Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Predátoři

Přebírat kontrolu nad cizími počítači jsem se pod Vojtovým vedením učila na svém starém notebooku. Tak starou kraksnu nechtěli ani v bazaru, ale v procesoru už byl obvod pelenitové vysílačky, takže nepatřil k nejstarším. Právě akorát, abych se to na něm mohla naučit.

A zase to byla jen otázka rozhraní. Běžné počítače je měly dávno připravené, zato nejnovější stroje se musely nejprve trochu oťukat, než jim člověk porozuměl. Vojtěch mi tvrdil, že u střel je to úplně stejné, až na to, že řídící počítače mají jiný operační systém, který nemusí být standardní. Spolu jsme pak virtuálně navštívili americkou zbrojovku, kde mi Vojta za normálního výstupního testování protiletadlových raket předvedl, jak je ovládat přes pelenitovou síť. Do probíhajících testů jsme ale nezasáhli, takže si naší návštěvy nikdo ani nevšiml.

„Za skutečného letu si to vyzkoušíš při nějaké zkoušce,“ sliboval mi. „Až nějakou zjistím, pozvu tě. Teď se podíváme, jak na bezpilotní letouny. Používají se dneska k největším lumpárnám, proto jich tolik poslední dobou havarovalo. Litovat je snad nebudeš, jsou to jen stroje. A pochopitelně to zatím nikdo oficiálně nepřiznal, jen do Afghánistánu nedávno pozvali experty, aby se tu sérii havárií pokusili objasnit.“

„Ty už jsi řádil i v Afghánistánu?“

„Proč já? Je nás přece víc!“ odvětil. „A bezpilotní letouny jsou pro nás poměrně snadný cíl. Jednak mají řízení více uzpůsobené lidem, kteří je řídí, za druhé mívají lepší kamery s vyšším rozlišením.“

„A za třetí způsobily největší masakry civilistů, takže je dobře, když je občas zničíte. Ale kdybych do toho mohla mluvit, nechala bych je padat tak, aby to nikomu neublížilo.“

„Za zločiny mohou ti, kdo je řídí,“ připomněl mi. „Zbraně nelituj, jsou to jen stroje. Ale lidi kolem nich by měli mít rozum a aspoň kus svědomí.“

„Oni to jistě dostali jako rozkaz,“ hájila jsem je.

„Mají rozkaz likvidovat teroristy, ne civilisty,“ namítal. „Kdyby přesně plnili rozkazy a zabíjeli nepřátele, nic bychom neřekli. Jenže oni na jednoho zabitého bojovníka pobijí pár desítek dětí. Jen se jich moc nezastávej!“

Skončili jsme instruktáž sledováním jednoho letounu. Zpočátku jsme nezasahovali, jen jsme se oba dívali kamerami letounu a Vojtěch mi předváděl, jak s ním operátor pomalu křižuje nízko nad horami. Pro nás letoun letěl obzvlášť pomalu, snímková frekvence byla pro nás pomalá, ale dokud jsme pozorovali nádherné panoráma vzdálených divokých hor, nad nimiž se letoun vznášel, jednotlivé obrázky se příliš nelišily. Stačili jsme je sledovat okrajově multiplexem a přitom jsme spolu diskutovali. Vojtěch mi předvedl, jak ve druhém plánu, o kterém operátor letounu neměl nejmenší tušení, testuje všechny jeho agregáty.

Konečně se vpředu před letounem objevila vesnice, pár roztroušených barabizen na svahu. Nic se tam nehnulo, vesnice spala.

„Vidíš tam nějakého bojovníka?“ zeptal se mě rychle Vojtěch.

„Ani noha!“ odvětila jsem. „Leda by byli v domech.“

Operátor mezitím přepnul kameru na infračervený rozsah. Obraz se rázem změnil, bylo znát, že jeden z domků je světlejší než ostatní.

„Tam uvnitř jsou lidé,“ upozornil mě Vojtěch. „Je jich tam zřejmě víc. Na termovizi se dá rozeznat obydlený dům i zhruba odhadnout množství lidí uvnitř.“

„A ty ostatní domy jsou prázdné?“ zajímalo mě.

„Také jsou obydlené, ale v jednom domě je jich víc. Teoreticky by to mohli být bojovníci Talibanu, ale spíš to bude početnější rodina, to už se nedá odlišit.“

Obraz se přepnul do viditelného světla a vzdálený operátor manévroval, aby se mu nejteplejší dům dostal do zaměřovacího kříže.

„Podle čeho ví, že tam jsou nepřátelé?“ nezdálo se mi to.

„Tam jsou nejspíš ženy a děti. Tomu grázlovi u ovladače to zřejmě nevadí, právě odjistil rakety!“ upozornil mě Vojtěch zbytečně, vždyť mě krátce předtím učil přes snímače procesoru vnímat vše, co se týkalo řízení letounu i střelby.

„Myslíš, že chce vážně střílet?“ zaváhala jsem, ačkoliv procesor již odeslal zprávu, že cíl je uzamčen a těžko se o tom dalo pochybovat.

„Nejen chce, začal. Kdybych to nezrušil, už by to tam letělo!“

„Co teď?“ znejistěla jsem. „Střílet nemůže, ale co dál?“

„Jsou dvě možnosti,“ odvětil Vojtěch. „Vrátí se, nebo použije letoun jako kamikaze.“

„Tomu ale můžeme zabránit, ne?“

„Jistě,“ souhlasil. Ale cítila jsem, jak pro jistotu zablokoval zbraně i jak se operátor postupně pokouší uvést do činnosti všechno, co by mohl použít.

„Máš pravdu,“ přiznala jsem. „Snaží se střílet, naštěstí marně.“

„Marně díky nám,“ podotkl Vojtěch. „Uvidíme, jak se rozhodne.“

K mému ulehčení se letoun zvolna obrátil a zamířil zpátky na základnu. Sledovali jsme ho dál, ale teď už jsme se bavili o dalších podrobnostech.

Dron nad letadlovou lodí

„Tyhle letouny tady dělají tu nejšpinavější práci,“ tvrdil Vojtěch. „Pilotují je přitom největší zbabělci. Když nepřátelští bojovníci letoun sestřelí, pilot vůbec nic neriskuje. Sám přece sedí v naprostém bezpečí. Donedávna je startovali z letadlové lodi, dneska už je mají i na některé blízké základně, aby to měli blíž, ale většina operátorů sedí klidně doma ve Spojených státech. Mají to tam s kafíčkem, klimatizací a úplně bez nebezpečí.“

„Co ale budou dělat s tímhle?“ zajímalo mě. „Jak si to vysvětlí? Až stroj otestují a bude v naprostém pořádku! Budou z toho asi jeleni!“

„Skoro by mě zajímalo, jak by se na to tvářili,“ vzdychl si. „Jenže tenhle je výjimka. Operátor nesedí ve Státech, ale kousek odsud, zřejmě je to jeden z expertů, vyslaných k objasnění problémů poslední doby. Ale je to stejný syčák jako ostatní.“

Letoun se mezitím přenesl přes dva horské hřebeny a začal klesat. V dálce se před námi objevila plocha letiště a letoun zvolna – pro nás úplně hlemýždím tempem – nasadil na přistání. Letadlová loď to tedy nebyla.

„Mohli bychom se na ně dívat tou kamerou, až se budou kolem letounu hemžit?“ napadlo mě.

„Ne, mám jiný plán,“ ujistil mě náhle stroze. Letoun se normálně snášel na ranvej, ale Vojtěch převzal jeho řízení a nic netušícího operátora znenadání odpojil.

V pohodlí kožených křesel...

A pak... Drobná odchylka – a do zaměřovacího kříže se dostalo veliké cisternové auto. Blikla zpráva o uzamčení cíle a obraz se zahalil chvostem ohně a dýmu. Vojtěch odblokoval a odpálil právě tu raketu, která měla prve vraždit ve spící vesnici. Ale na tom nebylo dost. Dříve než se prostor před letounem vyčistil od dýmu, sama jsem jasně viděla, jak se letoun naklonil do zatáčky a zamířil přímo na nízké obrněné auto ve stínu rozložitého stromu. Za autem byly i stany v barvě písku.

„Bacha, tam jsou přece lidi!“ upozornila jsem Vojtu.

„Vím,“ řekl suše. „Chlápek, co sedí v tom autě, zoufale kvedluje ovládacím kniplem a nemůže pochopit, proč ho letoun neposlouchá. A teď přestal – nejspíš vyskočil od obrazovky dálkového řízení, protože na ní vidí, že to letí přímo na něho. Na útěk je ale pozdě, nestihne to. Uvědom si, Kateřino, před chvílí se pokusil o hromadnou vraždu desítek spících vesničanů, žen a malých děcek. Teď si najednou uvědomil, že se stal sám terčem vlastní zbraně. Ujišťuji tě, všichni jsou stejná sebranka, on i jeho kolegové, co jsou s ním v tom autě! Lituješ je?“

„Ani ne...“ špitla jsem a cítila jsem, jak mi na čele vyskočil pot.

Stranou vpředu explodovalo cisternové auto a rozlila se tam děsivá záplava ohně. Raketa byla rychlejší než letoun – snad u té cisterny nikdo nebyl... Obraz se od tlakové vlny výbuchu otřásl, ale ještě se uklidnil. Nízké obrněné auto se nám ale v čelní kameře rychle zvětšovalo, teď už to bylo rychlé i pro nás. Obraz byl trhaný už předtím, ale každý další snímek byl blíž a blíž. Roztřáslo mě to, pochopila jsem, že prožívám pocity japonského kamikaze, řítícího se na osudově zvolený cíl. Až na to, že ležím ve své posteli pár tisíc kilometrů od toho místa...

Game over!

Auto vyplnilo celý obraz – viděla jsem pomalu se otevírající dveře, za nimi postavu v maskovací uniformě, ale byla příliš pomalá. Chlap nestihl ani otevřít dveře, natož aby se dostal ven. Ještě jeden obrázek zblízka – a pak obraz náhle zmizel.

„Dokonáno,“ řekl Vojtěch suše. „Ať je jim aspoň země lehká!“

„Tys je zabil...“ řekla jsem jako v transu.

„A hned tři, pokud ne víc,“ řekl mrazivě. „Lituješ je?“

„A... ani moc ne...“

„Uvědom si, že ses rozhodla právě pro tohle,“ pokračoval pořád ještě tak stroze. „Varoval jsem tě, že to není nic pro tebe. No, napoprvé jsi tím prošla poměrně dobře, měl bych tě povzbudit, ale neudělám to. Válka je totiž svinstvo, uvědom si to. Zatím jsme se rozhodli být v ní nestranní. Možná je to chyba, agresor nikdy není v právu, ale dohodli jsme se nehnout prstem, kdyby operátor útočil na pravé bojovníky. Místo toho, co jsi viděla, bys byla svědkem, jak je raketa trhá na kusy. Ani to není povzbuzující pohled a nebylo by to poprvé, Hičihiko to už párkrát viděl.“

„Nestranní...“ vrtěla jsem hlavou. „To je divné, když občas děláte tohle. Nikomu jste přece válku nevyhlásili.“

„Války se dnes nevyhlašují,“ ujistil mě suše. „Žádná z dnešních válek nebyla vyhlášená podle pravidel. Vyhlášení války se chápe jako výhoda pro napadeného, mohl by se na ni připravit – ačkoliv útočník se připravuje déle a navíc volí místo i čas útoku. Američané Japoncům dodnes nemohou zapomenout přepadení Pearl Harboru před doručením vyhlášení války, jenže sami od té doby čestně nevyhlásili žádnou.“

„A teď půjdeme udělat něco podobného na jiném místě světa, jak jsi říkal?“ trochu jsem se otřásla při pomyšlení, koho to bude stát život.

„Nepůjdeme,“ odvětil. „Reciproční akce děláme jen když střílí i druhá strana, i kdyby to bylo jen cvičně. Jenže teď se zrovna nikde nestřílí.“

„Tím líp!“ oddychla jsem si.

Na okamžik jsem přece jen zapochybovala, jestli jsem si vybrala správně. Asi to opravdu není nic dobrého pro nás ženské. A to jsem ještě nic odporného neviděla, žádné mrtvoly rozbité na kusy, žádnou krev. Při výbuchu prostě zhasl přenos, jako kdybych se jen odpojila.

„A říkal jsi, že to řídí největší zbabělci téhle války,“ vzpomněla jsem si. „To jsme teď přece i my dva, nebo ne?“

„Do jisté míry ano,“ přisvědčil. „Nám dvěma se nemohlo nic stát. Jenže jsme tam nebyli, abychom přinášeli nevinným lidem smrt. Od nás to byl akt spravedlnosti. Čím kdo zachází, tím také schází a každý vrah by měl sejít vlastní zbraní!“

„Já už mlčím,“ pípla jsem. „Jen bych řekla, že to odnášejí moc malé ryby, zatímco velkých se to nedotkne.“

„Zatím,“ odvětil klidně.

Znělo to ale jako výstraha.

Tentokrát jsme se rozloučili úplně jinak než jindy.

Upřímně řečeno, byla jsem ráda, když mi Vojtěch oznámil, že mě opouští. Poradil mi, abych si ještě jednou dobře promyslela, jestli si raději nezvolím jiný úkol, ale na to jsem jen hrdě pohodila hlavou. Nepřemlouval mě, ale nezdál se být ani nadšený.

Teprve když jsem osaměla – a do rána chybělo ještě hodně, zatímco ve vzdáleném Afghánistánu už rozbřesk končil – mohla jsem si řádně vychutnat depku, do které jsem se vlastní vinou dostala.

Nebylo to z toho, co jsem právě zažila daleko odtud. Teprve teď jsem se rozbrečela nad Vojtěchem. Anebo nad svou pitomostí, že jsem ho tak neomaleně... ale já jsem přece nevěděla, co mu je! Zvědavost snad není darebáctví a že jsem zvědavá? No tak jsem! To snad není hřích!

Ale na druhou stranu mi bylo jasné, že jsem ho mohla citelně ranit. Podat si ruce a podívat se navzájem do očí, to je dobrá nabídka, zvlášť když jsem ji myslela upřímně. Ale pro člověka, kterému ruce i oči chybí? Nesmím se divit, že mě tak ostře odmrštil, spíš bych se měla divit, že se od toho dokázal tak rychle oprostit.

Ačkoliv... možná jsem, i když nepřímo, zavinila smrt těch vojáků v obrněném autě tisíce kilometrů odsud. Vojta mohl být pořádně z mé neomalenosti vytočený a i když to na sobě nedal znát, odnesli to ti chlapi. Ačkoliv si o to částečně sami řekli tím zbabělým ranním útokem na spící vesnici. Říká se, že mrzáci bývají až zbytečně krutí. Ale Vojtěch měl nárok být strohý, to nebyla žádná neviňátka. Ale přece jen... dopomohla jsem k jejich krutému konci? Jistě. Nebýt husa pitomá!

Teď už nic nenapravím. Ačkoliv, také jsem se potřebovala odreagovat a brečet pod peřinou, když to nikdo nevidí, není žádná hanba. Rozhodně je to lepší než ve vzteku někoho přizabít... ačkoliv, Vojtěchovi bych to nevyčítala.

Jak se asi může cítit? Bez rukou a bez očí? Pravda, na to, co dělá, ruce nepotřebuje, sype to do počítače z hlavy bez myši a klávesnice.

Jenže si neukrojí ani krajíc chleba.

Virtuálové by ho měli vybavit aspoň pořádnýma robotickýma rukama, ale – to bych spíš měla předpokládat, Virtuálové si přece musí pomáhat... kameru má nejen doma, ale může využívat prakticky všech, na které si jen pomyslí, včetně tisíců kamer na veřejných místech, určených ke šmírování lidí Velkým Bratrem... soukromé jako veřejné, beztak mezi nimi není žádný rozdíl... Ale osobní setkání se mnou musel odmítnout, protože by byl pro něho i obyčejný pohled do chybějících očí děsivě deprimující.

Mohu to nějak napravit?

Těžko. A co víc, ještě bych to mohla zhoršit. Mohlo by se ukázat, že je ke všemu hluchý a sedí na invalidním vozíčku. Vlastně o něm nic nevím, jak bych mohla něco žehlit? A dozvědět se o něm něco, na to už vůbec nemám šanci, vždyť ani nevím, kde ho mám hledat. Čechy jsou velké a kdoví, může bydlet ve Švýcarsku nebo v Anglii... i na druhém konci světa u Japonců, ani to bych nemohla spolehlivě vyloučit. Vím, jak se jmenuje, když mi jeho jméno náhodou utkvělo v hlavě při sledování pelenitových zpráv, ostatní vím až od něho, když jsem se ho tak pitomě dotkla.

Co víc bych ještě mohla zvorat?

Náhle mě něco napadlo. Mohu se to o Vojtovi dozvědět i bez něho.

François, třetí Virtuál v Evropě.

Vojtu zná dobře, byl přece jeho učitelem. Bude těžké ho najít, kdoví, kde se potuluje, ale jestli je v Evropě, zkusím to. Třeba podle jeho počítače.

Počítačů jsou v Evropě stovky milionů, ale nebudu hledat po internetu, pelenitová síť nebude tak hustá. I když je na ni napojený kdejaký procesor a kamera, neprojevují se, dokud je někdo neaktivuje. Podle toků pelenitové sítě bych mohla objevit, kdo ji tady využívá.

Mohla bych tak objevit i Vojtěcha, ale ten by jistě vycítil, že se ho snažím vypátrat, což by byl za současné situace super trapas. U Françoise mi hrozí trapas také, ale François mě spíš pochopí, i kdyby se mu vyrušení nelíbilo. U Virtuálů se dá očekávat pochopení, když mu upřímně vyklopím, proč to dělám. A mohl by mi pomoci.

Musím se dostat do Francie, pořádně se tam porozhlédnout a ignorovat místní internetové sítě. Trapas, že na Vojtu narazím zrovna tam, sice hrozí také, ale byl by snesitelně menší než v Čechách. Chci přece najít Françoise!

Ani jsem nevstávala, ležela jsem dál, jen jsem si přitáhla deku k bradě a prostě jsem se zaměřila jinam. Virtuální cesta do Francie byla podstatně kratší než letecká.

Co se kde nejblíž... ano, směr by zhruba odpovídal, vzdálenost taky, jen si ho ještě virtuálně podložím mapou. Jižní Francie, kousek od Marseille. Je tam sice tma jako u nás a v pytli, ale na pelenitové síti je všude jinde mrtvo, nemůže to být nikdo jiný.

„François! Jsi tu někde?“

Chvilku nic, ale netrvalo mu to ani desetinu vteřiny.

„Á, Káťa se nám tu rozhlíží!“ ozvala se odpověď. Česky jako všechno, i když François nejspíš reagoval francouzsky. Ačkoliv, kde je vyloučeno, že François, autor překládacího metajazyka, neumí česky?

„Vítám vás mezi nás, mademoiselle Kateřino!“

„Neruším?“ ujišťovala jsem se hned pro jistotu.

„Takové vyrušení může být jedině příjemné!“ ubezpečil mě.

„Tím lépe!“ odvětila jsem. „Nebude vám vadit, když se vás teď zeptám na něco velice důležitého, aspoň pro mě?“

„Vadit?“ opáčil galantně – ovšem, Francouz! „Naopak! Bude to pro mě velká pocta být druhý, kdo smí hovořit s první Virtuálkou na světě! I když jsem to vlastně očekával, nejbližší sousedé by měli mít ze zásady přednost před zámořskými!“

„Tak dobře!“ vzala jsem ho za slovo. „Bude to možná příliš důvěrné, ale jste první, na koho se mohu obrátit. Znáte jistě Vojtěcha, že?“

Françoisův hlas zvážněl jako mávnutím kouzelným proutkem.

„Měl bych ho znát lépe než jeho vlastní matka, s přihlédnutím k tomu, že ta už pár let nežije. Oč vám jde, Kateřino?“

„Trochu jsem se ho dotkla,“ přiznala jsem zkroušeně. „Trochu víc, než jsem chtěla, než jsem vůbec mohla tušit. Víte, chtěla jsem ho dnes pozvat na kus řeči někam do kavárny, ale odmítl a přitom mi řekl, že je trošku... trošku handicapovaný. Co o tom víte vy, jeho učitel?“

„Aha... takže už to víte,“ odvětil. Neuvěřitelně pomalu, jako by to ani nebyl Virtuál. Bylo mi jasné, že multiplexuje a věnuje mi jen malé kvantum času, ale jistě ne proto, aby současně stíhal něco úplně jiného. Musel tedy přímo zuřivě přemýšlet. Nejspíš o tom, co mi ještě může říci a co ne...

„Prosím, už mě netrapte a povězte mi všechno! Vážně se ho nechci dalším vyptáváním dotknout a nechci, aby mi před ním ještě jednou ulétlo něco tak trapného, jako dnes.“

„Na pozvání do kavárny přece není nic špatného!“ odvětil vážně, ale ne nepřátelsky.

„Kdybych mu aspoň neslibovala, že mu chci pořádně potřást rukou...“ dodala jsem ještě kajícnějším tónem.

„Vojtěcha se tím nedotknete,“ ujistil mě. „Už si zvykl.“

„Nevím,“ pochybovala jsem. „Totiž... já jsem mu navrhovala, že si budeme chvilku jen tak koukat do očí... došlo vám už, co to bylo za trapas přímo stupňovitý?“

„No, trapas bych tomu neříkal,“ ujistil mě maličko klidněji.

Bylo to tím, že už se rozhodl, jak se mnou bude jednat v té choulostivé otázce? Nebo to mělo jinou příčinu?

„Myslíte, že nebyl?“ skoro jsem vybuchla. „Jak mu muselo být, když nemá ruce ani oči? A já před ním bez zábran plácám o pořádném potřesení rukama a o pohledu do očí, když ani jedno z toho...“

„Vy o něm ještě skoro nic nevíte, že, Kateřino?“ přerušil mě.

„Proto jsem se vypravila za vámi!“ ujistila jsem ho. „Vy ho jistě znáte a můžete mě uchránit od dalších trapasů, možná jako jediný, ale jen když mi teď všechno vyklopíte!“

„No, nevím...“ slyšitelně si povzdychl. „Ale nakonec... je to váš učitel, měla byste to asi vědět, když s ním budete tak často v kontaktu.“

„Nebudete se tedy vytáčet, že ne? Prosím, prosím...“

„Stejně byste se to jednou dozvěděla, dřív nebo později. Snad by vám to řekl sám, ale je to takové trošku delikátní... nakonec je asi nejlépe, že jste s tím přišla za mnou.“

„Co se mu vlastně stalo?“ vybuchla jsem netrpělivě. „Nebo je takový od narození?“

„Od narození ne, Káťo,“ opravil mě. „Je takový od své smrti.“

„Počkejte, to přece...“ zajíkla jsem se hrůzou. Proboha – že je Vojtěch mrtvý? Vždyť se mnou jedná... ale vždycky jen jako obláček...

„Vojtěch je totiž náš první – a možná díky jemu zatím jediný – mučedník, víte?“ pokračoval François. „Je i má vina, co se stalo, jako jeho učitel jsem to tenkrát úplně nezvládl, možná jsem byl jednou z příčin jeho smrti.“

Ale! To by vysvětlovalo, proč zvažuje, co a jak mi může povědět. Ale – jakou vinu na tom může cítit? Byl jeho učitelem, mohl by si vyčítat, že na něho neuplatnil dostatečně svůj vliv a nechal ho...

„Řekl vám už Vojtěch, k čemu je dobré vypnutí mozku?“

Zajiskřilo se mi v očích. Vojtěch mi přece prve říkal o případu, kdy si dva Virtuálové vypnuli mozek, aby se udělali necitlivými ke krutému mučení... a nakonec to jeden nepřežil...

„Ano, byli jsme to my dva,“ vzdychl si François. „Nečekali jsme, že v civilizované Evropě narazíme na takové bestie... ale Evropa je stejná jako zbytek světa, ne-li horší...“

„Já jsem přece nic neřekla!“ vyjekla jsem.

„Neřekla,“ připustil François. „Ale myslí vám to trochu nahlas a pro nás citlivější jste čitelná jako otevřená kniha... Nic ve zlém, maskovat se to jistě také časem naučíte...“

„Jak se to vlastně stalo? A co on...?“

„Přiznávám, hráli jsme si s tím oba,“ pokračoval. „Přišel na to on, ale já jsem to schválil. Neviděl jsem na tom nic špatného, použít proti finančníkům stejnou zbraň, jakou vládli lidem. Peníze! On to dělá dál, vím o tom, jenže teď už se mu nemůže nic stát... Byl to ale hazard od začátku, voldemorti nehrají podle pravidel, které sami hlásají. Ve chvíli, kdy se jim nedaří, kdy se najde někdo chytřejší, kdo je převeze, odhodí masky a nasadí hrubou sílu. Tehdy jsme netušili, že vstoupit do jejich banky může být totéž jako vkročit do tygří klece. Než by nám předali naši výhru, skřípli nás. Žádný zákazník banky si nevšiml, jak bleskově nás ochromili, nikdo netušil, že v podzemí bank nejsou jen trezory. Nestačili jsme to ani oznámit našim. Když jsme se probrali, byli jsme mimo dosah bankovních počítačů.“

„Pelenitové vysílačky přece...“

„Chitkony mají příliš malé pelenitové vysílačky a jejich účinnost klesá s rozměry nelineárně. Na přímou viditelnost naváží spojení od obzoru k obzoru, můžeš se bavit prohlížením obrazů všech sledovacích kamer, na které dohlédneš, ale stačí pět-šest obyčejných zdí a spojení už je nemožné. Vysílačky v procesorech jsou sice také miniaturní, ale přece jen řádově desetkrát větší a to stačí, aby zajistily spojení skrz jádro Země. Ale my jsme byli v podzemí banky pod vrstvami betonu jako ve Faradayově kleci.“

„A oni vás tam... mučili...“

„To už vám asi Vojtěch řekl. Byla to nejhorší prohra s voldemorty. Od té doby před nimi každého nováčka důrazně varujeme, ale tenkrát jsme si neuměli ani představit, kdo proti nám stojí. Nevylučuji ani, že se od nás voldemorti něco o Virtuálech dozvěděli, znají tisíce způsobů, jak ze člověka dostat, co chtějí. Nevěřte, že by jim někdo odolal. Na Guantanámu nedostali z vězňů nic podstatného jen proto, že ti chudáci opravdu nic nevěděli. Většinou je sebrali jen kvůli divadlu o terorismu, takže byli prakticky nevinní! A lidem ve světě to začalo docházet až po letech výslechů a věznění bez soudu a většina tu nelidsky krutou divadelní frašku nepochopila dodnes.“

„Ale co bylo s vámi?“ přerušila jsem ho nedočkavě.

„Pak jsem zachytil Vojtěcha, snažil se se mnou spojit. Byla mezi námi jediná zeď, bohužel betonová. Spojení prošlo ve chvíli, kdy někdo otevřel pancéřové dveře. Vojtěch byl úplně na dně a ptal se mě, jestli nebude lepší vypnout se. Nikdo to před námi nepoužil naostro, vždycky to bylo pod lékařským dohledem, ale tady hrozilo, že jim prozradíme co víme – a to by byla v té době nejspíš katastrofa. Dveře už se zavíraly, když jsem mu to schválil. A pak... pak jsem se vypnul také...“

„Vojtěch mi ale říkal, že si všechno pamatujete...“

„Pamatuji,“ přisvědčil. „On také. Rozhodně není oč stát. Naštěstí se to při mučení občas stává, mučitelé tomu vědecky říkají »spontánní destrukce vědomí«. Ostatně, i my toho využíváme jen díky pradávným dispozicím, o kterých zdaleka vše nevíme. Tihle už to znali. Pochopili, že další mučení je už jen perverzní zábava, ale nic víc se od nás nedozvědí. Pamatuji si, jak si do mne ještě párkrát zhnuseně s gustem kopli. A pak už se bavili jen o tom, kam a jak nás uklidí.“

„To muselo být příšerné...!“ otřásla jsem se.

„Ani ne,“ ujistil mě odevzdaně. „Slova kolem nás létala, vnímali jsme je, ale nechápali. Naložili nás do auta a odvezli z města, aby si neumazali křišťálově čisté podlahy své banky. Je mnohem jednodušší vozit autem idioty, než mrtvoly. Odvezli nás do prvního hustšího lesíka, odvedli do houští a oba nás jednoduše střelili do zad.“

„Ale vás přece zachránili, nebo ne?“

„Ve chvíli, kdy nás vytáhli z banky, už po nás přátelé pátrali. Učitel se dvěma žáky přiletěli vlastním tryskáčem až z Japonska, aby byli co nejblíž. Byli jsme první zmizelí a přesně toho se Učitel nejvíce bál, proto se ze všech sil snažil objevit nás, případně nám pomoci. Rozmístil žáky po městě, aby nás snáze našli.“

„Měli jste oba své chitkony implantované, že?“ hádala jsem.

„To nás zachránilo,“ souhlasil François. „Páskové chitkony, ty staré japonské hačimaki, by nám sebrali hned zpočátku. Učitel stačil po městě rozmístit stovku zaměřovacích pelenitových vysílaček, ale ani ty nás neobjevily, dokud jsme byli obklopeni betonem a železem. I na to volání se pamatuji, ale v té chvíli jsem nemohl odpovědět – ostatně by se na povrch nic nedostalo. Zaměřovače nás zachytily až když jsme se dostali ven. Učitel první pochopil co se děje, ale nemohl zasáhnout. Měl u sebe jen poloprázdný kufřík, ve kterém přivezl zaměřovače, beze zbraně se pustit do konfliktu s ozbrojenci nemohl, jen je z dálky opatrně sledoval. Dostal se k nám jako první krátce poté, co černá bankovní limuzína odjela, a zavolal si na pomoc žáky. Hičihiko je vynikající lékař, ale než se k nám dostal, Vojtěch zemřel. Mě střelili nepřesně, žádná ze tří kulí neprošla srdcem a Hičihiko mě zachránil – ačkoliv ani u mě to neměl snadné. Jenže pro Vojtěcha bylo pozdě. Nezachránili by ho ani v nemocnici.“

„Ale prosím tě – jak to, že Vojtěch dneska žije?“

„Nežije jako člověk,“ řekl temnějším tónem François.

„Je to snad – duch?“ hádala jsem s pochopitelným zděšením.

„Zajímala ses někdy o radioamatéry?“ zeptal se mě zdánlivě nelogicky.

„Ne,“ vyhrkla jsem zaraženě.

„Tak ti to musím vysvětlit od samého začátku, bude se ti to jistě hodit,“ řekl. „Radioamatéři totiž znají a rádi používají jev, říkají mu GDO – grid-dip-oscilátor. Co to je? Znáš jistě laděný obvod – klasicky cívku a kondenzátor. Když nabiješ kondenzátor, obvod začne kmitat, jenže kmity brzy zaniknou, proud se zbrzdí na odporu vodičů. Když přidáš vhodně zapojený tranzistor, který ztracenou energii pokaždé včas doplní, rozkmitá se obvod trvale. Kmity můžeme zachytit a změřit, především jde o jejich kmitočet, určovaný laděným obvodem cívka-kondenzátor. Změřit rezonanční kmitočet je u pracujícího oscilátoru poměrně snadné, horší je to u vypnutého nebo dokonce zničeného přístroje. GDO ale laděný obvod rozkmitá elektromagneticky zvenku a potřebnou energii mu dodá. Stačí obě cívky k sobě přiblížit, měnit kmitočet a odečíst pak společnou rezonanci.“

„To už vím z fyziky,“ přerušila jsem ho. „I když to v učebnicích nebylo jako GDO, ale jako vzájemná rezonanční vazba laděných obvodů.“

„Měli bychom to sjednotit,“ souhlasil François. „Ještě důležitější je, že Hičihiko objevil podobný jev pro nervové impulsy. Pracoval na tom se svým přítelem Aičim, bývalým radioamatérem, a nazvali to BGDO⁰⁰¹ – mozkový GDO. Je to pochopitelně neskonale složitější, ale umožňuje to přečíst lidský mozek ještě několik hodin po smrti a jako u běžného GDO nesejde na tom, zdali je mozek aktivní nebo zničený – tedy, pokud není zničený příliš. Hičihiko vzal prototyp BGDO s sebou do Marseille, takže Vojtěcha přečetl. Bylo štěstí v neštěstí, že ho střelili jen do srdce a ne do hlavy.“

Můj pocit se dal popsat jediným slovem – úžas.

„Přečetli ho? Ale – co s ním?“

„Hičihiko se v nouzi nejvyšší pokusil přítele uložit jen tak na atomový disk svého notebooku. Byl to jeho první pokus tohoto druhu, naštěstí vyšel, ačkoliv při tom Hičihiko zjistil, že na to ani obrovský atomový disk nestačí – tenkrát byly i atomové disky menší. Informace mají totiž v lidském mozku formu hologramů, který umožňuje jejich obzvlášť velkou hustotu. Hičihika naštěstí napadlo dát další díl Vojtěcha na jiný disk, připojený pomocí pelenitové sítě. Předpokládal, že se časem podaří ty informace analyzovat. Nenapadlo ho, že to vlastně bude reinkarnace.“

„Takže Vojtěch je teď někde na disku a odtud...“

„Je to ještě jinak,“ upřesňoval to François. „Po smutném návratu do Japonska, kde Hičihiko ještě dlouho bojoval o můj život, ke své mrzutosti zjistil, že disk jeho notebooku je úplně prázdný. Atomové disky jsou spolehlivé a cesta letadlem jim nevadí. Jenže jednoho dne, když už se nemusel obávat o můj život, se mu Vojtěch nenadále ohlásil. Hičihiko se v první chvíli příšerně zděsil. Věděl přece, že je náš společný přítel mrtvý! Převezli nás do Japonska oba, ale když se u Vojtěcha definitivně vzdali naděje, mrtvé tělo podle japonských zvyků obřadně spálili! Vypadalo to, jako kdyby ho přítel volal ze záhrobí.“

„Takže on...“

„Žije v naší pelenitové síti,“ dokončil François. „Ano, někde se tam skrývá, jen on ví kde. O svém novém – a dá se skutečně říci záhrobním – životě nám prozradil jen málo. Nechce o tom mluvit a já se mu nedivím. Můžete se ho na to zeptat, Kateřino, jestli to dokážete, ale pro nás to zůstalo záhadou. Neodvážil se ho na to zeptat nikdo.“

„Já nevím...“ zarazila jsem se.

Jenže jsem věděla.

Neodvážím se také.

Errata:

10.08.2021 22:25