Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Knokaut

O Marcela d'Avigny se postarali Japonci a mně zbyla zase jen ta škola. Nevadí, však si něco najdu. Začnu se zajímat o stavbu kolejí a mohla bych se začít zajímat o zveřejnění toho, co se v Somálsku stalo. Marcel přinesl s sebou vzorky jedovaté rýže a dalších potravin – u rýže se obě složky dávno spojily, teď jde o to, za jak dlouho se zase rozloží do nejedovatých sloučenin. Jestli si Japonci pospíší, mohli by mít analýzy ještě dneska. A pak nastane problém, jak to dostat mezi lidi.

Mohla bych využít pelenitové sítě a vstoupit do všech zapnutých počítačů v Evropě nebo v Asii? Nebyl by pro mě problém spustit prohlížeč na jednu konkrétní stránku, jistě bych stihla i překlad, aby se lidem zobrazovala v jejich rodné řeči. Ale tuto možnost jsem přece jen zavrhla. Ba ne, pelenitovou síť použít nesmím. Mnoha lidem by tím začalo vrtat hlavou, kde se to všechno najednou objevilo.

Ale co, půjde to i jednodušeji. Co takhle sestavit nějaký obyčejný neničící virus, který prohlížeč navede na vybranou stránku a sám se smaže? Pravda, virus je slepý prostředek, necitlivý ke hranicím jazykových oblastí, což by mohlo znamenat, že tomu někteří lidé neporozumí. Ale nebude problém orientovat se podle jazykového nastavení systému, ať u windowsů, linuxu, unixu anebo MacIntoshe. Kdo má nastavenou angličtinu, dostane to zkrátka anglicky. Vždycky to bude lepší, než aby se v Evropě šířila verze čínská.

Čínskou verzi bych také neměla podceňovat. Čím víc lidí se to dozví, tím lépe. Čína je od ostatního světa oddělená, ale ne pro mě.

Co na to udělají antiviry?

Prakticky nic. Než někdo nastaví, aby nový virus rozpoznaly, bude dávno po všem, viry se samy smažou a nebude co rozpoznávat. Samozřejmě nesmím využít běžnou cestu virů, tedy e-maily, na které se musí kliknout. Tohle si zaslouží něco agresivnějšího. Nejlépe tajná vrátka, třeba jakými si Microsoft testuje legálnost windowsů. Mají je všechny systémy. U virů toho typu není nutné na nic klikat, do systému projdou aniž by se ptaly, aniž by něco naznačily. Bude to taková vlna, kdy se na obrazovkách milionů počítačů objeví pravda, pečlivě utajovaná všemi vládami světa.

Co na to ale udělají lidé?

Obávám se, že také nic. Některým to otevře oči, jiným se potvrdí nejčernější předtuchy. Pravda je ale nutná, Somálskem přetekl pohár.

Nejprve bych se ale měla poradit s ostatními Virtuály. Začínat takovou kampaň jen na vlastní triko by bylo příšerně nezodpovědné. Tohle by mělo rozhodnout víc lidí. I když nejspíš budou pro. Nebo si myslím, že se mohou na něco takového dívat jen tak? Kodex Virtuálů nařizuje něco dělat.

Přednášky jsem tentokrát sledovala roztržitě. Potřebovala jsem na ně jen desetinu své kapacity, ale ani tu se mi nedařilo soustředit. Během třetí přednášky jsem zkusila zavolat Vojtěchovi, měl na mě přece trvalé zavěšení. Objevil se mi ihned, ale když jsem mu přednesla svou vizi, chvilku o tom přemýšlel, než se mi odvážil odpovědět.

„Víš, Káťo, my už na tom děláme pár desítek hodin,“ sdělil mi. „Když už se chceš do toho sama namočit, měla by ses přidat k nám. Ale nejprve ti ukáži, co už máme.“

Blažilo mě, že jsem přišla prakticky na totéž co ostatní, ale současně mě trochu píchlo, že by mě z toho zase vynechali. Já jsem si na ně vzpomněla dřív, než jsem vůbec něco začala!

Ani ostatní Virtuálové neměli v úmyslu prozradit lidem existenci pelenitové sítě nebo nás jako skupiny. Ale přišli na totéž – využít tajných vrátek systému. Jen to měli lépe promyšlené, bylo jich na to víc a dělali na tom déle.

Rána, kterou chtěli zasadit světovému systému moci, měla být těžší, než jsem se vůbec odvážila uvažovat. Nezamýšleli vnutit lidem pravdu o Somálsku, rozhodli se nabídnout jim zcela jiné možnosti než dosud. Místo aby stránku o Somálsku nabídli existujícím prohlížečům, rozhodli se nahrát všem Vojtěchův nový prohlížeč spolu s nabídkou Vojtěchova systému, který by nahradil všechny předchozí. Vojtěch zatím nový systém ještě vylepšil, aby pod ním šlapala většina programů, napsaných pro dosavadní systémy. Přesto chtěl nechat všem lidem starý i nový systém na výběr. Lidé si to měli rozhodnout sami, ačkoliv jsem soudila, že se pro starý, děravý a občas i podrazácký systém rozhodne jen člověk se sníženou inteligencí.

Byli zkrátka dál, to jsem jim musela uznat. A měli to už do velké míry přichystané na tisících serverech po celém světě, zatímco já jsem teprve začala uvažovat. A ovšem, nenapadlo by mě použít Vojtěchův systém – na to jsem neměla právo. Vojtěch to ale dal úplně k dispozici.

Co jsem tomu mohla přidat já?

Když jsem si prohlédla připravené stránky, všimla jsem si, že nebyly vytvořené v Evropě. A byla to pravda, dělala je parta Japonců. Jenže na mentalitu Evropanů by některé argumenty asi nezabraly. Zkusila jsem je navrhnout nejprve Vojtěchovi, ale ten okamžitě rozhodl, že je nejvyšší čas seznámit mě s Učitelem, zakladatelem Virtuálů. Ten to jistě posoudí lépe. Pravda, Vojtěch měl zaručeně nejlepší přehled o světě, ale sám uznal, že už není člověkem a Učitele v tomto směru považoval za větší autoritu než kohokoliv jiného.

Přiznám se, že jsem se po dlouhé době opět cítila jako prvňačka u zkoušky. Bylo to pro mě něco nového. Poslední zkoušky jsem dělala bez sebemenší trémy s vědomím své převahy nad zkoušejícími, ale tady jsem se zase cítila nesvá. Učitel byl starší, ale duševně svěží člověk, genialita z něho sršela i na dálku. Pohovor s ním se ani moc nepodobal zkoušce, jenže jsem cítila, že to tak je.

Učitel samozřejmě věděl o mé účasti v Somálsku. Chápala jsem to tak, že mu Vojtěch podrobně referoval o všem, co se tam přihodilo. Vojtěchovy postřehy byly neuvěřitelně podrobnější než moje – tomu se nedalo divit. Ale Učitel si to všechno shrnul jinak než já i než Vojtěch.

„Líbila jste se mi, jak jste Vojtěcha krotila,“ ohodnotil můj přínos v té věci. „Vojtěcha všichni chápeme, má právo i na tvrdší vystupování, ale vy jste do toho vnesla více lidskosti.“

„Ničemu jsem nebránila, ani jsem bránit nechtěla,“ namítla jsem.

„To by ani nemělo smysl,“ přikývl Učitel. „Nemůžete se otevřeně zastávat zločinců takového kalibru, ale... přece jen máte snahu hledat méně radikální cesty. Myslím tím vaše občasná přibrzdění... jako třeba: Bez vraždění by to nešlo?“

„Jenže Vojtěch mě přesvědčil, že to jinak opravdu nejde!“

„Ano, ale vás to aspoň napadlo, jeho ne. Vojtěch je někdy hrozně neosobní, ale to je dané tím, čím je. Vy jste přece jen o znatelný stupínek lidštější.“

„To je taky dané tím, čím jsem,“ připomněla jsem mu.

„Neříkám nic jiného!“ neodporoval. „A je to jen dobře. Poslyšte, když už se mezi námi pohybujete, podívejte se na dosud vytvořené materiály. Vy Evropané máte odlišnou letoru a snad by bylo dobré to učesat, jak se na to dívají místní. Je přece jasné, že nejsme stejní!“

„Dobře, podívám se na to,“ slíbila jsem mu.

„Rád bych vás poznal osobně, Katko,“ pokračoval. „Ale opravdu se nemohu vrhnout na cestování. Co kdybyste naopak přicestovala vy k nám? Jste mladší, jistě máte k cestování kladný vztah. Japonsko je tak jako tak zajímavá země, určitě se vám tu bude líbit, i když ani tady není všechno stoprocentní... Přijala byste naše pozvání? Víte už přece, že to pro nás není nemožné.“

„Docela ráda... třeba na prázdniny. Jenže neumím japonsky.“

„Tady si mezi lidmi vystačíte s angličtinou, jako skoro všude,“ ujistil mě. „Kromě toho bych řekl, že japonsky umíte. Myslím tím naše překládací programy. Stačí si na něco pomyslet a hodinky šintei zařídí odpověď v jazyce, který potřebujete. Ne že bych neuměl francouzsky, ale přece jen je pro mě přirozenější poslouchat Marcela v překladu. Mezi námi – mluvil o vás jen v superlativech!“

„To bude napjatou situací, v jaké jsme se poznali,“ snažila jsem se to zamluvit. „V těch chvílích, kdy mu šlo o život, vnímal jakoukoliv pomoc citlivěji, zejména když tam byl sám. Až se potkáme příště, bude se na to jistě dívat střízlivěji.“

„U nás se s ním můžete setkat ještě letos,“ ujistil mě. „Podívejte se pozorně na jeho svědectví a bude vám jasné, že mu návrat do Francie nemůžeme doporučit. Jeho postřehy ze Somálska jsou pro některé světové kruhy tak trochu dupnutím na kuří oko.“

„To jistě,“ souhlasila jsem. „Třeba k tomu i já něco dodám!“

„Dodejte!“ vybídl mě. „Nakonec – byla jste přímo u toho, i když jen virtuálně.“

„Uvidím, co s tím!“ slíbila jsem mu.

Tak – a získala jsem opravdu bohatý materiál k přemýšlení!

Stránky o Somálsku z Japonska byly ovšem hodně drsné. Zahrnovaly nejen to, co jsem už věděla, ale i další podrobnosti. Vojtěch nezahálel, ani když jsem s ním neměla kontakt. A nevšímal si jen toho, co se dělo na moři. Něco získal od lidí jako Marcel, ale většinu nasbíral z počítačů těch, se kterými se ani nechtěl kontaktovat. A to, co od nich získal bez jejich vědomí, bylo ještě drsnější než Marcelovy fotografie.

Nebyl u toho od začátku, proto ta akce začala tak drtivě. A nebýt jeho, pokračovala by ve stejném duchu dál. Jenže Vojtěchovým zásahem začala skvěle připravená akce skřípat a hroutit se. Vojtěch vyčistil moře i pevninu. Americká humanitární pomoc se bez chybějících vozidel a letecké podpory zadrhla, omezila se na ovládnutí křižovatek v Mogadišu, kde bylo beztak pusto. Pravda, spoustu lidí stihli postřílet. Ale stačilo mi představit si, že by to vraždění nerušeně pokračovalo po celém Somálsku – inu, zvracela bych.

Materiál určený pro Evropu jsem změnila jen nepatrně. Namísto soustředění se na oběti jsem přidala pár pohledů na ty, kdo přežili. Ukázalo se, že vyhubení místního obyvatelstva bylo až příliš důkladné. Teď, když se vědělo, že většina přeživších zůstala naživu jen protože o tom předem věděla, se plně odhalila pravá tvář této nemoci. Kde ji přežilo jen pár lidí, dalo se to přičítat náhodě. Kde přežili všichni beze ztrát, ukazovalo to na spoluvinu.

Virtuálové v Japonsku posoudili mé úpravy – a převzali je i pro oblast Asie. Nač podporovat dojem katastrofy, když nebyla přírodní? Pro Ameriku zdůraznili i bezohlednost vůči spojencům. Američany nerozteskní obrázky dětských mrtvol kdesi daleko, ani mrtví spojenci je nevzrušují, ale považují za neodpustitelnou křivdu, když je spojenci odmítnou. Je nutné ukázat jim, že k tomu měli opravdu pádné důvody.

Tak – a uvidíme! Ráno všechny světové lžinoviny vyjdou s nic neříkajícími zprávami, ale až do Evropy dorazí z obrazovek počítačů tahle vlna, bude to pěkně husté.

A docela mě blažilo, že na tom budu mít svůj maličký díl.

Malý, ale můj.

V noci jsem dokončila evropskou verzi, ale už jsem ji jen drobně přičesávala. Ráno jsem se vypravila do školy jako normálně, jen jsem si navíc nesla svůj stařičký notebook, který jsem už dlouho nepoužila. Dokonce tak dlouho ne, že jsem přehlédla nenabité baterie, takže se ani nedá spustit. Ale to byla malá vada na kráse, beztak jsem to s sebou brala jen abych mohla tvrdit, že o tom vím až z internetu.

Dopoledne se nic nedělo, pochopitelně, ještě se to nerozkřiklo. Ale sondou do několika fakultních počítačů jsem se dozvěděla, že je to tady! Zpráva se vnutila nejen profesorům, ale i děkanovi. Někteří si ji čistě ze zvědavosti prohlédli, jiní se začali rozhlížet po odkazech. Profesorův kulhavý asistent Hlaváček si dokonce na svůj počítač stáhl nový operační systém k vyzkoušení. Nedalo mi to, abych se neusmála, aspoň on si pomůže k něčemu lepšímu! Ale to všechno jsem jen vycítila skrz stěny, pokud za nimi byl nějaký zapnutý počítač. Většina kanceláří a kabinetů na fakultě byla z počítačového hlediska temná. Zřejmě to vypukne jako vždycky až na kolejích. A my, privátně ubytované, zase přijdeme zkrátka!

Začala jsem se poprvé po dlouhé době těšit na konec vyučování. Na závěr jsem měla cvičení, nutné kvůli zápočtu, to jsem rozhodně vynechat nemohla. Byla jsem ale zvědavá, jak se bude tvářit asistent Hlaváček, který už musel vědět oč jde.

Hlaváček se ale netvářil nijak, obcházel či spíše kulhal kolem nás jako jindy, možná byl ještě ironičtější. Nedal nic najevo ani mrknutím. Jak by mohl, chudák, vědět, co vím o počítači v jeho kabinetě?

Cvičení skončilo, Hlaváček nám označil sešity vlastnoruční parafou, aby to později nemohl nikdo okecávat. Cvička jsou zkrátka povinná a basta!

Vycházela jsem z učebny poslední, abych se dočkala překvapení, jaké jsem do této chvíle nečekala.

Dva pánové v šedivých oblecích mi zastoupili cestu a než jsem se stačila polekat, zacvakla mi na rukou odporně studená kovová pouta.

„Jste zatčena!“ oznámil mi ten s černými brýlemi.

„Půjdete s námi!“ dodal celkem zbytečně a nepříjemně druhý.

Kamarádi na to koukali jako solné sloupy.

Nacpali mě před fakultou do nenápadného auta bez policejních emblémů, stojícího na parkovišti vyhrazeném pro invalidy. Ti syčáci si mohli dovolit všechno. Až na několik studentů si toho nikdo nevšiml, jen spolužáci z toho museli mít pozdvižení.

Během cesty autem jsem se chovala klidně, jak jen to šlo. Stihla jsem sice navázat spojení s Vojtěchem, ale jen jsem mu vylíčila situaci, příčiny jsem nechápala stejně jako on.

Auto bez policejních emblémů nás dovezlo před dům ve velké zahradě za vysokou zdí. Trochu jsem zpanikařila. To vůbec nevypadalo na policejní akci! Ti páni mohli být tajní, ale ta budova?

Vytáhli mě z auta a dostrkali dovnitř. Nevypadalo to na policejní objekt, až na ozbrojené strážné u vchodu – kromě pistolí měli i hrozivě vyhlížející samopaly.

Klid, Káťo! Poručila jsem si. Uvidíme, co na mě mají!

Nějak se ale neměli k tomu, aby mi sdělili důvody k zatýkání. Co proti mně mohou mít? Něco by se asi našlo se stavbou kolejí, ačkoliv to měl na starosti pan Dvořák a můj podíl na tom byl jen finanční. Mohla jsem se zuby nehty držet tvrzení, že si nejsem vědomá žádné levárny. Pravda, ani to dědictví nebylo po právní stránce v pořádku, ale to snad mělo být vyřešené s advokátkou doktorkou Svobodovou. Nejvíc bych mohla odnést Somálské dobrodružství, kde jsem se postavila proti hlídce cizí vojenské síly a použila lsti k jejímu oklamání. Tím jsem neporušila žádné právo, kromě amerického, které tam ale nemělo vůbec platit. Navíc by mi musel nejdřív někdo dokázat, že jsem se toho účastnila. Z téhle strany bych to tedy nečekala.

Že jsem něco z toho řekla paní Hanuškové? Jednak jsem si ji neuměla představit jako udavačku a za druhé bych ráda viděla soud, kterému by něco takového stačilo.

Tím jsem mohla výčet problémových aktivit uzavřít. Všechno ostatní se odehrálo ve virtuálním prostoru mlungu, odděleného od okolního světa. To mi nemohl dokázat nikdo. Jenže tady už začínalo nepřehledné pole policejních a justičních omylů. Člověk může být nevinný jako lilie a spadne do průšvihu, ani si to neuvědomí. Prý se dá podle toho posuzovat vyspělost právních řádů, jenže právě podle toho kritéria to v Čechách růžově nevypadá. Kolik nevinných je v Čechách ve vězení? Že by tam nebyl žádný? Svatá prostoto!

Nakonec mě vstrčili do cely. Konečně cela podle všech pravidel, od zamřížovaného okénka po tvrdou dřevěnou pryčnu, strohou jako justice sama. V rohu pod oknem cosi jako eklhaft turecký záchod, fuj! Budu to muset vylíčit Vojtěchovi!

Jenže pak se stalo něco, co jsem rozhodně nečekala.

Že mi vezmou taštičku s notebookem a sešity, s tím jsem předem počítala. Zato mi aspoň sundali tvrdá kovová pouta, už jsem měla ruce celé otlačené. Jenže ten brýlatý mi nečekaným pohybem strhl s čela čelenku chitkonu – a zabavil mi ji. Zpomalila jsem na normální úroveň a překvapením jsem ztuhla jako špalek. Bez chitkonu a bez spojení s Vojtěchem a s ostatními Virtuály jsem zůstala sama. Navíc v moci lidí, kteří se více než policii podobali gangsterům...

To tedy nevypadalo dobře!

Ve všech detektivkách se stereotypně píše, jak zlosynům po dopadení vypočítají jeho obvinění, škodolibě mu sdělí, kolik let bude za to zavřený a na závěr přidají strašlivě otřepanou frází: cokoliv od této chvíle řeknete, bude použito proti vám! Zřejmě je to pitomost jako věž. Proti obžalovanému se vždycky použije všechno, ať to řekne předtím nebo potom. Ale nějak rychle se ve světě rozšířil americký vynález z poslední doby – zavírat nevinné bez obvinění. Nevinní jsou na tom vždycky hůř, neboť si marně lámou hlavu, co to má znamenat. Opakovala jsem si sice do omrzení babiččinu oblíbenou průpovídku: zavřít mohou, pustit musí – ale že by mě to uklidňovalo?

Nejhorší bylo, že jsem teď opravdu nemohla nic dělat.

Na ruce jsem měla šintei, počítač úctyhodného výkonu, jenže mi byl platný jen jako hodinky. Na svět Virtuálů jsem si poslední dobou tak zvykla, že jsem si připadala jako vytržená z kořenů. Bez chitkonu jsem byla nahraná, mohla jsem si o něm nechat leda zdát.

Spíš bych očekávala, že mi odeberou hodinky, než tu neškodnou pásku na čelo! Sebral mi ten gauner chitkon jen pro své potěšení? Nebo se domákli účel té zdánlivě neškodné pásky na čelo? Jemu to k ničemu není a snad ani neví, jak mi zavařil. S chitkonem na čele a se šintei na ruce bych se rozhodně tak nenudila, měla bych spojení s celým světem, ale takhle?

Nebylo by ale dobré dát jim najevo, jak citelně se strefili. Horší by bylo, kdyby to věděli, ale zatím jsem se mohla utěšovat, že mi to ten mizera sebral jen tak. Prostě aby mi ukázal, kdo je tady pánem. Povedlo se mu to víc než si sám myslel, ale dát mu to najevo znamenalo udělat mu nečekanou radost – a to ať po mně nikdo nechce!

Co ale budu dělat? Čekat, jak se to vyvrbí? Nejspíš mi nic jiného nezbude. Místo potěšení z naší kampaně budu tady sedět.

Vyhlídka to byla opravdu mizerná.

Errata:

10.08.2021 22:25