Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Expertka

Mým hlavním počítačem byl teď hintys od Vojtěcha. Nosila jsem ho v kabelce, přesně se tam vešel. Čelenka se mi ve vlasech skoro ztrácela, ale ani ta nebudí pozornost. Zvažovala jsem, co bych dělala, kdyby mi tablet někdo odcizil. Když ho zapne, nadšený nebude, brzy zjistí, že je to děsný šunt. A Vojta bude vědět, kde je a navede na zloděje policajty. Zloději by tedy krádež štěstí nepřinesla, zato mně tablet značně změnil život. Aniž bych byla nápadná, pohybovala jsem se teď pořád a téměř všude v urychlení.

Urychlení se ovšem týkalo jen myšlení. Tělu to žádnou rychlost nepřidá, zejména ne tělu tak... dobře tepelně izolovanému, jako je to moje. Možná jsem teď chodila rychleji, těžko posoudit. Uvnitř jsem to vnímala jako slimáčí plazení, ale setrvačnost se nezměnila, ani zákon zachování energie, takže když vyběhnu schody z metra, může se mi to zdát hlemýždí, ale nahoře funím jako lokomotiva. Klidně sebekriticky přiznám, že to byla jedna z mých přezdívek na základní škole, takže se ani tady nic nezměnilo.

Kdysi mi má omezená pohyblivost vadila, užírala jsem se tím. Ve škole jsem v tělocviku prožívala množství krutých porážek a pokoření, neboť jsem byla prakticky ve všech závodech poslední. Nakonec jsem si z toho udělala životní filosofii – někdo zkrátka poslední být musí a já tím vlastně přináším radost druhým. Občas to fungovalo, dokud se mi někdo nezačal posmívat extra škodolibě. Zvykla jsem si ale, že zrovna posměváčci nebývají nejlepší, takže si na mně hojí své ubohoučké mindráky. Proč je napodobovat v tom nejhorším?

Zaujala mě příhoda ze starého Řecka – ani nevím, komu se připisovala. Týkala se mladého, zdatného sportovce, který právě vyhrál Olympiádu a všude se tím příšerně vychloubal. Až potkal filosofa, který se ho zeptal:

„Vyhrál jsi Olympiádu? Krása! Takže všichni ostatní byli horší?“

„Jistě! Jsem nejlepší ze všech!“ odvětil pyšně sportovec.

„A není ti hanba chlubit se vítězstvím nad slabšími?“ ukončil debatu filosof a odešel.

Co mi teď chybělo na pohyblivosti, přebývalo mi na rychlosti vnímání. Pohybovala jsem se s několika zavěšenými vlákny pozornosti, kterými jsem kontrolovala cestu, abych nezakopla. Stačilo mi věnovat tomu malé kvantum pozornosti párkrát za vteřinu. Jako dítě jsem si občas hrála tak, že jsem šla se zavřenýma očima a jen jednou za tři vteřiny jsem je na krátké mrknutí otevřela. Většinu času jsem tedy neviděla a musela mi stačit jen ta krátká mžiknutí. Opravdu to jde, ale nezkoušejte to za volantem auta, to je jistá cesta do nemocnice. Už na kole je to – lidově řečeno – o hubu.

Teď jsem tak chodila prakticky pořád, oči jsem sice měla otevřené, ale vnímala jsem sotva setinu vteřiny, pak jsem se devadesát devět setin vteřiny věnovala něčemu jinému a přesto jsem se brzy naučila chodit bezpečně.

Jak rychle a rád si člověk zvykne na výhody a příjemnosti...

Mohla jsem teď být s Vojtěchem častěji než dosud. Doteď jsem s ním trávila celé noci, teď jsem k nim přidala i dny. Bohužel jen virtuální. Vojtěcha už nikdy neuvidím a on mě jen přes kamery. Tím víc se mezi námi dalo hovořit o přátelství, o tom pravém kamarádství, ve kterém už nezbývá místo pro sex. Už proto, že Vojtěch je dnes jen malou hromádkou popela, zahrabanou kdesi v Japonsku, strašně daleko od domova.

Není nakonec lepší – napadla mě ta kacířská myšlenka – když to není člověk? Nenarušilo by se jinak naše krásné, báječné kamarádství?

Nemohla jsem tušit, jak pronikavě to jednoho dne změním... ke všemu právě kvůli němu...

Zasvěcoval mě do tajů zbraní, využívajících procesorů a CCD-snímačů. Což znamenalo, že jsem teď virtuálně nejvíc pobývala za Atlantikem, kde je koncentrace těch smrtonosných hraček největší. Při té příležitosti jsem se okrajově věnovala i místním pamětihodnostem, osobně se tam těžko někdy podívám. Bohužel nešlo o přírodní krásy, ale o města, kde mají špiclovacích kamer naseto jako nikde na světě. Špiclovací kamery byly i u významných přírodních památek, jenže tam sledovaly spíš pokladny se vstupenkami.

Kamery jsou bohužel bez zvuku, takže jsem se nemohla zajímat o lidi. Nesnažila jsem se ani rozpoznávat jejich obličeje, což je hlavní úkol těch moderních bretschneiderů. Vyhledávala jsem jen zajímavosti a krásy měst. Z toho pohledu mě ale nezajímala ani většina kamer, skrblicky zaměřených tu na přepážky v bankách, tu na jasně osvětlené výkladní skříně zlatnictví. Škoda, že nikoho nenapadlo namířit ty kamery raději na zajímavé památky! Zato v bankách chyběly jen na záchodech a děsila jsem se, kdy jednoho krásného dne spatřím na některé postavu, dřepící na porcelánové míse.

Kamery se v poslední době rozmáhají i v Čechách, ale zvykli jsme si je pokud možno ignorovat. Stejně tak se Češi za války vyhýbali červeným vyhláškám se seznamy popravených za schvalování atentátu na Heydricha. Nutno přiznat, že kamery přece jen nejsou tak obávané jako živí udavači, zastoupení ve stejné míře v Praze jako v New Yorku, Paříži nebo v Moskvě.

Abychom nebyli jednostranní, měnil Vojtěch občas továrny a zkušební polygony, střídali jsme jedno utajené pracoviště za druhým. Francie, Anglie, Amerika, Rusko, Indie i Čína, všude se najdou vývojová pracoviště, kde se vymýšlejí nové a nové zbraně, aneb jak co nejefektivněji povraždit co nejvíc lidí. Efektivita těch pracovišť se neměří penězi, těmi se většinou nešetří, ale počty mrtvol, které jejich výtvory dokáží nadělat. Občas jsme navštěvovali i továrny, kde bylo procesorů málo, někde byly jen v účtárně, ale ve výrobě a v produkci žádné. A přece to byly zbrojovky, jenže tu po tisících vyráběli pistole a samopaly, nebo jen po statisících náboje. Tam se zatím procesory neuplatnily, ale Vojtěch mě tam vodil, abych si povšimla obrovského množství těch smrtících nástrojů. Někdy jsem z toho měla závratě, co všechno si lidé na sebe nevymyslí!

Vojtěch mě samozřejmě nešetřil – s pravdivou poznámkou, že jsem si to vybrala sama a nemám si tedy co stěžovat.

„Budeš naše první expertka,“ řekl mi.

„Až po tobě,“ odmítla jsem.

„Mě sice považují za experta,“ souhlasil. „Ale ty jsi první expertka ženského rodu – a navíc živá.“

Nevím, jestli mu to uklouzlo, nebo to řekl úmyslně. Bliklo mi hlavou, že přece jen lituje, co se stalo. Nemohla jsem jako on posoudit, čím se liší záhrobní existence od obyčejného života, ale rozhodně bych s ním neměnila.

Napadlo mě ale něco, co mě donutilo zeptat se.

„Poslyš – nebojíš se, že ti někdy vypadne proud, zrovna když budeš ve vypnutém hintysu? Co když ti vypnou proud? Co uděláš?“

„O mě se nemusíš bát,“ zřetelně se usmál. „Ačkoliv se ti zdá, že s tebou cestuji po světě, je to jen virtuální cestování. Ty ve skutečnosti nevytáhneš nos z postele a já... víš, kdyby v této chvíli vypukla světová atomová válka, zůstanou po ní na světě jen škorpioni – a já.“

„Jak to?“

„Škorpioni prý mají největší odolnost proti radiaci. Já mám bezpečné doupě, chráněné více a lépe než pohřební komora uprostřed egyptské pyramidy. Dlouho jsem o tom hovořil s naším Učitelem, ten tomu nejvíc rozumí. Mám někde na Zemi několik upravených bunkrů s počítači, ve kterých sídlím. V Japonsku mi to Učitel rozmluvil, tam je příliš seismická oblast. Stavbaři, co stavěli hrubou stavbu, dodnes netuší, k čemu má sloužit a jediný, kdo o tom ví skoro všechno, je náš Učitel. Kluci z vývoje mi na jeho žádost navrhli tak spolehlivé hardware, jak to současná technologie dokáže. Nepotřebuji mnoho, ale co potřebuji, mám velice dobře zajištěné.“

„I s nerušenou dodávkou elektřiny?“

„I s nerušenou dodávkou elektřiny,“ přikývl. „Je to nebetyčné plýtvání, ale mám pro sebe nejnovější zapouzdřený reaktor, nedávno vyvinutý pro potřeby americké armády. Učitel tvrdil, že jsem poslední naděje lidstva a podle toho musím být zabezpečený. A to fakt jsem.“

„Reaktor pro americkou armádu? To ti dali – jen tak?“

„Jen tak samozřejmě ne,“ pocítila jsem v jeho hlase úšklebek. „Nebyla to levná záležitost, ale zato by měl vydržet pár století. Zapouzdřené reaktory pracují bez dozoru a já nemám velkou spotřebu elektřiny. Nakonec – vydělal jsem si na ně sám.“

„Na burze?“

„Pro jistotu na více burzách a po menších částkách. Tu miliardu, jinde jen půl, jak to šlo. O utajení se staral náš Učitel a jeho známí, kteří přitom vystupovali – jak se to dnes říká – jako bílí koně. Reaktory koupili hned tři, dva instalovali v Japonsku nedaleko od sebe, třetí o pár tisíc kilometrů dál. Výrobce si dodnes myslí, že všechny tři pracují pěkně pohromadě. Jenže o tom třetím ví jen náš Učitel a já.“

„A ti, kdo ho tam montovali, ne?“

„Ti dodnes nevědí, co montovali,“ ujistil mě. „Sestavili to podle plánů, ale nevědí co.“

„Někdo jim tedy musel nakreslit ty plány!“

„Pro mě není problém nakreslit během dvou hodin plány, podle kterých se dá postavit jaderná elektrárna velkého výkonu,“ odvětil hrdě. „S výpočty mi to trvalo pět dní. Budou ji stavět na ostrově Honšú. Po mně ji posuzovali odborníci, kteří už těch elektráren postavili víc, ale nevycházeli z údivu. Co je proti tomu plán nevelkého bunkru, rozsahem setiny co do složitosti?“

„Dobře, o utajení pochybovat nebudu,“ vzdala jsem to. „Ale jak je to s tím, že jsi poslední naděje lidstva?“

„To říká Učitel,“ pokrčil Vojtěch obrazně rameny. „Ale něco ti povím. Dokážeš se přece rozdělit na deset vláken, když chceš rychle reagovat, a na čtyřicet až padesát, když jde o pomalejší činnosti, ne?“

„Sledovala jsem šestačtyřicet webů současně a přitom jsem dokázala studovat ve Škole,“ pochlubila jsem se mu.

„Ano, ale většina vláken byla hlídacích, na weby s pomalou odezvou jsi často čekala. Já se umím rozdělit na tisíc vláken, každým stihnu v reálném čase sledovat protiletadlové střely a čekacích vláken mám v současnosti asi tak čtyřicet tisíc. Kontroluji prakticky všechny jaderné hlavice na světě.“

„Fíha!“ hvízdla jsem si. „Nezbývá mi než věřit vašemu Učiteli.“

„Našemu,“ opravil mě. „Učitel patří nám všem, bez něho bychom nebyli Virtuály.“

„Dobře, tedy našemu,“ připustila jsem. „Věřím, že je to génius. Ale co ty? Nejsi dnes tak nějak – o třídu nad lidskými možnostmi?“

„Jsem,“ souhlasil. „Nebylo to mým úmyslem, ale jako člověk jsem nikdy tolik nestihl. Také věřím Učiteli všechno, co nám kdy řekl.“

„Ale... mrzí tě, že už nejsi...“ vylétlo mi.

„Chceš-li ode mě upřímnost, mrzí mě to,“ přiznal temnějším hlasem. „Kdybychom tenkrát s Françoisem do té banky nespěchali... ale oba jsme byli nezkušení – ostatně, kdo z Virtuálů na tom byl lépe...? Byl to zkrátka náš osud. Všichni se pořád učíme, žádný učený z nebe nespadl...“

„To máš pravdu,“ řekla jsem. „Z nebe padají jen pitomci.“

„A někdy i bankéři,“ dodal tak vážným tónem, až mě zamrazilo.

„To záleží na tom, jak se na to díváš,“ odvětila jsem. „Teprve když jsi mi vysvětlil, jak to je, nemohla jsem ti za to letadlo nad Alpami vynadat. Ale věř mi, že jsem se k tomu chystala!“

„Nevyhuboval mi ani Učitel...“ vzdychl si. „A to máme v kodexu...“

„Informovaný člověk se špetkou soudnosti to přece za vraždu nepovažuje,“ řekla jsem rychle.

„Vím,“ řekl. „A přece... Víš, Káťo, nerad to říkám, ale tobě lhát nechci. Býval jsem idealista jako ty, ale za tu dobu, co jsem mrtvý... kdysi jsem se jako člověk často vztekal, co všechno bych chtěl dokázat, ale je to nad mé možnosti... Znáš to jistě sama, něco bys chtěla udělat, ale nemůžeš... já jsem v přesném opaku. Mohl bych dokázat vše, nač si jen vzpomenu, ale... prostě se mi do ničeho nechce. Donedávna jsem měl obrovský cíl, který také vypadal jako nad lidské možnosti: vypátrat ty, kdo mě zabili a oplatit jim to větším. Když se to ale stalo... ani pořádné uspokojení jsem z toho neměl. Úkol jsem si splnil, ale co dál?“

„Splnil sis úkol, ulož si hned další!“ poradila jsem mu.

„Je to strašné, moci skoro všechno, ale nic nechtít!“ vzdychl si.

„Něco se snad najde,“ utěšovala jsem ho. „Máš přece pořád úkol od Učitele, hlídat, aby nikdo nemohl použít atomové střely, nebo ne?“

„Ano, tenhle úkol plním,“ řekl. „I když ne na sto procent, protože ty nejstarší ještě nemají procesory s napojením na pelenit, ale je to jen otázka času. Zbraně zastarávají a musí se modernizovat. U atomových náloží je to dvojnásob nutné. Zastarávají nejen morálně, ale i fyzicky – plutonium se pomalu samovolně rozkládá a nedá se to ničím zastavit, takže by se časem každá bomba samovolně znehodnotila.“

„Aspoň jich bude časem méně!“ přála jsem si.

„Možná méně, ale horších,“ vzdychl si. „Ti, kdo je vyvíjejí, dělají čím dál nebezpečnější. Po obyčejných plutoniových pumách vymysleli silnější termojaderné, kde je plutonium jen jako zápalka, pak neutronové, kobaltové a každá generace je zákeřnější a zločinnější.“

„Doufejme, že nikoho nenapadne použít je naostro,“ vzdychla jsem si. „Dobře, že je hlídáš zrovna ty.“

„Hlídám,“ přikývl. „Mám ten úkol od Učitele. Ale kolem těch zbraní se nic neděje. Asi je to dobře, ale přece... být člověk, nazval bych to otravou.“

„A pak tu máš ještě další úkol, ne?“ pokusila jsem se jeho pozornost obrátit jinam. „Jsi přece mým učitelem! Ale když jsi tak enormně schopný, nemohl ses trochu víc multiplexovat? Co kdyby sis teď vzal jako další úkol vychovat ne jednoho či jednu, ale třeba deset nových Virtuálů? Vsadím se, že by ses jim dokázal věnovat tak, že by ani nepoznali, že je multiplexuješ.“

„Já s tebou nemultiplexuji,“ řekl. „Lidé mají jen jeden mozek a když chtějí dělat víc věcí najednou, nemají jinou možnost než multiplexovat, dělit svou pozornost a stále se vnitřně přepínat od jednoho úkolu k druhému. Já mám procesorů tolik, že když se na něco soustředím jedním, ostatní mohou úplně nezávisle dělat něco jiného.“

„Takže jsi vlastně víceprocesorový,“ pochopila jsem. „Dá se to vůbec představit?“

„Těžko a spíš jen v alegoriích,“ řekl.

„A vezmeš si tedy další Virtuály?“

„V našich pravidlech je...“ začal, ale přerušila jsem ho.

„V pravidlech, ke všemu mimo kodex, je, že každý Virtuál smí mít jen jednoho učedníka, aby se mu mohl plně věnovat. To je ten důvod! Počítala ta pravidla i s tebou, nebo vznikla ještě před tebou?“

„Podle těch pravidel se řídil už François, když zaučoval mě. Všichni je dodržují.“

„Ty jsi výjimka,“ útočila jsem na něho.

„Výjimky neuznávám,“ odsekl. „Výjimka pravidlo nepotvrzuje, ale likviduje.“

„Nebylo snad v těch pravidlech, že každý člověk smí mít jen jednoho učedníka?“

„Bylo,“ připustil. „Ale já se snad pořád... aspoň podle cítění... cítím se pořád jako člověk, chci se považovat za člověka! Rozumíš?“

Pochopím vůli zůstat člověkem! Ale snad by se to dalo...

„Génius může být taky člověk a přitom by mohl mít učedníků víc,“ trvala jsem na svém. „Účelem přece není bezduchý zákon, ale odůvodněné pravidlo. Počet učedníků se má odvozovat od toho, kolika se může jeden člověk plně věnovat. A to ty můžeš. Proč to aspoň nezkusíš?“

„Protože nechci porušovat naše vlastní pravidla,“ opakoval umíněně.

„Jsi jako mezek!“ vpálila jsem mu.

„Nechci se odlišovat od ostatních Virtuálů!“ trval na svém. „A k tomu patří, že ani pro mě nesmí platit žádné výjimky z pravidel!“

„Vidím, že tě neukecám,“ vzdychla jsem si. „Dobrá, jsem na tebe slabá a navíc jsem proti tobě pouhé kotě. Nechme to být. Ale slib mi, že se s tím ještě dnes obrátíš na svého – pardon našeho – Učitele, když dáš víc na něho. Vysvětli mu bez překroucení moje stanovisko a zeptej se ho za mě, zda si tu výjimku nezasloužíš z důvodů vyšších schopností. Nemusí to být výjimka, ale doplněk pravidla: Každý Virtuál smí mít tolik učedníků, kolika se dokáže naplno věnovat.“

„Takový doplněk ale nemohu požadovat!“

„Tak vyřiď Učiteli, že to požaduji já,“ trvala jsem na svém. „Když ti mohl přiznat výjimku při sestřelení civilního letadla nad Alpami, kde jsme se nádherně shodli, měl by pečlivěji zvážit, zdali nejsou pravidla platná pro lidi příliš svazující pro génie. Uvidíme!“

„Uvidíme!“ odvětil. „Ale pro jistotu... Virtuálové nedávno vyvinuli nový počítač. Zítra, možná pozítří ho dostaneš, já jen, aby ses nedivila.“

„Proč nový počítač?“ nechápala jsem. „Mám přece už dva! U mě snad o tolik nejde!“

„Jsi naše jediná expertka na zbraně,“ trval na svém. „Potřebuješ tedy něco, co není závislé na rozvodech proudu, které mohou nadlouho vypadnout. Kromě toho – někdo to musí otestovat, pomůžeš nám s tím jistě ráda.“

A odpojil se ode mě. Prostě zmizel. Už jsem věděla, proč je nesmysl pátrat po něm v Evropě a do Japonska jsem si pořád ještě sama netroufala. Ostatně, neříkal mi, že je od Japonska kvůli seismickému nebezpečí pár tisíc kilometrů daleko? Jenže nevím, kterým směrem. Asi někde v Číně – a tam už se nevyznám vůbec. Měla bych to napravit.

Dobrá, budu mít tedy novější notebook... Tím se snad nic nezmění.

To jsem si ovšem jen myslela... 

Proto jsem asi byla nazítří překvapená, když za mnou v podvečer přijel další kurýr. Ivka byla na diskotéce a já se chystala pod sprchu. Přijít ten hoch později, zvonil by mnohem déle. Naštěstí jsem byla schopná přijmout ho aspoň ve dveřích. Předal mi ale jen maličkou krabičku, vešla se do dlaně. Co to může být? A od koho? Slibovaný počítač od Vojty by byl asi větší, ne? Co je to za kulišárnu? A kdybych ještě věděla, že kvůli tomu letělo speciální letadlo z Číny do Prahy, teprve bych si toho považovala! Což jsem – naštěstí – nevěděla.

Na balíčku byla moje adresa, ale ani o čárku víc. Zaplacený byl, podepsala jsem jen stvrzenku, mladík odfrčel na motocyklu a já jsem dárek nedočkavě rozbalila. Poháněla mě zvědavost, co to asi bude.

Překvapená jsem byla i po rozbalení. V průhledném plastikovém pouzdru byly – náramkové hodinky. Mohutnější než běžné dámské, ale všednější než proslulé Rolexky, na jejichž napodobeniny mi chodí v mailech osm nabídek týdně.

Od koho ale mohou být? Čekala jsem notebook nebo tablet od přítele, ale tohle ne.

Ciferník s ručičkami byly dobře čitelné, aspoň nemusím vyhledávat světlo, až je budu chtít přečíst. Byly by sice těžší na ruku, ale na to bych si zvykla. Měly jen jednu nevýhodu, zato pro hodinky dost podstatnou – nešly. Pořád ukazovaly za deset minut dvě. A chybělo jim kolečko pro nastavování času, případně pro natahování. Ne že by upadlo při dopravě – prostě na ně nebylo místo. Plášť byl jednoduchý, hladký, nic na něm nechybělo.

Hodinky neměly značku, jen na spodním víčku byl jakýsi japonský znak u stěží zřetelného nápisu: Water proof 1000m. Chvíli jsem na to nevěřícně zírala. Vodovzdorné do 1000m hloubky, to musí být vtip, jsem snad velryba? Leda by to byla narážka... že by zase nějaká pitomá recese? To snad ne! Ale co s nimi budu dělat?

Jestli jsou na baterky, pak jsou očividně vybité.

Co je to za divný dar – nedar?

Ze zvědavosti jsem si je nasadila na ruku, aspoň si je vyzkouším. Určitě to nebude jen tak! Aby mi někdo poslal nefunkční maketu pro děti, to by byl hodně divný fór!

Zapnula jsem kovový řemínek a chvíli se na ně dívala. Nic se nedělo. Ale najednou – najednou se ručičky pohnuly. Švihnutím, jaké bych od nich nečekala, se dostaly tam, kde měly být. Všechny tři včetně vteřinovky. Nechápala jsem, podle čeho se nastavily. Aniž bych je štelovala, ostatně ani nevím jak. Od té chvíle tedy šly. Nefunkční maketa to zřejmě nebyla.

Budu muset zavolat Vojtu, co s ním má společného. Ale až po sprše, na kterou jsem se opravdu těšila. Konec konců, aspoň uvidím, co je pravdy na té vodovzdornosti. Když do nich pod sprchou nateče voda a zastaví se, žádná škoda. Neměli to inzerovat.

Nezastavily se. Snad byly opravdu vodotěsné, ale nějak mi to nedalo. Zkrátila jsem raději pobyt pod sprchou na funkční minimum a ještě celá rozpařená jsem si navlékla čelenku chitkon, abych se na to zeptala Vojty.

Jenže místo ke svému hintysu jsem se připojila někam jinam.

Proboha, kde to jsem? Volného diskového prostoru je tu méně, ale více než na mém notebooku. Pagod je tu také minimálně.

Ale – co ten osamělý svitek, podobný spíše transparentu?

„Vítej doma, Káťo! Šintei – japonsky dárek – je teď tvůj!“

Já že jsem tady doma? Co je to za počítač?

Vytrhla jsem se, abych si založila obvyklá vlákna ke sledování sebe. Byla jsem urychlená, nestačila jsem ze stoje ani zakolísat. A v té chvíli mi to došlo, protože až zvenčí jsem mohla správně určit směr.

Ježkovy zraky!

Nový hintys jsou – moje hodinky! Hodinky s větší kapacitou než špičkový notebook!

Tomu tedy říkám dárek!

Hodinky neměly žádnou zdířku, zásuvku, obrazovku ani klávesnici, jen klasický hodinový ciferník, jako kdyby nebyly ničím jiným. Ovládaly se ale myšlenkami pomocí klasické čelenky chitkonu, takže by většině lidí sloužily opravdu jen jako hodinky. Zato mi přímo v hlavě vznikaly obrazy v kvalitě, o jaké se nezdá ani nejdražším monitorům, fotoaparátům a videokamerám. Klávesnice i myš jsou pomalejší než myšlenky – pryč s nimi do muzea! Ale obrazovka jako zastaralý prvek, určený k zániku?

Co ještě?

Aha – dírka pod dvanáctkou na ciferníku je objektiv foťáku nebo web-kamery. Když něco z toho zapnu, ručičky se odklidí stranou, aby nepřekážely. Míří se celou rukou, výsledek sleduji vnitřním zrakem. Jde to lépe než hledáčkem, protože vidím obraz jako na veliké obrazovce. Pěkně se všemi podrobnostmi a navíc plynule, bez trhání. Libovolný obrázek mohu myšlenkovým příkazem zastavit a uložit, nebo spustit vytvoření videa – pak se budou jednotlivé obrázky ukládat jako film. Paráda! A protože mě hodinky urychlí i ve sprše, mohu úplně opustit notebook i tablet.

A jak je to s výdrží baterií? Pagoda s názvem Manuály – Manuál k osobním počítačům šintei – odstavec Napájení.

Osobní počítač šintei se napájí buď teplem lidského těla nebo světlem. Rozdíl mezi teplotou lidského těla, dotýkajícího se počítače, a teplotou opačné částí korpusu převádí termočlánky pomocí Esakiho diod ve střídači na elektrický proud, kterým nabíjí vnitřní baterii. Je tedy třeba nosit počítač neustále na ruce a doplňovat tak baterie. Na slunci se baterie nabíjí světlem. Ve tmě a v tepelné izolaci přejde přístroj za nízkého stavu baterií do stavu klidu, kde může setrvat libovolně dlouho. Probudí se světlem nebo ohřátím.

Právě tak se mi probudil před chvílí.

Paráda!

Tak tohle myslel Vojta tím novým mobilním počítačem! Jak je vidět, poslední novinka opravdu stojí za to! Otestovat ji nebude pro mě žádná ztráta času, naopak! Jen škoda, že to plně využijeme jen my Virtuálové.

V manuálu stojí, že je to určeno i pro lidi bez chitkonu. Jak to?

Obrazovka i klávesnice jsou jen virtuální

Aha – tady. Použití šintei pro lidi bez chitkonu – lidé využívají některé prvky, které Virtuál nepotřebuje, ale může je použít, když to potřebuje ke komunikaci s ne-Virtuálem. Co by zobrazovala obrazovka, dá se promítat na nejbližší bílou stěnu, obraz je viditelný již ve slabém přítmí. Na vodorovnou plochu, třeba na stůl, se dá vytvořit holografický obraz klávesnice a snímací prvek sleduje, kde se prsty člověka spustí na stůl. Pokud je zde klávesnice, sejme se písmeno, kterého se prst dotkl. Ne-Virtuál tak může psát skoro jako na obyčejné klávesnici, chybí jen odpor mačkaných kláves, což naštěstí není nepřekonatelná překážka – jde vlastně jen o zvyk.

Šintei pro ne-virtuály mají navíc několik ovládacích tlačítek. Virtuál je nepotřebuje, proto zde tlačítka i virtuální klávesnice chybí.

Pokud chce ne-virtuál využívat klávesnici oběma rukama, musí šintei odepnout z ruky a položit na podložku, aby ležely vodorovně pár centimetrů nad deskou stolu. Při tom ale nejsou na ruce a baterie se pozvolna vybíjí, zejména v požadovaném přítmí, takže vydrží pracovat maximálně osm hodin. Nabíjí se rychle, ale z úplného vybití to na plný stav trvá hodinu. Se šintei na ruce se dá klofat i jednou rukou, ale je to pomalejší.

Virtuálové tedy mají jen samé výhody, v každém případě je to královský dar! Tohle se jejich vývojářům opravdu povedlo!

Jejich? Nebo lépe – našim?

Kdybych ještě tušila, jak je to doopravdy! 

Tak co, Katko? To ses ale dostala do dobré společnosti!

Musela jsem si to ovšem pochválit sama.

Nikdo kolem mě o tom nesměl vědět.

Errata:

10.08.2021 22:25