Šílený Miráž

Nepříjemné noční můry po Vojtově varování před voldemorty by byly čajíček proti tomu, co by mě čekalo po Françoisově svědectví – kdybych ke svému štěstí nemusela naplno usnout ani na okamžik.

Napůl-spaní naštěstí znamenalo konec nočních můr. Bohužel i příjemných snů, ve kterých je člověk aspoň na čas šťastný. Pro mě mělo největší význam, že mi přestaly hrozit ty nepříjemné.

Problém byl v tom, že jsem to nemohla jen tak vytěsnit z hlavy.

Snažila jsem se zahloubat do učení, Škola byla plná vědomostí, neměl by tam být problém zapomenout na celý svět, ale tentokrát mi nějak nešly do hlavy, pořád mi je překrývala Françoisova slova.

Vojtěch je tedy Virtuál v pravém slova smyslu. My ostatní si tak jen říkáme, on jediný je pravý... Že by si na to zvykl? Těžko. Jeho emotivní reakce na mé pošetilé návrhy prozrazovaly, že bych ho měla považovat za člověka. Jak se zdá, Vojtěch rozřešil prastarou otázku: mohou počítače myslet? O něčem vypovídá, že se jeho vědomí nevešlo na atomový disk – současné počítače tedy nedokáží pojmout to, čemu se eufemisticky říká »duše člověka«. Ale spřažené počítače pelenitové sítě už to dokáží. A mohu potvrdit, že to Vojtěchovi myslí precizně a rychle.

Měla bych se o tom dozvědět víc. Mám další motivaci, proč se o to zajímat. Ale co se tím změní? Přinejmenším pro Vojtěcha – nic.

Nedivím se už, že se mstí voldemortům. Má k tomu důvod, který se dá opravdu jen těžko zpochybnit. Zabili ho. Kdyby měl každý nespravedlivě zabitý jeho možnosti, nebyl by osud vrahů tak snadný.

Bylo by to jistě spravedlivější.

Ivin budík nás obě dostal z postele. Navenek mezi námi nebyly velké rozdíly. Ivka vyskočila rychleji, spěchala umlčet budík, já jsem vstávala rozvážněji, ale ustrojené jsme byly stejně a do školy jsme vyrazily spolu. Ivka se zdržela snídaní, kterou jsem já v rámci boje proti obezitě vynechala, ačkoliv autority tvrdí, že je to marné.

Přednášky ubíhaly normálně. Položila jsem před sebe tablet, jedním vláknem jsem se zavěsila na profesorku, druhým jsem chtěla hlídat výraz vlastní tváře a ještě mi multiplexovaná kapacita zbývala. Mohla jsem sledovat přednášku a přitom se toulat po internetu, o čemž kolem mě neměl nikdo ani tušení. Nikdo také netušil, že si všechno, co profesorka řekne, slovo od slova přenáším do souboru. Nepotřebovala jsem k tomu klávesnici, zapisovala jsem myšlenkami. Vojtěchův systém to umožňoval, proč toho nevyužít? Vladislava se už od prvního »járu« pyšnila svými znalostmi těsnopisu, byla na to pyšná až na půdu, ta by koukala, jak ji bez velké námahy strčím do kapsy! Nemínila jsem se ale zbytečně vytahovat a o mé nové schopnosti proto nikdo nevěděl.

Na cvičení to bylo trochu horší. Snad bych to stihla, jenže jsem si chtěla odpočinout od urychlení a věnovala se naplno cvičení. Jenže to nebylo nic platné, spíš jsem si to zhoršila. Nemohla jsem se upnout na nic jiného než na Vojtěchův strašný osud. Bloudění internetem bych si ještě uměla představit, ale být tam pořád, bez možnosti návratu... brrr! To tedy nebylo záviděníhodné, to tedy ne!

Přes vyučování jsem se nějak přenesla a než jsem se vypravila domů, zavěsila jsem se na okolí, druhé vlákno na vlastní obličej, abych nepůsobila jako ožralá, a pochodem vchod!

„Teda, ty to cvíčko žereš!“ ozvalo se za mnou.

V urychlení jsem mohla odpovědět, aniž jsem přestala sledovat propojení, takže jsem se dál brouzdala mlungem, jen jsem se ohlédla. Stáli za mnou Zdeněk s Mílou, přičemž hlas patřil Zdeňkovi.

„Komu to vadí?“ opáčila jsem. „Předem hlásím, mně ne!“

Nevšimli si, že jim věnuji jen desetinu multiplexové pozornosti. Docela to na ně stačilo.

„Hele, Káťo, zabal to radši a pojď s námi na kafe!“ připojil se k debatě Míla.

„Mám tomu snad rozumět, že mi chcete něco naléhavého sdělit?“ zeptala jsem se jich odměřeně, aby jim bylo jasné, že jsem zdvořilá jen z povinnosti.

„Tak nějak,“ přikývl Míla. „Na jedno kafe, víc tě nezdržíme!“

„Nebuď labuť, nechceme přece tak moc,“ přidal se Zdeněk.

Zamračila jsem se, ale bez dalších slov jsem přikývla. Zřejmě mi opravdu něco chtěli sdělit a podle zásad konspirativního chování bych je neměla bezdůvodně odkopnout. Předtím jsem to přece nedělala.

Než jsme došli do kavárny, musela jsem použít další zavěšení na okolní dopravní ruch. Nebylo by inteligentní skončit pod nějakým autem. Kluci celou cestu mlčeli, já samozřejmě taky. Nač se vnucovat? Tak jsme vešli do kavárny, Zdeněk nás nasměroval na první volný stolek. Bylo tu více spolužáků i spolužaček, vyměnila jsem si letmý pozdrav s Ivkou a Jitkou, ale nikdo se na nás neobrátil, všichni měli vlastní zájmy. Všimla si nás jedině servírka, která to měla v pracovní náplni.

Posadili jsme se a Zdeněk objednal tři kávy. Vídeňské se šlehačkou. Chtěla jsem pro sebe obyčejného turka, ale Milan mě zarazil.

„Pozvali jsme tě, platíme to tedy my!“ ujistil mě.

„Já si dávám vždycky turka!“ ujistila jsem ho vzdorovitě.

„Aspoň jednou ochutnáš něco lepšího,“ pokrčil rameny Milan.

„Prosím tě, proč pořád jen turka?“ přidal se Zdeněk. „Stejnak už víme, že sis nedávno pořídila úplně nový tablet. Proč pořád usilovně škotíš, když máš na takové... hračky?“

„Ten jsem nekoupila já,“ odvětila jsem. „Darovaným koním se na zuby nekouká!“

„A od koho je ten dárek?“ pokračoval Zdeněk.

„Od rodičů ne, ti na to nemají,“ odsekla jsem. „Ale byl u nás asi tak před měsícem na návštěvě strejček Ferdinand, já mu říkám Ferda Mravenec. Moc se nestýkáme, ale když se jako úspěšný podnikatel rozhodl sponzorovat mě na studiích, nebylo proč odmítnout, je to v rámci širší rodiny.“

„To se teď budeš mít, s takovým strejčkem!“ nadhodil Zdeněk.

„Až na to, že to byl jediný dárek za posledních pět let,“ rozhodla jsem se zchladit jeho nadšení. „Strejda Ferdinand je jinak hroznej škot. Divím se, že se vůbec dokázal plácnout přes kapsu! Ale když už se to stalo, proč ne?“

Samozřejmě jsem si vymýšlela, ale byla jsem pořád v urychlení, takže jsem stihla jedním vláknem vymyslet přijatelnou legendu ohledně nového tabletu, proletět hlavou seznam příbuzenstva a vybrat si odtud vhodnou oběť, na kterou to míním hodit. Vyšlo mi, že strejčky, kteří o naši rodinu léta nejevili zájem, mám celkem tři, jednomu jsem tedy tuto úlohu přidělila. Strejda Ferdinand byl starý mládenec, viděla jsem ho jednou v životě na nějakém pohřbu, už ani nevím na jakém, byla jsem tenkrát malá. Ale mohl sehrát roli úspěšného podnikatele, štědře sponzorujícího chudé neteře na studiích. Neříkala jsem mu sice Ferda Mravenec a nejspíš to byl penzista s důchodem na hranici životního minima, v každém případě mi nikdy nic nedal, ani na tom pohřbu, ani jindy. Naštěstí jako legenda protestovat nemohl, zato mi mohl konečně k něčemu posloužit.

„Jen aby se na tebe nedíval po straně s jinými úmysly!“ nadhodil Zdeněk. „Známe to přece – krásná neteřinka a vilný strýček...“

„Prosím tě, neplácej!“ odfrkla jsem si. „Je mu přes šedesát! A jaké postranní úmysly? Copak vypadám na krásnou neteřinku?“

„Bejt na tvým místě, dám si na něho pozor!“ nepřestal rejt Zdeněk.

„Spíš ho teď dalších pět let neuvidím,“ odvětila jsem klidně a ani jsem si nemusela vymýšlet, tohle byla nejspíš pravda pravdoucí.

V té chvíli mě ale rozechvělo něco úplně jiného.

„Kateřino, máš pár okamžiků volna?“ ozvalo se mi z pelenitové sítě.

Vojtěch. V tuhle hodinu mám být na cestě domů, ale pro něho budu mít čas vždy.

„Pro tebe vždycky!“ odvětila jsem skrytě, jen do pelenitové sítě.

„Slíbil jsem ti možnost účastnit se zkoušky protiletadlové rakety, nasměruj se na jih Francie, umožním ti tam připojit se ke mně.“

Rozhovor s kluky přerušila servírka, která před nás pokládala po veliké sklenici se šošolkou šlehačky. Sledovala jsem ji jen multiplexem, stejně jako oba kluky. Měli jsme teď před sebou kávu, čistě mechanicky jsem si ji osladila, naštěstí kluky káva také zaujala, na chvíli mě přestali sledovat. Pro jistotu jsem si na hintysu založila nový zápisník a začala slovo po slovu zapisovat co kdo řekne, bylo to lepší než stenografování. Většinu pozornosti jsem mohla věnovat Vojtěchovi.

Byl skutečně na jihu Francie, podle všeho v letícím letadle. Hned jsem se k němu připojila a spolu jsme sledovali jakési zelené skvrnky.

„To je obrazovka radaru,“ vysvětloval mi potichu Vojtěch, jako kdyby nás někdo mohl slyšet. „Pilotovi se to promítá na sklo, takže může vidět cíl současně radarem i jen tak očima.“

„To je nějaké vojenské letadlo?“ zeptala jsem se.

„Francouzská stíhačka Mirage,“ ujistil mě.

„A co vlastně sleduje?“

„Soukromý dopravní tryskáč se šesti muži, který neodpovídá na výzvy dispečerů,“ vysvětloval mi.

„Jak to víš?“

„Multiplexuji se mezi více místy,“ sděloval mi. „Jednak jsem na dvou stanovištích leteckých dispečerů, třetím vláknem jsem na štábu protivzdušné obrany Francie, dalším vláknem sleduji na radaru letoun a jedním sleduji dalšího Mirage, toho mám jako zálohu. Přestěhuj se ale se mnou do rakety, tady to přestane být zajímavé.“

Vnímala jsem, jak se pilot francouzské stíhačky pokouší navázat kontakt s letícím letounem, ke kterému se blížil. Palubním počítačem procházela mimo jiné i fonie a Françoisův interface mi každé pilotovo slovo tlumočil do češtiny. Pilot vyzval neznámý letoun, aby se ihned identifikoval. Žádná odpověď – asi jim nefungovalo rádio.

„Rádio jsem jim vypnul,“ vysvětloval mi rychle Vojtěch. „Proto nevědí, že způsobili poplach až na štábu protivzdušné obrany Francie.“

„Snad je nechtějí sestřelit?“ lekla jsem se.

„To jistě ne,“ ujišťoval mě. „Ale ke všem nehlásícím se objektům se preventivně pro všechny případy posílá stíhací doprovod. Zvláště dnes, kdy každý nehlásící se letoun může patřit teroristům.“

„Ale oni se nemohou ohlásit kvůli tobě!“ vyjekla jsem.

V kavárně jsem si dala do pusy lžičku šlehačky. Multiplexování mi nějak nešlo. Mechanicky jsem si stenografovala podrobnosti hovoru s kluky, později si to prohlédnu, snad si toho nevšimnou!

„Však také dělám všechno pro to, aby na ně Mirage naletěl,“ ujistil mě Vojtěch. „Snažil by se teď upozornit posádku neodpovídajícího letounu, že letí s doprovodem, případně by se jim pokusil nařídit změnu kursu na nejbližší francouzské letiště, tomu by se neměl nikdo vzpírat, když mu nejde rádio.“

„Takže se střílet nebude?“ ujišťovala jsem se.

Ale cítila jsem palubní počítač letounu zběžně testovat jednu ze střel zavěšených pod křídly. Vojtěch se mě snažil přepnout do procesoru rakety. Podívala jsem se tam. Bylo to tam mnohem jednodušší než v raketách, které jsem nedávno viděla s Vojtěchem v továrně daleko odtud. Bylo tam jen pár jednoduchých infračidel, napadlo mě, že tak asi vidí svět svým složeným okem moucha, také jen tečky různé barvy a jasu, ale tohle nebylo oko mouchy ani vosy, tento létající hmyz měl víc než smrtící žihadlo.

Rozdělila jsem se. Jedním vláknem jsem byla v procesoru střely, druhé vlákno zůstalo v letadle.

„Mon dieu!“ zvolal francouzský pilot. Françoisův program tento výkřik nepřeložil, zřejmě to bylo nějaké citoslovce. „Uvolnila se sama, nic jsem... Mon dieu, vysadil motor, vypadl palubní počítač, letoun je neovladatelný, musím se katapultovat!“

Čerpadla paliva mu vypnul Vojtěch, to jsem zachytila a pochopila. Bylo toho ale najednou na mě moc, v Praze jsem zamrzla se lžičkou šlehačky před ústy, na sebekontrolu už jsem neměla kapacitu. Palubní procesor Miráže se navenek úplně zasekl a přestal poslouchat příkazy. Stíhací stroj bez běžících motorů je bezmocně letící sud paliva, ověšený výbušninami v několika podvěšených střelách. V té chvíli pilot nejspíš bude jednat podle pudu sebezáchovy a zvolí katapultáž. Řekla bych, že mu nic jiného nezbývá.

Zato barevné skvrnky, jak je vnímal menší procesor rakety, se začaly zvětšovat. Co to znamenalo? Došlo mi to – raketa letěla na cíl.

„Proboha, Vojto! To není cvičení?“

„Ne, není,“ odvětil klidně, ale nezvykle ostře Vojtěch.

„Ta střela letí na to letadlo?“

„Přesně tak,“ souhlasil Vojtěch. „Má ještě tři-čtyři vteřiny.“

„Ale to snad...“

Nevšimla jsem si, že by Vojtěch ve střele něco ovlivňoval. Je dost dobře možné, že tu ani nebylo co ovlivňovat, to přece nebyla vysoce sofistikovaná střela, jaké jsme měli možnost vidět minule, tahle byla zřejmě jednodušší – ale nejspíš také spolehlivá.

Procesor střely náhle vysadil – jako první.

Ještě chvíli jsem vnímala procesor stíhačky, pak též naráz zmizel.

Byla jsem najednou s Vojtěchem v jakémsi neznámém procesoru, neviděli jsme nic, jen jsme vnímali jakési hlasy. Zřejmě sem přicházely z nějakého rádia.

„Teď jsme v černé skřínce stanoviště francouzské protiletecké obrany,“ sděloval mi potichu Vojtěch. „Poslouchej!“

„Dvojko, dvojko, co se děje?“ volal kdosi.

„Tady je dvojka. Jednička havarovala. Byl tam nějaký záblesk, nejspíš katapult, stroj narazil do hřebenů Alp a vybuchl. Dva kilometry severněji spadly trosky narušitele! Pošlete tam nějaké záchranáře, ale řekl bych, že mimo jedničky není co zachraňovat.“

„Rozumíme. Vraťte se na základnu...“

Špička jazyka mi signalizovala bolest a vynutila si pozornost. Ta káva byla nejspíš příliš horká. Trochu jsem ucukla – a dokonce jsem stihla ustabilizovat lžičku, takže jsem nikoho ani nepolila.

„Proboha – šest mrtvých!“ vyhrkla jsem.

Okrajem jednoho vlákna jsem si uvědomila, že jsem tuhle větu řekla dvakrát. Podle vytřeštěných očí Zdeňka a Míly, zírajících na mě přes stolek kavárny, jsem ihned pochopila, že jsem to řekla i jim, nejen jako zděšenou odpověď na Vojtěchovo suché sdělení, týkající se posádky neznámého letadla.

Dívali se na mě jako na šílence, ale já jsem šílená nebyla. Možná jsem se tak na pár vteřin chovala, ale rychle jsem se vzpamatovala. Francouzská stíhačka, co skončila jako hromada ohořelých plechů kdesi na svahu Alp, se chovala neporovnatelně šíleněji.

Nejšíleněji se ale choval Vojtěch, který to způsobil. A stejně náhle se ztratil. Zanechal mě v kavárně nic nechápajícím klukům.

Proboha – šest mrtvých!

V kavárně jsem se vymluvila na včerejší televizi, za což jsem sklidila kamarádskou výtku, že myslím nezdvořile na televizi, místo abych dávala pozor, co mi říkají. Uklidnila jsem je, když jsem jim slovo od slova zopakovala všechno co přede mnou řekli. Tím jsem je přesvědčila, že jsem je opravdu poslouchala. Uznali to – nemohli tušit, že to čtu ze souboru poznámek, určeného jen pro mě. Spokojili se s tím, jen se na mě chvilku divně dívali.

Jakmile jsem vyrazila z kavárny, začala jsem se shánět po Vojtěchovi.

„Ty vrahu!“ oslovila jsem ho lakonicky, jakmile se mi ohlásil.

„Máš na soud plné právo, ale nejprve bys mě měla vyslechnout!“ řekl klidně. Tak klidně, až mě z toho mrazilo.

„Převrátil jsi mi úplně stupnici hodnot! Už nikdy nebudu jako dřív! Myslela jsem, že Virtuálové jsou spravedliví, ale tohle...!“

Nejspíš jsem přitom brečela, ale naštěstí jsem šla po chodníku a lidé mě míjeli, aniž by si toho někdo všiml.

„Chceš-li soudit spravedlivě, musíš dát vždycky slovo oběma stranám,“ připomněl mi.

„Ale jak? Druhá strana leží rozsekaná na svazích Alp, záchranáři je horko těžko po kouscích sbírají do igelitových pytlů, jak jim chceš dát hlas? Jak?“

„Svědkem obžaloby jsi ty,“ ujistil mě. „Přísluší ti dát teď slovo svědkovi obhajoby, což jsem já. Anebo naopak.“

„Naopak?“ zarazil mě tou naprostou nelogičností. „Ty jsi přece vrah a tamto tvoje oběti, zabil jsi je tak jistě, jako kdybys je sadisticky rozsekal na malé kousky sekáčkem! Ty nejsi nezúčastněný svědek!“

„Ano, jsou rozsekaní na kousky po svazích Alp,“ opakoval po mně. „Já jsem zase na prach spálený v Japonsku. Takže jsme si konečně kvit!“

Vyrazilo to ze mě dech, zastavila jsem se úžasem. Pán za mnou do mě nemotorně vrazil, bručivě se omluvil, obešel mě a rázoval po chodníku dál, ostatní lidé mě jen lhostejně obcházeli. Mohlo to vypadat, že mám nějaký záchvat, mohla jsem vypadat nepříčetně, ale bylo mi vhod, že si mě nikdo z kolemjdoucích nevšímal.

„Co jste si? Kvit...? ...to byli oni? Jsi si tím jistý?“

„Kdybych po nich celou dobu nepátral, nebyl bych si tak jistý,“ řekl stroze. „Snad ale pochopíš, že jsem měl nárok na odplatu.“

Takže to není vražda, uvažovala jsem, ale... až na to...

„Ale co pilot toho letadla?“ vyhrkla jsem.

„Myslíš, že by ti grázlové důvěřovali poctivému pilotovi?“ zeptal se mě, skoro jakoby litoval moji nechápavost. „Pilotoval jeden z katů. Nejspíš ten, který mě zastřelil – jedině tím si nemohu být jistý, v tom lese stáli všichni za mnou, když... Ale všech šest u toho bylo, tím jsem si naprosto jistý.“

„Kam vlastně letěli?“ zeptala jsem se zmateně.

„Do Švýcarska, ale na tom už nezáleží,“ řekl. „Všichni si to zasloužili, nemusíš je litovat. Spíš lituji, že před smrtí neprošli takovým peklem mučení jako já. Jen jsem jim tři vteřiny před smrtí sdělil, že teď za nás dva zemřou – François by k tomu měl taky co dodat, ale stihl jsem kontaktovat jen tebe. Nevím ani, jestli si stačili uvědomit, co jsem jim řekl, je docela možné, že jim to ani nedošlo. Tu raketu rozhodně neviděli. Zato jich tam bylo šest proti mně jedinému... tím se to vyrovnává. Zkrátka – jsme si kvit.“

„Ale co ten pilot stíhačky? Co ten s tím měl společného? Vždyť jsi ho donutil, aby se katapultoval... jakou měl na tom vinu?“

„To bylo jedině pro jeho dobro,“ odvětil. „Nemůže za to, že se mu zbláznila stíhačka, ani že palubní počítač odpálil tu osudovou střelu. Kdyby normálně přistál, čekal by ho nejprve ostrý výslech a pak možná i doživotní vězení za hromadnou vraždu. Takhle se stal jen další obětí šíleného Mirage.“

„Jediná nevinná,“ dodala jsem významně.

„Nevinná! To je to nejdůležitější slovo!“ souhlasil. „Vytrpí si pár výslechů, ale bude v nich jako svědek, ne jako obžalovaný, v tom je dost podstatný rozdíl. Sám ty grázly sundat nesměl, to by byla vražda, ale umožnil mi dosáhnout spravedlnosti, proto jsem ho nakonec donutil katapultovat. Těžko jsem mohl pro něho udělat víc. Piloti jsou ale tvrdí hoši a na tohle jsou vycvičení, nemělo by se ho to dotknout. Uvidíš, že brzy dostane novou mašinu a bude zase létat.“

„Ty trosky mohly na zemi někoho zabít!“ hledala jsem skulinku v jeho obhajobě.

„Nemohly. Počkal jsem, až budou míjet okraj Alp. Odpálil jsem střelu až když pod nimi byly jen holé skály. Neručím sice za nějakého kamzíka, ale dával jsem pozor, aby trosky nikoho dalšího neohrozily. Nejsem tak velký vrah, abys měla koho litovat. Všichni si to zasloužili a opakuji ti, neprošli ani mučením. Prásk – a hotovo!“

„To už jim teď může být jedno,“ opáčila jsem. „Jsou mrtví!“

„Já taky,“ připomněl mi. „Víš to už přece!“

Musel tedy vědět o mé virtuální návštěvě na jihu Francie u jeho učitele, François mu to jistě hned za tepla řekl, ostatně jsem po něm ani nechtěla, aby něco zatajoval.

„Dobře,“ vzpamatovala jsem se. „Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranech není zločinem. Přesvědčil jsi mě, že nejsi vrah. Ale mohl bys mi všechno sdělit aspoň pár vteřin předtím, než se to stalo. S důvěrou se nehazarduje. Co kdybych ti v tom zabránila? Mohla jsem třeba zařídit, aby ta raketa minula cíl!“

Pár milisekund přemýšlel.

„Máš pravdu, Katko,“ řekl kajícným tónem. „Neuvědomil jsem si, že co je jasné pro mě, nebude jasné pro nikoho jiného. Ale musím tě zklamat. Neslíbím ti, že se to nebude opakovat, protože se to opakovat nebude. Už nebudu hazardovat s tvou důvěrou. Nebude proč.“

Bylo to sice po stránce češtiny kostrbaté, ale logicky to nemělo chybu. Tato situace se už nezopakuje, takže Vojtěch nemá co slibovat.

Sevřela jsem pevněji kabelku s tabletem a opět jsem odhodlaně vykročila k domovu.

Měla jsem to už jen kousek.

Errata:

10.08.2021 22:25