takových firem!“

„Jestli to vyjde, budeme vám líbat ruce!“ řekl pan Hanyg.

„To si nechte pro někoho jiného,“ odmítla jsem to. „Nám postačí čisté svědomí, že jsme udělaly všechno, co se udělat dalo.“

„Zaplať vám to aspoň Pánbůh!“ řekla stará paní Králová z podkroví.

„Dej Pánbůh štěstí i vám,“ odvětila jsem.

„Prosím tě, Katko, vysvětli mi, jak...“ začala Ivana, jakmile jsme vyšly zase na ulici.

„Jak jsem k tomu přišla?“ obrátila jsem se na ni. „A budeš mi věřit, že jako slepý k houslím? Věříš mi aspoň, že známosti z internetu mohou být někdy užitečné?“

„Ale jak jsi to říkala... s tou provizí?“ zajímalo Ivku.

„Za to zprostředkování mám slíbenou provizi,“ řekla jsem jí. „To se tak dělá, když chce někdo od někoho něco zařídit. Jsme v tom stejně namočené, takže jedeme pěkně napůl! Snad nebudeš protestovat.“

„Cože? Napůl?“ vyjekla. „Vždyť jsem o ničem ani nevěděla, nehnula jsem prstem, nemám na tom žádnou zásluhu!“

„A jakou zásluhu mám já?“ usmála jsem se na ni. „Že jsem byla ve správnou dobu na správném místě? Nebo že se majitelům Reality Trading nechce jezdit do Čech a raději nám zaplatí provizi?“

„No – ale aspoň něco jsi pro to udělala,“ namítala Ivana.

„Ano, udělala,“ přikývla jsem. „Když nás pan František hodil přes palubu, naučila jsem se plavat. Něco podobného se říká o houslích jistého Dalibora. Ale plaveme v tom spolu a dělení je spravedlivě.“

„Takže máme vlastně ke vší smůle i trochu štěstí!“

„To tedy máme,“ souhlasila jsem. „Přiznám se, zpočátku se mi do toho nechtělo. Ale když nás pan František tak všivácky nakopl, řekla jsem si – teď anebo nikdy! Náhoda nám prostě přála. Máš to jako vyhrát ve Sportce.“

„Ano, jenže my jsme přece nic nevsadily!“

„Ale vsadily!“ odbyla jsem ji. „Pan František vsadil za nás naši budoucnost, málem nám znemožnil studia! Že nám to vyšlo, není jeho zásluha.“

„To tedy není!“ souhlasila pomstychtivě. „Přála bych mu, aby banka, kam si uloží ty prachy, už příštím rokem zkrachovala.“

„Moc mu to nepřej, nebo se to splní!“ varovala jsem ji. „Uvědom si, jsme teď obě v období, kdy nám všechno vychází! Přej si raději něco pozitivního!“

„Tak mu přeji, aby zkrachoval jen on, zato už letos!“ odvětila.

„To zrovna moc pozitivní není!“ upozornila jsem ji.

„Tak ať!“

------------------------ Poznámky:

  2 Cikrtné ("regulační poplatky") – nemravné poplatky ministra Julínka a jeho mluvky, tajtrdlíka Cikrta z ODS, později rozumně zrušené.

Errata:

10.08.2021 22:25