Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Odhalení

Důstojník Mathew, jehož roztrhané tělo teď leželo až na dně ve zbytku velitelského můstku spolu s ostatními, se bezdůvodně neobával, že jejich akci může někdo shora sledovat.

Vystoupení delegáta Ruské federace Igora Chlebnikova na zasedání Rady bezpečnosti OSN bylo až nediplomaticky strohé.

„Satelitní snímky dokazují, že tři lodě, potopené v incidentu, se nestaly obětí cizí vojenské síly, jak se nám snažíte namluvit,“ oznámil stroze. „Tři střely, které je poslaly ke dnu, si na sebe vypálily samy. Navíc můžete mluvit o obrovském štěstí, že při tom nezodpovědném testování novinek nezasáhly nikoho jiného. Jedna ze střel těsně minula liberijský tanker, druhá prolétla v pouhé půlmílové vzdálenosti od indické lodi, kde bylo naštěstí několik pohotových fotografů. Máme od nich i krátké telefonní video, ze kterého je zřejmé, že jde o nějaké nové střely s plochou dráhou letu. Víc vám asi v této chvíli neřeknu, čekám na vyhodnocení našich tajných služeb. Je ale jasné, oč jde. Ty střely se vymkly kontrole a po opsání kruhové dráhy potopily své vlastní lodě.“

„Jak ale vysvětlíte, že Indové to video nabídli zrovna vám?“

„Nejen nám,“ odrazil Chlebnikov pochybovačnou otázku. „Dali to na veřejný web, v této chvíli je tam přes pět tisíc stažení. Stáhněte si to sami, na serveru Google je to už také. Další utajování, stejně tak jako umlčování Google, nemá prakticky žádný smysl.“

„Je absurdní, aby se válečné lodě zničily vlastními střelami!“

„Absurdní, ale možné,“ podotkl Chlebnikov. „Podle satelitních snímků i podle těch svědků začaly nesmyslně kroužit a přitom se zřejmě trefily, byť čirou náhodou, do vlastních. Zkrátka jste to vůbec nezvládli, pánové!“

„Někdo musel ty střely rušit!“

„Nemají být – alespoň podle našich informací – zrovna tyto střely extrémně odolné?“ nedal se jedovatě Chlebnikov. „Prostě to někdo uspěchal. Máte si ty raketičky pořádně odzkoušet někde v poušti a ne v nebezpečné blízkosti civilních lodních linek!“

Ruské snímky kupodivu v kvalitě nezaostávaly a byl na nich zachycen celý průběh tragické události. Po Chlebnikovově vystoupení by byla žádost o zpřísnění sankcí proti jakékoliv zemi chápána jako nemístná drzost, takže se to nikdo ani neodvážil navrhnout. Darebácký stát zatím ke všeobecnému údivu propustil přes neutrální Indii zajaté piloty – i s helikoptérami je nalodil na nejbližší odplouvající indickou loď, ze které si je krátce poté vyzvedli v mezinárodních vodách příslušníci spřátelených marines. Zajatci tvrdili, že se k nim darebáci chovali jako k trosečníkům a tak se zdálo, že je nejtvrdší výslechy čekají až doma.

Jedno ale bylo příliš podezřelé, než aby to bylo přirozené.

Podle pilotů helikoptér, kteří všechno sledovali z výšky, se sice střely nějakou dobu chovaly jako klasické zbloudilé střely, nečekaně měnily směr i výšku, až pod sebou přestaly v mořských vlnách zanechávat stopu pěny, ale pak jako kdyby se vzchopily, vrátily se do naprogramované hladiny letu těsně nad vlnami, aby pak naprosto přesnými zásahy poslaly ke dnu všechny tři lodě malé flotily. Navíc, ačkoliv je vystřelili s poměrně velkým časovým odstupem po sobě, do cílů se strefily v rozmezí deseti – patnácti sekund.

Tak se přece zbloudilé střely nechovají!

Někde něco nehrálo!

Druhý incident, ne tak katastrofický, ale také tragický, se odehrál na jiném konci světa, pro změnu u Rusů. Jednalo se o zkoušku nových leteckých střel. Také tam jedna střela změnila směr a začala opisovat nepochopitelné esovité zatáčky, jenže na konci její dráhy byl namísto bezpilotního cvičného cíle letoun, který ji vypálil.

Pustila si ho nesmyslným kličkováním před sebe – ale pak se za ním vrhla jako dravec. Měla to být obzvlášť inteligentní střela, ale aby byla schopná takového »uvažování«?

Piloti už věděli, co se na ně řítí, jenže manévrování bylo pomalé a bezvýsledné, klamné cíle, určené k odlákání střely, selhaly. Posádka se po výbuchu katapultovala, ale pilot špatně přistál, s poraněnou páteří skončil v nemocnici a lékaři mu nedávali velkou naději, že se kdy ještě postaví na vlastní nohy.

Odehrálo se to ve vojenském prostoru, odkud se správně neměla mezi veřejnost dostat ani zmínka. Jenže jak už to bývá, dozvěděli se to brzy i za oceánem a pátrání se rozběhlo ve dvou směrech: jak se to mohlo stát a kdo to nepřátelským agentům vyzradil.

Další rozdíl byl v tom, že se incident nedostal na pořad jednání OSN. Rusům bylo od samého počátku jasné, že za tím nemůže být vliv žádné cizí mocnosti. Ruský delegát se proto nezdržoval obviňováním nikoho jiného. Odehrálo se to hluboko na ruském území, příčina musela být také tam, OSN se to netýkalo.

A jakoby toho nebylo dost, při vojenských manévrech poblíž Argentiny se vymkla řízení protilodní střela Exocet. Naštěstí jí asi sto metrů před cílem došlo palivo, ale málem zasáhla křižník, odkud byla vypálena. Sloup vody, zvednutý střelou do výše necelých třicet metrů od lodního boku, způsobil, že v té chvíli několik důstojníků na křižníku předčasně zešedivělo a jiní, což se naštěstí ven nedostalo, se museli jít převléknout. Ostatní to velkoryse přehlíželi, to se přece stává.

Dobře míněný pokus o vysvětlení těchto katastrof zvýšeným výskytem slunečních skvrn přetřásali nějaký čas na internetu různí odborníci, nejvíce ti samozvaní, až se vzácně shodli, že to kulhá ne na jednu, ale hned na obě nohy. Možná se tím dalo vysvětlit selhání zastaralého Exocetu z výprodeje francouzské armády, ale nemělo by to mít vliv na moderní střely, naváděné vestavěným počítačem, které se měly vysmát všem pokusům o rušení nebo klamání falešnými cíli. Ty odvedou od cíle leda starší střely, naváděné primitivním infračerveným zaměřováním tepla, vyzařovaného cílem. Piloti helikoptér ale na tajných výsleších bez přítomnosti veřejnosti svorně tvrdili, že se střely chovaly lépe, než mohli jejich tvůrci očekávat – kdyby si ovšem za cíl nevybraly vlastní lodě. Zejména druhá střela, která vlajkovou loď přeletěla, byla zdrojem velkých dohadů. Opravdu se zdálo, že ji nesobecky přenechává té třetí. Jenže tak zlomyslnou inteligenci přece ty střely nikdy neměly, ani mít nemohly!

Internetové všeználky jalové debaty brzy omrzely, zato vojenské vyšetřovací komise se do záhad zahryzly s úporností buldoka. Nebylo čemu se divit. V prvním, shodou okolností nejtragičtějším případě, šly se třemi válečnými loděmi ke dnu i stovky elitních námořníků včetně důstojníků, to už se nedalo jen tak zamést pod koberec.

Kromě armádních důstojníků se do pátrání zapojily i desítky nejlepších odborníků firmy, která střely vyvinula a dodávala. Upřímně řečeno, pro ni se vysvětlení záhady nestalo otázkou prestiže, ale přežití. Největší pobídkou byla pro ni zmrazená smlouva na dodávku dalších střel téhož typu. Všichni konstruktéři se ve dne v noci účastnili zkoušek a simulací. Firma neváhala najmout na pomoc externí experty – dalo se čekat, že vývojem nezatížení borci chybu spíš objeví, než jejich autoři.

Experti se vrhli do problému s postupně uvadajícím elánem. Střely se na simulátorech chovaly přesně podle programů. Překážkám se vyhýbaly bravurně a cíle zasahovaly s neomylnou jistotou. Veškeré pokusy rušit je byly negativní.

„Skoro to vypadá, jako by to někdo naprogramoval úmyslně tak blbě,“ nechal se po měsíci usilovného pátrání slyšet jeden z expertů.

Ostatní na to reagovali jako na vtip kameňák, protože ten, kdo střely v zálivu programoval, šel ke dnu spolu s ostatními. Leda by to byl sebevrah, ale pak by to byl velice originální způsob sebevraždy.

Experti se odlehčeně zasmáli a vrhli se do dalších testů.

Netušíce, že ten nevinný vtip přinese peklo výslechů nevinnému příbuzenstvu techniků, vyškolených v obsluze raket. Stát se podezřelým bylo náhle snadnější než jindy a ničím nepodložený hon na čarodějnice se rozběhl aniž kdo tušil, který z techniků střely skutečně programoval. Byl to nesmysl, ale tady to vypadalo nesmyslné od samého začátku, takže se musely prověřit i zdánlivé nesmysly. Svědci leželi na dně zálivu a nikdo si asi nedělal iluze, že by se od nich něco dozvěděl.

Jak kdysi řekl francouzský kriminalista Françoise Pitaval, jakékoliv setkání s právem znamená katastrofu pro každého, ať už je vinen nebo ne... Dostat se do rukou justice je vždycky katastrofa – zejména pro nevinné. U vojenské justice to platí dvojnásob.

Vyšetřování ale nic nepřineslo a všechny simulace a expertízy rovněž. Záhada se tím nevyšetřila a případ spěl úspěšně do ztracena.

Argentina zastavila své vyšetřování nejdřív. Vyšetřování nehody se rozplynulo i v Rusku. Konec konců, v Rusku ani v Argentině nešlo o ztráty na životech, tam se to do autu zahrávalo snadněji.

Jak to v podobných případech bývá, nezbývalo než čekat, až se podobný případ zopakuje, pokud možno s více zachovalými stopami.

I když to možná zase někdo odnese...

Namísto událostí ve světě jsem měla bezprostřednější starosti.

Prakticky jsem si procvičila dobře míněné rady Přítele, týkající se pravidel konspiračního chování. Nesměla jsem vzbudit nežádoucí podezření spolubydlící Ivky, která se ke mně vrátila. Novinku na mém stole jsem se ani nesnažila utajit, naštěstí nevypadala tak převratně, abych ji nemohla vydávat za odměnu od rodičů za zkouškové úspěchy. Ivka okem znalce mou novinku omrkla, čímž její zájem skončil. Její počítač byl podle jejího mínění o třídu lepší. Ivka by mi asi nezáviděla ani lepší počítač, nanejvýš by si koupila ještě novější. Proč ne?

Horší bylo předstírat, že na tom skutečně pracuji. Nebyl problém sehnat si skripta i učebnice v elektronické podobě. Díky multiplexování jsem mohla hledět na obrazovku, čas od času přepnout na další stránku a přitom se na pozadí věnovat stovce jiných činností. Setinou osobnosti jsem v zavěšení čekala na vnější podněty, aby mě Ivka ani nenadálým vyrušením nevyvedla z míry. Nakonec to ani nebylo tak falešné. Obsah každé obrazovky jsem si v setině vteřiny nesmazatelně zapamatovala, takže jsem ani nelhala, že se učím. Nejhorší bylo vypadat při tom aspoň trochu inteligentně, ale i to se mi dařilo zvládnout.

Nicméně se na mě Ivka občas zadívala podezíravým pohledem. Vypadala jsem tak nezvykle? Nějak jsem se nemohla přimět, abych se jí otevřeně zeptala, co se jí nezdá. A to jsme si ještě před půl rokem šeptem svěřovaly skoro všechno. Tedy, špitala to spíš ona mně, ale i tak... Život v konspiraci je zřejmě těžší, než jsem se obávala, ale... při troše snahy se snad dá zvládnout!

Napadlo mě vyfotit se web-kamerou, když sedím a nekontroluji se. Bylo to snadné, tablet ji měl, ale výsledkem jsem spokojená nebyla. Tak bezduchý pohled jsem opravdu nečekala! Úplně mě to sebralo. Tak proto na mě Ivka tak koukala! Umínila jsem si věnovat kamufláži více času. Naštěstí mě napadlo použít další zavěšení, kterým jsem vlastní vzhled kontrolovala zapnutou web-kamerou. Bylo to mnohem snadnější než uvědomovat si výraz svého obličeje pomocí kontroly obličejových svalů. Zpočátku mi připadalo příliš marnivé neustále se prohlížet v elektronickém zrcadle, ale Ivce jsem přestala připadat náměsíčná, takže jsem si rychle zvykla. Nestálo mě to ani tisícinu času, získaného urychlením.

Z vnějšího pohledu se asi nic nezměnilo. Na přednášky a cvičení jsme chodily jako dřív, až na to, že jsem tam úspěšně multiplexovala. Malinká kamera na tabletu hlídala moji tvář, takže to nikdo nepoznal. Pak jsem se vracela do bytu a věnovala se novému koníčku, Ivka se zase zdržela v nějaké kavárně, nebo se věnovala kultuře. Na rozdíl ode mě na ni měla. Na začátku našeho společného bydlení mě na diskotéku sama párkrát pozvala, ale pak jsme si mezi sebou ujasnily, že o tenhle druh zábavy tolik nestojím, abych se musela nechat zvát. Občas, když mi vybyly finance, jsem se dala strhnout, ale to jsem si platila sama. Táta mě vedl k hrdosti, kterou nakonec chápala i Ivka. Měly jsme zkrátka trochu odlišné startovní podmínky, což nám ani moc nevadilo.

Když jsem byla sama, využívala jsem čas nejlépe. Potřebovala jsem k tomu nepatrnou kapacitu na zavěšení, abych nepropásla Ivin příchod, což mě tolik neomezovalo. Víc jsem se musela kontrolovat, když byla Ivka v bytě, abych nevypadala podezřele. Dá se říci, že jsem dělila pozornost na více souběžně probíhajících akcí. Multiplexování to skvěle umožňovalo. Jednak jsem se učila – a nutno říci, snad nikdy se v mém okolí nikdo neučil tak intenzívně, ačkoliv jsem tomu věnovala jen zlomek své urychlené kapacity. Převedeno na normální čas bych si tím určitě vysloužila přízvisko šprtky, naštěstí jsem k počítači usedala na kratší dobu než dřív, takže to Ivka nepostřehla.

Víc času jsem teď trávila u Ivina televizoru. Ačkoliv to vypadalo jako ještě nezávaznější relaxace, byla jsem soustředěnější na počítač. U televizoru nevadilo, když jsem vypadala duchem nepřítomně, nebo když jsem dokonce zavřela oči a předstírala spánek. Ivka to přecházela chápavě, pravý stav věcí ovšem netušila.

Zrovna tak netušila, že jsem teď nejvíc času prožila na internetu v noci, kdy jsem se zavřenýma očima ležela v posteli pod peřinou. Skutečně jsem napůl-spala, ale přitom jsem bloumala po nezměrných zátočinách, jeskyních a pláních internetu. V noci mi odpočívalo tělo, jen hlava odpočívala napůl, ve dne jsem to doháněla při příležitosti různých čekání. Spát napůl byla zkrátka výhoda.

Spolu se zkoumáním ohromných sálů Školy jsem i teď občas zavadila okrajem pozornosti o dříve tak oblíbené internetové diskuse. Teď jsem na ně spotřebovala jen nepatrnou část multiplexovaného času, zavěšení na hlemýždí odezvu normálních stránek mě od Školy ani nevyrušovalo, ačkoliv jsem i diskusí stíhala mnohem víc.

Diskuse mě ale zklamaly. Zdály se mi dvojnásob hloupé! Teď, když jsem se uměla rozdělit, jsem se občas rozlétla za autory některých výrazných příspěvků. Bez ohledu na to, skrz kolik anonymizérů je autoři protlačili, brzy jsem každého našla a v dnešní době webových kamer jsem se brzy potěšila jejich vzhledem a srovnala je s úrovní jejich příspěvků. Obvykle to odpovídalo. Kyselé příspěvky pocházely od odpudivých ztroskotanců z Čech i z opačné strany světa a rozumně se tvářící pocházely od nevýrazných, ale příjemných tváří. Bohužel, iluze vzala za své, když jsem si zjistila jejich zaměstnání.

Sakra, proč tolik rozumně vyhlížejících tváří patří provokatérům, placeným buď policií, nebo kdovíjakými tajnými službami?

Vrhla jsem se do jejich demaskování s úporností, kterou bych u sebe nehledala, ale bylo to čím dál tím horší. Kde zůstaly ty zdánlivě demokratické diskuse? Polovina hlasů patřila provokatérům a hejlům beze špetky úrovně. Zanedbatelná část jakž takž rozumných netušila, že mají v té gigantické pavoučí síti úlohu nebohých mušek, které se brzy stanou obětí vypasených arachnoidů. Většina diskutujících by se při troše svědomí musela opravdu slušné společnosti vyhýbat. Jenže právě ti zřejmě nevěděli, co slovo svědomí vůbec znamená.

Vědět tak, že jsem i já donedávna byla nebohou muškou, přešla by mě na ty zdánlivě svobodné diskuse chuť. A vědět o protivnících, co jsem se dozvěděla v poslední době, neztratila bych s nimi ani smajlíka, natož slovo. Dá se vůbec někomu věřit? Optimista by tvrdil, že ano, ale bylo mi jasné, že mi dá hroznou práci ověřit si, kdo je upřímný a kdo to jen – přesvědčivě nebo ne – hraje.

Ach, příteli, tohle jsem opravdu netušila!

Je tu vůbec někdo, kdo by stál za kus naklofaného textu?

Opustila jsem diskuse a přelétla zběžně zprávy. To jsem si ale dala! Najednou jsem je viděla z úplně jiného pohledu! Panebože, do čeho se náš svět řítí? Světu vládnou peníze a zdánlivě svobodnému internetu policie, tajné služby a provokatéři. Zbývá tu někde aspoň kousek opravdu svobodného místa?

Svobodně se tvářily též některé náboženské spolky. Jenže i to byl jen dojem, jehož slupka po několika ťuknutích odprýskla jako chrom. Pravda, ve většině zemí tajné služby nadšeně a ostražitě nesledují jen oficiální náboženství. Ta přece nenabádají lidi k občanské neposlušnosti a k nepokojům, naopak je vedou k trpělivosti a k pokoře, proto mívají více volnosti! Kdo se modlí, není vládě nebezpečný. V každé zemi jsou ale pod drobnohledem jiná než státní náboženství. Vypovídá to o tom, jak se oficiální vlády té které víry bojí. Tajné služby ve většině Evropy hledí skrz prsty na islám, islámské země stejně podezírají křesťanství a v Číně patří k nejnebezpečnějším slovům Tibet.

V Čechách se projevuje ateistická minulost z doby komunismu. Profesionální fízlové navštěvují některé náboženské spolky pečlivě, jiné ležérně, ale pro jistotu sledují všechny. Svoboda internetu je u nás dávno jen iluzí. Opravdu svobodně nadávají jen policejní provokatéři a kromě nich si musí všichni ostatní dávat pozor na hubu, aby nemuseli vyšetřovatelům vysvětlovat, jak které slovo mínili. Leda by jen chválili, ale v Čechách není vlastnost vlez-do-víte-kam dobře hodnocená.

Zbývající skutečně svobodné ostrůvky jsou osamocenější než oázy na Sahaře. Proti komerčním stránkám je jich málo a oficiální, robotické a proto údajně nezávislé vyhledávače se jim sice neoficiálně, zato důsledně vyhýbají. U vyhledávačů se zásadně nemluví o cenzuře, ale o filtrech. Je to totéž, ale lépe to zní.

Internetem ale obchází ještě horší strašidlo, strašidlo skutečné cenzury. Začínají se vytvářet seznamy zakázaných stránek, zatím kvůli vymyšleným teroristům a potají podporované pornografii a pedofilii. V některých zemích se již bez obalu cenzuruje, jinde se cenzura teprve připravuje a veřejnost se zatím mediálně zpracovává o jejím dobrodiní a nezbytnosti jejího zavedení. Samozřejmě se při tom, jak jinak, svezou i nevinní, jak je obvyklé u všech zneužitelných věcí. Je přece lákavé dát na seznam zakázaných stránek nepohodlnou konkurenční firmu, i když nemá s pedofilií nic společného! Možná se to později s připitomělou omluvou vysvětlí, jenže firmu to mezitím položí. A to je oč tu běží! Každý dnes ví o cenzuře v Číně, ale že se likvidační cenzura používá i v Čechách a v údajně demokratické Austrálii, tím se neargumentuje. Jde přece o svatý boj proti terorismu a pedofilii a kdo se postižených zastává, sám je docela určitě pedofil!

Napadlo mě, že by pro nás Virtuály nebylo tak složité během pár vteřin zlikvidovat všechny pedofilní stránky na světě, když na to oficiální policie nemá čas, nestačí na to, nebo spíš – potají to podporuje. Známe přece kódy, které napadené počítače zničí!

Jenže mi hned došlo, že to nebude jednoduché. Pedofilní stránky přece nebývají na serverech samy, snadno bychom s vaničkou vylili i dítě. Nebyl by problém deliktní data prostě mazat – jenže ani to by postiženým nevadilo, obnovili by si je ze záloh. Nejúčinnější by bylo udeřit na počítače, ze kterých se porno a pedofilní stránky plní. Pro policii je možná vyhledávání takových zdrojů obtížné, ale pro nás?

Pokusila jsem se jen tak mimochodem zjistit, odkud vítr fouká. Pro mě není problém vypátrat počítač, odkud závadný obsah přichází a zjistit, komu patří. Snad je to příliš obtížné pro pomalého člověka, ale ne pro Virtuála! Stačí zavěsit si na web hlídání, až bude aktualizován – a pak už je to snadné.

Výsledek byl ale pro mě příliš překvapující. Na zdroj pedofilního porna jsem narazila přímo ve služebním počítači českého ministerstva vnitra – tedy právě tam, kde by měli proti tomu jevu tvrdě vystupovat. Tak proto se jim boj proti pedofilům nedaří – vždyť si je sami hýčkají, aby se jim lépe zdůvodňovaly tvrdé zásahy proti jiným!

Neber si to tak pesimisticky, Káťo, napomenula jsem sama sebe. Svět je plný zloby od samého začátku, proč by zrovna teď měl být lepší? Internet vznikl z potřeby nejvíce přetechnizované armády světa a zdání svobody mu vdechli dodatečně studenti. Dnes se ho zmocnila komerce a začala zpoplatňovat, co se dá. Můžeme být vděční aspoň za ty utlačované zbytky svobod, které se tam ještě udržely.

No, to je optimismus, zpražila jsem sama sebe. A co Virtuálové? Ti jsou vosk? Nebo je taky považuješ za špicly?

Pravda, Virtuálové zatím nejsou využívaní tajnými službami. Ve světě ale mnoho neznamenají, teprve se připravují. Zatím není vidět, co vykonali. Úžasné bohatství Školy se jednou stane základem vědění lidstva, i nadstavbová pelenitová síť dojde svého uplatnění, ale když porovnám počet Virtuálů proti počtům policejních agentů, neustále špiclujících internet, je to katastrofální nepoměr.

Mělo by nás být víc, mnohem víc.

Přesně těmi slovy jsem to řekla Příteli, když jsem ho zavolala.

Byl, jako vždycky, v pohotovosti. Nic divného, když vím, že už pár let nespí. Nebo aspoň ne naplno. Na napůl-spaní jsem si sotva zvykla a musím přiznat, je návykové jako heroin. Kdy jsem vlastně naposledy spala naplno? Od chvíle, kdy mě to Přítel naučil, prostě naplno nespím, tak je to!

Nejkrásnější na tom je, že k napůl-spaní nepotřebuji žádnou technickou podporu. Bohužel se to bez chitkonu nedá naučit, jinak by to bylo už dávno mezi lidmi rozšířené. Ale jak se to člověk jednou naučí, už to nezapomene, jako jízdu na kole. Tím spíš, že jsem z toho pomyslného kola prakticky vůbec neslezla.

Nevědět o jeho zavěšení, mohla bych si myslet, že mě celou tu dobu sledoval. Zavěšoval se jistě jako já, když jsem včera sledovala šestačtyřicet webů současně a přitom jsem stihla v pagodě Školy studovat agronomii. Když se to vezme kriticky, bez pelenitové sítě bych to nestíhala a normální internet bych nejspíš šestačtyřiceti vlákny úplně zahltila. Světlovod by to stihl, ale ten si jen tak někdo nedovolí.

„Také si myslíme, že bychom měli přibrat pár nadšenců,“ souhlasil. „Nedávno jsem to projednával s Radou Starších v Japonsku.“

„Proč to tedy neuděláme?“

„Protože získání každého dalšího zasvěcence je složité,“ odvětil. „Stále ještě netušíš, co všechno předchází tomu, než někdo z nás smí mezi nás pozvat dalšího.“

„Kdo mi to nedávno básnil o svobodě Virtuálů?“

„Jaká je to svoboda, smět kdykoliv vzít pušku a střílet do lidí?“ opáčil s klidem Angličana. „Tohle je přece něco podobného.“

„Uznávám, že utajení může být nutné, dokud jsme skupinka, kterou by kdekdo s tou puškou mohl rychle vyhladit. Ale doufám, že to tak nebude navěky.“

„Považuj sama sebe za důkaz, že nechceme zůstat uzavřenou privilegovanou kastou. Dobře víš, že to považujeme za nejhorší zlo.“

„Ale nějak málo nás přibývá!“ namítla jsem. „Kolik nás přibylo od té doby, co ses mi znenadání zjevil?“

„Máš pravdu,“ připustil, ale nezdálo se mi, že bych ho zahnala do kouta argumenty. „Je to pomalý proces, nebo se ti to zatím tak zdá.“

„Když si k tomu připočtu, s jakou rychlostí pracujeme...“

„My jsme rychlejší, ale ti, koho bychom rádi přibrali, jsou pomalí. Nováčci musí dostat čas, aby se projevili. Jak dlouho, myslíš, jsem tě sledoval?“

„Podle toho, co říkáš, nejméně rok...“ hádala jsem.

„Maličko přidej!“ opravil mě. „Začal jsem dřív než ses dostala na vysokou školu.“

„Ale to jsem se po internetu jen brouzdala, nediskutovala jsem.“

„Ne?“ pocítila jsem z té otázky úsměv. „Už jsi zapomněla, jak jsi jednoho diskutujícího rozhořčeně usadila, když všechny přesvědčoval, jak jsou Češi pitomí, zbabělí a ubozí... ovšem kromě něho?“

„Myslíš to s tím vtipem o černouškovi ve vápně?“

„Přesně ten!“ odvětil. „Černoušek vylezl z vápna celý bílý a hned začal nadávat na černochy. To se mi opravdu líbilo – a nejen mně, ten vtip sedí na mnohem více lidí, než se zdá.“

„Jenže to jsem se na vysokou teprve chystala,“ nedala jsem se.

„Měl jsem vás zaháčkovaných čtyřiašedesát,“ přiznal. „Naplno jsem se směl věnovat jen jednomu a byla jsi to nakonec ty.“

„Směl?“ opakovala jsem po něm významně.

„Ručit smí každý z nás jen za jednoho, dokud se i on nestane učitelem,“ řekl. „Stejně tak směl François ručit jenom za mě, když si mě vybral. V kodexu to není výslovně napsáno, ale spadá to pod nutnost utajení naší společnosti a v současnosti to považujeme za velice důležité. Mohu ti říci jen že jsem tě nakonec vybral losem z posledních osmi. Ostatní odpadli – obvykle pro něco, co porušovalo náš kodex.“

„A co těch sedm, ke kterým byl los nepříznivý?“

„Jsou v pořadí, ale smím je jen zpovzdálí sledovat,“ připustil. „Nemusím zdůrazňovat, že to stíhám, ale... něco už umíš, ale jsi pořád neopeřené holátko. Jistě si sama přiznáš, že na učitelku ještě nemáš...“

„Přiznám,“ připustila jsem pro změnu i já. „Mám problémy se v tom vyznat, proto se přece ptám. Ostatně, že je nás málo, uznáváš zase i ty, ne?“

„Je nás málo,“ souhlasil. „Ale je to jen otázka času. Každý z nás si časem vychová nováčky, i když to jde pomalu. Pomalu, ale jistě. Nemusím ti snad vysvětlovat, co je to geometrická řada?“

„Geometrická řada je obludná funkce,“ přikývla jsem. „Ale nemusí být dost rychlá. Když se podívám na zprávy ze světa, zdá se mi, že celé lidstvo stojí před katastrofou. Nás je přitom jen pár stovek.“

„Svět se vyvíjí rychle, ale i nás přibývá, nemysli si,“ ujistil mě. „Asi bys měla občas sledovat naše zprávy, nejsou tak zmanipulované.“

Ukázal mi, jak se k nim dostanu. Zprávy pelenitové sítě nebyly zdaleka hudbou budoucnosti, ani pouhý úmysl, uvedený v kodexu, měla jsem je od začátku v novém tabletu. Zatím měly omezený rozsah, reportérů bylo málo a většinu zpráv přebírali z internetu, ale výběr by jim mohly závidět i známé světové agentury. Spoustu zpráv smontovali z pohledů více stran a k mnoha připojovali podivuhodně zasvěcené komentáře. Byla na nich znát databázová struktura, zejména tím, jak byly přístupné – nebyly indexované jen podle data vzniku, ale i podle několika různých směrů pohledu.

„Dobře,“ uznala jsem. Samozřejmě jsem hned multiplexovala, abych si je prohlédla, což neznamenalo, že bych Příteli utekla.

„Nešlo by ale už dneska, s těmi pohádkovými možnostmi, začít aspoň popostrkovat vývoj lidstva k lepšímu?“ pokračovala jsem po chvilce. „Byla by přece nebetyčná škoda nechávat takovou převratnou věc zahálet!“

„Trochu už v tom děláme,“ řekl neurčitě. „Když vidím, jak hltáš naše zprávy, najdi si tam nedávný Incident v zálivu z pohledu střel!“

Samozřejmě věděl, že při komunikaci s ním multiplexuji, jistě to dělal také, aspoň jsem se mu nemusela omlouvat, že se mu nevěnuji naplno. Ale to, co jsem začala sledovat, přesáhlo veškeré mé očekávání.

„Někdo z vás je řídil?“ vyhrkla jsem na něho. „Jak je to možné?“

„Umožňovaly to,“ odvětil. „Nejnovější střely řízené procesory mají vlastní kamery. Lidé to vymysleli, aby zvýšili jejich účinnost.“

„No dobře, ale jak jste se do nich dokázali nabourat?“

„Jedno z našich tajemství je, že jsme prakticky po celém světě pronikli do výroby integrovaných obvodů. Integrované obvody velké hustoty dnes nenavrhují lidé, ale výhradně počítače. Počítače obvody navrhují, počítače je vyrábějí a lidé na ně jen dohlížejí – pokud jsou ještě schopni pochopit, oč vůbec jde. Dnes je na celém světě sotva pár lidí, kteří tomu opravdu rozumí, ale nikdo z nich nemá ten proces plně v rukou. Pokud ti lidé něco kontrolují, pak jen všeobecná schémata, navíc vyvinutá počítači, ale nikdo není schopen zkontrolovat obvod, obsahující několik milionů tranzistorů.“

„To tedy kontrolujete vy?“ asi se mi trochu rozšířily panenky.

„Dá se to říci,“ přikývl. „Do programů k navrhování procesorů jsme vložili úseky, které tam původně nebyly, totéž platí o konkrétních obvodech s vyšší hustotou integrace ode všech výrobců. Do všech jsme přidali části, které se na kontrolovaných schématech neobjevují a lidé je nemohou najít. Jsou tam pelenitové vysílačky, umožňující přímý vstup do nejdůležitějších registrů. Máme je v procesorech i ve snímacích prvcích. Když se nám podaří napojit se na ně, vidíme obrazy snímané kamerami, vnutíme svůj vliv procesorům a dokonce i odstavíme lidi, kteří s nimi pracují. A nepotřebuješ ani sedět u svého počítače, chitkon se umí s nižší účinností přímo napojit na několik blízkých čipů.“

„To znamená, že máte vliv na všechny moderní systémy?“

„Na všechny ne,“ přiznal. „Jen na ty, které jsme již rozluštili. Nemáme žádný vliv na starší obvody bez našich zadních vrátek a také nestačíme luštit všechny aplikace. Není snadné vnutit naši vůli cizím programům, ale kde se nám to podaří, stáváme se jejich pány. Díky pelenitovým vysílačkám to nezávisí na internetu. Když jdeš jen tak po ulici, můžeš chitkonem zachytit i nejbližší policejní kamery a když se na ně soustředíš, uvidíš přesně to, co jinak vidí jen ostříži na policejních služebnách. Poblíž svého počítače se ale můžeš zaměřit na kterýkoliv počítač na světě. Nejvýznamnější je to u zbraní. Dokážeme ochromit všechny typy letadel, zablokovat lodě a převzít řízení střel řízených procesory – tedy skoro všech nových. Zastavíme i motory moderních aut, pokud jsou řízené procesory. Uvědom si, to jsou v poslední době skoro všechny motory na světě!“

„Páni! Kam se na vás hrabe Orwellův Velký Bratr!“

„Až na jednu maličkost,“ podotkl. „Nesledujeme obyčejné lidi v zájmu mocných, ale naopak mocné v zájmu obyčejných lidí. Je v tom, jak asi tušíš, jeden podstatný rozdíl.“

„To byste mohli v krajním případě, mít na to dost lidí, zarazit všechny současné války!“

„To bohužel ne,“ nesouhlasil. „Nemáme vliv na mechanické zbraně bez procesorů a těch je ve světě většina. Vojenskou rovnováhu bychom narušili tam, kde proti sobě stojí zbraně mechanické a hi-tech, jenže mír by to asi nepřineslo. Kalašnikovy a jiné primitivní zbraně by střílely dál, stejně jako by fungovaly ruské a čínské tanky.“

„Myslíš?“ zkusila jsem ho zviklat. „Co kdybyste přinutili hi-tech armády couvnout, stáhnout se z některých území – nebylo by na Zemi aspoň o něco víc míru?“

„Možná bylo,“ připustil. „Největší problém je se zbraněmi, které se dají zahrnout do hi-tech, ale jsou starší, takže nad nimi nemáme vliv. Takové zbraně by měly nepřiměřeně velký a nekontrolovatelný vliv.“

„No a co by se stalo?“

„Nic víc než že by jedna strana konfliktu získala nezasloužené výhody a nechtěl bych vidět, aby to těžce poškodilo celý svět. Proto jsme nedávno rozhodli každý zásah v některé části světa aspoň symbolicky kompenzovat zásahem v jiné části.“

„Ale ten zásah v zálivu byl dost drsný!“ kritizovala jsem ho. „Pár tisíc mrtvých mi moc nesedí s deklarovanou mírumilovností Virtuálů!“

„Přečti si pozorněji celou sekci,“ pobídl mě. „Mrtví by tam byli tak jako tak, ale kdybychom se do toho nevložili, byli by na nevinnější straně a navíc by to byl začátek mnohem horšího konfliktu, který se teprve chystal. Zásah proti agresorovi se dá chápat jako menší zlo.“

„Prohlédnu si to,“ slíbila jsem mu. „Ale je tam ještě něco. Jmenuješ se Vojtěch, že? Proč jsi mi hned neřekl, že jsi ty střely řídil ty?“

„Myslíš, že se jmenuji Vojtěch?“

„Tak tam přece jmenují toho, kdo za tou akcí stojí a všechny ty střely řídil. A řekni mi, kdo jiný může mít tak evropské jméno? Já ani François to nejsme!“

„Máš pravdu, byl jsem to já,“ přiznal to bez vytáček. „V Evropě je nás zatím tak málo, že nás každé uvedení jména jednoznačně určí. Japonců je víc, u nich to není tak znát. Měla bys ale vědět, co se tam vlastně chystalo. Přečti si to a dobře si promysli, jak by ses na mém místě rozhodla ty.“

„Jak si to čtu, asi bych se rozhodla podobně,“ přiznala jsem.

„Jen ti ještě vadí tolik mrtvých, viď?“

„Upřímně řečeno, vadí,“ přikývla jsem.

„Projdi si celou větev zpráv, zabývající se situací států kolem zálivu. Pochopíš, že pouhé selhání střel jako se stalo v Argentině by válku nezastavilo. Ten účinek mělo až potopení tří lodí. Až si to projdeš, můžeš mě soudit lépe.“

„Projdu si to a uvidím,“ slíbila jsem mu odhodlaně.

„Pak mě zavolej!“ odvětil – a zmizel.

Nebylo mu to zřejmě milé, došlo mi.

Došlo mi to, ale málo. Ve skutečnosti to bylo tisíckrát horší, než jsem čekala. Ani jsem netušila, co pro něho znamenám...

Čím hlouběji jsem se do zpráv ponořila, tím víc jsem ale Vojtěcha chápala. Předně – nerozhodoval o tom sám. O úmyslu agresorů potopit v zálivu blíže neurčenou loď se Virtuálové dozvěděli včas, ale dokud to bylo jen ve fázi úvah vojenských a vládních špiček, nic proti tomu nepodnikli. Když ale kapitán vlajkové lodě Malkowich obdržel tajný rozkaz k akci, věděli o tom všichni a svolali všeobecnou poradu, neboli konferenci. Nepozvali jen mě, protože jsem mezi nimi byla příliš krátce a ještě jsem neznala všechny možnosti. Konference byly zatím jen pro znalé a zvané.

Hlasování o protiakci Virtuálů trvalo téměř půl vteřiny. Japonec Šoiči byl zpočátku proti a ostatní ho museli přesvědčit, jinak by rozhodnutí padlo mnohem dřív. Šoiči se nakonec dal přesvědčit nejen o nutnosti samotného zásahu, ale i o tom, že musí být tak drtivý, jak nakonec byl. Pouhé selhání raket by vedlo k zapojení letadel, která by se pokusila vybraný tanker potopit a i kdyby tomu Virtuálové zabránili, válka by vypukla s ještě větší silou. Jen naprostý krach akce spojený s citelnými ztrátami donutil generály a zejména politiky ustoupit od počínající preventivní války. Diplomatické využití jim překazil ruský diplomat Chlebnikov, ovšem Rusové se nesmáli dlouho, i jejich strana brzy utrpěla podobnou raketovou blamáž. Menšího rozsahu, ale také nepříjemnou.

Provedení akce Virtuálové svěřili jednomyslně Vojtěchovi a ten se jí chopil opravdu na poslední chvíli. Nikdy předtím nepilotoval střelu toho typu, proto ta první doletěla téměř k cíli, než se mu ji podařilo ovládnout, ale pak už dokázal řídit všechny tři najednou.

Vyhodnotit tuto akci mohli Virtuálové až po bouřlivém zasedání generálního štábu postižené armády, kde se teprve prokázalo, jak byla nejen nutná, ale i účinná. Generální štáb zastavil všechny přípravy na preventivní válku, dokud se tak fatální selhání nevysvětlí. Pravda, proti neznámu se vždycky špatně bojuje. Zbloudilé střely nejsou ve válce žádnou vzácností, občas se stává, že zasáhnou vlastní místo protivníka, ale aby se to stalo hned ve třech případech ze tří a zbloudilá střela se vrátila potopit loď, ze které ji odpálili, to bylo přece jen moc náhod najednou. Příčina se nenašla, takže by se to mohlo brzy opakovat. Bylo opravdu rozumnější couvnout, zvlášť když se druhé straně konfliktu nic zlého nestalo a nebylo to ještě nutné žehlit mezinárodně.

První skutečnou bitvu tedy Virtuálové vyhráli. Na celé čáře. A dokonce tak, že při ní nejen nebyli odhaleni, ale prakticky nikoho ani nenapadlo hledat skutečnou příčinu té tragédie. Bylo to jen dobře. Bez puncu neznáma by ta událost nebyla tak účinná.

Ani mně nezbylo, než to uznat.

„Vojtěchu! Kde jsi? Omlouvám se ti!“

Přítel ale nejspíš kajícné přivolání nepotřeboval, objevil se skoro okamžitě. Z lidského neurychleného pohledu to ostatně okamžité bylo, ani já jsem nepotřebovala na své volání víc než desetinu vteřiny.

Ležela jsem zrovna v posteli, vedle mě klidně oddychovala tvrdě spící Ivka. Podle hodin zapnutého počítače, jehož chitkon jsem měla na čele, byla jedna po půlnoci. Vzhledem k tomu, že jsem dnes napůl-spala i přes den – snad to na mně nebylo vidět, naopak bych řekla, že jsem celý den vypadala čile – jsem teď v noci nepotřebovala spát ani napůl. Nádherná příležitost k rozhovoru! Přítele nevzbudím, beztak nespí!

„Čím mohu posloužit, Káťo?“ ozval se, první čtvrtvteřina ještě ani nedoběhla.

„Potřebuji hlavně radu,“ ujistila jsem ho.

„Pro tebe vždycky!“

„Chtěla bych se naučit, co děláš s těmi střelami. Dostat se jim pod kůži a případně jim dát jiný cíl.“

„Proboha, proč?“ uklouzlo mu.

„Abys nebyl jediný, komu takové úkoly svěřují,“ odvětila jsem.

„Proč si myslíš, že jsem jediný?“ zeptal se trochu podezíravě.

„Protože to na té bleskové poradě přesně tak někdo řekl a ostatní neprotestovali,“ řekla jsem. „Ani ty, takže na tom něco bude.“

„Nemyslím si, že by to byl nejlepší úkol pro tebe,“ pochyboval. Tím mě ale jen utvrdil v mém úmyslu.

„Kdyby k válce na Zemi opravdu někdy došlo, mělo by nás na to být víc,“ pokusila jsem se to zdůvodnit. „Je hezké, že dokážeš řídit tři střely najednou, ale ve skutečné válce by jich lítaly tisíce. A to, řekla bych, sám s jistotou zvládnout nemůžeš.“

„V tom mě asi podceňuješ,“ dělal schválně uraženého. „Naopak se důvodně obávám, že ve skutečné válce si ani neškrtnu, protože ani na jedné, ani na druhé straně žádnou podobnou střelu nepoužijí. Tohle byla náhoda, kdy se generalita rozhodla zahájit válku testováním novinek. A to měli první čtyři kousky ze zkušební série, zbytek by musely obstarat obyčejné dělové náboje, bomby a neřízené rakety. S těmi na dálku neuděláme vůbec nic.“

„Ale já si myslím, že by to se mnou stálo za pokus, ne?“ pokusila jsem se to otočit.

„Poslyš, Katko, proč tolik toužíš stát se vojenským expertem? Je přece plno důležitějších a užitečnějších úkolů, které bys jako Virtuálka lehce zvládla. Proč tě zajímá zrovna tohle?“

„Protože bych, těm lodím rozbila jen přídě. Jistě by šly i tak ke dnu, ale lidi by stihli spustit záchranné čluny.“

„Pořád je lituješ, co?“ vzdychl si. „Já ne. Když vím, že se pokoušeli úplně stejným způsobem povraždit námořníky toho tankeru... Proč je chtěli za živa upálit a roztrhat na kusy? Co jim udělali? Nic. Protože se praštění generálové spolu s politiky dohodli, že nastal čas vytřít celému světu zrak a povraždit nějaký ten milion lidí, aby před nimi všechny státy padly na kolena a nechaly je dělat, co se jim zlíbí?“

„Hádám, že jedni i druzí byli oběťmi generálů,“ odvětila jsem.

„Částečně máš pravdu,“ připustil. „Obětmi by byli jedni i druzí. Ale přece jen vidím děsivý rozdíl mezi námořníky civilní a válečné lodi. Jedni chtěli někam dopravit náklad ropy, druzí smrt. Obě skupiny dobře věděly, co vezou, ale jen jedni měli svědomí čisté, druzí museli vědět, že jdou vraždit. Ty první bych proto litoval.“

„Já lituji všechny. Nebylo by lepší při nějaké další zkoušce ty rakety poslat na některého velícího generála? A nejlépe na celý štáb?“

„Těžko. Ti bývají v takové chvíli bezpečně mimo dostřel.“

„Na dostřel od nich se nekonají ani zkoušky, kdy jde opravdu o život?“

„Zásadně ne,“ trval na svém. „Už mě to napadlo taky. Ale ti, kdo o tom rozhodují, jsou vždycky co nejdál a pěkně v suchu.“

„A co kdyby šlo o větší střely, třeba o mezikontinentální?“

„Ty nenesou obyčejné třaskaviny,“ upozornil mě. „Při zkouškách nesou jen olověnou zátěž, ale kdyby je nedejbože odpálili naostro, nesly by atomové hlavice. Když si připočteš, že generálové neřídí boje na místě, ale z pohodlí nějakého města, byl by to strašlivý masakr nevinných.“

„Dobře, ale přece jen... nepřesvědčil jsi mě, že by nebylo lepší, kdyby tohle umělo víc lidí než jen ty.“

„Nehodlám tě přesvědčovat, jen bych tě chtěl varovat, že to není pro tebe. Ale když si to sama určíš za svůj úkol, bude mou povinností pomoci ti. I když s tím, jak sama cítíš, vnitřně příliš nesouhlasím.“

„Hele, Vojto, já opravdu nechci, abys na to byl sám,“ nasadila jsem prosebný tón, že by mi neodolal jen kámen. „A poslyš, když už vím, jak se jmenuješ... nemohli bychom se někdy setkat?“

„Setkáváme se teď přece často, skoro denně,“ namítl.

„Ale jen jako dva mlhavé obláčky, to přece nemůže být ono...“ namítla jsem. „Co se takhle setkat při nejbližší příležitosti osobně... třeba v nějaké kavárně? Věř mi, strašně ráda bych tě poznala!“

Netušila jsem, že jsem právě – obrazně řečeno – šlápla na minu!

„Na mně si nemysli!“ odmítl prudce. „Nejsem typ pro tebe!“

„Tak to ani nemyslím,“ odvětila jsem rychle. „Viděl jsi mě přece na obrázku a víš, že ani já nejsem typ, který by se ti líbil. Ale do opravdových přátelství by se ani nemělo míchat nic jiného... penězi počínaje, sexem konče. Proč bychom nemohli být přátelé?“

„To už, jak se zdá, jsme,“ namítl.

„Taky si to myslím,“ odvětila jsem rychle. „Ale právě proto by nám snad nemělo nic bránit poznat se... tak trochu osobně, nemyslíš? Podat si ruce, podívat se vzájemně do očí, co by nám pak scházelo?“

„Víc, než si myslíš,“ trochu uhnul a znatelně ochladl. „Mohli bychom toho oba litovat. Takhle je to opravdu lepší, věř mi, prosím tě.“

„Tím mě chceš vážně přesvědčit?“ rýpla jsem si. „Vymysli si něco věrohodnějšího, génius nejsem, ale husa snad také ne!“

Chvíli mlčel, ale pak na mě spustil hotový vodopád slov.

„Dobře, když to chceš tak nutně vědět... podat si ruce nemůžeme, protože žádné ruce nemám. Rozumíš? A to není všechno, co mi chybí! Podívat se vzájemně do očí? Nemám ani oči, víš? Dívám se na svět jen webovými kamerami. Nebo kamerami střel.“

Vysypal to na mě tak rychle, že mi bylo jasné, že nemultiplexuje a věnuje se mi naplno. Panebože, jsem to ale husa! Ještě že neviděl, jak příšerně jsem zbledla!

„Jůžišmarjá, promiň!“ vyhrkla jsem stejně rychle – a také jsem ihned pustila ze zřetele všechno ostatní. „To jsem opravdu, ale opravdu nechtěla... věř mi to...“

„Věřím ti, že jsi to nechtěla,“ odvětil už zase klidně. „Ale prosím tě, přestaň mi nabízet osobní setkání. Ne že bych tě nerad viděl, ale chápeš už, proč o to nestojím? Kamerou se na tebe dívám už dlouho. Ale co ty? Nebude lepší, když mě osobně nikdy v životě neuvidíš?“

„Když je to tak... chápu. Snad bys mi mohl poslat nějakou fotografii... z dřívějška, abych si tě tak mohla aspoň představit... ale... radši ne...“

Blekotala jsem z toho trapasu jako idiotka, jako by mě opustila veškerá inteligence – a možná to v té chvíli nebylo daleko od pravdy, úplně mě to rozhodilo... to tedy byla rána...!

„No dobře,“ vzpamatoval se Vojtěch jako první. „Chceš se stát vojenskou expertkou, budeš to mít. Varoval jsem tě včas. Ale slíbíš mi, že nezůstaneš jen u toho a přednostně dostuduješ svoji vysokou, aby ti nakonec ze všeho nezůstaly jen nějaké rakety plné třaskavin! To by ti za to nestálo, věř mi! Slíbíš mi to?“

„Slibuji!“ vyhrkla jsem.

„Tak je to v pořádku,“ řekl smířlivě. „Vím, že to neošidíš. Dobře, začneme našimi obvody umístěnými v procesorech a snímacích CCD. Když je zvládneš, budeš královnou všech počítačů na světě, kromě těch úplně nejstarších. Těch ale zvolna ubývá a nahrazují je novějšími. Dáme se do toho hned, nač to odkládat.“

„Díky, Vojto!“ poděkovala jsem mu jeho vlastním jménem, aby viděl... ježkovy oči, on přece nevidí! Tak aby věděl, že to s přátelstvím myslím pořád stejně vážně.

„Dobře, začneme...“ odvětil.

Errata:

10.08.2021 22:25