Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Rána do zad

 Nechte si ty bláboly, že to není možný! Vždyť se to děje!

 Žádná jiná možnost prostě není! Dělá to někdo od vás!

 Najděte tu svini sabotérskou a zastřelte ji, ať už zmizí!

 (Odposlechy telefonních hovorů z Pentagonu a z CIA).

To, že jsme na mediální kampaň nereagovali, neznamenalo, že jsme ji nesledovali. Ale musíme uznat, že jsme nechali protivníky vzpamatovat se a zvednout hlavu.

Ve Spojených státech se to projevovalo vzestupem vlastenectví. Nikdo už nevyvěšoval americké vlajky na půl žerdi na znamení hanby – a kdo by to udělal, mohl počítat přinejmenším s vytlučenými okny.

Televize byly plné reklam: Splňte občanskou povinnost – vstupte do Marines! A náborová centra US Marines opravdu přetékala zájemci o službu u námořnictva. Ne že by předtím zela prázdnotou, ale teď se tam teprve dveře netrhly! Dřív Marines přijaly do svých řad kdekoho, teď si mohly vybírat.

Vojtěch mi brzy vyřídil pozvání k Učiteli, panu Šoiči Nakamotovi.

„Umíš se už na takové návštěvě chovat jako místní, nebo to ještě bereš evropsky?“ zeptal se mě.

„Upřímně řečeno, spíš evropsky,“ vzdychla jsem si. „Nebo mám raději čekat, až se mě na něco zeptají?“

„Byl bych raději, kdybys to vzala podle zdejších zvyklostí. Ne protože jsi hostem, ale vždycky je zdvořilejší nehádat se.“

„Dobře, zkusím to,“ přikývla jsem.

Tentokrát bylo u Učitele lidí víc. Mimo Marcela seděli u nízkého stolu dva další Japonci s páskami hačimaki. Pana Hičihiko jsem znala, druhého ne.

„Posaďte se k nám!“ vyzval mě Šoiči Nakamoto, Učitel.

Marcel se ihned odsunul stranou, abych měla místo u stolku. Teprve teď jsem si tam všimla kromě obvyklých mističek i rozevřeného notebooku s obrázkem jakéhosi japonského chrámu.

„S ohledem na evropské hosty vynecháme úvodní zdvořilosti,“ začal pan Šoiči Nakamoto. „Neznají je a nevěděli by, co mají dělat.“

Podívala jsem se na Marcela, ale ten se jen lehce usmál a mlčel. Zřejmě to byla nejlepší cesta, jak se vyvarovat trapných faux-pas. Zdejší zvyky jsme neznali a nevěděla jsem, jak se při zdvořilostních obřadech chovat. A Marcel nejspíš také ne.

„Přejdeme tedy rovnou k věci,“ pokračoval pan Šoiči Nakamoto. „Dostali jsme se do značně nepříjemné situace. V celém světě zřejmě není nikdo, kdo by měl snahu potrestat zločiny v Somálsku. Upřímně řečeno, očekávali jsme, že se k ničemu neodhodlá Evropa, o vazalech, jako je vláda Japonska, také nemluvě. Ale měli jsme za to, že Rusko a Čína podniknou alespoň nějaké kroky k veřejnému odsouzení zločinů a že se Spojené státy postarají o jejich vyšetření a potrestání. Prosím, příteli Hičihiko, co si o tom myslíte?“

Aj! Ve zdejší zdvořilosti se nevyznám, ale pochopila jsem, že to není typicky japonské jednání. Japonci se neoslovují křestními jmény, používají jen příjmení. Nehledě na to, že pojem křestní jméno je pro ně příliš křesťanský.

„Mám dojem, že se všichni bojí, aby je Američané nespojovali se ztrátami, které tam měli. Nechtějí se stát obětí odvetné akce.“

„Děkuji. A vy, příteli Takidžiró?“

Takidžiró byl mladší než Učitel i než Hičihiko, to jediné jsem si troufla odhadnout.

„Hodně jsem spoléhal na jejich cit pro fair-play,“ řekl zpěvavě. „Při každém setkání jej vystavují na odiv, ale uplatnit jej nedokáží.“

„Budeme o tom uvažovat. A vy, příteli Marceli?“

„Myslím, že jsme je špatně odhadli,“ řekl klidně, uvážlivě Marcel. „Ti z nich, kdo smysl pro fair-play mají, zůstali příliš dlouho v šoku. Ti, kdo vyžadují smysl pro fair-play jen u svých protivníků, se zkrátka vzpamatovali dřív. Ten šok měl být podle mého mírnější.“

„Může to tak být. A vy, slečno Katko?“ obrátil se Učitel ke mně.

„Možná by měl být mírnější,“ přidala jsem se k Marcelovi. „Ale možná měl být naopak těžší, měli jsme ukázat světu skutečnost i s těmi potopenými loděmi. Viníci by se i pak vzpamatovali dřív, to je přece logické, když jim jde o kůži. To je v jistém smyslu výhoda. Na fair-play jsme se spoléhat neměli. Jak může mít smysl pro fair-play ten, kdo je schopný vymyslet a uskutečnit tak zákeřnou akci? I u ostatních stačilo udeřit na vlasteneckou strunu a až na pár výjimek strhli celý národ. Nesmíme zapomínat, že mají všechno – moc, média i peníze.“

„Děkuji za upřímný názor,“ přikývl Učitel. „Ale co si o tom myslíte vy, Vojtěchu?“

Strnula jsem. Ještě nikdo tady nahlas Vojtu neoslovil. Ani já.

Na stole se na obrazovce objevila tvář mladíka. Nebyl to Japonec, ale Evropan. Měl možná trochu české rysy – že by to byla jeho pravá podoba? Tvář se ale pohybovala, nebyla to pouhá fotografie.

„Částečně souhlasím se všemi,“ řekl Vojta – a teprve po hlase jsem poznala, že je to skutečně on. Až na to, že mluvil plynně japonsky a jak jsem stihla rozpoznat, ústa se mu pohybovala a neslyšící Japonci se schopností odezírat řeč z úst by mu nejspíš rozuměli. Vypadal teď jako člověk, ačkoliv si lidskou tvář zřejmě jen vytvářel.

„Není to tím, že by se Rusové, Číňané i Evropané báli odvety,“ pokračoval. „Zachytil jsem tajné instrukce jejich diplomatům. Mají příkaz zachovávat přísnou zdrženlivost, bez náznaků, co si o tom myslí. Zkrátka to ponechali na Američanech. Nebyl to špatný tah. Doposud je vždycky kryli. Haagský soud, trestající provinilce i obětní beránky na straně Srbů, Chorvatů, Slovinců i Albánců, zločiny Američanů vytrvale kryje a zásadně odmítá srbské žaloby. Dnes jim všichni dali příležitost uplatnit jejich pověstný smysl pro fair-play a vyřešit si to mezi sebou. Vypadalo to jako důvěra. Je ovšem pravda, že se nejdříve vzpamatovali voldemorti, těm by při trestání zločinů šlo o kůži. Žádné odsuzování tedy nebude, mají to pevně v rukou.“

„To jsme ale měli očekávat,“ přikývl Učitel. „O tom přece víme.“

„Víme – a přece jsme jim příležitost dali,“ pokračoval Vojta. „Já to ale za chybu nepovažuji. Dali jsme jim šanci, ačkoliv jsme předem věděli, že ji zahodí. Tím nám ale dali do rukou argumenty, zhroutil se jim dlouho pracně budovaný mýtus o jejich lásce k fair-play, nestranný člověk dnes jasně vidí, jaká je to chiméra. Kolik legend vybájili, kolik tisíc filmů natočili, kde ukazují své hrdiny v tom nejlepším světle! Teď se ale konečně ukazuje pravda.“

„Není to trochu drahá pravda?“ zkusila jsem se ho zeptat.

„Je,“ nedal najevo, že by mu mé vyrušení vadilo. „Ale dražší to bude pro ně, až se zase budou dovolávat fair-play. V Japonsku platí, o kredit přijdete snadno, ale získat jej zpět je už nemožné.“

„U nás v Evropě by to mělo platit taky,“ namítla jsem.

„U nás v Evropě lidé volí znovu a znovu stejné politiky, kteří jim už mnohokrát lhali. Japonsko má také chyby, ale líbí se mi, že je zde dodržování slova giri, povinnost.“

„Japonsko nechme stranou,“ ujal se opět slova Učitel. „Co navrhuješ pro příště?“

„Navrhuji založit virtuální organizaci hackerů, umístěnou přímo do Spojených států. Když už si ji voldemorti jako obětního beránka vymysleli, ať ji mají. Jenže nebude tak bezzubá, jak čekají. Oficiálně se přihlásí ke zničení americké flotily u Somálska. Nevinným to neublíží, každý zátah na hackery se nutně mine účinkem.“

„Opravdu to neublíží nevinným?“ zeptal se opět Učitel.

„Jako nejrychlejší hacker to mohu posoudit,“ usmál se Vojtův obraz. „Mohou kvůli nám přijít na pár pravých hackerů. Nechci soudit jejich pohnutky, jen výsledky jejich činnosti. Jediným přínosem je asi neustále zlepšování antivirových programů – které by bez nich nebyly vůbec nutné. Původní viry byly primitivně škodolibé, ale dalo se tvrdit, že byly převážně neškodné. Ta doba trvala jen krátce. Pak se objevily viry vysloveně destrukční – někdo mohl mít škodolibou radost, když virem smazal tisícům lidí data. Nazval bych to ale jen vandalismem. Část dnešních hackerů přešla do státních služeb, zaměstnává je CIA, část se dala na profesionální zloděje. Snaží se získat přístup k cizím kontům a vyloupit je. To už jsou sprosté krádeže, nic nevinného. Když se pár takových hochů dostane do vězení, litovat je nebudu.“

„To říkáš ty, veliký hacker?“ neudržela jsem se.

„Neukvapoval bych se tak,“ zarazil mě Učitel. „Vojtěch nikdy nevybíral cizí konta. Často naopak okradeným pomáhal. Se žraloky hrál stejně falešnou hru, jakou oni hrají se svými obětmi, ale porážel je jejich vlastními zbraněmi výjimečně čestně i v rámci jejich pravidel. Měli proti němu stejné možnosti jako on proti nim.“

„Proti němu nikdy nemohli mít stejné možnosti!“ opáčila jsem.

„Mají proti němu jiné výhody,“ zastal se ho Učitel. „Jsou bezohlední, nedrží slovo a ostatní lidi považují za své otroky.“

„Což není omluvou pro potopení jejich lodí.“

„U potopené flotily jsou dostatečnou omluvou cisternová letadla na její palubě. Za první světové války sledoval v Evropě dodržování Ženevských konvencí Červený kříž. Povraždit zajatce byl válečný zločin, ale inspektoři nesměli proti postřílení zajatců ani pípnout, když jako důkaz viny dostali zadrženou chemickou munici nebo střely dum-dum. To stačilo k popravě všech, nejen těch, kdo o ní věděli. Podle mého je to totéž. Červený kříž by u Somálska protestovat nemohl.“

„Možná,“ ustoupila jsem. „Ale méně krvavě by to bylo lepší.“

„Jistě, ale je chyba nechat vrahy bez trestu.“

„Vymyslíte-li, Kateřino, lepší druh trestu za genocidu, sem s ním!“ vyzval mě pan Hičihiko.

Tím mě utřel jako tabuli, ale protože o žádném lepším způsobu nevím, neznamená to snad, že neexistuje. Jde o to něco vymyslet!

„Vraťme se k zamýšlené fiktivní organizaci hackerů,“ ukončil to k mé úlevě Učitel. „Máte nějakou představu, Vojtěchu, jak to udělat?“

„Mám,“ přikývl. „Založím pohyblivou stránku s potřebnými daty. Včetně videozáznamů ze střel.“

„Pohyblivou stránku...?“ zarazil se Učitel.

„Pohyblivou,“ opakoval Vojtěch. „Podívejte se, co se stane, až se tahle stránka objeví na veřejnosti? Voldemortům bude tak nepříjemná, že se ji pokusí umlčet. I kdybychom ji nakrásně dali do nezúčastněné země, dosáhnou jejího zrušení. A navíc by mohli proti té zemi zahájit sankce a kdovíco ještě. Co se ale stane, když zjistí, že se nepříjemná stránka nachází na některém serveru Pentagonu?“

„Smažou ji tím rychleji!“ odpověděl mu rychle Hičihiko.

„Jistě, najdou ji a smažou,“ přikývl Vojtěch. „Pak si ji zkusí znovu vyvolat aby se ubezpečili, že je pryč – a ejhle, stránka nezmizela! Jen se přesunula na server Bílého domu. Jak se to ale může stát? Jak asi víte, jméno stránky je svázané s číselnou internetovou adresou a když ji chce někdo navštívit, přeloží mu nejbližší server její jméno na konkrétní číslo. Jenže ve chvíli smazání obsahu stránky se překládací algoritmus změní. Neukazuje na smazanou stránku, ale na předem přichystanou další kopii. Udělám jich totiž víc. Nesmazatelná stránka bude vždy na vládním nebo armádním serveru – voldemorti přece nemohou trestat sami sebe. Až kdyby si zablokovali a znemožnili vládní i armádní sítě, objeví se to i na civilních – nejlépe u těch největších vlastenců.“

„Jak tě znám, budeš se přitom královsky bavit!“ řekl Hičihiko.

„To záleží na tom, kdy je to omrzí,“ zasmál se Vojtěch. „Počítám, že jim brzy dojde, jak je zbytečné mazat stránku, kterou si už stáhlo pár milionů lidí. Zajímá mě, jak dlouho potrvá, než jim dojde, že je nad jejich síly chytit toho hackera při činu.“

„Ten nápad se mi začíná zamlouvat,“ podotkl Učitel. „Jistě bys to nenavrhl, kdyby sis nebyl jistý proveditelností. Je někdo proti?“

Proti nikdo nebyl.

„Ani vy, Kateřino?“ obrátil se pro jistotu přímo na mě.

„Nejsem proti,“ odvětila jsem. „To snad nebude tak krvavé.“

Zapomněla jsem ale v té chvíli na jedno.

Člověk má vždycky jen naději.

Nikdy ne jistotu.

Třetí mediální útok byl nejsilnější. Smyšlená parta hackerů, údajně s názvem Freedom for World neboli Svobodu světu zasadila americkému sebevědomí bezesporu nejtěžší ránu od Pearl Harboru. Internetová stránka Pravda o Somálském horroru obsahovala čtyřicet videozáznamů, začínajících šílenými skoky z katapultů do bezmračné oblohy a končících gejzírem na vodní hladině pár metrů od lodních boků. Ačkoliv tím záznamy končily, bylo všem jasné, že poté rozervou pancéřové boky lodí těsně pod hladinou obrovskými jeskyněmi se zubatými okraji roztržených plátů, kudy pak voda zalije lodě váhou, které nic neodolá. Tak, jak bylo vidět na posledních záznamech, kde už se většina lodí potápěla.

Byly tam desítky statických obrázků, nůžkami času vystřižených z předchozích filmů, aby doložily klíčové okamžiky tragédie.

Cisternová letadla, která podle francouzského lékaře roznesla smrt pro jeden a půl národa, pečlivě vyrovnaná na palubě letadlové lodi, neboť pro velké stroje není dost místa v podpalubních hangárech, ukazovala způsob provedení genocidy.

Na pozdějším snímku už tato letadla bezmocně padala do moře ze smrtelně nahnuté paluby potápějící se letadlové lodi, zatímco kolem ční nad hladinu vršky palubních nástaveb doprovodných lodí.

Všechny se brzy sejdou na dně. Až na necelou stovku námořníků na nafukovacích člunech, zachráněných později ruskou válečnou lodí.

A nakonec spirály smrti, opsané posledními dvěma střelami, které se vrátily potopit lodě, odkud je před okamžikem katapultovali.

Errata:

10.08.2021 22:25