Marcel d'Avigny

Přednáška skončila a já jsem jela domů metrem, zavěšená rukou na tyči a dvěma vlákny na okolí. Nezaujatému pozorovateli se mohlo zdát, že jen medituji, v každém případě jsem byla duchem mimo – a to pěkně daleko.

Současně jsem seděla v Marcelově notebooku a objektivem jeho web-kamery pozorovala ubíhající cestu. Marcel měl terénní vůz, běžné překážky by ho nezastavily, bez problémů projížděl i brody, ačkoliv zatím jen jeden, víc jich tu ani nebylo. Ačkoliv – mostů tu bylo ještě míň – tahle cesta měla k dálnici hodně daleko.

Najednou – až mi zatrnulo.

Za zatáčkou stálo vojenské terénní auto s maskovacím pískovitě žlutým strakatým nátěrem, před ním stáli čtyři chlapíci v maskáčích, hrozivě na nás mířili automatickými puškami a nesmlouvavě ukazovali, abychom před nimi zastavili.

Mně by ublížit nemohli, ale Marcelovi...

Ten se ale nedal vyvést z míry.

„Á, zas nějaká kontrola!“ prohlásil celkem klidným hlasem.

V takových chvílích se doporučuje nedělat ukvapené pohyby, jinak se nedivte! Zvolna dojel až k nim a plynule zastavil. Nedalo se dělat nic jiného.

„Stát! Kontrola! Vaše papíry! Kam jedete?“ vyzval ho voják.

Sklonil pušku, aby mohl od Marcela převzít dokumenty, ale zbylí tři na nás výhružně mířili dál. Vlastně jen na Marcela, musela jsem si opět uvědomit.

„Jedu do Mogadiša!“ oznámil jim Marcel.

„Tam se nesmí, je výjimečný stav!“ odsekl mu voják.

„Ten je všude!“ namítal Marcel. „Jedu z Kismaaya, tam je smrt.“

„V Mogadišu také!“ odsekl voják.

„Ale tam bych se snad mohl v přístavu dostat na nějakou loď, nebo jim tam taky žádná nezůstala?“

„Na loď?“ zajímal se voják. „A proč?“

„Nevím jak vy, ale já tady končím!“ řekl Marcel. „Je to nad lidské síly! Zbyl jsem z celé nemocnice sám, nemám ani personál, ani pacienty. Všichni vymřeli.“

„Vy jste lékař?“ vyštěkl voják.

„Mám to přece v dokladech! Lékaři bez hranic!“

„A nikdo tam nezůstal, kdo by vás potřeboval?“

„Jsou tam naživu Američané zabarikádovaní v ambasádě, aby se k nim nákaza nedostala, ale ti mají vlastní lékaře. Dělají dobře, vyhnulo se jim to, ale se mnou nechtěli mít nic společného.“

„Jak to, že se to vyhnulo vám?“

„To nevím a nechápu!“ odvětil. „Ale nikdo mě nedonutí, abych tam zůstal ještě další hodinu. Podívejte se, pánové, nevím jak vy, ale já nemám na vybranou. Jedinou nadějí je pro mě loď a kamkoliv pryč. V tak těžké katastrofě byste mi, jako občanu Francie, měli pomoci, nemyslíte?“

„Moment, tohle nemůžeme rozhodovat sami!“ obrátil se voják ke svým kolegům.

Pocítila jsem nedaleko procesor s pelenitovou sítí. Byl, jak jinak, v autě a někdo ho právě zapínal. Okamžik – a byla jsem v něm. Voják v autě právě navazoval rádiové spojení s někým vzdáleným. Rádio mělo procesor – aha, co šlo do éteru, se nejprve složitě šifrovalo – tím lépe pro mě! Šifrování mě samozřejmě nemohlo rozhodit, rozuměla jsem všemu.

„Zajali jsme nějakého Francouze z Kismaaye,“ hlásil voják. „Tvrdí, že je lékař a prchá do Mogadiša. Je v autě sám.“

Odpověď po znatelně dlouhou chvíli nepřicházela. Odhadla jsem, že se spojují přes satelit, tady jistě žádné mobilní sítě nefungovaly.

„Ví o něm v Kismaayi někdo?“ zněla odpověď.

Trochu mě z toho bezcitného tónu zamrazilo. Radši jsem vložila do přijímaného signálu zpožďovací smyčku a čekala. Nápadné jim to nebylo, tak jako tak tam měli značné zpoždění.

„Podle něho to tam přežili jen naši na ambasádě,“ odvětil voják – a následovalo opět dlouhé, mučivě zpoždění.

„Když o něm nikdo neví – zastřelte ho a ukliďte!“ přišel by jim rádiem rozkaz.

A sakra! Ta zpožďovací smyčka mě napadla v pravou chvíli! Naštěstí jsem si hned věděla rady, co s tím udělám.

„Francouzi jsou neškodní, nechte ho jet!“ podsunula jsem místo původního rozkazu jiný – přesně napodobeným hlasem gaunera kdesi v dálce. Nebýt Virtuál, třásl by se mi hlas, takhle jsem vystihla i tón hlasu.

„Rozkaz!“ odvětil voják – a vypnul mě.

Zůstala jsem v Marcelově notebooku. Jeho kamerou jsem viděla, jak mu vojáci ukazují, aby pokračoval v jízdě a nezdržoval. Marcel převzal zpět svoje papíry a klidně se rozjel.

„Prošlo to v klidu a pohodě!“ obrátil se na mě, jakmile jsme ujeli pár desítek metrů a bylo jasné, že nás ti vojáci neslyší.

„Poslyš, Marceli, to vůbec neprošlo v klidu!“ obrátila jsem se na něho vážně – žertovat se mi za této situace rozhodně nechtělo. „Ti hoši nebyli tak pohodoví, jak se zdáli! Chceš si poslechnout jejich radiovou komunikaci?“

„Ty dokážeš...“ ztuhl. „I z mého notebooku? To snad ani nejde...“

„Ale jde, umím se rozdělit a navštívila jsem jejich pohostinný komunikační počítač,“ vysvětlovala jsem mu. „Pro mě je snadné nejen je poslouchat, ale... uslyšíš sám! Zaznamenala jsem, jak se o tobě bavili, poslechni si, jak to tedy bylo a co jsem jim podstrčila!“

Přehrála jsem mu nejprve všechno, jak by to bylo bez mého zásahu. Škoda, že jsem mu přitom neviděla do obličeje, určitě parádně zbledl, jak jinak! Pak jsem mu přehrála, co slyšeli ode mne. Bylo to stejnými hlasy, ale dávalo to úplně opačný smysl.

„Nebýt mě, právě by tě někde v křoví stříleli,“ pokračovala jsem nemilosrdně. „Což o to, dokázala jsem je obalamutit, ale v Mogadišu to bude horší. Šéfové téhle hlídky si samozřejmě myslí, že jsi po smrti, jejich voják rozkaz k popravě potvrdil a kdybych to nezměnila, už by to provedli. Až se tam ale objevíš osobně, každému dojde, že to není v pořádku. Budeme muset něco vymyslet.“

„A sakra!“ zmohl se Marcel na povzdech. Nerozhodně sundal nohu s plynu, auto začalo zpomalovat, až se úplně zastavilo.

„Nemohl bych to otočit na sever do hor a do Mogadiša přijet jakoby od Baidoa?“ navrhl, ale nesměle čekal, co já na to.

„To by bylo prašť jako uhoď,“ zavrhla jsem to. „Uvědom si, prošlo to jen díky tomu, že se museli dotazovat svých velitelů rádiem. Tam jsem silnější, ale kdyby došlo na pušky, nepomohla bych ti! Jsem přece méně než stín!“

„To je tedy v háji!“ ulevil si. Měla jsem dojem, že to překladač upravil do slušnější podoby, než jak to vyslovil, ale to nebylo podstatné.

„Budu muset zavolat o pomoc!“ rozhodla jsem se.

„Ale koho?“

„Někoho silnějšího než jsem já,“ ujistila jsem ho.

Vojtěch byl naštěstí pohotově, byl na mě pořád zavěšený. Jakmile jsem se na něho obrátila, byl tu. Vysvětlila jsem mu v setině vteřiny náš problém.

„Dobře, spustím to o trochu dřív,“ řekl.

„Ale co?“ chtěla jsem vědět.

„Já pátrám taky,“ ujistil mě. „Částečně sedím v satelitech, částečně jsem hledal až u výrobců.“

„Dobře, ale co chceš dělat?“ naléhala jsem na něho.

„Přišel jsem na něco, co jsem do této chvíle nevěděl,“ začal zbytečně zeširoka.

„Nešlo by to zkrátit? Nemáme čas!“ pobízela jsem ho.

„Klidně se rozjeďte a pokračujte v cestě!“ navrhl mi. „A nebuď netrpělivá, než naberete rychlost, může být všechno hotové a už se vám nic do cesty nepostaví!“

Pobídla jsem tedy Marcela, aby pokračoval přímo do Mogadiša, ale nedalo mi to, chtěla jsem vědět, co má Vojtěch za lubem.

„Máš ponětí o válce o Jižní Osetii?“ zeptal se mě.

Ujistila jsem ho, že jsem ji kdysi poměrně pozorně sledovala, zejména na internetu, kde to lidé přetřásali z různých pohledů.

„Stala se tam jedna věc, pro Američany velice nepříjemná,“ zaměřil mě na jednu součást toho konfliktu. „Rusové ukořistili americká auta napěchovaná elektronikou. Pro ně to byl úžasný úlovek, který odmítli vydat, když je o to Američané požádali.“

„Američané tam přece oficiálně nebyli!“

„Oficiálně Rusové auta ukořistili Gruzíncům,“ souhlasil Vojtěch. „Jenže se jim dostala do rukou americká špionážní a šifrovací technika a to byl problém. Američané museli měnit příliš mnoho kódů, programů i hardware. Tehdy někoho napadlo, že by se to mělo lépe pojistit a tihle už jsou proti ukořistění lépe pojištěni.“

„Jak?“ chtěla jsem vědět.

„Jednoduše,“ pokračoval. „V každém autě mají nálož, která veškeré vybavení při neoprávněném zacházení rozmetá. Stačí zadat při přihlašování třikrát po sobě špatné heslo. Kromě toho to jde i na dálku a náložku může aktivovat i palubní počítač, když sám vyhodnotí, že se zařízením manipuluje neoprávněná osoba. Například když se snaží bez předběžného ohlášení počítači nastartovat motor.“

„Aha!“ došlo mi. „Takže jim vyhodíš do povětří auta!“

„Tím bych si nepomohl,“ řekl. „Ti hoši by zůstali bez aut, ale byli by ozbrojení a pořádně rozdráždění. Musím na to jinak. Nejprve jim dám rozkaz k přesunu...“

„Bez vraždění by to nešlo?“ přerušila jsem ho rozhodně.

„Nešlo,“ ujišťoval mě. „Jak říkám, napáchali by spoustu zla i bez aut, jen by byli ještě odhodlanější zabíjet. Měla bys vědět, co tu vlastně dělají. Možná si ještě myslíš, že tady mají udržovat pořádek. Je to přesně naopak. Vylodili je z americké obchodní lodi v Mogadišu, aby pojistili výsledky té akce. Pod záminkou humanitární pomoci měli najít všechny, kdo přežili a postřílet je. Říkají si »začisťovači« – »sweepers« – a už začali. Zatím daleko od měst jako je Mogadišo, kde zůstalo na konzulátech naživu pár desítek cizinců vybavených satelitními mobily. Ti by mohli podat nepříjemné svědectví, ale ty později odstěhují. Ale jak už víš, mimo Mogadišo to berou šmahem. Francouze, o kterém nikdo neví, by zastřelili stejně snadno jako domorodce.“

„Bestie!“ komentovala jsem to.

„Tak vidíš!“ usadil mě. „Všem skupinám jsem podstrčil rozkaz k přesunu, čekám jen, až se rozjedou, aby nestihli za jízdy vyskočit. Pár vteřin před explozí dostanou totiž varování. Ačkoliv, to také zařizuje počítač a doba k výbuchu se dá změnou jediné konstanty podstatně zkrátit...“

Z dálky se k nám donesla tlumená detonace.

Jedna parta »sweepers« právě ukončila misi...

Dostala jsem od Vojtěcha plán Mogadiša se zakreslenou trasou, kudy jsme měli přijet. Marcel nebyl proti, zejména když tam byly zakreslené pozice vojenských hlídek. Nebyly všechny pohyblivé, stálá kontrolní stanoviště Vojtěch neměl čím vyřadit, naštěstí se dala objet.

V Praze jsem dorazila metrem, tramvají a poslední úsek pěšky do mého podnájmu dřív než Marcel d'Avigny do Mogadiša. Tomu ještě zbývala větší část cesty, ale teď už se mu do ní nic stavět nemělo. Bavila jsem se s ním, Vojtěch nás sledoval shora ze satelitů, ale ačkoliv i to bylo zajímavé, v Praze jsem se vlastní vinou trochu zapletla.

Ivana ještě nebyla doma, ale paní Hanušková už nás vyhlížela.

„Sledovala jste také zprávy, Káťo?“ vyptávala se mě starostlivě už na chodbě. „Myslím ty ze Somálska! Co říkáte té strašlivé nemoci?“

„Že to bude někoho strašně mrzet!“ odvětila jsem poněkud neuváženě.

„Cože?“ ztuhla paní Hanušková.

Došlo mi okamžitě, že jsem šlápla vedle. Paní Hanušková znala jen oficiální verzi té tragédie, jak ji podávaly naše mediální agentury. Ačkoliv – kdo kromě Virtuálů znal pravdu? Američané nejsou padlí na hlavu, ti ji rozhlašovat nebudou.

„Vlastně... máte pravdu, ale je hrozné, že těm lidem nikdo nepomůže,“ začala má slova rozvádět – naštěstí směrem, kde mi to nevadilo. „Myslím si, že nemůže být problém doktory a všechny ostatní očkovat, než je tam pošlou.“

Prolétla jsem hlavou internetové zprávy, abych se uvedla do obrazu, jaký měla paní Hanušková. Pár bodů by mi mohlo stačit na vyžehlení šoku, který jsem jí asi způsobila.

„Četla jsem někde, že je ta nemoc úplně neznámá,“ odpověděla jsem jí rozvážně, abych napravila první dojem. „Je vyloučeno očkovat proti nemoci, kterou neznáte. Nejprve musíte získat vzorek nemoci, pak nějakou dobu trvá, než se vyrobí vakcína – a je to zatím jen pár dní!“

„Ale vždyť tam umírají lidé!“ zmohla se paní Hanušková jen na nesmělý protest.

„Ano, ale teď už nejvíc na střelné rány,“ řekla jsem. „CNN tvrdí, že ta nemoc byla strašně rychlá a vyhubila všechny, kdo proti ní neměli imunitu. Teď už je tam prý více obětí násilí než nemoci.“

„Ti, co zůstali naživu, rabují, že?“ souhlasila. „To při většině katastrof bývá, černoši se vůbec nedovedou chovat civilizovaně!“

Že to bylo úplně jinak, jsem v Čechách věděla na beton jen já. Ale paní Hanušková se s námi vždycky bavila rozumně a bylo mi proti mysli nechat ji v omylu.

„Vy věříte oficiální verzi našich presstitutů?“ zastavila jsem se a podívala jsem se na ni zpříma.

Paní Hanušková zůstala na okamžik stát s otevřenou pusou, ale brzy se vzpamatovala.

„Vy víte něco jiného, Katko?“ šla na to přímo. A dívala se mi do očí. To se pak opravdu nejhůř lže.

„Vím víc, než co se objevilo v našich médiích,“ řekla jsem.

„Sledovala jste něco v cizině, že?“ sondovala mě.

„Tak nějak,“ odvětila jsem. „Mám zprávy od jednoho známého, co jsem se s ním seznámila... na internetu.“

Což byla vlastně pravda. I když ani Marcel pravdu neuhodl.

„Myslíte si, že zprávy cizích novin jsou lepší než naše?“ pokusila se mě zviklat. „Noviny jsou prolhané všechny, nikde si nevyberete!“

„Novinám nevěřím,“ odtušila jsem. „Ale můj internetový známý je lékař a bydlel donedávna v nemocnici v Somálsku. Má o tom bezprostřední dojmy a některé jsou prostě příšerné.“

Drobná zaváhání v mém hlasu byla drobná jen ze zrychleného pohledu, paní Hanušková si jich vůbec nemohla všimnout. Zaváhání v jejím hlasu byla vždycky delší.

„Jak to... jak to víte, Katko?“

„Bavíme se přes síť – tedy přes internet,“ doplnila jsem rychle.

„On má přístup na internet i tam? No... asi by mohl mít... Co vám o tom teda řekl?“

„Že to rychle vyvraždilo všechny lidi, jen co je předtím několik letadel pokropilo něčím smradlavým,“ odvětila jsem. „Přežili to jen v klimatizované místnosti. Marcel d'Avigny byl v operačním sálu, kam se to nedostalo.“

„Počkejte, ale to by... to by bylo něco jiného!“ přemýšlela paní Hanušková usilovně.

„Teď je na cestě z Kismaaye do Mogadiša,“ pokračovala jsem. „Jestli se mu podaří dostat se ze Somálska a podat o tom svědectví, bude to někoho šeredně mrzet.“

„Vy snad... vy myslíte, že to někdo... úmyslně?“

„Marcela se na té cestě už pokusili zabít,“ pokračovala jsem.

„To vám řekl on? Jak?“

„Má notebook napájený z automobilu a spojení i na cestě,“ ujistila jsem ji. „Věděla jsem asi jako první, že ho chtěli zastřelit.“

„Kdo ho chtěl zastřelit?“ vyhrkla.

„Americká pořádková hlídka,“ uspokojila jsem její zvědavost. „Unikl jí se štěstím, ale o jejich úmyslech střílet se nedalo pochybovat.“

„Co tam ale... tak brzy...“

„Byli tam od samého začátku,“ řekla jsem. „Věděli, jak se proti tomu... kropení... chránit. Teď tam zavádějí pořádek... tedy přesněji, střílejí nepohodlné svědky. I Marcela chtěli zastřelit.“

„Jak mohli vědět, jak se... chránit?“

„Protože dobře věděli, co je v tom... leteckém kropení,“ trvala jsem na svém. „To totiž zajišťovala... jejich letadlová loď.“

„O žádné letadlové lodi se ve zprávách nikdo nezmínil!“

„Protože tam byla tajně,“ dodala jsem. „Věděli o ní jen... Rusové. Ze satelitů letadlovou loď neutajíte... To vím z jiné strany. Internet je rozsáhlý, ale kdo v něm umí hledat...“

„Chcete snad tvrdit, že tu nemoc někdo šířil úmyslně?“

„To nebyla nemoc, paní Hanušková,“ řekla jsem. „To byl normální jed, bojová otravná látka.“

„Počkejte, Káťo, co mi tady říkáte, je příliš příšerné, než aby to mohla být pravda!“ vzpamatovala se přece jen k odporu.

„Mám vás přesvědčit, paní Hanušková?“ obrátila jsem se na ni. Bylo to příšerné a uvěřit nebylo snadné. Ale když už jsem začala...

„Pojďte se na něco podívat, mám to na počítači!“

Následovala mě jako ve snu do pokojíku, kam normálně nechodila. Zapnula jsem notebook, měl větší obrazovku. Vojtův systém na něm naběhl rychle a přesunula jsem tam pár obrázků z Marcelova digitálního fotoaparátu, z jeho webové kamery a navíc ty, které jsem si pamatovala. Moje virtuální paměť byla přesnější a dala se zobrazovat.

„Tady jsou Marcelovy obrázky z Kismaaye,“ ukázala jsem jí stovky mrtvol na ulicích mezi omšelými předměstskými domky.

„Hrůza!“ komentovala to paní Hanušková. „A on tam...“

„Přežil to na klimatizovaném operačním sále,“ tvrdila jsem dál, ačkoliv jsem si tou klimatizací nebyla jistá. „Kdo tam nebyl trvale, ale odskočil si v kritické době na záchod, zemřel. Zůstal z celé nemocnice naživu sám.“

„Strašné!“ vzdychla si. „Kolik klimatizovaných místností mohli asi mít v tak chudé zemi?“

„Moc nich tam nebylo,“ přikývla jsem. „Ale někteří je měli a dobře věděli, že ven nesmí vystrčit ani nos.“

„Chcete říct, že to snad někteří... věděli předem?“

„Ano. Američané,“ odvětila jsem.

„Myslíte si, že snad oni...“

„Tady se podívejte,“ ukázala jsem jí další obrázek. „To je jejich letadlová loď. Má na palubě letadla schopná kropit lidi shora jedem.“

„Ten obrázek máte od Rusů? Co ti tam mají co dělat?“

„Hlídkují tam společně proti pirátům. Jsou tam ještě Číňané.“

Ten obrázek jsem ovšem od Rusů neměla. Pocházel z objektivu kamery protilodní střely, řítící se proti letadlové lodi. Letadla na její palubě byla původně tankovací, určená pro doplňování paliva jiných letadel za letu, ale ke kropení jedem se dala snadno upravit. Nebyla to ta největší, ale i tak se nevešla do podpalubí a musela zůstat na palubě. Zezadu byla vidět jen dvě, ale z bočního pohledu byly na palubě vidět další tři. Příliš mnoho tankovacích letadel na letadlovou loď, nehledě na to, že se s nimi na letadlových lodích obvykle nepočítá. Druhý obrázek jsem ale paní Hanuškové ukázat nemohla, bylo tam vidět, že letadlová loď hoří a to už bylo příliš silné kafe.

„Ale to by znamenalo...“ podle jejího stále zděšenějšího pohledu jsem viděla, že jí všechno začalo docházet v plné nahotě.

„Proto jsem říkala, že to bude někoho strašlivě mrzet!“ dodala jsem. „Jenže to záleží na mnoha věcech. Předně na tom, jestli se Marcel d'Avigny dostane do Mogadiša a dál na nějakou loď. Pak teprve může zveřejnit, co zjistil přímo na místě.“

„A mohlo by se stát, že by se tam... nedostal?“

„Už jednou ho chtěli zabít,“ připomněla jsem jí. „Když se v Mogadišu dostane dřív ke svým, než padne do rukou Američanům, má naději.“

„A kdyby ne?“

„Pak to zveřejním já,“ odvětila jsem.

„Vy?“ vytřeštila na mě oči. „To přece... to přece nemůžete myslet vážně! Ostatně – kdo by vám to uvěřil?“

„Vy už mi věříte, paní Hanušková?“ obrátila jsem se na ni.

„Ale kdybyste to chtěla zveřejnit, dostanete se do strašných malérů, věřte mi! To nebude jen tak!“

„To je mi jasné,“ přikývla jsem.

„Ale jak to chcete uveřejnit? To vám v televizi ani v redakcích nevezmou!“

„To vím,“ přikývla jsem. „Ale dá se to zveřejnit na internetu!“

„To se ale mezi obyčejné lidi vůbec nedostane!“

„Ale dostane!“ ujistila jsem ji. „Teď už to vědí i Japonci, čekají se mnou, až jak to dopadne s Marcelem d'Avigny.“

„Japonci jsou v Japonsku. Myslíte, že to protlačíte i u nás?“

„Nejen to,“ ujistila jsem ji. „Zveřejnit to je málo! Víte, co se tam stalo? Vyvraždili celý národ! Zatím se podařilo něco tak příšerného jen Hitlerovi, rozumíte? Cikány vyhubili tak dokonale, že v Německu nezůstali žádní a v Čechách nepatrná hrstka. Mnohem víc zbylo i Židů, ale tohle? Tohle se za žádnou cenu nesmí zamést pod koberec!“

„To by se asi nemělo... ale myslíte si, Káťo, že něco zmůžete? I když to zkusíte, nebude to tak jednoduché. Oficiální média vás s tím vyhodí, tím si můžete být jistá!“

„To vím,“ odvětila jsem. „Proto tam ani nepůjdu. Půjdu tam, kde se pořád ještě dá něco svobodně sdělovat. Máte pravdu, oficiální média už dávno svobodná nejsou. Ani rádio a televize, jedině internet.“

„Ale internetem se to k lidem nedostane! Zůstane to jen mezi několika potrhlými počítačovými maniaky.“

„To se ještě uvidí!“ pokrčila jsem rameny. „Dokud to bude říkat jeden člověk, budou o tom média zticha, aby na něho neupozorňovala. Až se to objeví na deseti webových stránkách, začnou to zpochybňovat a nejspíš i zesměšňovat, jenže i negativní reklama je reklama a lidem se to dostane do povědomí. Na tisíci stránkách už to zesměšňovat nepůjde a když se proti tomu vláda postaví, tak padne!“

„Představujete si to příliš naivně, Káťo!“

„Naivně?“ podívala jsem se na ni uraženě. „Internet je strašná síla, paní Hanušková.“

„Síla? Síla jsou dneska jedině ty letadlové lodi a letadla. Proti těm se nikdo postavit nemůže. Bohužel.“

„Trochu se mýlíte, paní Hanušková,“ rozhodla jsem se přitvrdit. „Letadlová loď z toho obrázku leží na dně Indického oceánu, pět set kilometrů od Somálska. Byla to jen první oplátka. Naše média o tom neuvedou ani slovo, musíme to zveřejnit my.“

„Proboha! Co se to tam vlastně děje? Zamíchali se do toho Rusové? Nebo Číňané? Jak to vlastně můžete tvrdit?“

„Takhle!“ ukázala jsem jí na obrazovku, kde se kromě letadlové lodě potápěly další tři lodě jejího doprovodu.

„Tohle máte od Rusů? To udělali oni?“

„Nemám to od Rusů,“ řekla jsem. „Ale odkud to mám, to se ode mne nedozvíte. Je to tajemství. Kdybych vám prozradila úplně všechno, musela bych vás do toho také úplně zasvětit. Pár let byste pak asi nedokázala klidně spát. Zatím víte tisícinu a i to vám možná pokazí spaní. Paní Hanušková, tam se stala genocida celého národa. A kdo se proti tomu může postavit, měl by to udělat. Což dělám. Na rozdíl od spousty lidí mám k tomu díky internetu možnost. Myslíte si, že bych se o to neměla starat?“

„Váš největší úkol je přece studovat!“ namítla. „Já jen... nic ve zlém, ale... jste zatím příliš mladé děvče...“

„Studium zvládám snadno,“ ujistila jsem ji. „Mám snad pobíhat po diskotékách, popíjet a zubit se na kluky? Na to nemám postavu ani chuť, ale hlavně, co bych si potom pomyslela při pohledu do zrcadla? Paní Hanušková, v posledních dvou dnech jsem viděla více mrtvých, než vy a vaši známí za celý život! A všichni zemřeli nepřirozeně, jedem nebo násilnou smrtí!“

„Ale neviděla jste je na vlastní oči!“ zkusila namítnout.

„Objektivy kamer jsou přesnější než lidské oči. Vidět něco na vlastní oči nestačí, to dnes není důkaz. Tyhle obrázky důkazem jsou.“

„Ale kdo je pořizoval... Máte opravdu divné přátele! Co je to vlastně za lidi? A... proč mi to tady říkáte?“ vzpamatovala se.

„Chtěla jste to vědět,“ usmála jsem se. „Vy to nikomu nepovíte, bez obrázků by vám to nikdo neuvěřil. Na druhou stranu, co dělám, není proti vašemu svědomí. Ale ti, kdo se považují za nedotknutelné, dokáží vydat rozkazy i k zahájení války nebo k vyhlazení celých zemí. Nikdo je nezastaví. Až na nás.“

„Až na vás?“

„Až na nás,“ přikývla jsem. „Nás, co žijeme na internetu. Už jen my máme sílu postavit se organizovaně proti mocným tohoto světa.“

„Radši bych to nevěděla!“ otřásla se. „A Ivana v tom lítá taky?“

„Ta o ničem neví,“ řekla jsem. „Má jiné zájmy. Víte snad, že má Frantu. Raději ji do toho netahám.“

„Vy jste před chvílí také zmínila nějakého svého přítele!“

„Ano, ale ještě nikdy jsem ho nespatřila.“

„To je divné!“ napadlo ji. „Máte obrázky z Afriky a nevyměníte si ani obyčejné fotky? Vás to ještě nenapadlo?“

„Napadlo,“ přikývla jsem. „On už moje fotky viděl, ale... vlastní fotky nedokáže pořídit. Prostě to nejde.“

„Copak nemá obyčejný foťák? Proč vám nepošle svůj obrázek? Není nakonec... nějak poznamenaný? Kdybych měla takového přítele, nevadilo by mi to!“

„Foťák není problém,“ řekla jsem. Nechtělo se mi s pravdou ven, ale lhaní paní Hanuškové do očí – ne, to by mi šlo ještě hůř.

„Dneska má kdejaký počítač vestavěnou kameru, stačí podívat se do objektivu. On ale nemůže. Není znetvořený, jestli myslíte na tohle. Je to ještě horší.“

„Může být ještě něco horšího?“

„Může. Je totiž mrtvý.“

Marcel byl na dohled od Mogadiša, ale byl už večer a město bylo potmě. Elektřinu měli z nouzových diesel-agregátů jen na vyslanectví některých zemí. Ulice byly temné a Marcel se na moji a Vojtěchovu radu rozhodl přečkat noc v autě. Pro jistotu sjel mimo cestu za křoví, které ho od cesty trochu zakrývalo, a zabalil se do deky. Usnout nechtěl, aby ho ve spánku někdo nepřepadl. Tak jako tak by se neměl čím bránit, ale přece jen – mohl by alespoň nastartovat a odjet.

Notebook se zhasnutou obrazovkou ponechal na palubní desce. Web-kamera potmě neukazovala, ačkoliv jsem citlivost vytočila naplno. Mohli jsme si jen potichu povídat, mikrofon a reproduktory nás spojily alespoň zvukově. Měl toho dnes za sebou dost, aby se mu nepodařilo usnout. Udržovala jsem ho aspoň v dobré náladě. V Somálsku přišel večer dříve než u nás, ale u mě to nerozhodovalo.

Vojtěch se zatím věnoval pátrání. Pravda, chtěla jsem mu nabídnout svoji pomoc, ale po krátké úvaze jsem si to rozmyslela. Měl přece tisícinásobné možnosti než já a bylo lépe, když vedl pátrání sám a nemusel se zdržovat ani multiplexovou komunikací se mnou. Až na něco přijde, dozvím se to jako první.

Pozdě večer dorazila v Praze Ivana, ale předstírala jsem spánek, jako poslední dobou často, takže se nezdržovala a zalehla. V posteli jsem jen uvolněně relaxovala, ale duchem jsem byla na východním konci Afriky. Marcel mi vyprávěl o sobě, pomáhalo mu to držet se v bdělém stavu a já jsem se dozvídala podrobnosti o jeho dosavadním životě. Pro oba to bylo užitečné.

Uprostřed noci se mi ale přihlásil někdo, koho jsem takhle v noci rozhodně nečekala.

„Slečno Kateřino!“ pocítila jsem čísi naléhavé volání z pelenitové sítě, ale nebyl to ani Vojtěch, ani François z Marseille. Podle časového zpoždění se mi zdálo, že je to z větší dálky než z Evropy.

„Přejete si něco?“ odpověděla jsem opatrně.

„Chceme vám pomoci, slečno Kateřino!“ odvětil neznámý Virtuál. „A také vašemu příteli Marcelovi d'Avigny z Kismaaye. Posíláme pro něho letadlo.“

„Je už na dohled od Mogadiša,“ řekla jsem. „Ráno se tam chystá.“

„Nebudeme to riskovat,“ nesouhlasil hlas. „Posíláme pro něho tryskové letadlo kaičen, dorazí tam po rozbřesku. Pomohlo by, kdybyste ho přemluvila vrátit se směrem na Kismaayu. Je tam dost dlouhý rovný úsek cesty, kde se dá přistát.“

„Myslíte – na tu poslední pláň? Vy to tam znáte?“

„Ano, tam. Známe to jen ze satelitních snímků, ale to postačí.“

„Pláň tam sice je, ale do letiště má daleko!“ varovala jsem je. „Přistávat na takové hrbolaté cestě bude příliš riskantní!“

„To nechte na nás,“ ujistili mě. „Zkusíme to. Připravte na to Marcela, jste mu bližší než my, spíš vám uvěří. Ale bylo by vhodné, kdyby na té cestě nepřekážel. Stačí, když váš přítel počká u křovisek na straně bližší od Mogadiša.“

„Dobře, zkusím to,“ slíbila jsem.

Marcel na můj návrh reagoval zvědavě, ale nebyl proti.

„Snad nejsem tak důležitá osoba, aby čistě pro mě někdo posílal letadlo?“ zeptal se. „A přistávat na té cestě nebude žádný med! Dá se tam taky utrhnout podvozek! Bude to velké riziko!“

„Zdá se, že jste důležitý svědek,“ souhlasila jsem. „Chtějí to pro vás riskovat. Už jsem je také tak varovala a necouvli.“

„No dobrá, nebudu zdržovat,“ podvolil se a nastartoval.

Cesta pár kilometrů zpátky uběhla rychle. Na počátku vyhlédnuté rovinky se Marcel zastavil a pak pro jistotu zamířil k nejbližšímu křoví.

Čekali jsme tedy dál a bavili se spolu, aby nám čas lépe ubíhal.

„Odkud přiletí ti vaši kamarádi?“ zajímal se.

„Přesně nevím, nejspíš z Japonska.“

„Není to sem trochu daleko na malé letadlo?“

„Mohu se jich zeptat na podrobnosti, ale v této chvíli je nechci rušit, ostatně je ani neznám,“ přiznala jsem.

„Myslel jsem, že se s nimi znáte!“ zajímalo ho dál.

„Nikdy jsem je neviděla a budu sama ráda, až je trochu poznám.“

„To je dost divné, ne?“

„Ani není. Známe se přes internet, ne osobně. V Japonsku jsem nikdy nebyla jinak než prstem po mapě.“

„A přitom jim věříte...“

„Vy přece také,“ usmála jsem se. „Uvažujte: kdybychom vám nechtěli pomoci, nechali bychom vás v tom. Já vás mohu doprovázet jen ve vašem notebooku, což je dost slabá pomoc!“

„Předtím s tou pořádkovou hlídkou to tak malá pomoc nebyla!“

„Ano, ale letadlo mají oni, takže si vás převezmou.“

„To jako, že se už neuvidíme?“

„Proč? To bude záležet na vás, já se kontaktům vyhýbat nebudu.“

„Myslíte – přes počítače?“

„Jo. To je teď naše prostředí. Ale teoreticky – Francie není od nás tak daleko, někdy se snad můžeme potkat i osobně.“

„Dám vám svoji adresu, chcete?“

„Proč?“ pokrčila jsem obrazně rameny. „Adresa se může změnit, stejně jako moje. Až se dohodneme na osobním setkání, dohodneme se i na místě. Já se na vás vždycky doptám a vy na mě možná časem také.“

„Dobrá, věřím vám,“ spokojil se s tím.

V té chvíli naši pozornost upoutal syčivý zvuk motorů. Nad námi se ve směru od Mogadiša objevilo malé tryskové letadlo, zakývalo nad námi křídly a pokračovalo v letu, jenže za chvíli bylo vidět, jak se prudce začíná otáčet.

„Šílenci!“ komentoval to Marcel.

„Proč?“ zpochybnila jsem to.

„Je na tom snad málo šíleného?“ namítl. „Vypravit se z Japonska do Afriky, to je přece cesta přes půlku Asie! Tady si klidně přelétli Mogadišo, ačkoliv Američani jsou zvyklí na dokonalé vzdušné krytí a jestli se opravdu bojí svědků, mohli by je sestřelit.“

„Strefili se sem?“ odpověděla jsem otázkou.

„Strefili!“ připustil. „Všechna čest pilotovi! Přitom bez pozemní podpory – smekám před ním!“

„Tolik se o ně bát nemusíme,“ chlácholila jsem ho. „Jen málo letadel má tak skvělý dohled! Sledují je všechny družice a všechny radary, co jich na trase bylo. Navíc – aniž o tom měla obsluha těch družic i radarů tušení!“

„Vážně?“

„Na to dohlíží Vojtěch a tomu neunikne ani myš,“ ujistila jsem ho.

Letoun zatím dosedl a hnal se k nám. Kus od nás zabrzdil, otočil se do protisměru a ještě za jízdy otevíral dveře. Byl to nevelký dopravní tryskáč, se dvěma motory vzadu a okénky po stranách. Moji pozornost hned upoutal podvozek. Pod břichem letadla byla celá řada koleček jako pod tankem, jenže bez pásů. Ano, tohle letadlo mohlo přistát prakticky na každém poli.

„Pobídni ho, Kateřino!“ vybídl mě kdosi, zřejmě z toho letadla.

Obrátila jsem se k Marcelovi.

„Marceli, teď je to na vás. Utíkejte k tomu letadlu, ať tu dlouho nestojí jako terč. Všechno tu nechte, do letadla se nic nevejde.“

„Vezmu si aspoň pár vzorků na rozbor těch jedů. A notebook – přece vás tady nenechám, Kateřino!“

„To snad uvezou, ale nic jiného. Spěchejte! Občas se stává, že musí člověk všechno opustit a utíkat jen s tím, co má na sobě.“

Marcel popadl notebook a sklapl jej. Tím se vypnula web-kamera, ale i kdybych ji zapnula, beztak by mířila proti desce. Zapnula jsem si aspoň mikrofony.

Marcel vzal naštěstí vážně radu, aby to vzal tryskem. Po chvilce jeho supění jsem zaslechla hlasy hovořící francouzsky. Pobídly ho, aby se usadil do sedadla, kufříček se vzorky i notebook mu uložili jako spoluzavazadla. Pak se ozvalo tlumené zaklapnutí. Dveře letadla nebo víko zavazadlového prostoru? A nic – jenže podle hlasů, které jsem pořád slabě slyšela, se letoun rozeběhl, vznesl do výšky a zamířil nad Indický oceán.

Mohla jsem konečně opustit ztichlý notebook. V Čechách již svítalo, měla bych vstát a chystat se do školy. Vědět, že se s Marcelem tak snadno nerozloučím, asi bych to neházela za hlavu tak lehkomyslně. Jenže – jak se říká: I chytrák se spálí...

Což jsem naneštěstí v té chvíli ještě netušila.

Šťastnou cestu, Marceli!

Errata:

10.08.2021 22:25